Z jakého třídního zdroje přicházejí a „přijdou“ cavaignacové?

Vladimír Iljič Lenin

Z jakého třídního zdroje přicházejí a „přijdou“ cavaignacové?

„Až přijde skutečný Cavaignac, budeme bojovat společně s vámi v jednom šiku“ napsala v 80. čísle na naši adresu Rabočaja gazeta, orgán téže menševické strany, jejíž člen, ministr Cereteli, dospěl ve své smutně proslulé řeči tak daleko, že petrohradským dělníkům vyhrožoval odzbrojením.

Uvedený výrok listu Rabočaja gazeta zvlášť názorně demonstruje hlavní chyby obou vládnoucích stran v Rusku, jak menševické, tak eserské, a proto si zaslouží pozornost. Hledáte Cavaignaca v nepravou chvíli a na nepravém místě — takový je smysl úvah vládního orgánu.

Připomeňme si Cavaignacovu třídní úlohu. V únoru 1848 byla ve Francii svržena monarchie. K moci se dostali buržoazní republikáni. Chtěli stejně jako naši kadeti zavádět „pořádek“, čímž měli na mysli obnovení a posílení monarchistických nástrojů sloužících k útlaku mas: policie, pravidelné armády, privilegovaného úřednictva. Stejně jako naši kadeti chtěli potlačit revoluci, protože nenáviděli revoluční proletariát s jeho tehdy ještě velmi mlhavými „sociálními“ (tj. socialistickými) snahami. Stejně jako naši kadeti byli velmi silně zaujati proti politice zaměřené na rozšíření francouzské revoluce do celé Evropy, proti její přeměně ve světovou proletářskou revoluci. Stejně jako naši kadeti mistrně využili maloburžoazního „socialismu“ Louise BIanca tím, že ho přibrali do vlády a udělali z něho ne vůdce socialistických dělníků, jímž chtěl být, ale přívěsek, přisluhovače buržoazie.

Takové byly třídní zájmy, postavení a politika vládnoucí třídy.

Druhou hlavní společenskou silou byla maloburžoazie, kolísající, polekaná rudým strašidlem, ovlivněná křikem proti „anarchistům“. Ve svých tužbách byla tato maloburžoazie blouznivě a frázovitě „socialistická“, ráda nazývala sama sebe „socialistickou demokracií“ (i tento termín přejímají dnes eseři a menševici!), měla však strach nechat se vést revolučním proletariátem, ale neuvědomovala si, že tento strach ji odsuzuje k důvěřování buržoazii. Neboť ve společnosti, v níž probíhá tvrdý třídní boj mezi buržoazií a proletariátem, zejména když se tento boj revolucí ještě vyhrotí, nemůže existovat „střední“ cesta. Jenže celá podstata třídního stanoviska a snah maloburžoazie je v tom, že chce nemožné, že usiluje o nemožné, tj. právě o takovouto „střední cestu“.

Třetí rozhodující třídní silou byl proletariát, který neusiloval o „smíření“ s buržoazií, nýbrž o vítězství nad ní, o nebojácné další rozvíjení revoluce, a to v mezinárodním měřítku.

Taková tedy byla objektivně historická půda, z níž vzešel Cavaignac. Maloburžoazie si svou kolísavostí způsobila, že byla „odsunuta stranou“, že přestala hrát úlohu aktivního činitele, a francouzský kadet generál Cavaignac využil toho, že měla strach nechat se vést proletáři, a rozhodl se odzbrojit pařížské dělníky a hromadně je postřílet.

Touto historickou střelbou revoluce skončila; maloburžoazie, která měla početní převahu, byla a zůstala politicky bezmocným přívěskem buržoazie a po třech letech byla ve Francii znovu obnovena monarchie ve zvlášť odporné podobě v čele s císařem.

Historický projev Cereteliho z 11. června, v jehož pozadí nepochybně stojí kadetští Cavaignacové (možná přímo buržoazní ministři, možná nepřímo buržoazní tisk a buržoazní veřejné mínění, ale na tom už tolik nezáleží), tento historický projev je významný proto, je historický proto, že Cereteli s neuvěřitelnou naivitou vyžvanil, jakou „tajnou chorobou“ trpí celá maloburžoazie, eserská i menševická. Tato „tajná choroba“ se projevuje za prvé naprostou neschopností provádět samostatnou politiku, za druhé strachem nechat se vést revolučním proletariátem a plně podporovat jeho samostatnou politiku, za třetí, což z toho nutně vyplývá, i postupným podléháním kadetům či buržoazii vůbec (tj. podléhání Cavaignacům).

To je podstata všeho. Cavaignacovu úlohu nemá hrát osobně ani Cereteli ani Černov, ba ani Kerenskij, na to se najdou jiní lidé, kteří v patřičném momentě řeknou ruským Louisům Blancům: „Ustupte stranou.“ Jenomže Cereteli a Černov jsou vůdčími osobnostmi takové maloburžoazní politiky, která příchod Cavaignaců umožňuje a vynucuje si ho.

„Až přijde skutečný Cavaignac, budeme s vámi“ — to je krásný slib a skvělé předsevzetí! Škoda jen, že svědčí o nepochopení třídního boje, tak typickém pro sentimentální ři ustrašenou maloburžoazii. Protože Cavaignac se neobjevuje náhodně, jeho „příchod“ není nic ojedinělého. Cavaignac je reprezentantem třídy (kontrarevoluční buržoazie) a provádí její politiku. A právě tuto třídu, právě tuto politiku vy už teď podporujete, páni eseři a menševici! Této třídě a její politice poskytujete vy, kteří dnes máte v zemi jasnou většinu, převahu ve vládě, tj. výbornou základnu pro její činnost.

Je to opravdu tak. Celoruský rolnický sjezd jednoznačně ovládli eseři. Na celoruském sjezdu dělnických a vojenských zástupců má obrovskou většinu blok eserů a menševiků. Stejně tak ve volbách do obvodních dum v Petrohradě. Je tedy nesporný fakt, že eseři a menševici jsou dnes vládnoucí stranou. A tato vládnoucí strana předává dobrovolně moc (většinu ve vládě) straně Cavaignaců!!

Příležitost dělá zloděje. Stačí nejistá, kolísavá maloburžoazie, která se bojí dalšího vývoje revoluce, a příchod Cavaignaců je zajištěn.

V Rusku je dnes hodně věcí, které odlišují naši revoluci od francouzské revoluce z roku 1848: imperialistická válka, vyspělejší sousední země (a ne zaostalejší, jako měla tehdy Francie), agrární a národnostní hnutí. Ale to všechno může změnit jen formu vystoupení Cavaignaců, moment jejich vystoupení, vnější podněty apod. Na podstatě věci to nic změnit nemůže, protože podstata spočívá ve vzájemném vztahu tříd.

I Louis Blanc měl ve svých prohlášeních ke Cavaignacovi velmi daleko. I Louis Bianc nesčetněkrát sliboval, že „bude bojovat v jednom šiku“ s revolučními dělníky proti buržoazním kontrarevolucionářům. Přitom se však žádný marxistický historik, žádný socialista neodváží zapochybovat, že právě slabost, kolísavost a důvěřivost Louisů Blanců vůči buržoazii zrodily Cavaignaca a zajistily mu úspěch.

Teď záleží výhradně na vytrvalosti a bdělosti, na síle revolučních dělníků Ruska, zda zvítězí nebo budou poraženi ruští Cavaignacové, které nutně plodí kontrarevolučnost ruské buržoazie s kadety v čele a nejistota, bázlivost a kolísání maloburžoazních stran eserů a menševiků.

Pravda, č. 83
29. (16.) června 1917

Podle textu Pravdy