Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Róza Luxemburgová

Masová stávka, politická strana a odbory

Kapitola osmá

Nezbytnost společné akce odborů a sociální demokracie

V období velkých bojů, očekávajících německou dělnickou třídu, v období, k němuž dříve či později dojde, bude nejdůležitějším požadavkem kromě naprosté rozhodnosti a důslednosti taktiky co největší akceschopnost, tedy co největší jednota vedoucí sociálně demokratické části proletářské masy. Ale již první slabé pokusy o přípravu větší masové akce odhalily ihned závažnou nesnáz v tomto směru: naprostou odloučenost a osamostatnění obou organizací dělnického hnutí, sociální demokracie a odborů.

Z bližšího pozorování masových stávek v Rusku i z poměrů v samém Německu je jasné, že jakákoli větší masová akce, nemá-li se omezit pouze na jednorázovou demonstraci, nýbrž má-li se stát skutečnou bojovou akcí, rozhodně nemůže být myšlena jako tak zvaná politická masová stávka. Odbory by byly na takové akci v Německu zúčastněny právě tak jako sociální demokracie. Ne z toho důvodu, jak se domýšlejí odborářští vůdcové, že by sociální demokracie vzhledem ke své mnohem menší organizaci byla odkázána na spoluúčast jednoho a čtvrt milionu odborářů a „bez nich“ by nemohla nic dokázat, nýbrž z mnohem hlubšího důvodu: protože každá přímá masová akce nebo období otevřených třídních bojů by byly současně hospodářské i politické. Dojde-li v Německu z jakéhokoli podnětu a v jakékoli době k velkým politickým bojům, k masovým stávkám, bude tím současně v Německu zahájeno období silných odborářských bojů, při čemž se události ani trochu nebudou ptát na to, dali-li vůdcové odborů hnutí své požehnání [17] nebo ne. Stojí-li stranou nebo snaží-li se dokonce postavit se hnutí na odpor, bude výsledkem tohoto chování jenom to, že vlna událostí prostě odsune vůdce odborů [18] stranou a hospodářské i politické boje masy budou vybojovány bez nich.

Vskutku. Odloučení politického boje od boje hospodářského a jejich osamostatnění je jen umělým, i když historicky podmíněným produktem parlamentního období. Na jedné straně se tu při klidném, „normálním“ chodu buržoasní společnosti hospodářský boj tříští, rozmělňuje se v množství jednotlivých bojů v každém podniku, v každém odvětví výroby. Na druhé straně je politický boj veden nikoli přímou akcí masy samé, nýbrž, jak to odpovídá formám buržoasního státu, je veden representativně, tlakem na zákonodárná shromáždění. Jakmile nastane období revolučních bojů, to jest jakmile se masa objeví na jevišti, odpadne roztříštěnost hospodářského boje i nepřímá parlamentní forma boje politického; v revoluční masové akci tvoří politický a hospodářský boj jeden celek a umělá hráz mezi odbory a sociální demokracií jako dvěma odloučenými, zcela samostatnými formami dělnického hnutí bude prostě odplavena. Ale to, co se očividně projevuje v revolučním masovém hnutí, platí jako skutečný stav věci i v parlamentním období. Neexistují dva různé třídní boje dělnické třídy, hospodářský a politický, nýbrž existuje pouze jeden třídní boj, který je zaměřen současně na omezení kapitalistického vykořisťování uvnitř buržoasní společnosti a na odstranění vykořisťování i s celou buržoasní společností.

I když se tyto dvě stránky třídního boje z technických důvodů v parlamentním období navzájem odlučují, pak přesto nepředstavují snad dvě souběžně probíhající akce, nýbrž pouze dvě fáze, dva stupně boje dělnické třídy za osvobození. Náplní boje odborů jsou zájmy přítomnosti, náplní sociálně demokratického boje budoucí zájmy dělnického hnutí. Komunisté, říká „Komunistický manifest“, obhajují proti různým skupinovým zájmům národním, místním zájmům proletářů, společné zájmy všeho proletariátu, a na různých stupních vývoje třídního boje zastupují zájmy celého hnutí, to jest konečné cíle osvobození proletariátu. Odbory obhajují skupinové zájmy dělnického hnutí a představují jeden stupen jeho vývoje. Sociální demokracie zastupuje celou dělnickou třídu a zájmy jejího osvobození. Poměr odborů k sociální demokracii je tudíž poměr části k celku, a nachází-li teorie „rovnoprávnosti“ odborů a sociální demokracie tolik ohlasu u odborářských vůdců, pak to spočívá v důkladném nepochopení samé podstaty odborů a jejich úlohy ve všeobecném boji dělnické třídy za osvobození.

Tato teorie souběžné akce sociální demokracie a odborů a jejich „rovnoprávnosti“ není však vzata tak docela ze vzduchu, nýbrž má historické kořeny. Zakládá se totiž na ilusi klidného, „normálního“ období buržoasní společnosti, kdy se zdá, že politický boj sociální demokracie splývá s parlamentním bojem. Ale parlamentní boj jako doplňující protějšek boje odborů je právě jako on bojem výhradně na půdě buržoasního společenského řádu. Svou povahou je politickou reformní činností, jako jsou odbory reformní činností hospodářskou. Představuje politickou činnost přítomnosti, tak jako odbory představují hospodářskou činnost přítomnosti. Je jako odbory také pouze jednou fází, jedním stupněm vývoje v celku proletářského třídního boje, jehož konečné cíle přesahují stejnou měrou parlamentní boj i boj odborů. Parlamentní boj je pak k sociálně demokratické politice také v takovém poměru jako část k celku, přesně jako práce odborů. Sociální demokracie sama o sobě je právě souhrnem jak parlamentního, tak odborářského boje v jednom, třídním boji, který je zaměřen na odstranění buržoasního společenského řádu.

Teorie „rovnoprávnosti“ odborů se sociální demokracií není tedy pouhým teoretickým nedorozuměním, pouhou záměnou, nýbrž je to výraz známé tendence oportunistického křídla sociální demokracie, které také skutečně chce redukovat politický boj dělnické třídy na parlamentní boj, a sociální demokracii přeměnit z revoluční proletářské strany v maloměšťáckou reformní stranu. [19] Kdyby sociální demokracie akceptovala teorii „rovnoprávnosti“ odborů, akceptovala by tím nepřímo a mlčky onu změnu, o kterou dávno usilují stoupenci oportunistického směru.

Nicméně je v Německu takové posunutí vztahu uvnitř dělnického hnutí nemožnější než v kterékoli jiné zemi. Teoretický vztah, podle něhož jsou odbory pouze částí sociální demokracie, je právě v Německu klasicky ilustrován skutečnostmi, živou praxí, a to se projevuje třemi směry. Za prvé jsou německé odbory přímo produktem sociální demokracie; právě sociální demokracie vytvořila v Německu první počátky odborového hnutí, vychovala je, dodnes vycházejí z jejích řad vůdcové tohoto hnutí a nejaktivnější nositelé jeho organizace. Za druhé jsou německé odbory produktem sociální demokracie také v tom smyslu, že sociálně demokratické učení je duší odborářské praxe, za svou převahu nad všemi měšťáckými a konfesionálními odborovými organizacemi vděčí odbory myšlence třídního boje, jejich síla, jejich praktické úspěchy jsou výsledkem té okolnosti, že jejich praxe je osvícena teorii vědeckého socialismu a povznesena nad nížiny malicherného empirismu. Síla „praktické politiky“ německých odborů tkví v tom, že pochopily hlubší sociální a hospodářské souvislosti kapitalistického řádu; za to však vděčí jedině teorii vědeckého socialismu, o niž se ve své praxi opírají. V tomto smyslu je ono úsilí o emancipaci odborů od sociálně demokratické teorie, o jinou „odborářskou teorii“ v protikladu k sociální demokracii s hlediska odborů samých přímo pokusem o sebevraždu. Odpoutání odborové praxe od teorie vědeckého socialismu by pro německé odbory znamenalo okamžitou ztrátu celé převahy vůči všem druhům měšťáckých odborů, pád s jejich dosavadní výše na úroveň bezmocného tápání a pouhého mělkého empirismu.

Konečně však za třetí jsou odbory, a to si jejich vůdcové poznenáhlu přestávají uvědomovat, přímo i svou číselnou silou produktem sociálně demokratického hnutí a sociálně demokratické agitace. [20]

Někteří vedoucí odborů rádi s jistým zadostiučiněním a s jistou škodolibostí [21] shlížejí s hrdé výše svých 1 [1]/4 milionu členů na ubohých ani ne půl milionu organisovaných členů sociální demokracie a připomínají jim dobu před deseti až dvanácti lety, kdy se ještě v řadách sociální demokracie smýšlelo pesimisticky o perspektivách vývoje odborů. Nepozorují vůbec, že mezi těmito dvěma skutečnostmi: velkým počtem členů odborů a malým počtem sociálně demokraticky organisovaných existuje do jisté míry přímá příčinná souvislost. Tisíce a tisíce dělníků nevstupují do stranických organizací právě proto, že vstupují do odborů. Podle teorie by všichni dělníci museli být organizováni dvakrát: chodit do dvojích schůzí, platit dvojí příspěvky, číst dvojí dělnický tisk atd. K takové věci je však už třeba vysokého stupně inteligence a toho idealismu, který z ryzího pocitu povinnosti vůči dělnickému hnutí nelituje každodenních oběti času a peněz, konečně také onoho vášnivého zájmu o čistě vnitřní [22] stranický život, který může být uspokojen jen příslušností ke stranické organizaci. To všechno souhlasí u nejvyspělejší a nejinteligentnější menšiny sociálně demokratického dělnictva ve velkoměstech, kde je stranický život obsažný a přitažlivý, kde životní úroveň dělníka je vyšší. Ale v širších vrstvách velkoměstské dělnické masy i ve venkovských okresech, v menších a nejmenších hnízdech, kde lokální politický život je nesamostatný, kde je pouhým odrazem událostí v hlavních městech, kde je tudíž i stranický život chudý a jednotvárný, kde konečně hospodářská životní úroveň dělníka je většinou velice bídná, zde je velmi těžké vytvořit dvojí organizační poměr.

Pro sociálně demokraticky smýšlejícího řadového dělníka řeší se pak otázka sama sebou, tak, že právě vstupuje do své odborové organizace. Bezprostředním zájmům svého hospodářského boje nemůže totiž učinit zadost jinak než vstupem do organizace svého povolání, což je podmíněno samou povahou tohoto boje. Příspěvek, který zde platí mnohdy za cenu značných obětí na své životní úrovni, mu přináší bezprostřední, viditelný užitek. Svoje sociálně demokratické smýšlení může však osvědčit i bez příslušnosti k nějaké určité stranické organizaci: odevzdáním hlasu při volbách do parlamentu, navštěvováním sociálně demokratických schůzí, sledováním zpráv o sociálně demokratických projevech v zastupitelských sborech, čtením stranického tisku — srovnejme na příklad počet sociálně demokratických voličů i počet předplatitelů listu „Vorwärts“ s počtem organisovaných členů strany v Berlíně. A rozhodující je: sociálně demokraticky smýšlející průměrný řadový dělník, který jako prostý člověk nemůže mít porozumění pro složitou a jemnou teorii odborářských vůdců [23] o dvou duších, domnívá se právě, že i v odborech je organizován sociálně demokraticky. I když ústřední svazy nemají oficiální štít strany, přece vidí řadový dělník v každém městě a v každém městečku v čele své odborové organizace jako nejaktivnější vedoucí ty kolegy, které zná i z veřejného života jako soudruhy, jako sociální demokraty: někdy jako sociálně demokratické poslance říšského sněmu a zemských sněmů, nebo jako členy obecních zastupitelstev, někdy jako sociálně demokratické důvěrníky, předsedy volebních svazů, stranické redaktory, stranické tajemníky nebo prostě jako řečníky a agitátory. Slyší dále v agitaci ve své odborové organizaci většinou tytéž oblíbené a jemu srozumitelné myšlenky o kapitalistickém vykořisťování, o třídních vztazích, které zná též ze sociálně demokratické agitace; ba většina řečníků na odborářských schůzích a ti nejoblíbenější z nich, ti, kteří jediní „vnášejí do toho život“ a činí přitažlivými jinak slabě navštěvované a ospalé schůze odborů [24], jsou právě známí sociální demokraté.

Tak směřuje všechno k tomu, aby v třídně uvědomělém průměrném dělníkovi vznikl pocit, že organizuje-li se odborově, náleží tím také ke své dělnické straně, je organizován sociálně demokraticky. A v tom právě tkví vlastní získávací schopnost německých odborů. Ústřední svazy mohly dosáhnout své dnešní síly ne pro zdání neutrality, nýbrž díky sociálně demokratické skutečnosti své podstaty. Dnes skutečně toto zdání nikoho v Německu neuvede v omyl. [25] To bylo prostě znemožněno touž současnou existencí [26] různých odborových organizaci měšťáckých stran: katolických, Hirschových-Dunckerových atd., kterou má být právě zdůvodněna nutnost oné domnělé „neutrality“. Jestliže německý dělník, který má zcela svobodnou volbu připojit se ke křesťanské, katolické, evangelické či volnomyšlenkářské odborové organizaci, nevolí žádnou z nich, nýbrž „svobodné odbory“, nebo dokonce přestupuje z oněch organizaci do této organizace, činí to jenom proto, že chápe ústřední svazy jako vyslovenou organizaci novodobého třídního boje, nebo, což je v Německu totéž, jako sociálně demokratické odbory. Zkrátka: zdání „neutrality“, které existuje pro odborářské vůdce [27], neexistuje pro masu odborově organisovaných, A to je celé štěstí ústředních svazů. [28] Kdyby ono zdání „neutrality“, ono odcizení a odpoutání odborů od sociální demokracie mělo někdy být pravdou a skutečností zejména v očích proletářské masy, ztratily by odbory ihned všechny své přednosti proti konkurenčním měšťáckým svazům, a tím také svou získávací schopnost, svůj oživující oheň. To, co zde bylo řečeno, přesvědčivě dokazují všeobecně známé skutečnosti. Zdání stranicko-politické „neutrality“ by totiž mohlo prokázat vynikající služby jako agitační prostředek v zemi, kde sociální demokracie sama nemá důvěru mas, kde ódium dělnické organizace v očích masy spíše ještě škodí, než pomáhá, zkrátka kde odbory musí teprve rekrutovat své oddíly z ještě zcela neuvědomělé, měšťácky smýšlející masy.

Vzorem takové země byla po celé minulé století a je ještě i dnes značnou měrou — Anglie. V Německu jsou však stranické poměry docela jiné. V zemi, kde je sociální demokracie nejsilnější politickou stranou, kde její získávací schopnost představuje více než třímilionová armáda proletářů, je směšné mluvit o odstrašujícím ódiu sociální demokracie a o nutnosti bojové organizace dělníků, je směšné předstírat [29] politickou neutralitu. Pouhé srovnání počtu sociálně demokratických voličů s počtem členů odborových organizací v Německu stačí objasnit každému dítěti, že německé odbory nezískávají své oddíly jako v Anglii z neuvědomělé měšťácky smýšlející masy, nýbrž z masy proletářů, které již sociální demokracie vyburcovala a získala pro myšlenku třídního boje, z masy sociálně demokratických voličů. Vůdcové [30] odborů odmítají s rozhořčením tuto rekvisitu „teorie neutrality“ — myšlenku, že by odbory bylo možno považovat za školu budoucích členů sociální demokracie. Tato domněnka, která jim připadá tak urážlivá a která je pro ně ve skutečnosti velice lichotivá, stala se bohužel [31] v Německu vskutku fantasií prostě proto, že poměry jsou právě [32] opačné; právě sociální demokracie je v Německu školou budoucích členů odborů. I když je organizační práce odborů většinou ještě velmi těžká a namáhavá, takže budí a živí u odborářských vedoucích ilusi, jako by oni vyorávali první brázdy v nedotčené proletářské půdě a vkládali do ní první setbu [33], pak ve skutečnosti [34] byla již půda nejen vzdělána sociálně demokratickým pluhem, nýbrž sama setba odborů a konečně i rozsévač musí být také ještě „rudí“, sociálně demokratičtí, aby se sklizeň vydařila. Srovnáme-li však takto údaje o síle odborů nikoli se sociálně demokratickými organizacemi, nýbrž, což je jedině správné, s masou sociálně demokratických voličů, dospějeme k závěru, který se značně odchyluje od triumfující vítězoslávy odborářských vůdců [35]. Vychází totiž najevo, že „svobodné odbory“ představují dnes skutečně ještě menšinu třídně uvědomělého dělnictva v Německu, vždyť se svým milionem [36] organisovaných členů nedovedly ještě vyčerpat ani polovinu [37] masy, kterou jim sociální demokracie zpracovala a kterou získala pro třídní boj.

Nejdůležitějším závěrem uvedených skutečností je, že úplná jednota odborového a sociálně demokratického dělnického hnutí, bezpodmínečně nutná pro nadcházející masové boje v Německu, skutečně existuje, a to ztělesněna širokou masou, která tvoří zároveň základnu sociální demokracie i odborů a v jejímž vědomí se slévají obě stránky hnutí v jedinou duchovní jednotu. Domnělý protiklad mezi sociální demokracií a odbory se při tomto stavu věci scvrká na protiklad mezi sociální demokracií a horní vrstvou [38] úředníků odborů, který je však současně protikladem uvnitř odborů mezi částí [39] odborářských vůdců a odborově organisovanou proletářskou masou.

Silný vzrůst odborového hnutí v Německu za posledních patnáct let, zvláště v období vrcholu hospodářské konjunktury 1895 — 1900, přinesl sám sebou i velké osamostatnění odborů, specializaci jejich bojových metod a jejich vedení a konečně vznik pravidelného stavu odborářských úředníků. Všechny tyto zjevy jsou zcela vysvětlitelným a přirozeným historickým produktem patnáctiletého růstu odborů, produktem hospodářské prosperity a politického bezvětří v Německu. Jsou, což se týká zejména odborářské byrokracie, historicky nutným zlem. [40] Jenže dialektika vývoje nese právě s sebou, že tyto prostředky, nutné k podpoře vzrůstu odborů, zvracejí se na určité výši organizace a na určitém stupni zralosti poměrů ve svůj protiklad, v překážky dalšího růstu.

Specializace jejich činnosti v povolání jako vůdců odborů i přirozeně úzký obzor, spjatý s roztříštěnými hospodářskými boji v klidném období, vedou u odborářských úředníků až příliš snadno k byrokratismu i k zabedněnosti jejich pojetí [41]. Obojí se však projevuje celou řadou tendencí, které by se mohly stát velmi osudnými přímo pro budoucnost odborového hnutí. Sem patří především přeceňování organizace, která se ponenáhlu mění z prostředku pro účel v samoúčel, v nejvyšší svátost, jíž jsou mnohdy podřizovány zájmy boje. [42] Tím se také vysvětluje ta otevřeně přiznávaná potřeba klidu, která se hrozí většího risika a domnělých nebezpečí pro existenci odborů, nejistoty větších masových akcí, dále přeceňování samého odborového způsobu boje, jeho vyhlídek a jeho úspěchů. Vedoucí odborů, neustále plně zaměstnaní drobnou hospodářskou válkou, jejichž úkolem je, aby objasnili dělnickým masám vysokou hodnotu každé sebemenší hospodářské vymoženosti, každého zvýšení mezd nebo zkrácení pracovní doby, dostávají se pozvolna až tak daleko, že sami ztrácejí větší souvislosti a přehled celkové situace. Jen tím lze vysvětlit, že němečtí [43] vůdcové odborů poukazují na příklad s takovým zadostiučiněním na vymoženosti posledních patnácti let, na miliony marek zvýšení mezd, místo aby naopak kladli důraz na druhou stranu mince: na to, že současně je životní úroveň proletariátu nesmírně stlačována lichvou chlebem, veškerou daňovou a celní politikou, pozemkovou lichvou, která tak přemrštěně zvýšila činže, zkrátka na všechny objektivní tendence buržoasní politiky, v jejichž důsledku se vymoženosti patnáctiletého boje odborů z velké části stávají opět ilusorními. Z celé sociálně demokratické pravdy, která vedle zdůrazňování práce pro přítomnost a její absolutní nutnosti klade hlavní váhu na kritiku a meze této práce, z této pravdy je tak zkomolena poloviční pravda odborů, která vyzdvihuje pouze kladné stránky denního boje. A konečně se zamlčování objektivních mezí, kladených odborovému boji společenským řádem, stává přímým nepřátelstvím vůči každé teoretické kritice, která poukazuje na tyto meze v souvislosti s konečnými cíli dělnického hnutí. Z přemrštěného vychvalování bez výhrad, z bezmezného optimismu se dělá povinnost každého „přítele odborového hnutí“. Protože však sociálně demokratické stanovisko záleží právě v boji proti nekritickému odborářskému optimismu, právě tak jako v boji proti nekritickému parlamentnímu optimismu, bojuje se konečně proti sociálně demokratické teorii samé: úředníci odborů hledají tápavě nějakou „novou teorii“, která by odpovídala jejich potřebám a jejich pojetí, [44] to jest teorii, která by v protikladu k sociálně demokratickému učení otevřela odborovým bojům na půdě kapitalistického rádu zcela neomezené perspektivy hospodářského vzestupu. Taková teorie existuje ovšem už drahný čas: je to teorie prof. Sombarta, která byla postavena výslovně s úmyslem vrazit klín mezi odbory a sociální demokracii v Německu a zlákat odbory, aby opět přešly na měšťáckou půdu.

V nejužší [45] souvislosti s tímto teoretickým obratem části odborářských vůdců je — také zcela ve smyslu Sombartovy teorie — obrat v poměru vůdců k mase. Místo kolegiální, bezplatné odborové agitace, prováděné z ryzího idealismu místními komisemi soudruhů samých, nastupuje byrokraticky přesně podle stanov uspořádané řízení odborovým úředníkem, poslaným většinou odjinud. Soustředěním nitek hnutí v jeho rukou stává se také schopnost usuzování ve věcech odborů jeho profesionální specialitou. Masa soudruhů je degradována na nesoudnou masu, které se klade za povinnost hlavně ctnost „kázně“, to jest pasivní poslušnosti. V protikladu k sociální demokracii, kde navzdory tendenční pohádce o „Bebelově diktatuře“, dík volitelnosti a kolegiálnímu vedení skutečně vládne největší demokracie, kde je předsednictvo strany skutečně jen správním orgánem, existuje v odborech mnohem větší měrou poměr vrchnosti k poddané mase. Vrcholem tohoto poměřuje totiž argumentace, s níž se pod trestem zakazuje jakákoli teoretická kritika perspektiv a možnosti odborové praxe, protože prý představuje nebezpečí pro odborářsky zbožné smýšlení masy. Vychází se přitom z názoru, že dělnická masa prý může být získána a zachována pro organizaci jen ve slepé dětské víře ve spásnost odborového boje. V protikladu k sociální demokracii, která zakládá svůj vliv právě na vnikání masy do rozporů současného řádu a do celé složité povahy jeho vývoje, na kritickém postoji masy ke všem momentům a stadiím vlastního třídního boje, je podle této [46] teorie založen vliv a moc odborů na nekritičnosti a nesoudnosti masy. „Lidu musí být zachována víra“ — to je zásada, podle níž někteří úředníci odborů označují všechnu kritiku objektivních nedostatků odborového hnutí přímo za útok na toto hnutí. A konečně je výsledkem této specializace a tohoto byrokratismu odborových úředníků [47] i silné osamostatnění a „neutralita“ odborů vůči sociální demokracii. Vnější samostatnost odborové organizace vyplynula s jejím růstem jako přirozená podmínka, jako poměr, vyrůstající z technické dělby práce mezi politickou a odborovou formou boje. „Neutralita“ německých odborů vznikla s jejich strany jako produkt reakčního spolkového zákonodárství, jako produkt prusko-německého policejního státu. Časem se změnila povaha obou vztahů. Z policejně vynuceného stavu politické „neutrality“ odborů byla dodatečně upravena teorie dobrovolné neutrality jako nutnosti, jež prý tkví v samé povaze odborového boje. A technická samostatnost odborů, která měla spočívat v praktické dělbě práce uvnitř jednotného sociálně demokratického třídního boje, byla proměněna v nezávislost [48] odborů na sociální demokracii, na jejích názorech a na jejím vedení, v tak zvanou „rovnoprávnost“ se sociální demokracií.

Toto zdání nezávislosti odborů a jejich rovnoprávnosti [49] se sociální demokracií je však hlavně ztělesněno v odborových úřednících, živeno správním aparátem odborů. Tím, že vedle sociální demokracie existuje celý štáb úředníků odborů, zcela nezávislé ústředí, početný odborářský tisk a konečně kongresy odborů, je vytvořeno navenek zdání úplné souběžnosti se správním aparátem sociální demokracie, s předsednictvem strany, stranickým tiskem a sjezdy strany. Tato iluse rovnoprávnosti [50] mezi sociální demokracií a odbory vedla mimo jiné také k tomu obludnému zjevu, že na sjezdech sociálně demokratické strany a na kongresech odborů jsou projednávány zčásti zcela obdobné pořady a že k téže otázce jsou činěna rozdílná, ba přímo protikladná usnesení. Z [51] dělby práce mezi sjezdem strany, který hájí všeobecné zájmy a úkoly dělnického hnutí, a konferencemi odborů, které jednají o mnohem užší oblasti speciálních otázek a zájmů denního profesionálního boje, byla konstruována [52] roztržka mezi domnělým odborovým a sociálně demokratickým světovým názorem v souvislosti s týmiž všeobecnými otázkami a zájmy dělnického hnutí [53]. Je-li však jednou vytvořen tento nenormální stav, má pak přirozenou tendenci dále a dále se rozrůstat a zostřovat. Nyní, od té doby, co se objevil nemrav souběžných pořadů kongresů odborů a sjezdů strany, pobízí již sama existence odborových kongresů přirozeně k stále silnějšímu ohraničování a distancování od sociální demokracie. Aby prokázaly sobě i druhým vlastní „samostatnost“, aby prostým opakováním stanoviska sjezdů strany nedokazovaly snad vlastní zbytečnost a poníženost, musí se odborové kongresy — které přece, jak známo, jsou hlavně kongresy úředníků — snažit vynášet instinktivně to, čím se liší, to, co je „specificky odborové“. Právě tak konečně sama existence souběžného nezávislého ústředního vedení odborů vede psychologicky k tomu, že se na každém kroku dává pociťovat vlastní nezávislost vůči vedení sociální demokracie, že se na každý kontakt se stranou hledí především se stanoviska „mezí kompetence“.

Tak se vytvořil ten zvláštní stav, že totéž odborové hnutí, které dole, v širokých proletářských masách, je se sociální demokracií úplně jednotné, nahoře ve správní nadstavbě od sociální demokracie příkře odbočuje a staví se proti ní jako nezávislá druhá velmoc. Německé dělnické hnutí tím dostává podivný tvar dvojité pyramidy, jejíž základna a tělo tvoří celek, jejíž oba vrcholy však stojí daleko od sebe.

Z toho, co jsme vyložili, je jasné, jakou cestou jedině může být přirozeně a úspěšně vytvořena celistvá jednota německého dělnického hnutí, která je nezbytně nutná vzhledem k nadcházejícím politickým třídním bojům i ve vlastním zájmu dalšího vývoje odborů. Nebylo by nic mylnějšího a beznadějnějšího než chtít vytvořit žádanou jednotu ojedinělým nebo pravidelným vyjednáváním o jednotlivých otázkách dělnického hnutí mezi vedením sociálně demokratické strany a ústředím odborů. Právě nejvyšší organizační vrcholy obou forem dělnického hnutí ztělesňují v sobě, jak jsme viděli, jejich rozluku a osamostatnění, jsou zároveň — to se týká zejména vedení odborů — nositeli a oporami [54] iluse „rovnoprávnosti“ a souběžné existence sociální demokracie a odborů. Chtít vytvořit jejich jednotu skutkem předsednictva strany a generální komise znamená stavět most právě tam, kde je vzdálenost největší a přechod nejtěžší. [55] Kdyby se měl stát systémem tento způsob styku strany s odbory, po každé nové vyjednávání velmoci s velmocí, nebylo by to nic jiného než svatořečení federativního poměru mezi celkem proletářského třídního hnutí a dílčím jevem tohoto hnutí, což je nutno odstranit jako věc nenormální. Diplomaticko-federativní poměr mezi sociálně demokratickou a odborovou vrchní instancí může vést jen ke stále většímu odcizení a ochlazení vztahů, může se stát zdrojem nových a nových třenic. A to tkví v povaze věci. Již forma tohoto poměru totiž způsobuje, že velká otázka harmonického spojení hospodářské a politické stránky proletářského boje za osvobození se proměňuje v nepatrnou otázku „přátelsky sousedského“ poměru mezi „instancemi“ v Lindenstrasse a na Engelufer [56] a že velká hlediska dělnického hnutí jsou zakrývána malichernými nedůtklivostmi a ohledy na pořadí. První zkouška diplomatické instanční metody, jednání předsednictva strany s generální komisí ve věci masové stávky, podala již dostatečné doklady o beznadějnosti tohoto postupu. A prohlásila-li nedávno generální komise, že již bylo vícekrát v jednotlivých případech jednou s té, jindy s druhé strany usilováno o rozpravy mezi generální komisí a předsednictvem strany a že se tyto rozpravy také konaly, pak toto ujištění může působit s hlediska vzájemné etikety velmi konejšivě a povznášivě; avšak německé dělnické hnutí, které musí vzhledem k nadcházejícím vážným dobám poněkud hlouběji chápat všechny problémy svého boje, má všechny důvody odsunout stranou tuto ješitnou kastovní povýšenost a hledat řešení úlohy tam, kde je samo sebou dáno poměry. Ne nahoře, ve vrcholech organizačních vedení a jejich federativním spojenectví, nýbrž dole v organisované proletářské mase tkví záruka skutečné jednoty dělnického hnutí. Ve vědomí milionů členů odborů jsou strana a odbory skutečně jedno, jsou totiž různými formami sociálně demokratického boje proletariátu za osvobození. A z toho samo sebou také vyplývá, že k tomu, aby byly odstraněny třenice a odcizení [57], které vyvstaly mezi sociální demokracií a odbory [58], je nutno přizpůsobit jejich vzájemný poměr vědomí proletářské masy, to jest začlenit odbory opět k sociální demokracii. Bude tím jen vyjádřena synthesa skutečného vývoje, který vedl od původního vtělení odborů k jejich odloučení od sociální demokracie, aby pak obdobím silného růstu odborů i sociální demokracie bylo připraveno budoucí období velkých proletářských třídních bojů, čímž však vzniká nutnost znovu sjednotit sociální demokracii a odbory v jejich společném zájmu.

Nejde při tom samozřejmě snad o rozplynutí celé výstavby odborů ve straně, nýbrž o vytvoření přirozeného poměru mezi vedením sociální demokracie a odborů, mezi sjezdy strany a kongresy odborů, který odpovídá skutečnému poměru mezi dělnickým hnutím vcelku a jeho odborovým dílčím projevem. Takový obrat vyvolá, jak ani jinak nemůže být, prudkou oposici části odborářských úředníků. [59] Je však nejvyšší čas, aby se sociálně demokratická dělnická masa učila projevovat svoji soudnost a akceschopnost a prokázala tak svoji zralost pro doby velkých bojů a velkých úkolů, v nichž ona, masa, má být jednajícím sborem, a vedení mají být pouze „mluvícími osobami“, tlumočníky vůle masy.

Odborové hnutí není to, co se obráží ve zcela vysvětlitelných, ale mylných ilusích několika desítek [60] odborářských vůdců, nýbrž to, co žije ve vědomí velké masy proletářů, získaných pro třídní boj. V tomto vědomí je odborové hnutí součástí sociální demokracie. „A nechť má také odvahu jevit se takové, jaké je.“

 

Petrohrad 15. září 1906

__________________________________

Poznámky:

17. V pozdějších vydáních je místo „požehnání“ slovo „souhlas“. (Pozn. něm. red.)

18. Pro 2. vydání připojila R. L. slova „právě tak jako vůdce strany v obdobném případě“. (Pozn. něm. red.)

19. Protože se obyčejně popírá, že taková tendence uvnitř německé sociální demokracie existuje, musíme vítat otevřenost, s jakou oportunistický směr nedávno formuloval své skutečné cíle a přání. Na stranické schůzi v Mohuči 10. září tohoto roku byla přijata tato resoluce, kterou předložil dr. David: „Uvážíme-li, že sociálně demokratická strana chápe pojem ,revoluce‘ ne ve smyslu násilného převratu, nýbrž v pokojném smyslu vývoje, to jest pozvolného uplatňováni nového hospodářského principu, odmítá veřejná schůze strany v Mohuči jakoukoli ,revoluční romantiku‘.“

Schůze nevidí v dobytí politické moci nic jiného než dobytí většiny lidu pro ideje a požadavky sociální demokracie, dobytí, k němuž nemůže dojít násilnými prostředky, nýbrž jen revolucionováním hlav cestou duchovní propagandy a praktické reformní činnosti ve všech oborech politického, hospodářského a sociálního života.

Přesvědčeni, že pro sociální demokracii jsou daleko prospěšnější zákonné prostředky než nezákonné prostředky a převrat, odmítají účastníci schůze ,přímou masovou akci‘ jako taktickou zásadu a přidržují se zásady parlamentní reformní akce, to jest přejí si, aby se strana opravdově jako dosud snažila postupně dosáhnout našich cílů cestou zákonodárství a organického vývoje.

Základním předpokladem této reformátorské bojové metody je ovšem to, aby možnost účasti nemajetných lidových mas na zákonodárství v říši a v jednotlivých státech nebyla zkracována, nýbrž aby byla rozšířena až do úplného zrovnoprávnění, Z toho důvodu považuje schůze za nepopiratelné právo dělnictva, aby v obraně před útoky na svá zákonná práva i k vydobýváni dalších práv odepřelo také práci na kratší nebo delší dobu, selžou-li všechny ostatní prostředky.

Protože však politická stávka může být pro dělnictvo vítězná jen tehdy, udržuje-li se v přísné zákonných mezích a není-li se strany stávkujících dán žádný oprávněný podnět k zásahu ozbrojené moci, spatřuje schůze jedině nutnou a účinnou přípravu k použití tohoto bojového prostředku v další výstavbě politické, odborové a družstevní organizace. Neboť jen tím mohou být v širokých lidových masách vytvořeny předpoklady zaručující úspěšný průběh masové stávky: cílevědomá kázeň a účinná hospodářská opora.

20. Pro 2. vydáni vsunula zde R. L. tyto věty: „Agitace odborů ovšem v některých oblastech předcházela a předchází agitaci sociální demokracie, a práce odborů všude připravuje cesty i práci strany. S hlediska účinku si strana a odbory úplně pracují navzájem do ruky. Jenže podíváme-li se na celkový obraz třídního boje v Německu a uvažujeme-li o jeho hlubších souvislostech, pak se poměr značně přesune.“ (Pozn. něm. red.)

21. V pozdějších vydáních jsou škrtnuta slova „a s jistou škodolibosti“. (Pozn. něm. red.)

22. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „čistě vnitřní“ slovem „vlastní“. (Pozn. něm. red.)

23. Pro 2. vydání vyškrtla R. L . slova „odborářských vůdců“ (Pozn. něm. red.)

24. V pozdějších vydáních škrtla R. L. větu od: „ti, kteří jediní vnášejí...“ až „...schůze odborů“. (Pozn. něm. red.)

25. V pozdějších vydáních tato věta chybí. (Pozn. něm. red.)

26. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „bylo prostě znemožněno touž současnou existencí“ slovy „to prostě spočívá v téže současné existenci“. (Pozn. něm. red.)

27. Pro 2. vydání doplnila R. L. „pro některé odborářské vůdce“.(Pozn. něm. red.)

28. V novém vydání nahradila R. L. slova „ústředních svazů“ slovy „odborového hnutí“. (Pozn. něm. red.)

29. Místo „předstírat“ bylo psáno „zachovávat“. (Pozn. něm. red.)

30. V pozdějších vydáních je „někteří vůdcové“. (Pozn. něm. red.)

31. Při novém přehlížení škrtla R. L. slovo „bohužel“. (Pozn. něm.red,)

32. Slovo „právě“ nahradila R. L. slovem „většinou“. (Pozn. něm. red.)

33. Zde škrtla R. L. část věty od: „takže budí a živí“ a „…vkládali do ní první setbu“. (Pozn. něm. red.)

34. Pro 2. vydáni nahradila R. L. slova „ve skutečnosti“ slovy,.nehledě k mnohým krajům a případům, vcelku“. (Pozn. něm. red.)

35. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „triumfující vítězoslávy odborářských vůdců“ slovy „obvyklé představy v tomto ohledu“. (Pozn. něm.red.)

36. Slovo „milionem“ nahradila R. L. později slovy „1 [1]/4 milionem“ (Pozn. něm. red.)

37. Pro 2. vydání nahradila R. L. druhou část věty po slově „polovinu“ slovy: „masy, kterou vyburcovala sociální demokracie“. (Pozn. něm. red.)

38. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „horní vrstvou“ slovy „určitou části“. (Pozn. něm. red.)

39. V pozdějších vydáních je „touto částí“. (Pozn. něm. red.)

40. Tuto větu pozměnila R. L. takto: „I když jsou nerozlučně spjaty s určitými zlořády, jsou přesto nepochybně historicky nutným zlem.“ (Pozn. něm. red.)

41. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „i k zabedněnosti jejich pojetí“ slovy „a k jisté omezenosti jejich pojetí“. (Pozn. něm. red.)

42. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „jsou mnohdy podřizovány“ slovy „prý mají být podřízeny“. (Pozn. něm. red.)

43. V pozdějších vydáních je místo „němečtí“ „někteří“. (Pozn. něm. red.)

44. Pro druhé vydání nahradila R. L. slova „úředníci odborů hledají tápavě nějakou ,novou teorii', která by odpovídala jejich potřebám a jejich pojetí“ slovy „tápavě se hledá nová ,odborová teorie' “. (Pozn. něm. red.)

45. Pro 2. vydání nahradila R. L. tento odstavec až k větě „Vrcholem tohoto poměru je totiž...“ tímto textem: „S touto teoretickou tendencí úzce souvisí změna v poměru vůdců k mase. Místo kolegiátního vedení místními komisemi, které nepochybně nepostačovaly, nastupuje vedení odborových úředníků podle stanov. Iniciativa a schopnost úsudku se tak stávají takřka profesionální specialitou, kdežto mase přísluší hlavně spíše pasivní ctnost kázně. Tyto stinné stránky úřednictva v odborech skrývají v sobě jistě i pro stranu značná nebezpečí, která mohou velmi snadno vyplynout z poslední novoty, z ustanovení místních stranických tajemníků, nebude-li sociálně demokratická masa dbát, aby tito tajemníci zůstali pouze výkonnými orgány a nebyli snad považováni za povolané nositele iniciativy a řízení místního stranického života. Jenže povahou věci, samým charakterem politického boje jsou byrokratismu v sociální demokracii dány užší meze než v životě odborů. Právě technická specializace mzdových bojů, na příklad uzavírání složitých tarifních smluv a podobně, nese zde s sebou, že se o mase organisovaných často říká, že nemá celkový přehled o životě v řemesle a tím bývá odůvodňována její nesoudnost. Vrcholem tohoto poměřuje zejména...“ (Pozn. něm. red.)

46. Pro 2. vydání přidala R. L. slovo „zvrácené“. (Pozn. něm. red.)

47. V pozdějších vydáních je místo „odborových úředníků“ „mezi odborovými úředníky“. (Pozn. něm. red.)

48. Pro 2. vydání nahradila R. L. slovo „nezávislost“ slovem „odloučení“. (Pozn. něm. red.)

49. Ve 2. vydání začíná tato věta takto: „Toto zdání, že odbory jsou od-! loučeny od sociální demokracie a že jsou jí postaveny na roven, je však...“ (Pozn. něm. red.)

50. V pozdějších vydáních je místo „rovnoprávnosti“ „rovnosti“. (Pozn. něm. red.)

51. V pozdějších vydáních přidala R. L. slovo „přirozené“. (Pozn. něm. red.)

52. Ve 2. vydání přidala R. L. slovo „umělá“. (Pozn. něm. red.)

53. Pro 2. vydání škrtla R. L. následující část tohoto odstavce. (Pozn. něm. red.)

54. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „jsou zároveň — to se týká zejména vedení odborů — nositeli a oporami...“ slovy „jsou tedy samy nositeli...“ (Pozn. něm. red.)

55. V pozdějších vydáních chybějí věty od „Kdyby se měl...“ až k „dáno poměry“. (Pozn. něm. red.)

56. V Lindenstrasse v Berlíně bylo sídlo předsednictva strany SPD, na nábřeží Engel-Ufer v Berlíně, sídlo vedení odborů.

57. Pro druhé vydání škrtla R. L. slova „a odcizení“. (Pozn. něm. red.)

58. Pro 2. vydání nahradila R. L. slovo „odbory“ slovy „částí odborů“. (Pozn. něm. red.)

59. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „odborářských úředníků“ slovy „odborářských vůdců“. (Pozn. něm. red.)

60. Pro 2. vydání nahradila R. L. slova „několika desítek“ slovy „menšiny“. (Pozn. něm. red.)

Kapitola sedmá
Obsah