Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Otázky života a smrti
Kolín 3. června. Časy se mění a my s nimi. O tomto přísloví by mohli naši páni ministři Camphausen a Hansemann také ledacos vypravovat. Co všechno si museli dát líbit od vládních komisařů a maršálků[26], když ještě seděli jako skromní poslanci ve školních škamnách zemského sněmu! Jak je držel zkrátka Jeho Jasnost pan ordinárius Solms-Lich, když byli v septimě, v porýnském provinčním sněmu! A dokonce, když už postoupili do oktávy, do Spojeného zemského sněmu, bylo jim dovoleno nějaké to řečnické cvičení, ale i tam jim jejich třídní, pan Adolf von Rochow, hrozil holí, kterou mu dali z nejvyšších míst! Jak pokorně museli snášet drzosti takového Bodelschwingha, jak nábožně se museli obdivovat koktavé němčině takového Boyena, jaký omezený poddanský rozum jim byl předepsán vůči hrubé nevzdělanosti takového Duesberga!
Teď je to všechno jiné. 18. březen skoncoval s celým tím politickým školáctvím a žáci zemského sněmu se prohlásili za dospělé. Pan Camphausen a pan Hansemann se stali ministry a s nadšením si uvědomili všechnu svou velikost jako "nepostradatelní mužové".
Za jak "nepostradatelné" se považovali, jak zpychli, sotvaže měli školu za zády, zakusil každý, kdo s nimi měl co dělat.
Začali hned s tím, že na čas znovu zřídili starou školní třídu - Spojený zemský sněm. Zde se měl s veškerým předepsaným ceremonielem odehrát veliký akt přechodu z byrokratického gymnasia na konstituční universitu, zde mělo být pruskému lidu slavnostně vystaveno vysvědčení dospělosti.
Lid se v četných peticích a přípisech vyslovil, že nechce o Spojeném zemském sněmu ani slyšet.
Pan Carnphausen odpověděl (viz např. zasedání ústavodárného shromáždění z 30. května[a]), že svolání zemského sněmu je pro vládu životní otázkou, a tím ovšem byl konec debaty.
Sešel se zemský sněm - sklíčené, zkrušené shromáždění, ztrativší víru v svět, v boha i v sebe. Bylo mu dáno na srozuměnou, že má pouze přijmout nový volební zákon, ale pan Camphausen od něho nežádá jen papírový zákon a nepřímé volby, nýbrž dvacet pět milionů v ryzí minci. Kurie upadnou ve zmatek, začnou pochybovat o své kompetenci a koktat nějaké nesouvislé námitky; ale nic naplat; v úradku pana Camphausena tak bylo rozhodnuto, a nebudou-li peníze povoleny, bude-li odepřeno "vótum důvěry", odejde pan Camphausen do Kolína a ponechá pruskou monarchii jejímu osudu. Pánům ze zemského sněmu vyráží při této myšlence na čele studený pot, nechávají všeho odporu a se sladkokyselým úsměvem hlasují pro vótum důvěry. Na těchto pětadvaceti milionech, které mají kurs jen ve vzdušné říši snů, je vidět, kde a jak byly odhlasovány.
Jsou vyhlášeny nepřímé volby. Zvedne se proti tomu bouře přípisů, peticí, deputací. Páni ministři odpovídají: S nepřímými volbami stojí a padá vláda. Nato zase všechno utichne a obě strany mohou jít klidně spát.
Sejde se dohodovací shromáždění. Pan Camphausen si umínil, že shromáždění přiměje, aby odpovědělo adresou na jeho trůnní řeč. Poslanec Duncker musí podat návrh. Rozvine se diskuse. Mluví se dosti živě proti adrese. Panu Hansemannovi se už omrzelo to věčné rozpačité žvanění nemotorného shromáždění, jeho parlamentní takt je nesnáší a pan Hansemann prohlásí zkrátka: všechno to povídání není k ničemu, buď ať udělají adresu, a pak bude všechno v pořádku, nebo ji neudělají, a pak vláda odstoupí. Diskuse přesto pokračuje a nakonec vstupuje na tribunu sám pan Camphausen, aby potvrdil, že otázka adresy je pro vládu životní otázkou. Když ani to nepomůže, vystoupí konečně také pan Auerswald a ujišťuje potřetí, že s adresou stojí a padá vláda. Nyní už bylo shromáždění dostatečně přesvědčeno a hlasovalo ovšem pro adresu.
Tak nabyli naši "odpovědní" ministři už za dva měsíce takové zkušenosti a jistoty v řízení shromáždění, jaké dosáhl pan Duchâtel, kterého jistě nebylo možno podceňovat, teprve po mnoha letech intimního styku s předposlední francouzskou poslaneckou sněmovnou. Také pan Duchâtel v poslední době, když ho levice nudila svými nekonečnými tirádami, obvykle prohlašoval: sněmovna je svobodná, může hlasovat pro nebo proti. Bude-li však hlasovat proti, odstoupíme. A váhavá většina, pro niž byl pan Duchâtel "nejnepostradatelnějším" člověkem na světě, se sběhla do houfu kolem ohroženého vůdce jako stádo ovcí v bouři. Pan Duchâtel byl lehkomyslný Francouz a prováděl tuto hru tak dlouho, až toho měli jeho krajané dost. Pan Camphausen je klidný a rozšafný Němec a jistě ví, kam až může jít.
Ovšem, je-li si někdo svými lidmi tak jist jako pan Camphausen svými "dohodovači", ušetří si tím čas i argumenty. Jestliže se z každé otázky udělá otázka důvěry, lze oposici snadno zacpat ústa. Proto tato metoda nejvíc vyhovuje rozhodným mužům, kteří jednou provždy vědí, co chtějí, a nesnášejí další zbytečné tlachání - mužům, jako je Duchâtel a Hansemann. Ale pro muže diskuse, kteří si tak rádi ve "velké debatě vyslovují a vyměňují názory jak o minulosti a přítomnosti, tak o budoucnosti" (Camphausen, zasedání z 31. května), pro muže, kteří stojí na půdě zásad a prohlédají denní události bystrým pohledem filosofa, pro vyšší duchy, jako je Guizot a Camphausen, se tento pozemský prostředek vůbec nehodí, jak se o tom náš předseda ministerské rady v praxi přesvědčí. Ať to přenechá svému Duchâtelovi Hansemannovi a sám setrvá ve vyšších sférách, kde ho tak rádi pozorujeme.
Napsáno 3. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 4 z 4. června 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)26 Zde je míněn maršálek sněmu — předseda zemského sněmu v Prusku.