V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920

DODATEK

Dříve než nakladatelství v naší zemi, kterou vyplenili imperialisté celého světa, mstíce se za proletářskou revoluci, a kterou nadále plení a blokují přes všemožné sliby, dané svému dělnictvu — dříve než naše nakladatelství mohla vydat moji brožuru, došel z ciziny dodatečný materiál. Aniž si činím ve své brožuře větší nárok než na letmé poznámky publicisty, zmíním se stručně o některých bodech.

I
Rozkol německých komunistů

Rozkol komunistů v Německu se stal faktem. „Leví“ neboli „zásadní oposice‘‘ utvořili zvláštní „komunistickou dělnickou stranu“ na rozdíl od „komunistické strany“. V Itaii spějí věci podle všeho také k rozkolu — pravím, podle všeho, neboť mám jen nová čísla (č. 7 a 8) levého časopisu „Il Soviet“, kde se otevřeně pojednává o možnosti a nutnosti rozkolu, při čemž se také mluví o sjezdu frakce „abstencionistů“ (neboli bojkotářů, tj. odpůrců účasti v parlamentě), kterážto frakce dodnes patří k italské socialistické straně.

Je možno se obávat, že rozkol s „levými“ ‚ s antiparlamentárniky (zčásti také s antipolitiky, s odpůrci politické strany a práce v odborech) se stane zjevem mezinárodním, jako rozkol s „centristy“ (čili kautskyánci, longuetovci, „nezávislovci“ atp.). Nechť se tak stane. Rozkol je přece jen lepší než zmatek, překážející jak ideovému, theoretickému, revolučnímu růstu a zrání strany, tak i její svorné, skutečně organisované praktické práci, opravdu připravující diktaturu proletariátu.

Nechť „leví“ vyzkoušejí v praxi, v národním i mezinárodním měřítku, co dovedou. Nechť zkusí připravovat (a potom i uskutečňovat) diktaturu proletariátu bez přísně zcentralisované strany, mající železnou kázeň, bez umění ovládat všechny obory, odvětví a různé druhy politické a kulturní práce. Praktické zkušenosti je rychle přivedou k rozumu.

Je třeba všemožně se snažit, aby rozkol s „levými“ neztížil, nebo co možná nejméně ztížil v nedaleké budoucnosti neodvratné a nevyhnutelné sloučení všech příslušníků dělnického hnutí, vyslovujících se upřímně a poctivě pro vládu rad a diktaturu proletariátu, v jednotnou stranu. V Rusku měli bolševici zvláštní štěstí, že se jim dostalo patnáctileté lhůty pro soustavný a do důsledků provedený boj jak proti menševikům (tj. oportunistům i „centristům“) tak i proti „levým“, již dávno před tím, než masy zahájily přímý boj za diktaturu proletariátu. V Evropě a v Americe je nyní nutno konat tutéž práci urychleně. Jednotlivci zejména z řad ztroskotavších uchazečů o vůdcovství, mohou (nedostává-li se jim proletářské ukázněnosti a „poctivosti k sobě“) nadlouho trvat na svých chybách, avšak dělnické masy snadno a rychle, až k tomu dozraje doba, se samy sjednotí a sjednotí všechny upřímné komunisty v jednotnou stranu, způsobilou uskutečnit zřízení rad a diktaturu proletariátu. [1]

II
Komunisté a nezávislí v Německu

Vyslovil jsem v brožuře názor, že kompromis mezi komunisty a levým křídlem nezávislých je nezbytný a pro komunismus prospěšný, že však nebude snadné jej uzavřít. Časopisy, které jsem potom obdržel, daly mi v obou věcech za pravdu. V 32. čísle „Die rote Fahne“, orgánu ústředního výboru komunistické strany Německa (,‚Die rote Fahne“, ústřední orgán komunistické strany Německa, Spartakův Svaz, z 26. března 1920), vyšlo ‚ „prohlášení“ tohoto ústředního výboru o vojenském „puči“ (spiknutí, dobrodružství) Kappa—Lüttwjtze a o „socialistické vládě“. Toto prohlášení je jak ve své základní myšlence, tak i ve svém praktickém závěru správné. Základní myšlenka záleží v tom, že v nynější době není „objektivní základny“ pro diktaturu proletariátu, neboť „většina městských dělníků‘‘ jde s nezávislými. Závěr: slib „Ioyální oposice“ (t. j. zanechání přípravy k „násilnému převratu“) vůči „socialistické vládě s vyloučením buržoasně kapitalistických stran“.

To je beze sporu taktika v základě správná. Není-li však třeba probírat malé nepřesnosti formulace, nelze přece jen přejít mlčením, že vládu sociálních zrádců není možno (v oficiálním prohlášení komunistické strany) označit za „socialistickou“, že není možno mluvit o vyloučení „buržoasně kapitalistických stran“, jelikož strany Scheidemannů i pánů Kautských — Crispienů jsou maloburžoasně demokratické, že není přípustné psát takové věci, jako je čtvrtý odstavec prohlášení, ve kterém se praví:

Aby proletářské masy byly dále získávány pro komunismus, má stav, za kterého by mohlo být neomezeně využito politické svobody a za kterého by buržoasní demokracie nemohla vystupovat jako diktatura kapitálu, obrovskou důležitost pro vývoj směrem k proletářské diktatuře…“

Takový stav je nemožný. Maloburžoasní vůdcové, němečtí Hendersonové (Scheidemannové) i Snowdenové (Crispienové) nepřekročují a nemohou překročit rámec buržoasní demokracie, která sama zase nemůže být ničím jiným než diktaturou kapitálu. Tyto zásadně nesprávné a politicky škodlivé věci nebylo třeba vůbec psát, chtěl-li ústřední výbor komunistické strany dosáhnout praktického výsledku, o který naprosto správně usiloval. Proto stačilo říci (chceme-li být parlamentně zdvořilí): Dokud většina městských dělníků jde s nezávislými, my, komunisté, nemůžeme zabraňovat těmto dělníkům, aby se zhostili svých posledních maloměšťácko-demokratických (tj. také „buržoasně kapitalistických“) ilusí na podkladě zkušeností se „svou“ vládou. To stačí pro zdůvodnění kompromisu, který je opravdu nezbytný a musí záležet v tom, že na jistý čas bude zanecháno pokusů o násilné svržení vlády, těšící se důvěře většiny městských dělníků. Ale v každodenní agitaci mezi masami, neomezené rámcem oficiální, parlamentní zdvořilosti, bylo by možno ovšem dodat: Nechť takoví ničemové, jako Scheidemannové, a takoví šosáci, jako Kautští a Crispienové, v praxi předvedou, nakolik jsou zbalamuceni sami a nakolik balamutí dělnictvo; jejich „čistá“ vláda „nejčistěji“ provede tuto „očistu“ Augiášových chlévů socialismu, sociáldemokratismu a ostatních forem sociálního zrádcovství.

Pravá povaha nynějších vůdců „Nezávislé sociálně demokratické strany Německa“ (vůdců, o kterých se nesprávně tvrdí, že prý již ztratili všechen vliv a kteří jsou ve skutečnosti pro proletariát ještě nebezpečnější než maďarští sociální demokraté, kteří se pojmenovali komunisty a slíbili „podporovat‘‘ diktaturu proletariátu) se znovu projevila za německé kornilovštiny, tj. za puče pánů Kappa a Lůttwitze[2]. Malou, avšak výstižnou ilustraci skýtají článečky Karla Kautského „Rozhodující okamžiky‘‘ („Entscheidende Stunden“) v listu „Freiheit‘‘ (orgánu nezávislých) z 30. března 1920 a Artura Crispiena „K politické situaci“ (tamtéž, 14. dubna 1920). Tito pánové naprosto nedovedou myslit a uvažovat jako revolucionáři. Jsou to ubrečení maloměšťáčtí demokraté, kteří jsou pro proletariát tisíckrát nebezpečnější, prohlašují-li se za přívržence vlády rad a diktatury proletariátu, neboť ve skutečnosti v každé těžké a nebezpečné chvíli budou nevyhnutelně zrazovat… jsouce „zcela upřímně“ přesvědčeni, že pomáhají proletariátu! Vždyť i maďarští sociální demokraté, překřtivše se na komunisty, chtěli „pomoci“ proletariátu, když ze zbabělosti a bezcharakternosti pokládali postavení vlády rad v Maďarsku za beznadějné a rozbrečeli se před agenty dohodových kapitalistů a dohodových katanů.

III
Turati a spol. v Itaii

Čísla italského časopisu „Il Soviet“, o kterých jsem se už zmínil, plně potvrzují to, co jsem v brožuře řekl o chybě italské socialistické strany, která trpí ve svých řadách takové členy, a dokonce takovou skupinu členů parlamentu. Ještě lépe to potvrzuje na věci nezúčastněný svědek, římský korespondent anglického buržoasně liberálního časopisu „The Manchester Guardian“, který v čísle z 12. března 1920 uveřejnil svůj interview s Turatim:

Signor Turati — píše tento korespondent — má za to, že revoluční nebezpečí není tak veliké, aby budilo v Italii neodůvodněné obavy. Maximalisté si hrají s ohněm sovětských theorií jen proto, aby udržovali masy v povznesené a vzrušené náladě. Tyto theorie jsou však vybájenými vidinami, nezralými programy, nehodícími se pro praktické použití. Hodí se jen k tomu, aby udržovaly pracující třídy ve stavu napjatého očekávání. Tíž lidé, kteří jich užívají jako omamného prostředku, aby otupili soudnost proletáře, jsou nuceni vést každodenní boj za některé, často nepatrné hospodářské požadavky aby oddálili chvíli, kdy dělnická třída pozbude svých ilusí a víry ve své oblíbené utopie. Tím se vysvětluje dlouhá řada stávek různého rozsahu a z rozličných pohnutek až po poslední stávky na poště a na železnicích — stávek, které činí i beztak těžké postavení země ještě těžším. Země je rozjitřena obtížemi, spojenými s jejím jaderským problémem, zdeptána svými zahraničními dluhy a nadměrným vydáváním papírových peněz. A přece si ještě naprosto neuvědomuje, že je nutno osvojit si pracovní kázeň, která jedině může obnovit pořádek a blahobyt…“

Je nad slunce jasnější, že anglický korespondent vyžvanil pravdu, kterou pravděpodobně zastírá a zamlouvá i sám Turati, i jeho buržoasní ochránci, pomocníci a inspirátoři v Itaii. Tato pravda tkví v tom, že ideje a politická práce pánů Turatiho, Trevesa, Modiglianiho, Dugoniho a spol. je skutečně taková a právě taková, jak ji líčí anglický korespondent. Je to úplné sociální zrádcovství. Jakou cenu má pouhá ochrana pořádku a kázně pro dělnictvo, které je v námezdním otroctví a pracuje pro zisk kapitalistů? A jak jsou nám, Rusům, známy všechny tyto menševické řeči! Jak cenné je přiznání, že masy jsou pro sovětskou moc! Jak tupé a vulgárně buržoasní je nepochopení revoluční úlohy živelně se šířícího stávkového hnutí! Ano, ano, anglický korespondent buržoasně liberálního časopisu prokázal medvědí službu pánům Turati a spol. a výtečně potvrdil správnost požadavku s. Bordigy a jeho přátel z časopisu „Il Soviet“, žádajících, aby italská socialistická strana, chce-li být opravdu pro III. Internacionálu, s hanbou vyhnala ze svých řad pány Turati a spol. a stala se komunistickou stranou nejen podle jména, nýbrž i podle skutků.

IV
Nesprávně závěry ze správných předpokladů

Avšak s. Bordiga a jeho „leví“ přátelé vyvozují ze své správné kritiky pánů Turatiho a spol. nesprávný závěr, že účast v parlamentě je škodlivá vůbec. K obhajobě tohoto názoru nemohou italští „leví“ uvést nejmenší vážný důvod. Prostě neznají (nebo se snaží zapomenout) mezinárodní příklady, kdy bylo využito skutečně revolučně a komunisticky buržoasních parlamentů, takže to nesporně napomohlo přípravě proletářské revoluce. Nedovedou si prostě představit nic „nového“ a do nekonečna se opakujíce, zatracují „staré“, nebolševické, využití parlamentarismu.

V tom také tkví jejich podstatná chyba. Komunismus musí nejen na poli parlamentním, nýbrž i na všech polích činnosti přinést (a bez dlouhé, houževnaté a úporné práce nebude s to přinést) něco zásadně nového, co se radikálně rozchází s tradicemi II. Internacionály (a zároveň uchovat a zlepšit to, co přinesla dobrého).

Všimněte si třebas žurnalistiky. Noviny, brožury a proklamace provádějí nezbytnou propagandu, agitaci a organisační činnost. Bez žurnalistického aparátu se nemůže obejít ani jedno masové hnutí v zemi jen poněkud civilisované. A žádné nářky na „vůdce“, žádné zapřísahání, že masy budou uchráněny před vlivem vůdců, nezprošťují nás nutnosti využívat k tomu lidí, pocházejících z řad buržoasní inteligence, nezbavují nás buržoasně demokratické, „soukromovlastnické“ atmosféry a okolností, za kterých je tato práce za kapitalismu konána. Dokonce ještě dva a půl roku po svržení buržoasie, po vydobytí politické moci proletariátem spatřujeme kolem sebe tuto atmosféru, toto okolí buržoasně demokratických, vlastnických vztahů jako hromadný zjev (mezi rolníky a řemeslníky).

Parlamentarismus je jednou formou práce, žurnalistika druhou. Obsah obou může a musí být komunistický, pracují-li na obou polích skuteční komunisté, skuteční členové proletářské masové strany. Avšak na tom i onom - a na kterémkoli poli činnosti za kapitalismu a za přechodu od kapitalismu k socialismu — není možno se vyhnout obtížím a svérázným úkolům, které musí proletariát překonat a řešit, aby využil pro své cíle lidí, pocházejících z buržoasního prostředí, aby vymýtil buržoasně intelektuálské předsudky a vlivy, aby zeslabil odpor maloburžoasního okolí (a v dalším je i úplně přetvořil).

Cožpak jsme před válkou 1914—1918 nepozorovali, jak se ve všech zemích velmi často stávalo, že velmi „leví“ anarchisté, syndikalisté a ostatní zatracovali parlamentarismus, smáli se buržoasně zchátravším socialistickým parlamentárníkům, tepali jejich kariérismus atd., atp. avšak sami pomocí žurnalistiky, pomocí práce v syndikátech (odborech) dělali tutéž buržoasní kariéru? Cožpak nejsou, omezíme-li se na Francii, příklady pánů Jouhauxů a Merrheimů typické?

Dětinsky naivní „odmítání‘‘ účasti na parlamentarismu záleží právě v tom, že takovým „prostým“, ‚ ‚snadným“, pseudo- revolučním způsobem chtějí „řešit“ nesnadný úkol boje proti buržoasně demokratickým vlivům v řadách dělnického hnutí, ale ve skutečnosti jen utíkají od vlastního stínu, jen zavírají oči před obtížemi, snaží se přenést přes ně pomocí frází. Nejnestoudnější kariérismus, buržoasní využití parlamentních sinekur, nehorázné reformistické zkomolení parlamentní práce, mělké maloměšťácké rutinérství — není pochyby, že to vše jsou obvyklé a převládající charakteristické rysy, plozené kapitalismem všude a nejen mimo řady dělnického hnutí, nýbrž i v něm. Avšak kapitalismus a jím vytvořené buržoasní prostředí (mizící i po svržení buržoasie velmi pomalu, neboť rolnictvo neustále plodí buržoasii) plodí rozhodně ve všech oborech práce i života v podstatě týž, nepatrnými variacemi se formálně odlišující buržoasní kariérismus, nacionální šovinismus, šosácké změlčení atd.

Myslíte si, milí bojkotáři a antiparlamentárníci že jste „strašně revoluční“, ve skutečnosti však jste se polekali poměrně nevelkých obtíží boje proti buržoasním vlivům v dělnickém hnutí, kdežto vaše vítězství, tj. svržení buržoasie a vydobytí politické moci proletariátem způsobí tytéž obtíže v ještě větším, v nesmírně větším rozsahu. Polekali jste se jako děti nepatrné obtíže, která vás čeká dnes, neuvědomujíce si, že zítra a pozítří se budete musit přece jen učit a doučit překonávat obtíže nepoměrně větší.

Za vlády sovětů se bude vtírat do vaší i do naší proletářské strany ještě více lidí pocházejících z kruhů buržoasní inteligence. Proniknou do sovětů, do soudů i do úřadů, neboť není možno budovat komunismus jinak než pomocí lidí, stvořených kapitalismem, neboť není možno vyhnat a vyhladit buržoasní inteligenci, je třeba nad ní zvítězit, předělat ji, přetvořit a převychovat na podkladě diktatury proletariátu v dlouhém boji i samé proletáře, kteří se svých maloburžoasních předsudků nemohou zhostit rázem, zázrakem, z příkazu matky boží, vydáním hesla, usnesením resoluce a vyhlášením dekretu, nýbrž jen v dlouhém a obtížném boji mas proti maloburžoasním vlivům jako masovému zjevu. Za vlády sovětů tytéž úkoly, které nyní tak pohrdavě, tak povýšeně, tak nerozvážně a tak dětinsky pošetile odmítá antiparlamentárník pouhým mávnutím ruky, tytéž úkoly znovu před námi vyvstávají v sovětech, v sovětské administrativě mezi sovětskými „právními zástupci“ (odstranili jsme v Rusku buržoasní advokacii a dobře jsme učinili, avšak ožívá u nás pod rouškou „sovětských“ „právních zástupců“). Pozorujeme, že mezi sovětskými inženýry, mezi sovětskými učiteli, mezi privilegovanými, tj. nejkvalifikovanějšími a nejlépe placenými dělníky v sovětských továrnách ustavičně ožívají naprosto všechny záporné rysy, které jsou vlastní buržoasnímu parlamentarismu a jedině ustavičným, neúnavným, dlouhým a úporným bojem proletářské organisovanosti a kázně zdoláváme — postupně — toto zlo.

Ovšem, za panství buržoasie je velmi „těžké“ vymýtit buržoasní návyky ve vlastní, tj. v dělnické straně; je „těžké“ vyhnat ze strany obvyklé vůdce — parlamentárníky, vůdce nepolepšitelně zkažené buržoasními předsudky; je „těžké“ „podřídit“ naprosto nezbytný (jistý, třebas velmi omezený) počet lidi, pocházejících z řad buržoasie, proletářské kázni; je „těžké“ utvořit v buržoasním parlamentě takovou komunistickou frakci, která by byla plně ke cti dělnické třídě; je „těžké“ prosadit, aby komunističtí parlamentární zástupci nemařili čas provozováním buržoasně parlamentních kejklů, nýbrž věnovali se velmi naléhavé propagandě, agitaci a organisační práci v masách, To vše je „těžké“, o tom není sporu, těžké to bylo v Rusku, ještě těžší je to v západní Evropě a v Americe, kde buržoasie je mnohem silnější, kde buržoasně demokratické tradice a podobné zjevy jsou mnohem zakořeněnější.

Avšak všechny tyto „obtíže“ jsou přímo dětskými obtížemi v porovnání s úkoly naprosto téhož druhu, které proletariát bude nucen tak jako tak řešit, a to jak k dosažení vítězství, tak i za proletářské revoluce, tak i po převzetí moci proletariátem. V porovnání s těmito, vpravdě gigantickými úkoly, kdy za diktatury proletariátu bude nutno převychovávat miliony rolníků a drobných živnostníků, statisíce zřízenců, úředníků a buržoasních intelektuálů, podřizovat je všechny proletářskému státu a proletářskému vedení, oprošťovat je od buržoasních zvyků a tradic — v porovnání s těmito gigantickými úkoly je přímo hračkou utvořit za panství buržoasie, v buržoasním parlamentě opravdu komunistickou frakci skutečné proletářské strany.

Jestliže „leví‘‘ soudruzi a antiparlamentárníci se nenaučí překonávat nyní i tak nepatrnou nesnáz, pak je možno s veškerou jistotou prohlásit, že buď nebudou s to uskutečnit diktaturu proletariátu a ve velikém rozsahu si podřídit, převychovat a předělat buržoasní inteligenty a buržoasní instituce, nebo se budou musit tomu všemu chvatně doučovat a tímto spěchem velmi poškodí věc proletariátu, nadělají nadmíru mnoho chyb, budou nadprůměrně slabí a neobratní atd.

Dokud buržoasie nebude svržena a dokud pak úplně nezmizí drobné hospodářství a malovýroba zboží, dotud buržoasní okolí, vlastnické návyky a maloměšťácké tradice budou kazit proletářskou práci jak mimo řady dělnického hnutí, tak i v jeho řadách, a to nejen v jednom oboru činnosti, v oboru činnosti parlamentní, nýbrž nevyhnutelně ve všech možných oborech společenské práce, na všech kulturních a politických polích práce bez výjimky. A velmi hrubou chybou, za kterou bychom později neodvratně musili pykat, by byl pokus přenést se přes jeden z „nepříjemných“ úkolů nebo obtíží v jedné oblasti práce a vyhnout se mu. Je třeba se učit a naučit ovládat všechny obory práce a činnosti bez výjimky, zdolávat všechny obtíže a všechny buržoasní návyky, tradice a zvyky vždy a všude. Pohlížet na věc jinak, znamená počínat si neseriosně, prostě dětinsky.

12. května 1920.

__________________________________

Poznámky:

[1] O budoucím sloučení „levých“ komunistů, antiparlamentárníků s komunisty vůbec, poznamenávám ještě toto: Pokud se mi podařilo pročíst časopisy „levých“ komunistů a komunistů vůbec v Německu, „leví“ komunisté mají tu přednost, že dovedou lépe agitovat v masách než komunisté vůbec. Cosi analogického jsem pozoroval často — jenom že v menším rozsahu a v jednotlivých místních organisacích, nikoli v měřítku celostátním — v dějinách bolševické strany. Na př. v letech 1907—1908 „leví“ bolševici někdy a leckde agitovali v masách s větším zdarem než my. To se zčásti vysvětluje tím, že v době revoluce nebo v době, kdy vzpomínky na revoluci jsou ještě živé, je snazší přiblížit se k masám s taktikou „prostého“ negování. To však ještě není důkaz, že tato taktika je správná. Rozhodně však není nejmenší pochyby, že komunistická strana, chce-li být opravdu avantgardou, předvojem revoluční třídy, proletariátu, a chce-li se kromě toho naučit vést široké masy nejen proletářské, nýbrž i neproletářské, masy pracujícího a vykořisťovaného lidu, musí umět propagovat, organisovat i agitovat způsobem co nejpopulárnějším a nejsrozumitelnějším, nejjasnějším a nejzajímavějším jak pro městskou, tovární „ulici“, tak i pro venkov. Pozn. Leninova.

[2] Neobyčejně jasně, stručně a přesně, marxisticky, je to mimo jiné vysvětleno ve velmi dobře redigovaném časopisu rakouské komunistické strany „Die rote Fahne“ z 28. a 30. března 1920 (,‚Die rote Fahne“, Vídeň 1920, č. 266 a 267; L. L. „Nová etapa německé revoluce“). — Pozn. Leninova.

 

Zpět na obsah