V. I. Lenin
Předmluva k brožuře
májové dny v Charkově
Tato brožura, kterou zpracoval charkovský výbor Sociálně demokratické dělnické strany Ruska podle vyprávění dělníků, líčí slavnou májovou demonstraci roku 1900 v Charkově. Byla nám zaslána jako příspěvek do novin, my jsme se však rozhodli, že ji vydáme samostatně, jednak pro její značný rozsah, jednak proto, aby se snadno dala v co nejvíce výtiscích a v co největším rozsahu kolportovat. Za půl roku bude ruské dělnictvo slavit první máj prvního roku nového století, je tedy načase postarat se o to, aby se tyto oslavy konaly v co největším počtu dělnických center, aby vyzněly co nejmohutněji nejen počtem účastníků, ale i jejich organizovaností, uvědomělostí a odhodláním zahájit rozhodný boj za politické osvobození ruského lidu, a tím i za volný prostor pro vývoj proletariátu jako třídy a jeho otevřený boj za socialismus. Je už načase začít s přípravami na novou májovou demonstraci a jedním z důležitých přípravných kroků musí být seznámení s tím, čeho už sociálně demokratické hnutí v Rusku dosáhlo, a zjištění, co ještě našemu hnutí jako celku a májovým demonstracím jako dílčí akci chybí a jak tyto nedostatky napravit, jak dosáhnout lepších výsledků.
Charkovská májová demonstrace je důkazem, jak mohutnou politickou demonstrací se může stát oslava dělnického svátku a co bychom ještě měli udělat pro to, aby se tato oslava skutečně stala velkou celoruskou demonstrací uvědomělého proletariátu. Co způsobilo, že se májové dny v Charkově staly významnou událostí? Masová účast dělnictva na stávce, obrovské tisícové mítinky na ulicích, kde se pod rozvinutými rudými prapory vyhlašovaly požadavky uvedené v proklamacích, a revolučnost těchto požadavků: osmihodinová pracovní doba a politické svobody. Báchorku o tom, že ruské dělnictvo ještě pro politický boj nedorostlo, že se musí hlavně věnovat ryze hospodářskému boji, který bude jen pomaloučku a opatrně doplňován dílčí politickou agitací za jednotlivé politické reformy, a nikoli za boj proti celému politickému zřízení v Rusku — tuto báchorku charkovská májová demonstrace rázně vyvrátila. My si však zde chceme všimnout jiné stránky věci. Májová demonstrace v Charkově, která byla jen dalším důkazem politických schopností ruských dělníků, ukazuje zároveň, čeho se nám ještě k plnému rozvinutí těchto schopností nedostává.
Charkovští sociální demokraté se na májovou demonstraci připravili tak, že už předem rozšířili brožury a letáky; dělníci vypracovali i plán společné demonstrace a projevů na Koňském náměstí. Proč se tento plán nezdařil? Charkovští soudruzi na to odpovídají takto: proto, že síly „hlavního štábu“ uvědomělých socialistických dělníků nebyly rozděleny rovnoměrně — v některém závodě jich bylo hodně, v jiném málo; dále proto, že tento plán „byl znám nadřízeným úřadům“, a ty udělaly samozřejmě všechno, aby se dělnictvo nemohlo spojit. Závěr je jasný: chybí nám organizace. Dělnické masy se už pohnuly a jsou odhodlány jít za socialistickými vůdci, avšak „hlavnímu štábu“ se dosud nepodařilo zorganizovat pevné jádro, jež by správně rozmisťovalo všechny síly uvědomělého dělnictva, které máme, a zaručovalo konspirativnost (utajenost) akcí natolik, aby se o předem vypracovaných plánech akcí nedověděli ani lidé stojící mimo organizaci, natož úřední orgány. Tato organizace musí být revoluční organizací: musí se skládat z lidí, kteří naprosto jasně vědí, jaké jsou úkoly sociálně demokratického dělnického hnutí, a jednou provždy se rozhodli bojovat proti současnému politickému zřízení; musí v sobě spojovat socialistické poznatky a revoluční zkušenosti ruské revoluční inteligence za mnoho desetiletí se znalostí dělnického prostředí a uměním agitovat v masách a vést je za sebou, jež tak dobře ovládají nejvyspělejší dělníci. A my se musíme především a hlavně starat ne o to, aby inteligence a dělnictvo byly od sebe uměle oddělovány zdí, aby se tvořily „ryze dělnické“ organizace, ale naopak, aby se postupně spojovaly. Dovolíme si zde připomenout slova G. Plechanova:
„Nezbytnou podmínkou této (agitační) činnosti je spojení už existujících revolučních sil. Propagandou v kroužcích se mohou zabývat lidé, které nic nespojuje, kteří dokonce nemají jeden o druhém ani tušení. Samozřejmě že špatná organizace se vždycky odráží i na propagandě, ale neznemožňuje ji. Naproti tomu v obdobích silného sociálního vření, kdy je politické ovzduší nabito elektřinou a každou chvíli se z nejrůznějších a zcela nepředvídaných příčin někde zablýskne, a těch blesků je čím dál víc, což je svědectvím, že se blíží revoluční bouře, zkrátka když je třeba agitovat nebo se stáhnout do pozadí, v takových dobách mohou významně ovlivnit průběh událostí jedině organizované revoluční síly. Jednotlivec je v takových chvílích bezmocný, revoluční situaci dokáží zvládnout pouze jednotky vyššího řádu: revoluční organizace“ (G. Plechanov, O úkolech socialistů v boji proti hladu, s. 83).
V dějinách ruského dělnického hnutí nastává právě takové období vření a výbuchů z nejrůznějších příčin, a nechceme-li se stáhnout „do pozadí“, musíme veškeré úsilí zaměřit na vytvoření celoruské organizace, která by všechny tyto jednotlivé výbuchy dokázala usměrnit, aby blížící se bouře (o které rovněž mluví charkovský dělník na konci brožury) nebyla bouří živelnou, ale uvědomělým hnutím proletariátu, jenž povstane v čele všeho lidu proti absolutistické vládě.
Charkovská májová demonstrace tedy ukázala, že naše revoluční organizace nejsou dosti semknuté a připravené, a kromě toho přinesla ještě další neméně důležité praktické ponaučení. V brožuře se praví: „S prvomájovou oslavou a demonstrací se nečekaně propletly různé praktické požadavky vznesené bez náležité přípravy, a proto samozřejmě vcelku odsouzené k nezdaru.“ Vezměme například požadavky dělníků z železničních dílen: 11 ze 14 požadavků se týká dílčích drobných zlepšení, kterých lze plně dosáhnout i za současného politického zřízení: zvýšení mzdy, zkrácení pracovní doby, odstranění zlořádů. Vedle těchto požadavků stojí jakoby na úplně stejné úrovni tyto tři: 4. zavedení osmihodinové pracovní doby; 7. záruka osobní nedotknutelnosti dělníků po májových událostech; 10. zřízení komise dělníků a správních zaměstnanců k projednávání veškerých vzájemných nedorozumění. První z těchto požadavků (ad 4) je společným požadavkem proletariátu na celém světě; jeho vytyčení zřejmě svědčí o tom, že vyspělí charkovští dělníci jsou solidární se světovým socialistickým dělnickým hnutím. Ale právě proto se nemá takový požadavek klást mezi dílčí požadavky, mezi požadavky, aby mistři lépe zacházeli s dělníky a aby mzda byla zvýšena o 10 %. Požadavky na zvýšení mzdy a lepší zacházení mohou předkládat (a měli by předkládat) dělníci jednotlivých profesí svým zaměstnavatelům; to jsou požadavky odborové, požadavky jednotlivých kategorií dělnictva. Naproti tomu požadavek osmihodinového pracovního dne je požadavkem veškerého proletariátu, který není adresován jednotlivým zaměstnavatelům, ale státní moci jakožto představitelce celého současného společenského a politického zřízení, celé kapitalistické třídě, ovládající všechny výrobní prostředky. Požadavek osmihodinové pracovní doby má už dnes zvláštní význam: je to vyhlášení solidarity s mezinárodním socialistickým hnutím. Musíme se postarat, aby si dělníci tento rozdíl uvědomili, aby požadavek osmihodinové pracovní doby nekladli naroveň třeba požadavku bezplatných jízdenek nebo propuštění hlídače. Po celý rok předkládají dělníci neustále tu či onde různé dílčí požadavky zaměstnavatelům a bojují za ně: socialisté musí tomuto boji pomáhat, ale zároveň musí neustále poukazovat na jeho souvislost s bojem proletariátu, který na celém světě usiluje o své osvobození. A první máj se musí stát dnem, kdy bude slavnostně vyhlášeno, že dělníci si jsou této souvislosti vědomi a že se rozhodně k tomuto boji připojují.
Vezměme si desátý požadavek o zřízení komise k projednávání nedorozumění. Taková komise z volených zástupců dělnictva a správních zaměstnanců by ovšem mohla přinést mnoho užitku, avšak jedině tehdy, kdyby volby byly úplně svobodné a volení zástupci úplně nezávislí. Jaký užitek však přinese komise, budou-li propouštěni dělníci, kteří se budou stavět proti zvolení chráněnců vedení závodu, kteří budou ostře útočit proti správě závodu a poukazovat na všechny její nešvary? Takové dělníky budou nejen propouštět, ale i zavírat. Takže má-li být taková komise dělníkům co platná, je za prvé nutné, aby zvolení zástupci nebyli závislí na vedení továrny; toho lze dosáhnout jen tehdy, bude-li existovat svobodný odborový svaz dělnictva, svaz, který by zahrnoval mnoho továren, měl svou pokladnu a byl ochoten postavit se za své zástupce. Komise může přinést užitek jen tehdy, spojí-li se mnoho továren, pokud možno všechny továrny daného odvětví. Za druhé je k tomu nutná osobní nedotknutelnost dělníků, tj. aby je policie a četnictvo nemohly svévolně zatýkat. Tento požadavek — záruka osobní nedotknutelnosti dělníků — byl rovněž vznesen (ad 7). Ale od koho vlastně mohou dělníci požadovat záruku osobní nedotknutelnosti a svobody spolčování (která je, jak jsme viděli, nezbytná pro úspěšnou práci komise)? Jedině od státní moci, neboť to, že u nás neexistuje osobní nedotknutelnost a svoboda spolčování, souvisí se základními zákony ruského státu, ba co víc, souvisí s vládní formou ruského státu. Pokud jde o vládní formu, je Rusko neomezenou monarchií. Car je samovládce, sám vydává zákony a jmenuje všechny vysoké státní úředníky bez jakékoli účasti lidu a jeho zástupců. Za takového státního zřízení nemůže být osoba nedotknutelná a občané jako celek, zejména pak dělnictvo, se nemohou svobodně spolčovat. Žádat proto na absolutistické vládě, aby zaručila osobní nedotknutelnost (a svobodu spolčování), nemá žádný smysl: takový požadavek je totéž jako žádat politická práva pro lid; absolutistická vláda se přece proto nazývá absolutistická, že znamená politické bezpráví lidu. Zaručit osobní nedotknutelnost (a svobodu spolčování) bude možné teprve tehdy, až se na vydávání zákonů a na celé správě státu budou podílet zástupci lidu. Dokud toto zastoupení lidu neexistuje, bude absolutistická vláda jednou rukou dělníkům nepatrné ústupky sice dávat, ale druhou rukou jim je zase bude brát. Charkovská májová demonstrace to jen znovu názorně dokázala: gubernátor vyhověl požadavku dělnictva a propustil zatčené, ale za několik dní na rozkaz z Petrohradu znovu sebrali desítky dělníků! Guberniální úřady a vedení továren „zaručují“ nedotknutelnost volených zástupců, ale četnictvo je sebere a posadí do samovazby nebo vypoví z města! K čemu pak jsou lidu takové záruky?
A právě proto musí dělnictvo od cara žádat, aby svolal zástupce lidu, aby svolal zemský sněm. V provolání rozšířeném v Charkově před prvním májem letošního roku byl tento požadavek vznesen a viděli jsme, že část vyspělých dělníků si jeho význam plně uvědomila. Musíme se postarat, aby všichni vyspělí dělníci jasně pochopili, že tento požadavek je nezbytný, a rozšířili ho nejen mezi dělnictvem, ale i mezi všemi vrstvami lidu, které přicházejí s dělnictvem do styku a se zájmem se vyptávají, za co vlastně socialisté a „městští“ dělníci bojují. Letos na otázky továrního inspektora, co vlastně dělníci chtějí, vykřikl jediný hlas: „ústavu!“ a tento hlas byl tak osamělý, že to dopisovateli přišlo trochu k smíchu a napsal: „Jeden proletář vyhrkl.“ jiný dopisovatel přímo říká, že „v tomto případě“ vyzněla odpověd‘ „napolo komicky“ (viz Dělnické hnutí v Charkově, zpráva charkovského výboru Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, vydaná časopisem Rabočeje dělo, Ženeva, září 1900, s. 14). Upřímně řečeno na této odpovědi nebylo nic komického: komický se mohl zdát jen nepoměr mezi tímto ojedinělým požadavkem změnit celé státní zřízení a požadavkem zkrátit o půl hodiny pracovní dobu a vyplácet mzdu v pracovní době. Ale spojitost mezi těmito dvěma požadavky a požadavkem ústavy tu nesporně je, a dosáhneme-li (a my toho rozhodně dosáhneme), aby si tuto spojitost uvědomily široké masy lidu, pak výkřik „ústavu!“ už nebude ojedinělý, ale ozve se z úst tisíců a statisíců, a potom už nebude k smíchu, ale bude nahánět strach. Vypráví se, jak kdosi projížděl v májových dnech Charkovem a zeptal se drožkáře, co vlastně dělníci chtějí, a ten odpověděl: „Ale, chtějí dělat osm hodin a mít vlastní noviny.“ Tento drožkář už pochopil, že se dělníci nespokojí s nějakými milodary, že se chtějí cítit jako svobodní lidé, že chtějí svobodně a otevřeně předkládat své požadavky a bojovat za ně. Z jeho odpovědi však ještě není patrno, že by si byl vědom, že dělníci bojují za svobodu všeho lidu, za jeho právo podílet se na správě státu. Až bude požadavek, aby car svolal zástupce lidu, naprosto uvědoměle, tvrdě a neoblomně opakovat dělnictvo ve všech průmyslových městech a továrnách po celém Rusku, až dělníci dosáhnou toho, že všechno městské obyvatelstvo i všichni venkované přicházející do měst pochopí, oč jde socialistům a zač bojují dělníci, pak už nebude daleko veliký den osvobození lidu od policejní samovlády!
Napsáno mezi 5. (18.) říjnem
a 3. (16.) listopadem 1900
Otištěno v lednu 1901 v brožuře
vydané JiskrouPodle textu brožury