Příležitostné články

V. I. Lenin

Příležitostné články^{^[144]}

I. Bij, ale nezabij
II. Proč urychlovat převratnost doby?
III. Objektivní statistika

I. Bij, ale nezabij

Dne 23. ledna projednávalo v Nižním Novgorodě zvláštní oddělení moskevského senátu za účasti stavovských přísedících případ vraždy rolníka Timofeje Vasiljeviče Vozduchova, který byl dopraven na policejní stanici „za účelem vystřízlivění“ a tam zmlácen čtyřmi policisty Šelemeťjevem, Šulpinem, Šibajevem a Olchovinem a policejním inspektorem Panovem tak, že příští den v nemocnici zemřel.

Taková je skutková podstata tohoto jednoduchého případu, jenž vrhá ostré světlo na to, co se obvykle a neustále děje na našich policejních úřadech.

Pokud lze soudit z neobyčejně stručných novinových zpráv, udál se celý případ takto. Vozduchov přijel 20. dubna drožkou do gubernátorova domu. Mluvil s ním správce gubernátorova domu, který u soudu vypověděl, že Vozduchov byl prostovlasý, podnapilý, ne však opilý, a stěžoval si, že mu v jakémsi přístavišti parníků odmítli vydat jízdenku (?). Správce poručil službu konajícímu městskému strážníkovi Šelemeťjevovi, aby odvedl Vozduchova na policejní stanici. Vozduchov nemohl být nijak zvlášť opilý, když se Šelemeťjevem klidně rozmlouval a po příjezdu zřetelně uvedl policejnímu inspektorovi Panovovi své jméno a stav. Šelemeťjev však přesto „strčil“ Vozduchova, zřejmě s vědomím Panova, který ho právě vyslechl, na „strážnici“ a nikoli do cely pro zadržené, kde už bylo několik opilých a která byla hned vedle. Jak ho strkal dovnitř, zachytil šavlí o kliku u dveří a trochu si pořezal ruku; myslel, že šavli drží Vozduchov, a proto se na něho vrhl a začal ho tlouct a křičet, že má pořezanou ruku. Bil ho co měl síly do tváře, do prsou, do boků, a Vozduchov přitom pořád padal naznak, vždycky se uhodil hlavou o zem a prosil o slitování. „Proč mě bijete?“ říkal podle slov svědka (Semachina), který seděl v cele pro zadržené. „Já za nic nemůžu. Odpusťte mi, proboha!“ Podle slov tohoto svědka nebyl Vozduchov opilý, opilý byl spíše Šelemeťjev. O tom, že Šelemeťjev „poučuje“ (výraz z obžalovacího spisu!) Vozduchova, se dověděli jeho kolegové Šulpin a Šibajev, kteří na policejní stanici popíjeli už od prvního velikonočního dne (20. dubna bylo úterý, třetí den velikonoční). Vešli na strážnici ještě s Olchovinem, který přišel z jiné policejní stanice, a začali bít Vozduchova pěstmi a kopat do něho. Přišel i policejní inspektor Panov a bil ho knihou po hlavě a tloukl pěstmi. „Ti ho tak bili, tak strašně ho tloukli, že mě z té hrůzy až břicho rozbolelo,“ řekla jedna vězněná žena. Když „poučování“ skončilo, poručil policejní inspektor zcela chladnokrevně Šibajevovi, aby ztlučenému smyl krev z obličeje — bude to přece jenom lepší; co kdyby to náhodou viděl někdo z nadřízených! — a strčil ho do cely pro zadržené. Vozduchov pak řekl ostatním zatčeným: „Bratři, vidíte, co dokáže policie? Dosvědčíte mi to, budu si stěžovat!“ Jenže stížnost si už podat nestačil: příští den ráno ho našli v úplném bezvědomí a odvezli do nemocnice, ale tam už se vůbec neprobral a za osm hodin zemřel. Při pitvě se zjistilo, že měl zlomených deset žeber, krvavé podlitiny po celém těle a krvácení do mozku.

Senát odsoudil Šelemeíjeva, Šulpina a Šibajeva ke čtyřem letům nucených prací, zatímco Olchovinovi a Panovovi uložil měsíc vězení, neboť je uznal vinnými jen pro „ublížení“...

A právě tímto rozsudkem začneme náš rozbor. Ti, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím, byli obžalováni podle článků 346 a 1490, část 2 trestního zákoníku. V prvním z těchto článků se uvádí, že úřední osoba, která při výkonu své funkce někoho zraní nebo zmrzačí, podléhá nejvyšší výměře trestu, „stanovené pro tento trestný čin“. A článek 1490, část 2, stanoví za týrání, které má za následek smrt, 8—10 let nucených prací. Místo nejvyšší výměry trestu snižuje soud složený ze stavovských přísedících a státních soudců trest o dva stupně (6. stupeň: 8—10 let nucených prací; 7. stupeň: 4—6 let), tj. snižuje trest na nejnižší míru, kterou zákon připouští v případě polehčujících okolností, a navíc stanoví nejnižší výměru trestu v tomto nejnižším stupni. Zkrátka soud udělal všechno, co jen mohl, aby obžalovaným ulehčil jejich osud, udělal dokonce víc, než mohl, neboť zákon „o nejvyšší výměře trestu“ obešel. Nechceme samozřejmě vůbec tvrdit, že „nejvyšší spravedlnost“ vyžadovala deset let, a nikoli čtyři roky nucených prací; důležité je, že vrahové byli za vrahy uznáni a odsouzeni. Nemůžeme však mlčky přejít neobyčejně charakteristickou tendenci soudu složeného ze státních soudců a stavovských přísedících: jakmile soudí policejní úředníky, jsou ochotni být k nim maximálně shovívaví; jakmile však soudí přestupky proti policii, jsou, jak známo, tvrdí a neústupní.^{^[a]}

Jakpak nebýt shovívavý k panu policejnímu inspektorovi! On přece přijal předvedeného Vozduchova, on zřejmě dal rozkaz nedávat ho do cely pro zadržené, ale nejdřív — pro poučení — na strážnici, on sám ho bil pěstmi a knihou (patrně zákoníkem), on nařídil odstranit stopy trestného činu (smýt krev), on hlásil okrskovému policejnímu komisaři Muchanovovi, který se vrátil 20. dubna v noci, že „v okrsku jemu svěřeném je všechno v pořádku“ (doslova!), on však nemá s vrahy nic společného, on je vinen jen urážkou činem, jen pouhým ublížením na těle, které se trestá vězením. Je zcela přirozené, že tento džentlmen pan Panov, který přece za vraždu nemůže, slouží dnes dál u policie v hodnosti policejního strážmistra. Pan Panov jen přenesl svou užitečnou nařizovací činnost při „poučování“ prostých lidí z města na venkov. Řekněte upřímně, čtenáři, může strážmistr Panov pochopit rozsudek senátu jinak než jako radu, aby příště lépe zahlazoval stopy trestného činu, aby „poučoval“, ale tak, že žádné stopy nezůstanou. Nařídil jsi smýt krev z obličeje umírajícího to je v pořádku, ale dopustil jsi, že Vozduchov zemřel, a to je, brachu, neprozřetelnost; napříště buď opatrnější a řádně si zapiš za uši první a poslední přikázání ruského Děržimordy^{^[b]}: „Bij, ale nezabij!“

Z lidského hlediska působí rozsudek senátu vynesený nad Panovem přímo jako výsměch spravedlnosti; svědčí jen o vyloženě servilní snaze svalit veškerou vinu na nižší příslušníky policie a dostat z bryndy jejich bezprostředního nadřízeného, s jehož vědomím, souhlasem i účastí k bestiálnímu týrání došlo. Z právnického hlediska je pak tento rozsudek ukázkou, jaké kazuistiky jsou schopni státní soudci, kteří sami nemají příliš daleko k policejnímu inspektorovi. Řeč byla dána člověku proto, aby mohl skrývat své myšlenky, říkají diplomaté. A naši právníci mohou říci, že zákon je tu proto, aby stavěl na hlavu pojem viny a odpovědnosti. A vskutku, jakého rafinovaného právnického umění je zapotřebí, aby se z účasti na týrání stalo pouhé ublížení na těle! Dělník, který možná 20. dubna ráno shodil Vozduchovovi s hlavy čepici, spáchal stejný přestupek, nebo řečeno ještě mírněji, nikoli přestupek, ale „porušil zákon“ jako Panov. I za pouhou účast ve rvačce (a nikoli za zmlácení bezbranného člověka), je-li při ní dotyčnému způsobena smrt, se ukládá přísnější trest než ten, jaký dostal policejní inspektor. Soudní mistři v kazuistice využili předně toho, že za trýznění při výkonu služby stanoví zákon několikerý trest, přičemž ponechává na soudci, aby podle okolností rozhodl mezi vězením od dvou měsíců a doživotním vypovězením na Sibiř. Zásada nespoutávat soudce přespříliš formálními ustanoveními, ponechat mu jistou volnost je přirozeně velmi rozumná a naši profesoři trestního práva si za to už častokrát ruské zákonodárství pochvalovali a zdůrazňovali jeho liberálnost. Zapomínali přitom jen na jednu maličkost, že totiž k uplatňování rozumných ustanovení je zapotřebí takových soudců, kteří nejsou v postavení pouhých úředníků, že je k tomu zapotřebí, aby se projednávání případu účastnili zástupci veřejnosti a aby na projednávání případu mělo vliv veřejné mínění. A za druhé soudu zde pomohl zástupce prokurátora, který se vzdal obžaloby proti Panovovi (a Olchovinovi) za týrání a surové zacházení a žádal, aby byli potrestáni jen za ublížení na těle. Zástupce prokurátora se navíc odvolal na závěry soudních znalců, podle nichž nebyly Panovovy údery příliš bolestivé, ani zvlášť četné. Jak je vidět, právnická sofistika nevyniká žádnou zvláštní důmyslností: protože Panov bil méně než ostatní, lze říci, že jeho údery nebyly zvlášť bolestivé; jestliže nebyly zvlášť bolestivé, lze z toho vyvodit, že se nedají označit za „týrání a surové zacházení“, a nedají-li se označit za týrání a surové zacházení, pak to tedy byla pouhá urážka činem. A všechno dopadne k všeobecné spokojenosti a pan Panov zůstává v řadách strážců zákona a pořádku^{^[c]}...

Dotkli jsme se nyní zastoupení veřejnosti u soudů a úlohy veřejného mínění. Náš případ je vůbec krásnou ilustrací této otázky. Především: proč věc neprojednával porotní soud, ale soud státních soudců se stavovskými přísedícími? Proto, že vláda Alexandra III. ve svém nemilosrdném boji proti všem a jakýmkoliv snahám veřejnosti o svobodu a samostatnost přišla velmi brzy na to, že porotní soudy jsou nebezpečné. Reakční tisk označil porotní soud za „soud ulice“ a začal proti němu štvát, což mimochodem pokračuje dodnes. Vláda schválila reakční program: poté, co potlačila revoluční hnutí 70. let, bez obalu prohlásila zástupcům veřejnosti, že je považuje za „ulici“, za luzu, která nemá právo plést se do zákonodárství ani do správy státu a která musí být vyhnána ze svatyně, kde ruské občany soudí a trestají — podle metody pánů Panovů. V roce 1887 byl vydán zákon, podle něhož bylo projednávání případů trestných činů spáchaných úředními osobami a na úředních osobách vyňato z působnosti porotního soudu a předáno soudu složenému ze státních soudců a stavovských přísedících. Tito stavovští přísedící tvoří, jak známo, společné kolegium se státními soudci a jsou v něm němými statisty, hrají žalostnou úlohu soudních svědků, kteří jen odkývají to, na čem se úřední hodnostáři justiční správy uráčí usnést. Je to jeden z těch zákonů, které se jako dlouhá nit táhnou celým posledním reakčním obdobím ruských dějin a jsou spojeny jedinou společnou snahou: nastolit znovu „vládu pevné ruky“. Pod tlakem okolností byla vládní moc v druhé polovině 19. století nucena přijít do styku s „ulicí“, ale složení této ulice se měnilo podivuhodně rychle a nevzdělané měšťáky vystřídali občané, kteří si začínali uvědomovat svá práva a z jejichž řad vycházeli dokonce bojovníci za tato práva. Jakmile si to vláda uvědomila, uskočila s hrůzou zpátky a teď podniká křečovité pokusy obehnat se čínskou zdí, uzavřít se do pevnosti, kam nemají přístup žádné projevy veřejné aktivity... Ale poněkud jsem se odchýlil od svého tématu.

A tak byla ulice reakčním zákonem zbavena práva soudit představitele vládní moci. Úředníky soudili úředníci. Projevilo se to nejen na rozsudku, ale i na povaze předběžného vyšetřování a soudního řízení. Soud ulice je cenný právě tím, že vnáší svěží vítr do onoho ducha byrokratického formalismu, kterým jsou naše vládní instituce skrznaskrz prolezlé. Ulice se nezajímá jen o to a především o to, zda se bude určité jednání kvalifikovat jako ublížení či bití nebo týrání, ani o to, jaký druh a způsob trestu bude za ně uložen, ulici zajímá především to, aby se až na kořen odhalily a veřejně osvětlily všechny společenskopolitické nitky trestného činu a jeho význam, aby ze soudu vzešlo poučení pro veřejnou morálku a praktickou politiku. Ulice chce, aby soud nebyl jen „úředním místem‘, kde úřední osoby aplikují na jednotlivé případy příslušné články trestního zákoníku, ale veřejnou institucí, která odhaluje zlořády současného zřízení, poskytuje materiál k jeho kritice a tudíž i k jeho nápravě. Ulice dospívá svým instinktem, praktickou znalostí veřejných záležitostí a zvyšujícím se politickým uvědoměním k oné pravdě, k níž tak namáhavě a nesměle dospívá svými scholastickými cestami naše oficiální profesorská právní věda: že totiž v boji proti trestné činnosti jsou nesrovnatelně důležitější změny ve veřejných a politických institucích než ukládání jednotlivých trestů. Z tohoto důvodu právě reakční publicisté a reakční vláda nenávidí a musí nenávidět soud ulice. Z tohoto důvodu se omezování kompetence porotních soudů a veřejného projednávání táhne jako červená nit celými dějinami poreformního Ruska; přitom se reakčnost „poreformního“ období projevuje hned příští den poté, kdy vstoupil v platnost zákon z roku 1864, který zreorganizoval naše „soudnictví“^{^[d]}. A právě na našem případě se zvlášť nápadně ukázalo, jak tu chybí „soud ulice“. Kdo by se u tohoto soudu mohl zajímat o společenskou stránku věci a postarat se, aby byla vylíčena co nejplastičtěji? Prokurátor? Úředník, který má tak blízko k policii a je spoluzodpovědný za to, jak se o zadržené pečuje, jak se s nimi nakládá, a někdy je dokonce náčelníkem policie? Viděli jsme, že zástupce prokurátora se dokonce vzdal obžaloby proti Panovovi za týrání. Veřejný žalobce, kdyby Vozduchovová, žena zavražděného, která před soudem vystupovala jako svědkyně, podala civilní žalobu proti vrahům? Ale jakpak mohla ta prostá venkovská ženská vědět, že u trestního soudu existuje nějaká civilní žaloba? A i kdyby to věděla, mohla by si vůbec vzít advokáta? A i kdyby mohla, našel by se advokát, který by mohl a chtěl upozornit veřejnost na poměry, jež tato vražda odhaluje? A i kdyby se takový advokát našel, dokázali by podpořit jeho „občanský zápal“ takoví „zástupci“ veřejnosti, jako jsou stavovští přísedící? Třeba takový starosta volosti^{^[e]} — mám na mysli soud někde ve venkovském městě — který se stydí za své venkovské oblečení a neví, kam se svými namaštěnými botami a se svýma sedláckýma rukama, který ustrašeně vzhlíží k jeho vysokoblahorodí panu předsedovi senátu, s nímž sedí za jedním stolem? Nebo městský starosta, tlusté kupčisko s řetězem na krku, funící v nezvyklé uniformě, které se opičí po svém sousedovi, maršálkovi šlechty, pěstěném milostpánovi ve šlechtickém stejnokroji a s aristokratickými způsoby? A vedle nich soudci, kteří už celá léta táhnou byrokratickou káru, praví kancelářští inkousti zešedivělí v úřadě, kteří berou svěřený úkol opravdu vážně: soudit představitele státní moci, které není hoden soudit soud ulice. Nevzalo by tohle všechno i sebevýmluvnějšímu advokátovi chuť mluvit, nepřipomnělo by mu to staré přísloví: „Neházej perly.. .“?

A tak se stalo, že soudní řízení proběhlo expresní rychlostí, jako by je někdo chtěl mít co nejdříve s krku^{^[f]}, zrovna jako by se bál do toho svinstva pořádně zarýt. Dá se žít i těsně vedle záchodu, zvyknout si na něj, nevšímat si ho a nevnímat ho, ale stačí, abyste ho začali čistit, a zápach ucíti docela jiste nejen všichni obyvatelé príslušného bytu, ale i bytů sousedních.

Jen se podívejte, jaká je tu spousta přirozeně se nabízejících otázek, s jejichž vyjasněním si nikdo nedal práci. Proč jel Vozduchov ke gubernátorovi? Obžalovací spis, tento dokument, který má prokázat snahu obžaloby odhalit celý trestný čin, nejenže na tuto otázku neodpovídá, ale dokonce ji přímo zamlouvá, neboť říká, že Vozduchov „byl zadržen v nestřízlivém stavu na dvoře gubernátorova domu strážmistrem Šelemeťjevem“. To dokonce zavdává důvod k domněnce, že tropil výtržnost a kde? Na gubernátorově dvoře! Ve skutečnosti však Vozduchov přijel drožkou ke gubernátorovi stěžovat si — to je zjištěný fakt. Na co si stěžoval? Správce gubernátorova domu Pticyn vypovídá, že Vozduchov si stěžoval na jakési přístaviště parníků, kde mu odmítli vydat jízdenku(?). Svědek Muchanov, který byl policejním komisařem stanice, kde Vozduchova zmlátili (a teď je velitelem guberniální věznice ve Vladimiru), vypověděl, že od Vozduchovovy ženy slyšel, že s mužem předtím pili, a že je pak zbili v Nižním Novgorodě jednak na říční policii, jednak na rožděstvenské policejní stanici a Vozduchov že to chtěl ohlásit gubernátorovi. Přestože ve výpovědích těchto svědků je zjevný rozpor, soud neučinil naprosto žádná opatření, aby tuto otázku vyjasnil. Naopak každý by si z toho mohl plným právem vyvodit, že soud nechce do této otázky vnést jasno. Vozduchovova žena před soudem svědčila, ale nikoho nenapadlo se jí zeptat, zda ji a jejího muže skutečně bili na několika policejních stanicích v Nižním Novgorodě. Za jakých okolností je zadrželi, v jaké místnosti je bili, kdo je bil, zda si její muž skutečně chtěl stěžovat gubernátorovi a zda o tomto svém úmyslu neříkal ještě někomu dalšímu. Svědek Pticyn jako úředník gubernátorovy kanceláře neměl možná mnoho chuti vyslechnout Vozduchova — který sice nebyl opilý, ale přece jen potřeboval vystřízlivět! — jeho stížnost na policii a nařídil opilému strážníkovi Šelemeťjevovi, aby stěžovatele odvedl na stanici vystřízlivět. A tento zajímavý svědek nebyl podroben křížovému výslechu. Drožkář Krajnov, který Vozduchova přivezl ke gubernátorovi a potom odvezl na stanici, nebyl rovněž dotázán, zda Vozduchov neříkal, proč tam jede, co vlastně říkal Pticynovi a zda neslyšel jejich rozhovor ještě někdo další. Soud se omezil na přečtení stručné výpovědi nepřítomného Krajnova (v níž se potvrzovalo, že Vozduchov nebyl opilý, jen trochu podnapilý) a zástupce prokurátora vůbec nenapadlo žádat, aby dal tohoto důležitého svědka předvolat. Vezmeme-li v úvahu, že Vozduchov byl poddůstojník v záloze, tedy člověk zkušený, který se trochu vyznal v zákonech a předpisech, že dokonce po tom, co byl zbit k smrti, řekl svým druhům v cele: „Budu si stěžovat“, pak je víc než pravděpodobné, že jel ke gubernátorovi právě proto, že si chtěl stěžovat na policii, že svědek Pticyn lhal, aby policii dostal z bryndy, a že servilní soudcové a servilní prokurátor chtěli celou tuto choulostivou historii ututlat.

Dále. Proč a za co Vozduchova bili? Obžalovací spis to opět líčí tak, aby to bylo co nejvýhodnější... pro obžalované. „Důvodem k týrání“ prý bylo, že se Šelemeťjev pořezal na ruce, když Vozduchova strkal na strážnici. Je otázka, proč strkali Vozduchova, který s Šelemeťjevem a Panovem klidně hovořil (připusťme, že bylo nutné ho strkat!), nejdřív na strážnici, a ne do cely pro zadržené. Byl sem dopraven za účelem vystřízlivění — v cele pro zadržené už bylo několik opilých — a Vozduchov se tam později také dostal, ale proč ho Šelemeťjev po „předvedení“ Panovovi strkal na strážnici? Zřejmě právě proto, aby ho tam zbil. V cele pro zadržené jsou lidé, kdežto na strážnici bude Vozduchov sám a Šelemeťjevovi přijdou na pomoc kolegové a pan Panov, kterému je v této chvíli „svěřena“ policejní stanice č. 1. K týrání tedy nedošlo náhodně, ale bylo provedeno podle předem promyšleného plánu. Lze předpokládat jen jednu ze dvou možností: buď každého, kdo je předveden na stanici, aby vystřízlivěl (i když se chová naprosto slušně a klidně), zavedou nejprve na strážnici pro „poučení“, nebo tam Vozduchova chtěli zmlátit právě proto, že si jel ke gubernátorovi stěžovat na policii. Novinové zprávy o tomto případu jsou tak stručné, že je těžké vyslovit se kategoricky pro tuto domněnku (která není nijak nepravděpodobná), ovšem předběžným vyšetřováním a soudním řízením se mohla tato otázka dokonale vyjasnit. Soud jí přirozeně nevěnoval žádnou pozornost. Říkám „přirozeně“, neboť lhostejnost soudců zde obráží nejen byrokratický formalismus, ale i měšťácký názor ruského člověka: „To je toho — na policii utloukli opilého! Jako by se u nás nic horšího nedělo!“ A měšťák vám uvede desítky případů, které lidi pobuřují mnohem víc, a přesto viníci potrestáni nebyli. Měšťákovy připomínky jsou naprosto na místě, ale přesto zdaleka nemá pravdu a svým uvažováním jen prozrazuje naprostou měšťáckou krátkozrakost. Není to snad tak, že mnohem více pobuřující případy policejního násilí jsou u nás možné právě proto, že násilí je běžnou každodenní praxí každé policejní stanice? A není snad naše rozhořčení nad výjimečnými případy bezmocné právě proto, že jsme si zvykli klidně a lhostejně přihlížet „normálním“ případům? Že se z naší lhostejnosti nedáme vyrušit ani tehdy, když proti obvyklému a běžnému jevu, jako je bití opilého (údajně opilého) na policii, protestuje sám tento (zdálo by se na ledacos zvyklý) člověk, který za svrchovaně troufalý pokus přednést poníženou stížnost gubernátorovi zaplatí životem?

Existuje i druhý důvod, proč nemůžeme přejít tento naprosto běžný případ jen tak. Bylo už dávno řečeno, že preventivní význam trestu zdaleka není v jeho tvrdosti, ale v jeho neodvratnosti. Důležité není to, aby byl za trestný čin vyměřen těžký trest, ale to, aby ani jediný trestný čin nezůstal neodhalen. I po této stránce je náš případ zajímavý. K protizákonnému a surovému bití na policejníchi stanicích dochází v Ruské říši — bez přehánění — každý den a každou hodinu.^{^[g]} Ale k soudu se to dostane jen ve zcela výjimečných a velmi ojedinělých případech. A není divu, když pachatelem je táž policie, která je v Rusku pověřena odhalováním trestných činů. To pro nás však znamená, že si musíme s tím větší, třeba i neobvyklou pozorností všímat těch případů, kdy soud musí poodhrnout clonu zahalující obvyklý případ.

Všimněte si například, jak strážníci bijí. Jejich pět nebo šest, postupují s bestiální tvrdostí, mnozí jsou opilí, všichni mají šavle. Ale žádný z nich nikdy svou oběť šavlí neudeří. Jsou to lidé světa znalí a vědí moc dobře, jak mají člověka bít. Když tě seknu šavlí, je to usvědčující důkaz, kdežto když tě zmlátím pěstmi, dokazuj si potom, že tě tak zřídili na policii. „Někde se porval, sebrali jsme ho už zmláceněho!“ — a je to. Dokonce i v našem případě, kdy člověka náhodou zabili („to mu čert nakukal umírat; chlap jako hora, kdo to mohl čekat?“), musela obžaloba svědeckými výpověďmi dokazovat, že „Vozduchov byl naprosto zdráv, než byl dopraven na policii“. Vrazi, kteří pořád jen tvrdili, že ho vůbec nebili, zřejmě říkali, že ho dovezli už zmláceného. A najít v takovém případě svědky je neuvěřitelně těžké. Šťastnou náhodou se navíc stalo, že okénko z cely pro zadržené na strážnici nebylo docela zakryté: místo skla tam sice byl zasazen kus plechu s provrtanými otvory, které byly ze strážnice zakryté kusem kůže, ale když se prostrčil prst, kůže se nadzvedla a z cely pro zadržené bylo vidět, co se na strážnici děje. Jedině proto se u soudu podařilo dokonale rekonstruovat obraz „poučování“. Ale takový nepořádek, jako je nedokonale zakryté okno, se mohl ovšem vyskytnout jedině v minulém století; ve 20. století je už jistě okénko z cely pro zadržené na strážnici policejní stanice č. 1 v kremelské čtvrti Nižního Novgorodu jaksepatří zakryto... A když nejsou svědci, běda tomu, kdo se dostane na strážnici!

V žádné zemi není tolik všelijakých zákonů jakov Rusku. U nás jsou zákony na všechno. Existuje i zvláštní předpis o držení ve vazbě, kde je zevrubně vyloženo, že zadržení je zákonné, je-li vykonáváno ve zvláštních místnostech podléhajících zvláštnímu dozoru. Jak vidno, zákon se dodržuje: na policii mají zvláštní „celu pro zadržené“. Jenže než člověka do této cely dají, „je zvykem“ „šoupnout“ ho nejprve na „strážnici“. A třebaže úloha strážnice jako opravdové mučírny je z celého procesu naprosto jasná, přesto soud ani nenapadlo, aby tomu věnoval pozornost. Od prokurátorů se vskutku nedá očekávat, že budou odhalovat zlořády naší policejní tyranie a že proti ní budou bojovat!

Dotkli jsme se otázky, jak je to v podobných případech se svědky. V nejlepším případě mohou svědčit jen lidé, které má policie v rukou; aby mohl být svědkem policejního „poučování“ na stanici někdo zvenčí, to se podaří jen zcela výjimečně. A na svědky, které má policie v rukou, lze vykonávat policejní nátlak. Bylo tomu tak i v tomto případě. Svědek Frolov, který byl v době vraždy v cele pro zadržené, vypověděl zpočátku při předběžném vyšetřování, že Vozduchova bili strážníci i policejní inspektor; potom však obvinění proti inspektoru Panovovi odvolal; a před soudem už prohlásil, že nikdo z policie Vozduchova nebil, že svědčit proti policii ho navedl Semachin a Barinov (jiní zatčení, kteří byli hlavními svědky obžaloby), že policie ho k ničemu nenaváděla a neponoukala. Svědci Fadějev a Antonovová vypověděli, že na strážnici se Vozduchova nikdo ani prstem nedotkl: všichni tam seděli klidně a tiše, žádný křik tam nebyl.

Jak vidíte, zase zcela obvyklý jev. A soud to přijal opět lhostejně jako obvykle. Existuje zákon, který za křivou výpověď před soudem dosti přísně trestá. Kdyby se přistoupilo ke stíhání těchto dvou křivých svědků, vrhlo by to ještě více světla na skandální jednání policie, proti němuž jsou téměř naprosto bezbranní ti, kteří se nešťastnou náhodou dostanou do spárů policie (a tato nešťastná náhoda pravidelně a vytrvale potkává statisíce „prostých“ lidí); jenže soud myslí jen na to, podle jakého paragrafu bude soudit, a na tuto bezbrannost nemyslí vůbec. Tento detail z procesu stejně jako všechny ostatní detaily jasně ukazuje, jaká je to rozsáhlá a pevná síť, jaká je to zanedbaná hnisající rána, které se zbavíme jedině tak, že se zbavíme celého tohoto systému naprosté policejní tyranie a naprosté bezprávnosti lidu.

Asi před třiceti pěti lety se stala jednomu známému ruskému spisovateli F. M. Rešetnikovovi nepříjemná příhoda. Dostavil se v Petrohradě na shromáždění šlechty v mylném domnění, že jde na koncert. Strážníci ho nepustili dovnitř a jen na něho křikli: „Kam to lezeš? Co jsi zač?“ „Dělník!“ odpověděl jim drsně rozhněvaný Rešetnikov. Tato odpověď způsobila, vypráví Gleb Uspenskij, že Rešetnikov pak nocoval na policii, odkud vyšel zbitý, bez peněz a bez prstenu. „Dávám to Vašemu Vysokoblahorodí na vědomost,“ psal Rešetnikov v žádosti petrohradskému policejnímu náčelníkovi. „Nic nevymáhám zpátky. Osměluji se vás však obtěžovat jedinou prosbou: aby komisaři, obvodní policejní inspektoři, nadstrážníci a strážníci nebili lidi... Však toho lidé schytají i tak víc než dost“.^{^[145]}

Skromná prosba, jíž se tak dávno osmělil ruský spisovatel obtěžovat policejního náčelníka v hlavním městě Ruské říše, zůstala dodnes nesplněna a za našich politických poměrů zůstává i nadále nesplnitelná. V nynější době jsou však zraky každého čestného člověka utýraného bestialitou a násilím, jež kolem sebe vidí, upřeny na nové mohutné hnutí mezi lidem, které nabírá síly, aby smetlo z povrchu ruské země každou bestiálnost a uskutečnilo nejkrásnější ideály lidstva. Za poslední desítiletí nenávist k policii mezi prostými lidmi mnohonásobně vzrostla a zesílila. Rozvoj života ve městech, rozmach průmyslu, šířeni vzdělání, to všechno zaneslo i mezi nevzdělané masy touhu po lepším životě a vědomí lidské důstojnosti, kdežto policie zůstala tyranská a bestiální jako dřív. K její bestialitě jen přistoupila větší rafinovanost ve slídění a štvaní proti novému, nejhrozivějšímu nepříteli: proti všemu, co lidovým masám osvětluje jejich práva a dává víru ve vlastní síly. Nenávist lidu, umocněná tímto uvědoměním a vírou, si najde průchod nikoli v barbarské mstě, ale v boji za svobodu.

II. Proč urychlovat převratnost doby?

Shromáždění Šlechty v Orelské gubernii schválilo zajímavý návrh, a ještě zajímavější byla diskuse o něm.

V podstatě šlo o toto. Guberniální maršálek šlechty, M. A. Stachovič přednesl referát, v němž navrhoval, aby se s finanční správou uzavřela dohoda, že hodnosti výběrčích budou udělovány orelským šlechticům. Při zavedení státního lihového monopolu vznikne v Orelské gubernii čtyřicet volných míst pro výběrčí poplatků ze státních obchodů s lihovinami. Příjmy výběrčích činí 2180 rublů ročně (900 rublů služného, 600 rublů cestovného a 680 rublů za ozbrojený doprovod). No a šlechtě by se hodilo, kdyby mohla tato místa obsadit, vytvořit za tím účelem družstvo a uzavřít dohodu se státní pokladnou. Místo požadované kauce (3000—5000) by se pro první čas mohlo každému výběrčímu srážet 300 rublů ročně a z těchto peněz pak vytvořit šlechtický kapitál na zajištění správy lihového monopolu.

Jak vidíte, je to návrh bezesporu praktický a dokazuje, že náš nejvyšší stav má dokonale vyvinutý čich pro to, kde se dá co urvat z erárního koláče. Jenže právě tato praktičnost připadala mnoha urozeným pánům přehnaná, nevhodná a šlechtice nedůstojná. Rozpředla se debata, v níž se vyhranila tři hlediska na tuto záležitost.

První bylo hledisko praktické. Musíme přece jíst, náš stav je na tom finančně bídně... je to přece jen výdělek... snad neodepřou chudým šlechticům pomoc? A přitom přece mohou výběrčí napomáhat tomu, aby prostí lidé tolik nepili! Druhé je hledisko romantické. Pracovat pro správu lihového monopolu je jen o něco málo víc než být výčepním a znamená to být podřízen obyčejným správcům skladů, kteří jsou „často osobami nižších stavů“!? A už se linul proud zanícených řečí o vznešeném poslání šlechty. Hodláme se zabývat právě těmito řečmi, ale nejdříve ještě uvedeme třetí hledisko mužů státnického formátu. Na jedné straně nutno uznat, že je to jaksi trochu hanba, ale na druhé straně zase nutno uznat, že je to výhodné. Je však možné opatřit si kapitál a zároveň si zachovat bezúhonnost: přednosta správy nepřímých spotřebních daní může jmenovat výběrčí i bez kaucí a těchto čtyřicet šlechticů může dostat místa na přímluvu guberniálního maršálka šlechty - bez družstva a bez dohody, vždyť přece snad „ministr vnitra pozastaví výnos v zájmu ochrany správného chodu celého státního zřízení“. Tento moudrý názor by pravděpodobně zvítězil, kdyby maršálek šlechty neudělal dvě podstatná prohlášení: za prvé, že dohoda už byla předložena k vyjádření ministrovi financí, který ji uznal za možnou a v zásadě s ní souhlasil. A za druhé, že „získat tato místa pouhou přímluvou guberniálního maršálka šlechty není možné“. A tak byl referát schválen.

Ubozí romantikové! Utrpěli porážku. A jak krásně přitom mluvili!

„Až dosud vycházely z řad šlechty jen vůdčí osobnosti. V referátě se však navrhuje vytvořit jakési družstvo. Odpovídá to vůbec minulosti, přítomnosti a budoucnosti šlechty? Podle zákona o výběrčích by se v případě zjištěné zpronevěry musel místo výčepního postavit za pult šlechtic. To raději zemřít než něco takového!“

Propánakrále, té ušlechtilosti, co je v člověku! Raději zemřít než prodávat vodku! Zato prodávat obilí, to je ušlechtilé zaměstnání, zvlášť když je neúroda a člověk si namastí kapsu na úkor hladovějících! A ještě ušlechtilejší zaměstnání je lichvařit s obilím, půjčovat je v zimě hladovým rolníkům za práci v létě a platit za tuto práci třikrát méně, než jsou volné ceny. A právě v tomto středoruském černozemním pásmu, k němuž patří Orelská gubernie, se naši statkáři vždycky zvlášť horlivě zabývali a zabývají tímto neobyčejně ušlechtilým druhem lichvaření. No a abychom mohli pěkně oddělit ušlechtilé lichvaření od neušlechtilého, musíme samozřejmě co nejhlasitěji vykřikovat, jak je pro šlechtice nedůstojné dělat výčepního.

„Musíme přísně střežit naše poslání, které je vyjádřeno ve známém manifestu Jeho Veličenstva — nezištně sloužit lidu. Zištná služba tornu odporuje...“ „Stav, který si v minulosti získal takové zásluhy, jako byla vojenská služba jeho předků, který vzal na svá bedra veliké reformy vladaře Alexandra II., je připraven v budoucnu plnit své povinnosti vůči státu.“

Ano, nezištně sloužit! A odměnou za tuto nezištnost je přidělování statků, udělování obydlených panství, tj. dary představující tisíce děsjatin půdy a tisíce nevolníků, vytvoření třídy velkých pozemkových vlastníků, jimž patřily sta, tisíce a desetitisíce děsjatin půdy a kteří vykořisťovali milióny rolníků tak, až je úplně ožebračili. Ale zvlášť dojemná je poznámka o „velikých“ reformách Alexandra II. Například osvobození rolníků — jak nezištně je naši ušlechtilí šlechtici oškubali dohola: donutili je, aby vykupovali svou vlastní půdu a platili za ni trojnásobek skutečné ceny, nakradli si rolnickou půdu ve formě nejrůznějších odřezků, povyměňovali si své písčiny, rokliny a pustiny za dobrou rolnickou půdu, a teď mají ještě tu drzost se tímhle hrdinstvím chlubit!

„Oblast obchodu lihovinami nepředstavuje nic vlasteneckého... Naše tradice nespočívají na rublech, ale na službě státu. Šlechta se nesmí proměnit v burzu.“

Zkrátka kyselé hrozny! Šlechta se „nesmí“ proměnit v burzu, protože na burze je zapotřebí solidního kapitálu, kdežto včerejší páni otrokáři jsou s financemi na dně! Pro většinu z nich už dávno platí, ne že se promění v burzu, ale že jsou už v područí burzy a rublu. A v honbě za rublem se „nejvyšší stav“ už dávno zabývá tak vysoce vlasteneckými záležitostmi, jako je výroba pálenky, zřizování cukrovarů a jiných závodů, podílí se na kdejakém pochybném obchodním a průmyslovém podnikání, leští kliky u představitelů nejvyšších dvorních kruhů, u velkoknížat, ministrů aj. aj., jen aby získal koncese a vládní záruky na toto podnikání, aby si vyprosil milodary ve formě úlev šlechtické bance, prémií za vývoz cukru, kousíčků (což jsou tisíce děsjatin!) jakési baškirské půdy, výnosných a teplých „místeček“ apod.

„Šlechtická etika nese stopy dějin, sociálního postavení...“ — a stopy konírny, která šlechtice naučila dopouštět se na rolnících násilí a ponižování. Ostatně staletý zvyk vládnout naučil šlechtice i něčemu rafinovanějšímu: umění halit své vykořisťovatelské zájmy do vzletných frází, ktcré mají obalamutit nevzdělaný „prostý lid“. Poslouchejte dále:

„Proč urychlovat převratnost doby? Třeba to zní jako předsudek, ale staré tradice nedovolují napomáhat této převratnosti...“

Z těchto slov pana Naryškina (jednoho z oněch rozvážných, kteří zastávali státnické hledisko) je cítit správný třídní instinkt. Jistěže strach z hodnosti výběrčího (nebo dokonce výčepního) je v dnešní době předsudek, ale cožpak to nejsou předsudky nevzdělaného rolnictva, které udržují neslýchaně hanebné vykořisťování, jehož se na naší vesnici dopouštějí statkáři na rolnících? Předsudky odumírají tak jako tak; proč tedy urychlovat jejich odumírání tím, že se šlechtic veřejně postaví vedle výčepního a tímto srovnáním usnadní rolníkovi proces (který už beztak začal), při němž si uvědomí prostou pravdu, že urozený pan statkář je zrovna takový lichvář, zloděj a dravec jako kterýkoli jiný vesnický vydřiduch, jenže má mnohem větší moc, pramenící z toho, že vlastní spoustu půdy, že má staletá privilegia, že má blízko k carské moci, že je zvyklý vládnout a dovede zastírat svou mentalitu Jidáška doktrínou romantismu a velkodušnosti?

Ano, pan Naryškin je nesporně muž rozvážný a jeho ústy promlouvá státnická moudrost. Nedivím se, že „maršálek“ orelské šlechty mu odpověděl — tak vybranými slovy, že by se za ně nemusel stydět ani anglický lord — toto:

„Vznášet námitky proti autoritám, které jsme zde slyšeli, by ode mne bylo troufalé, kdybych nebyl přesvědčen, že mám-li námitky proti jejich názorům, neznamená to, že mám námitky proti jejich přesvědčení.“

Tak je to správné a přitom je to správné v mnohem širším smyslu, než si představoval pan Stachovič, který jistě vyslovil tuto pravdu bezděky. Přesvědčení mají páni šlechtici všichni stejné — počínaje praktiky a konče romantiky. Všichni pevně věří ve své „svaté právo“ na sta nebo tisíce děsjatin půdy, kterou nakradli jejich předkové nebo ji dostali od těch, coji naloupili, v právo vykořisťovat rolníky a hrát hlavní úlohu ve státě, v právo na nejtučnější (a v nouzi i méně tučné) sousto z erárního koláče, tj. z peněz lidu. Rozcházejí se jedině v názoru na účelnost jednotlivých opatření a jejich diskuse při posuzování těchto názorů jsou pro proletariát stejně poučné, jako každá domácí hádka ve vykořisťovatelském táboře. V takových hádkách se názorně projevuje rozdíl mezi společnými zájmy celé třídy kapitalistů nebo velkých pozemkových vlastníků a zájmy jednotlivých osob nebo jednotlivých skupin; v takových hádkách se často vyžvaní ledacos, co se jinak pečlivě tají.

Mimoto však orelská epizoda vrhá ještě určité světlo i na pověstný lihový monopol. Co všechno si od něho náš oficiální a polooficiální tisk nesliboval! Že se zvýší příjmy státní pokladny, že se zlepší kvalita výrobků a že se nebude tolik pít! Jenže ve skutečnosti místo vyšších příjmů dosud jen podražily lihoviny, vznikly zmatky v rozpočtu, neboť se nedají přesně stanovit finanční výsledky celé operace; místo aby se kvalita výrobků zlepšila, je teď horší a vládě se sotva podaří nějak zvlášť zaimponovat veřejnosti sdělením o úspěšných výsledcích „degustace“ nové „erární“ vodky, které nedávno proběhlo všemi novinami. A místo aby se teď méně pilo, vzrostl jen počet míst, kde se lihoviny prodávají tajně, vzrostly příjmy policie z těchto míst, byly otevřeny nové obchody s lihovinami proti vůli obyvatelstva, které žádalo opak^{^[h]}, a rozmohly se případy opilství na ulicích^{^[i]}. Ale hlavně jaké nové obrovské pole působnosti pro byrokratický despotismus a svévoli, pro servilnost a zlodějství otvírá vznik tohoto nového druhu státního podnikání s miliónovým obratem i vznik celé armády nových úředníků! Je to hotový vpád celých mračen byrokratických sarančat, která se lísají, intrikují, kradou a spotřebovávají jen další moře inkoustu a další hory papíru. Orelský návrh není ničím jiným než pokusem dodat zákonnou formu snaze urvat si pro sebe víceméně tučné sousto z erárního koláče, snaze, která se rozmáhá na našem venkově a nevyhnutelně hrozí — pokud úředníci neomezeně vládnou a veřejnost musí mlčet — jen dalším zesílením zvůle a zlodějství. Docela malý příklad: už na podzim proklouzla novinami zprávička o „stavebním šprýmu z oblasti státního lihového monopolu“. V Moskvě se zřizují tři sklady alkoholických nápojů, které mají zásobovat celou gubernii. Na jejich vybudování uvolnila vláda 1 637 000 rublů. Jenže teď se ukazuje, že se „objevila potřeba dalšího úvěru ve výši dvou apůl miliónu“^{^[j]}. Zřejmě zde úřední osoby, kterým byl svěřen státní majetek, shrábly trochu víc, než je padesát kalhot a několik párů bot!

III. Objektivní statistika

Naše vláda si zvykla obviňovat své odpůrce z tendenčnosti — a to nejen revolucionáře, ale i liberály. Četli jste někdy například, jak se o liberálních (samozřejmě legálních) orgánech vyjadřuje oficiální tisk? Orgán ministerstva financí Věstnik finansov^{^[146]} uveřejňoval občas přehled tisku a pokaždé, když úředník pořizující tyto přehledy mluvil o tom, jak hodnotí státní rozpočet nebo hlad nebo nějaké vládní opatření některý z našich liberálních (tlustých) časopisů, pokaždé se s nevolí zmiňoval o jejich „tendenčnosti“ a v protikladu k ní „objektivně“ poukazoval nejen na „stinné stránky“, ale i na „potěšitelné jevy“. Je to samozřejmě jen maličký příklad, ale ilustruje obvyklý postoj vlády, její obvyklou snahu chlubit se svou „objektivitou“.

Pokusíme se vyhovět těmto přísným a nezaujatým soudcům. Pokusíme se vzít si na pomoc statistiku. Ne ovšem statistiku jednotlivých fakt z veřejného života: je známo, že fakta zaznamenávají lidé zaujatí a že je zobecňují instituce, které jsou někdy velmi „tendenční“ — jako například zemstvo. My si vezmeme statistiku — zákonů. Troufáme si předpokládat, že ani ten nejhorlivější zastánce vlády se neodváží tvrdit, že by mohlo existovat něco objektivnějšího a nezaujatějšího, než je statistika zákonů — pouhý výčet toho, co stanoví sama vláda naprosto nezávisle na jakýchkoli úvahách o rozporu mezi slovem a činem, mezi ustanovením a prováděním atd.

Nuže k věci.

Při správním senátu se jak známo vydává Sbírka zákonů a vládních nařízení, jež pravidelně informuje o každém opatření vlády. Tyto údaje si nyní vezmeme a podíváme se, o čem vláda vydává zákony a nařízení. Přesně tak: o čem. Nedovolíme si kritizovat příkazy vrchnosti — spočítáme jen, kolik z „oněch“ příkazů se týká jednotlivých oblastí. V lednových novinách byl z jmenované vládní publikace přetištěn obsah čísel 2905 až 2929 z loňského roku a čísel 1—66 z letošního roku. Celkem je to 91 zákonů a nařízení za dobu od 29. prosince 1900 do 12. ledna 1901 — právě na přelomu století. Těchto 91 zákonných ustanovení je svým charakterem pro „statistické“ zpracování neobyčejně výhodné: nejsou mezi nimi žádné zvlášť významné zákony, nic takového, co by zcela zastiňovalo všechno ostatní a vtiskovalo danému období vnitřní správy nějaký výjimečný ráz. Jsou to všechno poměrně drobná zákonná ustanovení, reagující na běžné požadavky, které neustále a pravidelně vznikají. Zastihujeme tak vládu v její každodenní činnosti, a to nám opět zaručuje objektivitu „statistiky“.

Z 91 zákonných ustanovení se 34, tj. více než třetina, týká téhož předmětu: prodloužení platebních lhůt akciového kapitálu anebo peněžních splátek za akcie různých obchodních a průmyslových akciových společností. Četbu těchto zákonných ustanovení můžeme čtenářům novin doporučit, chtějí-li si v paměti osvěžit seznam výrobních odvětví našeho průmyslu a názvy různých firem. Zcela obdobný je obsah druhé skupiny zákonných ustanovení: o změně statutů obchodních a průmyslových společností. Patří sem 15 zákonných ustanovení, upravujících statut společnosti pro obchod čajem bratří K. a S. Popovových, společnosti pro výrobu kartónu a dehtové lepenky A. Naumann a spol., společnosti pro kožedělnou výrobu a obchod koženým zbožím, plachtovinou a plátnem firmy I. A. Osipov a spol. atd. atd. Konečně je nutno k zákonným ustanovením tohoto druhu připojit ještě 11, z nichž 6 je věnováno uspokojení některých potřeb obchodu a průmyslu (zřízení veřejné banky a společnosti pro vzájemný úvěr, stanovení kursu zúročitelných cenných papírů přijímaných jako kauce při státních dodávkách, předpisy o oběhu železničních vagónů, které patří soukromým osobám, instrukce pro makléře na borisoglebské obilní burze), a podle pěti ustanovení se zřizuje při čtyřech závodech a jednom rudném dole šest nových míst policejních strážníků a dvě místa strážmistrů jízdní policie.

Z 91 zákonných ustanovení je tedy 60, tj. dvě třetiny, věnováno bezprostřednímu uspokojování nejrůznějších praktických potřeb našich kapitalistů a (zčásti) jejich ochraně před dělnickými nepokoji. Nezaujatá mluva čísel svědčí o tom, že naše vláda je podle převládajícího charakteru svých každodenních zákonných ustanovení a nařízení věrným sluhou kapitalistů, který má vůči celé kapitalistické třídě naprosto stejnou úlohu, jakou má dejme tomu nějaká stálá kancelář železářského trastu nebo kancelář cukrovarnického syndikátu vůči kapitalistům jednotlivých výrobních odvětví. Ostatně to, že nepatrná změna ve statutu nějaké společnosti nebo prodloužení termínu splatnosti jejích akcií je předmětem zvláštních zákonných ustanovení, vyplývá jen z těžkopádnosti naší státní mašinérie; stačí malé „zdokonalení mechanismu“ a všechno přejde do kompetence místních institucí. Na druhé straně však těžkopádnost mechanismu, nadměrná centralizace a to, že do všeho nutně musí strkat nos přímo vláda — to všechno jsou jevy obecné, rozšířené v celém našem veřejném životě, a nejen v obchodu a průmyslu. Proto může porovnání počtu jednotlivých zákonných ustanovení docela dobře sloužit jako přibližný ukazatel toho, na co naše vláda myslí, o co se stará a o co se zajímá.

Tak například o soukromé společnosti, jestliže nesledují morálně tak úctyhodné a politicky tak nezávadné výdělečné cíle, se naše vláda zajímá už nesrovnatelně méně (nepočítáme-li za projev zájmu snahu zabrzdit, zakázat, zavřít apod.). Za „zkoumané“ období — pisatel těchto řádků je státní úředník, a proto doufá, že mu čtenář promine používání úřední terminologie — byly schváleny stanovy dvou spolků (spolku pro podporu nemajetných žáků vladikavkazského chlapeckého gymnázia a vladikavkazského vlastivědného výchovného spolku), bylo milostivě dovoleno změnit stanovy tří institucí (spořitelní a svépomocné pokladny zaměstnanců a dělníků ljudinovského a sukremelského závodu a spořitelní a svépomocné pokladny Malcevské dráhy; první chmelařské společnosti; dobročinného spolku pro podporu ženské práce) a bylo vydáno 55 zákonných ustanovení o obchodních a průmyslových společnostech a 5 různých jiných. V oblasti obchodních a průmyslových zájmů se „my“ snažíme být na výši úkolu, dělat všechno možné pro usnadnění spojení mezi obchodníky a průmyslníky (snažíme se, ale neděláme to, protože těžkopádnost mašinérie a nesmírná zdlouhavost vymezují velmi úzký rámec tomu, co je v policejním státě „možné“). Zato ve sféře neobchodních sdružení jsme zásadně pro homeopatii. Cožpak chmelařská společnost nebo spolek pro podporu ženské práce, to ještě jde. Ale co ty vlastivědné vycházky...? Pánbůhví, o čem se tam bude mluvit a nebude-li tím ztížen stálý inspekční dozor. Ba ne, to víte, s ohněm si člověk nesmí zahrávat.

Školy. Byly zřízeny celé tři školy. A jaké! Nižší škola pro ošetřovatele dobytka na statku Jeho carské Výsosti velkoknížete Petra Nikolajeviče ve vsi Blagodatnoje [Požehnaná. Čes. red.]. Že všechny vsi velkoknížat musí být požehnané, o tom jsem nikdy nepochyboval. Ale teď už nepochybuji ani o tom, že se o osvětu našich bližních mohou upřímně a hluboce zajímat a nadchnout se jí i osoby nejvýše postavené. Dále: bylo schváleno zřízení řemeslnické učební dílny v obci Děrgači a nižší zemědělské školy v obci Asanovo. Škoda že nemáme po ruce nějakou příručku, abychom se podívali, nepatří-li nějakým vznešeným osobám také tyto požehnané obce, ve kterých se vynakládá tolik energie na vzdělání lidu a... na statkářské hospodářství. Ostatně utěšuji se tím, že takové informace nepatří k povinnostem statistika.

A to jsou všechna zákonná ustanovení vyjadřující „péči vlády o lid“. Rozdělení do skupin jsem prováděl, jak vidíte, co nejbenevolentněji. Proč například není chmelařská společnost obchodní společností? Že by proto, že se tam možná někdy mluví i o jiných věcech než o obchodě? Nebo škola pro ošetřovatele dobytka — kdo vlastně může spolehlivě říci, je-li to doopravdy škola nebo jen vylepšená dobytčí farma?

Zbývá poslední skupina zákonných ustanovení vyjadřujících péči vlády o sebe samu. Sem patří trojnásobný počet zákonných ustanovení (22) ve srovnání s tím, jaký jsme uvedli ve dvou předešlých rubrikách. Je zde celá řada administrativních reforem, jedna radikálnější než druhá: přejmenování osady Platonovskoje na osadu Nikolajevskoje; změny jednacího řádu, složení účastníků, předpisů, kandidátek a zahajovací doby zasedání (některých újezdních sjezdů) apod.; zvýšení platů porodním asistentkám při vojenských jednotkách kavkazského vojenského okruhu; stanovení výše peněžní částky povolené na kování a léčení jezdeckých kozáckých koní; změna řádu soukromé obchodní školy v Moskvě, předpisy o stipendiu dvorního rady Daniila Samuiloviče Poljakova na obchodní škole v Kozlově. Nevím ostatně, zda jsem klasifikoval tato poslední zákonná ustanovení správně: vyjadřují-li skutečně péči vlády o sebe samu, a nikoli o obchodní a průmyslové zájmy. Prosím čtenáře o shovívavost — je to přece jen první zkušenost se statistikou zákonných ustanovení; až dosud se nikdo nepokusil povznést tuto oblast vědění na přísně vědeckou úroveň — nikdo, profesory ruského státního práva nevyjímaje.

Konečně jedno zákonné ustanovení musí být zařazeno do zvláštní samostatné skupiny jednak vzhledem ke svému obsahu, jednak proto, že je to první vládní opatření v novém století: O zvětšení plochy lesních porostů určených k rozšíření a zlepšení imperátorské honitby. Veliký počin hodný veliké říše!

Teď musíme provést kontrolní zkoušku. Bez té se statistika neobejde.

Půl stovky zákonných ustanovení a nařízení věnovaných jednotlivým obchodním a průmyslovým společnostem a podnikům; dvě desítky administrativních přejmenování a reforem; dva nově ustavené a tři zreformované soukromé spolky; tři školy pro přípravu zaměstnanců pro velkostatky; šest městských strážníků a dva strážníci jízdní policie v závodech. Lze snad pochybovat, že tak bohatá a mnohostranná zákonodárná a administrativní činnost zaručuje naší vlasti rychlý a stálý pokrok ve 20. století?

Napsáno koncem ledna až začátkem února 1901
Otištěno v dubnu 1901
v časopise Zarja, č. 1
Podepsán: T. Ch.

Podle textu časopisu

__________________________________

Poznámky:

a Můžeme ostatně uvést ještě jiný fakt k posouzení výměry trestů ukládaných našimi soudy za různé trestné činy. Několik dní poté, co se konal soud nad Vozduchovovými vrahy, projednával soud moskevského vojenského okruhu případ vojáka tamní dělostřelecké brigády, který z vojenského skladiště, kde konal stráž, odcizil padesát vojenských kalhot a nějakou obuv. Rozsudek zněl: čtyři roky nucených prací. Život člověka svěřeného policii má stejnou cenu jako padesát kalhot a několik párů bot svěřených strážnému. V této originální „rovnici“ se jako slunce v kapce vody odráží celý systém našeho policejního státu. Člověk není proti moci ničím. Disciplína v rámci této moci je vším... totiž pardon: „vším“ jen pokud jde o malé pány. Zlodějíčka pošleme na nucené práce, zato velcí zloději, všichni ti „hlavouni“, ministři, bankovní ředitelé, stavitelé železnic, inženýři, podnikatelé aj., kteří shrabují desetitisíce a statisíce ze státní pokladny, dostanou zcela ojediněle a v nejhorším případě vyhnanství na doživotí v nějaké vzdálené gubernii, kde si mohou za nahrabané peníze nádherně žít (bankovní zloději v západní Sibiři) a odkud se dá snadno utéci i za hranice (plukovník četnictva Meranville de Saint-Claire).

b Děržimorda — postava policejního strážníka z Gogolova Revizora. Čes. red.

c Místo aby se nešvary odhalovaly v celém jejich rozsahu před soudem a veřejností, dává se u nás přednost tomu, že se případy před soudem ututlávají a vyřizují se oběžníky a rozkazy, které překypují vzletnými, nicneříkajícími frázemi. Tak například náčelník policie v Orlu vydal v těchto dnech rozkaz, jímž se potvrzují dřívější nařízení a policejním komisařům se ukládá, aby osobně a rovněž i prostřednictvím svých zástupců důrazně vštěpovali příslušníkům policie s nižší hodností, že se rozhodně nesmějí dopouštět hrubého zacházení a jakýchkoli násilností při zadržování opilých osob na ulicích a jejich předvedení na komisařství za účelem vystřízlivění, a aby přitom příslušníkům s nižší hodností vysvětlovali, že k povinnostem policie patří mimo jiné také ochrana opilých osob, pokud nemohou být ponechány samy sobě bez rizika, že se jim nic nestane; proto příslušníci s nižší policejní hodností, kteří jsou zákonem ustanoveni za nejbližší zastánce a ochránce občanů, nejenže se při zadržení a předvádění opilé osoby na policejní stanici nesmějí dopouštět nějakého hrubého a nelidského zacházení, ale naopak musí udělať všechna opatření na nich závislá, aby ochránili osoby, které jsou ve vazbě až do vystřízlivění. Rozkaz upozorňuje příslušníky nižších policejních hodností, že jen při takovémto uvědomělém a zákonném postoji ke svým služebním povinnostem mohou počítat s důvěrou a úctou obyvatelstva. Naproti tomu každý případ, kdy se příslušníci policie dopustí zvůle a surového zacházení s opilými osobami nebo na nich spáchají nějaké násilí neslučitelné s povinnostmi policejních úředníků, kteří mají být vzorem pořádku a dobrých mravů, bude mít nevyhnutelně za následek přísný zákonný trest. Příslušníci nižších policejních hodností, kteří se takovýchto činů dopustí, budou předáni bez okolků soudu. — Návrh na obrázek pro satirický časopis: policejní inspektor, jenž byl obžalován z vraždy a zproštěn viny, předčítá rozkaz o tom, že právě on má být vzorem pořádku a dobrých mravů!

d Liberální stoupenci porotního soudu v polemikách legálního tisku proti reakcionářům často kategoricky popírají jeho politický význam a snaží se dokázat, že pro účast veřejnosti v soudním sboru naprosto nejsou z politických důvodů. Může to být jistě zčásti způsobeno politickou nedomyšleností, kterou často trpí právě právníci, přestože se speciálně zabývají státovědou. Ale hlavně to lze vysvětlit tím, že se musí vyjadřovat ezopským jazykem a nemohou otevřeně projevit své sympatie k ústavě.

e Starosta volosti, tj. provinciální správní jednotky v předrevolučním Rusku a po revoluci do roku 1928. Čes. red.

f Že by se měl případ co nejdříve dostat před soud, na to nikdo nepomýšlel. Ačkoli se udál 20. dubna 1899 a byl velmi jednoduchý a jasný, projednával se před soudem teprve 23. ledna 1901. Soud byl rychlý, spravedlivý a milosrdný!

g Když už byly tyto řádky napsány, přinesly noviny další důkaz správnosti našeho tvrzení. Na opačném konci Ruska, v Oděse, ve městě, které má statut sídelního města, zprostil smírčí soudce obvinění jakéhosi M. Klinkova, který byl podle protokolu policejního inspektora Sadukova obžalován z výtržnosti při zadržení na policejní stanici. Obžalovaný a jeho čtyři svědci vypověděli před soudem toto: Sadukov zadržel opilého M. Klinkova a předvedl ho na policii. Když Klimkov vystřízlivěl, žádal, aby byl propuštěn. Místo odpovědi ho jeden strážník chytil za límec a začal ho mlátit, pak přišli ještě další tři strážníci a všichni čtyři ho začali týrat, tloukli ho do tváře, do hlavy, do prsou a do boků. Zkrvavený Klinkov klesl pod krupobitím těchto ran k zemi a strážníci ho pak bili ještě zuřivěji. Jak vypověděl Klinkov a jeho svědci, týrání vedl Sadukov, který strážníky ještě pobízel. Zmlácený Klinkov ztratil vědomí, a když se probral, byl z policie propuštěn. Okamžitě se odebral k lékaři, který ho prohlédl. Smírčí soudce Klinkovovi poradil, aby podal na Sadukova a strážníky stížnost prokurátorovi, na což mu Klinkov odpověděl, že už stížnost podal a že v ní uvádí jako svědky svého ztýrání dvacet osob.

Nejsme sice proroci, ale můžeme už teď předpovědět, že se M. Klimkovovi nepodaří dosáhnout, aby strážníci byli předáni soudu a odsouzeni za týrání. Nezabili ho — a jestli se proti očekávání přece jen budou odpovídat, dostanou jen nepatrný trest.

h Tak například nedávno se psalo v novinách, že v Archangelské gubernii se v některých obcích už v roce 1899 usnesli, aby se u nich neotvíraly obchody s lihovinami. Vláda, která tam právě teď zavedla lihový monopol, se k tomu ovšem vyslovila zamítavě: zřejmě tím pečuje o střízlivost prostého lidu!

i A to už nemluvíme o tom, o jakou spoustu peněz přišly v důsledku zavedení státního monopolu rolnické občiny. Dřív vybíraly od majitelů obchodů s lihovinami poplatek. Státní pokladna je o tento zdroj příjmů připravila, ale náhradou jim nedala ani jedinou kopějku! V zajímavé knize K. Lehmana a Parvuse Hladovějící Rusko (Dojmy z cest, pozorování a zkoumání, 1900) to Parvus označuje právem za okradení občinových pokladen. Uvádí, že po zavedení státního lihového monopolu činily podle propočtu zemstva Samarské gubernie ztráty rolnických občin v gubernii za tři roky (1895—1897) 150 000 rublů!

j Podtrženo autorem. Viz Sankt-Petěrburgskije vědomosti, 1900, č. 239 z 1. září.

144 Články Bij, ale nezabij, Proč urychlovat převratnost doby? a Objektivní statistika, spojené společným titulem Příležitostné články, byly napsány na základě novinových zpráv. Informace o tom, že strážníci ubili na policejní stanici rolníka Vozduchova, z nichž čerpá článek Bij, ale nezabij, byly otištěny 24. a 26. ledna 1901 v 24. a 26. čísle listu Russkije vědomosti. Zprávy o dvou soudních procesech, o nichž se Lenin zmiňuje v poznámkách pod čarou (viz tento svazek zde a zde), byly uveřejněny v listech Moskovskije vědomosti, č. 31 z 31. ledna 1901, a Russkije vědomosti, č. 32 z 1. února 1901. Pro článek Proč urychlovat převratnost doby? použil Lenin materiálu uveřejněného v listech Sankt-Petěrburgskije vědomosti, č. 285 ze 17. října 1900, a Orlovskij věstnik, č. 273 z 11. října 1900. V článku Objektivní statistika jsou zmíněná zákonná ustanovení a nařízení vlády převzata z listu Moskovskije vědomosti, č. 20—28 z 20.—28. ledna 1901.

145 Lenin cituje článek Gleba Uspenského Fjodor Michajlovič Rešetnikov. (Životopis) (viz G. I. Uspenskij, Sobranije sočiněnij v děvjati tomach, t. 9, 1957, s. 59).

146 Věstnik finansov, promyšlennosti i torgovli — týdeník ministerstva financí; vycházel v Petrohradě od listopadu 1883 do roku 1917 (do ledna 1885 pod názvem Ukazatěl pravitělstvennych rasporjaženij po ministěrstvu finansov). Časopis otiskoval vládní nařízení, ekonomické články a přehledy.

V. I. Lenin