Marxistický internetový archiv - Česká sekce

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen- září 1917
Kapitola IV

POKRAČOVÁNI. ENGELSOVY DODATEČNÉ VYSVĚTLIVKY

Marx vnesl hlavní přínos k posouzení významu zkušeností Komuny. Engels se častokráte vracel k tomuto thematu, vysvětloval Marxovu analysu a jeho závěry a mnohdy objasňuje jiné stránky otázky tak pronikavě a názorně, že se musíme těmito vysvětlivkami zvlášť zabývat.

1. „K bytové otázce“

Ve svém pojednání o bytové otázce (r. 1872), přihlíží již Engels ke zkušenostem Komuny a několikrát probírá úkoly revoluce vzhledem ke státu. Je zajímavé, že na konkretním thematu jsou názorně objasněny na jedné straně rysy, kterými se proletářský stát podobá dnešnímu státu — rysy, které dovolují mluvit v obou případech o státu — a na druhé straně rozdílné rysy nebo přechod ke zničení státu.

„Jak má tedy být vyřešena bytová otázka? V dnešní společnosti se řeší stejně jako kterákoli jiná otázka společnosti: ponenáhlým hospodářským vyrovnáváním poptávky a nabídky, a to je řešení, které ustavičně samo znovu plodí otázku a není tudíž vůbec řešením. Jak vyřeší tuto otázku sociální revoluce, závisí nejen na daných okolnostech, nýbrž souvisí to také s otázkami, které jdou mnohem dále, mezi nimiž je jedna z nejpodstatnějších — otázka odstranění protikladu mezi městem a venkovem. Jelikož není naším úkolem vymýšlet utopistické systémy zřízení budoucí společnosti, bylo by více než zbytečné o tom mluvit. Nesporné je jedno, a to, že nyní je ve velkoměstech dosti obytných budov, aby bylo racionálním využitím těchto budov okamžitě odpomoženo jakékoliv skutečné bytové nouzi. To může být přirozeně provedeno jedině vyvlastněním dnešních majitelů, případně tím, že do jejich domů budou nastěhováni dělníci bez přístřeší nebo dělníci bydlící nyní v přeplněných bytech. A jakmile proletariát dobude politické moci, bude možno takové opatření, diktované veřejným blahem, provést stejně snadno, jako jiná vyvlastnění a zabrání dnešním státem“ (Str. 22 německého vydání z r. 5887).

Zde není zkoumána změna formy státní moci, nýbrž je probírán u obsah její činnosti. Vyvlastnění a zabírání bytů je prováděno podle nařízení dnešního státu. Také proletářský stát formálně „nařídí“ zabrat byty a vyvlastnit domy. Je však jasné, že starý výkonný aparát, úřednictvo spjaté s buržoasií, by se prostě nehodil k provádění nařízení proletářského státu.

… „Je nutno konstatovat, že faktické převzetí všech pracovních nástrojů a veškerého průmyslu pracujícím lidem je přímým opakem proudhonistického ‚výkupu‘. Při ‚výkupu‘ se stává vlastníkem bytu, parcely, pracovního nástroje jednotlivý dělník, při převzetí zůstává společným vlastníkem domů, továren a pracovních nástrojů ‚pracující lid‘. Používání těchto domů, továren a pod. bude asi sotva přenecháno, alespoň v přechodné době, jednotlivcům nebo sdružením bez úhrady nákladů. Stejně zrušení pozemkového vlastnictví neznamená zrušení pozemkové renty, nýbrž její odevzdání, byť i v pozměněné formě, společnosti. Faktické převzetí všech pracovních nástrojů pracujícím lidem tedy naprosto nevylučuje zachování nájemného poměru“ (str. 69).

Otázku, které se dotýká tato úvaha, a to otázku ekonomických základů odumírání státu, prozkoumáme v příští kapitole. Engels se vyjadřuje krajně obezřele a praví, že proletářský stát bude rozdělovat byty „asi sotva“ bezplatně, „alespoň v přechodné době“. Pronájem bytů, patřících veškerému lidu, jednotlivým rodinám za nájemné předpokládá také, že toto nájemné bude vybíráno, že zde bude určitá kontrola, že byty budou rozdělovány podle určité normy. To všecko vyžaduje určité formy státu, ne však zvláštního vojenského a byrokratického aparátu se zvlášť privilegovaným postavením úředních osob. A přechod k takovému stavu, kdy bude možno bezplatně přidělovat byty, souvisí s úplným „odumíráním“ státu.

Když Engels líčí, jak blanquisté po Komuně vlivem jejích zkušeností přešli k zásadnímu stanovisku marxismu, formuluje mimochodem toto stanovisko takto:

„Nutnost politické akce proletariátu a jeho diktatury jako přechod k odstranění tříd a s nimi i státu“... (str. 55).

Někteří milovníci hnidopišství nebo buržoasní „vyhlazovatelé marxismu“ shledají snad rozpor mezi Engelsovým zastáváním se „odstranění státu“ a odmítáním takové formule ve výše uvedené větě z „Anti-Dühringa“ jako anarchistické. Nebylo by divu, kdyby oportunisté zařadili také Engelse k „anarchistům“ — dnes se mezi sociálšovinisty stále více šíří zvyk předhazovat internacionalistům anarchismus.

Marxismus vždy učil, že s odstraněním tříd bude odstraněn i stát. Ve všeobecně známé větě o „odumírání státu“ v „Anti-Dühringovi“ jsou anarchisté obviňováni nikoliv prostě z toho, že jsou pro odstranění státu, nýbrž z toho, že hlásají možnost odstranění státu „s dneška na zítřek“.

Ježto nyní převládající „sociálně demokratická“ doktrina naprosto falešně vykládala poměr marxismu k anarchismu v otázce zničení státu, bude zvlášť užitečné připomenout jednu Marxovu a Engelsovu polemiku proti anarchistům.

2. Polemika proti anarchistům

Tato polemika byla vedena roku 1873. Marx a Engels napsali články proti proudhonistům, „autonomistům“ čili „protiautoritářům“ do italského socialistického sborníku a tyto články vyšly v německém překladu teprve roku 1913 v „Neue Zeit“.

… „Nabývá-li politický boj dělnické třídy — psal Marx, vysmívaje se anarchistům a jejich odmítání politiky — revolučních forem; nahrazují-li dělníci diktaturu buržoasie svou revoluční diktaturou, dopouštějí se strašného zločinu urážky zásad, neboť aby ukojili své ubohé, hamižně všední potřeby a potlačili odpor buržoasie, dávají státu revoluční a přechodnou formu, místo aby složili zbraně a stát odstranili („Neue Zeit“, 32. ročník, 1913/14, sv. I, str. 40).

Výhradně proti takovému „odstraněni“ státu se stavěl Marx, když potíral anarchisty! Naprosto se nestavěl proti tomu, že stát zmizí se zmizením tříd nebo že bude odstraněn s jich odstraněním, nýbrž proti tomu, aby se dělníci zřekli používání zbraní, organisovaného násilí, to jest státu, který má sloužit cíli: „potlačit odpor buržoasie“.

Marx — aby nebyl překrucován opravdový smysl jeho boje proti anarchismu — úmyslně zdůrazňuje: „revoluční a přechodnou formu“ státu, nezbytného proletariátu. Proletariát potřebuje stát jen dočasně. My se naprosto nerozcházíme s anarchisty v otázce odstranění státu jako cíle. Tvrdíme, že k dosažení tohoto cíle je nutno dočasně využít nástrojů, prostředků a metod státní moci proti vykořisťovatelům, tak jako k odstranění tříd je nezbytná zatímní diktatura utiskované třídy. Marx vyzdvihuje proti anarchistům nejostřejší a nejjasnější formulaci otázky: mají dělníci, svrhávajíce jho kapitalistů, „složit zbraně“, anebo jich mají použít proti kapitalistům, aby potlačili jejich odpor? A soustavné používáni zbraní jednou třídou proti druhé — co je to jiného než přechodná forma“ státu?

Nechť se každý sociální demokrat zeptá sám sebe, zda takto kladl otázku státu v polemice proti anarchistům, zda takto kladla tuto otázku ohromná většina oficiálních socialistických stran II. Internacionály.

Engels vykládá tytéž myšlenky ještě mnohem důkladněji a populárněji. Vysmívá se především ideové motanici u proudhonistů, kteří si sami říkali ‚ ‚protiautoritáři“, tj. odmítali jakoukoli autoritu, jakékoli podřízení, jakoukoli vládni moc. Všimněte si továrny, železnice, lodi na širém moři — praví Engels - cožpak není jasné, že bez určitého podřízení se a tudíž bez určité autority nebo moci není možné, aby fungovalo kterékoliv z těchto složitých technických zařízení, založených na užívání strojů a plánovité spolupráci mnoha lidí?

… „Používám-li těchto argumentů — píše Engels — proti nejzarytějším protiautoritářům mohou mi dát jen tuto odpověď: ‚Ó, to je sice pravda, tady však nejde o autoritu, kterou obdařujeme naše delegáty, nýbrž o  u r č i t ý   p ř í k a z‘. Tito lidé mají zato, že můžeme změnit věc, změníme-li její název“...

Když Engels takto ukázal, že autorita a autonomie jsou pojmy relativní, že se pole jejich použití mění s různými fázemi vývoje společnosti, že je nesmyslem pokládat je za něco absolutního, a když dodal, že se oblast používání strojů a velkovýroby stále rozšiřuje, přechází od všeobecných úvah o autoritě k otázce státu.

… „Kdyby autonomisté — píše — chtěli říci jen to, že sociální organisace budoucnosti připustí autoritu pouze v mezích, které jsou nevyhnutelně diktovány výrobními poměry, bylo by možno se s nimi dorozumět. Jsou však slepí ke všem skutečnostem, které činí autoritu nezbytnou, a bojují vášnivě proti slovu.

Proč se neomezují ‚protiautoritáři‘ na to, aby křičeli proti politické autoritě, proti státu? Všichni socialisté jsou zajedno v tom, že stát, a s ním i politická autorita, zmizí v důsledku budoucí sociální revoluce, tj. že veřejné funkce pozbudou svého politického rázu a přemění se v prosté administrativní funkce, střežící sociální zájmy. Protiautoritáři však požadují, aby politický stát byl odstraněn naráz, ještě dříve, než budou odstraněny sociální poměry, které jej zplodily. Požadují, aby prvním aktem sociální revoluce bylo odstranění autority.

Viděli tito pánové vůbec někdy revoluci? Revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen může být. Revoluce je aktem, kterým jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bajonety a děly, tedy prostředky velmi autoritativními. Strana, jež zvítězila, bývá nucena udržovat své panství hrůzou, kterou reakcionářům nahánějí její zbraně. Kdyby se byla Pařížská komuna neopírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoasii, byla by se udržela déle než jeden den? Nemáme ji naopak pokárat za to, že používala této autority příliš málo? Tedy: buď — anebo. Buď protiautoritáři sami nevědí, co říkají, a pak šíří jenom zmatek. Anebo to vědí, a pak zrazují věc proletariátu. V obou případech slouží toliko reakci“ (str. 39).

Tato úvaha se dotýká otázek, které je nutno prozkoumat v souvislosti s thematem o vzájemném poměru politiky a ekonomiky při odumírání státu (tomuto thematu je věnována další kapitola). Jsou to tyto otázky: otázka přeměny veřejných funkcí z funkcí politických v prosté funkce administrativní a otázka „politického státu“. Tento výraz, který zvlášť může vyvolat nedorozumění, ukazuje na proces odumírání státu: odumírající stát na jistém stupni odumírání může být nazván státem nepolitickým.

V této Engelsově úvaze je opět nejskvělejší formulace otázky, namířená proti anarchistům. Sociální demokraté, kteří chtějí být Engelsovými žáky, nesčíslněkrát polemisovali od r. 1873 proti anarchistům, avšak právě oni nepolemisovali tak, jak mají a musejí polemisovat marxisté. Anarchistická představa o odstranění státu je zmatená a nerevoluční — tak posuzoval otázku Engels. Anarchisté nechtějí vidět revoluci právě v jejím vzniku a vývoji, s jejími specifickými úkoly, pokud jde o násilí, autoritu, moc a stát.

Obvyklá kritika anarchismu vyústila u dnešních sociálních demokratů v nejčistší maloměšťáckou banálnost: „My, jářku, uznáváme stát, anarchisté však nikoliv!“ Samozřejmě, že taková banálnost musí odpuzovat všechny jen poněkud soudnější a revolučnější dělníky. Engels říká něco jiného: zdůrazňuje názor všech socialistů, že stát zmizí v důsledku socialistické revoluce. Pak vytyčuje konkretně otázku revoluce, právě tu otázku, kterou obyčejně sociální demokraté z oportunismu obcházejí, přenechávajíce ji, abych tak řekl, k výhradnímu „zpracování“ anarchistům. A Engels, když vytyčuje tuto otázku, bere věc za pravý konec: neměla Komuna vice užívat revoluční moci státu, tj. proletariátu ozbrojeného a zorganisovaného v panující třídu?

Nynější oficiální sociální demokracie odbývala obyčejně otázku konkretních úkolů proletariátu v revoluci buď prostě šosáckými vtipy, nebo v nejlepším případě vyhýbavou sofistickou frází: „Potom se uvidí“. Anarchisté pak měli právo namítat proti sociální demokracii, že se zpronevěřuje svému úkolu revoluční výchovy dělnictva. Engels využívá zkušeností poslední proletářské revoluce právě k tomu, aby co nejkonkretněji prozkoumal, co má dělat proletariát, pokud jde o banky a stát, a jak to má dělat.

3. Dopis Bebelovi

Jednou z nejskvělejších, ne-li vůbec nejskvělejší úvahou v Marxových a Engelsových dílech o státu je místo v Engelsově dopisu Bebelovi z 18.—28. března 1875. Tento dopis mimochodem řečeno — po prvé Bebel otiskl, pokud víme, v druhém dílu svých pamětí (,‚Z mého života“), který vyšel roku 1911, tj. 36 let po napsání a odeslání dopisu.

Engels, kritisuje týž návrh gothajského programu, který také Marx zkritisoval v proslulém dopise Brackovi, a dotýkaje se zvláště otázky státu, napsal Bebelovi:

… „Svobodný lidový stát se přeměnil ve svobodný stát. V gramatickém slova smyslu je svobodný takový stát, který je svobodný vůči svým občanům, tedy stát s despotickou vládou. Všeho toho tlachání o státu by se již mělo zanechat, zejména od dob Komuny, která již nebyla státem ve vlastním smyslu. ‚Lidový stát‘ byl nám anarchisty do omrzení předhazován, ačkoliv již v Marxově spisu proti Proudhonovi a potom v ‚Komunistickém manifestu‘ se přímo praví, že zavedením socialistického společenského řádu se stát sám rozpouští (sich auflöst) a mizí. Jelikož stát je jen přechodným zařízením, kterého se používá v boji, v revoluci, k násilnému potlačení nepřátel, je čirým nesmyslem mluvit o svobodném lidovém státě. Pokud proletariát p o t ř e b u j e  státu, potřebuje ho nikoliv v zájmu svobody, nýbrž v zájmu potlačení svých nepřátel, jakmile je možno mluvit o svobodě, stát jako takový přestává existovat. My bychom proto navrhovali zaměnit všude slovo s t á t  slovem ‚obec‘ (Gemeinwesen), krásným starým německým slovem, plně odpovídajícím francouzskému ‚komuna‘“ (str. 322 německého originálu)[1].

Je třeba mít na zřeteli, že tento dopis se týká programu strany, který Marx kritisoval v dopise, datovaném jen o několik týdnů později než tento dopis (Marxův dopis z 5. května 1875) a že Engels žil tehdy v Londýně spolu s Marxem. Když proto Engels v poslední větě praví: „my“ je nesporné, že navrhuje vůdci německé dělnické strany jménem svým i Marxovým, aby vyškrtl z programu slovo „stát“ a nahradil je slovem „obec“.

Jaký řev o „anarchismu“ by spustili pohlaváři dnešního marxismu, zfalšovaného k použití pro oportunisty, kdyby jim někdo navrhl takovou opravu programu!
Nechť řvou. Za to je buržoasie pochválí.

My však budeme konat své dílo. Při revisi programu naší strany musí být Engelsova a Marxova rada bezpodmínečně uvážena, abychom se přiblížili pravdě, abychom obnovili marxismus a oprostili jej od zkomolenin, abychom lépe řídili boj dělnické třídy za osvobození. Mezi bolševiky se jistě nevyskytnou lidé, kteří by měli námitky proti Marxově a Engelsově radě. Obtíž bude snad jen v termínu. Němčina má pro „obec“ [2] dvě slova, z nichž Engels zvolil to, které označuje nikoliv jednotlivou obec, nýbrž jejich souhrn, systém obcí. V ruštině[3] takového slova není a bude snad nutno zvolit francouzské slovo „komuna“, třebaže má také své závady.

„Komuna nebyla již státem ve vlastním smyslu“, to je theoreticky velmi důležité Engelsovo tvrzení. Po tom, co jsme už uvedli, je toto tvrzení zcela pochopitelné. Komuna přestávala být státem, jelikož byla nucena potlačovat nikoli většinu obyvatelstva, nýbrž menšinu (vykořisťovatele); buržoasní státní mašinerii rozbila; místo zvláštní moci k potlačení vystupovalo na scénu samo obyvatelstvo. Všechno to jsou odchylky od státu ve vlastním smyslu. A kdyby se byla Komuna upevnila, „odumřely“ by v ní stopy státu samy sebou, nebyla by potřebovala „odstraňovat“ jeho instituce: přestaly by fungovat, protože by časem neměly co dělat.

„Anarchisté nám do omrzení předhazovali ‚lidový stát‘ “; říkaje to, má Engels na zřeteli především Bakunina a jeho výpady proti německým sociálním demokratům. Engels pokládá tyto výpady za správné potud, pokud „lidový stát“ je týmž nesmyslem a touž odchylkou od socialismu jako „svobodný lidový stát“. Engels se snaží korigovat boj německých sociálních demokratů proti anarchistům, uvést tento boj na zásadně správnou základnu a oprostit jej od oportunistických předsudků o „státu“. Běda! Engelsův dopis ležel 36 let pod pokličkou. Uvidíme později, že Kautský i po uveřejnění tohoto dopisu tvrdošíjně opakuje v podstatě tytéž chyby, před kterými varoval Engels.

Bebel odpověděl Engelsovi dopisem z 21. září 1875, v němž mimo jiné psal, že „úplně souhlasí“ s jeho posudkem návrhu programu a že vytýkal Liebknechtovi ústupnost (str. 304 německého vydání Bebelových pamětí, sv. II.). Nahlédneme-li však do Bebelovy brožury „Naše cíle“ ‚ nalezneme v ní naprosto nesprávné výroky o státu:

„Stát má být přeměněn ze státu, založeného  n a  t ř í d n í m   p a n s t v í,   v e   s t á t   l i d o v ý“ (německé vydání „Unsere Ziele“, 1886, str. 54).

Tak je to vytištěno v devátém (devátém!) vydání Bebelovy brožury! Není divu, že tak tvrdošíjné opakování oportunistických úsudků o státu přešlo německé sociální demokracii do krve, zejména když revoluční Engelsovy vysvětlivky byly strkány do zásuvky a veškeré životní poměry na dlouhou dobu „odnaučovaly“ revoluci.

4. Kritika návrhu erfurtského programu[4]

Kritika návrhu erfurtského programu, kterou poslal Engels Kautskému 29. června 1891 a která byla uveřejněna teprve po deseti letech v „Neue Zeit“, nemůže být opominuta při rozboru marxistického učení o státu, poněvadž je hlavně věnována právě kritice oportunistických názorů sociální demokracie v otázkách státního zřízení.

Mimochodem poznamenáváme, že také v otázkách ekonomiky dává Engels jeden neobyčejně cenný pokyn, který je důkazem, jak pozorně a rozmyslně sledoval zejména změny novodobého kapitalismu, a jak proto dovedl do jisté míry předvídat úkoly naší, imperialistické, epochy. Zde je tento pokyn: o slovu „bezplánovitost“ (Planlosigkeit), kterého je použito v návrhu programu při charakteristice kapitalismu, Engels píše:

„Přecházíme-li od akciových společností k trustům, které si podřizují a monopolisují celá průmyslová odvětví, přestává zde nejen soukromá výroba, nýbrž i bezplánovitost“ („Neue Zeit“, XX. ročník, 1901-1902, Sv. I, str. 8)[5].

Zde je zdůrazněna nejzákladnější these v theoretickém zhodnocení novodobého kapitalismu, t. j. imperialismu, a to, že se kapitalismus přeměňuje v monopolistický kapitalismus. Poslední slovo nutno podtrhnout, neboť velmi rozšířenou chybou je buržoasně reformistické tvrzení, že prý monopolistický nebo státně monopolistický kapitalismus není ji kapitalismem, že prý již může být nazván „státním socialismem“ atd. Úplnou plánovitost ovšem trusty nepřinášely, dosud nepřinášejí a přinést nemohou. Ale pokud přinášejí plánovitost, pokud magnáti kapitálu zjišťují předem rozsah výroby ve státním nebo dokonce mezinárodním měřítku, pokud ji plánovitě regulují, zůstáváme přece jen v kapitalismu, byť v jeho novém stadiu, bezesporu však v kapitalismu. „Blízkost“ takového kapitalismu k socialismu musí být pro skutečné zástupce proletariátu důkazem pro blízkost, snadnost, uskutečnitelnost a neodkladnost socialistické revoluce, a nikterak důvodem k tomu, aby trpělivě snášeli odmítání této revoluce a zkrášlování kapitalismu, což dělají všichni reformisté.

Vraťme se však k otázce státu. Engels zde podává zvlášť cenné pokyny trojího druhu: za prvé v otázce republiky, za druhé v otázce spojitosti národnostní otázky se státním zřízením, za třetí v otázce místní samosprávy.

Pokud jde o republiku, učinil Engels z této otázky těžiště své kritiky návrhu erfurtského programu. A vzpomeneme-li si, jakého významu nabyl erfurtský program v celé mezinárodní sociální demokracii, jak se tento program stal vzorem pro celou II. Internacionálu, můžeme bez nadsázky říci, že zde Engels kritisuje oportunismus celé II. Internacionály.

„Politické požadavky návrhu — píše Engels — mají velké nedostatky. To co mělo být vlastně řečeno, v  n ě m  n e n í“ (podtrženo Engelsem)*.

A dále se vysvětluje, že německá ústava je vlastně kopií svrchovaně reakční ústavy z r. 1850, že říšský sněm je, jak se vyjádřil Vilém Liebknecht, jen „fíkovým listem absolutismu“, že je „zřejmým nesmyslem“ chtít na základě ústavy, uzákoňující malé státy a spolek německých malých států, uskutečnit „převedení všech pracovních prostředků do společného vlastnictví“.

„Dotýkat se tohoto thematu je nebezpečné“, dodává Engels, jsa si dobře vědom, že v Německu není možno legálně v programu vznést požadavek republiky. Avšak nesmiřuje se jen tak prostě s tímto nesporným argumentem, kterým se ‚všichni‘ spokojují. Pokračuje: „A přec je nutno tak neb onak věcí hnout. Jak je toho zapotřebí, dokazuje právě nyní oportunismus, který proniká (einreissende) do značné části sociálně demokratického tisku. Ze strachu, aby nebyl obnoven zákon proti socialistům[6], nebo při vzpomínce na některé ukvapené výroky pronesené za platnosti tohoto zákona, chtějí nyní, aby strana uznala dnešní zákonný stav v Německu za postačující k pokojnému prováděni všech svých požadavků“[7]...

Hlavní fakt, že postup německých sociálních demokratů byl určován strachem před obnovou výjimečného zákona, vyzvedá Engels do popředí a bez okolků jej nazývá oportunismem; prohlašuje, že právě proto, že v Německu neexistuje republika a svoboda, jsou naprosto nesmyslné sny o „pokojné“ cestě. Engels je dosti obezřetný, aby si nesvázal ruce. Přiznává, že v zemích, kde je republika nebo velmi značná svoboda, „lze si představit“ (jen „představit“) pokojný vývoj k socialismu, ale v Německu — opakuje:

„V Německu, kde vláda je téměř všemocná, kdežto říšský sněm a všechny statní zastupitelské instituce jsou bez skutečné moci, v Německu hlásat něco takového a nadto ještě bez jakékoli potřeby, znamená snímat absolutismu fíkový list a stavět se místo něho před obnažené místo...

Absolutismus také vskutku zastírali, jak se ukázalo, ve své převážné většině oficiální vůdcové německé sociálně demokratické strany, která uschovala tyto pokyny „do zásuvky“.

… „Taková politika může jen konec konců svést vlastní stranu na scestí. Všeobecné, abstraktní politické otázky jsou stavěny do popředí a tím jsou zastírány nejbližší konkretní otázky, které se samy sebou dostanou na denní pořad při prvních velkých událostech, při první politické krisi. Co z toho může vzejít, než to, že strana bude najednou v rozhodující chvíli bezradná, že v rozhodujících otázkách zavládne v ní nejasnost a nejednota, poněvadž se o těchto bodech nikdy nediskutovalo...

Toto zapomínání na velká hlavní hlediska pro chvilkové zájmy dne, tato honba za chvilkovými úspěchy a boj o ně bez ohledu na pozdější následky, toto obětování budoucnosti hnutí prospěchu přítomnosti může být snad míněno ‚poctivě‘. Je to však oportunismus a zůstane jím, a ‚poctivý‘ oportunismus je snad ze všech nejnebezpečnější...

Je-li co nesporné, tedy to, že naše strana a dělnická třída může dospět k moci jedině za takové politické formy, jako je demokratická republika. Ta je dokonce specifickou formou pro diktaturu proletariátu, jak již ukázala veliká francouzská revoluce“[8]...

Engels zde opakuje zvlášť výrazně hlavní myšlenku, která se vine jako červená nit všemi Marxovými spisy, myšlenku, že demokratická republika je nejbližší cestou k diktatuře proletariátu. Neboť taková republika, ač naprosto neodstraňuje panství kapitálu, a tudíž útisk mas a třídní boj, vede nevyhnutelně k takovému rozšíření, rozvinutí, projevení se a zostření tohoto boje, že jakmile nastává možnost ukojení podstatných zájmů utiskovaných mas, uskutečňuje se tato možnost nevyhnutelně a jedině v diktatuře proletariátu, ve vedení těchto mas proletariátem. Pro celou II. Internacionálu jsou to také „zapomenutá slova“ marxismu a že upadla v zapomenutí, bylo neobyčejně jasně prokázáno dějinami menševické strany v prvém pololetí ruské revoluce roku 1917.

Pokud jde o federativní republiku v souvislosti s národnostním složením obyvatelstva, Engels psal:

„Co má povstat místo dnešního Německa?“ (s jeho reakční monarchistickou ústavou a s jeho stejně reakčním rozdělením na malé státy, zvěčňujícím zvláštnosti „prušáctví“, místo aby je nechalo rozplynout v Německu jako celku). „Podle mého názoru může proletariát použít jediné formy jednotné a nedílné republiky. Federativní republika je ještě i dnes, všeobecně řečeno, nutností na ohromném území Spojených států, ačkoliv se již ve východní části stává překážkou. Byla by pokrokem v Anglii, kde na dvou ostrovech žijí čtyři národy a kde, přestože je tam jeden parlament, existují vedle sebe tři systémy zákonodárství. Stala se již dávno překážkou v malém Švýcarsku a federativní republiku tam lze trpět pouze proto, že Švýcarsko se spokojuje úlohou zcela pasivního člena evropského systému států. Pro Německo by bylo federativní pošvýcarštění ohromným krokem zpět. Spolkový stát se od zcela jednotného státu liší ve dvou bodech: předně, že každý jednotlivý stát, patřící ke spolku, má své zvláštní občanské a trestní zákonodárství, své zvláštní soudní zřízení, a pak, že kromě lidové sněmovny existuje sněmovna představitelů státu, ve které hlasuje každý kanton jako takový, ať je veliký nebo malý.“ V Německu je spolkový stát přechodem k úplně jednotnému státu, a „revoluci shora“ let 1866 a 1870[9] nutno nikoliv anulovat, nýbrž doplnit „hnutím zdola““[10].

Formy státu nejenom nejsou Engelsovi lhostejné, nýbrž naopak, Engels se neobyčejně pečlivě snaží analysovat právě přechodné formy, aby podle konkretně historických zvláštností každého jednotlivého případu zjistil, jakým přechodem — přechodem od čeho k čemu — je daná přechodná forma.

Jako Marx, i Engels obhajuje s hlediska proletariátu a proletářské revoluce demokratický centralismus, jednotnou a nedílnou republiku. Federativní republiku pokládá buď za výjimku a překážku vývoje, nebo za přechod od monarchie k centralistické republice, za „pokrok“ v určitých zvláštních podmínkách. A mezi těmito zvláštními podmínkami stojí na prvním místě národnostní otázka.

Jako u Marxe, i u Engelse, třebaže bezohledně kritisovalj reakčnost malých států a zastírání této reakčnosti národnostní otázkou v určitých konkretních případech, neprojevuje se nikde ani dost málo snaha přenést se přes národnostní otázku, snaha, kterou se často prohřešují holandští a polští marxisté, vycházející z naprosto oprávněného boje proti šosácky omezenému nacionalismu „svých“ malých států.

Dokonce i v Anglii, kde zeměpisné podmínky, pospolitost řeči i dějiny mnohých staletí mohly „vyřídit“, jak by se zdálo, národnostní otázku jednotlivých malých dílů Anglie, dokonce i tam Engels přihlíží k jasné skutečnosti, že národnostní otázka není ještě překonána, a proto uznává federativní republiku za „pokrok“. Rozumí se samo sebou, že se přitom ani dost málo nezříká kritiky nedostatků federativní republiky a nejrozhodnější propagandy boje za jednotnou, centralisticko-demokratickou republiku.

Avšak demokratický centralismus Engels naprosto nechápe v onom byrokratickém smyslu, v kterém používají tohoto pojmu buržoasní a maloburžoasní ideologové, mezi nimi i anarchisté. Centralismus podle Engelse naprosto nevylučuje tak širokou místní samosprávu, která při dobrovolné obhajobě jednoty státu „komunami“ a oblastmi odstraňuje bezpodmínečně jakýkoli byrokratismus a jakékoli „poroučení“ shora.

… „Tedy jednotná republika — píše Engels, rozvíjeje programové názory marxismu na stát — avšak nikoli ve smyslu nynější francouzské republiky, která není nic jiného než roku 1798 založené císařství bez císaře. Od r. 1792 do r. 1798 měl každý francouzský departement, každá obec (Gemeinde) úplnou samosprávu podle amerického vzoru, a tu musíme mít i my! Jak má být organisována samospráva a jak je možno se obejít bez byrokracie, nám ukázala a dokázala Amerika a první francouzská republika a ukazuje to dnes ještě Kanada, Australie a jiné anglické kolonie.

A taková provinční (oblastní) a obecní samospráva je mnohem svobodnější institucí než na příklad švýcarský federalismus, kde sice kanton je velmi nezávislý na spolku (t. j. na federativním státu jako celku), ale také na okresu (Bezirk) a obci. Kantonální vlády jmenují okresní hejtmany (Bezirksstatthalter) a prefekty, což je v zemích anglického jazyka naprosto neznámé, a což musíme my v budoucnu rozhodně odstranit, jako pruské zemské rady a vládní rady (komisaře, okresní hejtmany, gubernátory a vůbec všechny úředníky, jmenované shora). Engels navrhuje podle toho formulovat článek programu o samosprávě takto: ‚Úplná samospráva v provincii (gubernii nebo oblasti), okresu a obci s pomocí úředníků volených podle všeobecného hlasovacího práva; zrušení všech místních a provinčních úřadů jmenovaných státem‘ “[11].

.

V „Pravdě“ (Č. 68 z 28. května 1917), zastavené vládou Kerenského a ostatních „socialistických“ ministrů, jsem již poukazoval[12] na to, jak se v tomto bodě — samozřejmě naprosto ne v tomto jediném bodě — naši pseudo-socialističtí zástupci pseudo-revoluční pseudo-demokracie nehorázně odchýlili od demokratismu. Je pochopitelné, že lidé, kteří se spřáhli „koalicí“ s imperialistickou buržoasií, byli k těmto připomínkám hluší.

Krajně důležitá je poznámka, že Engels vyvrací s fakty v rukou, na zcela přesném příkladě, neobyčejně rozšířený předsudek — zejména mezi maloburžoasní demokracii — že prý federativní republika rozhodně znamená více svobody než republika centralistická. To je nesprávné. Fakta uváděná Engelsem o centralistické francouzské republice let 1792—1798 a o federativní republice švýcarské, to vyvracejí. Skutečně demokratická centralistická republika dávala více svobody než republika federativní. Či jinými slovy: nejširší místní, oblastní a jiná svoboda, známá v historii, byla dána centralistickou, a nikoli federativní republikou.

Této skutečnosti, jako vůbec celé otázce federativní a centralistické republiky a místní samosprávy byla a je věnována v naší stranické propagandě a agitaci nedostatečná pozornost.

5. Předmluva k Marxově „občanské válce“ z r. 1891

V předmluvě k 3. vydání „Občanské války ve Francii“ — tato předmluva je datována 18. března 1891 a byla původně uveřejněna v „Neue Zeit“ — podává Engels kromě zajímavých letmých připomínek k otázkám, souvisícím se stanoviskem ke státu, neobyčejně jasný souhrn poučení z Komuny. Tento souhrn, prohloubený veškerými zkušenostmi dvacetiletého období, které oddělovalo autora od Komuny, a zahrocený speciálně proti „pověrečné víře ve stát“, rozšířené v Německu, může být právem nazván posledním slovem marxismu v otázce, kterou zkoumáme.

„Ve Francii — poznamenává Engels — byli dělníci po každé revoluci ozbrojeni; proto první starosti buržoasie, držící v rukou státní kormidlo, bylo vždy dělníky odzbrojit. Po každé revoluci, vybojované dělníky, nastává proto nový boj, který končí porážkou dělníku“...

Bilance zkušeností buržoasních revolucí je právě tak stručná, jako výrazná. Podstata věci — mimo jiné také v otázce státu (m á   p o t l a č e n á   t ř í d a   z b r a n ě?) - je zde vystižena skvěle. Právě tuto podstatu nejčastěji obcházejí jak profesoři, kteří jsou ovlivňováni buržoasní ideologií, tak i maloburžoasní demokraté. V ruské revoluci r. 1917 připadla „menševikovi“, „také-marxistovi‘‘ Ceretělimu čest (cavaignacovská[13] čest) vyžvanit toto tajemství buržoasních revolucí. Ve svém „historickém“ projevu 9. června se Ceretěli podřekl, že buržoasie je odhodlána petrohradské dělníky odzbrojit, prohlašuje ovšem toto rozhodnutí i za své rozhodnutí, jakož i za „státní“ nutnost vůbec!

Historická řeč Ceretěliho z 9. června bude ovšem pro každého historika revoluce r. 1917 jednou z nejnázornějších ilustrací, jak blok eserů a menševiků, vedený panem Ceretělim, přešel na stranu buržoasie proti revolučnímu proletariátu.

Druhá letmá Engelsova poznámka, také souvisící s otázkou státu, se týká náboženství. Je známo, že německá sociální demokracie, stávající se stupněm svého zahnívání stále oportunističtější, propadala stále častěji nesprávnému šosáckému výkladu proslulé formule: „náboženství je soukromou věcí“. Totiž: tato formule byla vykládána tak, že prý otázka náboženství je soukromou věcí také pro stranu revolučního proletariátu!! Proti této úplné zradě revolučního programu proletariátu se také postavil Engels, jenž roku 1891 pozoroval jen velmi slabé zárodky oportunismu ve své straně a vyjadřoval se proto nanejvýš šetrně:

„Jelikož v Komuně zasedali téměř výhradně dělníci nebo uznaní zástupci dělníků, měla také její usnesení naprosto proletářský ráz. Buď tato usnesení dekretovala takové reformy, kterých se republikánská buržoasie zřekla pouze z podlé zbabělosti a které tvoří nutnou základnu svobodné činnosti dělnické třídy. Tak je tomu s uskutečněním zásady, že náboženství je  v z h l e d e m   k e   s t á t u   pouze soukromou věcí. Neboť Komuna vydávala usneseni, která byla přímo v zájmu dělnické třídy a zčásti se hluboce vrývala do starého společenského řádu“...

Engels úmyslně podtrhl slova „vzhledem ke státu“, aby ťal do živého německý oportunismus, který prohlašoval náboženství zhledem k straně za soukromou věc, a takto snižoval stranu revolučního proletariátu na úroveň nejbanálnějšího „svobodomyslného“ šosáctví, které je ochotno připustit bezkonfesijnost, upouští však od boje strany proti náboženskému opiu, otupujícímu lid.

Budoucí historik německé sociální demokracie najde při zkoumání kořenů jejího hanebného krachu roku 1914 mnoho zajímavých faktů o této otázce, počínaje vyhýbavými projevy v článcích ideologického vůdce strany Kautského, otevírajícími dokořán dveře oportunismu, až po stanovisko strany k „Los - von - der - Kirche - Bewegung“ (hnutí za odluku od církve) r. 1913.

Přejdeme však k tomu, jak Engels 20 let po Komuně shrnul z ní poučení pro bojující proletariát.

Hle, jaká poučení vyzvedal Engels do popředí:

… „Právě ona utiskující moc dřívější centralisované vlády, armáda, politická a byrokracie, kterou vytvořil Napoleon roku 1798 a kterou od té doby přejímala každá nová vláda jako vítaný nástroj a využila ho proti svým odpůrcům, právě tato moc musela padnout všude ve Francii, jako padla v Paříži.

Komuna musela od prvopočátku uznat, že dělnická třída, jakmile se ujala panství, nemůže dále hospodařit se starou mašinerií, že dělnická třída, aby opět nepozbyla svého vlastního, právě vydobytého panství, musí odstranit celou starou utiskující mašinerii, která byla dosud používána proti ní samé, jednak se zajistit proti svým vlastním poslancům a úředníkům tím, že je všechny bez jakékoliv výjimky prohlásila za kdykoli sesaditelné“...

Engels znovu a znovu zdůrazňuje, že nejenom v monarchii, nýbrž i v demokratické republice zůstává stát státem, tj. podržuje svůj hlavní význačný rys: přeměňovat úřední osoby, „služebníky společnosti“, její orgány, v pány nad společností.

… „Proti této, ve všech dosavadních státech nevyhnutelné přeměně státu a státních orgánů ze služebníků společnosti v pány nad společností použila Komuna dvou neomylných prostředků. Za prvé, obsazovala všechny funkce, funkce administrativní, soudcovské i osvětové lidmi, zvolenými podle všeobecného hlasovacího práva, a nadto dala voličům právo je kdykoliv odvolat. A za druhé, platila všem úředníkům, vysokým i nízkým, jen plat, který dostávali jiní dělníci. Nejvyšší služné, které vůbec platila, bylo 6ooo franků[14]. Tím byla vybudována bezpečná hráz proti honbě za sinekurami a kariérismu, dokonce bez imperativních mandátů delegátů do zastupitelských sborů, které Komuna nadto zavedla“...

…

Engels se zde přibližuje k oné zajímavé hranici, kde se důsledná demokracie na jedné straně přeměňuje v socialismus, a na druhé straně vyžaduje socialismu. Neboť k zrušení státu je zapotřebí přeměnit funkce státní služby v tak prosté kontrolní a registrační úkony, aby mohly být vykonávány převážnou většinou obyvatelstva, a později také veškerým obyvatelstvem. Úplné odstranění kariérismu vyžaduje, aby „čestné“, byť bezplatné místečko ve státní službě nemohlo být stupínkem k vyšplhání se na vysoce honorované funkce v bankách a akciových společnostech, jak se ustavičně stává ve všech nejsvobodnějších kapitalistických zemích.

Engels se však nedopouští chyby, kterou dělají někteří marxisté, např. pokud jde o právo národů na sebeurčení; za kapitalismu je prý toto právo nemožné, za socialismu pak zbytečné. Podobnou, zdánlivě duchaplnou, ve skutečnosti však nesprávnou argumentaci by bylo možno říci stejně o kterémkoli demokratickém zřízení, také o malém služném úředníků, neboť krajně důsledný demokratismus je za kapitalismu nemožný a za socialismu odumře jakákoliv demokracie.
To je sofisma, připomínající starý vtip, ztrátou kolikátého vlas se člověk stává plešatým.

Rozvinutí demokracie do všech důsledků, vypátrání forem takového rozvinutí, jich ověření v praxi atd. — to vše je jedním z podstatných úkolů boje za sociální revoluci. Žádný demokratismus sám o sobě socialismus nepřinese, avšak v životě nebude demokratismus nikdy „vzat sám o sobě“, nýbrž bude „vzat společně s jinými jevy“, bude působit také na ekonomiku, pohánět její přetvoření, bude ovlivňován hospodářským vývojem atd. Taková je dialektika živoucí historie.

Engels pokračuje:
Toto rozmetání (Sprengung) staré státní moci a její nahrazení mocí novou, skutečně demokratickou, je zevrubně vylíčeno v třetím oddílu ‚Občanské války‘. Bylo však nutno zabývat se zde stručně ještě jednou některými rysy tohoto procesu, poněvadž právě v Německu přešla pověrečná víra ve stát z filosofie do obecného vědomí buržoasie, ba i mnohých dělníků. Podle učení filosofů je stát ‚uskutečněním ideje‘, nebo do filosofické řeči přeloženým královstvím božím na zemi, místem, kde se uskutečňuje nebo má uskutečnit věčná pravda a spravedlnost. A z toho vyvěrá pověrečná úcta ke státu a ke všemu, co má nějaký vztah ke státu, která se zakořeňuje tím snáze, jelikož si lidé již z dětství zvykají myslet, že záležitosti a zájmy společné celé společnosti nemohou být obstarávány a střeženy jinak, než jak tomu bylo dosud, tj. státem a jeho úředníky, odměňovanými výnosnými sinekurami. Lidé si představují, že dělají neobyčejně smělý krok vpřed, zbavují-li se víry v dědičnou monarchii a stávají-Ii se stoupenci demokratické republiky. Ve skutečnosti však stát není nic jiného než mašinerie k potlačování jedné třídy druhou, a to v demokratické republice stejně jako v monarchii. I v nejlepším případě je stát zlem, který dědí proletariát, jenž zvítězil v boji o třídní panství; jako Komuna, tak i zvítězivší proletariát bude muset rázně odříznout nejhorší stránky tohoto zla. Teprve generace, vyrostlá v nových svobodných společenských poměrech, bude s to vyhodit celé toto haraburdí státu“.

Engels varoval Němce, aby, až monarchie bude nahrazena republikou, nezapomněli na principy socialismu v otázce státu vůbec. Jeho výstrahy se dnes čtou přímo jako lekce pro pány Ceretěli a Černovy, kteří ve své „koaliční“ praxi prokázali pověrečnou víru ve stát a pověrečnou úctu k němu!

Ještě dvě poznámky: 1. Praví-li Engels, že v demokratické republice „stejně“ jako v monarchii zůstává stát „mašinerií k potlačování jedné třídy druhou‘‘ ‚ naprosto to neznamená, že forma útisku je proletariátu lhostejná, jak „učí“ někteří anarchisté. Širší, svobodnější a zjevnější forma třídního boje a třídního útlaku skýtá proletariátu obrovské ulehčení v boji za odstranění tříd vůbec.

2. Proč teprve nová generace bude s to dočista vyhodit celé toto haraburdí státu — tato otázka souvisí s otázkou překonání demokracie, ke které také přejdeme.

6. Engels o překonání demokracie

Engels se o tom vyslovil ve spojitosti s otázkou vědecké nesprávnosti názvu „sociální demokrat“.

V předmluvě k vydání svých článků ze sedmdesátých let na různá themata, hlavně „internacionálního“ obsahu („Internationales aus dem Volksstaat“) — datované 3. ledna 1894, tedy napsané půl druhého roku před smrtí — Engels psal, že ve všech článcích používá termínu „komunista“, a nikoli „sociální demokrat“, neboť sociálními demokraty se tehdy nazývali proudhonisté ve Francii a lassallovci v Německu.

… „Pro Marxe a mne — pokračuje Engels — bylo proto naprosto nemožné použít k označení našeho zvláštního stanoviska výrazu tak mnohoznačného. Dnes je tomu jinak, a toto slovo (,‚sociální demokrat“) snad nevadí (rnag passieren), třebas je nepřesné (unpassend, nevhodné) pro stranu, jejíž hospodářský program není jenom všeobecně socialistický, nýbrž přímo komunistický, pro stranu, jejímž konečným politickým cílem je překonání celého státu, tedy i demokracie. Názvy   s k u t e č n ý ch   (podtrženo Engelsem) politických stran nejsou však nikdy zcela správné, strana se rozvíjí, název zůstává“.

Dialektik Engels zůstává na sklonku svého života věren dialektice. Já i Marx, praví Engels, jsme měli skvělý, vědecky přesný název strany, ale neměli jsme skutečnou, tj. masovou proletářskou stranu. Nyní (koncem XIX. století) existuje sice skutečná strana, avšak její název je vědecky nesprávný. To není nic hrozného, to „nevadí“, jen když se strana bude rozvíjet, jen když vědecká nepřesnost jejího názvu jí nezůstane neznáma a nebude jí překážet rozvíjet se správným směrem!

Mnohý vtipálek by snad chtěl i nás, bolševiky, utěšovat Engelsovým způsobem: máme skutečnou stranu, která se skvěle rozvíjí, „nevadí“ tedy i takové nic neříkající, nevkusné slovo jako „bolševik“, které nevyjadřuje absolutně nic, kromě čistě náhodné okolnosti, že jsme měli na sjezdu roku 1903 (Brusel, Londýn)[15] většinu... Snad dnes, kdy v důsledku červencového a srpnového pronásledování naší strany republikány a „revoluční“ maloburžoasní demokracií se slovo „bolševik“ stalo mezi veškerým lidem čestným pojmenováním a kdy tato persekuce znamenala kromě toho tak ohromný, historicky významný krok vpřed, jaký udělala naše strana ve svém skutečném rozvoji, snad bych ani já netrval na svém dubnovém návrhu na změně názvu naší strany. Snad bych navrhl našim soudruhům „kompromis“: pojmenovat stranu komunistickou a v závorkách připojit slovo bolševici...

Avšak otázka názvu strany je mnohem méně důležitá než otázka poměru revolučního proletariátu k státu.

V obvyklých úvahách o státu je ustavičně dělána chyba, před kterou zde Engels varuje a které jsme se letmo dotkli v předchozím výkladu. Totiž: ustavičně se zapomíná na to, že zrušení státu znamená také zrušení demokracie, že odumírání státu znamená odumírání demokracie.

Na prvý pohled se takové tvrzení zdá nanejvýš podivné a nesrozumitelné snad u někoho dokonce vznikne obava, zda neočekáváme příchod takového společenského zřízeni, kdy nebude dbáno zásady podřízení se menšiny většině, neboť demokracie přece takovou zásadu uznává?

Nikoli. Demokracie není totožná s podřízením se menšiny většině. Demokracie je stát, který uznává podřízení se menšiny většině, tj. organisace k soustavnému používání násilí jedné třídy nad druhou, jedné části obyvatelstva nad druhou.

Vytyčujeme si za konečný cíl zrušení státu, tj. každého organisovaného a soustavného násilí, každého používání násilí nad lidmi vůbec. Neočekáváme příchod takového společenského řádu, kdy se nebude dbát zásady podřízení se menšiny většině. Avšak, usilujíce o socialismus jsme přesvědčeni, že bude přerůstat v komunismus a že ve spojitosti s tím bude mizet jakákoli potřeba násilí nad lidmi vůbec, potřeba podřízení se jednoho člověka druhému, jedné části obyvatelstva druhé jeho části, neboť lidé si zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití bez násilí a bez podřízení.

Engels, právě aby zdůraznil tento prvek zvyku, mluví o nové generaci „vyrostlé v nových, svobodných společenských poměrech, která bude s to dočista vyhodit celé toto haraburdí státu“ - jakéhokoli státu, tedy i státu demokraticko-republikánského.

Abychom to mohli objasnit, je třeba probrat otázku ekonomických základů odumírání státu.

__________________________________

Poznámky:

[1] Marx-Engels: „Kritiky programů“, (Svoboda, 1948), str. 60—61. (Pozn red. čes. originálu)

[2] „Gemeinde“ a „Gemeinwesen“. (Pozn. překl. čes. originálu)

[3] …ani v češtině. V překladu „Kritik programů“ se používá slova „pospolitost“. (Pozn. red. čes. originálu)

[4] Erfurtský program byl schválen na sjezdu německé sociální demokracie v Erfurthu r. 1891. (Pozn. překl. čes. originálu)

[5] „Kritiky programů“, (Svoboda, 1948), str. 96. (Pozn red. čes. originálu)

[6] Zákon proti socialistům v Německu vydal kancléř Bismarck r. 1878, aby byla potlačena německá sociální demokracie. Po odporu a dlouhém boji dělnictva byl zákon r. 1890 zrušen. (Pozn. překl. čes. originálu)

[7] Tamtéž, str. 99. (Pozn. red. čes. originálu)

[8] Tamtéž, str. 100. (Pozn. red. čes. originálu)

[9] Engels zde míní sloučení roztříštěných německých států v jednotný stát. Sjednocení prováděla pruská vládní klika „shora“, při použití vojenské síly. Za války Pruska proti Rakousku (1866) byl vytvořen severoněmecký spolek států, a po francouzsko-pruské válce r. 1870 byla utvořena německá říše v čele s Pruskem. (Pozn překl. čes. originálu)

[10] Tamtéž, str. 101—102. (Pozn. překl. čes. originálu)

[11] Tamtéž, str. 102. (Pozn. red. čes. originálu)

[12] V. I. Lenin. Spisy, rusky, 3. vyd., sv. XX, str. 437. (Pozn. red. čes. originálu)

[13] Cavaignac, franc. generál, který krvavě potlačil červnové povstání pařížského proletariátu roku 1848. (Pozn. red. čes. originálu)

[14] Nominálně je to kolem 2400 rublů, podle dnešního kursu kolem 6000 rublů. Naprosto neodpustitelně jednají bolševici, kteří navrhují na př. v městských zastupitelstvech plat 9000 rublů, aniž navrhli pro celý stát maximální plat 6ooo rublů, což je dostatečná částka. (Pozn. Leninova.)

[15] Jde o II. sjezd SDDSR, který se konal v červenci - srpnu 1903. Sjezd byl zahájen v Bruselu, avšak pro policejní persekuci musel být přenesen do Londýna. Tento sjezd sehrál ohromnou roli v dějinách strany. Tehdy fakticky byla založena sociálně-demokratická strana Ruska, schválen program a organisační řád strany a ustaveny ústřední vedoucí orgány této strany. Boj mezi dvěma směry v SDDSR (mezi směrem revolučním, vedeným Leninem a oportunistickým, vedeným Martovem), ke kterému došlo na sjezdu hlavně pro organisační otázky, způsobil rozkol strany na dvě skupiny: bolševiků a menševiků. Tyto názvy vznikly tak, že Leninovi stoupenci získali při volbách ústředních orgánů strany většinu (= bolšinstvo), a Leninovi odpůrci se octli v menšině (= menšinstvo). Podrobněji viz Dějiny VKS(b) str. 42—47

 

Zpět na obsah