Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola první
Ruská revoluce, anarchismus a generální stávka
Téměř všechny dosavadní spisy a projevy mezinárodního socialismu o otázce masové stávky pocházejí z doby před ruskou revolucí, kdy byl po prvé v dějinách ve velkém měřítku učiněn pokus s tímto bojovým prostředkem. Tím se také vysvětluje, že většinou zastaraly. Jejich pojetí vychází v podstatě s téhož stanoviska, jaké zastával Bedřich Engels, který roku 1873 napsal ve své kritice bakuninského [1] rádoby-revolucionářství ve Španělsku:
„Všeobecná stávka je v bakuninském programu pákou, které má být použito k zahájení sociální revoluce. Jednoho krásného rána zastaví práci všichni dělníci všech oborů v jedné zemi nebo dokonce na celém světě a donutí tím nejvýše za čtyři týdny majetné třídy, aby bud‘ přilezly ke křížku, nebo aby zaútočily na dělníky, takže ti pak mají právo se bránit a při této příležitosti hodit celou starou společnost na smetiště. Tento návrh není ani zdaleka nový; francouzští a po nich belgičtí socialisté se od roku 1848 hodně projížděli na tomto parádním koníčku, který je však původně anglické rasy. Během rychlého a prudkého rozvoje chartismu mezi anglickými dělníky, který následoval po krisi roku 1837, byl již roku 1839 hlásán „svatý měsíc“, zastavení práce v národním měřítku (viz B. Engels, Postavení dělnické třídy v Anglii, druhé vydání, str. 234), a měl takový ohlas, že se tovární dělníci v severní Anglii v červenci 1842 pokusili věc provést. Také na ženevském sjezdu aliancistů [2] 1. září 1873 hrála všeobecná stávka velikou úlohu, jenom se všeobecně přiznávalo, že je k tomu třeba úplné organisovanosti dělnické třídy a naplněné pokladny. A v tom je právě háček. Jednak vlády, zvláště bude-li se jim dodávat odvaha politickou zdrženlivostí, nenechají nikdy ani organizací, ani pokladnu dělníků dojít tak daleko, jednak politické události a přehmaty vládnoucích tříd přivedou osvobození dělníků do pohybu dávno předtím, než proletariát dospěje k tomu, aby si opatřil tuto ideální organizaci a tyto obrovské reservní fondy. Kdyby je však měl, nepotřeboval by okliku všeobecné stávky, aby dostihl cíle.“ [3]
Zde máme argumentaci, která byla v následujících desítiletích směrodatná pro stanovisko mezinárodní sociální demokracie k masové stávce. Je jako ulita na anarchistickou teorii generální stávky, to jest na teorii generální stávky jako prostředku k zahájení sociální revoluce v protikladu ke každodennímu politickému boji dělnické třídy, a vyčerpává se v tomto prostém dilematu: buďto ještě celý proletariát nemá silné organizace a pokladny a nemůže provést generální stávku, anebo již má dostatečně silnou organizaci a generální stávku nepotřebuje. Tato argumentace je arci tak prostá a na první pohled tak nepopiratelná, že po čtvrt století prokazovala novodobému dělnickému hnutí znamenité služby jako logická zbraň proti anarchistickým výmyslům a jako pomůcka k tomu, aby myšlenka politického boje vešla do nejširších kruhů dělnictva. Velkolepé pokroky dělnického hnutí ve všech moderních zemích za posledních pětadvacet let jsou nejskvělejším důkazem pro taktiku politického boje, obhajovanou Marxem a Engelsem v protikladu k bakuninství, a německá sociální demokracie ve své dnešní síle, ve svém postavení předvoje celého mezinárodního dělnického hnutí je v nemalé míře j přímým produktem důsledného á důrazného používání této i taktiky.
Ruská revoluce podrobila nyní tuto argumentaci důkladné revisi. Po prvé v dějinách třídních bojů dovršila velkolepé uskutečnění myšlenky masové stávky a — jak potom blíže rozvedeme — dokonce generální stávky a zahájila tím novou epochu ve vývoji dělnického hnutí. Z toho arci neplyne, že snad Marxem a Engelsem doporučovaná taktika politického boje nebo jejich kritika anarchismu byla nesprávná. Naopak, táž metoda, tytéž myšlenkové pochody, které byly základem Marxovy a Engelsovy taktiky i dosavadní praxe německé sociální demokracie, vytvořily nyní v ruské revoluci zcela nové momenty a nové podmínky třídního boje. Ruská revoluce, táž revoluce, která je první zkouškou příkladu masové stávky v dějinách, nejenže neznamená rehabilitaci anarchismu, nýbrž je přímo historickou likvidací anarchismu. Smutný úděl, k němuž byl tento duchovní směr odsouzen mohutným rozvojem sociální demokracie v Německu v posledních desítiletích, bylo by možno do jisté míry vysvětlit tím, že to bylo dlouho trvající období výhradní nadvlády parlamentarismu. Směr zaměřený zcela na „úder“ a na „přímou akci“, směr dočista a po lopatě „revoluční“, mohl však přesto jen načas skomírat v bezvětří parlamentní všednosti, aby teprve při opětném nástupu období přímého otevřeného boje, při revoluci v ulicích znovu ožil a rozvinul svou vnitřní sílu. Nadto se Rusko zdálo zvlášť vhodné k tomu, aby se stalo pokusným polem pro hrdinské činy anarchismu. Země, kde proletariát neměl vůbec žádná politická práva a měl neobyčejně slabou organizaci, pestrá směsice různých lidových vrstev s velmi rozdílnými, zmateně se proplétajícími zájmy, nepatrné vzdělání lidové masy, naproti tomu krajní bestialita vládnoucího režimu v používání násilí — to všechno se zdálo jako stvořené k tomu, aby náhle pozvedlo anarchismus k moci, byť i měla krátké trvání. A konec konců bylo Rusko historickým místem zrodu anarchismu. Jenže Bakuninova vlast se měla stát pohřebištěm jeho učení. Anarchisté nejenže nestáli a nestojí v Rusku v čele hnutí masových stávek; nejenže celé politické vedení revoluční akce a také masové stávky je v rukou sociálně demokratických organizaci, proti nimž ruští anarchisté rozhořčeně bojují jako proti „buržoasní straně“, nebo zčásti v rukou takových socialistických organizaci, více nebo méně ovlivňovaných sociální demokracií a blížících se jí, jako je teroristická strana „socialistů-revolucionářů“ — anarchisté v ruské revoluci již vůbec neexistují jako vážný politický směr. Jen v jednom litevském malém městě se zvláště obtížnými poměry — pestrá národnostní směsice dělnictva, převažující roztříštěnost malovýroby, velmi nízká úroveň proletariátu — v Bialystoku, je mezi sedmi nebo osmi různými revolučními skupinami také hlouček nedospělých „anarchistů“, přispívajících ze všech sil k rozkolu a matení dělnictva; a nedávno v Moskvě a snad ještě ve dvou nebo třech, městech budí pozornost hloučky tohoto druhu. Jenže, nehledě k těmto několika „revolučním“ skupinám, jakou úlohu má nyní vlastně v ruské revoluci anarchismus? Stal se vývěsním štítem sprostých zlodějů a záškodníků; pod firmou „anarchokomunismu“ je páchána velká část oněch nesčetných krádeží a rabování u soukromníků, které v každém období deprese, okamžité defensivy revoluce vystupují na povrch jako kalná vlna. Anarchismus se v ruské revoluci nestal teorií bojujícího proletariátu, nýbrž ideologickým vývěsním štítem kontrarevolučního lumpenproletariátu, který se hemží jako hejno žraloků za bitevní lodí revoluce. A tím věru končí životní dráha anarchismu v dějinách.
Na druhé straně byla masová stávka v Rusku uskutečněna ne jako prostředek k tomu, jak obejít politický boj dělnické třídy, zejména parlamentarismus, a nějakým divadelním trikem provést náhlý skok do sociální revoluce, nýbrž jako prostředek k tomu, aby byly pro proletariát teprve vytvořeny podmínky každodenního politického boje a zvláště parlamentarismu. Pracující lid, a především proletariát, vede revoluční boj v Rusku, v němž se uplatňují masové stávky jako nejdůležitější zbraň, právě za táž politická práva a za tytéž podmínky, jejichž nezbytnost a význam v osvobozovacím boji dělnické třídy po prvé dokázali Marx a Engels a které v protikladu k anarchismu všemi silami obhajovali v Internacionále. Tak dialektika dějin, skála, na níž spočívá celé učení Marxova socialismu, způsobila, že se dnes anarchismus, s nímž byla myšlenka masové stávky nerozlučně spjata, sám dostal do protikladu přímo k praxi masové stávky, kdežto masová stávka, která byla potírána jako protiklad, politické činnosti proletariátu, projevuje se dnes naopak jako nejmocnější zbraň politického boje za politická práva. Staví-li tedy ruská revoluce požadavek důkladné revise starého stanoviska marxismu k masové stávce, vítězí při tom zase jen právě všeobecné metody a hlediska marxismu v nové podobě. Moorova milenka může zemřít pouze rukou Moorovou.
__________________________________
Poznámky:
1. Bakunin, Michal Alexandrovi (1814-1876) – ideolog anarchismu a odpůrce marxismu; na haagském kongresu I. Internacionály (1872) z ní byl vyloučen.
2. „Aliancisté“ (Bakuninci) – zakladatelé aliance k boji proti „marxistické internacionále“. Odmítali účast ve všech bojích, které by nevedly přímo k emancipaci pracující třídy.
3. B. Engels, „Die Bakunisten an der Arbeit. Intemationales aus dem Volksstaať' (Bakuninci při práci. Mezinárodní věci z národního státu), str. 20. (Pozn. něm. red.)