Róza Luxemburgová: Sociální reforma nebo sociální revoluce?, 2. část

Róza Luxemburgová

Sociální reforma nebo sociální revoluce?

Část II.
Hospodářský vývoj a socialismus.

Hlavni vymožeností mohutnějícího třídního boje bylo, že byly objeveny v hospodářských poměrech kapitalistické společnosti možnosti uskutečnit socialismus. Tak se stal socialismus z „ideálu“, který se vznášel po tisíciletí před lidstvem, dějinně nutným.

Bernstein popírá, že v dnešní společnosti jsou takové hospodářské předpoklady socialismu, ve svých důkazech však prodělává sám zajímavý vývoj. Zprvu v „Neue Zeit“ popíral jen rychlá soustřeďování průmyslu; a opíral to srovnáním výsledků živnostenské statistiky v Německu z roku 1895 a 1882. Při tom se musil utéci k metodě docela úhrnné a mechanické. Ale ani v nejpříznivějším případě nemohl Bernstein svými poukazy na houževnatost středních podniků otřást Marxovým rozborem ani v nejmenším. Neboť Marx nepředpokládal ani, že se průmysl bude soustřeďovat takovým a takovým tempem, ani že se socialistický cíl uskuteční v té a v té době, ba ani, že drobný kapitál nadobro vymizí, resp. že zánik stavu maloměstského jest podmínkou, má-li se socialismus uskutečnit.

Nyní, když jeho názory uzrály, přináší Bernstein nový důkazný materiál: statistiku akciových společností, jež chce dovodit, že akcionářů jest čím dále více, tedy, že se kapitalistická třída neumenšuje, naopak, že jest větší a větší. Až překvapuje, jak málo zná Bernstein materiál o tomto předmětu a jak špatně z něj těží ve svůj prospěch!

Chtěl-li akciovými společnostmi dokazovat něco proti Marxovu zákonu průmyslového vývoje, pak měl uvést docela jiná čísla. Vždyť každý, kdo zná dějiny zakládání akciových společností v Německu, ví, že průměrného základního kapitálu na jeden podnik skoro pravidelně ubývá. Tak před r. 1871 byl asi 10,8 mil. marek, r. 1871 již jen 4,01 mil., r. 1873 3,8 mil. marek, 1883 – 87 méně než 1 mil. marek, 1896 jen 0,56 mil. marek, r. 1892. 0,62 mil. marek. Od té doby kolísá tak kolem 1 mil. marek a sice klesl zase z 1,78 mil. marek v r. 1895 na 1,19 mil. marek v prvém půlletí r. 1897.

Překvapující čísla! Bernstein by z nich zcela jistě vyvodil, že velké podniky mají docela protimarxovskou tendenci, měnit se v malopodniky. Ale tu by mu mohl kdokoliv namítnout: chcete-li touto statistikou něco dokázat, pak především musíte dokázat, že se vztahuje na týž obor průmyslu, a že malé podniky vznikají jen místo těch dřívějších velkých, ale že nevznikají tam, kde posud byl jednotlivý kapitalistický podnik, živnost nebo nějaký trpasličí závod. Ale takový důkaz se vám nepovede, neboť přechod obrovských akciových podniků ve střední a malé lze vysvětlit jen tak, že akcionářství vniká do nových a nových odvětví, a že, hodilo-li se zprvu jen pro obrovské podniky, přizpůsobuje se nyní více a více středním podnikům a tu a tam i malopodnikům. (Vyskytují se dokonce akciové podniky s kapitálem do 1000 marek!)

Ale co znamená národohospodářsky to, že se akcionářství šíří čím dále více? Znamená to, že se výroba čím dále více zespolečenšťuje v kapitalistické formě, že se zespolečenšťuje nejen velkovýroba, ale i výroba střední a malá, tedy něco, co neodporuje Marxově teorii, naopak ji co nejskvěleji potvrzuje.

Vskutku! Co jest podstatou hospodářského jevu akcionářství? Jednak to, že se sdružuje mnoho drobných peněžních kapitálů v jediný výrobní kapitál, jednak že se odděluje výroba od vlastnictví kapitálového – všechno to na podkladu kapitalistickém. Co se zřetelem na to znamená statistika, uváděná Bernsteinem o velkém počtu akcionářů, účastněných na podniku? Nic jiného, než že jeden kapitalistický podnik nepatří jednomu kapitalistovi jako dříve, ale celé skupině kapitalistů, čím dále větší, že tedy hospodářský pojem „kapitalista“ již neznačí jen jednotlivce, že dnešní průmyslový „kapitalista“ jest kolektivem, složeným ze set, ba z tisíců osob, že sama kategorie „kapitalista“ se stává společenskou již v rámci kapitalistického hospodářství, že se zespolečenšťuje.

Ale kterak vysvětlit, že Bernstein vidí, jak se kapitálové vlastnictví rozmáhá tam, kde Marx vidí jak „se ruší“, když přece Bernstein chápe jev akciových společností právě naopak, jako rozptylování a ne soustřeďování kapitálu? Jednoduše proto, že pořádně řízl vulgárně-ekonomicky: protože kapitalista není Bernsteinovi kategorií výrobní, ale vlastnicko-právní, ne hospodářskou, ale daňově-politickou jednotkou, a kapitálem nerozumí výrobní proces, ale jen peněžní kapitál. Proto nevidí v anglickém niťařském trustu splynutí 12 300 osob v jedinou, ale celých 12 300 kapitalistů, proto jest u něho kapitalistou i inženýr Schulze, který dostane věnem pro svoji ženu od rentiéra Müllera „větší počet akcií“, proto se mu celý svět hemží „kapitalisty“.

Ale tu, jako všude jinde jest vulgárně-ekonomicky kotrmelec Bernsteinovi teoretickým podkladem, aby mohl vulgarizovat socialismus. Přenášeje pojem kapitalista z poměrů výrobních do poměrů vlastnických, a „mluvě“ místo o podnikatelích o lidech, přenáší i otázku socialismu z oboru výroby do oblasti vlastnických poměrů, z poměru kapitál a práce do poměru bohatý a chudý.

Tak jsme se šťastně vrátili od Marxe a Engelse zase k autorovi Evangelia chudého hříšníka, jen s tím rozdílem, že Weitling poznal správným proletářským pudem právě v tomto protikladu, chudý – bohatý, primitivním způsobem třídní rozpory a chtěl z něj udělat hybnou sílu socialistického hnutí, kdežto Bernstein vidí vyhlídky socialismu naopak v tom, že se chudí mění v bohaté, tj. že se stírají třídní protiklady, vidí je v maloměšťáctví.

Ovšem že se Bernstein neomezuje na statistiku příjmu. Předkládá nám i statistiku závodů, a to z několika zemí: z Německa, z Francie, z Anglie a ze Švýcarska, z Rakouska a ze Spojených států. Ale jaká jest to statistika? Nejsou to snad srovnatelná data za různá období v té které zemi, ale totéž období v různých zemích. Vyjma Německa, u něhož přináší znovu staré srovnání z r. 1895 a r. 1882, neporovnává tedy, jak jsou rozděleny závody podle velikosti v téže zemi v různých obdobích, ale jen absolutní čísla u různých zemí. (Pro Anglii z r. 1891, pro Francii z r. 1894, pro Spojené státy z r. 1890 atd.) Dochází k závěru, ač velkoprůmysl dnes již skutečně převládá, že přece jen, počítáme-li všechny závody, které sem patří, zabírají sotva polovinu obyvatelstva, činného ve výrobě, a to i v zemi tak pokročilé, jako jest Prusko, a podobně v celém Německu, v Anglii, v Belgii.

Takto ovšem dokáže ne tu či onu tendenci hospodářského vývoje, ale jen absolutní poměr potence různých způsobů provozu, resp. různých tříd zaměstnání. Mělo-li se tím dokázat, že socialismus nemá vyhlídek, pak se takový důkaz opírá o teorii, podle níž o výsledku sociálních snah rozhoduje číselný, fyzický poměr sil zápasníků, tedy jen moc. Tu upadá sám Bernstein, větřící jinak všude blanquismus, do nejhlubších blanquistických omylů. Ovšem zase s tím rozdílem, že blanquisté, jako socialistický a revoluční směr, měli za docela samozřejmé, že lze socialismus provést hospodářky a dokonce právě na tom zakládali revoluční vyhlídky malé menšiny, kdežto Bernstein naopak usuzuje, že socialismus jest hospodářsky nemožný, protože nemá číselně za sebou ani z daleka většiny národů. Sociální demokracie nezakládá konečného cíle ani na vítězné moci menšiny, ani na číselné převaze většiny, ale na hospodářské nezbytnosti a na poznání této nezbytnosti, která vede k tomu, že široké vrstvy odstraní kapitalismus, a která se projevuje především rozháraností a nepořádky kapitalismu.

Pokud jde o rozháranosti kapitalistického hospodářství, popírá Bernstein jen krize velké a všeobecné, nikoliv částečné a národní. Popírá tedy rozháranost tuze velkou, připouští jen nějakou tu menší. Kapitalistickému hospodářství se u Bernsteina vede – abychom také jednou mluvili s Marxem – jako oné pošetilé panně, která také měla „jen docela malinké“ dítě. Jenže nejhorší na věci jest, že nechť jest něčeho takového, jako jest rozháranost, málo nebo moc, nestojí to nikdy za nic. Připustí-li Bernstein rozháranosti trošku, pak se mechanismus hospodářství zbožím postará sám sebou, aby ta rozháranost vzrostla tak – až to praskne! Doufá-li však Bernstein, že za nezměněné výroby zboží promění tu trošku anarchie pomalu v pořádek a harmonii, aniž co změní ve výrobě, pak upadá znovu do základního omylu měšťácké vulgární ekonomie, poněvadž si myslí, že způsob směny nezávisí na způsobu výroby.

Není tu vhodné příležitosti, abych jak se patří, ukázala, jak Bernstein popletl nejzákladnější zásady politické ekonomie, až to překvapuje. Ale objasním přece jeden bod, k němuž nás vedou zásady kapitalistické rozháranosti.

Bernstein prohlašuje, že Marxův zákon o pracovní hodnotě jest pouhý pomysl. A pomysly mají špatný zvuk v národním hospodářství, myslí si Bernstein příhanou. Ale je-li pracovní hodnota jen pomyslem, „myšleným obrazem“, pak má každý pořádný občan, který byl vojákem a platil daně, totéž právo jako K. Marx, aby si z každého nesmyslu, který jej napadne, udělal takový „myšlený obraz“, tj. nějaký zákon hodnoty. „Již povahou věci samé jest dovoleno Marxovi, aby zanedbal vlastností zboží tak, že jest nakonec jen zhmotněním určitého množství jednoduché lidské práce, jako jest volno škole Böhm-Jevonsově, aby si odmyslili všechny vlastnosti zboží, až na jeho užitečnost.“ (Bernstein, Předpoklady socialismu.)

Marxova společenská práce nebo Mengrova abstraktní užitečnost jest mu tedy pěšky jako za vozem: jest to jenom pomysl. Zapomněl milý Bernstein, že Marx tu abstrakci nevynalezl, ale objevil, že nebyla v Marxově hlavě, ale že jest v hospodářství zbožím, že má reálnou společenskou existenci, tak, že se může stříhat a kovat, vážit a razit. Vždyť ta abstraktně-lidská práce, již objevil Marx, není v rozvité podobě nic jiného než – peníze.

To jest jeden z nejgeniálnějších objevů Marxových, kdežto pro celou měšťáckou národohospodářskou vědu, od prvních merkantilistů, až do posledního klasika, jest mystická podstata peněz knihou o sedmi pečetích.

Naproti tomu jest Böhm-Jevonsova abstraktní užitečnost vskutku jen myšlenkovým obrazem, vlastně obrazem bezmyšlenkovitosti, privátní nesmysl, za nějž není odpovědna společnost ani kapitalistická, ani jiná, ale jen a jedině měšťácké vulgární národní hospodářství. S tímto „myšlenkovým obrazem“ v hlavě mohou Bernstein i Böhm a Jevons s celou tou svou subjektivní obcí trčet ještě dvacet let před tajemstvím peněz, aniž je rozluští jinak, než jak na to přišel bez nich každý švec: že i peníze jsou „užitečnou“ věcí.

Bernstein tedy vůbec nerozumí marxistickému zákonu hodnoty. Ale tomu, kdo jest aspoň trochu obeznámen s marxistickou hospodářskou soustavou, je beze všeho jasné, že bez zákona o hodnotě nelze vůbec porozumět celé té soustavě, nebo řečeno srozumitelněji, nechápe-li se podstata zboží a jeho směny, pak zůstává celé kapitalistické hospodářství a jeho vztahy nezbytně tajemstvím.

Ale jaký jest ten kouzelný klíč Marxův, jímž otevřel to nejhlubší tajemství všech kapitalistických jevů, jímž hravě řešil problémy, jichž ani netušili největší duchové měšťácké klasické ekonomie, jako Smith a Ricardo? Není to nic jiného, než představa kapitalistického hospodářství jako jevu dějinného, a to nejen představa o minulosti, jak to chápalo v nejlepším případě klasické národní hospodářství, ale i o budoucnosti, nejen feudálně-hospodářská minulost, ale i socialistická budoucnost. Tajemství Marxovy nauky o hodnotě, jeho rozboru peněz, jeho teorii kapitálu, jeho nauce o podílu zisku a tedy i tajemství celé hospodářské soustavy jest v tom, že kapitalistické hospodářství jest pomíjející, že se zhroutí – jest v tom, že konečný cíl jest socialistický.

Právě a jedině proto, že Marx se díval na kapitalistické hospodářství předem jako socialista, tj. z hlediska dějinného, mohl rozluštit hieroglyfy, a poněvadž při vědeckém rozboru měšťácké společnosti, vyšel ze socialistického stanoviska, mohl zase vědecky odůvodnit socialismus. Podle toho lze posuzovat poznámky Bernsteinovy na konci jeho knihy, kde si stěžuje na „dualismus (rozpor), který se táhne celým monumentálním dílem Marxovým“, na „dualismus, který jest v tom, že dílo chce být vědeckým zkoumáním, a přes to chce dokázat tezí, která byla hotova již před početím díla, že má za základ schéma, v němž jest již předem určen výsledek, k němuž se mělo dojíti teprve postupně. Návrat ke komunistickému Manifestu (tj. ke konečnému cíli socialismu!) ukazuje, že jest tu opravdu zbytek utopismu ve smyslu Marxově“. Ale Marxův „dualismus“ jest dualismem socialistické budoucnosti a kapitalistické přítomnosti, dualismem kapitálu a práce, měšťáctva a proletariátu, jest to monumentální vědecký odlesk dualismu měšťácké společnosti, měšťáckých třídních protiv.

A vidí-li Bernstein v tomto teoretickém dualismu u Marxe „zbytek utopismu“, pak jen naivně doznává, že sám popírá dějinný dualismus měšťácké společnosti, kapitalistické třídní protikladů, že jemu samému se stal socialismus „zbytkem utopismu“. „Monismus“, tj. jednotnost Bernsteinova jest jednotností kapitalistického řádu, který má trvat na věčné časy, jednotností socialisty, který odsunul konečný cíl, a jemuž jest konečným vývojem lidstva jednotná a neproměnná měšťácká společnost. Ale nevidí-li Bernstein v samé hospodářské stavbě rozporu, nevidí-li vývoje k socialismu, pak mu nezbývá, chce-li zachránit socialistický program aspoň formálně, než se utéci k myšlenkové konstrukci, která jest mimo hospodářský vývoj, a proměnit sám socialismus jako určité dějinné období vývoje společnosti v abstraktní „princip“. Bernsteinův „princip zespolečnění“, jímž se má vyšňořit kapitalistické hospodářství, „chudá smetana“ socialistického konečného cíle jeví se pak ovšem ne jako ústupek Bernsteinovy měšťácké teorie socialistické budoucnosti společnosti, ale jako ústupek socialistické minulosti Bernsteinově.

Odborové organizace, družstevnictví a politická demokracie

Viděli jsme, že Bernsteinův socialismus jest vlastně plánem, aby se dělníkům dal podíl na společenském bohatství, aby se chudí změnili v bohaté. Jak se to má udělat? Ve statích „Probleme des Socialismus“ v „Neue Zeit“ to naznačil Bernstein málo srozumitelně, ve své knize odpovídá na otázku otevřeně; jeho socialismus se má uskutečnit dvojí cestou: odborovými organizacemi, či, jak on to nazývá, hospodářskou demokracií a družstevnictvím. Odborovými organizacemi se chce dostat na kobylku zisku průmyslovému, družstevnictvím zisku obchodnímu.

Odborové organizace, a především výrobní družstva jsou v kapitalistickém hospodářství jakýmsi obojetníkem: socialisticky v malém vyrábějí, ale kapitalisticky směňují. Ale v kapitalistickém hospodářství ovládá výrobu směna a má-li se podnik udržet, se zřetelem na soutěž, musí bezohledně vykořisťovat, tj. podřídit výrobní pochod plně zájmům kapitálu. Prakticky se to projevuje tím, že práce musí být co nejintensivnější, že se musí prodlužovat, nebo zkracovat podle stavu trhu, že se podle potřeby odbytiště musí pracovní síla buď přibírat, nebo odmítat a vysazovat na ulici, krátce, že se musí užívat všech známých metod, které umožní závodu soutěž. Ve výrobním družstvu z toho ovšem pro dělníky plyne, že vládnou sami sobě docela absolutisticky, že sami sobě dělají kapitalistického podnikatele. A na tento rozpor výrobní družstvo také zachází, buď že se vyvine zase v podnik kapitalistický, nebo se rozejde, jsou-li zájmy dělníků silnější. Taková jest skutečnost, již konstatuje sám Bernstein, ale nechápe, domnívaje se podle paní Potterové-Webbové [7], že výrobní družstva v Anglii zanikla pro nedostatečnou „kázeň“. Co se tu povrchně a mělce nazývá kázní, jest vlastně přirozený absolutní režim kapitálu, jehož dělníci ovšem nemohou uplatňovat sami proti sobě. [8]

Z toho plyne, že si výrobní družstvo může zajistit existenci v kapitalistickém hospodářství jen tím, odstraní-li oklikou rozpor způsobu výroby a směny, který jest v ní skrytý, jen tím, unikne-li uměle zákonům volné soutěže. To může jen tehdy, zabezpečí-li si předem odbytiště, pevný kruh spotřebitelů. Takový prostředek má právě v konsumním spolku. Jen v tom a ne v rozdílu družstva nákupního a prodejního, či jak se jmenují.

Oppenheimerův nápad jest Bernsteinovo tajemství, proč že zanikají samostatná výrobní družstva, a proč se udržují jen konsumní družstva.

Ale jsou-li podmínky existence výrobních družstev v dnešní společnosti vázány na podmínky existence konsumních družstev, vyplývá z toho další důsledek, že v nejlepším případě jsou výrobní družstva odkázána na malý místní odbyt a na málo výrobků bezprostřední potřeby, po výtce na nezbytné potřeby životní. Všechny důležité obory kapitalistické výroby: průmysl textilní, uhelný, kovový, petrolejový, jakož i stavba strojů, lokomotiv, lodí, jsou u konsumního družstva předem vyloučeny, a tedy vyloučeny i u družstva výrobního. Odmyslíme-li si tedy jejich hermafrodickou povahu, mohou se všeobecně uplatnit jen tak, že se především odstraní světový trh a že se trvající světové hospodářství rozdrobí na malé místní skupiny výrobní a směnné, tj. že se vrátíme z velkokapitalistického hospodářství zbožím k středověkému.

Ale i v mezích, v nichž se mohou uplatnit na půdě dnešní společnosti, jsou výrobní družstva nezbytně jen pouhým přívěskem konsumů, které se tedy stávají hlavními nositeli zamýšlené socialistické reformy. Ale celá ta socialistická reforma skrze družstva se tak převádí z boje proti výrobnímu kapitálu, tj. proti hlavnímu kmenu kapitalistického hospodářství v boj s kapitálem obchodním, a to s kapitálem maloobchodnickým a překupnickým, tj. jen s malými větvemi kapitalistického kmene.

O odborových organizacích, jež podle Bernsteina mají být zase prostředkem proti vykořisťování výrobním kapitálem, jsme dokázali na jiném místě, že nejsou s to, aby zajistily dělníkům vliv na výrobní pochod, ani na rozsah výroby, ani na technický pochod.

Pokud jde o ryze hospodářskou stránku boje „podílu mzdy s podílem zisku“, jak tomu říká Bernstein, nebojuje se tento zápas, jak rovněž bylo ukázáno, v modravé výši nebes, ale v určitých mezích zákona mzdy, který se tím bojem nemůže prolomit, může se jen uplatnit. To se jasně ukáže, podíváme-li se na věc s jiné strany, a zeptáme-li se po vlastní funkci odborových organizací.

Odborové organizace, které podle Bernsteina mají v osvobozovacím zápasu dělnické třídy vést vlastní útok proti podílu průmyslu na zisku a proměňovat jej postupně v podíl mzdy, nejsou totiž vůbec schopny hospodářské útočné politiky proti zisku, jsou jen organizovanou obranou pracovní síly proti útokům zisku, chrání jen dělnou třídu proti stlačující snaze kapitalistického hospodářství. Ze dvou příčin.

Za prvé jest úkolem odborových organizací působit svojí organizací na tržní poměry zboží „pracovní síla“. Ale organizace jest stále a stále porušována proletarizováním středních vrstev, což přivádí na trh práce nové a nové zboží. Za druhé hledí odborové organizace zvýšit životní úroveň, zvětšit podíl dělné třídy na společenském bohatství. Ale tento podíl jest neustále zmenšován zcela nevyhnutelně, jako přírodním pochodem, tím více, čím produktivnější se stává práce. Netřeba být ani marxistou, aby se to pochopilo, stačí mít jednou v ruce Rodbertovu: „Zur Beleuchtung der SoziaIen Frage.“ (K objasnění sociální otázky.) [9]

Odborový zápas se tedy stává v obou hlavních hospodářských funkcích prací Sisyfovou, vlivem objektivních pochodů v kapitalistické společnosti. Ale bez této práce Sisyfovy to nejde, má-li dělník vůbec dostat podíl mzdový, který na něho připadá podle toho kterého stavu trhu, má-li se uplatnit kapitalistický zákon mzdy, a mají-li se paralyzovat účinky nivelizující tendence hospodářského vývoje, či přesněji, mají-li se oslabit. Ale je-li tu úmysl udělat z odborové organizace prostředek, jimž by se postupně snížil zisk, a zvýšila mzda, pak musí především ustat proletarizování středních vrstev a musí se zvýšit výrobnost práce, tedy v obou případech, a jako když by se mělo uskutečnit hospodářství konsumně družstevní, musíme se vrátit do stavu předkapitalistického.

Oba ty Bernsteinovy prostředky socialistické reformy: odborové organizace a družstva se tedy ukazují naprosto neschopnými, aby přetvořily kapitalistický způsob výroby. Toho jest si Bernstein v podstatě sám nejasně vědom, a dívá se na ně jen jako na prostředky, jimiž se utrhne na kapitalistickém zisku a přidá se dělnictvu. Ale tím se sám vzdává boje s kapitalistickým způsobem výroby, a převádí sociálně demokratické hnutí do boje proti kapitalistické distribuci. Bernstein také svůj socialismus formuluje jako úsilí o „spravedlivé“, „spravedlivější“, ba „nejspravedlivější“ distribuce.

Nejbližším popudem sociálně demokratického [10] hnutí, aspoň u širokých vrstev, jest jistě i_; „nespravedlivé“ rozdělení v kapitalistickém řádu.

A bojuje-li sociální demokracie [11] o zespolečenštění celého hospodářství, usiluje samozřejmě i o „spravedlivé“ rozdělení společenského bohatství. Jenže dík poznání, jehož nabyla od Marxe, že určitý způsob rozdělování jest jen přirozeným následkem určitého způsobu výroby, nesoustřeďuje zápas na rozdělení v rámci kapitalistické výroby, ale na to, aby odstranila samu výrobu zboží. Krátce, sociální demokracie chce dosáhnout socialistického rozdílení tím, že se odstraní kapitalistický způsob výroby, kdežto Bernstein postupuje docela opačně: chce potírat kapitalistickou distribuci a doufá, že toto přivodí poznenáhlu socialistický způsob výroby.

Ale jak lze v tomto případě odůvodnit Bernsteinovu socialistickou reformu? Určitými tendencemi kapitalistické výroby? Nikterak, vždyť přece Bernstein jednak popírá takové tendence, jednak jest mu, podle toho, co bylo řečeno, žádoucí úprava výroby výsledkem a ne příčinnou rozdílení. Jeho socialismus tedy nelze odůvodňovat hospodářsky. Když obrátil na hlavu účel a prostředek socialismu, a tak i hospodářské poměry, nemůže svého programu odůvodňovat hospodářsky, a musí jej odůvodňovat idealisticky.

Proč vyvozovat socialismus z hospodářské nutnosti? odpovídá na to: „Proč snižovat poznání, právní vědomí, vůli lidí?“ Bernsteinova spravedlivější distribuce má provést vůle člověka, uplatňující se svobodně, nesloužící hospodářské nutnosti, či přesněji, poněvadž vůle sama jest jen nástrojem, má to provést poznání, že věc jest spravedlivá, krátce má to provést idea spravedlnosti.

Tu jsme šťastně u zásady spravedlnosti, u tohoto starého šimla, na němž jezdí již tisíciletí všichni zlepšovatelé světa, nemají-li jistějšího dějinného dopravního prostředku, jsme u belhavé Rosinanty, na níž vyjížděli všichni Don Quichotové dějin k velké reformě světa, aby si nakonec přinesli domů jen modřiny. Poměr chudého a boháče, jako společenský základ socialismu, „zásada“ družstevnictví, jako jeho obsah, „spravedlivější rozdílení“, jako jeho účel a idea spravedlnosti, jako jeho jedině dějinné oprávnění – oč pronikavěji, oč duchaplněji, oč skvěleji hájil Weitling tenhle druh socialismu, před více, než 50 lety! Ovšem, geniální krejčí neznal ještě vědeckého socialismu. A jestliže se dnes, po půl století, Weitlingovo pojetí, rozcupované Marxem a Engelsem, zase šťastně slátalo a předkládá se německému proletariátu jako poslední slovo vědy, pak k tomu patří rovněž krejčí… ale ne geniální.

Jsou-li odborové organizace a družstva hospodářskými oporami revisionistické [12] teorie, jest jejím nejdůležitějším politickým předpokladem – demokracie, rozvíjející se víc a více. Dnešní výbuchy reakce jsou revisionismu [13] jen „záchvaty“, náhodné a přechodné, s nimiž netřeba počítat, udává-li se všeobecná směrnice pro boj dělnictva.

Podle Bernsteina jest např. demokracie nevyhnutelným stupněm vývoje moderní společnosti, ba demokracie jest mu, docela tak jako liberalismus měšťáckým teoretikům, velkým základním zákonem dějinného vývoje vůbec, jež musí uskutečňovat všechny činné moci politického života. To jest v tak absolutní formě tvrzení nadobro nesprávné, a šablonizují se tím maloměšťácky a hodně povrchně výsledky malé části měšťáckého vývoje tak za posledních 25 – 30 let. Podíváme-li se blíže na vývoj demokracie v dějinách a zároveň i na politické dějiny kapitalismu, ukáže se výsledek podstatně jinaký.

Pokud jde o vývoj demokracie, shledáváme se s ní v nejrůznějších společenských útvarech: v prvotních komunistických obcích, v antických otrockých státech, v středověkých městských komunách. Podobně se shledáváme s absolutismem a s konstituční monarchií v nejrozmanitější hospodářské souvislosti. Na druhé straně vyvolává kapitalismus v počátcích – jako výroba zboží – demokratickou ústavu v městských komunách; později, když se již vyvinul, jako manufaktura, vyhovuje mu absolutní monarchie. Konečně, když se vyvinul v průmyslové hospodářství, plodí ve Francii střídavě demokratickou republiku (1793), absolutní monarchií Napoleona I., šlechtickou monarchii období restauračního (1815 až 1830), měšťáckou konstituční monarchii Ludvíka Filipa, pak zase demokratickou republiku, nato monarchii Napoleona III., konečně, potřetí, republiku. Jediné, opravdu demokratické zařízení v Německu, všeobecné hlasovací právo, není vymožeností měšťáckého liberalismu, ale nástrojem, aby se politicky svařily státečky, a jen potud měl význam ve vývoji německého měšťáctva, jež se jinak spokojuje s polofeudální konstituční monarchií. V Rusku se dlouho dařilo kapitalismu za orientálního samoděržaví, aniž měšťáctvu napadlo zatoužit po demokracii. V Rakousku bylo všeobecné hlasovací právo větším dílem záchranným pásem rozpadávající se monarchie. Konečně v Belgii souvisí demokratická vymoženost dělnického hnutí – všeobecné hlasovací právo – zcela nepochybně se slabým militarismem, tedy se zvláštním zeměpisně-politickým položením Belgie, a k tomu ještě nevymohlo tento „kousek demokracie“ měšťáctvo, bylo dobyto bojem proti měšťáctvu.

Nepřetržitý vzestup demokracie, který se zdá našemu revisionismu i měšťáckému liberalismu velkým základním zákonem lidských dějin, aspoň moderních, jest při bližším ohledání fatamorgánou. Nelze najít nijaké absolutní souvislosti kapitalistického vývoje s demokracií. Politická forma jest vždy výsledkem celé spousty politických, vnitřních i vnějších činitelů, a dovoluje ve svých mezích celou stupnici od absolutní monarchie až k demokratické republice. Nemůžeme-li tedy mluviti o všeobecném dějinném zákonu vývoje demokracie ani v rámci moderní společnosti a je-li se nám obrátit jen na nynější období dějin měšťáctva, vidíme i tu v politické situaci činitele, kteří neuskutečňují Bernstienovo schéma, spíše právě naopak vedou k tomu, že měšťácká společnost zase vydá tyto vymoženosti někomu na pospas.

Jednak skončila demokratická zřízení, a to jest veledůležité, valnou měrou svůj úkol ve vývoji měšťácké společnosti. Bylo-li jich potřebí, aby svařily státečky a vytvořily moderní velmoci (Německo, Itálii), skončil zatím hospodářský organický vývoj.

Podobně se to má i s přetvořením celého politicko-správního státního stroje z mechanismu polo nebo cele feudálního v mechanismus kapitalistický. Toto přetvoření, jehož nelze dějinně oddělovat od demokracie, jest dnes již dokonáno rovněž velkou měrou, takže se ryze demokratické součásti státního zřízení: všeobecné hlasovací právo, republikánská forma státu, mohou vyloučit, aniž upadnou do předbřeznové formy správa, finance, branná organizace atd.

Nejen že se měšťácká společnost, jako taková obejde v podstatě bez liberalismu, ale ten jí překáží v důležitých věcech. Třeba míti na paměti činitele, jež ovládají přímo politický život dnešních států: světovou politiku a dělnické hnutí – jedno i druhé jsou jen různé stránky dnešního období kapitalistického vývoje.

Když se vytvořilo světové hospodářství, když se přiostřily konkurenční zápasy na světovém trhu a staly se všeobecnějšími, staly se militarismus a marinismus [14] rozhodujícím hybatelem vnějšího i vnitřního života velmocí jako nástroje světové politiky. Ale stoupá-li kurs světové politiky a militarismu v dnešním období, musí kurs měšťácké demokracie nezbytně klesati.

Žene-li zahraniční politika měšťáctvo do náruče reakce, žene ji tam neméně i vnitřní politika – vzmáhající se dělná třída. To doznává sám Bernstein, přičítaje socialistickým snahám dělné třídy odpovědnost za to, že liberální měšťáctvo utíká od svého praporu. Radí tedy v souvislosti s tím dělné třídě, aby zanechala konečného cíle socialismu, a tak vylákala z myší díry reakce k smrti ulekaný liberalismus. Ale tím, že dělá životní podmínkou a předpokladem měšťácké demokracie to, aby dělnické hnutí přestalo být socialistickým – dokazuje sám nejpádněji, že tahle demokracie odporuje vnitřní tendenci vývoje dnešní společnosti, jako zase socialistické dělnické hnutí jest přímým výsledkem této tendence.

Ale dokazuje tím ještě něco jiného. Dělaje předpokladem a podmínkou obnovení měšťácké demokracie, aby se dělnická třída vzdala socialistického konečného cíle, ukazuje naopak sám, jak málo nezbytným předpokladem a podmínkou socialistického hnutí, socialistického vítězství může být demokracie měšťácká. Tu se uzavírá Bernsteinovo rozumování v bludný kruh, přičemž poslední závěr se zakrucuje do jeho prvního předpokladu.

Z tohoto kruhu lze vyjít snadno. Z toho, že měšťácký liberalismus vypustil ducha samým strachem z rostoucího dělnického hnutí a z jeho konečných cílů, plyne, že jedinou oporou demokracie dnes jest a může být právě jen dělnické hnutí a že osudy socialistického hnutí nejsou spojeny s měšťáckou demokracií, ale naopak, že osudy demokratického vývoje jsou připoutány k socialistickému hnutí. Že se demokracie nestane tím životaschopnější, čím více sleví dělnická třída ze svého boje za osvobození, ale naopak, tím, čím více sílí socialistické hnutí k zápasu proti reakčním následkům světové politiky a následkům útěku měšťáctva od liberalistického praporu. Že ten, kdo si přeje, aby demokracie zesílila, musí si také přát, aby zesílilo dělnické hnutí a ne, aby osláblo, a upustí-li se od socialistických snah, že přestane i dělnické hnutí a každá demokracie.

Dobyti politické moci

Osudy demokracie jsou spojeny, jak jsme viděli, s osudy dělnického hnutí. Ale dělá vývoj demokracie proletářskou revoluci, ve smyslu uchopení státní moci, dobytí politické moci, zbytečnou či nemožnou i v nejlepším případě? Bernstein myslí rozhodnout tuto otázku tím, že důkladně odvažuje dobré a špatné stránky zákonné reformy a revoluce, a to tak rozšafně, jako se odvažuje v konsumu skořice a pepř.

Ve vývoji v mezích zákona vidí působení rozumu, v revoluci zase působení citu, v práci reformní pomalou, v revoluci rychlou metodu dějinného pokroku, v zákonodárství sílu plánovitou, v převratu živelnou.

Ale to už jest stará historie, že maloměšťácký reformičkář vidí ve všem na světě „dobrou“ a „špatnou“ stránku a že si ze všeho něco vybere. Rovněž stará historie jest, že skutečný běh věcí pramálo dbá maloměšťáckých kombinací a že rozfoukne, jako by nic, pečlivě zdělanou hromádku „dobrých stránek“ všeho možného na světě. Vskutku vidíme, že se v dějinách uplatňuje zákonná reforma a revoluce podle hlubších důvodů, než jsou přednosti a nedostatky toho nebo onoho postupu.

V dějinách měšťácké společnosti pomáhala zákonná reforma vzmáhající se třídě, aby postupně zesílila, až se cítila dosti zralou dobýt moci, převrátit celou dosavadní právní soustavu, vytvořit novou. Bernsteinovi, který hřímá proti dobytí politické moci proletariátem jako blanquistické teorii násilí, se přihodilo neštěstí, že má za blanquistickou chybu v počtech to, co jest po staletí stěžejným bodem a hýbatelem lidských dějin. Od té doby, co jsou společnosti třídní a co třídní zápas jest hlavním obsahem jejich dějin, bylo totiž dobytí politické moci vždy cílem všech tříd, nově se tvořících, i východiskem a závěrem každého dějinného období. Vidíme to v dlouhých zápasech sedláků s peněžními kapitalisty a šlechtou ve starém Římě, v bojích patricijů s biskupy a řemeslnictva s patriciji ve středověkých městech, v zápasech měšťáctva s feudalismem v novověku.

Zákonná reforma a revoluce nejsou tedy dvě různé metody dějinného pokroku, jež si možno podle libosti vybrat v bufetu dějin, jako horké nebo studené párky, jsou to dvě různé pohnutky ve vývoji třídní společnosti, jež se navzájem podmiňují a doplňují, ale i vylučují, jako pól severní a pól jižní, jako měšťáctvo a proletariát.

To, které zákonné zřízení jest jen výsledkem revoluce. Kdežto revoluce jest v třídních dějinách politickým aktem stvoření, jest zákonodárství politickým živořením společnosti. Zákonná práce reformní nemá sama v sobě hybné síly, nezávislé na revoluci, pohybuje se v každém období, dějin jen v určené čáře, a jen potud, pokud ještě působí postrčeni, jehož se jí dostalo posledním převratem, či konkrétně řečeno, působí jen v rámci společenské formy, vyvolané na svět posledním převratem.

Jest pochybené v základě a naprosto nehistorické, představovat si zákonnou reformní práci jen jako hezky rozvláčnou revoluci, a revoluci zase jako hodně intensivní reformu. Sociální převrat a zákonná reforma jsou dva různé způsoby, lišící se ne trváním, ale podstatou. Vždyť celé tajemství dějinných převratů jest právě v tom, že se změny jen mnohotné (kvantitativní) převracejí v novou jakost (kvalitu), konkrétně řečeno, jedno dějinné období, jeden společenský řád předcházejí druhý.

Rozhodne-li se tedy někdo pro cestu reformy místo pro dobytí politické moci a pro převrat společnosti, nevolí ve skutečnosti klidnější, bezpečnější, zdlouhavější cesty k cíli témuž, ale k cíli jinému, totiž: nechce přivodit nový společenský řád, ale jen pozměnit nepodstatně starý. Takto dojdeme k témuž závěru z politických náhledů revisionismu [15], jako z jeho hospodářských teorii: že směřují nikoli k tomu, aby se uskutečnil socialistický řád, ale jen k tomu, aby se opravil řád kapitalistický, nezamýšlí odstranit námezdní soustavu, jde jim jen o menší vykořisťování, krátce, směřují k tomu, aby se odstranily kapitalistické výstřelky, nikoli kapitalismus sám.

Ale co bylo právě řečeno o funkci zákonné reformy a revoluce, jest snad správné jen s hlediska dosavadních třídních zápasů? Dík měšťácké právní soustavě, jest snad úkolem zákonné reformy, aby převedla společnost z jednoho dějinného období ve druhé, a snad už jest jen „prázdnou frází“, jak říká Bernstein ve své knize, aby se proletariát chopil státní moci?

Právě naopak. Čím se liší měšťácká společnost od dřívějších třídních společností – starověké a středověké? Právě tím, že třídní panství se dnes již neopírá o „poctivě nabytá práva“, ale že spočívá na skutečných hospodářských poměrech, že mzdová soustava není poměrem právním, ale ryze hospodářským. V celé naší právní soustavě nenajdeme správné formule pro dnešní třídní vládu. Jsou-li tam nějaké stopy, pak jen čelední řád, zbytek poměrů feudálních.

Jak pak tedy chcete odstranit postupně „zákonnou cestou“ námezdní otroctví, není-li vůbec vyjádřeno zákony? Bernstein, který se chce pustit do takové reformní práce a tak udělat konec kapitalismu, se ocitá v postavení ruského strážníka, jenž v románě Uspenského vykládá své dobrodružství: „… Rychle jsem chytil chlapa za límec, a hle, co se ukázalo? Že ten zatracený chlap límce ani neměl!“ Tu ho máme! „Společnost dosud spočívala na rozporu potlačených a potlačujících tříd.'' (Komunistický' manifest.) Ale v předcházejících obdobích uvedené společnosti se projevoval tento rozpor určitými právními poměry, a mohl proto ponechat novým poměrům, které se právě tvořily, jakousi vůli ještě ve starém rámci. „Nevolník se vypracoval za nevolnictví na člena obce.“ (Komunistický manifest). Kterak? Tím, že se v obvodu pravomoci města zrušila všechna ta drobná práva: roboty, desátky, právo na nejlepší kus dobytka nevolníků, právo odúmrtí atd. atd., jež dohromady dělaly nevolnictví.

Obdobně se vypracoval „maloměšťák na měšťáka pod jhem feudálního absolutismu“ (Kom. manifest). Jak? Tím, že cechovní pouta byla částečně formálně odstraněna nebo skutečně uvolněna tím, že se poznenáhlu přetvořovaly správa, finančnictví a vojenství, jak to bylo nejnutněji třeba. Kdyby se otázka probírala abstraktně, ne historicky, pak by si bylo lze aspoň myslet, že za minulých třídních poměrů byl přechod od feudální k měšťácké společnosti úplně zákonně-reformní. Ale co vidíme ve skutečnosti? Že ani tam nepůsobily zákonné reformy tak, aby se měšťáctvo nemusilo zmocnit politické moci, naopak, připravovaly tato převzetí moci a přivodily je. Bylo třeba doslova převratu politicko-sociálního, i aby se zrušilo nevolnictví, i aby se odstranil feudalismus.

Ale dnes se to má ještě docela jinak. Žádný zákon nenutí proletáře, aby se zapřáhl do jha kapitálu; nutí ho k tomu nouze, to, že nemá výrobních prostředků. Ale žádný zákon na světě mu nemůže přidekretovat tyto prostředky v dnešní měšťácké společnosti, ježto ho připravil o ně ne zákon, ale hospodářský vývoj.

Konečně se vykořisťování v poměru námezdním, neprovádí podle nějakého zákona, poněvadž ani výše mzdy se neurčuje zákonem, ale hospodářskými činiteli.

Ani samo vykořisťování není ustanoveno nějakým zákonem, vyplývá z hospodářské skutečnosti, že pracovní síla se jeví co zboží, jež má mezi jiným příjemnou vlastnost, že vytváří hodnotu, a sice větší hodnotu, než sama stráví na životních potřebách dělníka. Krátce všechny základní poměry kapitalistického třídního panství nelze přetvořit zákonnými reformami na měšťáckém podkladě proto, že měšťácké zákony jich ani nevytvořily, ani nezpracovaly. To Bernstein neví, když chystá socialistickou „reformu“, ale co neví, to říká, když píše ve své knize, že „hospodářská pohnutka se projevuje volně dnes tam, kde dříve byla zakryta poměry mocenskými a všemožnými ideologiemi.“

Ale jest tu ještě druhá věc. Jinou zvláštností kapitalistického řádu jest, že se v něm všechny prvky budoucí společnosti projevují na počátku vývoje formou, která je k socialismu nepřibližuje, ale oddaluje. Výroba se stává čím dále zespolečtěnější. Ale v jaké formě? Jako velkoprovoz, jako akciová společnost, jako kartel, při čemž se kapitalistické protiklady, vykořisťování, poroba pracovní síly vystupňují na nejvyšší míru.

Také v branné soustavě jde vývoj k všeobecné branné povinnosti ke kratší službě vojenské, blíží se tedy materielně k milici. Ale všechno to v podobě uvedeného militarismu, kde se nejzřetelněji ukazuje, jak militaristický stát drží v područí národ i jak jest stát třídní.

V politických poměrech vede vývoj demokracie, pokud má příznivou půdu k podílu všech tříd národa na politickém životě, tedy jaksi k „lidovému státu“. Ale vede k tomu v podobě měšťáckého parlamentarismu, kde se třídní protiklady, třídní panství neruší, spíše rozvíjí a odhaluje. Pohybuje-li se celý kapitalistický vývoj v rozporech a má-li se jádro socialistické společnosti dobytí z kapitalistické slupky, jež se na ně nehodí, pak třeba z tohoto důvodu, aby proletariát dobyl moci, a aby se nadobro odstranila kapitalistická soustava.

Bernstein ovšem z toho vyvozuje něco jiného: zostřují-li se vývojem demokracie kapitalistické protiklady, místo co by se otupovaly, pak „nezbývá sociální demokracii“ – jak praví – „nechce-li si sama ztěžovat práci, než aby hleděla co nejvíce mařit sociální reformy a zabraňovat, aby se nerozšířila demokratická zřízení.“ Ovšem, zalíbí-li se sociální demokracii po maloměšťáckém způsobu v jalovém zaměstnání, vybírat dobré a odhazovat špatné stránky dějin. Jenže by pak musila důsledně hledět, aby „zmařila“ kapitalismus vůbec, neboť ten jest beze sporu hlavním lotrem, a dělá jí všemožné překážky na cestě k socialismu. Ve skutečnosti kapitalismus nejen že nepřekáží, ale dokonce znemožňuje, aby se uskutečnil socialistický program. Totéž platí i o demokracii.

Je-li demokracie měšťáctvu částečně zbytečná a částečně mu překáží, jest za to dělnické třídě nezbytná a potřebná. Jest potřebná za prvé proto, že tvoří politické formy (samosprávu, hlasovací právo apod.), o něž se proletariát bude moci opřít, až bude přetvořovat měšťáckou společnost. Ale jest za druhé nepostradatelná, ježto jen v ní, jen v zápasu o demokracii, jen tím, že se vykonávají práva, jí zaručená, může si proletariát uvědomit své třídní zájmy a svůj dějinný úkol.

Zkrátka, demokracie jest nepostradatelná, ne proto, že jest při ní zbytečné, aby proletariát dobýval moci, ale naopak proto, že jest to nutné, a také jedině možné. Jestliže Engels revidoval taktiku dnešního dělnického linutí v předmluvě ku „Klassenkämpfe in Frankreich“ (Třídní boje ve Francii) a místo barikád postavil zákonný boj, měl na mysli otázku konečného dobytí politické moci, ale – což vysvítá jasně z každé řádky oné předmluvy – otázku nynějšího každodenního boje, nikoli, jak se má proletariát chovat ke kapitalistickému státu ve chvíli, kdy se sám chopí státní moci, ale jak se má chovat v rámci kapitalistického státu. Zkrátka: Engels dával směrnicí proletariátu ovládanému, nikoliv vítěznému.

Naopak zase známý výrok Marxův o otázce půdy v Anglii na což, se Bernstein rovněž odvolává: „vyjde se z toho asi nejlaciněji, jestliže se landlordům dá náhrada“ se nevztahuje na postup proletariátu před vítězstvím, ale po něm. Neboť o „výkupu“ vládnoucích tříd lze zřejmě mluviti jen tehdy, je-li u vesla vládnoucí třída. Marx zde tedy, jako o možném, uvažoval o pokojném vykonávání diktatury proletariátu, nikoliv o tom, aby se místo diktatury prováděly kapitalistické sociální reformy.

Marx ani Engels nepochybovali v nejmenším, že proletariát se musí zmocnit politické moci. Zbylo Bernsteinovi, aby měl kurník měšťáckého parlamentarismu za povolaný orgán, jímž se má provést nejohromnější světodějinný převrat: převést společnost z forem kapitalistických do forem socialistických.

Ale což pak Bernstein neprojevil hned na počátku své teorie obavu a výstrahu, aby se proletariát nedostal k veslu příliš záhy! V takovém případě by musil, podle Bernsteina, nechat měšťácké poměry jaké jsou, a sám by utrpěl strašnou porážku. Z této obavy jest především patrno, že Bernsteinova teorie má pro proletariát v případě, že by jej poměry dostaly k veslu, jen jedinou praktickou radu: aby šel spát. Ale tím se tato teorie sama odsuzuje, ježto odsuzuje proletariát k nečinnosti právě v nejdůležitějších obdobích zápasu, navádí jej tedy vlastně k zradě vlastní věci.

Celý náš program byl by věru mizerným cárem papíru, kdybychom jej nemohli užít ve všech možnostech a ve všech obdobích boje tím, že jej provádíme, a ne tím, že jej neuplatňujeme. Formuje-li jednou náš program dějinný vývoj společnosti z kapitalismu v socialismus, pak musí zřejmě formulovat i všechna přechodní období tohoto vývoje, a musí je zahrnovat v podstatných rysech, musí tedy naznačit, jak se má proletariát chovat v tom kterém období. Z toho plyne, že jest naprosto nemožné, aby proletariát byl nucen nechat program na holičkách i jen na okamžik, nebo aby program nechal na holičkách proletariát.

To se prakticky projevuje tím, že není vůbec možný případ, kdy by proletariát, jemuž poměry pomohly k veslu, nebyl s to, ani nebyl povinen, podniknout určitá opatření, aby uskutečnil svůj program, i určitá přechodná opatření ve smyslu socialistickém. V tvrzení, že by socialistický program mohl v některém okamžiku za politické vlády proletariátu nadobro vypovědět službu a že v něm samém není návodu, jak se má provést, vězí jiné tvrzení, totiž, že socialistického programu nelze vůbec a nikdy uskutečnit.

A jsou-li přechodná opatření předčasná? V téhle otázce jest naprosté nepochopení skutečného průběhu sociálních převratů. Proletariát. tj. široké vrstvy lidu se za prvé nemohou zmocnit státní moci, kdy se jim zlíbí. Vyjma případy, jako jest Pařížská komuna, kdy si proletariát nedobyl moci cílevědomým bojem, ale spadla mu do klína, jako statek bez pána, ode všech opuštěný, jest k něčemu podobnému třeba, aby hospodářsko-politické poměry uzrály do určitého stupně. Hlavně tím se liší blanquistický státní převrat „rozhodné menšiny“, která se tu kdykoli jeví, jako vystřelena z pistole, a proto přijde vždy v nevčas, od toho, dobude-li moci ve státě velká a třídně uvědomělá masa lidu, jež může být jen výsledkem počínajícího krachu měšťácké společnosti, takže jest sama sebou hospodářsko-politicky oprávněna, aby včas vystoupila na jeviště.

Jestliže tedy s hlediska společenských předpokladů nemůže dělnická třída dobýt politické moci nikdy „předčasně“, musí se to stát na druhé straně nezbytně „příliš záhy“ z hlediska politického účinku: pevného držení moci. Předčasná revoluce, jež nedá spát Bernsteinovi, ohrožuje nás jako Damoklův meč, a tu nepomáhají prosby ani modlitby, úzkosti ani váhání.

A to ze dvou prostých důvodů: jednak jest zhola nemyslitelné, aby se tak obrovská přeměna, jako jest převedení společnosti z řádu kapitalistického v socialistický, provedla naráz tím, že by proletariát provedl vítězně převrat. Považuje-li tohle někdo za možné, pak projevuje náhledy čiře blanquistické. Socialistický převrat vyžaduje dlouhého a úporného boje, při čemž bude proletariát podle všeho nejen odražen, takže se na poprvé dostane k veslu ovšem „předčasně“, s hlediska konečného výsledku.

Ale za druhé se nelze vyhnout tomu, aby se státní moc nezabrala „předčasně“, již proto ne, ježto takové „předčasné“ útoky proletariátu jsou právě jedním, a to velmi důležitým činitelem, který vytváří politické podmínky konečného vítězství, ježto teprve v politické krizi, která přijde, až se ujme moci, teprve v ohni dlouhých a úporných bojů, může proletariát politicky dozrát na žádoucí stupeň, a být tak schopen konečného, velkého převratu. Jsou tedy „předčasné“ útoky proletariátu na samu politickou moc státu důležitými dějinnými momenty, jež spoluvyvolávají a spoluurčují okamžik konečného vítězství. Z tohoto hlediska se jeví představa „předčasného“ dobytí politické moci pracujícím lidem jako politická kontradikce, jež vzniká z toho, že se společnost vyvíjí mechanicky, a předpokládá určitý okamžik, kdy třídní boj skončí vítězně, okamžik, který jest mimo třídní boj a na něm nezávislý.

Ale není-li tedy proletariát vůbec s to, aby dobyl státní moci jinak než „předčasně“, čili, jinými slovy, ježto ji musí dobýt bezpodmínečně „předčasně“, jednou nebo vícekrát, má-li ji dobýt nakonec trvale, pak jest oposice proti „předčasnému“ dobytí moci vlastně oposicí – vůbec proti úsilí proletariátu, uchvátit státní moc.

Tak tedy i z této stránky dospějeme logicky k závěru, že revizionistická rada, opustit socialistický konečný cíl jest vlastně radou, zříci se i celého socialistického hnutí.

Krach

Bernstein začal revidovat sociálně-demokratický program tím, že se zřekl, teorie o zhroucení kapitalismu. Ale poněvadž právě tato teorie jest úhelným kamenem vědeckého socialismu, pak ovšem, když byl tento kámen odstraněn, zhroutil se zcela logicky celý socialistický názor Bernsteinův. Aby své první tvrzení udržel, vzdává se jedné pozice socialismu po druhé.

Nezhroutí-li se kapitalismus, nelze vyvlastnit kapitalistickou třídu – nuže, Bernstein se vzdává vyvlastněni a jako cíl dělnického hnutí staví pozvolné provedení zásady „družstevní“.

Ale tuto zásadu nelze provést uprostřed výroby kapitalistické – Bernstein se vzdává zespolečenštění výroby a spokojuje se reformou obchodu, konsumními spolky.

Ale přetvoření společnosti konsumními spolky i za součinnosti odborových organizací se nesnáší se skutečným materiálním vývojem kapitalistické společnosti – Bernstein se tedy vzdává materialistického pojetí dějin.

Ale jeho představa o průběhu hospodářského vývoje se nesnáší s marxistickým zákonem o nadhodnotě – opouští tedy Bernstein zákon nadhodnoty i hodnoty a tím i celou hospodářskou teorii Karla Marxe.

Ale třídní boj nelze vést bez určitého konečného cíle a bez hospodářského podkladu v dnešní společnosti – Bernstein se tedy vzdává třídního boje a hlásá smíření s měšťáckým liberalismem.

V třídní společnosti jest však třídní boj zjevem docela přirozeným, nevyhnutelným – Bernstein však popírá v dalších důsledcích i to, že v dnešní společnosti jsou vůbec nějaké třídy: třída dělnická jest mu pouhým shlukem jednotlivců, roztříštěných nejen politicky a duševně, ale i hospodářsky. A také měšťáctvo drží pohromadě, podle něho nikoli vnitřní hospodářské zájmy, ale jen vnější tlak – zdola neb shora.

Ale nemá-li třídní boj hospodářského podkladu a není-li v podstatě ani tříd, pak jest nemožný nejen budoucí zápas s měšťáctvem, ale i boj dnešní a sociální demokracie i s jejími úspěchy jest zjevem nepochopitelným. Nebo ji lze pochopit, ale jen jako výsledek politického tlaku vlády: ne jako zákonitý výsledek dějinného vývoje, ale jako náhodný produkt hohenzollernského kursu [16]: ne jako legitimní dítě kapitalistické společnosti, ale jako bastarda reakce.

Když tak odpřísáhl celou socialistickou kritiku dnešní společnosti, scházelo mu k dovršení všeho jen ještě jedno: aby byl s dnešním stavem v celku spokojen. Ani tohoto důsledku se Bernstein neleká; politická reakce v Německu není tak zlá, „v západních státech nelze o nějaké reakci skoro ani mluviti“, téměř ve všech těchto zemích „se měšťácká třída chová k socialistickému hnutí v nejhorším případě jen defensivně, nijak je nepotlačuje“. (Vorwaerts 26./V. 1899.) Dělníci nejsou zbídačelí, naopak, žijí si čím dále blahobytněji, měšťáctvo jest politicky pokročilé, ba i mravně zdravé, po nějaké reakci a útlaku ani potuchy – všechno jest na nejlepší cestě na tomto světě, ze všech nejlepším.

Tak dochází Bernstein docela logicky a důsledně od A až k Z. Začal tím, že se vzdal konečného cíle a postavil na místo něho hnutí sumo. Ale protože sociálně demokratické hnutí jest nemyslitelné bez socialistického cíle, vzdává se Bernstein na konec i hnutí.

Tak se celý socialistický názor Bernsteinův zhroutil. Z pyšné, symetrické, podivuhodné stavby Marxovy soustavy mu zbyla velká hromada kamení, v níž jsou pohromadě střepiny všech soustav, tříšť myšlenek všemožných, velkých i malých duchů: Marxe i Proudhona [17] a Franz. Oppenheimera, Friedricha Alberta Langeho [18] i Kanta, pana Prokopoviče i dr. rytíře z Neupauerů, Herknera i Schulze-Gaevernitze, Lasalla [19] i prof. Jul. Wolfa – každý z nich přispěl troškou k Bernsteinově soustavě, u všech byl v učení. Není také divu. Jakmile opustil stanovisko třídního boje, ztratil i politický kompas, jakmile se vzdal vědeckého socialismu, pozbyl i duševní osy krystalizační, kolem níž se seskupují jednotlivá fakta v organický celek důsledného světového názoru.

Tato teorie smíchaná ze všemožných trošek, z každé soustavy něco, vypadá na první pohled velmi nestranná. Bernstein také nechce ani slyšet o nějaké „stranické vědě“, správněji, o nějaké třídní vědě, rovněž ne o nějakém třídním liberalismu, nějaké třídní morálce. Domnívá se, že hlásá všeobecnou, abstraktní vědu, abstraktní liberalismus, abstraktní morálku. Poněvadž skutečná společnost se skládá ze tříd, jež mají docela opačné zájmy, snahy a názory, jest nějaká věda všeobecně lidská v sociálních otázkách zatím jen fantasií, sebeklamem, a stejně i abstraktní liberalismus, abstraktní morálka. Co Bernstein považuje za všeobecně lidskou vědu, demokracii a morálku, jest prostě jen věda vládnoucí, tj. měšťácká demokracie, měšťácká morálka. Nic jiného. Odpřísáhl-li Marxovu hospodářskou soustavu a přísahá-li na nauky Brentanovy, Böhm-Jevonsovy, Sayovy a J. Wolfa, neopustil již tím vědecký základ osvobození proletariátu, aby obhajoval měšťáctvo? Mluví-li o všeobecně lidském liberalismu a dělá-li socialismus jeho odrůdou, co dělá jiného, než že bere socialismu jeho třídní ráz, tedy dějinný obsah, čili vůbec všechen jeho obsah, a naopak zase dělá měšťáctvo, historického nositele liberalismu zástupcem zájmů všeobecně lidských?

A hřímá-li proti tomu, že se „hmotní činitelé povyšují na všemocné síly vývoje“ proti tomu, že sociální demokracie „pohrdá ideály“, horuje-li pro idealismus a morálku a horlí při tom proti jedinému zdroji mravní obrody proletariátu, proti revolučnímu třídnímu boji – co dělá v podstatě jiného, než že káže dělnické třídě trest' měšťácké morálky: aby se smířila s dnešním řádem a přenesla své naděje v onen svět mravních představ?

A vysílá-li nejostřejší šípy proti dialektice, nebojuje již tím proti způsobu myšlení, které jest vlastní třídně uvědomělému proletariátu, jenž se dere vpřed? Brojí proti meči, který pomohl proletariátu roztít temnoty jeho historické budoucnosti, proti duševní zbrani, jíž proletariát poráží měšťáctvo, ač jest sám ještě v hmotném područí, poráží je, dokazuje mu, že ono zanikne, ale on že zvítězí, poněvadž již provedl revoluci v říši ducha. Tím, že se Bernstein vzdává dialektiky a kolísá myšlenkově mezi jednak to – jednak ono, sice – ale, ač – přece jen, více – méně, upadá docela logicky do způsobu myšlení odumírajícího měšťáctva, do způsobu historicky podmíněného, který jest věrným duševním obrazem měšťáctva jako společenské třídy i jako politického činitele. Politické houpání se dnešního měšťáctva mezi „tak – onak“ a „kdyby a ale“ jest stejně jako způsob myšlení Bernsteinova, který zase nejjistěji svědčí o měšťáckém světovém názoru Bernsteinově. Ale vždyť ani slovo „měšťácký“ není u Bernsteina výrazem třídním, ale jen pojmem všeobecně sociálním. To však znamená, že Bernstein vedle vědy, politiky, morálky a způsobu myšlení změnil do posledního puntíku dějinné vyjadřování proletariátu za vyjadřování měšťácké. Ježto Bernstein slovem „občan“ rozumí měšťáka i proletáře, bez rozdílu zkrátka člověka, jest u něho každý člověk zkrátka měšťákem a společnost lidská a společnost měšťácká jest mu jedno a totéž.

Oportunismus v teorii a praxi

Bernsteinova kniha měla velký dějinný význam: byl to první pokus o teoretický základ oportunistického hnutí v sociální demokracii.

Oportunistické hnutí bylo v hnutí již delší dobu, ale vyhranilo se určitě až na začátku let devadesátých.

Čím se vyznačuje oportunistické hnutí především? Nepřátelstvím k „teorii“. To jest zcela samozřejmé, neboť naše „teorie“, tj. zásady vědeckého socialismu pevně vymezují praktickou činnost, jak co do cíle, tak i co do prostředků boje, konečně i sám způsob boje. Proto se ti, kdož se honí jen za praktickými výsledky, docela přirozeně snaží, aby měli ruce volné, tj. hledí oddělit praxi od „teorie“, udělat ji samu pro sebe.

Ale právě ta teorie porazila oportunismus na hlavu při každém praktickém pokusu. Je jasné, chtěl-li se oportunismus uplatnit proti naší teorii, že se musil odvážit přímo na ni, přímo na naše zásady, a místo, aby jich nedbal, musil se pokusit, aby jimi otřásl a udělal si nějakou „teorii“ vlastní. Výsledkem těchto pokusů jest právě Bernsteinova teorie a proto se na štutgartském sjezdu seskupili kolem Bernsteinova praporu ihned všechny oportunistické živly. Jsou-li oportunistické proudy v praxi zjevem docela přirozeným, vysvětlitelným podmínkami našeho boje a našeho vzrůstu, jest zase Bernsteinova teorie pokusem, neméně samozřejmým, dát těmto proudům všeobecný, teoretický výraz, najít jim teoretické předpoklady a vypořádat se s vědeckým socialismem. Bernsteinova teorie byla tedy předem teoretickou zkouškou oportunismu, jeho první vědeckou legitimací. Jak dopadla ta zkouška? To jsme právě viděli. Oportunismus se nezmůže na positivní teorii, která by snesla sebemenší kritiku.

Dovedla jen jedno: potírat nejprve jednotlivé zásady marxistické nauky, a poněvadž ta jest stavbou pevně zdělanou, hledí zbořit celou soustavu od shora až dolů. To jest důkaz, že oportunistická praxe jest v podstatě neslučitelná se soustavou marxistickou.

Ale tím jest i dokázáno, že oportunismu nelze sloučit ani se socialismem vůbec, že hledí sám sebou zatlačit dělnické hnutí do měšťáckých kolejí, tj. ochromit nadobro proletářský třídní boj. Jest sice pravda, že proletářský třídní boj není totožný s marxistickou soustavou – vyjímaje historicky, neboť již před Marxem a nezávisle na něm bylo dělnické hnutí a byly i různě socialistické soustavy, každá svým způsobem teoreticky vyjadřovala, podle té které doby, úsilí dělnické třídy o svobodu. Již jednou zde bylo všechno, co jest v Bernsteinově soustavě: odůvodnění socialismu mravními pojmy spravedlnosti, představa třídních protikladů jako protikladu mezi chudým a bohatým, snaha naočkovat „družstevnictví“ na kapitalistické hospodářství. A tyto teorie byly ve své době, přes všechnu nedostatečnost, opravdovými teoriemi proletářského třídního boje, byly obrovskými dětskými střevíci, v nichž se učil proletariát chodit na jevišti dějin.

Ale jakmile se třídní boj a jeho společenské podmínky vyvinuly tak, že tyto teorie byly opuštěny a byly formulovány zásady vědeckého socialismu, nemůže být – aspoň ne v Německu – jiného socialismu, vyjma marxistického, jiného třídního boje, vyjma sociálně demokratického. Socialismus a marxismus, proletářský boj za osvobození a sociální demokracie [20] jsou nyní jedno a totéž.

Vracet se k předmarxistickým teoriím socialismu znamená tedy, obouvat se zase do obrovských dětských střevíčků proletariátu, ne, znamená to vlastně obouvat se do trpasličích, vyšlapaných trepek měšťáctva.

Bernsteinova teorie byla prvním, ale také posledním pokusem, postavit oportunismus na teoretický základ. Pravíme: posledním, poněvadž v Bernsteinově soustavě udělal oportunismus již všechno, co mohl jak negativně, opustiv vědecký socialismus, tak pozitivně, smíchav všemožné, zmatené „teorie“.

Bernsteinovou knihou dovršil oportunismus svůj vývoj a došel k posledním důsledkům.

Ale marxistická nauka nejen že dovede vyvrátit oportunismus teoreticky, ale také, a jen ona jediná, jest s to, jej vysvětlit jako dějinný zjev ve vývoji strany. Světodějný pochod proletariátu až do úplného vítězství opravdu není „věcí tak jednoduchou“ proto, že zde poprvé v dějinách prosazují svou vůli široké vrstvy samy a proti všem vládnoucím třídám, ale také tím, že se tato vůle musí vyplnit až mimo dnešní společnost, její cíl jest nad touto společností. Tuto vůli si musí široké vrstvy posilovat zase jen neustálým zápasem s dnešním řádem společenským a jenom v jeho rámci. Připoutat široké vrstvy k cíli, který jest daleko před dnešním řádem společenským, sloučit denní zápasy s velkou obnovou světa, takový jest obrovský problém hnuti sociálně demokratického [21], jež v celém svém vývoji musí proplouvat mezi dvojím úskalím: buď přestat být stranou masovou nebo se vzdát konečného cíle, buď se stát sektou, nebo se změnit v měšťácké reformistické hnutí, změnit se v anarchismus nebo upadnout do oportunismu.

Marxistická nauka dodala ovšem ze své teoretické zbrojnice již před půlstoletím zničující zbraně proti jedné i proti druhé krajnosti. Ale právě proto, že naše hnutí jest hnutím mas, a že mu hrozí nebezpečí, ne z lidských hlav, ale ze společenských poměrů, nemohla marxistická teorie již předem zabránit, aby hnutí nevybočilo jednak do anarchismu, jednak do oportunismu.

Obé musí být překonáváno v praxi hnutím samým, ovšem zbraněmi Marxovými. Jakmile se hnutí rozrostlo hodně do šíře a poměry a úkoly zápasu se staly složitými, musela přijít chvíle, kdy se ve hnutí začala rozmáhat pochybnost, dosáhne-li se velkého cíle, kdy se začalo kolísat se zřetelem na ideový prvek hnutí. Takový a nejinaký musí být průběh mohutného proletářského hnutí, a chvíle váhání a kolísání ani zdaleka nepřekvapují marxistickou nauku, vždyť je Marx dávno předvídal a předpovídal. „Měšťácká revoluce – napsal Marx před půlstoletím ve svém „Osmnáctém Brumairu“ – jako ty v osmnáctém století, kvačí od úspěchu k úspěchu, jeden dramatický efekt honí druhý, lidé i věci jako by zářili, dnové jsou plni extáze. Ale mají život jepičí, záhy vyvrcholí a společnost pak upadá v dlouhou kocovinu, ještě dříve než se naučí střízlivě užívat výsledků období svého bouřliváctví. Naproti tomu revoluce proletářské jako ty v devatenáctém století, kritizují samy sebe bez ustání, zarážejí co chvíli svůj běh a vracejí se zase k tomu, čeho již zdánlivě dosáhly, aby začaly nanovo, vysmívají se až nelidsky polovičatostem, slabostem a ubohostem svých prvních pokusů, srážejí zdánlivě svého protivníka, aby načerpal ze žerně nových sil a postavil se jim ještě obrovitější, vždy znovu a znovu uhýbají před tajemnou obrovitostí vlastních cílů, až se jednou utvoří situace, jež znemožní každý návrat, a kdy poměry samy volají:

„Hic Rhodus, hic salta.“

To platí i nyní, kdy se již vytvořila nauka vědeckého socialismu. Proletářské hnutí se tím sice nestalo naráz sociálně demokratickým [22], ani v Německu ne, ale stává se jím každým dnem víc a více i při tom, když musí neustále překonávat výstřelky do anarchismu i do oportunismu, jež doprovází tento proces vývoje sociální demokracie [23].

Proto nepřekvapuje vznik oportunistického hnutí, ale jeho slabost. Pokud se projevovalo jen ojediněle v praxi strany, mohlo se zdát, že má nějaký vážný teoretický podklad. Ale teď, kdy bylo tak jasně vyjádřeno Bernsteinovou knihou, musí každý zvolat udiven: To jest všechno, co máte na srdci? Ani zbla nějaké nové myšlenky! Ani jediná myšlenka, jíž by byl marxismus nerozdrtil, nerozdupal, jíž by se byl nevysmál, nebo jí nebyl obrátil v niveč již před desetiletími.

Postačilo, aby oportunismus promluvil a ukázalo se, že nemá, co by řekl. A v tom jest stranicko-dějinný význam Bernsteinovy knihy.

A tak se při loučení se způsobem myšlení revolučního proletariátu, s dialektikou a s dějinným názorem světovým může Bernstein ještě poděkovat všem těmto činitelům, že jeho obrat posuzovali s polehčujícími okolnostmi. Neboť jen dialektika a materialistický dějinný názor ukazují velkomyslně, že Bernstein jest povolaným, ale nevědomým nástrojem, jímž se projevilo chvilkové zakolísání proletariátu, bouřně se ženoucího vpřed, a že proletariát odhodil tento nástroj daleko od sebe s posměchem a potřásaje hlavou, když si ho prohlédl hezky při světle.

__________________________________

Poznámky:

7. Beatrice Potterová-Webbová (1858-1943), spolu s manželem Sindeym anglická socialistka a historička, aktivistka v socialistických hnutích včetně Fabiánců. Autorka řady historických děl (pozn. JM).

8. Družstevní továrny dělníků samých jsou, v rámci staré formy, prvním průlomem do staré formy, ačkoli přirozeně všude, ve své skutečné organizaci, reprodukují a musí reprodukovat všechny nedostatky existujícího systému. (Marx, K.: Kapitál, III., 1. díl, SNPL 1955; str. 462.) (pozn. př.)

9. Karl Johann Rodbertus (1805-1875), německý ekonom, který zastával socialistické názory, s nimiž se detailně vypořádává Engels v předmluvě k prvnímu německému vydání Marxovy Bídy filosofie (Marx, K.: Bída filosofie, Svoboda 1979; str. 149 - 166) a v předmluvě k druhému vydání druhého dílu Kapitálu (Marx, K.: Kapitál, II., SNPL 1954; str. 11 – 28) (pozn. JM).

10. Dnes by ovšem Luxemburgová psala všude: komunistické a komunisté. Tak nechť to čte všude laskavý čtenář (pozn. př.).

11. Stejně jako pozn. 6 (ed. pozn. JM).

12. Tu zase čtětež: sociálně patriotické, sociální patriotismus. (pozn. př.).

13. Stejně jako pozn. 8 (ed. pozn. JM).

14. Politika budování velkých námořních flotil (pozn. JM).

15. Čti sociálního patriotismu (pozn. př.).

16. Hohenzollernové je název původem švábského šlechtického rodu, který vládl v Pruském království, Německu a Rumunsku (pozn. JM).

17. Pierre-Joseph Proudhon (1809-1865), francouzský politický ekonom. Byl Bakuninem označován za zakladatele anarchismu, vize společnosti nezávislých, sebe sama zaměstnávajících výrobců (pozn. JM).

18. Friedrich Albert Lange (1828-75), německý vědec a politický spisovatel. V dělnickém hnutí se projevoval jako usmiřovatel (pozn. JM).

19. Ferdinand Lassalle (1825 - 1864), účastnil se revoluce ve Francii v roce 1848. Založil německou Sociální demokracii. V roce 1862 představil teorii (lassalismus), která se stavěla proti marxismu tím, že tvrdila, že zatímco buržoasní společnost „zajistila“ všem jednotlivcům neomezený rozvoj jejich individuálních výrobních sil, morální idea proletariátu tu je od toho, aby poskytla užitečnou službu celému společenství. Lassalle, stejně jako Hegel, věřil ve stát, jakou orgán spravedlnosti a práva (pozn. JM).

20. Dnes ovšem místo sociální demokracie strana komunistická (pozn. př.).

21. komunistického (pozn. př.).

22. Viz pozn. 12 (ed. pozn. JM)

23. Viz pozn. 12 (ed. pozn. JM)