V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920
Kapitola IV

V BOJI PROTI KTERÝM NEPŘÁTELŮM
V ŘADÁCH DĚLNICKÉHO HNUTI BOLŠEVISMUS
VYROSTL, ZESÍLIL A ZOCELIL SE?

Předně a hlavně v boji proti oportunismu, který roku 1914 nadobro přerostl v sociálšovinismus, nadobro přešel na stranu buržoasie proti proletariátu. To byl pochopitelně hlavní nepřítel bolševismu v dělnickém hnutí. Tento nepřítel zůstává též hlavním v mezinárodním měřítku. Tomuto nepříteli bolševismus věnoval a věnuje nejvíce pozornosti. Tato stránka činnosti bolševiků je již nyní dosti dobře známa i v cizině.

Něco jiného je nutno říci o jiném nepříteli bolševismu v dělnickém hnutí. V cizině je ještě velmi málo známo, že bolševismus vyrostl, utvořil se a zocelil v dlouholetém boji proti maloburžoasnímu radikalismu, který nemá daleko k anarchismu nebo od něho leccos přejímá, který se ve všem podstatném příčí podmínkám a potřebám důsledného proletářského třídního boje. Theoreticky je pro marxisty zcela jisté — a zkušenostmi všech evropských revolucí a revolučních hnutí je plně potvrzeno — že drobný vlastník, malovýrobce (sociální typ, který je v mnohých evropských zemích představován velmi širokými masami), strádající za kapitalismu stále útiskem a stíhaný velmi často neuvěřitelně pronikavým a rychlým zhoršením životní úrovně a ožebračením, snadno upadá v krajní radikalismus, ale není s to projevit houževnatost, organisovanost, ukázněnost a vytrvalost. Maloměšťák. „rozzuřivší se“ z hrůz kapitalismu, je sociální zjev, který je tak jako anarchismus vlastní všem kapitalistickým zemím. Nestálost takového radikalismu, jeho neplodnost a schopnost rychle se zvracet v pokoru, apatii, blouznivost a dokonce v „šílené“ vytržení nad tím nebo oním buržoasním „módním“ směrem — to vše je všeobecně známo. Avšak theoretické, abstraktní uznání těchto pravd naprosto ještě nezbavuje revoluční strany starých chyb, které se vždy objevují při neočekávaném podnětu, v trochu nové formě, v rouše nebo prostředí dříve neznámém, za originálních — více méně originálních okolností.

Anarchismus byl často svého druhu trestem za oportunistické poklesky dělnického hnutí. Obě zrůdnosti se vzájemně doplňovaly. A jestliže anarchismus v Rusku přes to, že složení jeho obyvatelstva je maloburžoasnější než v evropských zemích, měl v období obou revolucí (r. 1905 a 1917) i v době jejich přípravy poměrně nepatrný vliv, pak je to jistě nutno pokládat zčásti za zásluhu bolševismu, který vždy vedl nejneúprosnější a nejnesmiřitelnější boj proti oportunismu. Říkám: „zčásti“, neboť ještě větší význam pro oslabení anarchismu v Rusku mělo, že anarchismus měl v minulosti (v sedmdesátých letech devatenáctého století) možnost neobyčejně bujně se rozvinout a plně prokázat svou nesprávnost, svoji neschopnost být vůdčí theorií revoluční třídy.

Bolševismus přejal při svém vzniku r. 1903 tradici neúprosného boje proti maloburžoasnímu, zpola anarchistickému (nebo s anarchismem schopnému koketovat) radikalismu. Tato tradice byla vždy revoluční sociální demokracií zachovávána a zvlášť zakotvila u nás v letech I900—1903, kdy byly kladeny základy masové strany revolučního proletariátu v Rusku. Bolševismus vzal na se boj proti straně, která nejjasněji vyjadřovala tendence maloburžoasního radikalismu, a to proti straně „sociálních revolucionářů“, a pokračoval v něm ve třech hlavních směrech. Za prvé: tato strana, zavrhující marxismus, tvrdošíjně nechtěla (lépe snad bude říci: nemohla) pochopit, že před každou politickou akcí je nutno přísně objektivně zhodnotit třídní síly a jejich vzájemný poměr. Za druhé, tato strana spatřovala svůj výjimečný „radikalismus“ nebo „levičáctví“ v tom, že se vyslovovala pro individuální teror a atentáty, což jsme my, marxisté, rozhodně zavrhovali. Ovšem, my jsme zavrhovali individuální teror jen z důvodů účelnosti. Pro lidi, kteří byli s to „zásadně“ odsuzovat teror veliké francouzská revoluce nebo vůbec teror zvítězivší revoluční strany, obléhané buržoasií celého světa, pro takové lidi měl již Plechanov v letech 1900—1903, kdy byl ještě marxistou a revolucionářem, jen výsměch a opovržení. Za třetí: „sociální revolucionáři“ spatřovali „levičáctví“ v tom, že se smáli poměrně nevelikým oportunistickým pokleskům německé sociální demokracie, napodobujíce současně krajní oportunisty téže strany, na př. v otázce agrární nebo v otázce diktatury proletariátu.

Historie potvrdila nyní, mimochodem řečeno, ve velikém, světodějném měřítku správnost názoru, který jsme vždy zastávali, a to, že revoluční německá sociální demokracie (povšimněte si, že Plechanov už v letech 1900—1903 žádal vyloučení Bernsteina ze strany) a bolševici, navazujíce na tuto tradici, roku 1913 odhalovali veškerou nízkost, ničemnost a proradnost Legienovu[1], že revoluční německá sociální demokracie měla nejblíž ke straně, jakou potřebuje revoluční proletariát, aby mohl zvítězit. Nyní roku 1920 po všech hanebných bankrotech a krisích za války a v prvních letech po válce je jasně patrno, že ze všech stran na západě právě tato německá revoluční sociální demokracie vychovala nejlepší vůdce a také se zotavila, vyléčila a znovu zesílila dříve než jiné strany. Důkazem toho je i strana spartakovců, i levé, proletářské křídlo „nezávislé sociálně demokratické strany Německa“, které neústupně bojuje proti oportunismu a bezcharakternosti Kautských, Hilferdingů, Ledebourů a Crispienů. Popatříme-li nyní povšechně na plně skončivší dějinné období, a to na období od Pařížské komuny do první Socialistické sovětské republiky, nabývá poměr marxismu k anarchismu vůbec zcela jasně a ostře vyhraněné tvářnosti. Ukázalo se konec konců, že marxismus má pravdu. A jestliže anarchisté právem poukazovali na oportunistický ráz názorů na stát, panující mezi většinou socialistických stran, pak za prvé: tento oportunistický ráz souvisel se zkomolením, ba dokonce přímým zatajením Marxových názorů na stát (v knize „Stát a revoluce“ jsem zaznamenal, že Bebel držel 36 let, od roku 1875 do roku 1911, pod pokličkou Engelsův dopis, ve kterém byl neobyčejně názorně, výstižně, nepokrytě a jasně odhalen oportunismus obvyklých sociálně demokratických názorů na stát); za druhé: právě v řadách nejmarxističtějších směrů mezi evropskými a americkými socialistickými stranami byly tyto oportunistické názory nejrychleji a nejdůkladněji korigovány, byla nejrychleji a nejdalekosáhleji akceptována sovětská moc a bylo uznáno, že je lepší než buržoasní parlamentní demokracie.

Ve dvou případech nabyl boj bolševismu proti úchylkám „vlevo“ ve vlastní straně mimořádně velkého rozsahu: roku 1908, když šlo o účast v krajně reakčním „parlamentě“ a v legálních dělnických spolcích, sešněrovaných krajně reakčními zákony, a roku 1918 (brest-litevský mír), když šlo o přípustnost toho neb onoho „kompromisu“.

Roku 1908 byli „leví“ bolševici z naší strany vyloučeni, jelikož zatvrzele nechtěli pochopit, že je nutno zúčastnit se i zcela reakčního „parlamentu“. „Leví“ — mezi nimi bylo mnoho velmi dobrých revolucionářů, kteří později byli (a dosud jsou) poctivými příslušníky komunistické strany — se odvolávali zejména na úspěšné zkušenosti s bojkotem roku i 905. Když car v srpnu 1905 ohlásil, že hodlá svolat poradní „parlament“, bolševici vyhlásili jeho bojkot — na rozdíl od všech oposičních stran i menševiků — a říjnová revoluce roku 1905 jej skutečně smetla. Tehdy se bojkot osvědčil jako správný nikoli proto, že neúčast v reakčních parlamentech je vůbec správná, nýbrž proto, že správně byla zhodnocena objektivní situace, která vedla k rychlé přeměně masových stávek v stávku politickou a pak ve stávku revoluční a konečně k povstání. Přitom bylo tehdy bojováno o to, zda má být svolání prvního zastupitelského orgánu ponecháno v carských rukou, nebo zda má být učiněn pokus vyrvat toto svolání z rukou staré moci. Pokud nebylo a nemohlo být jistoty, že existuje analogická objektivní situace, jakož i stejný směr a stejné tempo jejího vývoje, potud bojkot přestal být správným.

Bolševický bojkot „parlamentu“ roku 1905 obohatil revoluční proletariát neobyčejně cennou politickou zkušenosti, neboť ukázal, že při spojování legálních i nelegálních, parlamentních i mimoparlamentních forem boje je někdy prospěšné, ba dokonce nutné umět upustit od forem parlamentních. Avšak slepé, otrocké a nekritické přenášení těchto zkušeností na jiné podmínky a do jiné situace je velmi hrubou chybou. Chybou, byť nevelkou a snadno napravitelnou, [2] byl už bojkot „dumy“, který prováděli bolševici roku 1906. Chybou vážnější a těžce napravitelnou byl bojkot roku 1907, 1908 a v dalších letech, kdy jednak nebylo možno očekávat velmi rychlý vzestup revoluční vlny a její přechod v povstání, a kdy za druhé nutnost spojování legální a nelegální práce vyplývala z celého historického postavení obnovované buržoasní monarchie. Nyní, popatříme-li zpět na zcela ukončené dějinné období, jehož spojitost s pozdějšími obdobími se již plně vyjevila, stává se zvlášť jasným, že bolševici by byli nemohli udržet (natož upevnit, rozšířit a zesílit) pevné jádro revoluční proletářské strany v letech 1908—1914, kdyby nebyli v nejkrutším boji zjednali platnost názoru, že nelegální formy boje nutno závazně spojovat s formami legálními a současně závazně se účastnit krajně reakčního parlamentu a pracovat v řadě jiných institucí (pojišťovací pokladny a pod.), sešněrovaných reakčními zákony.[3]

Roku 1918 věci nedospěly k rozkolu. „Leví“ komunisté utvořili tehdy v naší straně jen zvláštní skupinu čili „frakci“ a to ne nadlouho. Téhož roku význační představitelé „levého komunismu“, na př. Radek a Bucharin, otevřeně doznali svou chybu. Zdálo se jim, že brest-litevský mír byl zásadně nepřípustným kompromisem s imperialisty, škodlivým pro stranu revolučního proletariátu. Byl to opravdu kompromis s imperialisty, ale právě takový a za takové situace, že byl naprosto nutný.

Nyní, když slyším, jak je naše taktika při podepsání brestlitevského míru napadána na př. „sociálními revolucionáři“, nebo když slyším poznámky soudr. Lansburyho, prohozené v rozhovoru se mnou: „Naši angličtí vůdcové trade-unionů říkají, že kompromisy jsou přípustné i pro ně, jestliže byly přípustné pro bolševismus“, pak na to obyčejně především odpovídám prostým a „populárním“ podobenstvím:

Představte si, že váš automobil zastavili ozbrojení lupiči. Dáte jim peníze, osobní dokumenty, revolver a automobil. Tak se dostanete z jejich příjemné společnosti. To je beze sporu kompromis. „Do ut des“ (,‚dám“ ti peníze, zbraň, automobil, „abys mi dal“ možnost vyváznout se zdravou kůží). Bylo by však těžké najít člověka se zdravým rozumem, který by prohlásil takový kompromis za „zásadně nepřípustný“, nebo by označil člověka, který na takový kompromis přistoupil, za společníka lupičů (byť í lupiči, kteří naskákali do automobilu, mohli automobilu i zbraně použít k novým zločinům). Takovému kompromisu se podobal náš kompromis s lupiči německého imperialismu.

Když však menševici a eseři v Rusku, scheidemannovci (a značnou měrou kautskyánci) v Německu, Otto Bauer a Bedřich Adler (nemluvě už o pánech Rennerech a spol.) v Rakousku, Renauldové a Longuetové a spol. ve Francii, fabiánci, „nezávislí“ a „trudovici“ (,‚labouristi“) v Anglii uzavírali v letech 1914—1918 a 1918—1920 kompromisy s lupiči z řad své a někdy „spojenecké“ buržoasie proti revolučnímu proletariátu své země, pak si všichni tito pánové počínali jako společníci lupičů.

Závěr je jasný: odmítat kompromisy „zásadně“, zavrhovat jakoukoli přípustnost kompromisů vůbec, ať jakýchkoli, je dětinství, které nemůže být bráno vážně. Politik, jenž chce prospět revolučnímu proletariátu, musí umět odlišit konkretní případy právě takových kompromisů, které jsou nepřípustné, které znamenají oportunismus a zradu, a veškeré ostří své kritiky, veškerou sílu neúprosného odhalováni a nesmiřitelného boje zamířit proti těmto konkretním kompromisům, nedovolovat prohnaným, „mazaným“ socialistům a parlamentním jesuitům vykrucovat se a utíkat od odpovědností uvažováním o „kompromisech vůbec“. Páni angličtí „vůdcové“ trade-unionů, jakož i Fabiánské společnosti a „nezávislé“ dělnické strany právě tímto způsobem utíkají od odpovědnosti za zradu jimi spáchanou, za takový jimi uzavřený kompromis, který opravdu znamená nejhorší oportunismus, zradu a věrolomnost.

Jsou kompromisy a kompromisy. Je třeba umět analysovat situaci a konkretní podmínky každého kompromisu nebo každé formy kompromisů. Je třeba se učit, dělat rozdíl mezi člověkem, který dal lupičům peníze a zbraň, aby zmenšil neštěstí páchané lupiči a usnadnil polapení a zastřelení banditů, a mezi člověkem, který dá lupičům peníze a zbraň, aby se zúčastnil dělení jejich kořisti. V politice to naprosto není vždy tak snadné, jako v dětinsky prostém příkladečku. Ten však, kdo by chtěl vymyslet pro dělnictvo recept, který by předem stanovil hotová řešení pro všechny případy života, nebo kdo by sliboval, že v politice revolučního proletariátu nebude obtíží a komplikovaných situací, by byl prostě šarlatán.

Abych předešel nesprávným výkladům, pokusím se nastínit, byť zcela stručně, několik hlavních zásad pro rozbor konkretních kompromisů.

Strana, která uzavřela s německými imperialisty kompromis, záležející v podepsání brest-litevského míru, propracovala se k svému opravdovému internacionalismu od konce roku 1914. Nebála se dožadovat porážky carské monarchie a stavět na pranýř „obranu vlasti“ za války mezi dvěma imperialistickými dravci. Parlamentní zástupci této strany šli na Sibiř, místo po cestičce, vedoucí k ministerským křeslům v buržoasní vládě. Revoluce, která svrhla carismus a vytvořila demokratickou republiku, podrobila tuto stranu nové a veliké zkoušce: Tato strana nepřistoupila na žádné bloky se „svými“ imperialisty, nýbrž připravila jejich svržení a svrhla je. Když uchopila politickou moc, neponechala kámen na kameni ani ze statkářského, ani z kapitalistického vlastnictví. Když uveřejnila a zrušila tajné smlouvy imperialistů, nabídla tato strana mír všem národům a podřídila se násilí brest-litevských dravců teprve poté, když mír zmařili angličtí a francouzští imperialisté, a bolševici vykonali vše, co bylo v lidských silách, aby revoluce v Německu a v jiných zemích byla urychlena. Uplná správnost takového kompromisu, uzavřeného takovou stranou za takových okolností, se stává každým dnem jasnější a všem zřejmější.

Menševici a eseři v Rusku (jako všichni vůdcové II. Internacionály na celém světě v letech 1914—1920) začali zradou, ospravedlňujíce přímo nebo nepřímo „obranu vlasti“, tj. obranu vlastní loupeživé buržoasie. Pokračovali ve zradě, když vstupovali do koalice s buržoasií své, země a ruku v ruce se svou buržoasií bojovali proti revolučnímu proletariátu své země. Jejich blok nejdříve s Kerenským a kadety, později s Kolčakem a Denikinem v Rusku, jakož i blok jejich zahraničních stoupenců s buržoasií jejich zemí byl přechodem na stranu buržoasie proti proletariátu. Jejich kompromis s imperialistickými lupiči záležel od počátku až do konce v tom, že se učinili spolupachateli imperialistického lupičství.

__________________________________

Poznámky:

[1] Jde o Legiena — význačného funkcionáře německého odborového hnutí a člena sociálně-demokratické skupiny poslanců v německém říšském sněmu. Ten roku 1913 promluvil v poslanecké sněmovně Spojených států severoamerických, oportunistickou, měšťáckým liberalismem prodchnutou řeč. Viz Leninův článek „Co se nesmí napodobovat v německém dělnickém hnutí“. Spisy, rusky, sv. XVII, str. 333—336. (Pozn. red. čes. originálu)

[2] O politice a stranách platí — s příslušnými změnami — totéž, co o jednotlivcích. Není moudrý, kdo nedělá chyby. Takových lidí není a být nemůže. Moudrým je, kdo dělá chyby nepříliš podstatné a kdo je dovede snadno a rychle napravovat. — Pozn. Leninova.

[3] Podrobněji o bojkotu dumy, o tehdejším boji proti „levým bolševikům“ psal Lenin v článcích: „Máme bojkotovat Státní dumu?“, „O bojkotu“ a „Proti bojkotu“. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

Zpět na obsah