Třídní přesun

Vladimír Iljič Lenin

Třídní přesun

Každá revoluce, pokud je skutečnou revolucí, znamená v podstatě třídní přesun. A proto nejlepší způsob, jak zvýšit uvědoměni mas — a zároveň jak bojovat proti obelhávání mas neustálým přísaháním na revoluci — je analyzovat, k jakému třídnímu přesunu vlastně v této revoluci došlo a dochází.

V letech 1904—1916 se zvlášť výrazně projevil vzájemný vztah tříd v Rusku za poslední léta carismu. Moc měla hrstka feudálních statkářů v čele s Mikulášem II. a ta byla velmi úzce spjata s magnáty finančního kapitálu, kteří shrabovali zisky, o jakých se v Evropě nikomu nesnilo a kvůli nimž se uzavíraly v rámci zahraniční politiky lupičské smlouvy.

Liberální buržoazie v čele s kadety byla v opozici. Protože se lidu bála víc než reakce, dostávala se postupně k moci uzavíráním kompromisů s monarchií.

Lid, tj. dělníci a rolníci, se svými vůdci zahnanými do ilegality, byl revoluční, tvořil „revoluční demokracii“, proletářskou i maloburžoazní.

Revoluce z 27. února 1917 smetla monarchii a předala moc liberální buržoazii. Tato liberální buržoazie se dohodla s anglickými a francouzskými imperialisty na malém palácovém převratu. V žádném případě nechtěla jít dál než ke konstituční monarchii založené na volebním censu. A když revoluce došla v praxi dál, k úplnému odstranění monarchie a k vytvoření sovětů (dělnických, vojenských a rolnických zástupců) ‚ zaujala najednou liberální buržoazie vesměs kontrarevoluční stanoviska.

Dnes, čtyři měsíce po převratu, je kontrarevolučnost kadetů, této hlavní strany liberální buržoazie, zcela jasná. Každý to už vidí. Každý je nucen to přiznat. Ale zdaleka ne každý je ochoten podívat se této pravdě do očí a zamyslet se nad jejím významem.

V Rusku je dnes demokratická republika, spravovaná na základě svobodné dohody politických stran, které svobodně agitují mezi lidem. Za čtyři měsíce od 27. února se všechny významnější strany pevně zformovaly, projevily se ve volbách (do sovětů a do místních orgánů) a ukázaly i svou spjatost s různými třídami.

V Rusku je dnes u moci kontrarevoluční buržoazie. „Opozici Jejího Veličenstva“ jí teď začala dělat maloburžoazní demokracie, totiž strana eserů a strana menševiků. Podstatou politiky těchto stran jsou kompromisy s kontrarevoluční buržoazií. Maloburžoazní demokracie získává moc tím, že zpočátku obsazuje místní orgány (jako se liberálové za carismu nejprve probojovávali do zemstev). Tato maloburžoazní demokracie se chce s buržoazií dělit o moc, ne ji svrhnout, přesně tak, jako se kadeti chtěli dělit o moc monarchií, a ne monarchii svrhnout. Kompromisnictví maloburžoazní demokracie (eseři a menševici) s kadety je také vyvoláno blízkou třídní příbuzností maloburžoazie s velkoburžoazií, stejnou třídní příbuzností, která kapitalisty a statkáře žijící v poměrech 20. století vedla k tomu, že svorně sloužili „zbožňovanému“ monarchovi.

Změnila se forma kompromisnictví: za monarchie jí chyběla elegance, car pouštěl kadety jen do předpokojů Státní dumy. Za demokratické republiky má už kompromisnictví evropsky vybroušenou formu; maloburžoazie má v neškodné menšině a v neškodných (pro kapitál) funkcích přístup do vlády.

Kadeti zaujali místo monarchie. Cereteliové a Černovové zaujali místo kadetů. Proletářská demokracie zaujala místo skutečně revoluční demokracie.

Celý vývoj neobyčejně urychlila imperialistická válka. Nebýt jí, eseři a menševici by mohli ještě desítky let vzdychat po křeslech ve vládě. Jenže tato válka urychluje vývoj i nadále. Protože klade otázky ne reformisticky, ale revolučně.

Strana kadetů a strana menševiků by se mohly dohodnout s buržoazií a předložit Rusku nemálo reforem. Jenže objektivní politická situace ve světovém měřítku je revoluční a reformami se už nic nezachrání.

Imperialistická válka národy ochromuje a ochromí. Maloburžoazní demokracie snad může na nějaký čas jejich ochromení oddálit. Zachránit je před ochromením může však jedině revoluční proletariát.

Pravda, č. 92
10. července (27. června) 1917

Podle textu Pravdy