Buržoazie zastrašuje lid

Vladimír Iljič Lenin

Buržoazie zastrašuje lid

Kapitalistické noviny s listem Reč^{^[16]} v čele dělají, co mohou, jen aby lidi postrašily strašidlem „anarchie“. Není dne, aby Reč nevykřikovala o anarchii, nezveličovala zprávy a pověsti o jednotlivých, zcela zanedbatelných případech narušení pořádku, aby nestrašila lid přízrakem polekaného měšťáka.

Ve stopách Reči a všech novin kapitalistů jdou i noviny narodniků (včetně socialistů-revolucionářů^{^[17]}) a menševiků, které se taky daly zastrašit. List Izvěstija petrogradskogo sověta rabočich i soldatskich deputatov^{^[18]}, jehož vůdcové v současné době patří k těmto stranám, se v dnešním úvodníku definitivně přiklánějí k těm, kdo šíří „buržoazní obavy“ a dospívají až k takovémuto... jak to vyjádřit co nejmírněji?... zjevně přehnanému prohlášení:

„V armádě začíná rozklad. Místy dochází k neorganizovanému zabírání pdy, k vybíjení a rozkrádání dobytka a inventáře. Rozmáhá se svévole...“

Svévolí rozumějí narodnici a menševici, tj. maloburžoazní strany, mimo jiné to, že rolníci nečekají na Ústavodárné shromáždění a zabírají doma na vesnicích veškerou půdu. Právě tyto obavy („svévole“) vyslovil jak známo ministr Šingarjov ve svém známém telegramu, který se svého času objevil v tisku (viz Pravda, č. 33)^{^[a]}.

Svévole, anarchie... jaká strašná slova! Ale jen ať se narodnici nebo menševici, kterým není zatěžko přemýšlet, nad touto otázkou trochu zamyslí.

Před revolucí patřila půda statkářům. Tomu se neříkalo anarchie. A k čemu to vedlo? Ke krachu na celé čáře, k „anarchii“ v pravém slova smyslu, tj. k naprostému ožebračení země, k ožebračení a zbídačení většiny obyvatelstva.

Lze se z toho dostat jinak než s nasazením obrovské energie, iniciativy a odhodlání většiny obyvatelstva? Pochopitelně nelze.

Co z toho tedy plyne?

1. Stoupenci cara chtějí, aby statkáři měli na vesnici absolutní moc a aby jim zůstala všechna půda. Nebojí se „anarchie“, která z toho skutečně vzniká.

2. Kadet Šingarjov jako reprezentant všech kapitalistů a statkářů (kromě hrstky carových stoupenců) je pro „dobrovolné dohody mezi zemědělci a majiteli půdy, které by se uzavíraly před smírčími pozemkovými soudy při volostních zásobovacích výborech“ (viz jeho telegram). Maloburžoazní politici — narodnici a menševici — jdou ve skutečnosti za Šingarjovem, protože radí rolníkům, aby „počkali“ na Ústavodárné shromáždění, a protože označují okamžitou konfiskaci půdy, kterou rolnici sami v jednotlivých místech provádějí, za „anarchii“.

3. Strana proletariátu (bolševici) je pro to, aby rolníci doma na vesnicích půdu okamžitě zabírali, a doporučuje jirn co největší organizovanost. Nespatřujeme v tom žádnou „anarchii“, neboť právě toto řešení a jedině toto řešení je v zájmu většiny místního obyvatelstva.

Odkdy se řešení v zájmu většiny nazývá „anarchii“?? Nebylo by správnější označovat za anarchii řešení v zajmu menšiny, které navrhují v různých formách jak carovi stoupenci, tak Šingaijov?

Chce-h Šingarjov donutit rolníky, aby se „dobrovolně“ „smířili“ se statkáři, je to řešení v zájmu menšiny, protože v Rusku připadá zhruba tři sta rolnických rodin na jednu rodinu velkostatkáře. Jestliže navrhuji třem stům rodin, aby se „dobrovolně“ „dohodly“ s jednou rodinou velkého vykořisťovatele, pak navrhuji řešení ve prospěch menšiny, řešení anarchistické.

Křikem o „anarchii“ zastíráte, páni kapitalisté, fakt, že hájíte zájmy jedné rodiny proti třem stům rodin. Vtom je celý vtip.

Někdo namítne: ale vy přece chcete, aby o věci rozhodovali jen místní lidé a nečekali na Ústavodárné shromáždění! A to je anarchie!

Odpovídáme: A co chce Šingarjov? Ten taky chce, aby o věci rozhodovali místní lidé („dobrovolné dohody“ rolníků se statkáři) a nečekali na Ústavodárně shromáždění!

V tomto bodu není mezi námi a Šingarjovem žádný rozdíl: oba jsme pro to, aby o věci definitivně rozhodlo Ústavodárné shromáždění a předběžně aby ji rozhodli — a prováděli — místní lidé. Rozdíl mezi Šingarjovem a námi je jen v tom, že my říkáme: ať tři sta rodin rozhodne a jedna se podřídí; kdežto Šingarjov říká: když tři sta rodin rozhodne, bude to „svévole“, ať se raději tři sta rodin „dohodne“ s jednou.

Jak hluboko museli klesnout narodnici a menševici, když pomáhají Šingarjovovi a spol. šířit buržoazní strašáky!

Obava z lidu — to je teď hlavní hnací motiv vůdců, kteří mají strach a hrůzu.

Lidu se nikdo bát nemusí. Rozhodování podle vůle většiny dělníků a rolníků není anarchie. Takové rozhodování je jedině možnou zárukou demokracie, a zejména úspěchu při hledání opatření, jež mají odstranit hospodářský rozvrat.

Napsáno 3. (16.) května 1917
Otištěno 17. (4.) května 1917
v Pravdě, č. 48

Podle textu Pravdy

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. Red.

16 Reč — deník, ústřední orgán kadetské strany. Vycházel v Petrohradu od 23. února (8. března) 1906. Jeho faktickými redaktory byli P. N. Miljukov a I. V. Gessen, jejich nejbližšími spolupracovníky M. M. Vinaver, P. D. Dolgorukov, P. B. Struve a další. List byl zastaven 26. října (8. listopadu) 1917 vojenským revolučním výborem při petrohradském sovětu. Do srpna 1918 však vycházel dále pod různými názvy jako Naša reč, Svobodnaja reč, Věk, Novaja reč, Naš věk.

17 Socialisté-revolucionáři (eseři) — maloburžoazní strana v Rusku. Vznikla na přelomu let 1901 a 1902 sloučením různých narodnických skupin a kroužků (Svaz socialistů-revolucionářů, Strana socialistů-revolucionářů aj.). Názory eserů byly eklektickou směsicí narodnických a revizionistických idejí. Jak řekl Lenin, eseři se pokoušeli „trhliny v narodnické ideologii vyspravit záplatami módní oportunistické ‚kritiky‘ marxismu“ (Sebrané spisy 11, Praha 1982, s. 308). Za první světové války se dostala většina eserů na pozice sociálšovinismu.

Po únorové revoluci 1917 byli eseři s menševiky hlavní oporou kontrarevoluční buržoazně statkářské prozatímní vlády. Předáci strany (Kerenskij, Avkseňťjev, Černov) se stali členy vlády. Eserská strana odmítla podpořit rolnický požadavek likvidace statkářského pozemkového vlastnictví a prosazovala naopak jeho zachováni; eserští ministři prozatímní vlády vysílali trestné výpravy proti rolníkům, kteří zabírali statkářskou půdu.

Koncem listopadu 1917 vytvořilo levé křídlo eserů samostatnou stranu levých eserů. Ve snaze udržet si vliv na rolnictvo uznali leví eseři formálně sovětskou moc a uzavřeli s bolševiky dohodu. Brzy však začali proti sovětské moci bojovat.

V letech cizí vojenské intervence a občanské války vyvíjeli eseři podvratnou činnost: aktivně podporovali interventy a bělogvardějce, účastnili se kontrarevolučních spiknutí a organizovali teroristické útoky proti představitelům sovětského státu a komunistické strany. Po skončení občanské války pokračovali v nepřátelské činnosti proti sovětskému státu doma i v táboře bělogvardějské emigrace.

18 Izvěstija petrogradskogo sověta rabočich i soldatskich deputatov — deník; jeho první číslo vyšlo 28. února (13. března) 1917.

Když byl na I. celoruském sjezdu sovětů utvořen ústřední výkonný výbor sovětů dělnických a vojenských zástupců, stal se list jeho orgánem a od 1. (14.) srpna (od č. 132) vycházel pod názvem Izvěstija centralnogo ispolnitělnogo komiteta i petrogradskogo sověta rabočich i soldatskich deputatov a od 29. září (12. října) (od č. 184) pod názvem Izvěstija centralnogo ispolnitělnogo komiteta sovětov rabočich i soldatskich deputatov. Po celou dobu byl list v rukou menševiků a eserů a vedl ostrý boj proti bolševické straně.

Po II. celoruském sjezdu sovětů byla redakce Izvěstijí vyměněna a list se stal oficiálním orgánem sovětské moci; byly v něm uveřejněny první nejdůležitější dokumenty sovětské vlády a Leninovy články a projevy. V březnu 1918 bylo vydávání Izvěstijí přeneseno do Moskvy. Když v prosinci 1922 vznikl Svaz sovětských socialistických republik, stal se list orgánem ústředního výkonného výboru SSSR a celoruského ústředního výkonného výboru. Usnesením předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR z 24. ledna 1938 byl list reorganizován a od 26. ledna 1938 až dodnes (psáno v r. 1977 - pozn. MIA) vychází pod názvem Izvěstija sovětov deputatov trudaščichsja. (Od r. 1977 do r. 1991 pod názvem Izvěstija narodnych deputatov SSSR a od r. 1991 dodnes pouze Izvestija. Současným majitelem je petrohradský mediální magnát Jurij Kovaľčuka a skupina Sogaz. Pozn. MIA)