Stát a revoluce - Zkušenosti z let 1848–1851

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen- září 1917

Kapitola II

ZKUŠENOSTI Z LET 1848–1851

1. Předvečer revoluce

První díla zralého marxismu „Bída filosofie“ a „Komunistický manifest“ byla napsána právě v době bezprostředně před revolucí roku 1848. Tato okolnost způsobila, že se tu — kromě výkladu všeobecných základů marxismu — do jisté míry obráží tehdejší konkrétní revoluční situace, a proto bude snad účelnější prozkoumat to, co autoři těchto spisů říkají o státu bezprostředně před tím, než vyvodili závěry ze zkušeností let 1848—1851.

„Pracující třída — píše Marx v ‚Bídě filosofie‘ — nahradí v průběhu vývoje starou buržoasní společnost sdružením, které vyloučí třídy a jejich protiklad; nebude již žádné politické moci ve vlastním slova smyslu, poněvadž právě politická moc je oficiálním výrazem protikladnosti tříd v buržoasní společnosti“. (Str. 182 německého vydání z roku 1885^[1]).

Je poučné srovnat s tímto všeobecným výkladem myšlenky o zmizení státu po zrušení tříd onen výklad, který podali Marx a Engels v „Komunistickém manifestu“, jejž napsali o několik měsíců později — a to v listopadu 1847.

„Líčíce nejvšeobecnější fáze vývoje proletariátu, sledovali jsme více méně skrytou občanskou válku v nynější společnosti až do chvíle, kdy propuká v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoasie zakládá své panství.“

„Viděli jsme již, že prvním krokem v dělnické revoluci je přeměna (doslova: povzneseni) proletariátu v panující třídu, vydobytí demokracie.“

„Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganisovaného jako panující třída, a co nejrychleji zvýšil množství produktivních sil“. (Str. 31 a 37 sedmého německého vydání z roku 1906^[2].)

Zde máme formulaci jedné z nejvýznamnějších a nejdůležitějších myšlenek marxismu o státu, a to myšlenky „diktatury proletariátu“ (jak se začali vyjadřovat Marx a Engels po Pařížské komuně), a pak nanejvýš zajímavou definici státu, která také patří k „zapomenutým větám“ marxismu. „Stát, tj. proletariát zorganisovaný v panující třídu“.

Tato definice státu nejenom že nebyla nikdy objasňována v převládající propagační a agitační literatuře oficiálních sociálně demokratických stran. Nejen to. Byla přímo zapomenuta, neboť je naprosto neslučitelná s reformismem a příčí se obvyklým oportunistickým předsudkům a maloměšťáckým ilusím o „klidném vývoji demokracie“.

Proletariát potřebuje stát — to opakují všichni oportunisté, sociálšovinisté a kautskyánci a ujišťují, že takové je Marxovo učení, avšak „zapomínají“ dodat, že podle Marxe, za prvé, proletariát potřebuje toliko odumírající stát, tj. stát uspořádaný tak, aby ihned začal odumírat a nemohl neodumírat. A za druhé, pracující potřebují „stát“, tj. „proletariát zorganisovaný v panující třídu“.

Stát je zvláštní organisace moci, je to organisace násilí k potlačování té neb oné třídy. Jakou třídu musí tedy potlačovat proletariát? Ovšem, že jedině třídu vykořisťovatelskou, tj. buržoasii. Pracující potřebují stát pouze k potlačení odporu vykořisťovatelů. A řídit toto potlačování, uskutečnit je, je s to jedině proletariát jako jediná důsledně revoluční třída, jako jediná třída schopná sjednotit všechny pracující a vykořisťované vrstvy v boji proti buržoasii, k jejímu úplnému svržení.

Vykořisťovatelské třídy potřebují politické panství v zájmu zachování vykořisťování, tj. ze zištných zájmů nepatrné menšiny proti obrovské většině lidu. Vykořisťované třídy potřebují politické panství v zájmu úplného odstranění jakéhokoli vykořisťování, tj. v zájmu obrovské většiny lidu proti nepatrné menšině moderních otrokářů, tj. statkářů a kapitalistů.

Maloburžoasní demokraté, tito pseudosocialisté, kteří nahrazovali třídní boj sny o dorozumění tříd, si představovali i socialistické přetvoření společnosti utopicky, nikoli jako svržení panství vykořisťovatelské třídy, ale jako klidné podřízení se menšiny většině, jež si uvědomila své úkoly. Tato maloburžoasní utopie, nerozlučně spjatá s uznáním nadtřídního státu, vedla v praxi ke zradě zájmů pracujících tříd, jak to také bylo dokázáno na příklad dějinami francouzských revolucí 1848 a 1871, jak to bylo dokázáno zkušenostmi z účasti „socialistů“ v buržoasních ministerstvech v Anglii, ve Francii, v Italii a jiných zemích koncem XIX. a začátkem XX. století.

Marx celý svůj život bojoval proti tomuto maloburžoasnímu socialismu, jejž nyní vzkřísily v Rusku strany eserská a menševická. Marx rozvedl učení o třídním boji důsledně až v učení o politické moci, o státu.

Panství buržoasie může být svrženo jedině proletariátem jako zvláštní třídou, jejíž hospodářské existenční podmínky ji školí k tomuto svržení a skýtají jí možnost a sílu toto svržení provést. Zatímco buržoasie drobí a rozptyluje rolnictvo a všechny maloburžoasní vrstvy, stmeluje, sjednocuje a organisuje proletariát. Jedině proletariát - díky své ekonomické roli ve velkovýrobě - je s to být vůdcem všech pracujících a vykořisťovaných mas, které buržoasie vykořisťuje, utiskuje a deptá často nikoli méně, nýbrž krutěji než proletáře, které však nejsou s to samostatně bojovat za své osvobození.

Učení o třídním boji, které Marx aplikoval na otázku státu a socialistické revoluce, vede nutně k uznání politického panství proletariátu, jeho diktatury, tj. moci s nikým nesdílené a opírající se bezprostředně o ozbrojenou sílu mas. Svržení buržoasie je možno provést jedině tak, že proletariát bude přeměněn v panující třídu, která bude s to potlačit nevyhnutelný, zoufalý odpor buržoasie a zorganisovat všechny pracující a vykořisťované masy pro novou soustavu hospodářství.

Proletariát potřebuje státní moc, centralisovanou organisaci moci, organisaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k vedení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloměšťáctva a proletářů při „uvádění socialistického hospodářství do chodu“.

Marxismus, tím že vychovává dělnickou stranu, vychovává avantgardu proletariátu, která je s to převzít moc a vést všechen lid k socialismu, řídit a organisovat nový řád, být učitelkou, vůdčí silou a vůdkyní všech pracujících a vykořisťovaných při budování jejich společenského života bez buržoasie a proti buržoasii. Naproti tornu dnes vládnoucí oportunismus vychovává v dělnické straně představitele lépe placených dělníků, odcizujících se mase, kteří se za kapitalismu snesitelně „zařizují“ a prodávají za mísu čočovice své právo prvorozenství, tj. vzdávají se role revolučních vůdců lidu proti buržoasii.

„Stát, tj. proletariát zorganisovaný v panující třídu“ - tato Marxova theorie je nerozlučně spjata s celým jeho učením o revoluční úloze proletariátu v dějinách. Dovršením této úlohy je proletářská diktatura, politické panství proletariátu.

Potřebuje-li však proletariát stát jako zvláštní organisaci násilí proti buržoasii, pak se sama sebou vnucuje závěrečná otázka: je možno vytvořit takovou organisaci bez předběžného odstranění, bez zničení státní mašinerie, kterou vytvořila pro sebe buržoasie? K tomuto závěru přivádí „Komunistický manifest“ a o tomto závěru mluví Marx, když shrnuje zkušenosti z revoluce v letech 1848—1851.

2. Výsledky revoluce

Co se týče otázky státu, která nás zajímá, shrnuje Marx výsledky revoluce 1848—1851 v díle „18. brumaire Ludvíka Bonaparta“ v této úvaze:

…Avšak revoluce je důkladná. Prochází ještě očistcem. Koná své dílo metodicky. Do 2. prosince 1851 (den státního převratu Ludvíka Bonaparta) absolvovala polovinu svých příprav, nyní absolvuje druhou polovinu. Nejdříve dovršila parlamentní moc, aby ji mohla svrhnout. Nyní, když toho dosáhla, dovršuje moc výkonnou, redukuje ji na její nejčistší výraz, isoluje ji, klade si ji proti sobě jako jediný objekt útoku, a b y p r o t i n í s o u s t ř e d i l a v š e c h n y s v é n i č i v é s í l y“ (podtrženo námi). „Až revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce, vyskočí Evropa se svého místa a zajásá: výborně jsi ryl, starý krtku!“

„Tato výkonná moc s rozsáhlou byrokratickou a vojenskou organisací, s velmi složitou a důmyslnou státní mašinerií, půlmilionová úřednická armáda vedle další půlmilionové armády vojenské, toto úžasné cizopasné těleso, obepínající jako síť tělo francouzské společnosti a ucpávající všechny její póry vzniklo v epoše absolutní monarchie, za rozpadu feudalismu, který pomáhalo urychlit“. První francouzská revoluce zvýšila centralisaci, „ale zároveň i rozsah, atributy a počet přisluhovačů vládní moci. Napoleon dovršil tuto státní mašinerii“. Legitimní a červencová monarchie „nepřipojily k tomu nic kromě větší dělby práce“...

„Parlamentní republika byla konečně nucena ve svém boji proti revoluci zároveň s represivními opatřeními zesílit prostředky a centralisaci vládní moci. V š e c h n y p ř e v r a t y z d o k o n a l o v a l y t u t o m a š i n e r i i, m í s t o a b y j i r o z b i l y“ (podtrženo námi). „Strany, které střídavě zápasily o panství, pokládaly převzetí této ohromné státní budovy za hlavní kořist vítězovu („18. brumaire Ludvíka Bonaparta“, str. 98 a 99, čtvrté vydání, Hamburk 1907^[3]).

V této skvělé úvaze dělá marxismus ohromný krok vpřed v porovnání s „Komunistickým manifestem“. Tam se ještě mluví o státu krajně abstraktně, v nejvšeobecnějších pojmech a výrazech. Zde se o něm pojednává konkretně a je vyvozován závěr neobyčejně přesný, jasný a prakticky reálný: všechny dřívější revoluce zdokonalovaly státní mašinerii, je však nutno ji rozbít, rozmetat.

Tento závěr je hlavní a základní věcí v učení marxismu o státu. A právě tato základní věc byla nejen úplně zapomenuta dnes vládnoucími oficiálními sociálně demokratickými stranami, nýbrž i přímo překroucena (jak uvidíme později) nejvýznačnějším theoretikem II. Internacionály, K. Kautským.

V „Komunistickém manifestu“ jsou shrnuty všeobecné výsledky dějin, které nutí spatřovat ve státu orgán třídního panství a vedou k nevyhnutelnému závěru, že proletariát nemůže svrhnout buržoasii, nedobude-li z počátku politické moci, nezmocní-li se politického panství a nepřemění-li stát v „proletariát zorganisovaný v panující třídu“, a že tento proletářský stát začne ihned po vítězství proletariátu odumírat, neboť ve společnosti bez třídních rozporů je stát nepotřebný a nemožný. Nemluví se v něm o tom, jakým způsobem má být - pod zorným úhlem historického vývoje - buržoasní stát nahrazen státem proletářským.

Právě tuto otázku klade a řeší Marx roku 1852. Věren své filosofii dialektického materialismu, bere za základ historické zkušenosti velikých revolučních let 1848 - 1851. Marxovo učení je i zde, jako vždy, shrnutím zkušeností, které je osvětleno hlubokým filosofickým světovým názorem a bohatou znalostí historie.

Otázka státu je projednávána konkretně: jak historicky vznikl buržoasní stát, státní mašinerie nezbytná pro panství buržoasie? Jak se mění a jak se vyvíjí za buržoasních revolucí a při samostatných akcích utiskovaných tříd? Jaké jsou úkoly proletariátu vzhledem k této státní mašinerii?

Centralisovaná státní moc, která je vlastní buržoasní společnosti, vznikla v epoše pádu absolutismu. Pro tuto státní mašinerii jsou nejpříznačnější dva orgány: úřednictvo a stálá armáda. O tom, jak jsou tyto orgány tisícerými svazky spjaty zejména s buržoasií, se v Marxových a Engelsových dílech pojednává častokrát. Zkušenosti každého dělníka ozřejmují toto spojení neobyčejně názorně a důrazně. Dělnická třída se na své vlastní kůži učí poznávat toto spojení, a proto tak snadno chápe a tak pevně si osvojuje učení o nevyhnutelnosti tohoto spojení, učení, které maloburžoasní demokraté buď ignorantsky a lehkomyslně zavrhují, nebo ještě lehkomyslněji je sice uznávají „všeobecně“, ale zapomínají vyvozovat z něho patřičné praktické závěry.

Úřednictvo a stálá armáda je „cizopasník“ na těle buržoasní společnosti, cizopasník, zplozený vnitřními rozpory, drásajícími tuto společnost, ale právě cizopasník, „ucpávající“ póry života. Kautskyáský oportunismus, vládnoucí nyní v oficiální sociální demokracii, pokládá názor na stát jako na cizopasn9 organismus za speciální a výhradní znak anarchismu. Samozřejmě, toto znetvořování marxismu jde neobyčejně k duhu maloměšťákům, kteří neslýchaně zhanobili socialismus ospravedlňováním a zkrašlováním imperialistické války, aplikujíce na ni pojem „obrany vlasti“, je to však přesto nesporně překrucování.

Ve všech buržoasních revolucích, jichž zažila Evropa od pádu feudalismu mnoho, je tento úřednický a vojenský aparát rozšiřován, zdokonalován a upevňován. Zejména střední vrstvy jsou získávány ha stranu velké buržoasie a ve značné míře se jí podřizují s pomocí tohoto aparátu, skýtajícího hořejším vrstvám rolnictva, drobných řemeslníků, obchodníků apod. poměrně pohodlná, klidná a čestná místečka, která stavějí jejich držitele nad lid. Všimněte si, co se odehrálo v Rusku za půl roku po 27. únoru 1917: úřednická místa, která byla dříve obsazována především černosotněnci, se stala kořistí kadetů, menševiků a eserů. Nemyslili v podstatě na žádné vážné reformy, snažili se je odkládat „do ústavodárného shromáždění“ - a ústavodárné shromáždění pomaloučku odkládat na konec války! Ale rozdělit si kořist, obsadit místečka ministrů a státních sekretářů, generál-gubernátorů a pod. neotáleli, s tím nečekali na žádné ústavodárné shromáždění! Komedie s různými kombinacemi, pokud se týče složení vlády, byla v podstatě jen výrazem tohoto dělení a znovurozdělování „kořisti“, k němuž docházelo nahoře i dole, v celé zemi, v celé ústřední i místní administrativě. Výsledek, objektivní výsledek, kterého bylo dosaženo za půl roku od 27. února do 27. srpna 1917, je nesporný: reformy jsou odloženy, úřednická místečka rozdělena a „chyby“ při dělení zkorigovány několika novými dělbami.

Čím častěji je však „znovurozdělován“ úřednický aparát mezi rozličné buržoasní a maloburžoasní strany (mezi kadety; esery menševiky, zvolíme-li ruský příklad), tím jasněji si uvědomují utiskované třídy a proletariát v jejich čele své nesmiřitelné nepřátelství k celé buržoasní společnosti. Z toho vyplývá, že všechny buržoasní strany, i nejdemokratičtější, včetně „revolučně demokratických“, jsou nuceny zesilovat persekuci revolučního proletariátu, upevňovat represivní aparát, tj. opět tutéž státní mašinerii. Takový průběh událostí nutí, aby revoluce „soustředila všechny své ničivé síly“ proti státní moci, nutí, aby si vytkla za úkol nikoli zdokonalení státní mašinerie, nýbrž její rozmetání, její zničení.

K vytyčení takového úkolu vedla nikoli logická dedukce, ale skutečný vývoj událostí, praktické zkušenosti let 1848 až 1851. Jak přísně se drží Marx faktické základny historických zkušeností, je patrno z toho, že r. 1852 nezkoumá ještě konkretně otázku, Čím nahradit tuto státní mašinerii, která má být zničena. Zkušenosti ještě neposkytovaly tehdy podklad pro posouzení této otázky, která byla postavena historií na denní pořad později, roku 1871. Roku 1852 bylo možno s přesností přírodovědecky historického bádání pouze konstatovat, že se proletářská revoluce p ř i b l í ž i l a k úkolu „soustředit všechny ničivé síly“ proti státní moci, k úkolu „rozmetání“ státní mašinerie.

Zde může vzniknout otázka, zda je správné zevšeobecňovat Marxovy zkušenosti, poznatky a závěry a přenášet je do širšího rámce, než byla historie Francie tří let, let 1848—1851. Abychom mohli rozebrat tuto otázku, ocitujeme nejdříve jednu Engelsovu připomínku a potom přejdeme k faktům.

….. „Francie — psal Engels v předmluvě k třetímu vydání ‚18. brumairu‘ — je země, kde dějinné třídní boje více než kde jinde byly po každé probojovány až do rozhodnutí, kde tudíž i střídající se politické formy, v nichž se tyto boje pohybují a v nichž jsou shrnovány jejich výsledky, nabývají nejostřejších obrysů. Francie, která byla ve středověku centrem feudalismu, od dob renaissance vzornou zemí centralistické stavovské monarchie rozmetala ve velké revoluci feudalismus a založila ryzí panství buržoasie v tak klasické podobě, jako žádná jiná evropská země. Také boj vzmáhajícího se proletariátu proti panující buržoasii tu nabývá akutní, jinde neznámé formy.“ (Str. 4 ve vydání z roku 1907^[4].)

Poslední připomínka zastarala, jelikož od roku 1871 nastala přestávka v revolučním boji francouzského proletariátu, třebaže, byť byla sebedelší, nevylučuje naprosto možnost, že se Francie v nastávající proletářské revoluci ukáže klasickou zemí třídních zápasů, probojovávaných do rozhodného konce.

Popatřme však povšechně na dějiny pokročilých zemí koncem XIX. a začátkem XX. století. Uvidíme, že pomaleji, mnohotvárněji a na mnohem širším dějišti probíhal týž proces, na jedné straně proces budování „parlamentární moci“, jak v republikánských zemích (Francie, Amerika, Švýcarsko), tak i v zemích monarchistických (Anglie, do jisté míry Německo, Itálie, skandinávské země atd.) — na druhé straně proces boje o moc mezi různými buržoasními a maloburžoasními stranami, které si dělily a znovu mezi sebou rozdělovaly „kořist“ úřednických místeček, při čemž základy buržoasního řádu zůstávaly nedotčeny — a posléze proces zdokonalování a upevňování „výkonné moci“ jejího úřednického a vojenského aparátu.

Je nesporné, že takové jsou společné rysy veškerého nejnovějšího vývoje kapitalistických států vůbec. Ve třech letech, v letech 1848—1851 prodělala Francie v rychlé, ostré a soustředěné formě tytéž vývojové procesy, které jsou vlastní celému kapitalistickému světu.

Zvláště pak imperialismus, epocha bankovního kapitálu, epocha obrovských kapitalistických monopolů, epocha přerůstání monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický, zaznamenává neobyčejné zesílení „státní mašinerie“, neslýchaný růst jejího úřednického a vojenského aparátu ve spojení se zesílenou persekucí proletariátu jak v monarchistických, tak i v nejsvobodnějších, republikánských zemích.

Světové dějiny vedou dnes nesporně v nepoměrně širším měřítku než roku 1852 k „soustřeďování všech sil“ proletářské revoluce na „rozmetání“ státní mašinerie.

Čím tuto mašinerii nahradí proletariát, o tom přinesla nanejvýš poučný materiál Pařížská komuna.

3. Marxovo pojetí otázky roku 1852^[5]

Roku 1907 otiskl Mehring v „Neue Zeit“ (XXV, 2, str. 164) výňatky z Marxova dopisu Weydemeyerovi ze dne 5. března 1852. V tomto dopise je mimo jiné obsažena tato skvělá úvaha:

„Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoasní dějepisci vylíčili dávno přede mnou vývoj tohoto boje tříd a buržoasní národohospodáři ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby (historische Entwicklungsphasen der Produktion), 2. že třídní boj vede nezbytně k diktatuře proletariátu, 3. že sama tato diktatura je jen přechodem ke zničení všech tříd a k beztřídní společnosti“...

V těchto slovech se Marxovi podařilo vyjádřit obdivuhodně jasně, za prvé, hlavní a základní rozdíl mezi učením svým a učením čelných a největších myslitelů buržoasie, a za druhé, podstatu svého učení o státu.

Hlavním v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. A tento nesprávný názor vede ustavičně k oportunistickému komolení marxismu, k jeho falšování, aby byl přijatelný pro buržoasii. Neboť učení o třídním boji bylo vytvořeno nikoliv Marxem, nýbrž buržoasií před Marxem, a je pro buržoasii, celkem vzato, přijatelné. Kdo uznává jenom boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoasní ideologie a buržoasní politiky. Omezovat marxismus na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej, redukovat jej na to, co je přijatelné pro buržoasii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým) buržoou. To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus. A není divu, že když historie Evropy postavila dělnickou třídu prakticky před tuto otázku, tu se nejenom všichni oportunisté a reformisté, nýbrž i všichni ‚ ‚kautskyánci“ (lidé kolísající mezi reformismem a marxismem) ukázali ubohými šosáky a maloburžoasními demokraty, odmítajícími diktaturu proletariátu. Brožura Kautského „Diktatura proletariátu“, která vyšla v srpnu 1918, tj. dávno po prvém vydání této knížky, je ukázkou šosáckého zkomolení marxismu a jeho podlého zapření ve skutečnosti, při jeho pokryteckém uznávání slovy (viz moji brožuru „Proletářská revoluce a renegát Kautský“, Petrohrad a Moskva 1918).

Nynější oportunismus spadá v osobě svého hlavního představitele, bývalého marxisty K. Kautského, zcela pod uvedenou Marxovu charakteristiku buržoasního stanoviska, neboť omezuje uznání třídního boje rámcem buržoasních poměrů. (A v těchto mezích, v tomto rámci neodmítne žádný vzdělaný liberál „zásadně“ uznat třídní boj!) Oportunismus nepřivádí uznání třídního boje právě k tomu nejdůležitějšímu, k období přechodu od kapitalismu ke komunismu, k období svržení buržoasie a jejího úplného zničeni. Ve skutečnosti je toto období nevyhnutelně obdobím neslýchaně urputného třídního boje, jeho neslýchaně ostrých forem, tudíž i stát tohoto období musí být nevyhnutelně státem, který je novým způsobem demokratický (pro proletáře a nemajetné vůbec) a novým způsobem diktátorský (proti buržoasii).

Dále. Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten, kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nutná nejenom pro každou třídní společnost vůbec, nejenom pro proletariát, jenž svrhl buržoasii, nýbrž i pro celé historické období, oddělující kapitalismus od „beztřídní společnosti“, od komunismu. Formy buržoasních států jsou neobyčejně rozmanité, ale jejich podstata je jedna: všechny tyto státy jsou tak či onak, ale konec konců nezbytně diktaturou buržoasie. Přechod od kapitalismu ke komunismu musí ovšem vytvořit velikou hojnost a mnohotvárnost politických forem, ale podstata bude přitom nezbytně jedna: diktatura proletariátu.

__________________________________

Poznámky:

[1] České vydání (Svoboda, 1948) str. 128. (Pozn red. čes. originálu)

[2] České vydání (Svoboda, 1946) str. 45 a 55. (Pozn red. čes. originálu)

[3] Čes. vydání (Svoboda 1947) str. 96 – 97. (Pozn red. čes. originálu)

[4] Čes. vydání (Svoboda 1947) str. 9 / 10. (Pozn red. čes. originálu)

[5] Dodatek k druhému vydání z roku 1919. — (Pozn. Leninova).