Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Podivné překrucování citátů[125]
V listech Dětí a Novaja žizň, které včera uveřejnily podrobnější závěrečnou zprávu vyšetřovací komise než ostatní noviny, je citát z mé svědecké výpovědi. V Biržovce, která jinak otiskla ještě podrobnější znění závěrečné zprávy, tento citát chybí.
V prvních i druhých novinách je uveden citát z mé výpovědi, začínající slovy: „Nevěřím, že tu jde o provokatérství.“ Tři tečky před citátem nejsou, takže to vypadá jako naprostý nesmysl, jako když dnes „nevěřím“.
Jedině nanejvýš podivné překroucení citátu v obou novinách mohlo vést k takovému nesmyslu. Ve skutečnosti jsem uvedl toto: „Já osobně jsem musel nejednou uvažovat (před odhalením Malinovského jako provokatéra) takto: Po Azefově aféře mě už nic nepřekvapí. Ale nevěřím, že tu jde o provokatérstvl, nejen proto, že nemám k dispozici žádné důkazy ani usvědčující materiál, ale ani proto, že“ (a dále, jak uvádí Děň: kdyby byl Malinovskij provokatér, tajná policie by tím nezískala tolik, kolik si myslela, protože všechno se u nás dělalo prostřednictvím dvou legálních základen atd.)[126].
V mé výpovědi se tedy mluví o minulosti. Děň a Novaja žizň[a] citát podivně překroutily a připsaly mi tím nesmyslný výrok, jako bych mluvil o přítomnosti.
Vznikl tak pravý opak toho, co jsem ve skutečnosti řekl.
Pravda, č. 84
30. (17.) června 1917
Podepsán N. L e n i nPodle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V obou novinách je kromě toho tisková chyba: „Bolševici nebudou organizovat ozbrojené povstání.“ Místo „nebudou“ má být „prý budou“ (v ruštině záměna „ně“ a „dě“).
125 Tento článek byl napsán jako reakce na sdělení vlády o záležitosti Malinovského, které uveřejnila vyšetřovací komise.
Při vyšetřování trestné činnosti bývalého ministra a jiných vysokých úředníků ministerstva vnitra, kdy vyšlo najevo i provokatérství Malinovského, si právní zástupce N. A. Kolokolov předvolal 26. května (8. června) 1917 V. I. Lenina ke svědecké výpovědi. Ve své výpovědi Lenin uvedl: „Slyšel jsem, že v Moskvě přibližně v roce 1911 vzniklo podezření ohledně politické činnosti Malinovského, ale my jsme se přesný obsah dověděli až po jeho náhlém odchodu ze Státní dumy na jaře 1914. Pokud jde o moskevské pověsti, vznikaly v době, kdy ‚špionomanie‘ vrcholila a fakta se sdělovala až po důkladném prověření.
Po odchodu Malinovského jsme jmenovali vyšetřovací komisi (Zinovjev, Hanecki a já). Vyslechli jsme řadu svědků, konfrontace Malinovského s jinými lidmi, napsali jsme stovky stran protokolů z těchto výpovědí (bohužel za války se ledacos ztratilo nebo zůstalo v Krakově). Ani jeden člen komise nedokázal objevit jediný důkaz. Malinovskij nám zdůvodnil svůj odchod osobními pohnutkami. Prý šlo o ženskou čest a uvedl nám řadu svědků ve Varšavě i v Kazani, mezi nimi, pokud se pamatuji, i jméno jednoho profesora kazaňské univerzity. Připadalo nám to všechno pravděpodobné, bouřlivý temperament Malinovského tomu ještě také nasvědčoval a nechtěli jsme věci zveřejňovat. Rozhodli jsme se pozvat svědky do Krakova nebo poslat za nimi důvěrníky komise do Ruska. Tomu však zabránila válka.
Nicméně všichni tři členové komise došli k názoru, že Malinovskij není provokatér, což jsme prohlásili v tisku“ (Ústřední stranický archív Institutu marzismu-leninismu při ÚV KSSS). Provokatérství Malinovského bylo odhaleno v roce 1917 při vyšetřování zločinů bývalého ministra vnitra a dalších vysokých úředníků.
Závěry vyšetřovací komise, o nichž se v textu zmiňuje, se kontrarevoluce snažila využít k boji proti rostoucímu politickému vlivu bolševiků na dělníky, rolníky a vojáky. Svědčí o tom tendenčnost výkladu Leninovy svědecké výpovědi. Při přetiskování vládního sdělení se buržoazní a esersko-menševické listy záměrně dopustily ještě mnoha dalších hrubých chyb a nepřesností v citátech z Leninovy svědecké výpovědi.
126 V Leninově svědecké výpovědi zní toto místo takto: „Já osobně jsem musel nejednou uvažovat takto: po Azefově aféře mě už nic nepřekvapí. Ale nevěřím, že tu jde o provokatérství nejen proto, že nevidím žádné důkazy ani usvědčující materiál, ale ani proto, že kdyby byl Malinovskij provokatér, tajná policie by tím nezískala tolik, jako si pomohla naše strana Pravdou a celým legálním aparátem.
Je jasné, že když tajná policie chtěla dostat provokatéra do dumy a odstraňovala kvůli tomu odpůrce bolševismu apod., byla vedena hrubou představou o bolševismu, řekl bych jeho jarmareční karikaturou: bolševici prý budou ‚organizovat ozbrojené povstání‘. A dostat všechny nitky tohoto připravovaného povstání do rukou, to už — z hlediska tajné policie — stálo za to podstoupit jakákoli rizika, aby se Malinovskij dostal do Státní dumy a do ústředního výboru.
Jenže když tajná policie obojího dosáhla, ukázalo se, že Malinovskij je jen jedním z článků dlouhého a nerozpojitelného řetězu, spojujícího (ještě k tomu z různých stran) naši ilegální základnu s dvěma největšími orgány působení strany na masy, totiž s Pravdou a se sociálně demokratickou frakcí v dumě. Oba tyto orgány musel provokatér chránit, aby se před námi ospravedlnil“ (Ústřední stranický archív Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS).