Marxistický internetový archiv - Česká sekce
V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918
MŮŽE BÝT ROVNOST MEZI VYKOŘISŤOVANÝM A VYKOŘISŤOVATELEM?
Kautský uvažuje takto:
1. „Vykořisťovatelé tvořili vždy pouze nepatrnou menšinu obyvatelstva“ (str. 14 brožury Kautského).
To je nesporná pravda. Jak musíme usuzovat, vycházíme-li, z této pravdy? Je možno usuzovat marxisticky, socialisticky; pak je třeba vzít za základ poměr vykořisťovaných k vykořisťovatelům. Je možno usuzovat liberalisticky, buržoasně demokraticky; pak je třeba vzít za základ poměr většiny k menšině.
Usuzujeme-li marxisticky, je třeba říci: vykořisťovatelé nevyhnutelně činí ze státu (jde přece o demokracii, tj. o jednu z forem státu) nástroj panství své třídy, vykořisťovatelů nad vykořisťovanými. Proto také, demokratický stát, pokud existují vykořisťovatelé, panující nad většinou vykořisťovaných, bude nevyhnutelně demokracií pro vykořisťovatele. Stát vykořisťovaných se musí podstatně lišit od takového státu, musí být demokracií pro vykořisťované a musí potlačovat vykořisťovatele, avšak potlačování třídy znamená nerovnost této třídy, její vyloučení z „demokracie“.
Usuzujeme-li liberalisticky, je třeba říci: většina rozhoduje, menšina se podrobuje. Kdo se nepodrobí, budiž potrestán. To je vše. Uvažovat o třídním rázu státu vůbec a o „čisté demokracii“ zvláště, je zbytečné; k věci to nepatří, neboť většina je většina a menšina je menšina. Libra masa je libra masa a dost.
Právě tak usuzuje Kautský:
2. „Z jakých důvodů by mělo panství proletariátu nabývat a nevyhnutelně nabýt formy, která je neslučitelná s demokracií?“ (str. 21).
Následuje vysvětlení, že proletariát má na své straně většinu — vysvětlení velmi obšírné a velmi rozvláčné, i s citátem z Marxe, i s ciframi hlasů v Pařížské komuně. Závěr:
„Režim, který je v masách tak hluboce zakořeněn, nemá nejmenší příčiny ukládat o demokracii. Nebude se vždy moci obejít bez násilí, v případech, kdy je používáno násilí, aby byla potlačena demokracie. Na násilí je možno odpovědět jen násilím, Avšak režim, který si je vědom, že má za sebou masy, se bude uchylovat k násilí jen proto, aby chránil demokracii, a nikoli aby ji ničil. Takový režim by se dopustil přímo sebevraždy, kdyby chtěl odstranit svůj nejspolehlivější základ, všeobecné hlasovací právo, tento hluboký zdroj silné mravní autority“ (str. 22).
Vidíte: poměr vykořisťovaných k vykořisťovatelům z argumentace Kautského zmizel. Zbyla jen většina vůbec, menšina vůbec, demokracie vůbec, nám již známá „čistá demokracie“.
Povšimněte si, že se to tvrdí ve spojitosti s Pařížskou komunou! Pro názornost uvedeme, jak ve spojitosti s Komunou mluvil o diktatuře Marx a Engels!
Marx: …„Nahrazují-li dělníci diktaturu buržoasie svou revoluční diktaturou... aby potlačili odpor buržoasie, dávají státu revoluční a přechodnou formu“...
Engels: …„Strana, jež (v revoluci) zvítězila, bývá nucena udržovat své panství hrůzou, kterou reakcionářům nahánějí její zbraně. Kdyby se byla Pařížská komuna neopírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoasii, byla by se bývala udržela déle než jeden den? Nemáme ji naopak pokárat za to, že používala této autority příliš málo?“
Týž: „Jelikož stát je jen přechodným zařízením, kterého musíme použít v boji, v revoluci, k násilnému potlačení nepřátel, je čirým nesmyslem mluvit o ‚svobodném lidovém státě‘: Pokud proletariát ještě potřebuje stát, potřebuje ho nikoli v zájmu svobody, nýbrž v zájmu potlačení svých nepřátel; a jakmile je možno mluvit o svobodě, pak stát, jako takový, přestává existovat.“Od Kautského je k Marxovi a Engelsovi tak daleko jako od země k nebi, jako od liberála k proletářskému revolucionáři. Čistá demokracie i pouhá „demokracie“, o které mluví Kautský, je jen přetlumočením téhož „svobodného lidového státu“, tj. čirým nesmyslem. Kautský se s učeností nejučenějšího akademického hlupáka nebo s nevinností desetiletého děvčátka ptá: proč by bylo třeba diktatury, je-li zde většina? A Marx a Engels vysvětlují:
— Proto, aby byl potlačen odpor buržoasie,
— proto, aby byl reakcionářům nahnán strach,
— proto, aby byla udržena autorita ozbrojeného lidu proti buržoasii,
— proto, aby proletariát mohl násilím potlačit své nepřátele.Kautský těmto vysvětlivkám nerozumí. Zamilovaný do „čistoty“ demokracie, nepostřehuje její buržoasní ráz, trvá „důsledně“ na tom, že většina, když už je většinou, nepotřebuje „potlačovat odpor“ menšiny, nepotřebuje ji „násilně potlačovat“ — že stačí potlačovat jednotlivé případy, v nichž byla narušena demokracie. Zamilován do „čistoty“ demokracie, dopouští se Kautský bezděčně téže maličké chyby, které se vždy dopouštějí všichni buržoasní demokraté: pokládá formální rovnost (za kapitalismu skrz naskrz lživou a pokryteckou) za rovnost faktickou! Maličkost!
Vykořisťovatel nemůže být roven vykořisťovanému. Tato pravda, jakkoli je Kautskému nepříjemná, tvoří nejpodstatnější obsah socialismu.
Druhá pravda: skutečná, faktická rovnost není možná, dokud není úplně odstraněna jakákoliv možnost vykořisťování jedné třídy druhou.
Vykořisťovatele je možno rázem přemoci při zdařilém povstání v centru nebo při vzbouření vojska. Avšak kromě zcela vzácných a zvláštních případů není možno vykořisťovatele rázem vyhladit. Není možno rázem vyvlastnit všechny statkáře a kapitalisty poněkud větší země. Mimoto pouhé vyvlastnění, jako právní neb politický akt, otázku naprosto neřeší, neboť je třeba fakticky svrhnout statkáře a kapitalisty, fakticky je nahradit jinou, dělnickou správou továren a statků. Nemůže být rovnosti mezi vykořisťovateli, kteří se během mnoha generací odlišili svým vzděláním, podmínkami blahobytného života a svými zvyky, a mezi vykořisťovanými, jejichž masa i v nejpokročilejších a nejdemokratičtějších buržoasních republikách je zdeptaná, nevzdělaná, nevědomá, zakřiknutá a roztříštěná. Ještě dlouhou dobu po převratu podržují vykořisťovatelé nezbytně řadu ohromných faktických výhod: mají ještě peníze (zrušit peníze rázem nelze), lecjaký movitý majetek, často značný, mají ještě styky, zručnost organisační a administrativní, znalost všech správních „tajemství“ (zvyklostí, metod, prostředků a možností), mají ještě vyšší vzdělání, blízké styky s technicky vyspělejším (měšťácky žijícím a myslícím) personálem, mají ještě nepoměrně velkou zběhlost ve vojenském umění (což je velmi důležité) atd. atp.
Jsou-li vykořisťovatelé poraženi jen v jedné zemi — a to je ovšem typický případ, neboť revoluce, současně provedená v několika zemích, je vzácnou výjimkou, zůstávají přece jen silnějšími než vykořisťovaní, neboť mezinárodní styky vykořisťovatelů jsou rozsáhlé. Fakt, že část vykořisťovaných nebo nejméně vyspělých středních rolníků a řemeslnických a jim podobných mas jde a je schopna jít s vykořisťovateli, byl prokázán dosud všemi revolucemi, i Komunou (neboť mezi versailleskými vojsky — a na to „zapomněl“ veleučený Kautský — byli i proletáři).
Předpokládat za takového stavu, že za jen trochu hlubší a vážnější revoluce rozhoduje pouhý poměr většiny k menšině, je největší tupohlavost, nejhloupější předsudek tuctového liberála, je to klamání mas, zatajování jim zjevné dějinné pravdy. Tato dějinná pravda tkví v tom, že zpravidla za každé hluboké revoluce vykořisťovatelé, kteří po celou řadu let podržují nesmírné faktické výhody nad vykořisťovanými, kladou dlouhý, úporný a zoufalý odpor. Nikdy — leda snad v slaďounké fantasii slaďoučkého hlupáčka Kautského — se vykořisťovatelé nepodrobí rozhodnutí většiny vykořisťovaných, aniž by před tím, v poslední zoufalé bitvě, v mnohých bitvách vyzkoušeli svou převahu.
Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, nevyhnutelně zbývá vykořisťovatelům naděje na restauraci, a tato naděje se pak mění v pokusy o restauraci. A po prvé vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé — kterým ani nenapadlo, že budou svrženi, kteří v to nevěřili, ba ani v myšlenkách to nepřipouštěli — se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášnivostí, se stokrát větší nenávistí do boje za znovudobytí ztraceného „ráje“‚ který jim byl vzat, za své rodiny, které žily tak sladce a které nyní „sprostá luza“ přivádí na mizinu a odsuzuje k bídě (nebo k „sprosté“ práci...). A za kapitalistickými vykořisťovateli se belhá široká masa maloměšťáctva, o kterém desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že se kymácí a kolísá, dnes jde s proletariátem, zítra se leká těžkostí převratu, upadá v paniku při první porážce nebo poloviční porážce dělnictva, je nervosní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora... jako naši menševici a eseři.
A za tohoto stavu věci v období zoufalé, zostřené války, kdy dějiny stavějí na pořad dne otázky bytí či nebytí staletých a tisíciletých výsad, rozumovat o většině a menšině, o čisté demokracii, o zbytečnosti diktatury, o rovnosti mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným — k tomu je zapotřebí bezmezné tuposti, k tomu je třeba úžasného šosáctví!
Ale desetiletí poměrně „klidného“ kapitalismu let 1871 až 1914 nahromadila v socialistických stranách, přizpůsobujících se oportunismu, Augiášovy chlévy šosáctví, omezenosti a renegátství...
*
Čtenář si pravděpodobně všiml, že Kautský v uvedeném již citátu, který jsme převzali z jeho knihy, mluví o úkladech proti všeobecnému hlasovacímu právu (nazývá je — mimochodem řečeno — hlubokým zdrojem silné morální autority, kdežto Engel se zřetelem na tutéž Pařížskou komunu a se zřetelem na tutéž otázku diktatury mluví o autoritě ozbrojeného lidu proti buržoasii; je poučné porovnat názor šosákův na „autoritu“ s názorem revolucionářovým...).
Je třeba poznamenat, že otázka zbavení vykořisťovatelů volebního práva je otázkou čistě ruskou, a nikoliv otázkou diktatury proletariátu vůbec. Kdyby byl Kautský bez jakéhokoli pokrytectví nazval svou brožuru: „Proti bolševikům“ ‚ pak by se tento název s obsahem brožury shodoval a Kautský by měl právo mluvit i přímo o hlasovacím právu. Ale Kautský chtěl vystoupit na scénu především jako „theoretik“. Nazval svou brožuru „Diktatura proletariátu“ vůbec. Mluví o sovětech a o Rusku speciálně teprve v druhé části brožury, počínajíc V. kapitolou. Ale v první části brožury (z které jsem také převzal citát) se pojednává o demokracii a diktatuře v ů b e c. Jakmile Kautský začal mluvit o volebním právu, prozradil se jako protibolševický polemik, jenž si ani za mák neváží teorie. Neboť theorie, tj. uvažování o všeobecných (nikoli speciálně národních) třídních základech demokracie a diktatury, se musí zabývat nikoli speciální otázkou, na př. otázkou volebního práva, nýbrž otázkou všeobecnou: může-li být demokracie v historickém období svržení vykořisťovatelů a nahrazení jejich státu státem vykořisťovaných zachována i pro boháče, i pro vykořisťovatele.
Tak a jenom tak může posuzovat věc theoretik.
Známe příklad Komuny, známe všechny výroky zakladatelů marxismu o Komuně a výroky pojící se ke Komuně. Na základě tohoto materiálu jsem rozebíral na př. otázku demokracie a diktatury ve své brožuře „Stát a revoluce“, kterou jsem napsal před Říjnovým převratem. O omezení volebního práva jsem neřekl slova. Také dnes je třeba říci, že otázka omezení volebního práva je zvláštní otázkou určité země, nikoli však všeobecnou otázkou diktatury. Otázku omezení volebního práva musíme začít zkoumat teprve tehdy, když zkoumáme zvláštní podmínky ruské revoluce a zvláštní cestu jejího vývoje. V dalším výkladu tak také učiníme. Bylo by však chybou předem se zaručovat, že bezpodmínečně všechny nastávající proletářské revoluce v Evropě, nebo většina z nich, přinesou omezení volebního práva pro buržoasii. Možná, že se tak stane. Po válce a po zkušenostech ruské revoluce je pravděpodobné, že se tak stane, není to však pro uskutečnění diktatury nevyhnutelné, není to nezbytný znak logického pojmu diktatury, není to nezbytná podmínka historického a třídního pojmu diktatury.
Nezbytným znakem, nutnou podmínkou diktatury je násilné potlačení vykořisťovatelů jako třídy, a tudíž porušení „čisté demokracie‘‘ ‚ tj. rovnosti a svobody, se zřetelem k této třídě.
Tak a jenom tak může být otázka položena theoreticky. A Kautský tím, že otázku takto nepoložil, dokázal, že vystupuje proti bolševikům nikoli jako theoretik, nýbrž jako sykofant ve službách oportunistů a buržoasie.
V kterých zemích, při jakých národních osobitostech toho nebo onoho kapitalismu bude použito (výhradně nebo převážně) toho nebo onoho omezení a okleštění demokracie se zřetelem k vykořisťovatelům, závisí na národních osobitostech toho nebo onoho kapitalismu, té nebo oné revoluce. Theoreticky stojí otázka jinak, stojí takto: je možná diktatura proletariátu bez porušení demokracie se zřetelem k třídě vykořisťovatelů?
Právě tuto, theoreticky jedině důležitou a podstatnou otázku Kautský obešel. Uvedl všemožné citáty z Marxe a Engelse, kromě těch, které se vztahují k dané otázce a které jsem uvedl výše.
Kautský se rozpovídal o všem možném, o všem, co jest přijatelné pro liberály a buržoasní demokraty, co nevybočuje z jejich okruhu myšlení — jen ne o hlavní věci, jen ne o tom, že proletariát nemůže zvítězit, nepotlačí-li odpor buržoasie, nepotlačí-li násilím své nepřátele, jenom ne o tom, že kde je „násilné potlačení‘‘‚ kde není „svobody“, tam není samozřejmě demokracie.
To Kautský nepochopil.
*
Přejdeme ke zkušenostem ruské revoluce a k rozkolu mezi Sověty a Ústavodárným shromážděním, který vedl k rozpuštění Ústavodárného shromáždění a k zbavení buržoasie volebního práva.