Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úkoly proletariátu v naší revoluci
Situace v socialistické internacionále
16. Právě dnes nabývají mimořádného významu internacionální povinnosti dělnické třídy Ruska.
Kdekdo se teď ohání internacionalismem, dokonce i šovinističtí obranáři, i pánové Plechanov a Potresov, ba dokonce i Kerenskij se vydává za internacionalistu! Proletářská strana má proto tím naléhavější povinnost naprosto jasně, striktně a jednoznačně čelit internacionalismu slovy internacionalismem činy.
Bezobsažná provolání k dělníkům všech zemí, planá ujišťování o oddanosti internacionalismu, pokusy přímo nebo nepřímo stanovit „pořadí“ akcí revolučního proletariátu v různých válčících zemích, snahy uzavřít „dohody“ mezi socialisty válčících zemí o revolučním boji, trampoty se socialistickými sjezdy kvůli mírové kampani atd. atd. — to všechno je svým objektivním obsahem, ať to autoři takových idejí, takových pokusů nebo takových plánů myslí sebeupřímněji, to všechno je pouhé frazérství, v nejlepším případě to jsou naivní zbožná přání, která jenom zastírají jak šovinisté klamou masy. Francouzští sociálšovinisté, nejšikovnější a nejzběhlejší v parlamentních machinacích, už dávno překonali rekord v neslýchaně nabubřelých a bombastických pacifistických a internacionalistických frázích, spojených s neslýchaně nestoudnou zradou socialismu a internacionály, se vstupem do vlád, které vedou imperialistickou válku, s hlasováním pro úvěry nebo pro půjčky (jako v poslední době v Rusku Čcheidze, Skobelev, Cereteli a Stěklov), s vystupováním proti revolučnímu boji ve své vlastní zemi atd. atd.
Naivní lidé často zapomínají, že kolem nich zuří krutá světová imperialistická válka. Je to situace, která nesnese fráze a vysmívá se naivním, zbožným přáním.
Skutečný internacionalismus je jen jeden: je to obětavá práce spojená s rozvíjením revolučního hnutí a revolučního boje ve vlastní zemi, podporování (propagandou, projevem sympatií a materiální pomocí) tohoto boje, této — jen a jen této — linie ve všech zemích bez výjimky.
Všechno ostatní není nic než klamání a manilovovština.[a]
V mezinárodním socialistickém a dělnickém hnutí vznikly za více než dva roky války ve všech zemích tři směry, a kdo opouští půdu reality a neuznává tyto tři směry, neanalyzuje je a nebojuje důsledně za skutečně internacionalistický směr, odsuzuje sám sebe k bezmocnosti, bezradnosti a omylům.
Jsou to tyto tři směry:
1. Sociálšovinisté, tj. socialisté slovy a šovinisté skutky; jsou to lidé, kteří uznávají „obranu vlasti“ v imperialistické (a především v nynější imperialistické) válce.
Tito lidé jsou naši třídní odpůrci. Ti se přidali k buržoazii.
Taková je většina oficiálních vůdců oficiální sociální demokracie ve všech zemích: pánové Plechanov a spol. v Rusku, Scheidemannové v Německu, Renaudel, Guesde a Sembat ve Francii, Bissolati a spol. v Itálii, Hyndman, fabiáni a „labouristé“ (vůdcové „dělnické strany“) v Anglii, Branting a spol. ve Švédsku, Troelstra a jeho strana v Holandsku, Stauning a jeho strana v Dánsku, Viktor Berger aj. „obránci vlasti“ v Americe atd.
2. Druhým směrem jsou takzvaní „centristé“ — lidé, kteří kolísají mezi sociálšovinisty a skutečnými internacionalisty.
Všichni „centristé“ se zapřísahají a dušují, že jsou marxisté a internacionalisté, že jsou pro mír, pro všemožný „nátlak“ na vlády, pro všemožné „požadavky“ vůči vlastní vládě, aby „tlumočila touhu lidu po míru“, pro všemožné mírové kampaně, pro mír bez anexí atd. atd., dokonce i pro mír se sociálšovinisty. „Centristé“ jsou pro „jednotu“, „centristé“ jsou proti rozkolu.
„Centrismus“ je říší ušlechtilých maloburžoazních frází, internacionalismu slovy a zbabělého oportunismu a pochlebování sociálšovinistům skutky.
Podstata problému je v tom, že „centristé“ nejsou přesvědčeni o nutnosti revoluce proti vlastním vládám, nepropagujíji, nevedou obětavý revoluční boj, ale vymýšlejí si ty nejbanálnější — a „ultramarxisticky“ znějící — výmluvy.
Sociálšovinisté jsou naši třídní odpůrci, buržoové v dělnickém hnutí. Reprezentují vrstvu, skupiny a mezivrstvy dělníků, kteří jsou objektivně zkorumpováni buržoazií (lepší mzdou, čestnými funkcemi atd.) a pomáhají své buržoazii olupovat a rdousit malé a slabé národy a bojovat za rozdělení kapitalistické kořisti.
„Centristé“ jsou rutinéři, jsou zkažení prohnilou legalitou, zdemoralizovaní atmosférou parlamentarismu atd., jsou to byrokrati, kteří si zvykli na teplá místečka a na „klidnou“ práci. Z historického a ekonomického hlediska netvoří zvláštní vrstvu, nýbrž představují pouze přechod od překonaného období dělnického hnutí, od období let 1871—1914, od období, které přineslo mnoho cenného zejména v tom, že naučilo proletariát nezbytné mravenčí, důsledné a systematické organizační práci v tom nejširším rozsahu — k období novému, které se stalo objektivně nezbytným od vzniku první světové imperialistické války, jež zahájila éru sociální revoluce.
Hlavním vůdcem a představitelem „centristů“ je Karl Kautsky, nejvýznačnější autorita II. internacionály (1889 až 1914), vzor naprostého krachu marxismu, neslýchané bezcharakternosti, toho nejubožejšího kolísání a zrad od srpna 1914. „Centrismus“ — to je Kautsky, Haase, Ledebour, tzv. „pracovní souručenství“ v Říšském sněmu; ve Francii je to Longuet, Pressemane a tzv. „minoritáři“[91] (menševici) vůbec; v Anglii Philipp Snowden, Ramsay MacDonald a mnozí další vůdcové Nezávislé labouristické strany[92] a částečně Britské socialistické strany[93] Morris Hillquit a mnozí další v Americe; Turati, Treves, Modigliani apod. v Itálii; Robert Grimm atd. ve Švýcarsku; Viktor Adler a spol. v Rakousku; strana organizačního výboru, Axelrod, Martov, Čcheidze, Cereteli a další v Rusku atd.
Je pochopitelné, že jednotlivci někdy nevědomky přecházejí z pozic sociálšovinismu na pozice „centrismu“ a naopak. Každý marxista ví, že třídy se od sebe liší, přestože jednotlivci volně přecházejí z jedné třídy do druhé; stejně se liší i směry v politickém životě, přestože jednotlivci volně přecházejí od jednoho směru ke druhému, přes pokusy a snahy o splynutí směrů.
3. Třetím směrem jsou skuteční internacionalisté, k nimž se nejvíc přibližuje „zimmerwaldská levice“[94] (v příloze otiskujeme její manifest ze září 1915, aby se čtenáři mohli z autentického dokumentu seznámit se vznikem tohoto směru).
Jejich hlavním specifickým znakem je úplný rozchod jak se sociálšovinismem, tak i s „centrismem“. Obětavý revoluční boj proti vlastní imperialistické vládě a proti vlastní imperialistické buržoazii. Jejich zásada: „Úhlavní nepřítel je ve vlastní zemi.“ Nelítostný boj proti medovým sociálpacifistickým frázím (sociálpacifista je socialista slovy a buržoazní pacifista skutky; buržoazní pacifisté sní o věčném míru bez svržení jařma a nadvlády kapitálu) a proti jakýmkoli výmluvám, které mají popřít možnost nebo vhodnost anebo aktuálnost revolučního boje proletariátu a proletářské, socialistické revoluce v souvislosti s touto válkou.
Čelným představitelem tohoto směru je v Německu „skupina Spartakus“ neboli „skupina Internacionála“, jejímž členem je Karl Liebknecht. Karl Liebknecht je nejvýznamnějším představitelem tohoto směru a nové, opravdové, proletářské internacionály.
Karl Liebknecht vyzval německé dělníky a vojáky, aby obrátili zbraně proti své vládě. Karl Liebknecht to dělal veřejně z tribuny parlamentu (Říšského sněmu). Potom šel demonstrovat na Postupimské náměstí, jedno z největších berlínských náměstí, kde rozdával ilegálně vytištěné letáky s výzvou Pryč s vládou! Byl zatčen a odsouzen do káznice. Teď sedí v Německu v káznici, tak jako sedí v žalářích za boj proti válce stovky, ne-li tisíce skutečných německých socialistů.
Karl Liebknecht v projevech a dopisech neúprosně bojoval nejen proti vlastním Plechanovům a Potresovům (Scheidemannům, Legienůrn, Davidům a spol.), ale i proti vlastním centristům, proti vlastním Čcheidzům a Cereteliům (proti Kautským, Haasům, Ledebourům a spol.).
Karl Liebknecht a jeho přítel Otto Rühle jediní ze sta deseti poslanců porušili disciplínu, rozbili „jednotu“ s „centristy“ a se šovinisty a postavili se proti všem. Jediný Liebknecht reprezentuje socialismus, věc proletariátu, proletářskou revoluci. Veškerá ostatní německá sociální demokracie není podle výstižného přirovnání Rosy Luxemburgové (rovněž členky a jedné z vedoucích činitelů skupiny Spartakus) nic než páchnoucí mrtvola.
Jinou skupinu skutečných internacionalistů v Německu představuje brémský list Arbeiterpolitik.
Ve Francii má ke skutečným internacionalistům nejblíže Loriot a jeho přátelé (Bourderon a Merrheim sklouzli k sociálpaciflsmu) a rovněž Francouz Henri Guilbeaux, který vydává v Ženevě časopis Demain[95] v Anglii je to list The Trade-Unionist[96], část členů Britské socialistické strany a Nezávislé labouristické strany (např. Russel Williams, jenž otevřeně vyzýval k rozchodu s vůdci, kteří, zradili socialismus) a skotský učitel socialista MacLean, odsouzený do káznice anglickou buržoazní vládou za revoluční boj proti válce; stovky anglických socialistů jsou ve vězení za tytéž trestné činy. A jedině oni jsou skutečnými internacionalisty; v Americe je to Socialistická dělnická strana[97] a ty síly v oportunistické Socialistické straně[98], které začaly v lednu 1917 vydávat list The Internationalist[99], v Holandsku strana tribunistů, vydávající list De Tribune (Pannekoek, Herman Gorter, Wijnkoop a Henriette Rolandová-Holstová, která se v Zimmerwaldu hlásila k centrismu, a teď přešla k nám)[100], ve Švédsku strana mladých neboli levých[101] s takovými vůdci jako Lindhagen, Ture Nerman, Carleson, Ström a Z. Höglund, který se v Zimmerwaldu\ podílel na založení zimmerwaldské levice a teď byl zal revoluční boj proti válce odsouzen do vězení; v Dánsku Trier a jeho přátelé, kteří vystoupili z naprosto zburžoaznělé „sociálně demokratické“ strany Dánska, v jejímž čele je ministr Stauning; v Bulharsku „těsňaci“[102] v Itálii. k nim mají nejblíže tajemník strany Constantino Lazzari a Serrati, redaktor ústředního orgánu Avanti; v Polsku Radek, Hanecki a další vůdcové sociální demokracie sjednocené „zemským vedením“, Rosa Luxemburgová, Tyszka a další vůdcové sociální demokracie sjednocené „hlavním vedením“[103] ve Švýcarsku leví, kteří vypracovali zdůvodnění „referenda“ (v lednu 1917) pro boj proti sociálšovinistům a proti „centristům“ své země a kteří na sjezdu socialistů curyšského kantonu v Tössu 11. února 1917 předložili zásadní, revoluční rezoluci proti válce; v Rakousku mladí levicoví přátelé Friedricha Adlera, částečně činní v klubu Karla Marxe ve Vídni, který byl teď rozpuštěn ultrareakční rakouskou vládou, jež chce zničit F. Adlera za jeho hrdinský, i když málo uvážený výstřel na ministra, atd. atd.
Nejde tu o odstíny, které jsou i mezi příslušníky levice. Jde tu o směr. Podstata věci je v tom, že v době strašné imperialistické války není snadné být skutečným internacionalistou. Takových lidí je málo, ale jenom v nich je celá budoucnost socialismu, jenom oni jsou vůdci mas, a ne jejich rozvraceči.
Rozdíl mezi reformisty a revolucionáři v řadách sociálních demokratů, v řadách nejrůznějších socialistů se musel za imperialistické války s objektivní nutností změnit. Kdo se spokojuje s „požadavky“, aby buržoazní vlády uzavřely mír nebo „tlumočily touhu národů po míru“ apod., sklouzává v praxi k reformám. Otázku války totiž je objektivně možné chápat jenom revolučně.
Vymanit se z války a dosáhnout demokratického, ne násilného míru a osvobození národů ze závislosti na miliardových úrocích plynoucích pánům kapitalistům, kteří zbohatli z „války“, není možné jinak než revolucí proletariátu.
Od buržoazních vlád je možné a nutné požadovat nejrůznější reformy, ale nechceme-li upadnout do manilovovštiny a reformismu, není možné žádat od těchto lidí a tříd, jež jsou svázány tisícerými nitkami s imperialistickým kapitálem, aby tyto nitky zpřetrhali, a bez tohoto zpřetrhání jsou všechny řeči o válce proti válce planými a klamnými frázemi.
„Kautskisté“, „centristé“ — to jsou revolucionáři slovy a reformisté činy, internacionalisté slovy a přívrženci sociálšovinismu skutky.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Manilov — postava z Gogolových Mrtvých duší, typ slabošskéhó snílka, planého fantasty a mluvky. Čes. red.
91 Minoritáři neboli longuetovci — menšina ve Francouzské socialistické straně, která se vytvořila v roce 1915. Minoritáři, stoupenci sociálreformisty Longueta, zastávali centristické názory a prováděli politiku smířlivectví se sociálšovinisty. Za první světové války zaujímali sociálpacifistické stanovisko. Po vítězství Říjnové revoluce v Rusku se prohlásili za stoupence diktatury proletariátu, ale fakticky byli proti ní. Pokračovali v politice spolupráce se sociálšovinisty a schvalovali lupičský versailleský mír. Na sjezdu Francouzské socialistické strany v prosinci 1920 v Tours, na němž zvítězilo levé křídlo, zůstali longuetovci v menšině a společně se zjevnými reformisty se od strany odštěpili a připojili se k takzvané Dvaapůlté internacionále. Když se rozpadla, vrátili se do II. internacionály.
92 Nezávislá labouristická strana (Independent Labour Party) — anglická reformistická organizace. Založili ji předáci „nových trade-unionů“ v roce 1893, v době zesíleného stávkového boje a hnutí za nezávislost anglické dělnické třídy na buržoazních stranách. Do strany vstoupili členové „nových tradeunionů“ i mnoho starých tradeunionistů a příslušníci inteligence a maloburžoazie ovlivnění fabiány. V čele strany stáli Keir Hardie a R. MacDonald. Od samého počátku zaujímala tato strana buržoazně reformistické stanovisko. Hlavní důraz kladla na parlamentní formu boje a parlamentní dohody s liberální stranou. Lenin o Nezávislé labouristické straně napsal, že „ve skutečnosti je to oportunistická strana, která byla vždycky závislá na buržoazii“ (Spisy 29, Praha 1962, s. 488).
Na počátku první světové války vydala Nezávislá labouristická strana manifest proti válce, avšak brzy přešla na pozice sociálšovinismu.
93 Britská socialistická strana (British Socialist Party) vznikla v roce 1911 v Manchesteru sloučením Sociálně demokratické strany s jinými socialistickými skupinami. Agitovala v duchu marxistických idejí a byla stranou „neoportunistickou, skutečně nezávislou na liberálech“ (srov. V. I. Lenin, Sebrané spisy 23, Praha 1985, s. 370). Pro malý počet členů a slabé spojení s masami měla však tato strana poněkud sektářský charakter.
Za první světové války vypukl ve straně ostrý boj mezi internacionalisty (W. Gallacher, A. Inkpin, J. MacLean, F. Rotstein aj.) a mezi sociálšovinisty v čele s H. Hyndmanem. Někteří z internacionalistů byli nedůslední a zaujímali v řadě otázek centristické stanovisko.
V únoru 1916 založila skupina členů Britské socialistické strany list The Call, který významně přispěl ke sjednocení internacionalistů. Výroční konference strany konaná v dubnu 1916 v Salfordu odsoudila sociálšovinistické stanovisko H. Hyndmana a jeho stoupenců, kteří poté ze strany vystoupili.
Říjnovou revoluci Britská socialistická strana uvítala. Členové strany sehráli významnou úlohu v hnutí britských pracujících na obranu Sovětského Ruska proti cizí intervenci. V roce 1919 se většina místních organizací strany (98 proti 4) vyslovila pro vstup do Komunistické internacionály. Britská socialistická strana se podstatně podílela na vytvoření Komunistické strany Velké Británie. Na prvním, sjednocovacím sjezdu v roce 1920 do komunistické strany vstoupila převážná většina jejích místních organizací.
94 Zimmerwaldská levice byla založena z Leninova podnětu na mezinárodní socialistické konferenci v Zimmerwaldu v září 1915. Tvořili ji zástupci osmi organizací: ÚV SDDSR, organizace levicových sociálních demokratů Švédska, Norska, Švýcarska, Německa, polské sociálně demokratické opozice a Sociální demokracie Lotyšského kraje. Zimmerwaldská levice, vedená Leninem, bojovala proti centristické většině konference a předložila návrhy rezolucí, v nichž se odsuzovala imperialistická válka, odhalovala zrada sociálšovinistů a zdůrazňovala nutnost aktivního boje proti válce. Centristická většina tyto návrhy zamítla. Přesto se však zimmerwaldské levici podařilo dosáhnout toho, že do manifestu schváleného konferencí byly zařazeny důležité články z jejího návrhu rezoluce. Hlasovala tedy pro tento manifest, neboť ho považovala za první krok v boji proti imperialistické válce, ve zvláštním prohlášení však konstatovala, že je neúplný a nedůsledný, a uvedla důvody, proč pro něj hlasovala. Zároveň prohlásila, že zůstává ve společném zimmerwaldském sdružení, ale že bude samostatně pracovat v mezinárodním měřítku a šířit své názory. Zvolila si vedoucí orgán — byro, jehož členy se stali V. I. Lenin, G. J. Zinovjev a K. Radek. Zimmerwaldská levice vydávala v němčině svůj orgán, časopis Vorbote, v němž byla otištěna řada Leninových článků.
Vedoucí silou v zimmerwaldské levici byli bolševici, kteří jediní zaujímali důsledně internacionalistické stanovisko. Radek a mnozí další kolísali. Lenin proti tomuto oportunistickému kolísání usilovně bojoval. Kolem zimmerwaldské levice se začaly seskupovat internacionalistické síly mezinárodní sociální demokracie. Na II. mezinárodní socialistické konferenci, která se konala v dubnu 1916 v Kienthalu nedaleko Bernu, měla zimmerwaldská levice 12 delegátů ze 43 delegátů konference; v řadě otázek hlasovala pro její návrhy přibližně polovina delegátů. Levicoví sociální demokraté z mnoha zemí, kteří patřili k zimmerwaldské levici, vyvíjeli rozsáhlou revoluční činnost a sehráli ve svých zemích významnou úlohu při zakládání komunistických stran.
O zimmerwaldské levici viz Leninovy články První krok a Revoluční marxisté na mezinárodní socialistické konferenci 5.—8. záři 1915 (Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 56—66).
95 Demain — literárně publicistický a politický měsíčník; založil jej francouzský internacionalista, spisovatel a novinář Henri Guilbeaux. Vycházel od ledna 1916 do roku 1919 (s přestávkou od ledna do dubna 1917) nejprve v Ženevě a pak v Moskvě. Časopis bojoval proti šovinismu a propagoval zimmerwaldský program. Spolupracovali s ním spisovatelé R. Rolland, S. Zweig aj. Vyšla v něm řada Leninových článků a projevů (Projev při rozpuštění Ústavodárného shromáždění, pronesený na zasedání CÚVV 6. (19.) ledna 1918, K historii nešťastného míru). Od září 1919 vycházel časopis jako orgán moskevské skupiny francouzských komunistů.
96 The Trade-Unionist — anglický odborářský list; vycházel v Londýně od listopadu 1915 do listopadu 1916. Vydával jej E. Pratt.
97 Socialistická dělnická strana USA byla založena roku 1876 na slučovacím sjezdu ve Filadelfii. Vznikla spojením amerických sekcí I. internacionály a dalších socialistických organizací. Na řídící práci sjezdu se podílel Marxův a Engelsův spolupracovník F. A. Sorge. Převážnou většinu členů strany tvořili přistěhovalci, kteří byli jen málo spjati s rodilými americkými dělníky. V prvních letech měli vedení strany v rukou lassallovci, kteří se dopouštěli sektářských a dogmatických chyb. Část vedoucích činitelů této strany považovala za hlavní úkol parlamentní činnost a podceňovala význam vedení hospodářského boje mas; jiní zase měli sklon k tradeunionismu a anarchismu. Ideové a taktické kolísání ve vedení strany vedlo k jejímu oslabení a k tomu, že z ní řada skupin odešla. Marx a Engels ostře kritizovali sektářskou taktiku amerických socialistů.
Na počátku 90. let se vedení strany ujalo její levé křídlo v čele s D. de Leonem, které však trpělo anarchosyndikalismem. Socialistická dělnická strana odmítala boj za dílčí požadavky dělnické třídy a práci v reformistických odborech a stále více ztrácela už tak dost špatné spojení s masovým dělnickým hnutím. Za první světové války se Socialistická dělnická strana přikláněla k internacionalismu. Pod vlivem Říjnové revoluce se nejrevolučnější část strany aktivně podílela na založení Komunistické strany USA. Dnes je Socialistická dělnická strana jen nepočetnou organizací, která nemá na dělnické hnutí USA žádný vliv.
98 Socialistická Strana USA vznikla v červenci 1901, kdy se na sjezdu v Indianopolisu sloučila levice Socialistické dělnické strany se Sociálně demokratickou stranou USA. Jedním ze spoluzakladatelů nové strany byl významný činitel dělnického hnutí v USA Eugen Debs. Sociální složení strany bylo různorodé: jejími členy byli rodilí američtí dělníci a přistěhovali dělníci, ale také drobní farmáři a příslušníci maloburžoazie. Centristické a pravicově oportunistické vedení strany (Victor L. Berger, Morris Hillquit aj.) popíralo nutnost diktatury proletariátu, zříkalo se revolučních metod boje a činnost strany orientovalo hlavně na účast ve volebních kampaních. Za první světové války vznikly v Socialistické straně tři směry: sociálšovinisté, kteří podporovali imperialistickou politiku vlády, centristé, vystupující proti imperialistické válce jen slovy, a revoluční menšina, která stála na pozicích internacionalismu a bojovala proti válce.
Levé křídlo Socialistické strany v čele s Charlesem Ruthenbergem, Williamem Fosterem, Billem Haywoodem a jinými, opírající se o proletářské síly, bojovalo proti oportunistickému vedení strany, za samostatné politické akce proletariátu a za vytvoření odborových organizací založených na zásadách třídního boje. V roce 1919 došlo v Socialistické straně k rozkolu. Levé křídlo, které ze Socialistické strany vystoupilo, dalo podnět k založení Komunistické strany USA a stalo se jejím hlavním jádrem.
Dnes je Socialistická strana málo početnou sektářskou organizací.
99 The Internacionalist — týdeník, orgán levého křídla socialistů; začátkem roku 1917 jej vydávala v Bostonu americká Liga socialistické propagandy. Členy redakce byli internacionalisté USA i jiných zemí.
100 Tribunisté — levé křídlo Sociálně demokratické strany Nizozemska, jejímž orgánem byl list De Tribune. V čele tribunistů stáli D. Wijnkoop, H. Gorter, A. Pannekoek a H. Rollandová-Holstová. Za první světové války zaujímali tribunisté v podstatě internacionalistické stanovisko. V roce 1918 se stali členy Komunistické strany Nizozemska.
De Tribune — list založený roku 1907 levým křídlem Sociálně demokratické dělnické strany Nizozemska. V roce 1909, kdy byli leví vyloučeni ze strany a založili Sociálně demokratickou stranu Nizozemska, se list stal orgánem této strany, v roce 1918 pak orgánem Komunistické strany Nizozemska. Pod tímto názvem vycházel do roku 1940.
101 Stranou mladých neboli levých ve Švédsku nazýval Lenin levicový směr ve švédské sociální demokracii. Za světové imperialistické války zastávali „mladí“ internacionalistické stanovisko a hlásili se k zimmerwaldské levici. V květnu 1917 založili Levicovou sociálně demokratickou stranu Švédska. Roku 1919 schválil sjezd této strany usnesení o připojení ke Komunistické internacionále. Revoluční křídlo strany vytvořilo v roce 1921 Komunistickou stranu Švédska.
102 Těsňaci — revoluční směr v Bulharské dělnické sociálně demokratické straně, který se v roce 1903 ustavil v samostatnou Bulharskou dělnickou sociálně demokratickou stranu. Zakladatelem a vůdcem těsňaků byl D. Blagoev, později stáli v jejich čele Blagoevovi žáci G. Dimitrov, V. Kolarov aj. V letech 1914—1918 vystupovali těsňaci proti imperialistické válce. V roce 1919 vstoupili do Komunistické internacionály a založili Bulharskou komunistickou stranu (těsných socialistů).
103 Zemské vedení a hlavní vedení SDKPaL — řídící orgány Sociální demokracie Království polského a Litvy.
Sociální demokracie Království polského a Litvy (SDKPaL) — revoluční strana polské dělnické třídy. Ustavila se v roce 1893 nejprve jako Sociální demokracie Království polského. Od srpna 1900, po sjezdu sociálně demokratických organizací Království polského a Litvy, na němž se polští sociální demokraté sloučili s částí litevských sociálních demokratů, se nazývala Sociální demokracie Království polského a Litvy (SDKPaL). Její zásluhou se orientovalo polské dělnické hnutí na spojenectví s ruským dělnickým hnutím a na potírání nacionalismu.
Na IV. (sjednocovacím) sjezdu SDDSR v roce 1906 byla SDKPaL jako územní organizace přijata do SDDSR. Po porážce revoluce 1905—1907 se v SDKPaL projevily neshody ve vnitrostranických otázkách, jež vedly na začátku roku 1912 k rozštěpení polské sociální demokracie na stoupence hlavního vedení SDKPaL (tzv. zarządovce), kteří zaujali smířlivecký postoj k likvidátorům a nějaký čas prakticky podporovali protibolševické směry v SDDSR, a na stoupence zemského vedení SDKPaL, kteří se opírali o varšavskou a lodžskou organizaci strany (tzv. rozłamovce). Zemské vedení SDKPaL navázalo spojení s bolševiky a podporovalo linii ÚV SDDSR.
Za první světové války se obě skupiny polské sociální demokracie spojily v jednu stranu, která zastávala internacionalistické stanovisko. SDKPaL aktivně bojovala proti stoupencům Piłsudského a národním demokratům podporujícím zahraniční imperialisty a zaujala stanovisko v podstatě blízké stanovisku bolševiků. Dopouštěla se však určitých chyb, nebojovala důsledně proti centristům a kompromisníkům.
Po Říjnové revoluci rozvinula SDKPaL boj za vítězství proletářské revoluce v Polsku. V prosinci 1918 se na sjednocovacím sjezdu SDKPaL a PSS-levice sloučily a vytvořily Komunistickou dělnickou stranu Polska.