V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920
Kapitola III
HLAVNÍ ETAPY V DĚJINÁCH BOLŠEVISMU
Léta přípravy revoluce (1903—1905). Všude je patrno, že se schyluje k velké bouři. Ve všech třídách to vře a jsou konány přípravy. V cizině emigrantský tisk vytyčuje theoreticky všechny hlavní otázky revoluce. Představitelé tří hlavních tříd, tří hlavních politických směrů, liberálně buržoasního, maloburžoasně demokratického (skrývajícího se pod názvem směru „sociálně demokratického“ a „sociálně revolučního“) a proletářsko-revolučního, tím, že vedou mezi sebou krajně urputný zápas o programové a taktické názory, předjímají a připravují budoucí otevřený boj tříd. Všechny otázky, za které masy bojovaly se zbraní v ruce v letech 1905—1907 a 1917—1920, mohou být (a musí být) nalezeny v zárodečné formě v tehdejším tisku. A mezi třemi hlavními směry je pochopitelně nesmírné množství středních, přechodných a polovičatých útvarů. Lépe řečeno: v boji časopisů, stran, frakcí a skupin se krystalisují ideově politické směry, které jsou skutečně třídní; třídy si kují potřebné ideově politické zbraně pro budoucí bitvy.
Léta revoluce (1905—1907). Všechny třídy vystupují s otevřeným hledím. Všechny programové a taktické názory jsou ověřovány akcí mas. Stávkový boj nabývá nebývalého na světě rozsahu a prudkosti. Hospodářská stávka přerůstá v stávku politickou a politická stávka v povstání. V praxi je zkoušen vzájemný vztah mezi vedoucím proletariátem a mezi vedeným, kolísajícím, nestálým rolnictvem. Za živelného rozvoje boje se rodí sovětská forma organisace. Tehdejší spory o význam sovětů předjímají veliký boj v letech 1917—1920. Střídání parlamentních i neparlamentních forem boje, taktiky bojkotu parlamentarismu s taktikou účasti v parlamentu, legálních i nelegálních forem boje, jakož i jejich vzájemný poměr a vztah — to vše se vyznačuje obdivuhodným bohatstvím obsahu. Každý měsíc tohoto období, pokud; jde o školení mas a vůdců, tříd a stran v základních pravidlech politické vědy, rovnal se roku „klidného“ „konstitučního“ vývoje. Bez „generální zkoušky“ roku 1905 by vítězství Říjnové revoluce roku 1917 bylo nemožné.
Léta reakce (1907—1910). Carismus zvítězil. Všechny revoluční a oposiční strany jsou poraženy. Skleslost, demoralisace, rozkoly, rozháranost, renegátství a pornografie místo politiky. Zesílení sklonů k filosofickému idealismu; mysticismus jako roucho kontrarevolučních nálad. Zároveň však právě touto velikou porážkou se dostává revolučním stranám a revoluční třídě cenné a velmi prospěšné školy, školy dialektiky dějin, školy chápání, dovednosti a umění vést politický boj. Přátelé se poznávají v neštěstí. Poražené armády se dobře učí.
Zvítězivší carismus byl nucen urychleným tempem ničit zbytky předburžoasního, patriarchálního způsobu života v Rusku. Buržoasní rozvoj země probíhá neobyčejně rychle. Mimotřídní a nadtřídní iluse, iluse, že prý je možné vyhnout se kapitalismu, rozplývají se v dým. Třídní boj nabývá zcela nových, výraznějších forem.
Revoluční strany se musí doučovat. Učily se útočit. Nyní musí pochopit, že tuto znalost nutno doplnit znalostí, jak správně ustupovat. Musí pochopit — a revoluční třída se učí chápat z vlastních trpkých zkušeností — že nemůže zvítězit ten, kdo se nenaučil správně útočit a správně ustupovat. Ze všech poražených oposičních a revolučních stran ustoupili bolševici v nejlepším pořádku, utrpěli nejmenší ztráty v řadách své „armády“, nejlépe uchránili její jádro, byli zasaženi nejmenšími (hloubkou i nezhojitelností) rozkoly, byli nejméně demoralisováni a byli nejschopnější znovu přikročit k práci na nejširší základně, nejsoustavněji a nejenergičtěji. Toho dosáhli bolševici jen proto, že nemilosrdně demaskovali a vyhnali radikálničící mluvky, kteří nechtějí pochopit, že je třeba ustoupit, že je nutno umět ustoupit, že je rozhodně nutno naučit se pracovat legálně v nejreakčnějších parlamentech, v nejreakčnějších odborových, družstevních, pojišťovacích a jiných organisacích.
Léta revolučního rozmachu (1910—1914). Z počátku byl vzestup nesmírně pomalý, později, po událostech[1] na řece Leně roku 1912 poněkud rychlejší. Bolševici překonávajíce neslýchané obtíže, zatlačili menševiky, jejichž úloha jako buržoasních agentů v dělnickém hnutí byla po roce 1905 veškerou buržoasií výtečně pochopena a jež proto veškerá buržoasie všemožně podporovala proti bolševikům. Avšak nikdy by se bylo bolševikům nepodařilo toho dosáhnout, kdyby byli nepoužili správné taktiky spojování nelegální práce s povinným využíváním „legálních možností“. V úplně reakční dumě dobyli bolševici celé dělnické kurie.
První světová imperialistická válka (1914—1917). Legální parlamentarismus za krajní reakčnosti „parlamentu“ prokazuje velmi užitečné služby straně revolučního proletariátu, bolševikům. Bolševičtí poslanci jsou posláni na Sibiř[2]. V emigrantském tisku se dostává plného výrazu všem názorovým odstínům sociálimperialismu, sociálšovinismu a sociálpatriotismu, nedůsledného i důsledného internacionalismu, pacifismu i revolučního odmítání pacifistických ilusí. Učení hlupáci a staré báby II. Internacionály, pohrdlivě a povýšeně ohrnující nos nad spoustou „frakcí“ v ruském socialismu a nad urputností boje mezi nimi, nedovedli, když jim válka vzala ve všech pokročilých zemích vychvalovanou „legalitu“, zorganisovat ani přibližně tak svobodnou „nelegální“ diskusi a tak svobodné (nelegální) propracování správných názorů, jako to učinili ruští revolucionáři ve Švýcarsku a v některých jiných zemích. Právě proto se zjevní sociálpatrioté i „kautskyánci“ všech zemí stali nejhoršími zrádci proletariátu. A dovedl-li bolševismus v letech 1917—1920 zvítězit, pak jednou z hlavních příčin tohoto vítězství je, že bolševismus už od konce roku 1914 neúprosně odhaloval odpornost, hanebnost a ničemnost sociálšovinismu a „kautskyánství“ (kterému odpovídá longuetismus ve Francii, názory vůdců nezávislé dělnické strany a fabiánců v Anglii, Turatiho v Italii atd.), že se pak masy stále víc a více na podkladě vlastních zkušeností přesvědčovaly o správnosti bolševických názorů.
Druhá revoluce v Rusku (od února do října 1917). Okolnost, že carismus představoval zřízení neuvěřitelně zastaralé a přeživší se, vytvořila (pod tíhou ran a břemen nanejvýš strastiplné války) neuvěřitelně mohutnou ničivou sílu, která se obrátila proti němu. V několika dnech se z Ruska stala demokratická buržoasní republika, svobodnější — za válečných poměrů — než kterákoliv země na světě. Vládu ustavovali vůdci oposičních a revolučníc1 stran — jako v „nejdokonalejších parlamentních“ republikách Přitom ten, kdo byl dříve známý jako vůdce oposiční strany v parlamentě, byť nejreakčnějším, měl pak usnadněnou svou posici v revoluci.
Menševici a „sociální revolucionáři“ si v několika týdnech velkolepě osvojili všechny metody a manýry, argumenty a sofismata evropských hrdinů II. Internacionály, ministerialistů a ostatní oportunistické sebranky. Všecko, co čteme nyní o Scheidemannech a o Noskech, o Kautském a Hilferdingovi, o Rennerovi a Austerlitzovi, o Otto Bauerovi a Bedřichu Adlerovi, o Turatim a Longuetovi, o fabiáncích a vůdcích nezávislé dělnické strany v Anglii, to vše se nám zdá (a ve skutečnosti je) nudným opakováním, novým omíláním známé a staré melodie. To vše jsme již viděli u menševiků. Historie si ztropila žert a nechala oportunisty zaostalé země předběhnout oportunisty některých zemí pokročilých.
Jestliže všichni hrdinové II. Internacionály zkrachovali a blamovali se při hodnocení významu a úlohy sovětů i sovětské moci, jestliže se zvlášť „okatě“ blamovali a zmátli v této otázce vůdcové tří velmi důležitých stran, vystoupivších nyní z II. Internacionály (německé nezávislé sociálně demokratické strany, francouzské longuetistické a anglické nezávislé dělnické strany), jestliže se všichni octli ve vleku předsudků maloburžoasní demokracie (zcela v duchu maloměšťáků z roku 1848, nazývajících se „sociálními demokraty“), pak jsme to vše viděli již na příkladě menševiků. Historie si ztropila takovýto žert: sověty vznikly v Rusku roku 1905; když je menševici v únoru—říjnu 1917 zfalšovali, protože nedovedli pochopit jejich úlohu a význam, stihl je zato bankrot a — nyní se na celém světě zrodila idea vlády rad, která se nesmírně rychle šíří mezi proletariátem všech zemí, při čemž staré hrdiny II. Internacionály, jelikož nejsou s to pochopit roli a význam rad, všude stejně stíhá bankrot jako naše menševiky. Zkušenosti dokázaly, že všechny země, pokud jde o některé velmi podstatné otázky proletářské revoluce, musí nezbytně prodělat to, co prodělalo Rusko.
Svůj vítězný boj proti parlamentní (fakticky) buržoasní republice a proti menševikům zahájili bolševici velmi opatrně a nepřipravovali jej nikterak prostě — proti názorům, s nimiž se často setkáváme nyní v Evropě a v Americe. Na počátku uvedeného období jsme nevyzývali k svržení vlády, nýbrž vysvětlovali, že nemůže být svržena bez předběžných změn ve složení a smýšlení sovětů. Nevyhlašovali jsme bojkot buržoasního parlamentu, konstituanty, nýbrž říkali jsme, a to od dubnové (1917) konference naší strany, oficiálně jménem strany, že buržoasní republika s konstituantou je lepší než táž republika bez konstituanty, že však „dělnicko-rolnická“ republika rad je lepší než jakákoli buržoasně demokratická, parlamentní republika. Bez takové obezřelé, důkladné, prozíravé a dlouhotrvající přípravy nebyli bychom mohli ani dobýt vítězství v říjnu 1917, ani toto vítězství udržet.
__________________________________
Poznámky:
[1] Zde se míní střílení do dělnictva 17. dubna 1912, na Lenských rýžovištích zlata v Sibiři, když dělníci vyhlásili protestní stávku proti bezohlednému vykořisťování správou podniku. Dělnictvo Ruska odpovědělo na tento masakr masovými politickými stávkami a demonstracemi. (Pozn. překl. čes. originálu)
[2] Bolševičtí poslanci IV. státní dumy byli na počátku první světové války pozatýkáni a roku 1915 posláni do vyhnanství na Sibiř na podkladě obvinění z „velezrady“ za hlásání boje proti imperialistické válce. (Pozn. překl. čes. originálu)