Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ke kritice Hegelovy filosofie práva§§ 308 - 313 (Občanská společnost a stavy)
§ 308. „Do druhé části stavovského elementu spadá pohyblivá stránka oběanské společnosti, která sem müže vstupovat jen prostřednictvím poslanců, vnějšně pro početnost svých členů, ale v podstatě v důsledku povahy svého určení a zaměstnání. Pokud poslance vysílá občanská společnost, je bezprostředně jasné, že tak činí jako to, co je — tedy ne jako atomisticky rozložená na jednotlivce a shromažďující se jen na chvíli bez trvalého spojení jen pro jeden jediný a dočasný akt, nýbrž jako rozčleněná do stejně již ustavených pospolitostí, obcí a korporací, které tímto způsobem nabývají politické souvislosti. Ve svém oprávnění vysílat takové poslance svolávané panovníkem, stejně jako v oprávnění prvního stavu dostavovat se nezávisle na volbě (§ 307) nalézá existence stavů a jejich shromáždění konstituovanou, specihckou záruku.“
Zde máme nový protiklad občanské společnosti a stavů, máme tu pohyblivou, a tedy i nepohyblivou část (tuto tvoří pozemkový majetek). Tento protiklad byl někdy také ukazován jako protiklad prostoru a času atd., jako protiklad konservativního a progresivního. O tom viz předcházející paragraf. Ostatně Hegel učinil s pomoci korporací atd. tuto pohyblivou část společnosti rovněž stabilní.
Druhý protiklad spočívá v tom, že první, právě odvozená část stavovského elementu, majorátní páni jako takoví, jsou zákonodárci; že zákonodárná moc je atributem jejich empirické osoby, takže nejsou poslanci, nýbrž samými sebou; kdežto u druhého stavu je zapotřebí volby poslanců.
Hegel udává dva důvody, proč tato pohyblivá část občanské společnosti může vstupovat do politického státu, do zákonodárné moci jen prostřednictvím poslanců. První důvod, její početnost, označuje sám Hegel jako vnější, a nemusíme se tím tedy dál zabývat.
Podstatným důvodem je prý však „povaha jejich určení a zaměstnání“. „Politická činnost“ a „politické zaměstnání“ je „povaze jejich určení a zaměstnání“ něčím cizím.
Hegel se tu znovu vrací ke své staré písničce, k těmto stavům jakožto „poslancům občanské společnosti“. Občanská společnost musí prý „tak činit jako to, co je“. Musí tak činit spíše jako to, co není, protože je nepolitickou společností a má zde provádět politický akt jako akt, který je pro ni podstatný, který vychází z ní samé. Tím je „atomisticky rozložena na jednotlivce“ „a shromažďuje se jen na chvíli bez trvalého spojeni jen pro jeden jediný a dočasný akt“. Předně politický akt občanské společnosti je jeden jediný a dočasný, a proto se může ve svém uskutečnění jevit jen jako takový. Je to akt politické společnosti, který se projevuje jako náhlé vzplanutí, jako extase, a jako takový se také musí tento akt jevit. Za druhé. Hegel se vůbec nepozastavil nad tím, dokonce to zkonstruoval jako nutné, že se občanská společnost materiálně (vystupuje jen jako jiná, jí pověřovaná společnost) odlučuje od své občanské skutečnosti a klade se jako to, co není — a jak by to nyní také mohl chtít formálně odmítat?
Hegel mluví o tom, že tím, že společnost ve svých korporacích atd. volí poslance, nabývají její „stejně již ustavené pospolitosti atd. politické souvislosti“. Nabývají však buď významu, který není jejich významem, nebo jejich souvislost jako taková je už politická a nemusí teprve „nabývat“ politického nátěru, jak se vykládá nahoře, nýbrž naopak, „politika“ nabývá své souvislosti z ní. Tím, že Hegel. označujejen tuto část stavovského elementu za „poslance“, bezděky charakterisoval podstatu obou sněmoven (tam, kde skutečně je mezi nimi vztah, který Hegel charakterisuje). Sněmovna poslanců a sněmovna pairů (nebo ať už se jmenuji jak chtějí) nejsou zde různými existencemi téhož principu, nýbrž dvěma podstatně různými. principy a sociálními pořádky. Sněmovna poslanců je zde politické konstituce občanské společnosti v moderním smyslu, sněmovna pairů ve stavovském smyslu. Sněmovna pairů a sněmovna poslanců stojí zde proti sobě jako stavovská a politická representace občanské společnosti. Jedna je existující stavovský princip občanské společnosti,. druhá je uskutečnění jejího abstraktního politického jsoucna. Je tedy samozřejmé, že poslanecká sněmovna nemůže pak zase vystupovat jako representace stavů, korporací atd., protože přece nerepresentuje stavovské, nýbrž politické jsoucno občanské společnosti.. Pak je jasné, že v první sněmovně zasedá jen stavovská část občanské společnosti, „svrchovaný pozemkový majetek“, dědičná šlechta, protože tato část není jeden stav mezi jinými stavy, nýbrž právě v ní se úskutečňuje stavovský princip občanské společnosti jako skutečný sociální, tedy politický princip. Dědičná šlechta je stav ve vlastním slova smyslu. Občanská společnost má potom ve stavovské sněmovně representanta svého středověkého jsoucna, ve sněmovně poslanců pak representanta svého politického (moderního) jsoucna. Pokrok proti středověku je tu jen v tom, že stavovská politika je tu degradována na zvláštní politickou existenci vedle státoobčanské politiky. Empirická politická existence, kterou má Hegel před očima (Anglie), má tedy úplně jiný smysl, než jaký jí Hegel podkládá.
Také francouzská konstituce je v tomto směru pokrok: Tato konstituce totiž degradovala sněmovnu pairů na úplnou nicotnost, vždyť tato sněmovna, v rámci principu konstitučního království, jak sé jej pokoušel odvodit Hegel, může být svou povahou jen nicotností, fikcí harmonie mezi panovníkem a občanskou společnosti čili zákonodárné moci čili fikci souladu politického státu se sebou samým jakožto zvláštní, a právě tím opět protikladná existence.
Francouzi zachovali ve své konstituci doživotnost pairů, aby vyjádřili jejich nezávislost jak na volbě vládou, tak na volbě lidem. Ale odstranili středověký výraz této nezávislosti — dědičnost. Pokrokem je u Francouzů to, že sněmovna pairů už nevychází ze skutečné občanské společnosti, že i ona byla vytvořena abstrakcí od občanské společnosti. Volbu pairů ponechávají existujícímu politickému státu, panovníkovi, nevážou ji na žádnou jinou občanskou kvalitu. Hodnost paira je v této konstituci skutečně takovým stavem v občanské společnosti, který je čistě politický, který je vytvořen s hlediska abstrakce politického státu; tento stav se však jeví spíše jako politická dekorace než jako skutečný, zvláštními právy nadaný stav. Sněmovna pairů za restaurace byla přežitek. Sněmovna pairů po červencové revoluci je skutečný výtvor konstituční monarchie.
Protože se v moderní době idea státu nemohla objevit jinak než v abstrakci „jen politického státu“ čili v abstrakci občanské společnosti od sebe samé, od své skutečné situace, je nutno připsat Francouzům k dobru to, žc tuto abstraktní skutečnost zachovali, vytvořili, a tím vytvořili sám politický princip. To, co se jim vytýká jako abstrakce, je tedy opravdový důsledek a produkt obnoveného — i když protikladu, ale v nutném protikladu — státního smýšlení. Zásluhou Francouzů je tu tedy to, že vytvořili sněmovnu pairů jako svérázný produkt politického státu, čili to, že vůbec učinili politický princip v jeho svéráznosti určujícím a účinným.
Hegel ještě poznamenává, že u práva volit poslance, které zkonstruoval, v „oprávnění korporací atd. vysílat takové poslance“ nalézá „existence stavů a jejich shromáždění konstituovanou, specifickou záruku“. Záruka existence stavovského shromáždění, jeho pravá primitivní existence se tedy stává privilegiem korporací atd. Tím Hegel úplně klesl na středověké stanovisko a úplně se vzdal své „abstrakce politického státu jakožto sféry státu jako takového, jakožto o sobě a pro sebe obecného“.
V moderním smyslu je existence stavovského shromážděni politickou existencí občanské společnosti, zárukou jejího politického jsoucna. Uvádět v pochybnost existenci tohoto shromáždění je tedy totéž jako pochybovat o jsoucnu státu. Tak, jako předtím nalezlo u Hegela „státní smýšlení“, podstata zákonodárné moci, svou záruku v „nezávislém soukromém vlastnictví“, tak nalézá existence tohoto „státního smýšlení“ záruku v „privilegiích korporací“.
Ale takovýto stavovský element je spíše politickým privilegiem občanské společnosti, lépe řečeno jejím privilegiem být politickou. Nemůže tedy nikde být privilegiem zvláštního, občanského způsobu jejího jsoucna, a tím spíše v něm nemůže nacházet svou záruku, protože naopak on sám má být obecnou zárukou.
Tak Hegel všude klesá k tornu, že nelíčí „politický stát“ jako nejvyšší, o sobě a pro sebe jsoucí skutečnost sociálního jsoucna, nýbrž že mu dává nejistou skutečnost, která je ve vztahu k jinému a je na něm závislá; nelíčí jej jako pravé jsoucno jiné sféry, nýbrž naopak, podle Hegela má politický stát hledat své pravé jsoucno v jiné sféře. Politický stát potřebuje podle Hegela všude záruku sfér, ležících mimo něj. Není to uskutečněná moc. Je to bezmocnost podepřená různými oporami, nevyjadřuje moc nad těmito oporami, nýbrž moc těchto opor. V těchto oporách spočívá moc státu.
Jaké je to vysoké jsoucno, když jeho existence potřebuje záruku mimo ně samo, a přitom má být samo obecným jsoucnem této záruky, tedy její skutečnou zárukou! Při odvozování zákonodárné moci Hegel vůbec všude klesá s filosofického stanoviska na jiné stanovisko, na stanovisko, které nepozoruje věc v jejím vztahu k sobě samé.
Potřebuje-li existence stavů záruku, pak nejsou stavy skutečnou, nýbrž jen fiktivní existenci státu. Zárukou existence stavů v konstitučních státech je zákon. Jejich jsoucno je tedy zákonné jsoucno, závislé na obecné podstatě státu, a ne na moci nebo bezmocnosti jednotlivých korporací nebo pospolitostí, je to jsoucno jako skutečnost pospolitosti státu. (Korporace atd., tyto zvláštní kruhy občanské společnosti, mají přece teprve zde nabýt svého obecného jsoucna, ale Hegel toto obecné jsoucno opět anticipuje jako privilegium, jako jsoucno těchto zvláštností.)
Politické právo jako právo korporací atd. naprosto odporuje politickému právu jako politickému, jako právu státu, jako právu státního občanství, protože toto právo právě nemá být právem tohoto jsoucna jakožto zvláštního jsoucna, nemá to být právo jakožto toto zvláštní jsoucno.
Než přejdeme ke kategorii volby jako politického aktu, jímž se občanská společnost formuje v politický výbor, zastavme se ještě u některých určení z poznámky k tomuto paragrafu.
„Představa, že všichni se mají jednotlivě podílet na posuzování obecných záležitostí státu a na rozhodování o nich proto, že jsou všichni členy státu a záležitosti státu jsou záležitostmi všech a všichni mají právo mít svým věděním a chtěním na ně vliv — tato představa, jež by chtěla vnést do státního organismu demokratický element bez jakékoli rozumné formy, která teprve dělá ze státu organismus, je proto tak nasnadě, že se zastavuje u abstraktního určení, že každý je členem státu, a povrchní myšlení se drží abstrakcí.“
Hegel především říká, že „být členem státu“ je „abstraktní určení“, třebaže je to dokonce i podle ideje, podle smyslu jeho vlastního výkladu, nejvyšší, nejkonkretnější sociální určení právní osoby, člena státu. Zastavit se u „určení, že každý je členem státu“, a pojímat jednotlivce v tomto určení není ještě „povrchní myšlení držící se abstrakcí“. Ale to, že „určení, že každý je členem státu“, je „abstraktní“, to není vina tohoto myšlení, nýbrž je to vina hegelovského výkladu a skutečných moderních poměrů, které předpokládají odtržení skutečného života od státního života a dělají ze státní kvality „abstraktní určení“ skutečného člena státu.
Bezprostřední účast všech na posuzování obecných záležitostí a na rozhodování o nich vnáší podle Hegela „do státního organismu demokratický element bez jakékoli rozumné formy, která teprve dělá ze státu organismus“, tj. demokratický element lze do státního organismu, který je jen formalismem státu, vnést jen jako formální element. Právě naopak: demokratický element musí být skutečným elementem, který si v celém státním organismu vytváří svou rozumnou formu. Vstupuje-li naproti tomu do státního organismu nebo státního formalismu jako „zvláštní“ element, rozumí se „rozumnou formou“ jeho jsoucna dresura, přizpůsobování, forma, ve které tento element neprojevuje svéráznost své podstaty, čili vstupuje do státního organismu jen jako formální princip.
Již dříve jsme poukázali na to, že Hegel vyvozuje jen státní formalismus. Vlastním materiálním principem je mu idea, abstraktní myšlenková forma státu jakožto subjekt, absolutní idea, která neobsahuje žádný pasivní, materiální moment. Ve vztahu k abstrakci této ideje jeví se všechna určení skutečného, empirického státního formalismu jako obsah, a tudíž skutečný obsah sejeví jako neorganická látka bez formy (zde skutečný člověk, skutečná společnost atd.).
Hegel vidí podstatu stavovského elementu v tom, že se v tomto elementu „empirická obecnost“ stává subjektem o sobě a pro sebe jsoucího obecného. A znamená to snad něco jiného než to, že záležitosti státu jsou „záležitostmi všech a všichni mají právo mít svým věděním a chtěním na ně vliv“, a nemají být právě stavy tímto jejich uskutečněným právem? A je něco divného na tom, že všichni také chtějí „uskutečnění“ tohoto svého práva?
„Předtava, že všichni se mají jediiotlivě podílet na posuzování obecných záležitostí státu a na rozhodování o nich.“
Ve skutečně rozumném státě by bylo možno odpovědět: „Na posuzování obecných záležitostí státu a na rozhodování o nich se nemají podílet všichni jednotlivě“, protože „jednotlivci“ se podílejí na posuzování obecných záležitostí a rozhodování o nich jako „všichni“, tj. uvnitř společenského celku a jako členové společenského celku. Ne všichni jednotlivě, nýbrž jednotlivci jakožto všichni.
Hegel si sám vytyčuje dilemma: bud‘ se na posuzování obecných státních záležitostí a na rozhodování o nich podílí občanská společnost (mnozí, množství) prostřednictvím poslanců, nebo se na tom podílejí všichni jako jednotlivci. To není protiklad podstaty, jak se to Hegel později snaží vylíčit, nýbrž protiklad existence, a to nejvnějšnější existence, počtu; a v důsledku toho důvod, který Hegel sám označil jako „vnější“ — množství členů — zůstává nejpádnějším důvodem proti bezprostřední účasti všech. Sama otázka, zda se má občanská společnost podílet na zákonodárné moci tak, že do ní vstupuje buď prostřednictvím poslanců, nebo že se na zákonodárné moci bezprostředně podílejí „všichni jednotlivě“, sama tato otázka zůstává v rámci abstrakce politického státu čili v rámci abstraktního politického státu; je to abstraktní politická otázka.
V obou případech je to, jak to Hegel sám vyložil, politický význam „empirické obecnosti“.
Protiklad v jeho vlastní formě je tento: jednotlivci se podílejí všichni, nebo se jednotlivci podílejí jako nemnozí, jako ne-všichni. V obou případech zůstává všechnost [Allheit] jen naprosto vnější mnohostí [Vielheit] čili úhrnem jednotlivců. Všechnost není podstatná, duchovní, skutečná kvalita jednotlivce. Všechnost není něco, čím by jednotlivec ztrácel určení abstraktní jednotlivosti; nýbrž všechnost je jen plný počet jednotlivosti. Jedna jednotlivost, mnoho jednotlivostí, všechny jednotlivosti. Jedno, mnoho, všechno — žádné z těchto určení nemění podstatu subjektu, jednotlivosti.
„Všichni“ se mají „jednotlivě“ „podílet na posuzování obecných záležitostí státu a na rozhodování o nich“, tj. tedy: všichni se mají podílet nikoli jako všichni, nýbrž jako „jednotlivci“.
Otázka je zřejmě sama se sebou v rozporu v dvojím směru.
Obecné záležitosti státu jsou státní záležitost, stát jakožto skutečná záležitost. Posuzování a rozhodování je účinné uskutečňování státu jakožto skutečné záležitosti. To, že všichni členové státu mají ke státu poměr jako ke své skutečné záležitosti, zdá se tedy samozřejmé. Již v pojmu člen státu je obsaženo to, že členové státu jsou články státu, částí státu, že stát je považuje za svou součást. Jsou-li součástí státu, je samozřejmě jejich skutečnou účastí na státu už jejich sociální jsoucno. Jsou nejen součástí státu, nýbrž stát je jejich součástí. Být vědomou součástí něčeho znamená vědomě se něčeho účastnit, vědomě se na tom podílet. Bez tohoto vědomí by byl člen státu zvířetem.
Řekne-li se: „obecné záležitosti státu“, vzniká zdání, že „obecné záležitosti“ a „stát“ jsou dvě různé věci. Ale stát je „obecná záležitost“, tedy je realiter „obecnými záležitostmi“.
Podílet se na obecných záležitostech státu a podílet se na státu je tedy totéž. Že člen státu, součást státu, se podílí na státu a že tato účast se může jevit jen v posuzování nebo rozhodování nebo v podobných formách, že se tedy každý člen státu podílí na posuzování a rozhodování (pojímají-li se tyto funkce jako funkce skutečné účasti státu) o obecných záležitostech státu, je tedy tautologie. Mluvíme-li tedy o skutečných členech státu, nemůžeme mluvit o této účasti jako o něčem, co má být. Jinak bychom mluvili spíše o subjektech, které mají a chtějí být členy státu, ale skutečně jimi nejsou.
Na druhé straně: jde-li o určité záležitosti, o jednotlivý státní akt, je opět samozřejmé, že tento státní akt neprovádějí všichni jednotlivě. Jednotlivec by jinak byl pravou společností [Sozietät] a společnost by se stala zbytečnou. Jednotlivec by musel dělat všechno najednou, kdežto společnost ho má k tomu, aby dělal pro jiné, ale zároveň má jiné k tomu, aby dělali pro něho.
Otázka, zda se všichni jednotlivě „mají podílet na posuzování obecných záležitosti státu a na rozhodování o nich“, je otázka, která vyplývá z odtržení politického státu od občanské společnosti.
Viděli jsme, že stát existuje jen jako politický stát. Totalitou politického státu je zákonodárná moc. Podílet se na zákonodárné moci znamená tudíž podílet se na politickém státu, čili dokazovat a uskutečňovat své jsoucno jako člen politického státu, jako člen státu. To, že se chtějí všichni jednotlivě podílet na zákonodárné moci, není nic jiného než vůle všech být skutečnými (aktivními) členy státu čili dát si politické jsoucno neboli dokázat a účinně uplatnit své jsoucno jako politické. Dále jsme viděli, že stavovský element je občanská společnost jakožto zákonodárná moc, jakožto politické jsoucno občanské společnosti. Že tedy občanská společnost celou svou masou, pokud možno celá, vniká do zákonodárné moci, že skutečná občanská společnost chce samu sebe postavit na místo fiktivní občanské společnosti zákonodárné moci, to není nic jiného než snaha občanské společnosti dát si politické jsoucno čili učinit politické jsoucno svým skutečným jsoucnem. Snaha občanské společnosti změnit se v politickou společnost čili učinit politickou společnost skutečnou společností se projevuje jako úsilí o pokud možno všeobecnou účast na zákonodárné moci.
Počet zde není bez významu. Je-li již samo rozmnožení stavovského elementu fysickým a intelektuálním posílením jedné z nepřátelských sil — a viděli jsme, že různé elementy zákonodárné moci stoji proti sobě jako nepřátelské síly — ptát se, zda všichni jednotlivě mají být články zákonodárné moci nebo zda se jí mají účastnit prostřednictvím poslanců, znamená uvádět v pochybnost zastupitelský princip přímo v rámci tohoto principu, přímo v rámci základní představy politického státu, který nalézá svou existenci v konstituční monarchii. 1) Abstrakce politického státu zahrnuje představu, že zákonodárná moc je totalita politického státu. A protože tento jeden akt je jediným politickým aktem občanské společnosti, mají a chtějí se ho účastnit všichni najednou. 2) Všichni jako jednotlivci. Ve stavovském elementu není zákonodárná činnost pojímána jako sociální činnost, jako funkce sociality, nýbrž spíše jako takový akt, při němž jednotlivci teprve nastupují skutečnou a vědomě sociální funkci, tj. politickou funkci. Zákonodárná moc tu nevyplývá ze společnosti, není to funkce společnosti, nýbrž teprve její výtvor. Vytváření zákonodárné moci vyžaduje, aby se všichni členové občanské společnosti považovali za jednotlivce, a skutečně také stojí proti sobě jako jednotlivci. Určeni „být členy státu“ je jejich „abstraktní určení“, určení, které není uskutečněno v jejich živé skutečnosti.
Buď je politický stát odtržen od občanské společnosti — a pak se nemohou všichni jednotlivě podílet na zákonodárné moci. Politický stát je existence odloučená od občanské společnosti. Občanská společnost by se s jedné strany sama sebe zřekla, kdyby všichni byli zákonodárci, s druhé strany politický stát, který proti ní stojí, může snést jen ve formě, která je přiměřená jeho měřítku. Jinými slovy: právě účast občanské společnosti na politickém státě prostřednictvím poslanců je právě výrazem jejich odtržení a jen dualistické jednoty.
Nebo naopak. Občanská společnost je skutečná politická společnost. Potom je nesmyslné klást požadavek, který vyšel jen z představy politického státu jako existence odloučené od občanské společnosti, jen z theologické představy politického státu. Za této situace úplně mizí význam zákonodárné moci jako zastupitelské moci. Zákonodárná moc je zde zastoupením v tom smyslu, jako je zastoupením každá funkce, jako je např. mým zástupcem švec, pokud uspokojuje sociální potřebu, jako každá určitá sociální činnost jakožto druhová činnost zastupuje jen druh, tj. zastupuje nějaké určení mé vlastní podstaty, jako každý člověk je zástupcem jiného člověka. Zde je zástupcem nikoli na základě něčeho jiného, co představuje, nýbrž na základě toho, co je a co dělá.
O „zákonodárnou moc“ se neusiluje pro její obsah, nýbrž pro její formální politický význam. O sobě a pro sebe by musela být např. vládní moc cílem přání lidu mnohem víc než zákonodárná, metafysická státní funkce. Zákonodárná funkce je vůle, nikoli ve své praktické, nýbrž ve své theoretické energii. Vůle se tu nemá prosazovat místo zákona: jde o to objevit a formulovat skutečný zákon.
Z této dvojaké povahy zákonodárné moci jako skutečné zákonodárné funkce a jako zastupitelské, abstraktně-politické funkce vyplývá jedna zvláštnost, která se uplatňuje hlavně ve Francii, v zemi vyspělých politických forem.
(Ve vládní moci máme vždy dva momenty, skutečnou činnost a státní motivaci této činnosti jakožto jiné skutečné vědomí, jímž je ve svém plném rozčlenění byrokracie.)
Vlastní obsah zákonodárné moci (pokud se vládnoucí zvláštní zájmy nedostaly do vážného konfliktu s objectum quaestionis[a]) je uvažován naprosto à part[b], jako vedlejší věc. Zvláštní pozornost vzbuzuje ta či ona otázka teprve tehdy, když se stává politickou, tj, buď teprve když s ní může být spojena otázka týkající se ministerského kabinetu, tedy jde-li o převahu zákonodárné moci nad vládní mocí, nebo až když jde vůbec o práva souvisící s politickým formalismem. Jak to přijde? Protože zákonodárná moc je zároveň representací politického jsoucna občanské společnosti; protože politická podstata té které otázky vůbec spočívá v jejím vztahu k různým mocím politického státu; protože zákonodárná moc representuje politické vědomí a to se může osvědčit jako politické jen v konfliktu s vládní mocí. Tento podstatný požadavek, aby každá sociální potřeba, zákon atd. byly zkoumány politicky, tj. jako určené státním celkem, ve svém sociálním smyslu, převrací se ve státě politické abstrakce v požadavek, aby sociální potřebě, zákonu atd. byl dán formální význam namířený proti jiné moci (obsahu), která je mimo jejich skutečný obsah. To není abstrakce vytvořená Francouzi, to je nutný důsledek, protože skutečný stát existuje jen jako uvažovaný politický formalismus státu. Oposice uvnitř zastupitelské moci je ϰατ' ἐξοχἠν[c] politické jsoucno zastupitelské moci. Avšak v rámci tohoto zastupitelského zřízení se otázka převrací jinak, než jak uvažuje Hegel. Nejde tu o to, zda má občanská společnost vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím poslanců, nebo zda ji mají vykonávat všichni jednotlivě, nýbrž jde o rozšíření a co největší zevšeobecnění volby, jak aktivního, tak pasivního volebního práva. V tom je vlastní sporný bod politické reformy jak ve Francii, tak v Anglii.
Volba se nezkoumá filosoficky, tj. ve své specifické podstatě, bere-li se hned ve vztahu k panovnické nebo vládní moci. Volba je skutečný poměr skutečné občanské společnosti k občanské společnosti zákonodárné moci, k zastupitelskému elementu. Čili volba je beprostřední, přímý, nikoli pouze představovaný, nýbrz skutečně jsoucí poměr občanské spolcčnosti k politickému státu. Je proto samozřejmé, že volba je hlavním politickým zájmem skutečné občanské společnosti. V neomezené, jak aktivní, tak pasivní volbě se občanská společnost teprve skutečně povznesla k abstrakci od sebe samé, k politickému jsoucnu jakožto svému pravému obecnému podstatnému jsoucnu. Ale provedení této abstrakce je zároveň zrušením abstrakce. Tím, že občanská společnost skutečně vytvořila své politické jsoucno jako své pravé jsoucno, vytvořila zároveň své občanské jsoucno, na rozdíl od svého politického jsoucna jako nepodstatné; a s odtržením jednoho momentu padá i druhý moment, jeho protipól. Volební reforma je tedy v rámci abstraktního politického státu požadavkem jeho zrušení a zároveň požadavkem zrušení občanské společnosti.
S otázkou volební reformy se později setkáme v jiné podobě, totiž se strany zájmů. Stejně se později budeme zabývat jinými konflikty, které vyplývají z dvojakého určení zákonodárné moci (jednou je poslancem, zmocněncem občanské společnosti, po druhé naopak jejím politickým jsoucnem a jakýmsi specifickým jsoucnem uvnitř politického formalismu státu).
Nyní se vraťme k poznámce k našemu paragrafu.
„Rozumné zkoumání, vědomí ideje, je konkretní, a potud spadá vjedno s pravdivým praktickým smyslem, který sám není nic jiného než rozumný smysl, smysl ideje. Konkretní stát je celek rozčleněný ve své zvláštní kruhy; člen státu je člen takového stavu; jen v tomto svém objektivním určení může tento člen přicházet ve státě v úvahu.“
Co o tom bylo nutno říci, řekli jsme už nahoře.
„Jeho“ (člena státu) „obecné určení vůbec obsahuje zdvojený moment, totiž že člen státu je soukromá osoba a jako myslící je zároveň vědomí a chtěni obecného; ale toto vědomí a chtění není prázdné, nýbrž naplněné a skutečně živé jen tehdy, je-li naplněno zvláštností — a tato zvláštnost je zvláštní stav a jeho určení; jinak řečeno: individuum je rod, ale má svou imanentní, obecnou skutečnost jako nejbližší rod.“
Všechno, co Hegel říká, je správné s tím omezením, 1) že Hegel klade zvláštní stav a jeho určení jako totožné, 2) že toto určeni, druh, nejbližší rod by bylo nutno také klást jako skutečné, nejen o sobě, nýbrž i pro sebe, jako druh obecného rodu, jako jeho zezvláštnění. Hegel se však spokojuje tím, že ve státě, který vykládá jako sebeuvědomělé jsoucno mravního ducha, je tento mravní duch určující jen o sobě, podle obecné ideje. Hegel nedovoluje, aby se společnost stala skutečným určujícím principem, protože k tomu je nutný skutečný subjekt a Hegel operuje jen s abstraktním subjektem, s imaginací.
§ 309. „Protože poslanci jsou vysíláni k posuzování a rozhodování obecných záležitostí, má jejich delegování ten smysl, aby k tomu byla důvěrou určována taková individua, která se vyznají v těchto záležitostech lépe než ti, kteří je delegují, a dále ten smysl, aby neuplatňovala zvláštní zájem obce, korporace proti obecnému zájmu, nýbrž v podstatě tento obecný zájem. V důsledku toho není mezi nimi a voliči vztah zplnomocněných zástupců, vázaných určitými instrukcemi, a to tím spíše, že jejich shromáždění má určení být živým, navzájem se informujícím a přesvědčujícím, společně se radícím shromážděním.“
Poslanci 1) nemají být „zplnomocnění zástupci vázaní určitými instrukcemi“, protože nemají „uplatňovat zvláštní zájem obce, korporace proti obecnému zájmu, nýbrž v podstatě tento obecný zájem“. Hegel z počátku zkonstruoval zástupce jako zástupce korporací atd., aby jim potom dal jiné politické určení, totiž, že nemají uplatňovat zvláštní zájem korporace atd. Tím ruší své vlastní určení, protože jejich podstatné určení, že jsou zástupci, úplně odtrhává od jejich korporativního jsoucna. Tím také odtrhává korporaci od sebe samé, odtrhává ji od jejího skutečného obsahu, protože korporace si nemá volit zástupce se svého hlediska, nýbrž s hlediska státu, tj. má volit ve svém ne-jsoucnu jako korporace. V materiálním určeni korporace tedy Hegel uznává to, co v jejim formálním určení obrátil, abstrakci občanské společnosti od sebe samé, uskutečňovanou v jejím politickém aktu, neboť její politické jsoucno není nic jiného než tato abstrakce. Jako důvod udává Hegel to, že poslanci jsou voleni právě k tomu, aby vyřizovali „obecné záležitosti“; ale korporace nejsou existencemi obecných záležitostí.
2) „Delegováni“ má mít podle Hegela „ten smysl“, „aby k tomu byla důvěrou určována taková individua, která se v těchto záležitostech vyznají lépe než ti, kteří je delegují“, z čehož má dále vyplynout, že mezi poslanci a voliči není vztah „zmocněnců“.
Že se v tom vyznají „lépe“ a nejen že se v tom „prostě“ vyznají, může Hegel dokázat jen sofismern. Takový závěr by bylo možno vyvodit jen tehdy, kdyby si delegující mohli vybrat, buď že budou posuzovat obecné záležitosti a rozhodovat o nich sami, nebo že k tomu delegují určitá individua; tj. právě kdyby delegování, zastupování nebylo podstatným momentem zákonodárné moci občanské společnosti, což ve státě zkonstruovaném Hegelem, jak jsme právě ukázali, tvoří právě specifickou podstatu zákonodárné moci.
Toto je velmi charakteristický příklad toho, jak Hegel napůl úmyslně opouští zkoumaný předmět v jeho specifičnosti a podstrkuje mu v jeho omezené podobě smysl protikladný této omezenosti.
Vlastní důvod udává Hegel až nakonec. Poslanci občanské společnosti se ustavují ve „shromáždění“, a teprve toto shromáždění je skutečným politickým jsoucnem a chtěním občanské společnosti. Odtržení politického státu od občanské společnosti se projevuje jako odtržení poslanců od těch, kteří je delegují. Společnost pouze za sebe vysílá elementy nutné k jejímu politickému jsoucnu.
Rozpor se projevuje dvojím způsobem:
1) Formálně. Poslanci občanské společnosti jsou společnost, která není spojena s těmi, kdo je pověřují, formou „instrukce“, pověření. Jsou formálně zplnomocněni, ale jakmile skutečně jsou, nejsou už zplnomocněnci. Mají být poslanci, ale nejsou jimi.
2) Materiálně. Pokud jde o zájmy, ale o tom později. Zde je tomu naopak. Poslanci jsou zplnomocňováni jako zástupci obecných záležitostí, ale ve skutečnosti zastupují zvláštní záležitosti.
Charakteristické je, že Hegel zde označuje důvěru jako substanci delegování, jako substanciální poměr mezi delegujícími a delegovanými. Důvěra je osobní poměr. O tom se dále v dodatku praví:
„Zastoupení se zakládá na důvěře, ale důvěra je něco jiného než to, že jako takový dávám svůj hlas. Rozhodnutí na základě většiny hlasů se rovněž příčí zásadě, že závazné je pro mne jen to, u čeho jsem byl jako takový přítomen. Důvěra k nějakému člověku spočívá v tom, že se jeho názor považuje za takový, že bude podle svého nejlepšího vědomi a svědomí prosazovat mou věc jako svou věc.“
§ 310. „Protože nezávislé jmění uplatňuje své právo už v první části stavů, tu u druhé části, která vychází z pohyblivého a měnlivého elementu občanské společnosti, jsou zárukou vlastností a smýšlení, odpovídajících tomuto ůčclu, hlavně smýšleni, obratnost a znalost zařízení a zájmů státu a občanské společnosti, získané skutečným vyřizováním záležitostí ve vrchnostenských nebo státních úřadech a osvědčené činem, a tím vytvořené a vyzkoušené vrchnostenské a státní chápání.“
Napřed byla zkonstruována první sněmovna, sněmovna nezávislého soukromého vlastnictví jako záruka pro panovníka a vládní moc proti smýšlení druhé sněmovny jako politického jsoucna empirické obecnosti, a nyní žádá Hegel opět novou záruku, která má zaručit smýšlení atd. druhé sněmovny samé.
Napřed byla důvěra, záruka těch, kdo vysílají poslance, zárukou poslanců. Nyní potřebuje tato důvěra sama opět záruku své solidnosti.
Hegel by měl sto chutí udělat z druhé sněmovny sněmovnu pensionovaných státních úředníků. Nevyžaduje jen „státní chápání“, nýbrž také „vrchnostenské“, byrokratické chápání.
Ve skutečnosti tu žádá, aby zákonodárná moc byla skutečnou vládnoucí mocí. Vyjadřuje to tím, že se domáhá byrokracie dvakrát, jednou jako zastoupení panovníka a po druhé jako zastoupení lidu.
Je-li v konstitučních státech možné, aby úředníci byli i poslanci, je tomu tak jen proto, že se vůbec abstrahuje od stavu, od občanské kvality, a že abstrakce státoobčanství je převládajícím momentem.
Hegel přitom zapomíná, že vyvodil zastupování z korporací a že proti korporacím přímo stojí vládní moc. V tomto zapomenutí, na které hned v následujícím paragrafu opět zapomíná, jde tak daleko, že vytváří podstatný rozdíl mezi poslanci korporace a stavovskými poslanci.
V poznámce k tomuto paragrafu se praví:
„Subjektivní mínění o sobě samém snad neshledává požadavek takových záruk, klade-li se s ohledem na tak zvaný lid, zbytečným, ba dokonce snad i urážlivým. Avšak určením státu je něco objektivního, a ne subjektivní mínění a jeho sebedůvěra; individua mohou být pro stát jen tím, co je na nich objektivně poznatelné a vyzkoušeno, a stát k tomu musí u této části stavovského elementu přihlížet tím spíše, že tato část má své kořeny v zájmech a zaměstnáních zaměřených k zvláštnímu, kde se může volně projevovat náhodnost, měnlivost a libovůle.“
Zde se již bezmyšlenkovitá nedůslednost a Hegelovo „vrchnostenské“ chápání stávají skutečně odpornými. Na konci dodatku k předešlému paragrafu čteme:
„Že toto“ (tj. jejich výše popsaný úkol) „poslanec bude provádět a prosazovat, k tomu potřebují voliči záruky.“
Tato záruka pro voliče se na obrátku proměnila v záruku proti voličům, proti jejich „sebedůvěře“. Ve stavovském elementu měla „empirická obecnost“ nabýt „momentu subjektivní formální svobody“. „Veřejné vědomí“ mělo v něm dospět k existenci „jakožto empirická obecnost názorů a myšlenek mnohých“. (§ 301.)
Nyní mají tyto „názory a myšlenky“ předem podat vládě důkaz, že jsou „jejími“ názory a myšlenkami. Hegel zde totiž úplně hloupě mluví o státu jako o nějaké hotové existenci, třebaže se právě teprve chystá dokonstruovat stát ve stavovském elementu. Mluví o státu jako o konkretním subjektu, který „se neopírá o subjektivní mínění a jeho sebedůvěru“, pro který je třeba individua teprve „poznat“ a „vyzkoušet“. Chybí už jen to, aby Hegel vyslovil požadavek, že stavy mají před velectěnou vládou skládat zkoušky. Hegel zde upadá téměř do servilnosti. Vidíme, jak je skrz naskrz nakažen ubohou nadutostí pruského úřednického světa, který ve své byrokratické omezenosti shlíží svrchu na „sebedůvěru“ „subjektivního mínění lidu“. „Stát“ je zde pro Hegela všude totéž co „vláda“.
Je samozřejmé, že ve skutečném státě nestačí „pouhá důvěra“, „subjektivní mínění“. Ale ve státě, který Hegel zkonstruoval, je politické smýšlení občanské společnosti pouhým míněním právě proto, že její politické jsoucno je abstrakcí od jejího skutečného jsoucna právě proto, že stát jako celek není objektivace politického smýšlení. Kdyby Hegel chtěl být důsledný, musel by naopak všechno vynaložit na to, aby zkonstruoval stavovský element podle jeho podstatného určení (§ 301) — jakožto bytí-pro-sebe obecné záležitosti v myšlenkách atd. mnohých, tedy právě úplně nezávisle na ostatních předpokladech politického státu.
Zrovna tak jako Hegel dříve označil za názor luzy předpokládat u vlády zlou vůli atd., je stejně tolik, ba ještě více názorem luzy předpokládat zlou vůli u lidu. Potom Hegel nemůže ani u theoretiků, kterými pohrdá, považovat za „zbytečné“ nebo „urážlivé“, že jsou žádány záruky „s ohledem na tak zvaný“ stát, na soi-disant stát, na vládu, záruky, aby smýšlení byrokracie bylo státním smýšlením.
§ 311. „Delegování, jakožto vycházející od občanské společnosti, má dále ten smysl, aby poslanci znali její speciální potřeby, obtíže, zvláštní zájmy a aby byli jimi proniknuti. Tím, že toto delegování v souhlasu s povahou občanské společnosti vychází z jejích různých korporací (§ 308) a jednoduchý způsob tohoto delegování není rušen abstrakcemi a atomistickými představami, splňuje tím bezprostředně požadavek onoho hlediska a volba je buď vůbec něco zbytečného, nebo se redukuje na malichernou hru mínění a libovůle.“
Nejdříve váže Hegel slůvkem „dále“ delegování určené ve smyslu „zákonodárné moci“ (§ 309, 310) dohromady s delegováním, které „vychází z občanské společnosti“, tj. s delegováním určeným ve smyslu zastoupení. Nehorázné rozpory obsažené v tomto „dále“ vyslovuje stejně bezmyšlenkovitě.
Podle § 309 nemají delegující „uplatňovat zvláštní zájem obce, korporace proti obecnému zájmu, nýbrž mají uplatňovat v podstatě tento obecný zájem“.
Podle § 311 vycházejí poslanci z korporací, zastupují tyto zvláštní zájmy a potřeby a nenechávají se rušit „abstrakcemi“, jako kdyby „obecný zájem“ nebyl také takovou abstrakcí, totiž právě abstrakcí od jejich korporativních atd. zájmů.
Podle § 310 se žádá, aby „skutečným vyřizováním záležitostí“ získali a osvědčili „vrchnostenské a státní chápaní“. V § 311 se žádá korporativní a občanské chápární.
V dodatku k § 309 čteme: „Zastoupení se zakládá na důvěře“. Podle § 311 je „volba“, tato realisace důvěry, toto osvědčení a projev důvěry, „buď vůbec něco zbytečného, nebo se redukuje na malichernou hru mínění a libovůle“.
To, na čem je zastoupení založeno, jeho podstata, je tedy pro zastoupení „buď vůbec něco zbytečného“ atd. Čili Hegel zde jedním dechem vyslovuje absolutní rozpory: zastoupení se zakládá na důvěře, na důvěře člověka k člověku, a nezakládá se na důvěře. Je to spíše pouhé formální hraní.
Objektem zastoupení není zvláštní zájem, nýbrž člověk a jeho státoobčanství, obecný zájem. Naproti tomu: látkou zastoupení je zvláštní zájem, duchem zastupujícího je duch tohoto zájmu.
V poznámce k tomuto paragrafu, který nyní zkoumáme, jsou tyto rozpory ještě křiklavější. Jednou je zastoupení zastoupením člověka, po druhé zvláštního zájmu, zvláštní látky.
„Je tu samozřejmě zájem, aby mezi poslanci byla pro každé zvláštní velké odvětví společnosti, např. pro obchod, pro továrny atd., individua, která toto odvětví důkladně znají a sama k němu náležejí; v představě neuspořádaného, neurčitého volení je tato důležitá okolnost vydána na pospas náhodě. Ale každé takové odvětví má stejné právo být zastupováno jako každé jiné. Jsou-li poslanci považováni za zástupce, má to organicky rozumný smysl jen tehdy, nejsou-li zástupci jednotlivců, neurčitého množství, nýbrž zástupci jedné z podstatných sfér společnosti, zástupci jejích velkých zájmů. Zastoupení tím také už nemá ten význam, že jeden je na místě jiného, nýbrž že zájem sám je ve svém zástupci skutečně přítomen, tak jako zástupce je tu přítomen za svůj vlastní objektivní element.
O volení mnoha jednotlivci lze ještě poznamenat, že zvláště ve velikých státech se nutně dostavuje lhostejnost k odevzdání svého hlasu, protože tento hlas je v celém tom množství bezvýznamný, a oprávnění voliči, i když se jim hlasovací právo vychvaluje a doporučuje jako něco velmi vznešeného, se k hlasování nedostavují; a tak vychází z takové instituce spíše opak jejího určení a volba se ocítá v moci mála jednotlivců, nějaké strany, a tím zvláštního, náhodného zájmu, který právě měl být neutralisován.“
Paragrafy 312 a 3l3 jsme vlastně už probrali a nestojí za zvláštní rozbor. Proto je tu pouze uvádíme.
§ 312. „Každá ze dvou stran obsažených ve stavovském elementu (§ 305, § 308) vnáší do posuzování zvláštní modifikaci; a protože nadto jeden moment má specifickou funkci zprostředkování uvnitř této sféry, a to mezi existujícími elementy, vyplývá z toho, že tento moment musí také získat oddělenou existenci; stavovské shromáždění se proto musí rozdělit na dvě sněmovny.“
Ach je!
§ 313. „Tímto rozrůzněním nejenže se lépe zajišťuje zralost rozhodnutí díky většímu množství instancí a nejenže se odstraňuje nahodilost chvilkové nálady, jakož i ta nahodilost, které může nabýt rozhodnutí podle většiny hlasů, nýbrž hlavně stavovský element se méně často dostává do situace, kdy stojí přímo proti vládě; a v případě, že i zprostředkující moment je na straně druhého stavu, zvětší se váha jeho názoru tím, že se tento názor projeví jako nestrannější a opačné mínění je neutralisováno.“
__________________________________
Poznámky:
a — s předmětem, o který v tomto případě jde. (Pozn. red.)
b — odděleně, zvlášť. (Pozn. red.)
c — po výtce. (Pozn. red.)