Marxistický internetový archiv - Česká sekce

V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

JAK KAUTSKÝ UDĚLAL Z MARXE TUCTOVÉHO LIBERÁLA

Základní otázkou, kterou probírá Kautský ve své brožuře, je otázka stěžejní náplně proletářské revoluce, a to diktatury proletariátu. To je otázka, která má veliký význam pro všechny země, zejména pro země pokročilé, zejména pro země válčící, zejména dnes. Je možno bez nadsázky říci, že je to nejdůležitější otázka celého proletářského třídního boje. Proto je nutno pozorně ji prozkoumat.

Kautský chápe otázku tak, že prý „protiklad mezi oběma socialistickými směry‘‘ (t. j. mezi bolševiky a nebolševiky) je „protikladem mezi dvěma podstatně odlišnými metodami: metodou demokratickou a diktátorskou“ (str. 3).

Poznamenejme mimochodem, že Kautský, nazývá-li nebolševicky v Rusku — t. j. menševiky a esery — socialisty, přihlíží k jejich názvu, tj. k termínu, a nikoli k skutečnému místu, kde stojí v boji proletariátu proti buržoasii. Jen co je pravda, skvělé pochopení a užití marxismu! O tom však podrobněji dále.

Nyní je třeba si všimnout hlavního: velikého objevu Kautského o „základním protikladu“ mezi „metodou demokratickou a diktátorskou“. V tom je jádro otázky. V tom je celá podstat brožury Kautského. A to je tak úžasná theoretická motanice, tak úplné zřeknutí se marxismu, že Kautský, přiznejme, o mnoho překonal Bernsteina.

Otázka diktatury proletariátu je otázkou poměru proletářského státu k státu buržoasnímu, proletářské demokracie k demokracii buržoasní. Zdálo by se, že je to jasné jako den. Ale Kautský, přímo jako nějaký gymnasijní profesor, celý seschlý opakováním učebnic dějepisu, se zarputile obrací k XX. století zády a k století XVIII. čelem, a po sté neuvěřitelně nudně, v četných odstavcích přemílá a přežvykuje staré věci o poměru buržoasní demokracie k absolutismu a středověku!

Opravdu, jako by ve spánku žvýkal mycí houbu!

To přece znamená, že si určitě neuvědomuje, oč jde. Vždyť Kautského snaha vylíčit věci tak, že prý jsou lidé, hlásající „opovržení k demokracii“ (str. 11) atp., budí jen úsměv. Takovými hloupostmi je nucen Kautský zatušovávat a zamotávat otázku, neboť ji chápe liberalisticky, mluví o demokracii vůbec, a nikoliv o demokracii buržoasní, vyhýbá se dokonce tomuto přesnému třídnímu pojmu a snaží se mluvit o demokracii „předsocialistické“. Skoro třetinu brožury, 20 stran ze 63, věnoval náš tlučhuba žvanění, které je velmi příjemné pro buržoasii, neboť se rovná zkrašlování buržoasní demokracie a zatušovává otázku proletářské revoluce.

Avšak název brožury Kautského je přece „Diktatura proletariátu“. Je všeobecně známo, že právě v tom je podstata Marxova učení. I Kautský byl nucen, po celém svém nevěcném žvanění, ocitovat Marxova slova o diktatuře proletariátu.

Jak to „marxista“ Kautský provedl, je už přímo komedie! Poslyšte:

„Tento názor“ (který Kautský prohlašuje za opovrhování demokracií) „se opírá o jedno slovo Karla Marxe“ — píše Kautský doslova na str. 20. A na str. 60 to opakuje dokonce v takové formě, že (bolševici) „si včas vzpomněli na slůvko" (doslova tak!! — des Wörtchens) „o diktatuře proletariátu, kterého Marx jednou roku 1875 použil v dopise“.

Tady máte toto Marxovo „slůvko“:

„Mezi kapitalistickou a komunistickou společností je období revoluční přeměny první společnosti v společnost druhou. Tomuto období odpovídá také politické přechodné období, jehož stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu“. [3]

Předně, nazvat tento proslulý Marxův výrok, v němž je shrnut výsledek veškerého jeho revolučního učení, „jedním slovem“, nebo dokonce „slůvkem“, znamená tropit si posměch z marxismu, úplně se ho zříkat. Nesmí se zapomínat, že Kautský zná Marxe téměř zpaměti a že, soudě podle všeho toho co psal, má v psacím stole nebo v hlavě kartotéku, v které je všechno, co Marx napsal, roztříděno nanejvýš přesně a nanejvýš příhodně k ocitování. Není možné, aby Kautský nevěděl, že Marx a Engels v dopisech i ve svých publikacích mluvili o diktatuře proletariátu mnohokrát, zejména před Komunou i po ní. Není možné, aby Kautský nevěděl, že formule „diktatura proletariátu“ je jenom dějinně konkretnějším a vědecky přesnějším výkladem úkolu proletariátu „rozbít“ buržoasní státní mašinerii. O tomto úkolu mluví Marx i Engels při hodnocení zkušeností z revoluce r. 1848 a tím spíše r. 1871, mluví o něm od r. 1852 do r. 1891, po celých čtyřicet let.

Jak si vysvětlit toto úžasné zvrácení marxismu biflounem marxismu Kautským? Pátráme-li po filosofických základech tohoto zjevu, jde o podvržení dialektiky eklekticismem a sofistikou. Kautský je velkým mistrem tohoto oboru. Posuzujeme-li vše prakticko-politicky, jde o přisluhování oportunistům, tj. konec konců buržoasii. V tomto umění být marxistou slovy a lokajem buržoasie skutky dělal Kautský od začátku války stále větší pokroky a dosáhl přímo virtuosity.

Ještě lépe se o tom každý přesvědčí, když prozkoumá, jak skvěle Kautský „vyložil“ Marxovo „slůvko“ o diktatuře proletariátu.: Poslyšte:

„Marx pohříchu opominul podrobněji vyložit, jak si tuto diktaturu představuje...“ (To je veskrze prolhaná fráze renegáta, neboť Marx a Engels podali přímo celou řadu velmi podrobných komentářů, které bifloun marxismu Kautský úmyslně obchází.) …. Slovo diktatura znamená doslova zrušení demokracie. Ale doslova znamená ovšem také samovládu jednotlivce, jenž není vázán žádnými zákony. Samovládu, která se liší od despotismu tím, že není myšlena jako stálé státní zřízení, nýbrž jako přechodné nouzové opatření.
Výraz „diktatura proletariátu“, tedy nikoli diktatura jednotlivce, ale jedné třídy, už sám vylučuje, že Marx měl při tom na mysli diktaturu v doslovném smyslu.
Marx zde mluvil nikoliv o formě vládnutí, ale o stavu, který nutně musí nastat všude, kde proletariát dobyl politickou moc. Již tím, že Marx měl za to, že v Anglii a v Americe může být přechod proveden klidně, tedy cestou demokratickou, je prokázáno, že zde neměl na mysli žádnou formu vládnutí“ (str. 20).

Úmyslně jsme nezkráceně ocitovali celou tuto úvahu, aby čtenář mohl jasně vidět, jakými metodami operuje „theoretik“ Kautský.

Kautský se rozhodl přistoupit k otázce tak, že začal definicí „slova" diktatura.

Dobrá. Každý má svaté právo přistoupit k otázce jakýmkoli způsobem. Je jen třeba rozlišovat seriosní a poctivý způsob projednání otázky od nepoctivého. Kdo by to při daném způsobu projednání otázky mínil vážně, byl by povinen podat svou definici „slova“. Pak by otázka byla postavena jasně a přímo. Kautský to nedělá. „Slovo diktatura — píše — znamená doslova zrušení demokracie“.

Za prvé to není definice. Chce-li se Kautský vyhýbat tomu, podat definici pojmu diktatury, proč tedy zvolil tento způsob projednání otázky?

Za druhé je to zjevně nesprávné. Je v pořádku, mluví-li liberál o „demokracii“ vůbec. Marxista se nikdy nezapomene zeptat: „Pro kterou třídu?“ Každý na příklad ví — a „historik“ Kautský to ví také — že povstání nebo i silná vření mezi otroky ve starověku odhalovala rázem podstatu antického státu jako diktatury otrokářů. Rušila tato diktatura demokracii mezi otrokáři demokracii pro otrokáře? Je všeobecně známo, že nikoli.

„Marxista“ Kautský pronesl úžasný nesmysl a nepravdu, neboť „zapomněl“ na třídní boj...

Aby z liberálního a nesprávného tvrzení Kautského bylo uděláno tvrzení marxistické a správné, je třeba říci: diktatura nemusí znamenat zrušení demokracie pro třídu, která uskutečňuje tuto diktaturu nad ostatními třídami, znamená však nezbytně zrušení demokracie (nebo její velmi podstatné omezení, což je také jedna z forem zrušení) pro třídu, nad kterou nebo proti které je diktatura uskutečňována.

Kdyby však toto tvrzení bylo sebesprávnější, definici diktatury přesto nepodává.
Prozkoumejme tuto větu Kautského:

...„Ale toto slovo znamená doslova také samovládu jednotlivce, jenž není vázán žádnými zákony“...

Jako slepé štěně, jež namátkou tápe čumáčkem hned na tu, hned na onu stranu, narazil zde Kautský bezděčně na jednu správnou myšlenku (a to, že diktatura je moc, která není vázána žádnými zákony), avšak definici diktatury přesto nepodal, a řekl kromě toho zřejmou historickou nepravdu, že prý diktatura znamená panství jednotlivce. To je nesprávné též gramaticky, neboť diktaturu může vykonávat jak hrstka lidí, tak oligarchie, tak i jedna třída atd.

Dále poukazuje Kautský na rozdíl mezi diktaturou a despotismem, ale třebaže jeho tvrzení je zřejmě nesprávné, nebudeme se jím zabývat, neboť se naprosto netýká otázky, o které pojednáváme. Jak známo, Kautský se velmi rád obrací od XX. století k století XVIII. a od XVIII. století k antickému starověku a doufáme, že německý proletariát, až dobude diktaturu, přihlédne k této jeho zálibě a udělá Kautského, řekněme, gymnasijním profesorem dějin starověku. Utíkat od definice diktatury proletariátu mudrováním o despotismu je buď krajní hloupost, anebo zcela nemotorný trik.

Výsledkem je, že Kautský, když si zamanul dát se do rozprávky o diktatuře, napovídal mnoho vědomé nepravdy, ale definici nepodal! Když se nemůže spolehnout na své rozumové schopnosti, mohl by se uchýlit k svému archivu a vyhledat v „kartotéce“ všechny případy, kdy Marx mluví o diktatuře. Pak by jistě dospěl buď k této, nebo v podstatě shodné definici:

Diktatura je moc, opírající se přímo o násilí, nevázaná žádnými zákony.

Revoluční diktatura proletariátu je moc dobytá a udržovaná násilím proletariátu nad buržoasií, moc, nevázaná žádnými zákony.

A hle, právě tuto prostou pravdu, pravdu, která je jasná jako boží den každému uvědomělému dělníkovi (člověku z lidu a nikoli příslušníku hořejší vrstvy maloburžoasní sebranky, podplacené kapitalisty, ke které patří sociál-imperialisté všech zemí), tuto pravdu, která je zřejmá každému příslušníku vykořisťovaný mas, bojujících za své osvobození, tuto pravdu nespornou pro každého marxistu jest třeba „heverem vytahovat“ z veleučeného pana Kautského. Čím to vysvětlit? — Duchem lokajství, kterým jsou prodchnuti vůdcové II. Internacionály, kteří se stali odpornými sykofanty[4] ve službách buržoasie.

Zprvu si Kautský zafixloval, když řekl zřejmý nesmysl, že prý slovo diktatura znamená podle doslovného smyslu jedince diktátora, a potom — na základě tohoto triku! — prohlašuje, že u Marxe slova o diktatuře třídy tedy nemají doslovný smysl (nýbrž ten smysl, že diktatura znamená nikoli revoluční násilí, nýbrž „klidné dobytí většiny za buržoasní“ (!!) demokracie).

Je prý třeba rozlišovat mezi „stavem“ a „formou vládnutí“.‘ Obdivuhodně důmyslný rozdíl, zcela toho druhu, jako kdybychom u člověka nerozumně uvažujícího rozlišovali mezi „stavem“ hlouposti a „formou“ jeho hlouposti.

Kautský potřebuje vykládat diktaturu jako „stav panství“ (tohoto výrazu doslova použil hned na další, 21. stránce), neboť pak mizí revoluční násilí, násilná revoluce. „Stav panství“ je stavem; v kterém bývá libovolná většina za… „demokracie“. Tímto šejdířským hokus pokusem revoluce šťastně mizí.

Ale trik je příliš nemotorný a Kautského nezachrání. Fakt, že diktatura předpokládá a znamená „stav“ renegátům nemilého revolučního násilí jedné třídy nad druhou, to je „šídlo, které v pytli neutajíš“. Absurdnost rozlišování mezi „stavem“ a „formou vládnutí“ se projevuje jasně. Mluvit zde o formě vládnutí je dokonalá bláhovost, neboť každé dítě ví, že monarchie a republika jsou různé formy vládnutí. Pan Kautský potřebuje dokázat, že obě tyto formy vládnutí, tak jako všechny přechodné „formy vládnutí“ za kapitalismu, jsou pouze odrůdami buržoasního státu, tj. diktatury buržoasie.

Mluvit o formách vládnutí je posléze nejen hloupé, nýbrž i nejapné falšování Marxe, jenž zde nad slunce jasněji mluví o formě nebo typu státu, a nikoli o formě vládnutí.

Proletářská revoluce je nemožná bez násilného rozmetání buržoasní státní mašinerie a bez nahrazení této mašinerie mašinerií novou, která podle Engelsových slov „není již státem ve vlastním smyslu“.
Kautský potřebuje, aby to všechno bylo zamlženo a zalháno — to potřebuje jeho renegátské stanovisko.
Podívejte se, k jak ubohým vytáčkám se uchyluje.

Vytáčka první:
„Již tím, že Marx měl za to, že v Anglii a v Americe může být přechod proveden klidně, tedy cestou demokratickou, je prokázáno, že neměl na mysli žádnou formu vládnutí“...

Forma vládnutí tu nemá absolutně co dělat, neboť bývají monarchie, které nejsou typické pro buržoasní stát, které se na příklad vyznačují tím, že v nich není militarismu, a bývají republiky, které jsou pro buržoasní stát zcela typické, je v nich na př. militarismus a byrokracie. To je všeobecně známý historický a politický fakt a Kautskému se jej nepodaří zfalšovat.

Kdyby Kautský chtěl vážně a poctivě uvažovat, položil by si otázku: existují historické zákony týkající se revoluce a neznající výjimek? A odpověděl by: nikoli, takové zákony nejsou. Takové zákony mají na mysli toliko typické, toliko to, co Marx jednou nazval „ideálním“ ve smyslu průměrného, normálního, typického kapitalismu.

Dále. Existovalo v sedmdesátých letech něco, co z Anglie a Ameriky dělalo v tomto směru výjimku? Každému, kdo jen trochu zná požadavky vědy v oboru historických otázek, je jasné, že tuto otázku je nutno položit. Neučinit to by znamenalo falšovat vědu, zabývat se sofismaty. A jakmile je tato otázka postavena, nelze pochybovat o odpovědi: revoluční diktatura proletariátu je násilí proti buržoasii; a nutnost tohoto násilí, jak Marx a Engels velmi podrobně a mnohokráte objasnili (zejména v „Občanské válce ve Francii“ a v předmluvě k ní), je způsobena zvláště tím, že existuje militarismus a byrokracie. Právě těchto institucí, právě v Anglii a v Americe, právě v sedmdesátých letech XIX. století, kdy Marx napsal svou připomínku, n e b y lo. (Nyní však tyto instituce v Anglii i v Americe jsou.)

Kautský je nucen doslova na každém kroku švindlovat, aby zastřel své renegátství!
A všimněte si, jak zde bezděčně ukázal své oslí uši: napsal: „klidně“, tj. cestou demokratickou!!

Kautský, definuje diktaturu, se ze všech sil snažil zatajit čtenáři hlavní znak tohoto pojmu, a to: revoluční násilí. Ale nyní vyšla pravda najevo: jde o protiklad mezi klidným a násilným převratem.

V tom to vězí. Všech vytáček, sofismat a šejdířských falsifikací potřebuje Kautský právě k tomu, aby se mluvením přenesl přes násilnou revoluci, aby zastřel, že se jí zřekl, že přešel k liberální dělnické politice, tj. na stranu buržoasie. V tom to vězí.

„Historik“ Kautský falšuje dějiny tak nestydatě, že zapomíná na hlavní: předmonopolistický kapitalismus — který vrcholil právě v sedmdesátých letech XIX. století — se vyznačoval v důsledku svých základních ekonomických vlastností, které se projevily zvlášť typicky v Anglii a v Americe, poměrně největší mírumilovností a svobodomyslností. Imperialismus však, tj. monopolistický kapitalismus, který definitivně uzrál teprve v XX. století, se podle svých základních ekonomických vlastností vyznačuje nejmenší mírumilovností a svobodomyslností, největším a všeobecným rozvojem militarismu. Kdo si toho „nepovšimne“, když uvažuje, do jaké míry je klidný nebo násilný převrat typický nebo pravděpodobný, klesá na úroveň úplně tuctového lokaje buržoasie.

Vytáčka druhá: Pařížská komuna byla diktaturou proletariátu, byla však ustavena na základě všeobecného hlasovacího práva, aniž byla buržoasie zbavena volebního práva; tedy „demokraticky“. A Kautský jásá:

„Diktatura proletariátu byla pro Marxe“ (nebo podle Marxe) „stavem, který nutně vyplývá z čisté demokracie, má-li proletariát většinu‘‘ (bei überwiegendem Proletariat, str. 21).

Tento důvod Kautského je tak směšný, že opravdu pociťuješ pravé „embarras des richesses“ (rozpaky z nadbytku námitek). Za prvé je známo, že elita, štáb a špičky buržoasie utekly z Paříže do Versailles. Ve Versailles byl „socialista“ Louis Blanc, což mimo jiné dokazuje nesprávnost tvrzení Kautského, že prý v Komuně byly „všechny směry“ socialismu. Což není směšné líčit rozkol pařížského obyvatelstva na dva mezi sebou bojující tábory, z nichž jeden soustředil veškerou bojechtivost, politicky aktivní buržoasii, jako „čistou demokracii‘‘ se „všeobecným hlasovacím právem“?

Za druhé, Komuna bojovala proti Versailles jakožto dělnická vláda Francie proti vládě buržoasní. Co tu má dělat „čistá demokracie“ a „všeobecné hlasovací právo“, když o osudu Francie rozhodovala Paříž? Vycházel snad Marx ze zásad a praxe „čisté demokracie“, když usoudil, že „Komuna chybila, když nezabrala banku, patřící celé Francii?

Opravdu, je zřejmé, že Kautský píše v zemi, kde je „sborový“ smích policejně zakázán, neboť jinak by byl smíchem ubit.

Za třetí. Dovolím si uctivě připomenout panu Kautskému, jenž zná Marxe a Engelse nazpamět, toto Engelsovo zhodnocení Komuny pod zorným úhlem... „čisté demokracie“:

„Viděli tito pánové (protiautoritáři) vůbec někdy revoluci? Revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen může být. Revoluce je aktem, kterým jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bajonet a děly, tedy prostředky velmi autoritativními. A strana, jež zvítězila, bývá nucena udržovat své panství hrůzou, kterou reakcionářům nahánějí její zbraně. Kdyby se byla Pařížská komuna neopírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoasii, byla by se udržela déle než jeden den? Nemáme ji naopak pokárat za to, že používala této autority příliš málo?“[5]

Tady máte svou „čistou demokracii“! Jak by se byl Engels vysmál banálnímu šosákovi, „sociálnímu demokratovi‘‘ (ve francouzském smyslu čtyřicátých let a v celoevropském smyslu let 1914—1918), jemuž by vůbec napadlo mluvit o „čisté demokracii“ ve společnosti rozdělené na třídy!

Dosti však. Vypočítat všechny jednotlivé nesmysly, ke kterým Kautský dospívá, je nemožné, neboť v každé jeho větě se rozevírá bezedná propast renegátství.

Marx a Engels co nejpodrobněji analysovali Pařížskou komunu a objasnili, že její zásluhou byl pokus rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“. Marx a Engels pokládali tento závěr za tak důležitý, že j e d i n ě tuto korekturu vtělili r. 1872 do „zastaralého‘‘ (místy) programu „Komunistického manifestu‘‘[6]. Marx a Engels vysvětlili, že Komuna rušila armádu a byrokracii, že rušila parlamentarismus, že ničila „cizopasný nádor — stát“ atd., ale mudřec Kautský, natáhnuv si noční čepičku, přemílá to, co nesčíslněkrát říkali liberální profesoři — báchorky o „čisté demokracii“.

Nadarmo neřekla 4. srpna 1914 Rosa Luxemburgová, že německá sociální demokracie je nyní páchnoucí mrtvolou.

Vytáčka třetí:

„Mluvíme-li o diktatuře jako formě vládnutí, nemůžeme mluvit o diktatuře třídy. Neboť třída, jak jsme již poznamenali, může jenom panovat a nikoliv vládnout“... Vládnou přece „organisace‘‘ nebo „strany“.

Pletete to, pane „konfusní rado“, nekřesťansky pletete! Diktatura není „formou vládnutí“, to je směšný nesmysl. Také Marx nemluví o formě vládnutí, nýbrž o formě nebo typu státu. To je docela a úplně něco jiného. Taktéž je naprosto nesprávné, že nemůže vládnout třída; takový nesmysl mohl říci jedině „parlamentní kretén“, jenž nevidí nic než buržoasní parlament a nepostřehuje nic kromě „vládnoucích stran“. Kterákoliv evropská země může posloužit Kautskému za příklad, že jí vládne panující třída, na př. feudální páni ve středověku, přes jejich nedostatečnou organisovanost.

Závěr: Kautský znetvořil nejneslýchanějším způsobem pojem diktatury proletariátu a učinil z Marxe tuctového liberála, tj. klesl sám na úroveň liberála, jenž žvaní banální fráze o „čisté demokracii“, zkrašluje a zatušovává třídní obsah buržoasní demokracie a ze všeho nejvíce se bojí revolučního násilí, používaného utiskovanou třídou. Když Kautský „vyložil“ pojem „revoluční diktatury proletariátu“ tak, že zmizelo revoluční násilí utiskované třídy nad utiskovateli, dosáhl na poli liberálního komolení Marxe světového rekordu. Renegát Bernstein se v porovnání s renegátem Kautským ukázal nemluvnětem.

__________________________________

Poznámky:

[3] Zde je míněn dopis K. Marxe Brackemu z 5. května 1875 (,‚Kritika gothajského programu“). (Pozn. překl. čes. originálu)

[4] Sykofant řemeslný udavač. (Pozn.překl. čes. originálu)

[5] Citát z Engelsova článku: „Über das Autoritätsprinzip (Delľ Autoritá)“ — „Neue Zeit“, 1913—1914, sv. I. str. 39. (Pozn.překl. čes. originálu)

[6] Lenin má na zřeteli toto místo z předmluvy k německému vydání k „Manifestu komunistické strany“ z r. 1872: „...vzhledem k praktickým zkušenostem nejprve z únorové revoluce a ještě mnohem více z Pařížské komuny, kde měl proletariát po prvé v rukou dva měsíce politickou moc, je dnes tento program místy zastaralý. Zejména Pařížská komuna podala důkaz, že „dělnická třída nesmí jen prostě převzít hotový státní aparát a uvést jej do chodu pro své vlastní účely“. (K. Marx a B. Engels: „Manifest komunistické strany“, české vydání, Svoboda 1949, str. 8). (Pozn.překl. čes. originálu) nebo v české sekci MAI (Pozn.editora)

 

Zpět na obsah