Marxistický internetový archiv - Česká sekce

V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

ÚSTAVODÁRNÉ SHROMÁŽDĚNÍ A SOVĚTSKÁ REPUBLIKA

Otázka Ústavodárného shromáždění a jeho rozehnání bolševiky je jádrem celé brožury Kautského. K této otázce se ustavičně vrací. Celé dílo ideového vůdce II. Internacionály je přeplněno poukazy, že bolševici „zničili demokracii“ (viz výše v jednom citátu z Kautského). Je to otázka skutečně zajímavá a důležitá, neboť otázka vzájemného poměru mezi buržoasní a proletářskou demokracií byla postavena před revoluci prakticky. Podívejme se, jak tuto otázku posuzuje náš „marxistický theoretik“.

Cituje „These o Ústavodárném shromáždění“, které jsem napsal a otiskl v „Pravdě“ 26. prosince 1917.

Zdálo by se, že si není možno představit lepší důkaz, že Kautský přistupuje k věci seriosně, s dokumenty v rukou. Podívejte se však,  j a k  Kautský cituje. Neuvádí, že těchto thesí bylo 19, neříká, že se v nich pojednává jak o vzájemném poměru mezi obyčejnou buržoasní republikou s Ústavodárným shromážděním a mezi republikou Sovětů, tak i o historii rozkolu mezi Ústavodárným shromážděním a diktaturou proletariátu za naší revoluce. To vše Kautský obchází a prostě čtenáři prohlašuje, že z „nich (z těchto thesí) jsou zvlášť důležité dvě“: jedna — že eseři se po volbách do Ústavodárného shromáždění rozštěpili, ale ještě před jeho svoláním (Kautský zamlčuje, že je to pátá these), druhá — že republika Sovětů je vůbec vyšší demokratickou formou než Ústavodárné shromáždění. (Kautský zamlčuje, že je to these třetí.)

A teprve z této třetí these cituje Kautský jednu část úplně, a to toto místo:

„Republika Sovětů je nejen formou demokratických orgánů vyššího typu (v porovnání s  o b y č e j n o u , buržoasní republikou s Ústavodárným shromážděním jako nejvyšším orgánem), nýbrž i jedinou formou, která je s to zajistit nejbezbolestnější[11] přechod k socialismu“. (Kautský vypouští slovo „obyčejnou“ a úvodní slova these: „Pro přechod od buržoasního řádu k řádu socialistickému, pro diktaturu proletariátu“.)

Když Kautský ocitoval tato slova, s nepřekonatelnou ironií volá:

„Škoda jen, že dospěli k tomuto poznání, teprve když se v Ústavodárném shromáždění octli v menšině. Dříve se ho nikdo nedomáhal tak bouřlivě jako Lenin.“

Tak je to doslova napsáno na 31. stránce Kautského brožury!
To je vskutku perla! Jedině sykofant ve službách buržoasie mohl vylíčit věc tak lživě, aby čtenář nabyl dojmu, že všechny řeči bolševiků o vyšším typu státu jsou výmyslem, který byl puštěn do světa teprve potom, když se bolševici octli v Ústavodárném shromáždění v menšině! Tak hnusnou lež mohl vyslovit jedině ničema, jenž se zaprodal buržoasii, nebo — což je naprosto jedno a totéž — jenž se spolehl na P. Axelroda a zatajuje své informátory.

Je totiž všeobecně známo, že jsem hned prvního dne, když jsem přijel do Ruska, 4. dubna 1917, přednesl veřejně these, v kterých jsem vylíčil přednosti státu typu Komuny proti buržoasní parlamentní republice. Častokrát jsem pak o tom pojedná val v tisku, na př. v brožuře o politických stranách[12], která by přeložena do angličtiny a vyšla v Americe v lednu 1918 v newyorském časopisu „Ewening-Post“. Nejen to. Konference bolševické strany, která se konala koncem dubna 1917, přijala resoluci o tom, že proletářsko-rolnická republika je vyšší formou než buržoasní parlamentní republika, že naše strana se s touto republikou nespokojí a že program strany musí být patřičně pozměněn.

Jak po tom všem nazvat výpad Kautského, který ujišťuje německé čtenáře, že prý jsem se bouřlivě domáhal svolání Ústavodárného shromáždění a teprve potom, když se v něm bolševici octli v menšině, jsem počal „zlehčovat“ jeho čest a důstojnost? Čím je možno omluvit takový výpad[13]? Tím snad, že Kautský neznal fakta? Proč tedy o nich psal? Nebo proč poctivě neřekl: já, Kautský, píši na základě informací, které jsem dostal od menševiků Steina, P. Axelroda a spol.? Kautský chce předstíráním objektivnosti zastřít svou úlohu sluhy menševiků, dotčených svou porážkou.

To jsou však teprve kvítka. Jahůdky přijdou později.
Připusťme, že Kautský nechtěl nebo nemohl (??) dostat od svých informátorů překlad bolševických resolucí a prohlášení, pojednávajících o tom, zda se bolševici spokojují s buržoasní parlamentní demokratickou republikou. Připusťme i tuto věc, třebas je to nepravděpodobné. Vždyť právě o mých thesích z 26. prosince 1917 se přece Kautský přímo zmiňuje na 30. stránce své brožury.

Zná Kautský úplný text těchto thesí, nebo z nich zná jenom to, co mu přeložili Steinové, Axelrodové a spol.? Kautský cituje třetí thesi, pojednávající o základní otázce, zda si bolševici již před volbami do Ústavodárného shromáždění uvědomovali, že republika Sovětů je vyšší formou než buržoasní republika, a zda to lidu říkali.  K a u t s k ý  v š a k   m l č í  o  2.  thesi.

A v 2. thesi se praví:

„Revoluční sociální demokracie, když vznášela požadavek, aby bylo svoláno Ústavodárné shromáždění, už od prvopočátku revoluce roku 1917 častokrát zdůrazňovala, že republika Sovětů je vyšší formou demokratismu než obvyklá buržoasní republika s Ústavodárným shromážděním“ (podtrženo mnou).

Aby vylíčil bolševiky jako bezzásadní lidi, jako „revoluční oportunisty“ (tohoto výrazu, nepamatuji se již v jaké souvislosti, používá Kautský kdesi ve svém spisku), zatajil pan Kautský německým čtenářům, že je v thesích přímo poukazováno na  „č a s t á“  prohlášení!

Takové jsou ony nicotné, nízké a opovrženíhodné metody, kterými pan Kautský operuje. T h e o r e t i c k é  otázce se takto vyhnul.

Je správné, že buržoasně demokratická parlamentní republika je nižší formou než republika typu Komuny nebo typu Sovětů? V tom je jádro otázky, a tomu se Kautský vyhnul. Kautský „zapomněl‘‘ na všecko, co Marx zjistil při rozboru Pařížské komuny. „Zapomněl“ také na Engelsův dopis Bebelovi z 28. března 1875, v kterém je zvlášť názorně a srozumitelně vyjádřena stejná Marxova myšlenka: „Komuna nebyla již státem ve vlastním smyslu“.

Tady máte nejvýznamnějšího theoretika II. Internacionály, jenž se ve zvláštní brožuře o „diktatuře proletariátu“ speciálně zabývá Ruskem, kde otázka formy státu vyššího než demokraticko-buržoasní republika byla přímo a mnohokráte položena, a o této otázce mlčí. Čím se to ve skutečnosti liší od přechodu na stranu buržoasie?

(Poznamenejme mimochodem, že Kautský také zde pokulhává za ruskými menševiky. Menševici mají dost lidí, kteří znají „všechny citáty“ z Marxe a Engelse, ale ani jeden menševik se od dubna 1917 do října 1917 a od října 1917 do října 1918 ani jednou nepokusil rozebrat otázku státu typu Komuny. Také Plechanov se této otázce vyhnul. Měli jistě důvody, aby mlčeli.)

Rozumí se samo sebou, že diskutovat o rozehnání Ústavodárného shromáždění s lidmi, kteří si říkají socialisté a marxisté, ale ve skutečnosti v hlavní otázce, v otázce státu typu Komuny, přecházejí na stranu buržoasie, znamenalo by házet perly sviním. Postačí, bude-li v příloze k této brožuře otištěn úplný text mých thesí o Ústavodárném shromáždění. Z nich čtenář uvidí, že otázka byla postavena 26. prosince 1917 i theoreticky, i historicky, i prakticko-politicky.

Zřekl-li se Kautský jako theoretik úplně marxismu, mohl otázku boje Sovětů proti Ústavodárnému shromáždění prozkoumat alespoň jako historik. Z mnoha prací Kautského je nám známo že dovedl být marxistickým historikem, že taková jeho díla přes jeho pozdější renegátství zůstanou trvalým majetkem proletariátu. Ale v této otázce se Kautský odvrací od pravdy i jako historik, ignoruje všeobecně známá fakta a počíná si jako sykofant. Chtěl by vylíčit bolševiky jako bezzásadové lidi a vypráví, jak se pokoušeli zmírnit konflikt s Ústavodárným shromážděním, dříve než je rozehnali. Na tom rozhodně není nic špatného, nemáme co zapírat; otiskuji these v plném znění a v nich je řečeno naprosto jasně kolísající páni maloměšťáci, kteří jste se usadili v Ústavodárném shromáždění, buď se smiřte s proletářskou diktaturou, nebo vás zdoláme „revoluční cestou“ (these 18 a 19).

Tak vždy jednal a tak vždy bude jednat skutečně revoluční proletariát vůči kolísajícím maloburžoasním vrstvám.

V otázce Ústavodárného shromáždění stojí Kautský na formálním stanovisku. V mých thesích je jasně a mnohokrát řečeno, že zájmy revoluce jsou nad formální práva Ústavodárného shromáždění (viz these 16 a 17). Formálně-demokratické hledisko je právě hlediskem buržoasního demokrata, jenž neuznává, že zájem proletariátu a proletářského třídního boje je vyšší. Kautský jako historik by musel přiznat, že buržoasní parlamenty jsou orgány té nebo oné třídy. Kautský však nyní potřeboval (pro špinavou věc útěku od revoluce) zapomenout na marxismus a neptá se, orgánem které třídy bylo Ústavodárné shromáždění v Rusku. Kautský neanalysuje konkretní poměry, nechce vidět fakta, neříká německým čtenářům nic o tom, že v thesích je osvětlena otázka omezenosti buržoasní demokracie nejenom theoreticky (these č. 1—3), že jsou v nich rozebrány nejenom konkretní podmínky, které způsobily, že kandidátky stran z poloviny října 1917 neodpovídaly faktickému stavu v prosinci 1917 (these č. 4—6), nýbrž že je v nich podána i historie třídního boje a občanské války od října do prosince 1917 (these č. 7—15). Z tohoto konkretního průběhu dějin jsme vyvodili závěr (these č. 14), že heslo „Všecku moc Ústavodárnému shromáždění se stalo ve skutečnosti heslem kadetů a kaledinců i jejich pomocníků.

To historik Kautský nepostřehuje. Historik Kautský nikdy neslyšel, že na základě všeobecného hlasovacího práva bývají někdy zvoleny maloburžoasní, někdy reakční a kontrarevoluční parlamenty. Marxistický historik Kautský neslyšel, že forma voleb, forma demokracie je něco jiného než třídní obsah určité instituce. Tato otázka třídního obsahu Ústavodárného shromáždění je přímo položena a vyřešena v mých thesích. Možná, že mé řešení je nesprávné. Nebylo by nám nic vítanějšího než marxistická kritika naší analysy se strany. Bylo by lépe, kdyby Kautský, místo aby psal úplně nejapné fráze (a píše jich mnoho), že prý leckdo překáží kritice bolševismu, sám přikročil k této kritice. Ale v tom to právě vězí, že kritiku neprovádí. Dokonce ani neklade otázku třídní analysy Sovětů na jedné straně a Ústavodárného shromáždění na druhé. A proto se s ním nelze přít, diskutovat s ním, a nezbývá nic jiného, než ukázat čtenáři, proč nelze nazvat Kautského jinak než renegátem.

Rozkol mezi Sověty a Ústavodárným shromážděním má svou historii, kterou by nemohl obejít ani historik, který nestojí na stanovisku třídního boje. Také těchto historických faktů se Kautský neráčil dotknout. Zatajil německým čtenářům všeobecně známý fakt (který nyní zatajují jen zapřisáhlí menševici), že Sověty i za panství menševiků, tj. od konce února do října 1917 se rozcházely s „celostátními“ (tj. buržoasními) institucemi. Kautský stojí v podstatě na stanovisku smíření, dorozumění a spolupráce proletariátu s buržoasií; byť to Kautský jakkoli popíral, je to fakt, který jest potvrzován celou jeho brožurou. Ústavodárné shromáždění nemělo být rozehnáno, to znamená: boj proti buržoasii neměl být probojován do konečného rozhodnutí, buržoasie neměla být svržena, proletariát se měl smířit s buržoasií.

Proč vlastně Kautský zamlčel, že menševici se věnovali této tak málo čestné věci od února do října 1917 a ničeho nedosáhli? Jestliže bylo možné smířit buržoasii a proletariát, proč se to nepodařilo za menševiků, proč se buržoasie stranila Sovětů, proč Sověty byly (menševiky) nazývány „revoluční demokracií“, kdežto buržoasie „censovými[14] živly“?

Kautský zatajil německým čtenářům, že právě menševici v „epoše“ svého panství (únor—říjen 1917) nazývali Sověty revoluční demokracií a tím uznávali jejich přednost před všemi ostatními institucemi. Historik Kautský jenom proto, že zatajil tento fakt, mohl věc vylíčit tak, že rozkol mezi Sověty a buržoasií nemá svou historii, že k němu došlo rázem, znenadání a bezdůvodně, pro špatné chování bolševiků, Ve skutečnosti však právě více než půlroční zkušenost (pro revoluci je to obrovská doba) menševického kompromisnictví, pokusů o smíření proletariátu s buržoasií, přesvědčila lid o neplodnosti těchto pokusů a způsobila, že se proletariát odvrátil od menševiků.

Sověty, uznává Kautský, jsou skvělou bojovou organisací proletariátu, která má velkou budoucnost. Je-li tornu tak, pak se celé stanovisko Kautského hroutí jako domeček z karet nebo jako sen maloměšťákův o tom) jak by se dalo vyhnout ostrému boji mezi proletariátem a buržoasií. Neboť celá revoluce je nepřetržitým a přitom urputným bojem a proletariát je vedoucí třídou všech utiskovaných, ohniskem a střediskem veškerých snah všech utiskovaných, kteří usilují o své osvobození. Sověty, jako orgán boje utiskovaných mas, pochopitelně tlumočily a vyjadřovaly smýšlení a změnu v názorech těchto mas nepoměrně rychleji, úplněji a pravdivěji než jakékoli jiné instituce (v tom je mimo jiné jedna z příčin, proč je sovětská demokracie nejvyšším typem demokracie).

Sovětý v době od 28. února (podle starého kalendáře) do 25. října 1917 svolaly dva všeruské sjezdy, na kterých byla zastoupena obrovská většina obyvatelstva Ruska, všichni dělníci a vojáci, rolnictvo ze sedmi nebo osmi desetin, nepočítajíc ani spoustu místních, okresních, městských, gubernských a oblastních sjezdů. Za tu dobu nesvolala buržoasie ani jediný sbor, který by představoval většinu (kromě zřejmě nastrčené, provokační „Demokratické porady“, která pobouřila proletariát). Ústavodárné shromáždění tlumočilo tutéž náladu mas, totéž politické seskupení jak první (červnový) Všeruský sjezd sovětů. V době svolání Ústavodárného shromáždění (v lednu 1918) se konal II. sjezd sovětů (v říjnu 1917) a III. sjezd (v lednu 1918), při čemž oba ukázaly nad slunce jasněji, že masy se zradikalisovaly, zrevolucionisovaly, odvrátily od menševiků a eserů a přešly k bolševikům, to znamená, odvrátily se od maloburžoasního vedení, od ilusí dorozumět se s buržoasií a přidaly se k proletářskému revolučnímu boji za svržení buržoasie.

Z toho vyplývá, že již sama vnější historie Sovětů ukazuje nutnost rozehnání Ústavodárného shromáždění a jeho reakčnost. Kautský však úporně trvá na svém „heslu“: nechť zhyne revoluce, nechť triumfuje buržoasie nad proletariátem, jen když pokvete „čistá demokracie“. Fiat justitia, pereat mundus![15]

Všeruské sjezdy sovětů přinesly v dějinách ruské revoluce, stručně řečeno, tyto výsledky:
Všeruské sjezdy sovětů Počet Z nich Procento
delegátů bolševiků bolševiků
I.   (3. června 1917) 790 103 13
II.  (25. října 1917) 675 343 51
III. (10 ledna 1918) 710 434 61
IV (14. března 1918) 1.232 795 64
V.  (4. červebce 1918) 1.164 773 66

Stačí se podívat na tyto číslice, abychom pochopili, proč obhajobě Ústavodárného shromáždění nebo řečem (které se podobají řečem Kautského), že bolševici nemají za sebou většinu obyvatelstva, se lidé u nás jen smějí.

__________________________________

Poznámky:

[11] Mimochodem řečeno, tento výraz „nejbezbolestnější“ přechod cituje Kautský mnohokrát, pokoušeje se zřejmě o ironii. Jelikož je to však pokus prováděný nevhodnými prostředky, je nucen o několik stránek dále fixlovat a cituje nesprávně: „bezbolestný“ přechod! Vložit do úst odpůrci takovými prostředky nesmysl není ovšem obtížné. Fixlování mu také pomáhá, aby se vyhnul tomuto věcnému důvodu: nejbezbolestnější přechod k socialismu je možný jen tehdy, je-li veškerá chudina do jednoho zorganisována (Sověty) a podporuje-li takovou organisaci centrum státní moci (proletariát). (Pozn. Leninova)

[12] Spisy, 3. ruské vydání, sv. XX, str. 136—144. (Pozn. red. čes. originálu)

[13] Budiž připomenuto, že takových menševických lží je v brožuře Kautského velmi mnoho! Je to pamflet vzteklého menševika. (Pozn. Leninova)

[14] t. j. stavovskými. (Pozn. překl. čes. originálu)

[15] Staniž se spravedlnost, ať zhyne svět! (Pozn. překl. čes. originálu)

 

Zpět na obsah