K. Marx: Poznámky k nové pruské censurní instrukci

Karel Marx

Poznámky k nové pruské censurní instrukci^[1]

Nepatříme k těm nespokojencům, kteří již před vydáním nového pruského censurního ediktu volali: Timeo Danaos et dona ferentes.^[a] Naopak, protože se v nové instrukci připouští zkoumáni již vydaných zákonů, i kdyby nedopadlo vždy tak, jak to vyhovuje vládě, začneme hned touto instrukcí. Censura je oficiální kritika; její normy jsou kritické normy, a ty by se tedy především neměly vymykat kritice, které se stavějí na roveň.

S celkovou tendencí, vyslovenou v úvodu k instrukci, lze jenom souhlasit:

„Aby byl tisk již nyní zbaven nepřípustného omezování, jež neodpovídá nejvyššímu záměru, ráčilo Jeho Veličenstvo král nařízením královskému státnímu ministerstvu ze dne 10. t. m. vyslovit rozhodný nesouhlas s jakýmkoli nepřístojným omezováním spisovatelské činnosti a v uznání hodnoty a potřeby svobodomyslné a slušné publicistiky ráčilo nás zmocnit, abychom znovu vyzvali censory k náležitému respektováni článku 2 censurního ediktu z 18. října 1819."

Ano! Je-li už nutná censura, je tím nutnější svobodomyslná, liberální censura.

Co však hned muselo vzbudit určitý podiv, je datum citovaného zákona; je datován 18. října 1819. Jak to? Jde snad o zákon, který bylo nutno pro nějaké časové okolnosti derogovat^[b] ? Zřejmě ne; vždyť censorům se jen „znovu" ukládá respektování tohoto zákona. To znamená, že až do roku 1842 tento zákon platil, ale nedodržoval se, neboť teď se znovu připomíná proto, aby byl tisk „již nyní“ zbaven nepřípustného omezování neodpovídajícího nejvyššímu záměru.

Tisk — jak bezprostředně vyplývá z tohoto úvodu — byl až dosud navzdory zákonu nepřípustně omezován.

Proti komu to mluví — proti zákonu nebo proti censorům?

Že by to mluvilo proti censorům, to celkem nelze tvrdit. Celých dvaadvacet let jednal nezákonně úřad, kterému je svěřena péče onejvyšší zájem státních občanů, o jejich ducha, úřad, který má ještě větší pravomoc než římští censoři, neboť reguluje nejen chování jednotlivých občanů, nýbrž dokonce i chování veřejného ducha. Což se mohli tak nesvědomitě chovat nejvyšší služebníci státu, je myslitelná tak důsledná neloyálnost v tak dobře uspořádaném, na svou státní správu tak pyšném pruském státě? Anebo si snad stát v trvalé zaslepenosti vybíral na místa, kde se může vyskytnout nejvíc obtíží, nejneschopnější individua? Nebo nemá snad nakonec poddaný pruského státu možnost odvolat se proti nezákonnému postupu? Nebo jsou všichni pruští spisovatelé tak nevzdělaní a hloupí, že neznají zákony dotýkající se jejich existence, či jsou tak zbabělí, že se bojí dožadovat se jejich dodržování?

Svalíme-li vinu na censory, dotkneme se nejen jejich cti, ale i cti pruského státu, pruských spisovatelů.

Kromě toho by nezákonný postup censorů trvající déle než dvacet let skýtal argumentum ad hominem^[c], že tisk potřebuje jiné záruky, než jsou takové všeobecné předpisy pro tak neodpovědná individua; byl by to důkaz, že už v podstatě censury je jakýsi základní nedostatek, který nemůže odstranit žádný zákon.

Jestliže si však censoři počínali dobře a zákon byl špatný, nač jej potom znovu volat na pomoc proti zlu, které sám způsobil? Nebo snad jde o to, svalit objektivní vady nějaké instituce na jednotlivce, aby se vyvolalo zdání zlepšení, aniž se zlepší podstata věci? Tak si počíná zdánlivý liberalismus, nucený dělat ústupky: obětuje osoby — nástroje, aby zachoval nezměněnu věc — instituci. Tímto způsobem se odvádí pozornost povrchního publika.

Rozhořčení nad podstatou věd se mění v rozhořčeni proti osobám. Lidé věří, že změnou osob se změní sama věc. Pozornost se odvádí od censury a zaměřuje se na jednotlivé censory, a pisálkové ve službách shora nařízeného pokroku se s bleší chrabrosti pouštějí do těch, kdo upadli v nemilost, a zároveň horlivě podkuřuji vládě.

Narážíme na ještě jednu obtíž.

Někteří žurnalisté pokládají censurní instrukci za nový censurní edikt. Jsou na omylu; ale tento omyl jim lze prominout. Censurni edikt z 18. října 1819 měl platit jen dočasně do roku 1824 a — byl by zůstal provisorním zákonem dodnes, kdybychom se z nové instrukce nebyli dověděli, že se nikdy neprováděl.

Tento edikt z roku 1819 byl také dočasným opatřením, jenže tehdy měla naděje určitou čekací lhůtu — pět let, kdežto podle nové instrukce se může čekat do nekonečna, a pak, tehdy byla naděje na zákony o svobodě tisku, kdežto nyní se čeká na zákony o censuře.

Jiní žurnalisté vidí v censurní instrukci obnovení starého censurního ediktu. Jejich omyl vyvrací sama instrukce.

My pokládáme censurní instrukci za anticipaci ducha zamýšleného censurního zákona. V tom se přísně držíme ducha censurního ediktu z roku 1819, podle kterého mají zemské zákony a nařízení pro tisk stejnou platnost (viz uvedený edikt, čl. XVI, čís. 2).

Vraťme se však k instrukci.

„Podle tohoto zákona, totiž podle čl. 2, nesmí censura překážet vážnému a skromnému zkoumáni pravdy, ani nesmí na spisovatele vykonávat nepřípustný nátlak, ani nesmí brzdit svobodný obrat knižního obchodu.“

Zkoumáni pravdy, jemuž nemá censura překážet, je blíže kvalifikováno jako vážné a skromné. Obě tato určení nezaměřuji zkoumáni na obsah pravdy, nýbrž naopak na něco, co je mimo tento obsah. Od počátku odvádějí zkoumání od pravdy a předpisují mu ohledy na něco neznámého třetího. Bude-li se zkoumáni neustále ohlížet na něco třetího, čemu zákon dává právo na popudlivost, neztratí pak ze zorného pole pravdu? Není snad první povinností hledače pravdy jít přímo za pravdou a nedívat se ani napravo, ani nalevo? Nezapomenu snad říci věc samu, nesmím-li předevirn zapomenout říci ji v předepsané formě?

Pravda je právě tak málo skromná jako světlo, a vůči komu má být skromná? Vůči sobě? Verum index sui et falsi.^[d] Tedy vůči nepravdě?

Je-li skromnost charakteristickým rysem zkoumání, je to spíše příznak obavy z pravdy než z nepravdy. Je to prostředek, který mě sráží na každém mém kroku vpřed. Je to strach ze závěrů, předepsaný zkoumání shora, je to ochranný prostředek proti pravdě.

Dále: pravda je obecná, nepatří mně, patři všem, pravda má mne, já nemám ji. Mým vlastnictvím je forma, to je má duchovní individualita. Le style c'est l'homme.^[e] Tak vida! Zákon mi dovoluje, abych psal, ale mám psát jiným stylem než svým stylem! Smím odhalit tvář svého ducha, ale napřed jí musím dát předepsaný výraz! Který čestný člověk se při takovém požadavku nezardí a nezahalí raději svou hlavu togou? Toga alespoň dává tušit jupiterskou hlavu. Předepsaný výraz obličeje není nic jiného než — bonne mine à mauvais jeu.^[f]

Obdivujete se kouzelné mnohotvárnosti, nevyčerpatelnému bohatství přírody. Nežádáte, aby růže voněla jako fialka, ale to nejbohatší z nejbohatšího, duch, má existovat jen v jediné podobě? Jsem člověk humorný, zákon však velí, abych psal vážně. Jsem smělý, zákon však přikazuje, aby můj styl byl skromný. Jediná povolená barva svobody je šedá šeď. Každá kapka rosy, prozářená sluncem, se třpytí nevyčerpatelnou hrou barev, ale duchovní slunce, ať se láme v sebevíc individualitách, v sebevíc předmětech, smí dávat jen jednu, jen oficiální barvu! Podstatnou formou ducha je jarost, světlo, a vy chcete, aby jediným jemu odpovídajícím projevcm byl stín; má chodit jen v černém, a přece v přírodě nenajdeme ani jeden černý květ. Podstatou ducha je vždy jen a jen pravda, a co vy děláte jeho podstatou! Skromnost! Jen ubožák je skromný, říká Goethe^[2], a vy chcete ducha proměnit v ubožáka? Anebo má-li tato skromnost být onou skromností genia, o níž mluví Schiller^[3], pak napřed všechny své občany a především své censory proměňte v genie. Vždyť skromnost genia není v tom, v čem je podstata řeči vzdělanosti, že se mluví bez akcentu a bez dialektu, ale právě v tom, že se mluví s akcentem věci a dialektem její podstaty. Je v tom, že se zapomene na skromnost i neskromnost a jde se jen a jen za věcí. Obecnou skromností ducha je rozum^[g], ona universální svobodomyslnost, která se ke každé věci chová tak, jak to vyžadují její podstatné rysy.

A dále, nemá-li vážnost odpovídat oné definici Tristrama Shandyho^[4], podle které je vážnost přetvářkou těla zastírající vady duše, nýbrž má-li znamenat vážnost vůči předmětu, pak celý předpis ztrácí smysl. Protože se směšným jednám vážně, jednám-li s tím směšně, a nejvážnější neskromností ducha je skromnost vůči neskromnosti.

Vážně a skromně! Jak vratké, relativní pojmy! Kde přestává vážnost a kde začíná žert? Kde konči skromnost a kde začíná neskromnost? Jsme odkázáni na censorův temperament. Avšak předpisovat censorovi temperament by bylo stejně nesprávné jako předpisovat spisovateli styl. Chcete-li být důslední ve své estetické kritice, zakažte také, aby pravda byla zkoumána příliš vážně a příliš skromně, protože přehnaná vážnost je to nejsměšnější, co může být, a přehnaná skromnost je tou nejsžíravější ironií.

Konečně se vychází z naprosto převráceného a abstraktního pojímání pravdy! Všechny objekty spisovatelovy činnosti se shrnují pod jednu obecnou představu „pravdy“. I když teď necháme stranou všechno subjektivní, totiž to, že v různých individuích se týž předmět různě láme a jeho rozmanité stránky se mění v právě tolik různých duchovních charakterů, nemá snad mít charakter předmětu ani nejmenší vliv na zkoumání? Pravdivý má být nejen výsledek zkoumáni, nýbrž i cesta k němu. Samo zkoumání pravdy musí být pravdivé; pravdivé zkoumání je rozvinutá pravda, jejíž rozptýlené články se ve výsledku spojují. A že by se způsob zkoumání neměnil zároveň předmětem? Jestliže se předmět směje, má se zkoumáni tvářit vážně, a jestliže je předmět nepříjemný, má být zkoumání skromné? Porušujete tedy právo objektu stejně jako právo subjektu. Chápete pravdu abstraktně a z ducha děláte vyšetřujícího soudce, který ji suše protokoluje.

Nebo je snad toto metafysické piplání zbytečné? Možná, že stačí pravdu chápat prostě tak, že pravda je to, co nařizuje vláda, a že zkoumání se připouští jen jako zbytečný, dotěrný živel, který však podle etikety nelze prostě vykázat? Téměř to tak vypadá. Zkoumání se totiž předcm chápe jako něco protikladného pravdě a objevuje se proto v podezřelém oficiálním doprovodu vážnosti a skromnosti, které samozřejmě sluší laikovi vůči knězi. Názor vlády je jediný rozum státu. Jinému rozumu a jeho žvanění je sice za určitých časových okolností nutno dělat ústupky, ale přitom si tento rozum musí být vědom, že se mu dělají ústupky a že je vlastně bezprávný, musí vystupovat skromně a pokorně, vážně a nudně. Říká-li Voltaire^[5]: tous les genres sont bon; excepté le genre ennuyeux^[h], pak zde nudný styl vytlačuje všechny ostatní — viz třeba jen „jednání porýnských zemských stavů“. Proč už se pak raději hned nevrátit k starému německému kancelářskému stylu? Pište si svobodně, ale každé slovo budiž zároveň pukrletem liberální censuře, která vám blahovolně promine vaše stejně vážná jako skromná mínění. Neztrácejte však vědomí pokory!

Zákon klade důraz nikoli na pravdu, nýbrž na skromnost a vážnost. Všechno je tu tedy na pováženou, jak vážnost, tak skromnost, a především pravda, za jejíž neurčenou šíří se zřejrmě skrývá zcela určitá a velmi pochybná pravda.

„Censury,“ praví se dále v instrukci, „se tedy naprosto nemá používat úzkoprse, v duchu odporujícím smyslu tohoto zákona.“

„Tímto zákonem“ se myslí především článek 2 ediktu z roku 1819, dále však instrukce poukazuje na „ducha“ censurního ediktu vůbec. Obě ustanovení se dají snadno spojit. Článek 2 je koncentrovaný duch censurního ediktu a tento duch se v dalších článcích rozvádí a specifikuje. Máme za to, že citovaného ducha nelze charakterisovat lépe než tímto jeho vlastním projevem:

Čl. VII. „Osvobození od censury, propůjčené d o s u d Akademii věd a universitám, se tímto na pět let ruší.“

§ 10. „Toto dočasné rozhodnutí zůstává v platnosti od dnešního dne po pět let. Před uplynutím této lhůty má spolkový sněm důkladně prozkoumat otázku, jakým způsobem by mohla být uvedena v platnost podobná opatřcní o svobodě tisku v článku 18 spolkové listiny^[6], načež bude vydáno definitivni rozhodnutí o normálních hranicích svobody tisku v Německu.“

Zákon, který ruší svobodu tisku tam, kde ještě existovala a který ji pomocí censury činí zbytečnou tam, kde měla být zavedena, jistě nelze pokládat za zákon nějak zvlášť příznivý tisku. Kromě toho § 10 přímo přiznává, že místo svobody tisku, o které se zmiňuje článek 18 spolkové listiny a která měla být snad jednou v budoucnosti realisována, se prozatím vydává zákon o censuře. Toto quid pro quo^[i] při nejmenším prozrazuje, že omezení tisku si vyžádal ráz doby, že edikt vděčí za svůj zrod nedůvěře k tisku. Tato nerudnost se dokonce omlouvá tím, že se toto opatření označuje jako provisorní, jako platné jen na pět let — bohužel platilo 22 let.

Hned další řádek instrukce nám ukazuje, jak se instrukce dostává do rozporu sama se sebou tim, že na jedné straně nechce, aby se censury používalo v takovém smystu, že by to znamenalo překročení ediktu, a zároveň censuře toto překračování předpisuje: „Censor může ovšem připustit svobodomyslnou diskusi i ovnitřnich záležitostech.“ Censor může, ale nemusí není to nutnost, avšak již tento opatrný liberalismus nejenže se rozchází s duchem censurního ediktu, nýbrž velmi jasně překračuje určitá jeho ustanovení. Starý censurní edikt, a to článek 2 citovaný v instrukci, zakazuje jakoukoli svobodomyslnou diskusi nejen o pruských, nýbrž třeba i o čínských záležitostech. „Sem“, totiž k ohroženi bezpečnosti pruského státu a německých spolkových států, jak se pravi v komentáři, „patří všechny pokusy stavět do příznivého světla strany, které usilují o zvrat státního zřízení v kterékoli zemi.“ Je tedy dovolena svobodomyslná diskuse o čínských nebo tureckých státních záležitostech? A ohrožují-li již tak vzdálené vztahy choulostivou bezpečnost Německého spolku, jak ji potom nemá ohrožovat každé slovo nesouhlasu s jeho vnitřními záležitostmi?

A vybočuje-li takto instrukce z ducha článku 2 censurního ediktu v liberálním směru — což je vybočení, jehož obsah se ukáže později, ale formálně je podezřelé již tím, že vystupuje jako důsledek článku 2, ze kterého instrukce prozíravě cituje jen první polovinu, kdežto censora odkazuje na článek sám — překračuje instrukce censurní edikt úplně stejně i v neliberálním směru a připojuje ke starým tiskovým omezením nová.

Citovaný článek 2 censurního ediktu říká:

„Jejlin účelem (censury) je čelit tomu, co odporuje všeobecným zásadám náboženstvi b e z o hl e d u na názory a doktriny jednotlivých náboženských stran a sekt trpěných ve státě.“

V roce 1819 vládl ještě racionalismus, který pod náboženstvím všeobecně rozuměl tak zvané rozumové náboženství. Toto racionalistické stanovisko je také stanovisko censurního ediktu, který je ostatně tak nedůsledný, že se staví na nenáboženské stanovisko, třebaže jeho účelem je ochrana náboženství. Oddělovat obecné zásady náboženství od jeho positivního obsahu a od jeho určitosti odporuje již obecným zásadám náboženství, protože každé náboženství se domnívá, že se od všech ostatních — zvláštních, domnělých — náboženství liší právě svou zvláštní podstatou a že je pravým náboženstvím právě svou určitostí. Nová censurní instrukce vynechává při citování článku 2 omezující dodatek,jímž sej ednotlivé náboženské strany a sekty vylučovaly z nedotknutelnosti, ale nespokojuje se jen tím a podává k tomu tento komentář:

„Nesmí se trpět nič, co je frivolně, nepřátelsky zaměřeno proti křesťanskému náboženství vůbec nebo proti určité věrouce.“

Starý censurní edikt se ani slovem nezmiňuje o křesťanském náboženství, naopak, odlišuje náboženství od všech jednotlivých náboženských stran a sekt. Nová censurní instrukce nejen mění náboženství vůbec v křesťanské náboženství, nýbrž připojuje k tomu ještě onu určitou věrouku. Skvělý výplod naší pokřesťanštělé vědy! Kdo chce ještě popírat, že ukula tisku nová pouta? Náboženství se nesmí napadat ani všeobecně, ani v jednotlivostech. Nebo se snad domníváte, že slovy „frivolně, nepřátelsky“ se z nových pout staly růžové girlandy? Je to skutečně obratně vyjádřeno: frivolně, nepřátelsky! Přídavné jméno frivolní apeluje na občanovu mravopočestnost, je to exoterické slovo určené světu, ale přídavné jméno nepřátelský se šeptá censorovi do ucha, to je zákonná interpretace frivolity. V této instrukci najdeme ještě více příkladů tohoto jenmého taktu, který publiku adresuje subjektivní slovo, vhánějící do tváře ruměnec, a censorovi adresuje objektivní slovo, po kterém spisovatel bledne. Tímto způsobem by se daly zhudebňovat lettres de cachets^[j].

A do jakého pozoruhodného rozporu se censurní instrukce zaplétá! Jen polovičatý útok, který se chytá jednotlivých stránek jevu a není dost hluboký a vážný, aby zasáhl podstatu věci, právě útok proti pouze zvláštnímu jako takovému je frivolní. Je-li tedy zakázán útok proti křesťanskému náboženství vůbec, je proti němu dovolen jen frivolní útok. A naopak zase útok proti všeobecným zásadám náboženství, proti jeho podstatě, proti zvláštnímu, pokud je toto zvláštní projevem podstaty, je nepřátelský útok. Proti náboženství lze útočit jen nepřátelsky nebo frivolně, nic dalšího neexistuje. Tato nedůslednost, do které se instrukce zaplétá, je ovšem jen zdánlivá, protože je založena na zdání, jako by snad měl být dovolen vůbec nějaký útok proti náboženství; stačí však jen nezaujatý pohled, aby člověk v tomto zdání poznal zdání. Náboženství nesmí být napadáno ani nepřátelsky, ani frivolně, ani všeobecně, ani v jednotlivostech, tedy vůbec nesmí být napadáno.

Jestliže však instrukce ve zjevném rozporu s censurním ediktem z roku 1819 nasazuje nové okovy filosfickému tisku, měla by být alespoň tak důsledná, aby osvobodila náboženský tisk z okovů, do kterých ho uvrhl onen racionalistický edikt. Ten totiž stanoví mimo jiné jako účel censury i: „Čelit fanatickému zatahování náboženských dogmat do politiky a tím vznikajícímu matení pojmů“. Nová instrukce je sice tak prozíravá, že se o tomto ustanovení ve svém komentáři nezmiňuje, nicméně je cituje zároveň s článkem 2. Co je to fanatické zatahování náboženských dogmat do politiky? To znamená připustit, aby náboženská dogmata svou specifickou povahou určovala stát, čili učinit zvláštní podstatu náboženství měřítkem státu. Starý censurní edikt mohl právem vystupovat proti tomuto matení pojmů, neboť vydává na pospas kritice zvláštní náboženství, jeho určitý obsah. Ale starý edikt se přece opíral o mělký, povrchní racionalismus, kterým vy sami opovrhujete. Jak ale vy, kteří i v jednotlivostech opíráte svůj stát o víru a křesťanství, vy, kteří chcete křesťanský stát, jak můžete ještě censuře doporučovat, aby čelila tomuto matení pojmů?

Konfuse politického a křesťansko-náboženského principu se tedy stala oficiální konfesí. K vysvětlení této konfuse stačí pár slov. Vezmeme-li jen křesťanské náboženství jako uznávané náboženství, máte ve svém státě katolíky a protestanty. Obojí mají vůči státu stejné nároky, stejně jako k němu mají stejné povinnosti. Bez ohledu na své náboženské odlišnosti žádají souhlasně, aby stát byl uskutečněním politického a právního rozumu. Vy však chcete křesťanský stát. Jenže bude-li váš stát luteránskokřesťanský, stane se pro katolíka církví, ke které nepatři, kterou musí odmítat jako kacířskou, jejíž nejniternější podstata mu odporuje. Totéž platí obráceně. A učiníte-li zvláštním duchem svého státu obecný duch křesťanství, rozhodujete přece jen na základě své protestantské výchovy o tom, co je to obecný duch křesťanství. Určujete, co je to křesťanský stát, třebaže vás nedávná doba poučila, že jednotliví vládní úřednici nemohou stanovit hranice mezi náboženským a světským, mezi státem a církví. Tento pojmový zmatek nemohli rozhodnout censoři, museli se o něm dohodnout diplomaté.^[7] A konečně, jestliže zavrhujete určité dogma jako nepodstatné, stavíte se na kacířské stanovisko. Říkáte-li o svém státu, že je obecně křesťanský, pak diplomaticky doznáváte, že je nekřesťanský. Buď tedy vůbec zakažte zatahování náboženství do politiky — ale to nechcete, protože nechcete založit stát na svobodném rozumu, nýbrž na víře, náboženství je pro vás všeobecným posvěcením positivního — nebo povolte i fanatické zatahováni náboženství do politiky. Dovolte, aby náboženství politisovalo po svém — ale to také nechcete: náboženství má být oporou světské moci, ale přitom se světská moc nemá náboženství podřizovat. Jestliže už zatahujete náboženství do politiky, pak je nepochybnou, ba protináboženskou opovážlivostí, chce-li světská moc určovat, jak se má náboženství chovat v politice. Kdo se chce spojit s náboženstvím z nábožnosti, musí dát náboženství rozhodující hlas ve všech otázkách. Nebo snad rozumíte náboženstvím kult své vlastní neomezené moci a vládní moudrosti?

Pravověrnost nové censurní instrukce se dostává do konfliktu racionalismem starého censurního ediktu ještě jinak. Starý censurní edikt zahrnuje mezi cíle censury také potlačováni toho, „co uráží morálku a dobré mravy“. Instrukce uvádí toto místo jako citát z článku 2. Ale jestliže její komentář pokud jde o náboženství doplňoval, pokud jde o morálku vynechává. Z porušení morálky a dobrých mravů se stává porušeni „kázně, mravů a vnější slušnosti“. Vida: morálka jako morálka, jako princip světa, který je poslušen vlastnich zákonů, mizí, a místo podstaty nastupují vnější projevy: policejní bezúhonnost a konvenční slušnost. Komu čest, tomu čest, zde vidíme opravdovou důslednost. Specificky křesťanský zákonodárce nemůže uznat morálku jako nezávislou, samu v sobě posvátnou sféru, protože vnitřní obecnou podstatu morálky připisuje náboženství. Nezávíslá morálka se příčí všeobecným zásadám náboženství, a zvláštní pojmy náboženství morálce odporují. Morálka uznává jen své vlastní obecné a rozumné náboženství a náboženství jen svou zvláštní positivní morálku. Podle této instrukce bude tedy censura muset zavrhnout intclektuální hrdiny morálky, jako např. Kanta, Fichta a Spinozu, jako neznabohy, protože porušují kázeň, mravy a vnější slušnost. Všichni tito moralisté vycházejí ze zásadního rozporu mezi morálkou a náboženstvím, protože morálka spočívá podle nich na autonomii, kdežto náboženství na heteronomii lidského ducha. Od těchto nežádoucích novot v censuře — na jedné straně ochabnutí jejího morálního svědomí a na druhé straně rigorosní zostření jejího náboženského svědomí — přistupme k potěšitelnějším novotám, k ústupkům.

„Z toho vyplývá zejména, že spisy,ve kterých se hodnotí státní správa v celku nebo v jednotlivých odvětvfch, ve kterých se dané nebo připravované zákony posuzuji co do své vnitřní hodnoty, odhalují se jejich chyby a nedostatky, naznačuje se nebo navrhuje jejich zlepšení, nebuďtež odmítány proto, žej sou psány v jiném duchu než v duchu vlády, je-li jejich forma slušná a jcjich tendence blahovolná.“

Skromnost a vážnost zkoumání — tento požadavek sdílí nová instrukce s censurním ediktem, ale slušná forma jí nestačí právě tak jako pravdivost obsahu. Jejím hlavním kriteriem se stává t e n d e n c e, je dokonce její základní myšlenkou, kdežto v ediktu samém nenajdeme ani slovo tendence. V čem tato tendence spočívá, to nová instrukce neříká; ale jakou důležitost tendenci připisuje, to nechť dokáže tento výňatek:

„Přitom je nezbytným předpokladem, aby tendence připomínek k opatřeni vlády nebyla nenávistná a zlovolná, nýbrž blahovolná, a od censora je nutno vyžadovat dobrou vůli a porozuměni, aby uměl rozlišovat, kde je to a kde ono. Vzhledem k tomu musí censoři věnovat pozornost zvláště i formě a tónu řeči tiskovin a nepovolovat jejich tisk, pokud se jejich tendence projevuje jako škodlivá svou vášnivosti, prudkostí a opovážlivostí.“

Spisovatel je tedy vydán na pospas nejstrašnějšímu terorismu, jurisdikci podezření. Zákony stíhající pro tendenci, zákony, které nedávají žádné objektivní normy, jsou zákony terorismu, jak je vynalezla nevyhnutelná potřeba státu za Robespierra a zkaženost státu za římských císařů. Zákony, jež hlavními kriterii nečiní jednání jako takové, nýbrž smýšlení jednající osoby, nejsou nic jiného než positivní sankce nezákonnosti. To raději oficiálně poslat kozáky, aby každému ostříhali plnovous, jako to udělal jeden ruský car^[k], než udělat kriteriem stíhání smýšlení, projevující se nošením plnovousu.

Jen pokud se projevuji, pokud vstupuji do sféry skutečnosti, vstupuji do sféry zákonodárcovy. Pro zákon vůbec neexistuji, nejsem jeho objektem, leč ve svém činu. To je to jediné, kde si mne zákon může přidržet; neboť čin je to jediné, k čemu žádám právo na existenci, právo skutečnosti, čím se také vydávám v moc skutečného práva. Ale zákon stíhající pro tendenci trestá nejen to, co činim, nýbrž to, co si myslím nezávisle na svém činu. Je to tedy urážka na cti pro občana státu, je to úskočný zákon ohrožující mou existenci.

Mohu se však vykrucovat jak chci, na skutkové podstatě nezáleží. Moje existence je podezřelá, moje nejvnitřnější podstata, moje individualita se pokládá za špatnou, a za tento názor jsem trestán. Zákon mne netrestá za neprávo, které činím, nýbrž za neprávo, které nečiním. Jsem vlastně trestán za to, že mé jednání není protizákonné, protože jen tím nutím mírného, blahosklonného soudce, aby ume soudil za mě špatné smýšlení, které je tak chytré, že se neprojevuje v činech.

Zákon trestající pro smýšlení není zákon státu pro občany státu, je to zákon jedné strany proti druhé. Zákon stihající pro tendenci ruší rovnost občanů před zákonem. Je to zákon rozlučující, a ne jednotící, a všechny zákony, které rozlučují, jsou reakční. Není to zákon, je to výsada. Jeden smí dělat to, co druhý nesmí, a to ne proto, že by snad k tomu neměl nějakou objektivní vlastnost, jako dítě není způsobilé uzavirat smlouvy, ale proto, že jeho loyálnost, jeho smýšlení je podezřelé. Mravní stát předpokládá u svých přislušnlků státní smýšlení, i kdyby byli v oposici proti státnímu orgánu, proti vládě; avšak společnost, ve které si některý orgán o sobě myslí, že je jediným, výhradním nositelem státního rozumu a státní mravnosti, vláda, která se staví do zásadního protikladu k lidu, a proto své protistátní smýšlení pokládá za všeobecné, normální smýšleni — špatné svědomí vládnoucí kliky vynalézá zákony stihající tendenci, zákony msty, proti smýšlení, jehož nositeli jsou jen údy vlády samy. Zákony trestající za smýšleni jsou založeny na bezzásadovosti, na nemravném, materiálním názoru na stát. Je to bezděčný výkřik špatného svědomí. A jak se má takovýto zákon provádět? Prostředkem, který ještě víc pobuřuje než sám zákon: pomocí špionů nebo na základě předběžné dohody, že se budou celé literární směry pokládat za podezřelé, při čemž je ovšem opět nutno vyzvědět, ke kterému směru to či ono individuum náleží. Tak jako v zákonu stíhajícím pro tendenci zákonná forma odporuje obsahu, tak jako vláda, která jej dává, sočí proti tomu, čím je sama, proti protistátnímu smýšlení, tak je vláda i v každém zvláštním případě vůči svým zákonům světem obráceným na ruby, protože měří dvojím loktem. Pro jednu stranu je právem to, co je pro druhou stranu neprávem. Již samy zákony vydávané vládou jsou opakem toho, co uzákoňují.

V této dialektice se zaplétá i nová censurní instrukce. Obsahuje v sobě rozpor, protože sama provádí a ukládá censorům jako povinnost všechno to, co u tisku odsuzuje jako protistátní.

Tak instrukce zakazuje spisovatelům, aby budili podezření proti smýšlení jednotlivců nebo celých tříd, a týmž dechem přikazuje censorovi, aby všechny občany rozděloval na podezřelé a nepodezřelé, na loyální a neloyální. Kritika, která se upírá tisku, se stává denní povinností vládního kritika; avšak tímto obrácením na ruby to ani zdaleka nekončí. V rámci tisku se protistátní jevilo jako zvláštní jen co do obsahu, co do formy to bylo obecné, něco, co se předkládá k posouzení všem.

Nyní se však všechno obrací vzhůru nohama. Zvláštní se nyní jeví jako oprávněné co do obsahu, kdežto protistátní se jeví jako mínění státu, jako státní právo; co do formy jeví se nyní protistátní jako zvláštní, nedostupné všeobecnému světlu, vypuzené z osvětlené arény veřejnosti do úřadovny vládního kritika. Tak chce instrukce chránit náboženství, ale porušuje nejobecnější zásadu všech náboženství, posvátnost a nedotknutelnost subjektivního smýšleni. Soudcem srdce dělá místo Boha censora. Tak instrukce zakazuje urážlivé výroky a nactiutrhačné úsudky o jednotlivých osobách, při čemž vás denně vystavuje nactiutrhačnému a urážlivému úsudku censora. Tak chce instrukce potlačovat klepy pocházející od zlovolných nebo špatně informovaných individuí a nutí censora, aby se o takové klepy opíral, aby spoléhal na to, co vyšpehují špatně informovaná a zlovolná individua, tím že stahuje úsudek ze sféry objektivního obsahu do sféry subjektivního mínění nebo libovůle. Úmysl státu se nemá podezírat, ale instrukce vychází z podezření vůči státu. Pod dobrým zdáním se nemá skrývat špatné smýšlení, ale instrukce sama spočívá na falešném zdáni. Instrukce má posilovat národní cítěni a přitom spočívá na názoru ponižujícím národy. Vyžaduje se poslušnost a úcta k zákonům, ale zároveň máme ctít instituce, které nás zákonů zbavují a místo práva dosazují zvůli. My máme uznávat princip osobnosti do té míry, že přestože instituce censury mi spoustu nedostatků, máme censorovi důvěřovat, kdežto vy porušujete princip osobnosti natolik, že vedete censory k tomu, aby se řídili ne podle skutků, ale podle svého míněni o tom, jak jsou tyto skutky míněny. Vyžadujete skromnost, ale vycházíte z úžasné neskromnosti tím, že jednotlivé služebníky státu jmenujetc špehy srdce, vševědy, filosofy, theology, politiky, delfskými Apollony. Na jedné straně nám ukládáte jako povinnost uznávat neskromnost a na druhé straně nám neskromnost zakazujete. Pravá neskromnost spočívá v tom, že sejednotlivým individuím připisuje dokonalost druhu. Censor je jednotlivé individuum, kdežto tisk ve svém celku je druh. Nám nařizujete důvěru, ale sami propůjčujete nedůvěře platnost zákona. Svým státním institucím důvěřujete natolik, že jste o nich přesvědčeni, že z křehkého smrtelníka, úředníka, mohou učinit světce a že mu umožni dělat nemožné. Ale svému státnímu organismu nedůvěřujete natolik, že se bojíte isolovaného názoru soukromé osoby; vždyť s tiskem jednáte jako se soukromou osobou. O úřednících předpokládáte, že budou postupovat naprosto neosobně, bez zášti, bez zaujatosti, bez omezenosti a lidské slabosti. Přitom však něco neosobního, ideje, podezíráte z toho, že jsou plny osobní úskočnosti a subjektivní podlosti. Instrukce vyžaduje bezmeznou důvěru vůči stavu těch, kterým byl dán úřad, a vychází z bezmezné nedůvěry vůči tomu stavu, kterému se úřadů nedostalo. Proč nemáme oplácet stejné stejným? Proč nám nemá být podezřelý právě tento stav? A totéž platí o charakteru. Je přece jasné, že nezaujatý člověk si musí více vážit charakteru veřejného kritika než charakteru toho, kdo kritisuje vskrytu.

Co je vůbec špatné, zůstane špatné, ať je nositelem této špatnosti kdokoli, ať je to soukromý kritik, nebo kritik ustanovený vládou, jenže v druhém případě je špatnost úředně puncována a pokládá se shora za nutnost nezbytnou k uskutečňování dobra zdola.

Censura tendence a tendence censury, to je dar nové liberální instrukce. Nikdo nám nemůže mít za zlé, přistupujeme-li kjejím dalším ustanovením s určitou nedůvěrou.

„Urážlivé projevy a nactiutrhačně výroky o jednotlivých osobách jsou nezpůsobilé tisku.“ Nezpůsobné tisku! Místo této mírnosti by bylo mnohem užitečnější objektivně definovat urážlivý a nactiutrhačný výrok.

„Totéž platí o tom, uvádí-li se v podezření smýšlení jednotlivců nebo“ (mnohoznačné „nebo“) „celých tříd, o používání stranických přezdívek a jiných osobních urážek.“ Tedy opět škatulkování do kategorií, útok proti celým třídám, používání stranických přezdivek — a člověk musí jako Adam všemu dát jméno, aby to pro něho existovalo — stranické přezdívky jsou kategorie nezbytné pro politický tisk,

„protože každou nemoc nejprve, jak soudí doktor Sassafras,
aby ji bylo možno šťastně kurýrovat,
je nutno pojmenovat.“

To všechno patří k osobním urážkám. Jak tedy na to? Jednotlivou osobu není dovoleno napadnout, zrovna tak není dovoleno napadnout třídu, obecné, morální osobu. Stát nechce — a v tom má pravdu — trpět žádné urážení, žádné osobní urážky; avšak pomocí nepatrného „nebo“ je pod osobní zahrnuto také obecné. Pomocí „nebo“ se obecné dostává doprostřed a pomocí malého „a“ se nakonec dovídáme, že se přece jen mluvilo o osobním. Ale pak už z toho samozřejmě vyplývá, že každá kontrola úředníků a takových institucí, které existují jako třídy individuí, je tisku zakázána.

„Bude-li se censura provádět podle těchto směrnic v duchu censurního ediktu z 18. října 1819, bude mit slušná a svobodomyslná pub1icistika dostatečné pole působnosti a lze se nadít, že se tím probudí větší účast na zájmech vlasti a zároveň posílí národní cítěni.“

Že podle těchto směrnic bude slušné, ve smyslu censury slušné publicistice poskytnuto víc než dostatečné pole působnosti — také slovo pole působnosti^[l] je šťastně voleno, protože to má být pole, kde si tisk může hrát a dělat všelijaké kotrmelce — to přiznáváme; ovšem, zda to bude pole pro svobodomyslnou publicistiku a jak se uplatni svobodná mysl, to přenecháme čtenářovu důvtipu. Pokud jde o naděje vyjádřené v instrukci, lze ovšem národní cítění posilovat i v tom smyslu, jako zaslaná šňůra posiluje turecké národní cítěni^[m]; ale zda právě skromný i vážný tisk probudí účast na zájmech vlasti, to přenecháme jemu samému; nedokrevný tisk nelze vykrmit Čínou. Ale možná, že jsme uvedenou větu pochopili příliš vážně. Snad lépe postihneme smysl, budeme-li ji pokládat za pouhý trn v girlandě z růží. Možná, že na tomto liberálním trnu visí perla velmi dvojznačné hodnoty. Podívejme se na to lépe. Záleží na souvislosti. Posílení národního cítění a probuzení účasti na zájmech vlasti, o kterých se mluví v uvedeném odstavci jako o něčem, čeho se lze nadít, mění se nenápadně v rozkaz tající v sobě nový útisk našich ubohých nedokrevných deníků.

„Takto lze doufat, že i polilická literatura a denní tisk lépe pochopí své posláni, že si bohatší látkou osvojí i důstojnější tón a že v budoucnu budou pokládat za nedůstojné spekulovat na zvědavost svých čtenářů sdělováním nicotných, z cizích časopisů převzatých, od zlovolných nebo špatně informovaných dopisovatelů přicházejících denních novinek, klepů a útoků na osoby - směr, proti němuž je censura nepochybně povolána zakročovat.“

Lze tedy doufat, že touto cestou politická literatura a denní tisk lépe pochopí své poslání atd. Lepší pochopení nelze však nařídit; vždyť je to teprve očekávaný plod, a naděje je naděje. Instrukce je však příliš praktická, než aby se spokojovala s nadějemi a zbožnými přáními. Zatím co se tisku dává naděje na budoucí zlepšení v podobě nové úlevy, zbavuje ho dobrotivá instrukce zároveň jeho nynějšího práva. V naději na zlepšení ztrácí tisk to, co ještě má. Je na tom jako chudák Sancho Pansa, kterému jeho dvorní lékař před nosem sebral všechno jídlo, aby si náhodou nezkazil žaludek a nebyl pak neschopen splnit povinnosti, které mu uložil vévoda.

Zároveň si nesmíme dát ujít příležitost vyzvat pruského spisovatele, aby si osvojil tento druh slušného stylu. V úvodní větě je řečeno: „Takto lze doufat, že.. .“ Na tomto že závisí celá řada ustanoveni, jako: že politická literatura a denní tisk lépe pochopí své poslání, že si osvojí důstojnější tón atd. atd., že budou pokládat za nedůstojné sdělovat nicotné, z cizích časopisů převzaté zprávy atd. Všechna tato ustanovení jsou tedy něčím, več lze zatím jen doufat; ale závěr, který přichází za pomlčkou: „směr, proti němuž je censura nepochybně povolána zakročovat“, zbavuje censora nudného úkolu čekat na předpokládané zlepšení denního tisku a dává mu naopak právo klidně škrtat všechno, co se mu nelíbí. Místo vnitřního léčení se provádí amputace.

„Abychom se přibližili tomuto cíli, je však žádoucí, aby se při schvalování nových časopisů a nových redaktorů postupovalo s velkou obezřetností, aby denní tisk byl svěřovánjcn zcela bezúhonným osobám, jejichž vědecká způsobilost, postoj a charakter skýtají záruku vážnosti jejich snah a loyálnosti jejich smýšlení.“

Než se pustíme do podrobného rozboru ještě jednu všeobecnou poznámku. Schvalování nových redaktorů, tedy budoucích redaktorů vůbec, je zcela svěřeno „velké obezřetnosti“, rozumí se státních úřadů, censury, kdežto starý censurní edikt alespoň při určitých zárukách ponechával volbu redaktora na vůli vydavateli:

„Článek IX. Vrchní censurní úřad má právo ohlásit vydavateli časopisu, že ten či onen redaktor není toho druhu. aby požíval potřebné důvěry, a v tom případě je vydavatel povinen buď přijmout do služeb jiného redaktora, anebo, chce-li si jmenovaného podržet, musí za něho složit kauci, kterou určí naše výše uvedená státní ministerstva na návrh jmenovaného vrchního censurního úřadu.“

V nové censurní instrukci se projevuje úplně jiná hloubka, lze říci romantika ducha. Zatím co starý censurní edikt požaduje vnější, prosaické, a proto zákonem stanovitelné kauce a na tuto záruku připouští i nežádoucího redaktora, instrukce naproti tomu zbavuje vydavatele jakékoli vlastní vůle a odkazuje prozíravost vlády, velkou obezřetnost a duchovní hlubokomyslnost úřadů na vnitřní, subjektivní, navenek nestanovitelné vlastnosti. Jestliže se však neurčitost, přecitlivělost a subjektivní exaltovanost romantiky nutně zvrhávají v něco čistě vnějšího, jenže v tom smyslu, že se vnější náhodnost již neprojevuje ve své prosaické určitosti a omezenosti, nýbrž v zázračné aureole, v domnělé hloubce a okázalosti — pak i instrukce bude sotva moci ujít tomuto romantickému údělu.

Redaktoři denního tisku, což je kategorie, do které lze zahrnout všechny novináře, mají být naprosto bezúhonní lidé. Jako záruku této naprosté bezúhonnosti udává instrukce především „vědeckou zpüsobilost“. Neobjevuje se tu sebemenší stopa pochybnosti, zda censor může mít vědeckou způsobilost k tomu, aby mohl posoudit vědeckou způsobilost jakéhokoli druhu. Žije-li v Prusku takový zástup universálních geniů, o kterých vláda ví — každé město má alespoň jednoho censora — proč tyto encyklopedické hlavy nevystoupí jako spisovatelé? Lépe než s pomocí censury bylo by možno s tiskovými zmatky skoncovat, kdyby tito úředníci mající přesilu co do počtu a ještě větší převahu svou vědeckostí a geniálností, najednou povstali a svou vahou umačkali ty ubohé pisálky, kteří se lopotí jen v jednom žánru, a přitom ještě v tomto jednom žánru bez oficiálně schválené způsobilosti. Proč mlčí tito na slovo vzatí muži, kteří by mohli jako římské husy svým kejháním zachránit Kapitol? Drží se až příliš zpátky! Vědecká veřejnost je nezná, ale vláda o nich ví.

A jsou-li to skutečně muži, jaké se nepodařilo najít ještě žádnému státu, protože ještě nikdy žádný stát neznal celé třídy, jež by mohli tvořit jen universální geniové a polyhistorové — geniálnější musí pak být ti lidé, kteří tyto muže vybírají! Jakou tajemnou vědu musí ovládat, aby byli s to úředníkům neznámým v republice vědy vystavit osvědčení o jejich universální vědecké způsobilosti! Čím výše stoupáme po žebříku této byrokracie inteligence, s tím zázračnějšími hlavami se setkáváme. Vyplatí se státu, který vlastní takové opory dokonalého tisku, jedná tento stát účelně, když pasuje tyto muže na hlídače nedostatečného tisku, když snižuje dokonalé na prostředek proti nedokonalému?

Kolik zaměstnáváte censorů, tolik vyhlídek na zlepšeni odnímáte říši tisku. Berete své armádě zdravé vojáky a děláte z nich felčary pro nezdravé.

Vždyť vám stačí jen dupnout jako Pompeius, a z každé vládní budovy vyskočí Pallas Athena v plné zbroji. Chabý denní tisk zmizí před oficiálním tiskem jako pára. Jakmile se objeví světlo, tma sama zmizí. Rozsvěťte svíce své, nestavte je pod kbelec! Místo nedostatečné censury, o jejíž dokonalosti máte sami velmi problematické míněni, nám dejte dokonalý tisk, který si přece můžete jen poručit a jehož vzor už po staletí skýtá čínský stát.

Vždyť učinit vědeckou způsobilost jedinou nezbytnou podmínkou pro pisatele denního tisku, vždyť to právě je určení ducha, vždyť to není prosazováni výsady, konvenční požadavek, vždyť to je podmínka věci, a ne podmínka osoby!

Bohužel censurní instrukce přerušuje naši panegyriku. Hned vedle záruky vědecké způsobilosti je ještě postoj a charakter. Postoj a charakter!

Charakter následuje tak bezprostředně za postojem, že to skoro vypadá, jako by z tohoto postoje vyplýval. Především si všimněme postoje. Je tak vklíněn mezi vědeckou způsobilost a charakter, že člověk téměř upadá v pokušení pochybovat o jeho čistém svědomí.

Jak liberální je obecný požadavek vědecké způsobilosti! A jak neliberální je zvláštní požadavek postoje! Vědecká způsobilost a postoj dohromady, jak je to pseudoliberální! Protože vědecká způsobilost a charakter jsou něco velmi neurčitého, kdežto postoj je naproti tomu cosi velmi určitého, proč bychom neměli usoudit, že podle nutného logického zákona se neurčité opře o určité a určité mu poskytne oporu a obsah? Usuzoval by censor nějak zvlášť chybně, kdyby si vykládal instrukci tak, že vnější formou vědecké způsobilosti a charakteru, ve které se projevují ve světě, je postoj, a to tím spíše, že jeho vlastní censorský stav je mu zárukou, že tento jeho názor je zároveň názorem státu? Bez tohoto výkladu by alespoň bylo naprosto nepochopitelné, proč vědecká způsobilost a charakter nejsou pro spisovatele dostatečnými zárukami a proč je zde nutná ještě třetí záruka — postoj. Kdyby se pak censor dokonce dostal do konfliktu, kdyby se tyto tři záruky zřídkakdy nebo vůbec nevyskytovaly pohromadě, jak se má rozhodnout, protože někoho vybrat musí — vždyť někdo musí přece noviny a časopisy redigovat! Vědecká způsobilost a charakter bez postoje mohou být pro censora problematické svou neurčitostí, stejně jako v něm vůbec musí oprávněně budit údiv, že takové kvality mohou existovat odděleně od postoje. Smí naopak censor pochybovat o charakteru, o vědeckosti tam, kde je postoj? V tom případě by přisuzoval státu méně úsudku než sám sobě, kdežto v opačném případě by důvěřoval vice spisovateli než státu. Mohl by být censor tak netaktní, mohl by tak zlovolně smýšlet? To věru nelze očekávat a nikdo to neočekává. Protože je postoj v nejistém případě rozhodujícím kriteriem, je vůbec absolutně rozhodujícím kriteriem.

A jako se tedy předtím instrukce dostala do konfliktu s censurním ediktem svou pravověrností, tak se s ním nyní dostává do konfliktu svou romantičností, která je vždy zroveň tendenční poesií. Z peněžní kauce, což je prosaická, skutečná záruka, se stává ideální záruka a tato ideální záruka se mění v docela reálný a individuální postoj, který dostává magický fiktivní význam. Stejně tak se mění význam záruky. Teď si již nevybírá redaktora vydavatel a nezaručuje se za něj úřadu on, nýbrž úřad vybírá redaktora jemu a ručí si za něj sám. Starý edikt čeká na redaktorovy práce, za které ručí vydavatelova peněžní kauce. Instrukci nejde o redaktorovu práci, nýbrž o jeho osobu. Žádá určitou vyhraněnou individualitu a tu ji mají opatřit vydavatelovy peníze. Nová instrukce se stejně upíná k vnějšku jako starý edikt; ale zatím co edikt vyslovuje a vymezuje v souhlasu se svou povahou něco prosaicky určitého, dělá instrukce z pouhé nahodilosti něco jakoby duchovního a mluví o ryze individuálním s takovým pathosem, jako by šlo o obecné.

Jestliže však romantická instrukce, pokud jde o redaktora, dává nejkrajnější určitosti tón nejohleduplnější neurčitosti, dává, pokud jde o censora, nejmlhavější neurčitosti tón zákonné určitosti.

„Se stejnou obezřetností je nutno postupovat při jmenování censorů, aby censorský úřad byt svěřován jen mužům osvědčeného smýšlení a schopnosti, mužům, kteří plně odpovídají čestné důvěře, kterou tento úřad předpokládá; mužům, kteří správně uvažují a zároveň jsou prozíraví, kteří umějí odlišovat formu od podstaty věci a umějí se s bezpečným taktem přenášet přes pochybnosti tam, kde smysl a tendence spisu samy o sobě tyto pochybnosti neospravedlňují.“

Místo postoje a charakteru, které se vyžadují u spisovatele, nastupuje u censora osvědčené smýšlení, protože postoj je dán sám sebou. Důležitější však je tu to, že zatim co od spisovatele se vyžaduje vědecká způsobi1ost, od censora se vyžadují pouze schopnosti bez dalšího určení. Starý, racionalisticky — až na politické otázky — smýšlejicí edikt vyžaduje v článku 3 „vědecky vzdělané“ a dokonce „o s v í c e n é“ censory. V instrukci oba tyto přívlastky odpadají a na místo spisovatelovy způsobi1osti, což je určitá, již rozvinutá, skutečná schopnost, nastupuje u censora předpoklad způsobilosti, schopnost vůbec. Tedy předpoklad schopnosti má censurovat skutečnou způssobilost, třebaže podle povahy věci bytomu mělo být naopak.Jen mimochodem nakonec poznamenejme, že censorova schopnost není blíže určena co do věcného obsahu, čímž se její charakter samozřejmě stává pochybným.

Censorský úřad má být dále svěřován mužům, „kteří plně odpovídají čestné důvěře, kterou tento úřad předpokládá“. O této pleonastické pseudodefinici, podle které je nutno vybírat pro určitý úřad lidi, ve které důvěřujeme, že plně odpovídají (budou odpovídat?) čestné důvěře, což je skutečně velmi hluboká důvěra — není třeba se dále šířit.

A konečně mají být censoři lidé, „kteří správně uvažují a zároveň jsou prozíraví, kteří umějí odlišovat formu od podstaty věci umějí se s bezpečným taktem přenášet přes pochybnosti tam, kde smysl a tendence spisu samy o sobě tyto pochybnosti neospravedlňují“.

O něco výše naproti tomu instrukce předpisuje:

„Vzhledem k tomu“ (totiž ke zkoumání tendence) „musí censoři věnovat pozornost zvláště i formě a tónu řeči tiskovin a nepovolovat jejich tisk, pokud se jejich tendence projevujejako škodlivá svou vášnivostí, prudkostí a opovážlivostí.“

Jednou tedy má censor posuzovat tendenci podle formy, kdežto po druhé formu podle tendence. Jestliže předtím úplně zmizel obsah jako kriterium censurování, mizí teď i forma. Je-li tendence dobrá, na prohřešcích proti formě tolik nesejde. I když spis není zvlášť vážný a skromný, ať se třeba i zdá prudký, náruživý či opovážlivý, koho by mohla odstrašit drsná vnější slupka?Je třeba umět odlišovat formu od podstaty. Každé zdáni jakéhokoli určeni muselo být zrušeno, instrukce musela skončit úplným rozporem se sebou samou; protože všechno, z čeho se má poznat tendence, se blíže určuje teprve touto tendenci a musí se poznat právě podle tendence. Prudkostí vlastence je posvátné zaníceni, jeho vášní je vznětlivost milujícího, jeho opovážlivostí je oddaná účast, jež je příliš nesmírná, než aby mohla být umírněná.

Všechny objektivní normy odpadly, všechno se redukuje na osobní vztah, a pak ovšem lze nazývat zárukou censorův takt. Co tedy může censor porušit? Takt. Ale beztaktnost není zločin. A co je ohroženo s hlediska spisovatele? Jeho existence. Který stát kdy učinil existenci celých tříd lidí závislou na taktu jednotlivých úředníků?

Znovu opakuji: všechny objektivní normy odpadly; s hlediska spisovatele je tendence konečným obsahem, který se od něho vyžaduje a který se mu předpisuje, tendence v podobě beztvarého mínění se tu jeví jako objekt; jako subjekt, jakožto mínění o mínění, není tendence nic jiného než censorův takt a jeho jediné určeni.

Je-li však censorova zvůle — a oprávněnost pouhého mínění je oprávněním zvůle — logickým důsledkem instrukce, který se zakrývá zdáním věcných ustanoveni, sankcionuje instrukce naproti tomu naprosto vědomě zvůli vrchního presidia: to požívá bezmezné důvěry a tato důvěra věnovaná vrchnímu presidentovi je nejvyšší zárukou tisku. A tak spočívá podstata censury vůbec na nadutých představách policejního státu o svých úřednicích. Není tu ani špetka důvěry ve zdravý rozum a dobrou vůli veřejnosti, zato úřednici jsou podle všeho s to dokázat nemožné.

Tento základní nedostatek je vlastní všem našim institucím. Tak např. v trestním řízení jsou soudce, žalobce a obhájce spojeni v jedné osobě. Toto spojení odporuje všem zákonům psychologie. Avšak úředník je povýšen nad psychologické zákony, kdežto veřejnost jim podléhá. Špatný princip státu lze ovšem omluvit; neomluvitctné je však to, není-li tento princip tak čestný, aby byl důsledný. Odpovědnost úředníků by musela být o to vyšší než odpovčdnost veřejnosti, oč stojí úředníci nad veřejností, a právě zde, kde právě jen důslednost může ospravedlnit princip a učinit jej právním principem uvnitř své sféry, právě zde se princip opouští, právě zde se používá přimého opaku.

Také censor je žalobce, obhájce a soudce v jedné osobě; censorovi je svěřena správa ducha; censor nemá odpovědnost.

Censura by mohla mít provisorně loyální charakter jen tehdy, kdyby byla podřízena řádným soudům, což je ovšem nemožné, dokud neexistují objektivní censurní zákony. Ze všeho nejhorší prostředek je však podřizovat censuru další censuře, např. vrchnímu presidentovi nebo vrchnímu censurnímu kolegiu.

Všechno, co platí o vztahu tisku k censuře, platí stejně o vztahu censury k vrchní censuře a o vztahu spisovatele k vrchnímu censorovi, i když je tu vsunut mezičlánek. Je to týž vztah, jenže na vyšším stupni, pozoruhodný omyl, ponechat věc a chtít jí dát jinými osobami jinou podstatu. Kdyby chtěl být despotický stát loyální, zrušil by sám sebe. Každý bod by byl vystaven stejnému tlaku a protitlaku. Vrchní censura by musela být zase censurována. Aby se uniklo tomuto bludnému kruhu, dává se přednost neloyálnosti, a pak už je jedno, začíná-li nezákonnost na třetím nebo na devětadevadesátém stupni. Protože toto vědomí v byrokratickém státě nejasně probleskuje, snaží se tento stát alespoň vyzdvihnout sféru nezákonnosti tak vysoko, aby zmizela z dohledu, a pak si myslí, že nezákonnost zmizela.

Skutečnou radikální léčbou censury by bylo její zrušení, protože je to špatná instituce a instituce jsou mocnější než lidé. Nu, náš názor může být správný, ale nemusí. V každém případě nezískávají pruští spisovatelé novou instrukcí ani víc reálné svobody, ani víc ideální svobody, tj. více uvědomění.

Rara temporum felicitas, ubi quae velis sentire et quae sentias dicere licet.^[n]

Napsal K. Marx mezi 15. lednem
a 10. únorem 1842
Po prvé otištěno ve sborníku
„Anekdota zur neuesten deutschen Philosophie
und Publicistik“, sv.I, 1843
Podpis: V o n e i n e m R h e i n l ä n d e r [Porýňan]

Podle textu sborníku
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Bojím se Danaů, i když přinášejí dary (Vergilius, „Aeneis“). (Pozn. red.)

b derogovat - zrušit zákon novým zákonem (pozn. čes. red.)

c Subjektivně přesvědčivý důkaz, který však není logicky úplně správný. (Pozn. čes. red.)

d Pravda je zkušebním kamenem sebe samé i nepravdy (Spinoza, „Etika“). (Pozn. red.)

e Styl — to je člověk. (Pozn. red.)

f tvářit se pěkně při špatné hře. (Pozn. red.)

g Viz poznámka v Marxově „Ke kritice Hegelovy filosofie práva"

h Všechny styly jsou dobré kromě nudného. (Pozn. red.)

i Tato záměna. (Pozn. red.)

j Královské příkazy k uvězněni určité osoby bez soudu a bez vyšetřováni. (Pozn. red.)

k Tím se míní car Petr I. (Pozn. čes. red.)

l V německém originále, „Spielraum“ — doslova prostor ke hrám. (Pozn. čes. red.)

m Podle tureckých pohádek posílal sultán svým vezírům šňůru na znamení, že mají spáchat sebevraždu. (Pozn. čes. red.)

n Vzácná je šťastná doba, kdy můžeš cítit, co chceš, a mluvit, co cítíš (Tacitus). (Pozn. čes. red.)

1 „Poznámky k nové pruské censurní instrukci“ — první publicistický článek Karla Marxe, jímž zahájil svou politickou činnost jako revoluční demokrat.

Otázka, o níž článek pojednává — situace tisku v Prusku — se stala na začátku čtyřicátých let XIX. století zv1ášť palčivou v souvislosti s tím, že v Německu, jež tehdy stálo na prahu buržoasní revoluce, oživovalo liberální a demokratické hnutí. Nová censurní instrukce pruské vlády z 24. prosince 1841 sice vyslovovala nesouhlas s omezováním literární činnosti, ve skutečnosti však nejen ponechávala reakční pruskou censuru, ale ještě ji zostřovala.

Marxův článek, odhalující zdánlivý liberalismus nové censurní instrukce, v Německu nevyšel; byl napsán mezi 15. lednem a 10. únorem l842, ale vyšel až v únoru 1843 ve Švýcarsku, v prvním svazku sborníku „Anekdota zur neusten deutschen Philosophie und Publicistik“ [„Nevydané příspěvky k nejnovější německé filosofii a publicistice“). V tomto dvousvazkovém sborníku, jehož vydavatelem byl Arnold Ruge, byly kromě dvou Marxových článků uveřejněny také články Bruna Bauera, Ludwiga Feuerbacha, Friedricha Köppena, Arnolda Ruga a jiných.

Článkem „Poznámky k nové pruské censurní instrukci“ zahájil Marx vydání svých sebraných děl, které začal vydávat H. Becker v Kolíně nad Rýnem roku 1851 (Karl Manrx‘s gesammelte Aufsätze, herausgegeben von Hermann Becker. I. Heft, Köln 1851). Persekuce se strany úřadů znemožnila vydáni dalších sešitů; vyšel jen první.

2 Z Goethovy básně „Rechenschaft“ [„Účtování“]. Citát zní: „Nur die Lumpe sind bescheiden, brave freuen sich der Tat.“

3 Ze Schillerovy stati „Über naive und sentimentalische Dichtung“ [„O naivní a sentimentální poesii“].

4 Lawrence Sterne, „The life and opinions of Tristram Shandy, Gentleman“ [„Život a názory Tristrama Shandyho, gentlemana“], sv. I, kapitola XI.

5 Z Voltairovy předmluvy k jeho komedii „L'Enfant prodigue“ [„Marnotratný syn“].

6 Spolkovou listinu schválil vídeňský kongres dne 8. června 1815; na základě tohoto aktu bylo množství německých států formálně spojeno v tak zvaný Německý spolek. Vytvoření Německého spolku neodstranilo však roztříštěnost Německa; společný orgán Německého spolku — spolkový sněm — složený ze zástupců německých států a zasedající ve Frankfurtu nad Mohanem, se stal oporou celé německé reakce.

7 Narážka na jednání, které vedli pruští diplomaté na příkaz krále Bedřicha Viléma IV. s římským papežem, aby urovnali konílikt mezi pruskou vládou a katolickou církví. Tento konflikt, známý pod názvem „církevní zmatky“ nebo „kolínské zmatky“, vznikl v souvislosti s otázkou náboženského vyznáni děti ze smíšených manželství (mezi katolíky a protestanty). Konflikt začal roku 1837 zatčením kolínského arcibiskupa, který byt obviněn z velezrady za to, že se vzepřel podřídit se požadavkům pruského krále Bedřicha Viléma III. Konflikt skončil za Bedřicha Viléma IV. kapitulací pruské vlády. „Prusko před zraky celého světa políbilo papeži pantofel...“ — tak shrnul Marx výsledky tohoto konfliktu v dopise Rugovi z 9. července 1842.

Karel Marx

Poznámky k nové pruské censurní instrukci[1]

Poznámky k nové pruské censurní instrukci^[1]