Stát a revoluce - Ekonomické základy odumíráni státu

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen- září 1917

Kapitola V

Ekonomické základy odumíráni státu

Tuto otázku objasnil Marx nejdůkladněji ve své „Kritice gothajského programu“ (dopis Brackovi z 5. května 1875, který byl otištěn teprve roku 1891 v „Neue Zeit“, IX. ročník, I. sv. a vyšel rusky ve zvláštním vydání). Polemická část tohoto skvělého díla, obsahující kritiku lassallovství, zatlačila do pozadí, abych tak řekl, jeho positivní část, a to analysu spojitosti mezi rozvojem komunismu a odumíráním státu.

1. Marxovo pojetí otázky

Při povrchním porovnání Marxova dopisu Brackovi z . května 1875 a Engelsova dopisu Bebelovi z 28. března 1875, který jsme výše prozkoumali, může vzniknout zdání, že Marx je mnohem větším „přívržencem státu“ než Engels a že rozdíl mezi názory obou pisatelů na stát je velmi značný.

Engels doporučuje Bebelovi, aby vůbec zanechal tlachů o státu, aby úplně vyškrtl z programu slovo stát a nahradil je slovem „obec“; Engels dokonce prohlašuje, že Komuna již nebyla státem ve vlastním smyslu. Naproti tomu Marx mluví dokonce o „budoucím státu komunistické společnosti“, tj. uznává zdánlivě nutnost státu i za komunismu.

Podobný názor by však byl od základu nesprávný. Bližší prozkoumání ukazuje, že Marxovy a Engelsovy názory na stát a na jeho odumírání se úplně shodují a že citovaný Marxův výrok se týká právě tohoto odumírajícího státu.

Je jasné, že nemůže být řeči o přesném určení chvíle budoucího „odumírání“‚ tím spíše, že tu jde zjevně o dlouhotrvající proces. Zdánlivý rozdíl mezi Marxem a Engelsem lze vysvětlit rozdílností themat, o kterých pojednávali, rozdílnost úkolů, které sledovali. Engels si vytkl za úkol ukázat Bebelovi názorné, výstižně a ve velkých obrysech veškerou nesmyslnost běžných předsudků o státu (které v nemalé míře sdílel i Lassalle), Marx se jenom letmo dotýká t é t o otázky, zajímá jej jiné thema: rozvoj komunistické společnosti.

Celá Marxova theorie je aplikací vývojové theorie — v její nejdůslednější, nejúplnější a nejobsažnější formě — na novodobý kapitalismus. Je přirozené, že Marx byl nucen uvážit, jakým způsobem aplikovat tuto theorii jak na nastávající krach kapitalismu, tak i na budoucí rozvoj budoucího komunismu.

Na základě jakých skutečností je možno projednávat otázku budoucího rozvoje budoucího komunismu?

Na základě toho, že budoucí komunismus vzniká z kapitalismu, že se historicky vyvíjí z kapitalismu, že je výsledkem působení společenské síly, kterou zplodil kapitalismus. Marx se ani dost málo nepokouší vymýšlet utopie, hádat ze vzduchu to, co vědět nelze. Marx klade otázku komunismu tak, jak by přírodovědec kladl otázku vývoje nové, řekněme, biologické odrůdy, když se ví, že vznikla tak a tak a mění se v takovém a takovém směru.

Marx především vymycuje motanici, kterou vnáší gothajský program do otázky vzájemného poměru mezi státem a společností.

Dnešní společnost — píše Marx — je společností kapitalistickou, která existuje ve všech kulturních zemích, více méně oproštěná od středověkých přísad, více méně modifikovaná zvláštními stránkami dějinného vývoje každé země, více méně vyvinutá. Naproti tomu se ‚dnešní stát‘ mění s každými státními hranicemi. V prusko-německé říši je naprosto jiný než ve Švýcarsku, v Anglii úplně jiný než ve Spojených státech. ‚Dnešní stát‘ je tudíž fikce“.

„Přes pestrou mnohotvárnost svých forem mají však různé státy rozličných kulturních zemí to společné, že spočívají na půdě novodobé buržoasní společnosti, více méně kapitalisticky vyvinuté. Proto také mají jisté společné základní rysy. V tom smyslu je možno mluvit o ‚dnešním státu‘ na rozdíl od budoucnosti, kdy odumře jeho nynější kořen, buržoasní společnost“.

„Otázkou pak je: jak se přemění stát v komunistické společnosti? Jinými slovy: jaké společenské funkce, obdobné dnešním funkcím státu, tam zbudou? Na tuto otázku lze odpovědět jen vědecky, a kdybychom tisíckrát skládali dohromady slovo ‚lid‘ se slovem ‚stát‘, nepřiblížíme se rozřešení problému ani píď“..

Zesměšniv takto všechny řeči o „lidovém státu“, vymezuje Marx otázku a dává jaksi výstrahu, že má-li být vyřešena vědecky, je možno operovat jedině pevně zjištěnými vědeckými fakty.

První, co je zjištěno úplně přesně veškerou vývojovou theorií, veškerou vědou vůbec — a nač zapomínali utopisté a nač zapomínají dnešní oportunisté, bojící se socialistické revoluce — je ta okolnost, že historicky musí nesporně být zvláštní stadium nebo zvláštní etapa přechodu od kapitalismu ke komunismu.

2. Přechod od kapitalismu ke komunismu

Mezi kapitalistickou a komunistickou společností — pokračuje Marx - je období revoluční přeměny prvé v druhou. Tomuto období odpovídá také politické přechodné období, jehož stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu“...

Tento závěr se zakládá u Marxe na rozboru úlohy, kterou hraje proletariát v novodobé kapitalistické společnosti, na údajích o rozvoji této společnosti a o nesmiřitelnosti protichůdných zájmů proletariátu a buržoasie.

Dříve se otázka stavěla takto: aby proletariát dosáhl svého osvobození, musí svrhnout buržoasii, vydobýt politickou moc a nastolit svou revoluční diktaturu.

Nyní se otázka staví poněkud jinak: přechod od kapitalistické společnosti, rozvíjející se ke komunismu, ke komunistické společnosti, je nemožný bez „politického přechodného období“, jehož státem může být toliko revoluční diktatura proletariátu.

Jaký je poměr této diktatury k demokracii?

Viděli jsme, že „Komunistický manifest“ klade prostě vedle sebe dva pojmy: „přeměnu proletariátu v panující třídu“ a „dobytí demokracie“. Na základě všeho, co jsme výše vyložili, je možno přesněji určit, jak se mění demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

V kapitalistické společnosti, předpokládáme-li její nejpříznivější vývoj, máme v demokratické republice více méně úplný demokratismus. Avšak tento demokratismus je vždycky sevřen těsným rámcem kapitalistického vykořisťování, a proto vždy zůstává v podstatě demokratismem pro menšinu, pouze pro majetné třídy, pouze pro bohaté. Svoboda kapitalistické společnosti zůstává vždy přibližně stejná, jakou byla svoboda v antických řeckých republikách: svobodou pro otrokáře. Novodobí námezdní otroci jsou v důsledku podmínek kapitalistického vykořisťování tak zdeptáni bídou a chudobou, že mají „jiné starosti než demokracii“, „jiné starosti než politiku“, takže při obvyklém, klidném průběhu událostí většina obyvatelstva je vyloučena z účasti na veřejném a politickém životě.

Správnost tohoto tvrzení je snad nejnázorněji potvrzena Německem, právě proto, že se tam ústavní legalita udržela obdivuhodně dlouho a stabilně téměř půl století (1871 do 1914) a že sociální demokracie dovedla v té době „využít legality“ mnohem lépe než v jiných zemích a zorganisovat v politickou stranu tak velkou část dělnictva jako nikde na světě.

Jak veliká je tato největší doposud zaznamenaná část politicky uvědomělých a aktivních námezdních otroků v kapitalistické společnosti? Z 15 milionů námezdních dělníků 1 milion členů sociálně demokratické strany! Z 15 milionů 3 miliony odborově organisovaných!

Demokracie pro nepatrnou menšinu, demokracie pro boháče, takový je demokratismus kapitalistické společnosti. Prozkoumáme-li mechanismus kapitalistické demokracie blíže, shledáme všude, i v „nepatrných“‚ zdánlivě nepatrných podrobnostech volebního práva (podmínka určité doby pobytu, vyloučení žen atd.) i v technice zastupitelských institucí, i ve faktických překážkách shromažďovacího práva (veřejné budovy nejsou pro „žebráky“!) i v čistě kapitalistické organisaci denního tisku atd. atd. — kam se jen podíváme, uvidíme jen a jen omezení demokratismu. Tato omezení, tyto výjimky, vyloučení a překážky pro chudé se zdají nepatrné, zejména tomu, kdo sám bídu nikdy nepoznal a nepřišel blíže do styku s životem utiskovaných tříd v jejich mase (a takových je devět desetin, ne-li devadesát devět setin buržoasních publicistů a politiků) — ale všechna tato omezení dohromady vylučují a vytlačují chudinu z politiky, z aktivní účasti na demokracii.

Marx velmi dobře postřehl tuto p o d s t a t u kapitalistické demokracie, když ve svém rozboru zkušeností Komuny pravil: utiskovaným je dovoleno jednou za několik let rozhodovat, kdo z představitelů utiskující třídy je bude v parlamentě zastupovat a potlačovat je!

Avšak od této kapitalistické demokracie, která je nevyhnutelně omezená, potají odstrkuje chudinu, a proto je skrz naskrz pokrytecká a lživá — vývoj nejde kupředu prostě, přímo a hladce, „k stále větší a větší demokracii“, jak líčí věc liberální profesoři a maloburžoasní oportunisté. Nikoli. Vývoj vpřed, tj. ke komunismu, vede přes diktaturu proletariátu a jinak jít nemůže, neboť potlačit odpor kapitalistických vykořisťovatelů není s to nikdo jiný než proletariát a není možno toho dosáhnout jiným způsobem.

Ale diktatura proletariátu, tj. organisace předvoje utiskovaných v panující třídu k potlačení utiskovatelů, nemůže prostě přinést jen rozšíření demokracie. Zároveň s nesmírným rozšířením demokratismu, který se p o p r v é stává demokratismem pro chudé, demokratismem pro lid, a nikoli demokratismem pro boháče, činí diktatura proletariátu řadu výjimek ze svobody se zřetelem k utiskovatelům, vykořisťovatelům, kapitalistům. Ty musíme potlačit, má-li být lidstvo vysvobozeno z námezdního otroctví, jejich odpor je nutno zlomit násilím — a je jasné, že tam, kde je potlačení, kde je násilí, není svobody, není demokracie.

Engels to skvěle vystihl v dopise Bebelovi, když pravil, jak si čtenář vzpomíná, že „proletariát potřebuje stát nikoli v zájmu svobody, ale v zájmu potlačení svých nepřátel, a jakmile bude možno mluvit o svobodě, státu nebude“.

Demokracie pro obrovskou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů, utiskovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie – to je modifikace demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

Teprve v komunistické společnosti, až odpor kapitalistů bude nadobro potlačen, až kapitalisté zmizí, až nebude tříd (tj. až nebude rozdílu mezi členy společnosti v jejich vztahu ke společenským výrobním prostředkům), teprve pak „zmizí stát a bude možno mluvit o svobodě“. Teprve pak bude možná a bude uskutečněna demokracie opravdu úplná, opravdu bez jakýchkoli výjimek. A teprve pak demokracie začne odumírat prostě proto, že lidé zbavení kapitalistického otroctví, nezměrných hrůz, brutalit, nesmyslností a ohavností kapitalistického vykořisťování, si ponenáhlu zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, pravidla od pradávna známá a opakující se po tisíciletí ve všech předpisech společenského soužití, až si budou zvykat je zachovávat bez násilí, bez donucení, bez podřízení, bez zvláštního donucovacího aparátu, který se nazývá státem.

Výraz „stát odumírá“ je velmi šťastně zvolen, neboť poukazuje jak na postupnost procesu, tak i na jeho živelnost. Jedině zvyk může mít a nesporně bude mít takový vliv, neboť kolem sebe ustavičně pozorujeme, jak snadno si lidé zvykají na dodržování pravidel společenského soužití, která jsou pro ně nutná, není-li vykořisťování, není-li tu nic, co pobuřuje, co vyvolává odpor a povstání, co způsobuje nutnost potlačování.

Tedy: v kapitalistické společnosti máme demokracii okleštěnou, ubohou, falešnou demokracii, jen pro boháče, pro menšinu. Diktatura proletariátu, období přechodu ke komunismu, po prvé přinese demokracii pro lid, pro většinu, zároveň s nutným potlačením menšiny, tj. vykořisťovatelů. Jedině komunismus je s to přinést demokracii opravdu úplnou, a čím bude demokracie úplnější, tím rychleji se stane zbytečnou a sama sebou odumře.

Jinými slovy: za kapitalismu máme stát ve vlastním slova smyslu, zvláštní mašinerii k potlačování jedné třídy druhou, a to většiny menšinou. Pochopitelně, k úspěšnému provádění úkolu, jako je soustavné potlačování většiny vykořisťovaných menšinou vykořisťovatelů, je třeba krajně sveřepého, bestiálního potlačování, vyžaduje to moře krve, jímž se lidstvo brodí na své cestě ve stavu otroctví, nevolnictví a námezdní práce.

Dále. Za přechodu od kapitalismu ke komunismu je potlačování ještě nutností, je to však již potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou vykořisťovaných. Zvláštní aparát, zvláštní mašinerie k potlačování, „stát“ ‚ je ještě nezbytný, je to však již přechodný stát, není to již stát ve vlastním smyslu, neboť potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou včerejších námezdních otroků je úkol poměrně snadný, prostý a přirozený, takže bude vyžadovat mnohem méně krve než potlačování povstání otroků, nevolníků a námezdních dělníků, takže přijde lidstvu mnohem levněji. A toto potlačování je možno sloučit s rozšířením demokracie na tak převážnou většinu obyvatelstva, že počíná mizet potřeba zvláštní mašinerie k potlačování. Vykořisťovatelé nejsou přirozeně s to potlačit 1id bez velmi složité mašinerie sloužící k provádění tohoto úkolu, 1id však může potlačit vykořisťovatele i velmi jednoduchou „mašinerií“, téměř bez „mašinerie“, bez zvláštního aparátu, pouhou organisací ozbrojených mas (typu sovětů dělnických a vojenských zástupců, jak předběžně poznamenáváme).

Posléze teprve komunismus vytvoří stav, kdy stát bude úplně zbytečný, neboť nebude nikoho, koho by bylo třeba potlačovat — „nikoho“ ve smyslu třídy, ve smyslu soustavného boje proti určité části obyvatelstva. Nejsme utopisté a naprosto nepopíráme, že jsou možné a nevyhnutelné excesy jednotlivých osob, jakož i že bude nutno potlačovat takové excesy. Ale za prvé, k tomu není třeba zvláštní mašinerie, zvláštního potlačovacího aparátu, to bude dělat sám ozbrojený lid prostě a snadno, jako kterýkoli hlouček civilisovaných lidí trhá od sebe i v dnešní společnosti rváče nebo zabraňuje znásilnění ženy. A za druhé víme, že hlavní sociální příčinou excesů, spočívajících v nedbání pravidel společenského soužití, je vykořisťování mas, jejich bída a chudoba. S odstraněním této hlavní příčiny začnou excesy nevyhnutelně „odumírat“. Nevíme, jak rychle a v jakém pořadí, víme však, že odumírat budou. S jejich odumíráním odumře i stát.

Marx, nepouštěje se do utopií, stanovil podrobněji to, co lze dnes o této budoucnosti stanovit, a to: rozdíl mezi nižší a vyšší fází (stupněm, etapou) komunistické společnosti.

3. První fáze komunistické společnosti

V „Kritice gothajského programu“ Marx podrobně vyvrací Lassallovu myšlenku, že dělníci dostanou za socialismu „nezkrácený“ čili „plný výtěžek práce“. Marx dokazuje, že z celkového společenského výrobku nutno odečíst jednak reservní fond, jednak fond k rozšíření výroby, jednak fond k amortisaci „opotřebovaných“ strojů atd., a potom ze spotřebních prostředků fond na správní výlohy, na školství, nemocnice, útulky pro přestárlé atd.

Místo mlhavé, nejasné a všeobecné Lassallovy fráze („dělníkovi plný výtěžek práce“) Marx střízlivě vypočítává, jak právě socialistická společnost bude nucena hospodařit. Marx přikročuje ke konkretnímu rozboru životních podmínek takové společnosti, kde nebude kapitalismu, a přitom praví:

„Máme tu co činit“ (při rozboru programu dělnické strany) „nikoli s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na své vlastní základně, nýbrž s takovou, která právě vzchází z kapitalistické společnosti, tedy ze společnosti, která ve všem, hospodářsky, mravně i duchovně, je ještě poznamenána mateřským znamením staré společnosti, z jejíhož lůna vzešla“.

Tuto komunistickou společnost, která právě vzešla z lůna kapitalismu, která je ve všem poznamenána mateřským znamením staré společnosti, nazývá také Marx „první“ nebo nižší fází komunistické společnosti.

Výrobní prostředky již přestaly být soukromým vlastnictvím jednotlivců. Výrobní prostředky patří celé společnosti. Každý příslušník společnosti, konající určitou část společensky nutné práce, dostává od společnosti stvrzenku, dostává ze společenských skladů spotřebních prostředků příslušné množství výrobků. Odečteme-li množství práce, které je určeno pro společenský fond, dostává tedy každý dělník od společnosti tolik, kolík jí dal.

Vládne, jak by se zdálo, „rovnost“.

Když však Lassalle praví, přičemž má na zřeteli takový společenský řád (nazývaný obyčejně socialismem, u Marxe se však nazývá první fází komunismu), že je to „spravedlivé rozdílení“, že je to „rovné právo každého na stejný výtěžek práce“, Lassalle se mýlí, a Marx vysvětluje jeho chybu.

„Rovné právo“ — praví Marx — „zde vskutku máme, je to však ještě ‚buržoasní právo‘, které jako každé právo p ř e d p o k l á d á n e r o v n o s t. Každé právo je použití stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si rovni, a proto ‚rovné právo‘ je porušením rovnosti a nespravedlnosti“. Každý tedy, když byl vykonal stejné množství práce jako druhý, vskutku dostává stejný díl společenského výrobku (s uvedenými srážkami).

Avšak jednotlivci si nejsou rovni: jeden je silnější, druhý je slabší, jeden je ženat, druhý nikoli, jeden má více dětí, druhý méně atd.

Při stejném vynaložení práce — uzavírá Marx — a tudíž při stejném podílu na společenském spotřebním fondu, dostává tedy ve skutečnosti jeden více než druhý, stane se bohatší než druhý atd. Aby bylo možno se toho všeho uvarovat, muselo by být právo nikoli rovné, ale nerovné“...

První fáze komunismu tedy ještě nemůže přinést spravedlnost a rovnost: rozdíly bohatství zůstanou, a to nespravedlivé rozdíly, avšak nebude možné vykořisťování člověka člověkem, neboť nebude možno uchvátit výrobní prostředky, továrny, stroje, půdu a pod. do soukromého vlastnictví. Marx, rozbíjeje maloburžoasii nejasnou Lassallovu frázi o „rovnosti“ a „spravedlnosti“ vůbec ukazuje průběh rozvoje komunistické společnosti, která je nucena odstranit nejdříve jenom „onu nespravedlnost“, že výrobní prostředky si přivlastnili jednotlivci, a která není s to naráz odstranit i další nespravedlnost, spočívající v tom, že spotřební prostřed jsou rozdíleny „podle práce“ (nikoli podle potřeb).

Vulgární národohospodáři, včetně buržoasních profesorů, včetně „našeho“ Tugana, neustále vytýkají socialistům, že prý zapomínají na nerovnost lidí a „sní“ o odstranění této nerovnosti. Taková výtka, jak vidíme, svědčí jen o krajním ignorantství pánů buržoasních ideologů.

Marx nejenom co nejpřesněji přihlíží k nevyhnutelné nerovnosti lidí, přihlíží i k tornu, že pouhé převedení výrobních prostředků do společného vlastnictví celé společnosti (,‚socialismu“ v obvyklém slova smyslu) ještě neodstraňuje nedostatky rozdílení a nerovnosti „buržoasního práva“, které dále platí, pokud výrobky jsou rozdělovány „podle práce“.

…„Avšak tyto nedostatky - pokračuje Marx - jsou nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, v té její podobě, v jaké vzchází po dlouhých porodních bolestech z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy výše než hospodářský řád a jím podmíněný kulturní vývoj společnosti“…

Tedy v první fázi komunistické společnosti (která se, obyčejně nazývá socialismem) není „buržoasní právo“ odstraněno úplně, ale jen zčásti, jenom úměrně již dosaženému hospodářskému převratu, tj. jen se zřetelem k výrobním prostředkům. „Buržoasní právo“ je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je činí společným vlastnictvím. Potud — a jen potud — „buržoasní právo“ odpadá.

Zůstává však přesto ve své druhé části, zůstává jako regulátor (řidič) rozdílení výrobků a rozdělení práce mezi příslušníky společnosti. „Kdo nepracuje, ať nejí!“, tato socialistická zásada je již uskutečněna „za stejné množství práce stejné množství výrobků“ — také tato socialistická zásada je již uskutečněna. To však ještě není komunismus, tím ještě není odstraněno „buržoasní právo“, které nerovným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce dává stejné množství výrobků.

To je „nedostatek“, praví Marx, ale tento nedostatek je nevyhnutelný v první fázi komunismu, neboť nemáme-li propadnout utopismu, nesmíme se domnívat že lidé, jakmile svrhnou kapitalismus, rázem se naučí pracovat pro společnost bez jakýchkoli právních norem a kromě toho odstraněním kapitalismu nejsou naráz dány ani hospodářské předpoklady takové přeměny.

Jiných předpisů však, kromě „buržoasního práva“, není. A proto bude ještě třeba státu, aby ochranou společenského vlastnictví výrobních prostředků chránil rovnost práce a rovnost rozdílení výrobků.

Stát odumírá, protože již není kapitalistů, protože již není tříd, pročež nelze již potlačovat vůbec žádnou třídu.

Avšak stát ještě neodumřel úplně, neboť zůstává ochrana „buržoasního práva“, posvěcujícího faktickou nerovnost. K úplnému odumření státu je třeba úplného komunismu.

4. Vyšší fáze komunistické společnosti

Marx pokračuje:

…„Ve vyšší fázi komunistické společnosti, poté až zmizí zotročující podřízení člověka dělbě práce a tím také protiklad mezi prací duševní a fysickou; až práce přestane být jedině prostředkem k životu a stane se první životní potřebou, až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou také produktivní síly a až všecka zřídla společenského bohatství potekou plným proudem — teprve pak bude možno zcela překročit úzký horizont buržoasního práva a společnost bude moci napsat na svůj prapor: ‚Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb‘.“

Teprve nyní můžeme ocenit veškerou správnost Engelsových připomínek, když se bezohledně vysmíval nesmyslnosti spojování slova „svoboda‘‘ se slovem „stát“. Pokud existuje stát, není svobody. Až bude svoboda, nebude státu.

Ekonomickým základem úplného odumření státu je tak vysoký stupeň rozvoje komunismu, na kterém mizí protiklad mezi prací duševní a fysickou, na kterém tudíž mizí jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti, a to zdroj, jenž naprosto nemůže být naráz odstraněn pouhým převedením výrobních prostředků do společného vlastnictví, pouhým vyvlastněním kapitalistů.

Toto vyvlastnění umožní obrovský rozvoj produktivních sil. A vidíme-li, jak již dnes kapitalismus nesmírně zadržuje tento rozvoj, jak by mohlo být mnohé zvelebeno na základě moderní, již dosažené techniky, jsme oprávněni s plným přesvědčením říci, že vyvlastnění kapitalistů nevyhnutelně způsobí nesmírný rozvoj produktivních sil lidské společnosti. Jak rychle však půjde tento rozvoj dále, jak rychle dospěje k odstranění dělby práce, k odstranění protikladu mezi prací duševní a fysickou, k přeměně práce v „první životní potřebu“, to nevíme a vědět nemůžeme.

Jsme proto také oprávněni mluvit pouze o nevyhnutelném odumírání státu, zdůrazňujíce dlouhé trvání tohoto procesu a jeho závislost na rychlosti vývoje vyšší fáze komunismu; otázku lhůt nebo konkretních forem odumírání ponecháváme naprosto nerozřešenou, neboť podkladu k řešení takových otázek není.

Stát může plně odumřít, až společnost uskuteční zásadu: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ ‚ tj. až si lidé natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití a až jejich práce bude tak produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. „Úzký horizont buržoasního práva“, způsobující, že každý s Shylockovou^[1] tvrdostí dbá, aby nepracoval o půl hodiny déle než druhý, aby nedostal menší mzdu než druhý, tento úzký horizont bude pak překročen. Rozdílení výrobků nebude pak vyžadovat, aby společnost určovala množství výrobků, které má každý dostat; každý si bude volně brát „podle svých potřeb“.

S buržoasního hlediska lze snadno prohlásit takové společenské zřízení za „čistou utopii“ a vysmívat se tornu, že „socialisté slibují každému právo dostávat od společnosti bez jakékoli kontroly pracovního výkonu jednotlivého občana libovolné množství lanýžů, automobilů, pianin“ atd. Takovým výsměchem odbývá věc i nyní většina buržoasních „učenců“, kteří tím ukazují jak své ignorantství, tak i svou zištnou obhajobu kapitalismu.

Je to ignorantství, neboť žádného socialistu nenapadlo „slibovat“, že nastane vyšší fáze vývoje komunismu, ale předpověď velikých socialistů, že tato fáze nastane, se zakládá na předpokladu nikoli dnešní produktivity práce a nikoli dnešního maloměšťáka, schopného ničit zbůhdarma, jako seminaristé u Pomjalovského^[2] sklady společenského bohatství a žádat nemožnosti.

Do té doby, než nastane „vyšší“ fáze komunismu, požadují socialisté nejpřísnější kontrolu míry a spotřeby, prováděnou společností a státem, avšak tato kontrola musí začít vyvlastněním kapitalistů, kontrolou kapitalistů, prováděnou dělníky, a musí být uskutečňována nikoli státem byrokratů, nýbrž státem ozbrojených dělníků.

Zištná obhajoba kapitalismu buržoasními ideology (a jejich nohsledy typu pánů Ceretěliů, Černovů a spol.) záleží právě v tom, že svými spory a řečmi o daleké budoucnosti zastírají naléhavou a ožehavou otázku dnešní politiky: vyvlastnění kapitalistů, přeměnu všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého „syndikátu“, a to celého státu, a úplné podřízení veškeré práce celého tohoto syndikátu státu opravdu demokratickému, státu sovětů dělnických a vojenských zástupců.

Ostatně, když učený profesor a po něm šosák a po šosáku pánové Ceretěliové a Černovové mluví o nesmyslných utopiích, o demagogických slibech bolševiků, o nemožnosti „zavedení“ socialismu, mají na mysli právě vyšší stadium čili vyšší fázi komunismu, kterou nikdo nejenom nesliboval, ba ani nepomýšlel „zavést“, neboť ji „zavést“ vůbec nelze.

A zde jsme dospěli k otázce, jaký je vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem, které se dotkl Engels ve své už citované úvaze o nesprávnosti názvu „sociální demokrat“. Politický rozdíl mezi první čili nižší a mezi vyšší fází komunismu bude snad časem veliký, vyzdvihovat však tento rozdíl dnes, za kapitalismu, by bylo směšné a stavět jej do popředí mohli by snad jen ojedinělí anarchisté (pokud ještě vůbec mezi anarchisty zbyli lidé, kteří se ničemu nenaučili po „plechanovské“ přeměně Kropotkinů, Gravů, Cornelissenů a ostatních „hvězd“ anarchismu v sociálšovinisty nebo v zákopové anarchisty, jak se vyjádřil anarchista Ge, jeden z nemnoha anarchistů, kteří si zachovali čest a svědomí).

Vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je však jasný. To, co se obyčejně nazývá socialismem, nazval Marx „první“ neboli nižší fází komunistické společnosti. Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím, potud je možno i zde použít termínu „komunismus“, nezapomíná-li se, že je to neúplný komunismus. Veliký význam Marxových vysvětlivek tkví v tom, že i zde důsledně používá materialistické dialektiky, učení o vývoji, a zkoumá komunismus jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu. Místo scholasticky vymyšlených, „uměle zkonstruovaných“ definicí a neplodných slovních sporů (co je socialismus, co komunismus) rozbírá Marx to, co by bylo možno nazvat stupni hospodářské zralosti komunismu.

Ve své první fázi, na svém prvním stupni komunismus nemůže být ještě ekonomicky úplně zralý, úplně prost tradic nebo stop kapitalismu. Z toho pak vyplývá tak zajímavý zjev, jako zachování „úzkého horizontu buržoasního práva“ za komunismu v jeho první fázi. Buržoasní právo předpokládá pokud jde o rozdílení spotřebních prostředků, ovšem nevyhnutelně také buržoasní stát, neboť právo není ničím bez aparátu, který by byl s to donucovat lidi k dodržování právních norem.

Z toho tedy vyvěrá, že za komunismu zůstane po určitou dobu nejenom buržoasní právo, nýbrž i buržoasní stát — bez buržoasie!

Může se to zdát paradoxem nebo prostě dialektickou hrou myšlenek, jak to často vytýkají marxismu lidé, kteří se ani trochu ne namáhali, aby prozkoumali jeho neobyčejně hluboký obsah.

Ve skutečnosti nám však život ukazuje na každém kroku pozůstatky starého v novém jak v přírodě, tak i ve společnosti. A Marx nevsunul kousíček „buržoasního“ práva do komunismu svévolně, nýbrž vzal to, co je ve společnosti, která vzchází z lůna kapitalismu, hospodářsky a politicky nevyhnutelné.

Demokracie má nesmírný význam v osvobozenském boji dělnické třídy proti kapitalistům. Ale demokracie naprosto není nepřekročitelnou mezí, nýbrž jen jednou z etap na cestě od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu ke komunismu.

Demokracie znamená rovnost. Je pochopitelné, jak veliký význam má boj proletariátu za rovnost a heslo rovnosti, je-li správně chápáno ve smyslu zrušení tříd. Avšak demokracie znamená jen formální rovnost. Ihned po uskutečnění rovnosti všech členů společnosti po stránce vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, bude lidstvo nuceno nevyhnutelně řešit otázku, jak jít dále od formální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Jakými etapami, za jakých praktických opatření půjde lidstvo k této vyšší metě, to nevíme a vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak bezměrně klamná je obvyklá buržoasní představa, že socialismus je něco mrtvého a ztrnulého, něco, co je dáno jednou provždy, zatím co ve skutečnosti je to tak, že teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup vpřed ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze veškerého obyvatelstva.

Demokracie je formou státu, jednou z jeho odrůd. A proto demokracie jako každý stát je organisovaným, soustavným používáním násilí vůči lidem. To na jedné straně. Na druhé straně však demokracie znamená formální uznání rovnosti mezi občany, rovného práva všech na určování státního zřízení a na správu státu. A to zas souvisí s tím, že demokracie na jistém stupni svého vývoje, za prvé, stmeluje revoluční třídu proti kapitalismu — proletariát a umožňuje mu rozbít na padrť, rozlámat, smést s povrchu země buržoasní, byť republikánsky buržoasní, státní mašinerii — stálou armádu, policii, úřednictvo — a nahradit ji státní mašinerií demokratičtější, stále však ještě státní mašinerií v podobě ozbrojených dělnických mas, přecházejících k všeobecné účasti lidu v milici.

Zde „kvantita přechází v kvalitu“: takový stupeň demokratismu je spjat s prolomením rámce buržoasní společnosti a počátkem jejího socialistického přebudování. Účastní-li se opravdu všichni správy státu, kapitalismus se pak již nemůže udržet. A vývoj kapitalismu zas vytváří předpoklady, aby se opravdu „všichni“ mohli účastnit správy státu. K těmto předpokladům patří všeobecná znalost čtení a psaní, dosažená již v řadě nejpokročilejších kapitalistických zemí, potom „vyškolení a ukáznění“ milionů dělníků velkým, složitým, zespolečenštěným aparátem pošty, železnic, velkotováren, velkoobchodů, bank atd. atd.

Za takových ekonomických předpokladů je zcela dobře možno přejít okamžitě, s dneška na zítřek, k tomu, aby kapitalisté a byrokraté byli po svém svržení nahrazeni ve věci kontroly výroby a rozdílení, ve věci registrace práce a výrobků ozbrojenými dělníky, všeobecně ozbrojeným lidem. (Otázka kontroly a registrace nesmí být směšována s otázkou vědecky vzdělaného personálu, inženýrů, agronomů a pod.; tito páni pracují dnes, podřizujíce se kapitalistům, a budou pracovat ještě lépe zítra, podřizujíce se ozbrojeným dělníkům.)

Registrace a kontrola je to hlavní, čeho je třeba, aby „byla uvedena do chodu“ a správně fungovala první fáze komunistické společnosti. Všichni občané se zde stávají námezdními zaměstnanci státu, jímž jsou ozbrojení dělníci. Všichni občané se stávají úředníky a dělníky jediného celonárodního, státního „syndikátu“. Jde jen o to, aby všichni pracovali stejnou měrou, správně dodržovali míru práce a dostávali stejný plat. Registrace toho, kontrolu nad tím kapitalismus mimořádně z j e d n o d u š i l v neobyčejně prosté úkony dozoru a záznamu, k jejichž výkonu postačuje znalost čtyř početních úkonů a vydávání patřičných stvrzenek, úkony, které může vykonávat každý gramotný člověk^[3].

Až většina lidu začne vykonávat samostatně a všude takovou registraci a takovou kontrolu kapitalistů (z nichž se nyní stali zaměstnanci) a pánů inteligentíků, kteří si podrželi kapitalistické návyky, pak se tato kontrola stane opravdu universální, všeobecnou, celonárodní, pak se jí nebude možno nijak vyhnout, „nebude se kam ukrýt“.

Celá společnost bude jediná kancelář a jediná továrna s rovností práce a platů.

Avšak tato „tovární‘‘ kázeň, kterou proletariát po potření kapitalistů a svržení vykořisťovatelů rozšíří na celou společnost, naprosto není naším ideálem, ani naším konečným cílem, nýbrž jen stupínkem, nutným k radikálnímu oproštění společnosti od špatností a ničemností kapitalistického vykořisťování a pro další postup vpřed.

Od chvíle, kdy všichni příslušníci společnosti, nebo alespoň převážná většina z nich, se sami naučí spravovat stát, sami vezmou tuto věc do rukou, sami „uvedou do chodu“ kontrolu nad nepatrnou menšinou kapitalistů, nad panstvem, chtějícím si podržet kapitalistické návyky, nad dělníky, hluboko zdemoralisovanými kapitalismem — od té chvíle začíná mizet nutnost jakéhokoli vládnutí vůbec. Čím úplnější je demokracie, tím bližší je chvíle, kdy se tato nutnost stává zbytečnou. Čím demokratičtější je „stát“, který se skládá z ozbrojených dělníků a není „již státem ve vlastním slova smyslu“, tím rychleji začíná odumírat jakýkoli stát.

Neboť až se všichni naučí spravovat a budou opravdu samostatně spravovat společenskou výrobu, až se naučí samostatně vykonávat registraci a kontrolu darmožroutů, panských synků, darebáků a podobných „strážců tradic kapitalismu“, pak vyhýbání se této všeobecné registraci a kontrole se stane nutně tak neuvěřitelně obtížným, bude tak vzácnou výjimkou, bude stíháno pravděpodobně tak rychlým a účinným potrestáním (neboť ozbrojení dělníci jsou lidé praktičtí, a nikoli sentimentální inteligentíci, a sotva dovolí, aby se s nimi žertovalo), že se nezbytnost dodržovat jednoduchá, základní pravidla každého lidského soužití stane velmi brzo zvykem.

A pak bude dokořán otevřena brána k přechodu od první fáze komunistické společnosti k její vyšší fázi a tím zároveň k úplnému odumírání státu^[4].

__________________________________

Poznámky:

[1] Shylock — typ lichváře ze Shakespearova dramatu „Kupec benátský“.(Pozn překl. čes. originálu)

[2] Zde je míněno literární dílo spisovatele N. Pomjalovského „Očerki bursy“ (črty ze semináře), pranýřující absurdní výchovné metody a hrubosti, vládnoucí na počátku druhé poloviny XIX. století v ruských duchovních učilištích. (Pozn překl. čes. originálu)

[3]Když je stát redukován v hlavní části svých funkcí na takovou registraci a kontrolu, prováděnou samými dělníky, přestává být „politickým státem“, „veřejné funkce se mění z funkcí politických v prosté funkce administrativní“ (viz vpředu kapitolu IV, oddíl 2, pojednávající o Engelsově polemice proti anarchistům). (Pozn. Leninova.)

[4]. . .Ve své zprávě na XVIII. sjezdu VKS(b) v březnu 1939 J. V. Stalin při zmínce o Marxově a Engelsově učení o státu pravil: „Někdy lidé říkají: …‚Vykořisťovatelské třídy jsou už u nás úplně odstraněny, socialismus je podstatě vybudován, spějeme ke komunismu. Marxistické učení o státu praví, že za komunismu nemá být žádný stát. Pročpak tedy nenapomáháme odumírání našeho socialistického státu, není už na čase uložit stát do musea starožitností?‘ Tyto otázky svědčí o tom, že tazatelé se svědomitě naučili nazpaměť jednotlivým poučkám Marxova a Engelsova učení o státu. Svědčí však také o tom, že tito soudruzi nepochopili v podstatě toto učení; neujasnili si, v jakých historických poměrech byly vypracovány jednotlivé poučky tohoto učení a zejména neporozuměli nynější mezinárodní situaci, přehlédli skutečnost, že existuje kapitalistické obklíčení a z něho vyplývající nebezpečí pro zemi socialismu...

Jdeme dále, vpřed, ke komunismu. Zůstane u nás stát také v období komunismu?

Ano, zůstane, nebude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení, nebude-Ii úplně odstraněno nebezpečí vojenských útoků zvenčí. Při tom je samozřejmé, že formy našeho státu budou změněny podle toho, jak se bude měnit vnitřní a zahraniční situace.

Nikoli, stát u nás nezůstane, stát odumře, bude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení a bude-li nahrazeno obklíčením socialistickým“ (J. V. Stalin: „Otázky leninismu“, české vydání 1948, str. 576—581). (Pozn red. čes. originálu)