V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

SOVĚTY SE NESMĚJI PŘEMĚNIT VE STÁTNÍ ORGANISACE

Sověty jsou ruskou formou proletářské diktatury. Kdyby marxistický theoretik, jenž píše o diktatuře proletariátu, tento zjev skutečně zkoumal (a neopakoval maloměšťácké lamentace proti diktatuře, jako to dělá Kautský, notující si menševické melodie), pak by takový theoretik podal všeobecnou definici diktatury, potom by prozkoumal její zvláštní, národní formu, tj. sověty a kritisoval by je jako jednu z forem diktatury proletariátu.

Je pochopitelné, že od Kautského, po jeho liberálním „zpracování“ Marxova učení o diktatuře, není možno očekávat něco seriosního. Je však nanejvýš poučné prozkoumat, jak přistoupil k otázce, co jsou sověty, a jak tuto otázku vyřešil.

Sověty — píše, vzpomínaje na jejich vznik r. 1905 — vytvořily takovou „formu proletářské organisace, která byla nejobsáhlejší (umfassendste), neboť zahrnovala všechny námezdní dělníky“ (str. 31). Roku 1905 byly sověty jen místními korporacemi, roku 1917 se staly organisací celoruskou.

„Již dnes — pokračuje Kautský — má sovětská organisace za sebou velikou a slavnou historii. A před sebou má historii ještě slavnější, a to nejen v Rusku samém. Všude se ukazuje, že proti obrovským silám, kterými finanční kapitál disponuje hospodářsky i politicky, dřívější metody hospodářského a politického boje proletariátu nedostačuji“ (versagen; tento německý výraz je o něco silnější než ‚nepostačuji‘ a o něco slabší než ‚jsou bezmocné‘). „Nelze se jich vzdát, jsou nezbytné v normálních dobách, ale časem se ocítají před úkoly, které nejsou s to splnit, kdy jedině sjednoceni všech politických i hospodářských mocenských prostředků dělnické třídy slibuje úspěch“ (str. 32).

Dále následuje úvaha o masové stávce a o tom, že „odborová byrokracie“, stejně nutná jako odborová organisace, „se nehodí k vedení oněch mohutných třídních bojů, které se stále více stávají znamením doby“...

Sovětská organisace — dovozuje Kautský — je tedy jedním z nejdůležitějších zjevů naší doby. Je naděje, že nabude rozhodujícího významu ve velikých rozhodujících zápasech mezi kapitálem a prací, kterým jdeme vstříc.
Smíme však žádat na sovětech ještě něco víc? Bolševici, kteří po listopadové (podle nového kalendáře; podle našeho: říjnové) revoluci 1917 získali dohromady s levými sociálními revolucionáři většinu v ruských dělnických sovětech, přešli po rozehnání Ústavodárného shromáždění k tomu, že ze sovětu, který byl do té doby bojovou organizací jedné třídy, učinili organisaci státní. Zrušili demokracii, kterou vydobyl ruský lid v březnové (podle nového kalendáře; podle našeho: únorové) revoluci. V souhlase s tím se bolševici přestali nazývat sociálními demokraty. Nazývají se komunisty“ (str. 33, podtrženo Kautským).

Kdo zná ruskou menševickou literaturu, hned vidí, jak Kautský otrocky kopíruje Martova, Axelroda, Steina a spol. A to „otrocky“, neboť až do směšnosti překrucuje fakta, aby vyhověl menševickým předsudkům. Kautský se na příklad nevynasnažil, aby se dal zpravit svými informátory typu berlínského Steina nebo štokholmského Axelroda o tom, kdy se začalo jednat o přejmenování bolševiků na komunisty a o významu sovětů jako státních organisací. Kdyby si byl Kautský opatřil tuto prostou informaci, nebyl by napsal tyto směšné řádky, neboť obě tyto otázky uvedli na přetřes bolševici v dubnu 1917, na př. v mých „thesích“ ze 4. dubna 1917[10]), tj. dávno před Říjnovou revolucí 1917 (nemluvím už o rozehnání Ústavodárného shromáždění 5. ledna 1918).

Ale Kautského úvaha, kterou jsem zde nezkráceně uvedl, je jádrem celé otázky sovětů. Jádro této otázky tkví právě v tom, zda Sověty mají usilovat, aby se staly státními organisacemi (bolševici v dubnu 1917 razili heslo: „všechnu moc sovětům!“, a také na konferenci bolševické strany v témže dubnu 1917 prohlásili, že se nespokojují s buržoasní parlamentní republikou, nýbrž požadují dělnicko-rolnickou republiku typu Komuny nebo typu Sovětů) — nebo o to usilovat nemají, moc přejímat nemají, státními organisacemi se stát nemají, nýbrž mají zůstat „bojovými organisacemi“ jedné „třídy“ (jak se vyjadřoval Martov, zastíraje pěkně svým zbožným přáním fakt, že Sověty, dokud byly vedeny menševiky, byly nástrojem, kterým si buržoasie podřizovala dělnictvo).

Kautský otrocky papouškoval Martovova slova, převzal při tom sem tam něco z theoretického sporu bolševiků s menševiky a přenesl to nekriticky a beze smyslu na všeobecně theoretickou, všeobecně evropskou půdu. Vzešla z toho taková slátanina, že by u každého uvědomělého ruského dělníka, kdyby si přečetl uvedenou úvahu Kautského, vzbudila homérský smích.

Stejně se vysmějí Kautskému všichni evropští dělníci (kromě hrstky zarytých sociál-imperialistů), až jim vysvětlíme, oč jde.

Kautský prokázal Martovovi medvědí službu, když Martovovu chybu neobyčejně názorně rozvedl ad absurdum. Vždyť pohleďte, co z toho u Kautského vzešlo.

Sověty zahrnují všechny námezdní dělníky. Proti finančnímu kapitálu dřívější metody hospodářského a politického boje proletariátu nedostačují. Sověty očekává veliká úloha nejen v Rusku. Budou mít rozhodující úlohu ve velikých rozhodujících zápasech mezi kapitálem a prací v Evropě. To praví Kautský.

Dobrá. „Rozhodující zápasy mezi kapitálem a prací“, což nerozřeší otázku, která z těchto tříd vybojuje státní moc?
Co vás to napadá. Chraň bůh!
V „rozhodujících“ zápasech se korporace, zahrnující všechny námezdní dělníky, nesmějí stát státní organisací!
A co je stát?
Stát není nic jiného než mašinerie k potlačování jedné třídy druhou.

Tedy utiskovaná třída, předvoj veškerého pracujícího a vykořisťovaného lidu v novodobé společnosti, má usilovat o „ rozhodující zápasy mezi kapitálem a prací“, avšak nesmí se dotknout mašinerie, pomocí níž kapitál zotročuje práci! — Nesmí rozbíjet tuto mašinerii! — Nesmí své všeobsáhlé organisace využít k potlačení vykořisťovatelů!

Výborně, pane Kautský, velkolepě! „My“ akceptujeme třídní boj, tak jak jej akceptují všichni liberálové, tj. bez svržení buržoasie...

Právě tady vychází jasně najevo, že se Kautský nadobro rozešel jak s marxismem, tak se socialismem. Je to fakticky přechod na stranu buržoasie, která je ochotna přistoupit na všecko možné, kromě toho, aby se organisace třídy, kterou utiskuje, přeměnily v organisace státní. Zde se už Kautskému nikterak nepodaří zachránit své vše smiřující stanovisko, které se frázemi přenáší přes všechny hluboké rozpory.

Buď Kautský odmítá jakékoli převzetí státní moci dělnickou třídou, anebo připouští, aby dělnická třída převzala starou, buržoasní státní mašinerii, ale za žádných okolností nesouhlasí s tím, aby ji zbourala, rozbila a nahradila státní mašinerií novou, proletářskou. Ať Kautského úvahu „vykládáme“ a „objasňujeme‘‘ jakkoli, v obou případech je jasné, že se rozešel s marxismem a přešel na stranu buržoasie.

Marx již v „Komunistickém manifestu“‚ když mluvil o tom, jaký stát potřebuje dělnická třída, až zvítězí, napsal: „Stát, tj. proletariát, zorganisovaný jako panující třída“. Nyní přichází člověk s nárokem, že je ještě nadále marxistou, a prohlašuje, že proletariát, jenž je do jednoho zorganisován a svádí „rozhodujíd zápas“ proti kapitálu, nesmí učinit ze své třídní organisace organisaci státní. „Pověrečnou víru ve stát“, o které Engels psal r. 1891, že v Německu „přešla do obecného vědomí buržoasie, ba dokonce mnoha dělníků“ — tu zde dal najevo Kautský. Bojujte dělníci — „souhlasí“ náš šosák (s tím „souhlasí“ i měšfák, poněvadž dělníci tak jako tak bojují a je nutno myslet jedině na to, jak by bylo možno ulomit hrot jejich meče) — bojujte, ale neopovažujte se zvítězit! Neničte státní mašinerii buržoasie, nenahrazujte buržoasní „státní organisaci‘‘ „státní organisací“ proletářskou.

Kdo se vážně hlásil k marxistickému názoru, že stát není nic jiného než mašinerie k potlačování jedné třídy druhou, kdo alespoň trochu promyslil tuto pravdu, nemohl by nikdy dospět k takovému nesmyslu, že z proletářských organisací, schopných zdolat finanční kapitál, se nesmějí stát státní organisace. Právě v tomto bodě se ukázal jako maloměšťák, pro něhož je stát „přece jen“ něčím mimotřídním nebo nadtřídním. Proč má být vlastně dovoleno proletariátu, „jedné třídě“, aby svedl rozhodující zápas proti kapitálu, panujícímu nejen nad proletariátem, nýbrž nad veškerým lidem, nad všemi středními vrstvami, nad veškerým rolnictvem — a proč nemá být dovoleno proletariátu, „jedné třídě“, aby ze své organisace učinil organisaci státní? Proto, poněvadž maloměšťák se bojí třídního boje a nerozvádí jej do konce, v to nejdůležitější.

Kautský se naprosto zapletl a úplně demaskoval. Všimněte si: sám doznal, že Evropa jde vstříc rozhodujícím zápasům mezi kapitálem a prací a že dřívější metody hospodářského a politického boje proletariátu nedostačují. A tyto metody tkvěly právě ve využívání buržoasní demokracie. Tedy?..

Kautský se zalekl domyslit, co z toho vyplývá.

...Tedy jedině reakcionář, nepřítel dělnické třídy, sluha buržoasie se může dnes rozplývat o krásách buržoasní demokracie a žvanit o čisté demokracii, obracet se čelem k minulosti, která se přežila. Buržoasní demokracie byla progresivní v porovnání se středověkem a bylo jí třeba využít. Ale dnes dělnické třídě nestačí. Dnes je třeba dívat se nikoli zpět, nýbrž vpřed, usilovat o nahražení buržoasní demokracie demokracií proletářskou. A jestliže přípravná práce k proletářské revoluci, školení a formování proletářské armády bylo možné (a nutné) v rámci buržoasně demokratického státu, pak je zrádcem proletářské věci a renegátem ten, kdo omezuje proletariát na tento rámec v době, kdy došlo k „rozhodujícím zápasům“.

...Kautský se dostal zvlášť komicky do úzkých, neboť papouškoval Martovovův důvod a nepostřehl přitom, že tento důvod se u Martova opírá o jiný důvod, který u Kautského chybí! Martov praví (a Kautský to po něm opakuje), že Rusko není ještě zralé pro socialismus, z čehož samozřejmě vyplývá: je ještě předčasné přeměňovat Sověty z orgánů boje ve státní organisace (čti: včasné je přeměňovat Sověty za pomoci menševických vůdců v orgány, jejichž prostřednictvím si imperialistická buržoasie podřizuje dělnictvo). Kautský přece nemůže říci přímo, že Evropa není zralá pro socialismus. Kautský napsal roku 1909, dokud ještě nebyl renegátem, že dnes se není třeba obávat předčasné revoluce a že ten, kdo by se ze strachu před porážkou zřekl revoluce, by byl zrádcem. Kautský se neodvažuje utéci od tohoto výroku přímo. A z toho vyplývá takový nesmysl, který plně odhaluje veškerou hloupost a zbabělost maloměšťákovu: na jedné straně je Evropa zralá pro socialismus a spěje k rozhodujícím zápasům mezi prací a kapitálem — a na druhé straně nesmí být z bojově organisace (tj. tvořící se, rostoucí a sílící v boji), z organisace proletariátu, předvoje a organisátora, vůdce utiskovaných, učiněna organisace státní!

*

Myšlenka, že Sověty jsou nezbytné jako bojová organisace, že se však nesmí přeměňovat v státní organisace, je s hlediska praktické politiky ještě nekonečně nesmyslnější než theoreticky. Dokonce i v klidných dobách, kdy není revoluční situace, vzbuzuje masový boj dělnictva proti kapitalistům, na př. masové stávky, na obou stranách strašlivé rozhořčení, dodává boji neobyčejnou vášnivost a způsobuje, že buržoasie ustavičně zdůrazňuje, že je a chce zůstat „pánem domu“ atp. A v době revoluce, kdy politický život je v plném varu, dospěje taková organisace jako Sověty, zahrnující všechny dělníky všech průmyslových odvětví, dále všechny vojáky a všecko pracující a chudé venkovské obyvatelstvo — dospěje taková organisace sama sebou, v průběhu boje, prostou „logikou“ náporu a obrany nevyhnutelně k tomu, že vyžene otázku na ostří nože. Pokus zaujmout stanovisko středu, „smířit‘‘ proletariát s buržoasií, je tupohlavost a uboze zkrachuje: tak bylo v Rusku s propagandou Martovovou a ostatních menševiků, tak tomu bude nevyhnutelně i v Německu a v jiných zemích, rozvinou-li se Sověty jen poněkud šíře a podaří-li s jim sjednotit se a upevnit. Radit Sovětům: bojujte, ale sami nepřejímejte veškerou státní moc, nechtějte se stát státními organisacemi, znamená hlásat spolupráci tříd a „sociální mír“ proletariátu s buržoasií. Pouhá myšlenka, že by takové stanovisko mohlo v urputném boji vést k něčemu jinému než k hanebnému bankrotu, je směšná. Věčným osudem Kautského je sedět na dvou židlích. Tváří se, jako by v theorii v ničem nesouhlasil s oportunisty, ve skutečnosti však s nimi v praxi ve všem podstatném (tj. ve všem, co se týká revoluce souhlasí.

__________________________________

Poznámky:

[10] Viz V.I. Lenin, Vybrané spisy, sv.II, Svoboda, Praha, 1950, str. 11. Nebo v české sekci MAI (Pozn.editora)

 

Zpět na obsah