Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
„Krize moci“
Celé Rusko se ještě pamatuje na 19.—21. duben, kdy na petrohradských ulicích málem vypukla občanská válka[1].
21. dubna vydala prozatímní vláda[2] další, zdánlivě uklidňující prohlášení[3], v němž „vysvětlila“ svou vyděračskou nótu z 18. dubna.
Nato se většina výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců[4] usnesla, že bude pokládat „incident za skončený“.
Uplynulo ještě několik dní a aktuální se stala otázka koaliční vlády. Výkonný výbor se rozdělil na dvě skoro stejné části: 23 členů bylo proti koaliční vládě, 22 členů pro. Ukázalo se, že incident „skončil“ jen na papíře[5].
Jenže uplynuly další dva dny, a máme tu nový „incident“. Ministr války Gučkov, jeden z čelných představitelů prozatímní vlády, podal demisi. A o demisi celé prozatímní vlády je prý už rozhodnuto. (Ve chvíli, kdy píšeme tyto řádky, ještě nevíme, je-li pravda, že odstoupila celá vláda.) Takže další „incident“, a přitom takový, že všechny dosavadní „incidenty“ před nim blednou.
Kde se najednou bere tolik „incidentů“? Není zde nějaká základní příčina, která nutně plodí „incident“ za „incidentem“?
Ano, taková příčina zde je. Je to takzvané dvojvládí, ona vratká rovnováha jako výsledek dohody mezi sovětem dělnických a vojenských zástupců a prozatímní vládou.
Prozatímní vláda je vláda kapitalistů. Nemůže se vzdát svých agresívních snah (anexí), nemůže ukončit loupeživou válku demokratickým mírem, musí chránit zisky vlast ní třídy (tj.třídy kapitalistů), musí chránit půdu velkostatkářů.
Sovět dělnických a vojenských zástupců je představitelem jiných tříd. Většina dělníků a vojáků, kteří jsou jeho členy, nechce loupeživou válku, nemá zájem na ziscích kapitalistů ani na udržení výsad statkářů. Přitom však dosud důvěřuje prozatímní vládě kapitalistů, chce se s ní dohodnout, chce s ní být v kontaktu.
Sověty dělnických a rolnických zástupců samy jsou zárodky moci. Paralelně s prozatímní vládou se pokoušejí uplatňovat v některých otázkách svou moc i sověty. Dochází tak k protínání mocí neboli k tomu, čemu se dnes říká „krize moci“.
Nemůže to trvat dlouho. Za tohoto stavu bude docházet každý den k dalším „incidentům“ a vzniknou další komplikace. Napsat prohlášení, že incident skončil, není problém. Jenže tím se těchto incidentů nezbavíme. A to z toho prostého důvodu, že to nejsou žádné „incidenty“, žádné nahodilosti ani malichernosti. Jsou to vnější projevy hluboké vnitřní krize. Jsou to následky toho, že celé lidstvo uvázlo ve slepé uličce. Z loupeživé války není a nemůže být východisko, pokud se neodhodláme k postupu, který navrhují socialisté-internacionalisté.
Ruský lid dnes může řešit „krizi moci“ třemi způsoby. Jedni říkají: Nechte všechno při starém a důvěřujte víc prozatimní vládě. Možná že demisi vyhrožuje právě proto, aby donutila sovět prohlásit, že jí ještě víc důvěřuje. Prozatímní vláda chce dosáhnout toho, aby ji začali prosit: pojďte vládnout, co bychom si bez vás počali...
Druhá možnost je koaliční vláda. Rozdělme si ministerská křesla s Miljukovem a spol., přiberme do vlády několik našich lidí, a všechno bude jiné.
My navrhujeme třetí možnost: změnit celou politiku sovětů, přestat důvěřovat kapitalistům a všechnu moc dát sovětům dělnických a vojenských zástupců. Výměna osob nepovede k ničemu, změnit se musí politika. Moc musí dostat jiná třída. Vládě dělníků a vojáků uvěří celý svět, protože každý ví, že dělníci a chudí rolníci nechtějí nikoho okrádat. Jedině tak může válka skončit dříve, jedině tak můžeme snadněji překonat hospodářský rozvrat.
Všechnu moc sovětům dělnických a vojenských zástupců! Žádnou důvěru vládě kapitalistů!
Každý „incident“, každý den a každá hodina budou potvrzovat správnost tohoto hesla.
Pravda, č. 46
15. (2.) května 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
1 Jde o masová shromáždění a demonstrace petrohradských dělníků a vojáků, které vyvolala nóta ministra zahraničí P. N. Miljukova z 18. dubna (1. května) 1917, adresovaná vládám států Dohody (Anglie a Francie). Obsahovala ujištění, že prozatímní vláda bude dodržovat všechny smlouvy carské vlády a povede válku až k vítěznému konci. 20. dubna (3. května) se Petrohrad seznámil s textem Miljukovovy nóty. Pobouření dělníci a vojáci vyšli do petrohradských ulic s hesly Pryč s válkou!, Pryč s Miljukovcm!, Pryč s Gučkovem!, Všechnu moc sovětům! Vyvrcholením hnutí byl 21. duben (4. květen), kdy na výzvu bolševiků zastavilo práci více než 100 000 dělníků a demonstrovalo za uzavření demokratického míru.
Buržoazní síly uspořádaly jako protiakci demonstraci na obranu prozatímní vlády. Na několika místech došlo k potyčkám a k přestřelce mezi nepřátelskými politickými tábory.
Protestní shromáždění a demonstrace proti imperialistické politice prozatimní vlády probíhaly v Moskvě, na Urale, na Ukrajině a v dalších oblastech země.
Dubnová demonstrace vyústila v politickou krizi: z prozatímní vlády museli odejít dva ministři — Miljukov a Gučkov; 5. (18.) května byla utvořena první koaliční prozatímní vláda.
Lenin hodnotil dubnové události jako „něco mnohem většího než demonstrace a menšího než revoluce“, jako „výbuch revoluce a kontrarevoluce zároveň“ (viz tento svazek zde). Upozorňoval, že tyto krize se budou v budoucnu nutně opakovat, protože jejich příčiny nebyly odstraněny.
Dubnová demonstrace měla velký význam pro politickou výchovu mas, byla projevem vzrůstající nedůvěry dělníků a vojáků ke kontrarevoluční prozatímní vládě a jejím maloburžoazním obhájcům — menševikům a eserům — a urychlila proces přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou.
2 Prozatímní vláda byla ustavena 2. (15.) března 1917 po dohodě prozatímního výboru Státní dumy s eserskými a menševickými vůdci výkonného výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců. Členy vlády se stali kníže G. J. Lvov (předseda rady ministrů a ministr vnitra), vůdce kadetů P. N. Miljukov (ministr zahraničí), vůdce okťabristů A. I. Gučkov (ministr vojenství a přechodně i námořnictva), trudovik A. F. Kerenskij (ministr spravedlnosti) a další představitelé velkoburžoazie a statkářů.
3 Uklidňující prohlášení — takto označuje Lenin Sdělení prozatímní vlády, uveřejněné v ústředních listech 22. dubna (5. května) 1917, jež „vysvětlovalo“ nótu ministra zahraničí P. N. Miljukova z 18. dubna (1. května) 1917. Ve Sdělení se uvádělo, že Miljukovova nóta za rozhodující vítězství nad nepřáteli považuje dosažení cílů vyjádřených v deklaraci prozatímní vlády, jež byla schválena 27. března (9. dubna) a obsahovala vzhledem k nátlaku revolučních mas sliby o změně charakteru války a o koncepci trvalého míru na základě sebeurčení národů.
Tímto „vysvětlením“ chtěla prozatímní vláda, postrašená dubnovou demonstrací dělníků a vojáků, zamaskovat imperialistický charakter Miljukovovy nóty a uklidnit pobouřené masy.
Výkonný výbor petrohradského sovětu, který dočasně plnil funkci celoruského sovětu, 21. dubna (4. května) Sdělení prozatímní vlády projednal a většinou 34 hlasů proti 19 (bolševici a menševici-internacionalisté) prohlásil vysvětlení vlády za uspokojivé a doporučil považovat incident za skončený. V důsledku toho Pravda v č. 38 z 22. dubna (5. května) napsala, že oportunistická většina petrohradského sovětu svým rozhodnutím vyzvala dělníky a vojáky, aby i nadále důvěřovali vládě kapitalistických utlačovatelů, která se pracujícím zřejmě vysmívá.
4 Výkonný výbor petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců vznikl v prvních dnech únorové revoluce. Volby do sovětu začaly spontánně, nejdříve v jednotlivých továrnách a závodech, potom se během několika dnů rozšířily do všech podniků. 27. února (12. března), ještě před prvním zasedáním sovětu, se menševici-likvidátoři K. A. Gvozděv, B. O. Bogdanov a členové Státní dumy N. S. Čcheidze, M. I. Skobelev aj. prohlásili za prozatímní výkonný výbor sovětu, aby si udrželi vedoucí postavení. Na prvním zasedání sovětu téhož dne večer bylo ustaveno předsednictvo sovětu (Čcheidze, Kerenskij a Skobelev).
Sovět se prohlásil za orgán dělnických a vojenských zástupců a až do I. sjezdu sovětů (červen 1917) byl prakticky celoruským ústředním orgánem.
Přestože se vedení sovětu zmocnili kompromisníci, pod vlivem revolučních dělníků a vojáků sovět prosadil řadu revolučních opatřeni: nařídil zatknout představitele staré moci a propustit politické vězně. 1. (14.) března vydal sovět Rozkaz č. 1 posádce petrohradského vojenského okruhu, který sehrál velkou úlohu při zrevolucionováni armády.
Sovět měl ve svých rukou prakticky všechnu moc. Avšak v rozhodující chvíli, v noci na 2. (15.) března, ji kompromisníci z výkonného výboru sovětu dobrovolně postoupili buržoazii a přistoupili na to, aby prozatímní vládu ovládli představitelé buržoazie a statkářů. Protože většinu ve výkonném výboru petrohradského sovětu měli zástupci esersko-menševického obranářského bloku, prosazoval sovět kompromísnickou politiku, podporoval kontrarevoluční prozatímní vládu a pomáhal buržoazně statkářským stranám oklamat revoluční masy.
5 Lenin má na mysli jednání výkonného výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců s představiteli kontrarevoluční prozatímní vlády o vytvoření koaliční vlády.
Když prozatímní vláda zjistila, že po dubnových událostech je od lidových mas politicky naprosto izolována, uveřejnila 26. dubna (9. května) 1917 prohlášení O koaliční vládě (Vysvětlení prozatímní vlády), v němž slibovala, že bude znovu všemožně usilovat o zvýšení své reprezentativnosti zapojením „aktivních tvůrčích sil země“. 28. dubna (11. května) byl uveřejněn dopis ministerského předsedy G. J. Lvova předsedovi výkonného výboru petrohradského sovětu N. S. Čcheidzemu, věnovaný přímo otázkám koaliční vlády s účastí oportunistických vůdců sovětu. 28. dubna (11. května) se tato otázka projednávala na zasedání výkonného výboru a byla zamítnuta většinou jednoho hlasu (23 proti 22 při dvou abstencích). 1. (14.) května byla otázka koaliční vlády projednávána znovu a byla schválena většinou 44 hlasů trudoviků, lidových socialistů, eserů a menševiků proti 19 hlasům bolševiků a menševiků-internacionalistů při dvou abstencích eserů. Menševici, kteří v roce 1905 odmítali účast sociálních demokratů v revoluční vládě, se teď rozhodli vstoupit do kontrarevoluční vlády.