V. I. Lenin
Jak Jiskra div nezhasla
Nejdřív jsem přijel do Curychu. Přijel jsem sám a s Arseňjevem (Potresovem) jsem se předtím nesetkal. V Curychu mě P. B. Axelrod uvítal s otevřenou náručí a strávili jsme spolu dva dny ve velmi srdečném rozhovoru. Hovořili jsme jako přátelé, kteří se dlouho neviděli: probrali jsme všechno možné, páté přes deváté, ale k věci jsme vůbec nemluvili. K věci samé Axelrod vůbec málo co mitsprechen kann[a]; bylo vidět, že se přiklání na stranu G. V. Plechanova; bylo to vidět z toho, jak naléhal, aby se časopis tiskl v Ženevě. Axelrod vůbec hodně „mazal med kolem úst“ (odpusťte ten výraz), říkal, že pro ně je všechno spojeno s naším podnikem, že to pro ně znamená obrodu, že „my“ teď budeme mít možnost polemicky vystoupit i proti Plechanovovým krajnostem — tento výrok jsem obzvlášť zaregistroval — a celá následující „historie“ ukázala, že to byla zvlášť pozoruhodná slova.
Přijedu do Ženevy. Arseňjev mě varuje, že musím jednat s Plechanovem velmi opatrně, protože je strašně rozčilen rozkolem[121] a je podezíravý. Rozhovory s Plechanovem skutečně hned potvrdily, že je opravdu podezíravý, vztahovačný a rechthaberisch do nec plus ultra[b]. Snažil jsem se být opatrný a „choulostivé“ body jsem obcházel, ale jak jsem byl pořád ve střehu, muselo se to samozřejmě velmi nepříznivě projevit na náladě. Chvílemi docházelo i k malým „třenicím“, Plechanov například prudce reagoval na každou sebemenší poznámku, která by mohla třeba jen trochu ochladit nebo utišit rozpoutané (rozkolem) vášně. „Třenice“ byly i kolem taktiky časopisu: Plechanov dával stále najevo absolutní netolerantnost, neschopnost a nechuť pochopit cizí argumenty, a přitom byl neupřímný, ano neupřímný. Říkali jsme, že musíme být pokud možno k Struvemu shovívaví, neboť i my neseme vinu na jeho vývoji: byli jsme to my, Plechanova nevyjímaje, kdo se neozval, když se měl ozvat (1895, 1897). Plechanov absolutně nechtěl připustit ani nejmenší podíl své viny, bránil se zcela nepřesvědčivými argumenty, které otázku jen odsouvaly, ale nevysvětlovaly. V soudružské diskusi budoucích redakčních kolegů tato... diplomacie velmi nepříjemně překvapovala: proč si něco namlouvat, říkat, že v roce 1895 měl Plechanov „nařízeno“ (??) „nestřílet“ (do Struveho), a on je zvyklý dělat, co se mu nařídí (to tedy určitě!)[122]. Proč si něco namlouvat a tvrdit, že v roce 1897 (kdy Struve psal v časopise Novoje slovo o tom, že hodlá vyvrátit jednu ze základních tezí marxismu) Plechanov nevystoupil proti, neboť absolutně nechápe (a nikdy nepochopí) polemiku mezi spolupracovníky téhož časopisu[123]. Tato neupřímnost šla hrozně na nervy, o to víc, že se Plechanov pokoušel vylíčit celou věc tak, jako bychom si my nepřáli nemilosrdnou válku se Struvem, jako bychom chtěli „všechno smířit“ apod. K prudkému sporu došlo i kolem polemiky na stránkách časopisu vůbec: Plechanov byl proti tomu a naše argumenty nechtěl ani poslouchat. O členech Svazu[c] mluvil s nenávistí přesahující až meze slušnosti (podezříval je ze špiclovství, obviňoval z kšeftaření a prohnanosti, prohlašoval, že by takové „zrádce“ bez váhání „postřílel“ atd.). I ty nejnepatrnější narážky na to, že i on některé věci přehnal (například má narážka na to, že uveřejnil soukromé dopisy[124] a že to byla neopatrnost), Plechanova zle rozčilily a nápadně podráždily. Nespokojenost zřejmě rostla v něm i v nás. U něho se to projevilo mimochodem takto: měli jsme návrh redakčního prohlášení (Návrh prohlášení redakce)[d], v němž se mluvilo o úkolech a programu listu a časopisu: bylo napsáno v „oportunistickém“ (podle Plechanova) duchu: připouštěla se polemika mezi spolupracovníky, jeho celkový tón byl umírněný, mluvilo se v něm o možnosti smírného ukončení sporu s „ekonomisty“ apod. V prohlášení se zdůrazňovala naše příslušnost ke straně i přání přispívat k jejímu sjednocení. Plechanov si prohlášení přečetl společně s Arseňjevem a V. I. Zasuličovou, ještě než jsem přijel, přečetl si je a nic podstatného nenamítal. Vyslovil jen přání upravit styl, aby byl vzletnější, jinak celý myšlenkový postup zachovat. A. N. Potresov proto u něho prohlášení nechal. Když jsem přijel, Plechanov mi o tom neřekl ani slovo, ale za pár dní, když jsem byl u něho, mi prohlášení vrátil — prý tady vám to před svědky vracím celé, nic jsem neztratil. Ptám se ho, proč v něm neprovedl zamýšlené změny. Začal se vymlouvat, že prý to může udělat později, že to bude hned, teď že to nemusí být. Vzal jsem si prohlášení, upravil je sám (byl to koncept načrtnutý ještě v Rusku) a podruhé (v přítomnosti Zasuličové) jsem je Plechanovovi přečetl, přičemž jsem ho už výslovně požádal, aby si je vzal a upravil. Zase se vymluvil, pověřil tím Zasuličovou, která tu seděla (to už bylo velmi zarážející, protože Zasuličovou jsme o to nežádali, a také by tomu nedokázala dát „vzletnější“ tón a formu manifestu).
Tak to šlo až do sjezdu (do sjezdu celé skupiny Osvobození práce, Plechanova, Axelroda a Zasuličové a nás dvou za nepřítomnosti našeho třetího[125]). Konečně přijel Axelrod a konal se sjezd. Náš postoj k Židovskému svazu (Bundu) Plechanova strašlivě pobuřuje. Prohlašuje, že to není sociálně demokratická organizace, ale organizace vydřidušská, vykořisťující Rusy, říká, že naším cílem musí být dostat Bund ze strany, že židé jsou samí šovinisté a nacionalisté, že ruská strana musí být ruská, a ne aby si ji „osedlalo“ „hadí plemeno“ apod. Všechny naše námitky proti těmto nemístným řečem byly bezvýsledné a Plechanov trval dál na svém. Říkal, že židy prostě ještě neznáme a nemáme dost životních zkušeností z jednání s nimi. Žádná rezoluce k této otázce přijata nebyla. Četli jsme společně na sjezdu „prohlášení“: Plechanov se choval podivně, mlčel, žádné změny nenavrhl, nebyl proti tomu, že se v něm připouští polemika, a vůbec jako by s tím nechtěl mít nic společného, jako by od toho dával ruce pryč, a jen letmo, mimochodem utrousil jedovatou a zlou poznámku, že on by (že oni by, tj. skupina Osvobození práce, jejímž je diktátorem) ovšem napsal docela jiné prohlášení. Tato poznámka, letmo utroušená a připojená jen tak mimochodem k jakési větě o něčem docela jiném, mě zvlášť nepříjemně překvapila: koná se porada redakčních kolegů a tu jeden z nich (který byl dvakrát požádán, aby předložil svůj návrh prohlášení nebo návrh na úpravu našeho prohlášení) nenavrhne žádné změny, jen sarkasticky poznamená, že on by to ovšem napsal docela jinak (chtěl říci ne tak nesměle, umírněně, oportunisticky). To už byl jasný důkaz, že mezi ním a námi nejsou normální vztahy. Dále — méně důležité otázky ze sjezdu vynechávám — na programu je stanovisko k Bobovi[e] a k Mich. Iv. Tuganu-Baranovskému. Jsme pro to, aby byli za určitých podmínek ke spolupráci pozváni (vyprovokovalo nás k tomu Plechanovovo příkré odmítnutí: chtěli jsme tím dát najevo, že si přejeme jiné vztahy. Neuvěřitelná Plechanovova příkrost jaksi instinktivně provokuje k protestu, k obraně jeho odpůrců. Věra Ivanovna velmi případně poznamenala, že Plechanov vždycky polemizuje tak, že ve čtenáři vyvolává sympatie ke svému odpůrci). Plechanov velmi chladně a stroze prohlašuje, že s tím naprosto nesouhlasí, a demonstrativně mlčí po celou dobu našich dosti dlouhých debat s Axelrodern a Zasuličovou, kteří s námi vcelku souhlasí. Celé dopoledne probíhalo v jakémsi nesmírně tíživém ovzduší: už to rozhodně začínalo vypadat tak, že Plechanov klade ultimátum buď on, nebo pozvat ty „darebáky“. Proto jsme se s Arseňjevem rozhodli, že ustoupíme, a hned na začátku večerního zasedání jsme prohlásili, že „trvá-li Plechanov na tom“, bereme návrh zpátky. Naše prohlášení bylo přijato mlčením (jako by se samo sebou rozumělo, že musíme ustoupit). Tato „atmosféra ultimát“ (jak to později formuloval Arseňjev) nás jaksepatří podráždila — bylo jasně vidět, že Plechanov chce vládnout docela sám. Předtím, když jsme soukromě debatovali o Bobovi (Plechanov, Arseňjev, Zasuličová a já na večerní procházce v lese), položil mi Plechanov po vášnivé diskusi ruku na rameno a prohlásil: „Pánové, já si přece žádné podmínky nekladu. Na sjezdu to všechno společně projednáme a společně vyřešíme.“ Tehdy mne to velmi dojalo. Jenže na sjezdu to dopadlo právě naopak: Plechanov se vyhnul soudružskému projednávání, nasupeně mlčel a svým mlčením si jasně „kladl podmínky“. Pro mne to bylo přesvědčivým projevem neupřímnosti (i když jsem zpočátku své dojmy tak jasně neformuloval) a Arseňjev výslovně prohlásil: „Tenhle ústupek mu nezapomenu!“ Přišla sobota. Nepamatuji se už přesně, o čem jsme ten den mluvili, ale večer, když jsme šli všichni společně, vzplanul nový konflikt. Plechanov říkal, že se musí objednat článek na filozofické téma od jednoho člověka (který dosud nic nepublikoval, ale pro Plechanova je to filozofický talent. Neznám toho člověka, vím o něm jen to, že Plechanova slepě uctívá)[126] a pak najednou povídá: „Poradím mu, aby článek začal poznámkou proti Kautskému to je také pěkný ptáček, najednou je z něho ‚kritik‘, do Neue Zeit[127] pouští filozofické články ‚kritiků‘ a pro marxisty“ (to jest pro Plechanova) „pak nemá dost místa.“ Když Arseňjev slyšel, že zamýšlí tak ostrý výpad proti Kautskému (který už byl přizván ke spolupráci s časopisem), rozčilil se a postavil se ostře proti tomu, protože to pokládal za nemístné. Plechanov se nafoukl a navztekal, já jsem byl při Arseňjevovi. Axelrod a Zasuličová neříkali nic. Za půl hodiny Plechanov odjel (šli jsme ho doprovodit na parník), až do té doby však seděl mlčky, zamračený jako kakabus. Jakmile odjel, všem se nám hned jaksi ulevilo a začalo se povídat „v přátelském duchu“. Příští den, v neděli (dnes je 2. září, neděle. Takže to bylo teprve před týdnem!!! A mně připadá, že to bylo nejmíň před rokem! Tak už je to daleko!), se neměla schůze konat u nás na letním bytě, ale u Plechanova. Přijedeme tam, Arseňjev přijel dřív, já až po něm. Plechanov posílá Axelroda a Zasuličovou, aby Arseňjevovi řekli, že nebude pracovat jako redaktor časopisu, že chce být jen obyčejným spolupracovníkem. Axelrod odešel, Zasuličová celá zmatená a nesvá mumlá Arseňjevovi: „Žorž je nespokojený, nechce...“ Vtom přicházím já. Plechanov mi otvírá, podává mi ruku s jakýmsi zvláštním úsměvem, pak odejde. Vstoupím do pokoje, kde sedí Zasuličová a Arseňjev a tváří se podivně. „Tak copak je, panstvo?“ ptám se. Vstupuje Plechanov a zve nás do svého pokoje. Tam nám oznámí, že bude raději spolupracovníkem, obyčejným spolupracovníkem, protože jinak tu budou jen třenice, že on se na celou věc dívá zřejmě jinak než my, že chápe naše stranické hledisko a váží si ho, ale že je sdílet nemůže. Ať prý jsme redaktory my, a on bude spolupracovníkem. Vyrazilo nám to dech, když jsme to uslyšeli, doslova nám to vyrazilo dech a začali jsme to odmítat. Plechanov na to povídá: no, a když budeme pracovat společně, jak vlastně budeme hlasovat? Kolik máme hlasů? Šest. Šest, to nejde. „Tak ať má Plechanov dva hlasy,“ navrhuje Zasuličová, „jinak bude vždycky sám, — dva hlasy v taktických otázkách.“ Souhlasíme. A tu se Plechanov ujímá otěží a redaktorským tónem začíná rozdělovat rubriky a články pro časopis, rozdává rubriky hned tomu, hned onomu z přítomných a jeho tón nepřipouští námitky. Sedíme všichni jako zařezaní a nezúčastněně se vším souhlasíme. Nejsme ještě s to strávit, co se tu děje. Cítíme, že nás Plechanov doběhl, že naše připomínky jsou čím dále nesmělejší a on je „odsunuje“ (nevyvrací, ale odsunuje) čím dál lehčeji a čím dál ležérněji, že „nový systém“ se de facto rovná neomezené nadvládě Plechanova a že on, ač to velmi dobře ví, neostýchá se vládnout tak suverénně a s námi nedělá příliš velké okolky. Uvědomovali jsme si, že nás úplně převezl a na hlavu porazil, ale ještě jsme své postavení nestačili plně domyslit. Sotvaže jsme však osaměli, sotvaže jsme vystoupili z parníku a vykročili k svému letnímu bytu, naráz jsme oba vybuchli a zahrnuli Plechanova rozlícenými a vzteklými tirádami.
Ale dřív než začnu vykládat obsah těchto tirád a to, co po nich následovalo, udělám malou odbočku a pak se vrátím zpátky. Proč nás tak pobouřila myšlenka suverénní nadvlády Plechanova (nehledě na formu jeho nadvlády)? Dřív jsme vždycky uvažovali takto: redaktory budeme my a oni budou nejbližšími spolupracovníky. Navrhoval jsem to takhle formálně konstatovat od samého začátku (ještě v Rusku), kdežto Arseňjev navrhoval formálně to neřešit, ale raději jednat „po dobrém“ (výsledek prý bude stejný); byl jsem pro. Oba jsme se však shodovali, že redaktory máme být my, jednak proto, že „staří“ jsou velmi netolerantní, jednak proto, že by nedokázali pečlivě vykonávat hrubou a těžkou redakční práci; jedině tyto důvody byly pro nás rozhodující, zatímco jejich ideové vedení jsme plně a ochotně respektovali. Mé rozhovory v Ženevě s Plechanovovými nejbližšími druhy a stoupenci z řad mladých (členové skupiny Sociální demokrat[128], dávní Plechanovovi stoupenci, pracovníci, nikoli dělníci, ale pracovníci, prostí praktičtí lidé, Plechanovovi zcela oddaní), tyto rozhovory mne (i Arseňjeva) plně utvrdily v názoru, že musíme celou věc řešit tak, a ne jinak: tito Plechanovovi stoupenci nám samí bez okolků řekli, že redakce by měla být v Německu, protože tím nebudeme na Plechanovovi tak závislí, že budou-li mít staří v rukou faktickou redakční práci, bude to znamenat strašné průtahy a možná že na tom celá věc ztroskotá. I Arseňjev byl ze stejných důvodů jedině pro Německo.
Své líčení toho, jak Jiskra div nezhasla, jsem skončil ve chvíli, kdy jsme se v neděli večer 26. srpna podle nového kalendáře vraceli domů. Sotvaže jsme vystoupili z parníku a zůstali sami, vytryskl z nás proud rozhořčených výrazů. Jako když se protrhne hráz, jako když dusnou atmosféru prorazí blesk. Chodili jsme dlouho do noci z jednoho konce naší vesničky na druhý, noc byla poměrně tmavá a kolem dokola se honily bouřky a blýskalo se. Chodili jsme a rozčileně debatovali. Pamatuji se, jak Arseňjev nejdřív prohlásil, že ode dneška přerušuje s Plechanovem jednou provždy osobní styky a nikdy už je neobnoví: pracovní styky zůstanou, ale osobně jsem s ním fertig. Jeho chování je tak urážlivě, že nás to přímo nutí podezírat ho z velmi „nečistých“ úmyslů vůči nám (tj. že nás v duchu srovnává se štrébry[f]). Hledí na nás spatra atd. Já jsem s tím vším plně souhlasil. Má „zamilovanost“ do Plechanova byla také rázem tatam a byl jsem nesmírně uražen a roztrpčen. Nikdy, nikdy v životě jsem k žádnému člověku necítil tak upřímnou úctu a obdiv, vénération[g], před nikým jsem se nechoval tak „pokorně“ — a nikdy jsem nedostal tak neomalený „kopanec“. Ve skutečnosti jsme „kopanec“ doopravdy dostali: postrašili nás jako děti, že nás dospělí nechají samotné a půjdou pryč, a když jsme dostali strach (ta hanba!), neuvěřitelně tvrdě nás odstrčili. Uvědomili jsme si teď zcela jasně, že Plechanovovo dopolední prohlášení o tom, že odmítá být členem redakce, byla jen léčka, promyšlený šachový tah, past na naivní „pěšce“. O tom nemohlo být nejmenších pochyb, neboť kdyby se Plechanov doopravdy bál stát se členem redakce, kdyby se bál, že bude brzdou celé věci, kdyby se bál, že mezi námi způsobí zbytečné třenice, pak by rozhodně nemohl o chviličku později dát najevo (a dát najevo tak neomaleně), že jeho spoluredaktorství se naprosto rovná jeho redakční samovládě. Nu a jakmile jednou člověk, s kterým máme úzce spolupracovat na společné věci, to znamená udržovat s ním ty nejdůvěrnější vztahy, jakmile jednou takový člověk použije vůči soudruhům promyšleného šachového tahu, pak už není důvodu pochybovat, že to není dobrý člověk, že je to špatný člověk, že má silný sklon prosazovat vlastní já, že je malicherně ješitný a ctižádostivý, že je to člověk neupřímný. Tento objev, pro nás to byl skutečně objev! — nás ohromil, protože až do té chvíle jsme byli oba do Plechanova zamilovaní a jako milovanému člověku jsme mu všechno odpouštěli, zavírali oči před všemi nedostatky, všemožně jsme se ujišťovali, že žádné nedostatky nemá, že jsou to malichernosti a že takovým malichernostem věnují pozornost jen lidé, kteří si dost neváží zásad. A teď jsme se tedy museli sami názorně přesvědčit, že tyto „malicherné“ nedostatky dokáží odpudit i nejoddanější přátele, že žádné přesvědčování o tom, že teoreticky má pravdu, nás nemůže donutit, abychom zapomněli na jeho odpuzující vlastnosti. Naše pobouření bylo nesmírné: náš ideál ležel v troskách a my jsme po něm s rozkoší dupali jako po svrženém idolu: naše nejpříkřejší obviňování nebrala konce. Tak to nejde! rozhodli jsme se. Za těchto okolností nechceme, nebudeme a nemůžeme pracovat společně. Sbohem, časopise! Necháme všeho a odjedeme do Ruska, tam projednáme celou věc znova a zůstaneme jen při novinách. Figurkami v rukou toho člověka být nechceme; a soudružské vztahy on nepřipouští a nechápe. Ujmout se redigování sami, na to si netroufáme, a kromě toho by nám to teď bylo jednoduše protivné, protože by to vypadalo přesně tak, že se ženeme jen za redaktorskými místečky, že jsme doopravdy štrébři, kariéristé, že z nás mluví stejná ctižádost, jenom menšího kalibru... Je těžké jakžtakž přesně popsat, v jakém stavu jsme toho večera byli: bylo to tak složité, tíživé a ponuré duševní rozpoložení! Bylo to opravdové drama, naprosté rozloučení s něčím, co v sobě člověk dlouhá léta nosil jako milované dítě, s čím nerozlučně spojoval svou celoživotní práci. A to všechno proto, že jsme byli do Plechanova dříve zamilováni: nebýt této zamilovanosti, udržet si k němu střízlivější, vyrovnanější vztah, mít k němu trochu odstup, byli bychom se k němu chovali jinak a nebyli bychom prožili v pravém slova smyslu takový šok, takovou „morální sprchu“, jak se velmi trefně vyjádřil Arseňjev. Byla to nejtvrdší životní lekce, urážlivě tvrdá a urážlivě neomalená. Mladší soudruzi se „točili“ kolem staršího, protože ho nesmírně milovali — a on najednou tuto lásku zkalí intrikami a udělá z nich místo mladších bratrů hlupáčky, které může vodit za nos, šachové figurky, kterými může tahat, jak se mu zlíbí, dokonce neschopné štrébry, které musí řádně postrašit a zmáčknout. A zamilované mládí dostává od objektu své lásky trpké ponaučení: člověk se má ke každému chovat „bez sentimentality“, mít se vždycky na pozoru. Takových zatrpklých řečí bylo toho večera až běda. Šok přišel nečekaně a tak bylo přirozené, že vyvolal i dost siláckých slov, ale v podstatě byla všechna ta trpká slova správná. Byli jsme zaslepení svou zamilovaností, chovali jsme se vlastně jako otroci a být otrokem je nedůstojné; uvědomovali jsme si to a pocit křivdy byl ještě stonásobně větší o to, že nám otevřel oči „on“ sám a že jsme to pocítili na své kůži...
Konečně jsme se rozešli do svých pokojů a šli jsme spát s pevným odhodláním, že hned zítra vyjádříme Plechanovovi své pobouření, odmítneme práci v časopise a odjedeme; necháme si jen list a časopisecký materiál se může vydávat jako brožury: věc tím neutrpí, říkali jsme si, a my už nepřijdeme s „tím člověkem“ tolik do styku.
Příští den se probouzím dříve než obvykle: probouzejí mě kroky na schodech a hlas Axelroda, který klepal na Arseňjevův pokoj. Slyším, jak Arseňjev něco říká, otvírá dveře, slyším to a myslím si: bude mít Arseňjev dosti odvahy říci to všechno hned? Bylo by lepší, kdyby to řekl hned, určitě hned a neodkládal to. Umyl jsem se, oblékl a vešel k Arseňjevovi, který se právě myl. Axelrod sedí v křesle a tváří se poněkud kysele. Arseňjev se ke mně obrátí a řekne: „Tak N. N., oznámil jsem Axelrodovi naše rozhodnutí odjet do Ruska a naše přesvědčení, že takhle se to nedá dělat.“ Samozřejmě že se k němu plně připojuji a podporuji ho. Axelrodovi pak bez ostychu vypravujeme všechno, tak bez ostychu, že Arseňjev dokonce říká, že máme podezření, že nás Plechanov pokládá za štrébry. Axelrod nám dává zpola za pravdu, trpce pokyvuje hlavou a tváří se krajně rozladěně, rozpačitě a zmateně, ale najednou začne energicky protestovat a křičet, že to zase není pravda, Plechanov že má všelijaké nectnosti, ale tuhle ne, v tomhle že už jsme nespravedliví my k němu a ne on k nám, že až dosud byl rozhodnut říci Plechanovovi: „Vidíš, co jsi natropil — teď si to vylízej sám,já jdu od toho,“ ale teď si netroufá, protože vidí, že i my jsme k němu nespravedliví. Jeho ujišťování na nás ovšem pramálo zapůsobilo a nebohý Axelrod vypadal velice ztrápeně, když se přesvědčil, že naše rozhodnutí je pevné.
Vyšli jsme společně a šli jsme předem upozornit Zasuličovou. Museli jsme čekat, že přijme zprávu o „rozchodu“ (vždyť to vypadalo skutečně na rozchod) obzvlášť těžce. Bojím se dokonce — říkal večer předtím Arseňjev, docela vážně se bojím, aby si něco neudělala...
Nikdy nezapomenu, jak nám bylo, když jsme všichni tři vycházeli: „Jako když jdeme za rakví,“ říkal jsem si v duchu. A skutečně jsme šli jako na pohřeb, mlčky, s očima sklopenýma, úplně zdrceni absurditou, krutostí a nesmyslností ztráty. Úplně jako nějaké prokletí! Všechno se začalo obracet k lepšímu po tak dlouhých nezdarech a neúspěších a najednou se přihnal vichr — a je konec, všechno je zase v troskách. Prostě se člověku jaksi nechtělo věřit (stejně jako se člověku nechce věřit, když mu někdo blízký právě zemřel) — jsem to doopravdy já, vášnivý ctitel Plechanovův, kdo o něm mluví s takovou zlobou a kdo jde se sevřenými rty a tak ďábelsky chladnokrevně za ním, aby s ním stroze a ostře promluvil, řekl mu, že jde téměř o „přerušení styků“? Je to opravdu skutečnost, není to zlý sen?
Tento dojem nezmizel ani za rozhovoru se Zasuličovou. Nebyla sice nijak mimořádně rozčilená, ale bylo na ní vidět, jak je tím sklíčená, a přemlouvala nás, skoro až prosila, jestli přece jen nemůžeme upustit od svého rozhodnutí, nemůžeme-li to zkusit, třeba to ve skutečnosti nebude tak zlé. Při práci se vztahy upraví, při práci nebudou tak vidět jeho odpuzující povahové rysy... Bylo nesmírně těžké poslouchat tyto upřímné prosby člověka, kterého má Plechanov v moci, ale který je zcela upřímný a vášnivě oddaný věci, člověka, který snáší jeho plechanovovštiny s „hrdinstvím otroka“ (jak se vyjádřil Arseňjev). Bylo to tak nesmírně těžké, že jsem si na mou duši chvílemi myslel, že se rozpláču... Když jde člověk za rakví, rozpláče se velmi snadno, zvlášť když se začnou pronášet slova o lítosti a zoufalství...
Odešli jsme od Axelroda a Zasuličové. Odešli jsme, poobědvali a odeslali do Německa dopisy, že tam jedeme, aby zatím stroj zastavili, dokonce i telegram jsme v tom smyslu odeslali (ještě před rozhovorem s Plechanovem!!) a ani jeden z nás nezapochyboval o nutnosti toho, co jsme udělali.
Odpoledne jdeme zase v určenou hodinu k Axelrodovi a Zasuličové, u nichž už měl být Plechanov. Jakmile se blížíme, vyjdou nás všichni tři přivítat. Mlčky se zdravíme — Plechanov se však snaží zavést rozhovor na něco nepodstatného (požádali jsme Axelroda a Zasuličovou, aby ho předem informovali, takže už všechno ví), vracíme se do pokoje a usedáme. Arseňjev začíná mluvit — zdrženlivě, suše a stručně, že jsme přestali doufat v možnost společné práce za takových poměrů, jaké se včera vytvořily, že jsme se rozhodli odjet do Ruska a poradit se s tamějšími soudruhy, neboť se už neodvažujeme rozhodovat sami, že nezbývá než prozatím od časopisu upustit. Plechanov je velmi klidný, mírný, zřejmě se dokonale ovládá, není na něm vidět ani stopy nervozity jako u Axelroda nebo Zasuličové (ten už má za sebou jinačí šarvátky, myslíme si vztekle, když se tak dlouho na něho díváme). Vyptává se, oč vlastně jde. „Jsme tady v atmosféře samých ultimát,“ říká Arseňjev a rozvíjí to poněkud šíře. „Snad jste se nebáli, že vám mezi prvním a druhým číslem začnu stávkovat?“ pravil Plechanov útočně. Myslel si, že se na to neodvážíme odpovědět. Ale já jsem mu na to právě tak klidně a chladně řekl: „Liší se to něčím od toho, co řekl Arseňjev? Vždyť řekl přesně to.“ Plechanovovi to bylo zřejmě trochu proti srsti. Takový tón nečekal, taková strohá a přímočará obvinění. Potom řekl: „Tak když jste se rozhodli odjet, jaképak dlouhé řeči, já k tornu nemám co dodat, dostal jsem se do podivné situace: vy máte jen samý dojem, nic víc; vznikl ve vás dojem, že jsem špatný člověk. Ale co já proti tomu mohu dělat?“ „Je možné, že jsme udělali chybu,“ říkám, abych odvedl hovor od tohoto „nemožného“ tématu, „že jsme se rozběhli na příliš velkou věc, aniž jsme předtím prozkoumali půdu.“ Plechanov na to odpovídá: „Ba ne, mám-li mluvit otevřeně, vaše chyba je v tom, že jste (třeba to bylo jen Arseňjevovou nervozitou) příliš dali na dojmy, na které jste vůbec dát neměli.“ Mlčíme a pak říkáme, že se zatím mohou vydávat jen brožury. Plechanov rozzlobeně říká: „O brožurách jsem neuvažoval a neuvažuji. Se mnou nepočítejte. Když odjíždíte, nebudu přece sedět s rukama v klíně; než se vrátíte, mohu se pustit do jiného podniku.“
Ničím tak neklesl v mých očích jako tímto prohlášením, když jsem si pak na ně vzpomínal a ze všech stran je promýšlel. Byla to tak neomalená pohrůžka, tak špatně vypočítaný zastrašovací manévr, že mohl Plechanova leda „vyřídit“, protože odhalil celou jeho „politiku“ vůči nám: bude stačit, když je trošku postraším...
Nevěnovali jsme však jeho pohrůžce sebemenší pozornost. Já jsem jen mlčky sevřel rty: dobrá, když ty tak — prosím, à la guerre comme à la guerre[h], ale jsi hlupák, když nevidíš, jaká změna se s námi za jednu noc stala. Už jsme docela jiní.
Když Plechanov viděl, že pohrůžka neúčinkuje, zkusil jiný manévr. Jak jinak než manévrem nazvat to, když nám začal za pár minut nato povídat, že rozchod s námi je totéž, jako vzdát se úplně politické činnosti, že se jí vzdá a ponoří se do vědecké, ryze vědecké práce, neboť nemůže-li už prý pracovat s námi, pak už nemůže pracovat s nikým... Když neúčinkuje zastrašování, třeba pomůže lichocení...! Ale po zastrašovacím manévru to mohlo zapůsobit leda odpudivě... Rozmluva byla krátká, řeč vázla; Plechanov proto převedl hovor na krutost Rusů v Číně, ale mluvil skoro sám a brzy jsme se rozešli.
Rozhovor s Axelrodem a Zasuličovou po Plechanovově odchodu už nepřinesl nic zajímavého a podstatného; Axelrod se nám snažil, seč byl, dokázat, že Plechanov je z toho také zdrcen, že nás bude tížit svědomí, když jen tak odjedeme atd. atd. Zasuličová v důvěrném rozhovoru s Arseňjevem přiznala, že „Žorž“[i] byl vždycky takový, přiznala se ke svému „hrdinství otroka“, přiznala, že „to pro něho bude lekce“, jestli odjedeme.
Zbytek večera jsme jen tak promarnili. Bylo nám těžko.
Příští den, v úterý 28. srpna podle nového kalendáře, jsme měli jet do Ženevy a odtud do Německa. Časně ráno mě probudil Arseňjev (obyčejně vstával pozdě). Podivil jsem se: říkal, že špatně spal a že přišel na poslední možnou kombinaci, jak věc aspoň trochu urovnat, aby na ztroskotání osobních vztahů nedoplatil důležitý stranický podnik. Vydáme sborník, tím spíš, že materiál už máme připravený a s tiskárnou je všechno domluveno. Zatím vydáme sborník, když jsou nynější redakční vztahy tak nejasné, a potom uvidíme: od sborníku se dá pak stejně snadno přejít buď k časopisu, nebo k brožurám. A jestli se Plechanov bude vzpírat, vem ho čert, aspoň budeme vědět, že jsme udělali všechno, co jsme mohli... Rozhodnuto.
Jdeme to oznámit Axelrodovi a Zasuličové a cestou je potkáváme: zrovna šli k nám. Samozřejmě že hned souhlasí a Axelrod si bere na starost promluvit s Plechanovem a přimět ho k souhlasu.
Přijíždíme do Ženevy a máme poslední rozhovor s Plechanovem. Nasazuje tón, jako by bylo došlo jen ke smutnému nedorozumění z nervozity: s účastí se Arseňjeva vyptává na zdraví a málem ho obejme — ten div neuskočí. Plechanov se sborníkem souhlasí: říkáme, že pokud jde o organizaci redakce, jsou možné tři kombinace (1. my redaktoři, on spolupracovník; 2. my všichni společně redaktoři; 3. on redaktor, my spolupracovníci), že všechny tři kombinace v Rusku projednáme, vypracujeme návrh a přivezeme ho sem. Plechanov prohlašuje, že třetí kombinaci rozhodně odmítá, rozhodně trvá na naprostém vyloučení této kombinace, naproti tomu s oběma prvními souhlasí. Na tom jsme se také dohodli: zatím, dokud nepředložíme návrh nového uspořádání redakce, zůstává vše při starém (všichni, tj. šest osob, jsme redaktoři, přitom Plechanov má dva hlasy).
Plechanov pak říká, že by se strašně rád dověděl, o co prý vlastně šlo, s čím jsme nespokojeni. Podotýkám, že snad bude lépe zaměřit se teď víc na to, co bude, než na to, co bylo. Ale Plechanov naléhá, že by se to mělo vysvětlit a rozebrat. Rozproudí se debata, téměř výhradně jen mezi mnou a Plechanovem — Arseňjev i Axelrod mlčí. Mluvíme poměrně klidně, dokonce úplně klidně. Plechanov říká, že si všiml, jako by byl Arseňjev podrážděn jeho odmítavým stanoviskem k Struvemu; já k tomu poznamenávám, že naopak on nám kladl podmínky, ačkoli předtím v lese prohlašoval, že si žádné podmínky neklade. Plechanov se hájí: že prý mlčel, protože mu byla otázka jasná, a ne proto, že by si kladl podmínky. Mluvím o tom, že se musí připustit polemika, že se musí mezi námi zavést hlasování — Plechanov hlasování připouští, ale říká: o dílčích otázkách se samozřejmě hlasovat může, o zásadních ne. Namítám, že právě rozlišení mezi zásadními a dílčími otázkami nebude vždycky snadné a právě o tomto rozlišení budou muset redaktoři hlasovat. Plechanov trvá na svém, říká, že to už je věc svědomí, že rozdíl mezi zásadními a dílčími otázkami je jasný, že tu není o čem hlasovat. A u tohoto sporu — zda je přípustné hlasování mezi redakčními kolegy, jde-li o rozlišení mezi zásadními a dílčími otázkami — jsme uvázli a nedostali se ani o krok dál. Plechanov použil veškeré své obratnosti, veškeré své duchaplnosti, brilantních příkladů, srovnání, vtipů a citátů, které nás chtě nechtě rozesmávaly, a nakonec tuto otázku přece jen zamluvil, ale neřekl výslovně: ne. Nabyl jsem přesvědčení, že prostě nemohl v tomto bodě ustoupit, že se nemohl vzdát svého „individualismu“ a svých „ultimát“, neboť o takových otázkách by vůbec ani nehlasoval, ale kladl by právě ultimáta.
Ještě ten večer jsem odjel a s nikým ze skupiny Osvobození práce jsem se už neviděl. Řekli jsme si, že o tom, co se stalo, nebudeme nikomu povídat, leda těm nejbližším osobám, že zachováme apparence[129] — nedáme odpůrcům důvod k jásotu. Navenek jako by se nic nestalo, celý stroj měl běžet dál tak jako dosud, jen uvnitř cosi prasklo a místo pěkných osobních vztahů se objevily vztahy praktické, strohé, kdy se neustále uvažovalo podle hesla: si vis pacem, para bellum[j].
Není bez zajímavosti zmínit se ještě o jednom rozhovoru, který jsem měl toho večera s blízkým Plechanovovým přítelem a stoupencem, členem skupiny Sociální demokrat. O tom, co se stalo, jsem mu neřekl ani slovo, řekl jsem jen, že koncepce časopisu je hotová, články vybrány — jen to spustit. Mluvil jsem s ním o tom, jak na to jít prakticky: vyjádřil se jasně v tom smyslu, že staří páni už rozhodně nejsou schopni pracovat jako redaktoři. Mluvil jsem s ním o „třech kombinacích“ a zeptal jsem se ho rovnou, kterou pokládá za nejlepší. Odpověděl mi přímo a bez váhání, že první (my redaktoři, oni spolupracovníci), ale že prý to asi dopadne tak, že časopis bude Plechanovův a noviny naše.
Čím více času uplynulo od této historie, začali jsme se na ni dívat klidněji a docházet k přesvědčení, že by vůbec nemělo smysl celou věc hodit přes palubu, že se zatím nemáme proč bát pustit se do redigování (sborníku), ale musíme se do toho dát právě my, neboť jinak je absolutně nemožné uvést stroj do správného chodu a nepřipustit, aby celá věc ztroskotala na Plechanovových dezorganizátorských „vlastnostech“.
Po příjezdu do N[130] 4. nebo 5. září jsme už vypracovali návrh formálních vztahů mezi námi (začal jsem jej psát už cestou, v železničním voze) a podle tohoto návrhu jsme byli redaktory my a oni spolupracovníky s hlasovacím právem ve všech redakčních otázkách[k]. Rozhodli jsme se, že tento návrh projednáme společně s Jegorem (Martovem) a potom jim ho předložíme.
A tak tu zase byla naděje, že se Jiskra znovu rozhoří.
Napsáno začátkem září 1900
(podle nového kalendáře)
Poprvé otištěno roku 1940 v časopise
Proletarskaja revoljucija, č. 3Podle rukopisu __________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — může dodat. Red.
b — tvrdohlavý až až. Red.
c Jde o Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí. Čes. red.
e Bobo — P. B. Struve. Čes. red.
f — hor1ivc, snaživec, šplhoun. Red.
g — hluboká úcta. (Čes. red.)
h — kdo chce válku, má ji mít. Red.
i — G. V. Plechanov. Red.
j — chceš-li mír, připravuj válku. Red.
k Viz následující dokument. Red.
121 Je míněn rozkol ve Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí, k němuž došlo na II. sjezdu Svazu v dubnu 1900 v Ženevě mezi skupinou Osvobození práce jakožto jádrem Svazu a stoupenci ekonomismu, takzvanými „mladými“, kteří se ke Svazu připojili.
122 Prohlášením, že prý mu bylo v roce 1895 „nařízeno nestřílet“ do Struveho (v tomto případě narážel na A. N. Potresova), se Plechanov snažil ospravedlnit svůj smířlivý postoj k revizionistickým projevům legálních marxistů. Ve skutečnosti se však právě v roce 1895, když byl Lenin v Ženevě a v Curychu, projevily názorové neshody na postoj k liberálům mezi Leninem a skupinou Osvobození práce. Plechanov a Axelrod tvrdili, že sociální demokraté mají ruské liberály podporovat, a odsuzovali Lenina za to, že liberály tak ostře kritizuje. „Vy se obracíte k liberálům zády, kdežto my čelem,“ řekl Plechanov Leninovi. Lenin se domníval, že Plechanov se nezachoval správně, když nejenže nekritizoval buržoazně liberální názory Struveho, ale dokonce se ho zastal.
123 Lenin má zřejmě na mysli Struveho článek Ještě o svobodě a nutnosti, otištěný roku 1897 v 8. čísle časopisu Novoje slovo. 27. června (9. července) 1899 napsal Lenin A. N. Potresovovi: „Nechápu jen jedno, jak mohl Kamenskij (Plechanov. Red.) nechat bez odpovědi Struveho a Bulgakovovy články proti Engelsovi v Novém slově! Můžete mi to vysvětlit?“ (Spisy 34, Praha 1959, s. 33.)
124 Jde o sborník materiálů a dokumentů Vademecum pro redakci časopisu Rabočeje dělo (1900), v němž Plechanov uveřejnil kromě jiných dokumentů i tři soukromé dopisy — bundovce C. M. Kopelzona a jedné z předních obhájkyň ekonomismu J. D. Kuskovové. Lenin vysoce hodnotil politický význam sborníku Vademecum, v němž Plechanov vyhlásil nesmiřitelný boj ekonomismu. Napsal, že „Vademecum — to je obžaloba, výslovná obžaloba vulgárního ekonomismu, této ‚hanby a ostudy‘ sociální demokracie... jádrem jeho brožury je právě vyhlášení války ‚ostudným‘ zásadám ‚credismu‘ a ‚kuskovovštiny‘, právě zásadní rozkol“ (Spisy 34, Praha 1959, s. 40, 41).
125 „Náš třetí“ — L. Martov, který byl v době jednání Lenina a Potresova se skupinou Osvobození práce v jižním Rusku a přijel do zahraničí v březnu 1901.
126 Je zřejmě míněna L. I. Axelrodová (Ortodox), později menševička, autorka filozofických článků. V časopise Zarja byly otištěny dva její články proti revizionistům (N. A. Berďajevovi a P. B. Struvemu).
127 Die Neue Zeit — teoretický časopis Sociálně demokratické strany Německa; vycházel ve Stuttgartu v letech 1883—1923. Do října 1917 jej redigoval K. Kautsky, později H. Cunow. V letech 1885 až 1895 v něm byly uveřejněny některé Marxovy a Engelsovy články. Engels často pomáhal redakci časopisu svými radami a často ji kritizoval za úchylky od marxismu. Od druhé poloviny 90. let časopis pravidelně otiskoval články revizionistů. Za první světové války zaujímal centristické stanovisko a podporoval sociálšovinisty.
128 Jsou míněni bývalí členové Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí, kteří se po rozkolu na II. sjezdu Svazu v dubnu 1900 rozešli s jeho oportunistickou většinou a vstoupili do organizace Sociální demokrat, která byla založena společně se skupinou Osvobození práce.
129 Zachovat apparence — zachovat zdání slušnosti.
130 N — Norimberk, kudy Lenin projížděl ze Ženevy do Mnichova po poradě skupiny Jiskry se skupinou Osvobození práce.