Marxistický internetový archiv - Česká sekce

V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920
Kapitola V

„LEVÝ“ KOMUNISMUS V NĚMECKU. VŮDCOVÉ — STRANA— TŘÍDA— MASA

Němečtí komunisté, o kterých teď musíme mluvit, se nenazývají „levými“, nýbrž — nemýlím-li se — „zásadní oposicí“. Plně se však u nich projevují, jak bude patrno z dalšího výkladu, všechny příznaky „dětské nemoci levičáctví“.

Brožurka „Rozštěpení komunistické strany Německa (Svazu spartakovců)“, vydaná místní skupinou ve Frankfurtě nad Mohanem, brožurka, která stojí na stanovisku této oposice, vykládá nanejvýš výrazně, přesně, jasně a stručně podstatu názorů této oposice. Postačí několik citátů, aby se s ní čtenáři obeznámili.

„Komunistická strana je stranou nejrozhodnějšího třídního boje…“
„…Politicky je toto přechodné období (mezi kapitalismem a socialismem) obdobím proletářské diktatury…“
„…Vzniká otázka, kdo má být vykonavatelem diktatury: k o m u n i s t i c k á   s t r a n a  nebo  p r o l e t á ř s k á   t ř í d a?.. Má být  z á s a d n ě  usilováno o diktaturu komunistické strany nebo o diktaturu proletářské třídy?!!“... (Proloženě bylo vzato z originálu.)

Dále autor brožury vytýká „centrále“ komunistické strany Německa, že prý hledá cestičky ke koalici s nezávislou sociálně demokratickou stranou Německa, že „otázku zásadního uznání všech politických prostředků“ boje, včetně parlamentarismu, vytyčila tato „centrála“ jedině proto, aby zastřela své skutečné a hlavní úsilí o uzavření koalice s nezávislými. A brožura pokračuje:

„Oposice zvolila jinou cestu. Má za to, že otázka panství komunistické strany a diktatury strany je jen otázkou taktiky. Na každý způsob je panství komunistické strany poslední formou jakéhokoli panství strany vůbec. Zásadně je nutno usilovat o diktaturu proletářské třídy. A všechna opatření strany, její organisace, její forma boje, její strategie a taktika musí být přizpůsobeny k tomuto cíli. Podlé toho je nutno naprosto kategoricky odmítnout jakýkoli kompromis s jinými stranami, jakýkoli návrat k historicky a politicky překonaným formám parlamentního boje, jakoukoli politiku lavírování a dohadování.“ „Specificky proletářské metody revolučního boje musí být zvlášť zdůrazněny. A pro semknutí nejširších proletářských kruhů a vrstev, které musí vystupovat v revolučním boji pod vedením komunistické strany, musí být utvořeny nové organisační formy na nejširší základně a v nejširším rámci. Tímto shromaždištěm všech revolučních živlů je  d ě l n i c k á  u n i e, vybudovaná na podkladě závodních organisací. V ní se musí sdružit všichni dělníci, kteří se řídí heslem: Ven z odborových organisací! Zde budou formovány nejširší bitevní šiky bojujícího proletariátu. Pro vstup postačí vyslovení se pro třídní boj, pro systém rad a diktaturu. Veškerá další politická výchova bojujících mas a politická orientace v boji je úkolem komunistické strany, která stojí mimo dělnickou odborovou unii.“

„… Dvě komunistické strany stojí tedy nyní vzájemně proti sobě:  J e d n a  -  s t r a n a  v ů d c ů, která se snaží organisovat revoluční boj a dirigovat jej  s h o r a, která přistupuje na kompromisy a parlamentarismus, aby vytvořila takové situace, které by jí umožnily vstoupit do koaliční vlády, v jejíchž rukou by spočívala diktatura.“

„D r u h á  —  m a s o v á  s t r a n a, která očekává, že revoluční boj vyšlehne  z d o l a, která zná a používá pro tento boj jen jediné metody přímočaře vedoucí k cíli, která odmítá všechny parlamentní a oportunistické metody. Touto jedinou metodou je metoda bezohledného   s v r ž e n í   b u r ž o a s i e, aby potom byla nastolena proletářská třídní diktatura k uskutečnění socialismu…“

„… Tam diktatura vůdců — zde diktatura mas! — to je naše heslo.“

Taková jsou nejpodstatnější tvrzení, charakteristická pro názory oposice v německé komunistické straně.

Každý bolševik, který s plným pochopením věci prožil nebo zblízka sledoval vývoj bolševismu od roku 1903, když si přečte tyto úvahy, hned řekne: „Jaké to staré, dávno známé haraburdí! Jaké to ‚levé‘ dětinství!“

Prozkoumejme však uvedené úvahy bedlivěji.

Již pouhá formulace otázky: „diktatura strany nebo diktatura třídy, diktatura (strana) vůdců nebo diktatura (strana) mas“ svědčí o zcela neuvěřitelné a bezmocné ideové motanici. Lidé se pachtí, aby vymysleli něco zcela zvláštního a ve svém mudrlantském úsilí se stávají směšnými. Je všeobecně známo, že se masy dělí na třídy, že masy a třídy je možno stavět proti sobě jen tehdy, jestliže ohromná většina vůbec, nerozčleněná podle postavení ve společenském výrobním systému, je kladena proti vrstvám, zaujímajícím v tomto systému zvláštní postavení, že třídy jsou vedeny obyčejně a ponejvíce, alespoň v soudobých civilisovaných zemích, politickými stranami; že politické strany jsou zpravidla řízeny více méně stabilními skupinami nejautoritativnějších, nejvlivnějších a nejzkušenějších osob, volených na nejodpovědnější funkce, osob, které se nazývají vůdci. To vše je abeceda. To vše je prosté a jasné. Proč bylo třeba místo toho jakési hatmatilky? Jakéhosi nového volapůku[1]? Za prvé: lidé se zřejmě popletli, když se dostali do těžké situace, kdy rychlé střídání legality a illegality strany ruší obvyklý normální a prostý poměr mezi vůdci, stranami, třídami. Jako v jiných evropských zemích, i v Německu si přespříliš zvykli na legalitu, na svobodné a řádné volby „vůdců“ řádnými sjezdy stran, na pohodlnou kontrolu třídního složení stran volbami do parlamentu, veřejnými projevy, podle psaní tisku, na podkladě nálad v odborech a v jiných organisacích atd. Když od těchto obvyklých věcí bylo nutno v důsledku bouřlivého průběhu revoluce a vývoje občanské války rychle přecházet k střídání legálních a nelegálních metod, k jich spojování, k „nepohodlným“, „nedemokratickým“ metodám výběru nebo utvoření či uchránění „skupin vůdců“, lidé byli přivedeni z konceptu a začali vymýšlet nejpříšernější nesmysly. Pravděpodobně někteří členové holandské komunistické strany, které stihlo neštěstí, že se zrodili v malé zemi, s tradicemi a podmínkami mimořádně privilegované a zvlášť stabilní legality, lidé, kteří vůbec neviděli střídání legality a illeglity, sami se popletli a byli přivedeni z konceptu, pomohli vymýšlet nesmysly.

Za druhé: máme tu prostě nepromyšlené a popletené používání dnes „módních“ slůvek „masa“ a „vůdcové“. Lidé často slyšeli, jak jsou napadáni „vůdcové“, že „vůdcové“ a „masy‘‘ jsou kladeni proti sobě, a pevně si to vštípili v paměť. Avšak promyslit, oč jde, pochopit, v čem je podstata věci, nedovedli.

Nesoulad mezi „vůdci“ a mezi „masami“ se zvlášť jasně a příkře projevil ke konci imperialistické války a po ní ve všech zemích. Hlavní příčinu tohoto zjevu objasňovali mnohokráte Marx a Engels v letech 1852 až 1892 na příkladu Anglie. Monopolní postavení Anglie způsobilo, že se z „masy“ oddělovala „dělnická aristokracie“, zpola maloměšťácká a oportunistická. Vůdcové této dělnické aristokracie přecházeli neustále na stranu buržoasie, byli — přímo neb nepřímo — od ní vydržováni. Marx si vysloužil ke cti mu sloužící nenávist této holoty tím, že je otevřeně cejchoval za zrádce. Novodobý imperialismus (XX. století) utvořil monopolně privilegované postavení několika pokročilých zemí, a na této základně se všude v II. Internacionále vyhranil typ vůdců-zrádců, oportunistů a sociálšovinistů, hájících zájmy svého cechu, své úzké vrstvy dělnické aristokracie. Oportunistické strany se odtrhly od „mas“, tj. od nejširších vrstev pracujícího lidu, od jeho většiny, od dělníků nejhůře placených. Vítězství revolučního proletariátu je nemožné, nebude-li čeleno tomuto zlu, nebudou-li demaskováni, zostuzeni a vyhnáni oportunističtí, sociálně zrádcovští vůdcové; právě takovou politiku razí III. Internacionála.

Dospět při tom tak daleko, že diktatura mas je povšechně kladena proti diktatuře vůdců, je směšný nesmysl a hloupost. Zvlášť komické je, že místo starých vůdců, kteří mají obyčejné lidské názory na prosté věci, ve skutečnosti vyzdvihují (pod záštitou hesla: „Pryč s vůdci!“) nové vůdce, kteří říkají nehorázné pošetilosti a hlouposti. K takovým lidem patří v Německu Lauffenberg, Wolfheim, Horner, Karel Schröder, Friedrich Wendel a Karel Erler.[2] Erlerovy pokusy „prohloubit“ otázku a prohlásit vůbec nepotřebnost a „buržoasnost‘‘ politických stran jsou už takové Herkulovy sloupy nesmyslu, že nezbývá než pokrčit rameny. Tak to už bývá: z malé chyby může vždy učinit nesmírně velkou chybu ten, kdo na chybě setrvává, kdo ji hlouběji zdůvodňuje, kdo ji „rozvádí do konce“.

Odmítání nezbytnosti strany a stranické kázně — k tornu dospěla oposice. A to se rovná úplnému odzbrojení proletariátu k prospěchu buržoasie. To se rovná právě oné maloburžoasní rozháranosti, nestálosti a neschopnosti k vytrvalosti, sjednocení a k svornému postupu, která, je-li trpěna, neodvratně uvádí každé proletářské revoluční hnutí do zkázy. Odmítat nezbytnost strany s hlediska komunismu znamená přeskakovat od předvečeru krachu kapitalismu (v Německu) nikoli k nejnižší, ani střední, nýbrž k nejvyšší fázi komunismu. V Rusku máme (v třetím roce po svržení buržoasie) první kroky přechodu od kapitalismu k socialismu neboli k nejnižšímu stadiu komunismu. Třídy zůstaly a všude zůstanou ještě dlouho po vydobytí moci proletariátem. Možná, že v Anglii, kde není rolnictva (kde jsou však malovýrobci!), bude tato lhůta kratší. Úplně odstranit třídy — znamená nejen vyhnat statkáře a kapitalisty — to jsme učinili poměrně snadno — znamená také úplně odstranit malovýrobce zboží, ty však není možno vyhnat, není možno je potlačit, je třeba najít k nim správný poměr, je lze a nutno předělat a převychovat jen velmi dlouhou, pomalou a obezřetnou organisátorskou prací. Obklopují proletariát se všech stran maloburžoasními vlivy, prosycují a demoralisují jej těmito vlivy a vyvolávají ustavičně v řadách proletariátu recidivy maloburžoasní bezcharakternosti, rozháranosti, individualismu a zvratů od nadšení ke skleslosti. Je zapotřebí nejpřísnější centralisace a kázně v politické straně proletariátu, aby tomu bylo čeleno, aby proletariát mohl řádně, se zdarem a vítězně plnit svou organisátorskou roli (a to je jeho hlavni role). Diktatura proletariátu je úporný boj, krvavý i nekrvavý, násilný i mírný, vojenský i hospodářský, pedagogický i administrativní, proti silám a tradicím staré společnosti. Síla zvyku milionů a desetimilionů je nejstrašnější silou. Bez strany, železné a zocelené v boji, bez strany, těšící se důvěře všech poctivých živlů této třídy, bez strany, která dovede sledovat smýšlení mas a působit na ně, nelze se zdarem vést takový boj. Zvítězit nad velkou zcentralisovanou buržoasií je tisíckrát snazší než „zvítězit“ nad miliony a miliony malovýrobců; a zrovna tito malovýrobci svou každodenní, všední, neviditelnou, nepostižitelnou a rozkladnou činností způsobují právě takové výsledky, které buržoasie potřebuje, které restaurují buržoasii. Kdo oslabuje byť sebeméně železnou kázeň strany proletariátu (zejména za jeho diktatury), ten fakticky pomáhá buržoasii proti proletariátu.

Pojednáváme-li o vůdcích — straně — třídě — mase, dlužno pojednat současně o „reakčních“ odborech. Napřed si však dovolím ještě několik závěrečných poznámek na základě zkušeností naší strany. Útoky proti „diktatuře vůdců“ v naší straně byly činěny vždy: po prvé si vzpomínám na takové útoky roku 1895, kdy ještě nebylo strany formálně, avšak v Petrohradě se začala tvořit centrální skupina[3] a měla přejímat vedení okrskových skupin. Na IX. sjezdu naší strany (v dubnu 1920) byla neveliká oposice, která také brojila proti „diktatuře vůdců“, proti „oligarchii“ atp. Pozorujeme-li proto u Němců „dětskou nemoc“ „levého komunismu“, není na tom nic divného, nového a strašného. Tato nemoc probíhá bez nebezpečí a organismus po ní dokonce zesílí. Na druhé straně rychlé střídání legální a nelegální práce, spojené s nutností zvlášť přísně chovat v tajnosti zejména hlavní štáb, zejména vůdce, vedlo u nás leckdy k nanejvýš nebezpečným zjevům. Nejhorší bylo, že roku 1912 se do ústředního výboru bolševické strany vetřel agent-provokatér Malinovský. Vyzradil desítky a desítky nejvýznačnějších a nejoddanějších soudruhů, přivedl je na katorgu a zavinil smrt mnohých z nich. Nezpůsobil-li ještě více zla, tedy jen proto, že u nás byl správně upraven poměr mezi legální a nelegální prací. Aby získal naši důvěru, byl Malinovský jako člen ústředního výboru strany a poslanec dumy nucen pomáhat nám vydávat legální deníky, které dovedly i za carismu vést boj proti oportunismu menševiků, hlásat bolševické principy v patřičně zastřené formě. Malinovský, jednou rukou posílaje desítky a desítky nejvýznačnějších bolševických funkcionářů na katorgu a na smrt, druhou rukou byl nucen pomáhat vychovávat desetitisíce a desetitisíce nových bolševiků pomocí legálního tisku. Neškodilo by, kdyby se němečtí soudruzi (také angličtí a američtí, francouzští i italští), kteří mají před sebou úkol naučit se revolučně pracovat v reakčních odborech, důkladně zamyslili nad tímto faktem.[4]

V mnohých zemích, i nejpokročilejších, buržoasie nyní nepochybně posílá a bude do komunistických stran posílat agenty - provokatéry. Jedním z prostředků boje proti tomuto nebezpečí je obratné spojování nelegální práce s prací legální.

__________________________________

Poznámky:

[1] Volapük — uměle vytvořená mezinárodní řeč, sestavená roku 1880. (Pozn. překl. čes. originálu)

[2] Komunistische Arbeiterzeitung“ (Hamburg, č. 32 ze 7. února 1920, článek „Rozpuštění strany“ od Karla Erlera): „Dělnická třída nemůže rozmetat buržoasní stát, nezruší-li buržoasní demokracii, a nemůže zrušit buržoasní demokracii, nerozmetá-li strany.“
Největší popletové mezi románskými syndikalisty a anarchisty mohou pociťovat „uspokojení“; důkladní Němci, kteří se zřejmě pokládají za marxisty (K. Erler a K. Horner svými články v uvedeném listu zvlášť solidně dokazují, že se pokládají za solidní marxisty, a zvlášť komicky tvrdí neuvěřitelné nesmysly, prozrazujíce, že nerozumějí abecedě marxismu), dospívají k věcem zcela nehorázným. Tím, že se někdo vysloví pro marxismus, není ještě zbaven chyb. To zvlášť dobře vědí Rusové, neboť u nás marxismus býval velmi často „módou“. — Pozn. Leninova.

[3] Je míněn „Svaz boje za osvobození dělnické třídy,“ založený V. I. Leninem v Petrohradě roku 1895. Tento svaz, který sdružil roztříštěné marxistické kroužky v jednu centralisovanou organisaci, se stal prvním zárodkem revoluční proletářské strany v Rusku. (Pozn. překl. čes. originálu)

[4] Malinovský byl v zajetí v Německu. Když se za vlády bolševiků vrátit do Ruska, byl ihned postaven před soud a našimi dělníky zastřelen. Menševici nás velmi jizlivě napadali za to, že v ústředním výboru naší strany byl agent-provokatér. Když jsme však za Kerenského žádali, aby byl předseda dumy Rodzjanko zatčen a pohnán před soud za to, že se ještě před válkou dověděl o provokatérství Malinovského a neoznámil to trudovikům a dělníkům v dumě, pak ani menševici, ani eseři, kteří seděli ve vládě s Kerenským, nepodporovali náš požadavek a Rodzjanko zůstal na svobodě a bez překážky se dostal k Denikinovi. Pozn. Leninova.

 

Zpět na obsah