Články pro list Rabočaja gazeta

V. I. Lenin

Články pro list Rabočaja gazeta^{^[73]}

Dopis redakční skupině
Náš program
Náš nejbližší úkol
Naléhavá otázka

Dopis redakční skupině

Milí soudruzi!

Posílám Vám na Vaši žádost tři články pro noviny a považuji za nutné zmínit se několika slovy o naší spolupráci celkově, a zejména o našich vzájemných stycích.

Podle Vašeho předchozího sdělení jsem si představoval celou věc tak, že chcete založit vydavatelskou firmu a mne pověřit redigováním edice sociálně demokratických brožur.

Teď vidím, že je to jinak, že jste ustavili vlastní redakci, která začíná vydávat noviny a zve mě ke spolupráci.

Samozřejmě že rád souhlasím i s touto nabídkou, ale musím zároveň říci, že úspěšnou spolupráci pokládám za možnou jen za těchto podmínek: 1. řádný styk redakce se spolupracovníkem, který bude informován o osudu všech rukopisů (přijetí, zamítnutí, změny) a o veškerých publikacích vaší firmy; 2. mé články budou podepisovány zvláštním pseudonymem (pokud se ten, který jsem Vám poslal, ztratil, vyberte nějaký sami); 3. shodné názory redakce a spolupracovníka na základní teoretické otázky, na nejbližší praktické úkoly i na to, jak by asi měly noviny (nebo edice brožur) vypadat.

Doufám, že redakce na tyto podmínky přistoupí, a abychom co nejdříve dospěli k vzájemné dohodě, zastavím se teď u třetí podmínky.

Domníváte se prý, jak mi někdo napsal, že „starý proud je silný“ a že není nijak zvlášť zapotřebí polemizovat s bernsteinovštinou a jejími ruskými odnožemi. Myslím, že tento názor je příliš optimistický. Bernsteinovo veřejné prohlášení, že s ním souhlasí většina ruských sociálních demokratů^{^[74]}, roztržka mezi „mladými“ ruskými sociálními demokraty v zahraničí a skupinou Osvobození práce^{^[75]}, která „starý proud“ založila a která ho reprezentuje a věrně střeží, snaha listu Rabočaja mysl přijít s něčím novým, stavět se proti „dalekosáhlým“ politickým úkolům, opěvovat drobnou práci a příštipkaření, uboze ironizovat „revoluční teorie“ (č. 7, Mirnochodem), a konečně úplný názorový chaos v legální marxistické literatuře a přehnaná snaha spousty jejích představitelů přidat se k módní „kritice“ bernsteinovštiny — to všechno podle mého mínění jasně svědčí o tom, že je nanejvýš aktuální rehabilitovat „starý proud“ a energicky za ním stát.

Jak já se dívám na úkoly listu a na to, jak má být řízen, se dočtete v mých článcích. Velmi rád bych věděl, do jaké míry se v této věci shodujeme (články jsou bohužel psány poněkud narychlo: potřeboval bych vůbec nutně znát, jaké jsou krajní termíny pro dodávání článků).

Myslím si, že proti listu Rabočaja mysl je nutné zahajit přímou polemiku, ale k tornu bych prosil, abyste mi sehnali čísla 1—2, 6 a další od čísla 7 a také brožuru Proletarskaja borba^{^[76]}. Tuto brožuru potřebuji také k tomu, abych ji mohl recenzovat v novinách.

Píšete, že pokud jde o rozsah, nemám se nijak omezovat. Myslím, že pokud máme noviny, budu raději psát novinové články a rozebírat v nich i širší témata, přičemž si vyhrazuji právo, že bych je později přepracoval na brožury. V nejbližší době se hodlám zabývat těmito tématy: 1. návrhem programu — pošlu brzy^{^[77]} 2. otázkami taktiky a organizace, které mají být projednávány na příštím sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska^{^[78]}; 3. brožurou o pravidlech chování dělníků a socialistů na svobodě, ve vězení a ve vyhnanství. Podle vzoru polské brožury („pravidla chování“ — je-li to možné, prosil bych, abyste mi ji sehnali); 4. stávkami (I — jejich význam, II — zákony o stávkách, III — přehled některých stávek z posledních let); 5. brožurou Žena a dělnické hnutí aj.

Potřeboval bych přibližně vědět, jaký materiál už má redakce hotový, abych se zbytečně neopakoval a nepouštěl do „zpracovaných“ otázek.

Očekávám odpověď redakce přes stejnou zprostředkovací instanci^{^[79]}. (Jinou možnost spojení s vaší skupinou jsem neměl a nemám.)

F. P.

Náš program

Mezinárodní sociální demokracie je dnes názorově rozkolísaná. Až dosud bylo Marxovo a Engelsovo učení pokládáno za pevný základ revoluční teorie, dnes se však ze všech stran ozývají hlasy, že toto učení už nestačí, že je zastaralé. Kdo se prohlašuje za sociálního demokrata a chce vydávat sociálně demokratický tiskový orgán, musí si přesně ujasnit svůj vztah k tomuto problému, který nevzrušuje zdaleka jen německé sociální demokraty.

Stojíme plně za Marxovou teorií, neboť tato teorie poprvé přeměnila socialismus z utopie ve vědu, položila její pevné základy a ukázala cestu, kudyje třeba jít, aby se tato věda mohla dále rozvíjet a propracovávat do všech jednotlivostí. Tato teorie odhalila podstatu současného kapitalistického hospodářství, neboť jasně ukázala, jak najímání dělníka a koupě pracovní síly zastírá zotročení miliónů nemajetných lidí hrstkou kapitalistů, velkostatkářů, továrníkii, majitelů dolů aj. Ukázala, jak celý vývoj současného kapitalismu směřuje k vytlačení malovýroby velkovýrobou, jak vytváří podmínky, které umožňují, ba vynucují si socialistické uspořádání společnosti. Za zakořeněnými zvyky, politickými intrikami, spletitými zákony a vychytralými doktrínami naučila lidi vidět třídní boj, boj mezi nejrůznějšími kategoriemi majetných tříd a masan nemajetných, proletariátem, který jde v čele všech nemajetných. Jasně formulovala skutečný úkol revoluční socialistické strany: nevymýšlet plány na reorganizaci společnosti, nepoučovat kapitalisty a jejich patolízaly, že mají zlepšit postavení dělníků, nepřipravovat žádná spiknutí, ale organizovat a řídit třídní boj proletariátu, jehož konečným cílem je, aby proletariát vydobyl politickou moc a vybudoval socialistickou společnost.

A nyní se ptáme: čím obohatili tuto teorii ukřičení „renovátoři“, kteří dnes spustili takový povyk a shlukli se kolem německého socialisty Bernsteina? Naprosto ničím: neposunuli tuto vědu, kterou nám Marx a Engels svěřili, abychom ji rozvíjeli, ani o krok; nenaučili proletariát žádným novým způsobům boje; jen couvali zpátky, přejímali útržky překonaných teorií a neučili proletariát bojovat, nýbrž ustupovat, ustupovat nejhorším nepřátelům proletariátu, vládám a buržoazním stranám, které nepřestávají hledat nové a nové prostředky, jak pronásledovat socialisty. Plechanov, jeden ze zakladatelů a vůdců ruské sociální demokracie, měl naprostou pravdu, když nemilosrdně kritizoval poslední „kritiku“ Bernsteina^{^[80]}, jehož názorů se dnes zřekli i představitelé německých dělníků (na sjezdu v Hannoveru)^{^[81]}.

Víme, že se na nás za tato slova sesype fůra obvinění; začnou vykřikovat, že chceme ze socialistické strany udělat řád „pravověrných“, kteří pronásledují „kacíře“ za úchylku od „dogmatu“, za každý samostatný názor apod. Všechny tyto módní velkohubé fráze už známe. Jenomže v nich není ani špetka pravdy, ani špetka smyslu. Socialistická strana nemůže být silná, nemá-li revoluční teorii, která všechny socialisty sjednocuje, z níž čerpají veškeré své přesvědčení, z níž vycházejí ve svých formách boje a činnosti; a hájí-li člověk tuto teorii, kterou podle svého nejlepšího vědomí a svědomí považuje za pravdu, před bezdůvodnými útoky a pokusy ochudit ji, neznamená to ještě, že je nepřítelem každé kritiky. Na Marxovu teorii se rozhodně nedíváme jako na něco jednou provždy daného a nedotknutelného; naopak jsme přesvědčeni, že položila jen základní kameny oné vědy, kterou socialisté musí po všech stránkách dále rozvíjet, chtějí-li držet krok se životem. Myslíme si, že ruští socialisté obzvlášť potřebují samostatně rozvíjet Marxovu teorii, protože tato teorie dává jen obecné nejzákladnější teze, které se v jednotlivostech uplatňují jinak v Anglii než ve Francii, ve Francii jinak než v Německu, v Německu jinak než v Rusku. Proto v našem listě rádi poskytneme místo článkům o teoretických otázkách a vyzýváme všechny soudruhy k otevřené diskusi o sporných bodech.

Které jsou tedy hlavní otázky, jež vznikají, aplikujeme-li na Rusko program společný pro všechny sociální demokraty? Řekli jsme už, že podstatou tohoto programu je organizování třídního boje proletariátu a řízení tohoto boje, jehož konečným cílem je dobytí politické moci a nastolení socialistické společnosti. Třídní boj proletariátu se dělí na boj hospodářský (boj proti jednotlivým kapitalistům nebo proti jednotlivým skupinám kapitalistů za zlepšení postavení dělníků) a na boj politický (boj proti vládě za rozšíření práv lidu, tj. za demokracii a za rozšíření politické moci proletariátu). Někteří ruští sociální demokraté (mezi ně patří zřejmě i ti, kteří vedou list Rabočaja mysl) považují za nesrovnatelně důležitější boj hospodářský, kdežto politický boj jaksi odsunují do víceméně vzdálené budoucnosti. To je však zcela nesprávné. Všichni sociální demokraté se shodují v tom, že je nutné organizovat hospodářský boj dělnické třídy, že je nutné agitovat mezi dělníky v tomto smyslu, tj. pomáhat dělníkům v jejich každodenním boji se zaměstnavateli, poukazovat na všechny formy a případy útlaku a vysvětlovat jim tak nutnost sjednocení. Ale zapomínat pro hospodářský boj na boj politický, to by znamenalo uchylovat se od základní teze světové sociální demokracie, to by znamenalo zapomínat, čemu nás učí celé dějiny dělnického hnutí. Horliví stoupenci buržoazie a vlády, která buržoazii slouží, se už nejednou pokoušeli založit ryze hospodářské spolky dělníků a odvést je tak od „politiky“, od socialismu. Je docela možné, že i ruská vláda dokáže podniknout něco takového, neboť ta se vždycky snažila házet lidu šestákovou almužnu, lépe řečeno lžialmužnu, jen aby lid neměl čas přemýšlet o svém bezprávném postavení a útlaku. Žádný hospodářský boj nemůže přinést dělníkům trvalé zlepšení, nemůže být ani veden na široké frontě, nebudou-li mít dělníci právo svobodně pořádat schůze, zakládat spolky, mít vlastní tisk, vysílat své zástupce do národních shromáždění, jako to dělají dělníci v Německu a ve všech ostatních evropských zemích (kromě Turecka a Ruska). A aby dosáhli těchto práv, musí vést politický boj. V Rusku jsou politicky bezprávní nejen dělníci, ale všichni občané. Rusko je absolutistická monarchie, jejíž moc není ničím omezena. Car sám vydává zákony, jmenuje vysoké státní úředníky a dozírá na ně. Proto se zdá, že v Rusku car a carská vláda nejsou závislí na žádných třídách a starají se o všechny stejně. Jenže ve skutečnosti jsou všichni vysocí úředníci vybíráni jen z majetných tříd a všichni jsou pod vlivem velkokapitalistů, kteří si dělají s ministry, co se jim zlíbí, a dosáhnou od nich všeho, co si zamanou. Ruská dělnická třída je pod dvojím tlakem: odírají ji a okrádají kapitalisté a statkáři, a aby proti nim nemohla bojovat, spoutává jí ruce a nohy policie, zacpává jí ústa a pronásleduje každý pokus hájit práva lidu. Při každé stávce proti kapitalistovi se hned proti dělníkům posílá vojsko a policie. Každý hospodářský boj se nutně mění v boj politický a sociální demokracie musí obojí tento boj pevně spojit v jednotný třídní boj proletariátu. Prvním a nejdůležitějším cílem tohoto boje je dobýt politická práva, dobýt politické svobody. Jestliže petrohradští dělníci dokázali sami s nepatrnou pomocí socialistů rychle přimět vládu k ústupkům — k vydání zákona o zkrácení pracovní doby^{^[82]} — dokáže celá ruská dělnická třída, vedená jednotnou Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska, vybojovat v houževnatém zápase daleko větší ústupky.

Ruská dělnická třída dokáže i sama vést hospodářský a politický boj, i kdyby neměla podporu žádné jiné třídy. Avšak v politickém boji nejsou dělníci sami. Zcela bezprávné postavení lidu a hrubá zvůle tupých carských úředníků pobuřují i všechny jen trochu slušné vzdělané lidi, kteří se nemohou smířit s tím, že každé svobodné slovo a svobodná myšlenka jsou hned stíhány; pobuřují i pronásledované Poláky, Finy, židy, ruské sektáře, pobuřují i drobné obchodníky, podnikatele a rolníky, kteří nemají kde hledat ochranu před útiskem carských úředníků a policie. Žádná z těchto skupin obyvatelstva není sama o sobě schopna vést houževnatý politický boj. Jakmile však k tomuto boji povstane dělnická třída, dostane se jí ze všech stran pomocné ruky. Ruská sociální demokracie se postaví do čela všech bojovníků za práva lidu, všech bojovníků za demokracii, a pak bude nepřemožitelná!

To jsou naše hlavní názory, které budeme soustavně a všestranně probírat v našem listu. Jsme přesvědčeni, že tak půjdeme cestou, kterou si Sociálně demokratická dělnická strana Ruska vytkla ve svém Manifestu.

Náš nejbližší úkol

Ruské dělnické hnutí prožívá v dnešní době přechodné období. Skvělý začátek, kterým se proslavily sociálně demokratické organizace dělníků v Západním kraji, v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a v jiných městech, byl dovršen založením Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (na jaře roku 1898). Po tomto obrovském pokroku jakoby ruská sociální demokracie vyčerpala na čas všechny své síly a vrátila se zase zpátky k dřívější roztříštěné činnosti jednotlivých místních organizací. Strana nepřestala existovat, stáhla se jen do sebe, aby načerpala další síly a sjednotila všechny ruské sociální demokraty na pevném základě. Nyní je nejbližším a nejnaléhavějším úkolem ruských sociálních demokratů provést toto sjednocení, vypracovat pro ně vhodnou formu a jednou provždy se zbavit úzké místní roztříštěnosti.

Všichni se shodujeme v tom, že naším úkolem je organizovat třídní boj proletariátu. Co je to však třídní boj? Když se dělníci nějaké továrny nebo nějaké profese v průmyslu vzepřou svému zaměstnavateli nebo zaměstnavatelům, je to už třídní boj? Není. To jsou jen jeho slabé zárodky. Boj dělníků se stává třídním bojem teprve tehdy, když si všichni vyspělí příslušníci celé dělnické třídy v celé zemi uvědomí, že tvoří jednu jedinou dělnickou třídu, a začnou bojovat nikoli proti jednotlivým zaměstnavatelům, ale proti celé třídě kapitalistů a proti vládě, která tuto třídu podporuje. Teprve tehdy, když si jednotliví dělníci uvědomí, že jsou členy celé dělnické třídy, a když ve svém každodenním drobném boji s jednotlivými zaměstnavateli a s jednotlivými úředníky začnou vidět boj proti celé buržoazii a proti celé vládě, teprve pak se jejich boj stává bojem třídním. „Každý třídní boj je boj politický“^{^[83]} — těmto slavným Marxovým slovům nesmíme rozumět tak, že každý boj dělníků proti zaměstnavatelům vzdycky bývá bojem politickým. Musíme jim rozumět tak, že boj dělníků proti kapitalistům se nutně stává politickým bojem podle toho, jak se stává třídním bojem. A úkol sociální demokracie je právě v tom, aby zorganizováním dělnictva, propagandou a agitací mezi ním přeměnila jeho živelný boj proti utlačovatelůin v boj celé třídy, v boj určité politické strany za určité politické a socialistické ideály. Pouhou místní činností nelze tohoto cíle dosáhnout.

Místní sociálně demokratická činnost se u nás už poměrně široce rozvinula. Sémě sociálně demokratických myšlenek je už zaseto po celém Rusku; dělnické letáky — tato první forma sociálně demokratické literatury — jsou už známy všem ruským dělníkům od Petrohradu po Krasnojarsk a od Kavkazu po Ural. Teď potřebujeme spojit všechnu tuto místní činnost v činnost jediné strany. Naším hlavním nedostatkem, na jehož odstranění se teď musíme všemi silami zaměřit, je omezený, „příštipkářský“ ráz místní činnosti. Toto příštipkaření způsobuje, že spousta projevů dělnického hnutí v Rusku zůstává událostmi čistě místními a značně ztrácí na svém významu jakožto vzor pro celou ruskou sociální demokracii, jakožto stadium celého ruského dělnického hnutí. Toto příštipkaření způsobuje, že si dělníci dostatečně neuvědomují své společné zájmy v celém Rusku, dostatečně nespojují svůj boj s myšlenkou ruského socialismu a ruské demokracie. Toto příštipkaření způsobuje, že se rozdílné názory soudruhů na teoretické a praktické otázky neprobírají veřejně v ústředním tiskovém orgánu, nepřispívají k vypracování celkového programu strany a celkové taktiky, ale zapadnou někde v úzkém kroužku nebo vedou k neúměrnému zveličení místních a nahodilých zvláštností. Skoncujme s tímto příštipkařením! Jsme už dosti zralí a můžeme už přikročit ke společné práci, k vypracování společného programu strany, ke společnému posouzení taktiky a organizační struktury naší strany.

Ruská sociální demokracie významně přispěla ke kritice starých revolučních a socialistických teorií; neomezila se přitom jen na kritiku a teoretizování, dokázala, že její program nevisí ve vzduchoprázdnu, nýbrž vychází vstříc širokému živelnému hnutí mezi lidem, zejména mezi továrním proletariátem; teď jí zbývá udělat další, mimořádně obtížný, zato však mimořádně důležitý krok: vypracovat organizační strukturu tohoto hnutí přizpůsobenou našim poměrům. Sociální demokracie není pouhou služkou dělnického hnutí: je „spojením socialismu s dělnickým hnutím“ (abychom použili definice K. Kautského, jíž reprodukuje základní myšlenku Komunistického manifestu); jejím úkolem je dát živelnému dělnickému hnutí vyhraněné socialistické ideály, přivést je k socialistickým názorům, které musí být na úrovni moderní vědy, přivést je k soustavnému politickému boji za demokracii jako prostředku k uskutečnění socialismu, zkrátka spojit toto živelné hnutí v jeden pevný celek s činností revoluční strany. Dějiny socialismu a demokracie v západní Evropě, dějiny ruského revolučního hnutí, zkušenosti našeho dělnického hnutí — to je materiál, z kterého musíme vycházet, chceme-li cílevědomě vypracovat organizaci a taktiku naší strany. „Zpracovat“ tento materiál musíme však samostatně, neboť hotové vzory nemáme kde hledat: ruské dělnické hnutí má totiž zcela jiné podmínky než hnutí západoevropské a bylo by velmi nebezpečné dělat si v tomto směru nějaké iluze. Na druhé straně se ruská sociální demokracie velmi podstatně liší od dřívějších revolučních stran v Rusku, takže se sice musíme učit od starých ruských mistrů jejich revolučnímu a konspirativnímu umění (to bez váhání uznáváme), ale zároveň k nim musíme být kritičtí a budovat svou organizaci samostatně.

Jakmile si vytkneme tento úkol, tu okamžitě naléhavě vyvstanou dvě hlavní otázky: 1. Jak sladit úplnou svobodu místní sociálně demokratické činnosti, která je nutná, s vytvořením jednotné, a tudíž centralizované strany, která je také nutná? Sociální demokracie čerpá veškerou svou sílu ze živelného dělnického hnutí, které se v různých podobách a v různých časových obdobích projevuje v různých průmyslových centrech; činnost místních sociálně demokratických organizací je základem veškeré činnosti strany. Bude-li to však činnost izolovaných „příštipkářů“, pak přísně vzato nebude moci být ani nazvána sociálně demokratickou činností, protože to nebude organizování a řízení třídního boje proletariátu. 2. Jak sladit úsilí sociální demokracie, aby se stala revoluční stranou, jejímž hlavním cílem by byl boj za politické svobody, s tím, že sociální demokracie rozhodně odmítá politická spiknutí, rozhodně odmítá „volat dělníky na barikády“ (podle autentického výroku P. B. Axelroda) nebo vůbec vnucovat dělníkům nějaký „plán“ útoku na vládu vymyšlený skupinou revolucionářů?

Ruská sociální demokracie má plné právo domnívat se, že teoretické řešení těchto otázek podala; zdržovat se u toho by znamenalo opakovat, co již bylo řečeno v článku Náš program. Teď jde o praktické řešení těchto otázek. A s tím nemůže přijít jednotlivá osoba nebo skupina, to může přinést jedině organizovaná činnost celé sociální demokracie. Myslíme si, že dnes je nejnaléhavějším úkolem pustit se do řešení těchto problémů a že si proto musíme vytknout za svůj nejbližší cíl založení tiskového orgánu strany, který by pravidelně vycházel a měl úzký kontakt se všemi místními skupinami. Domníváme se, že na tuto věc by se měla v nejbližší budoucnosti zaměřit veškerá činnost sociálních demokratů. Dokud nebude vycházet tento orgán, bude místní činnost i nadále pouhým příštipkařením. Vytvoření strany zůstane do značné míry prázdným slovem, nebudou-li ji náležitě reprezentovat určité noviny. Nebude-li hospodářský boj sjednocovat ústřední orgán, nemůže se stát třídním bojem veškerého ruského proletariátu. Politický boj nelze vést, pokud se celá strana nevyjadřuje k politickým otázkám a neusměrňuje jednotlivé projevy boje. Nelze organizovat revoluční síly, podřizovat je kázni a zdokonalovat revoluční techniku, nejsou-li všechny tyto otázky projednávány v ústředním orgánu, nejsou-li kolektivně vypracovávány určité formy a pravidla pro řízení činnosti, není-li prostřednictvím ústředního tiskového orgánu stanovena odpovědnost každého člena strany vůči celé straně.

Mluvíme-li o tom, že je nutné soustředit všechny síly strany — všechny publicisty, všechny organizátorské schopnosti, všechny materiální prostředky apod. — k založení a ke správnému vedení celostranického tiskového orgánu, rozhodně tím nemyslíme, aby se odsunovaly do pozadí jiné druhy činnosti, například místní agitace, demonstrace, bojkot, pronásledování tajných policistů, pranýřování představitelů buržoazie a vlády, demonstrační stávky apod. Naopak jsme přesvědčeni, že všechna tato různorodá práce tvoří základ činnosti strany, že však bez sjednocení v celostranickém orgánu všechny tyto formy revolučního boje ztrácejí z devíti desetin svůj význam a nepomáhají vytvářet společnou zkušenost strany, stranickou tradici a kontinuitu. Tiskový orgán strany nejenže nebude této činnosti konkurovat, ale naopak, bude mít obrovský vliv na její rozšíření, upevnění a na její systematičnost.

Naléhavá potřeba soustředit všechny síly na založení pravidelně vycházejícího a doručovaného stranického tiskového orgánu je dána specifickým postavením ruské sociální demokracie na rozdíl od sociální demokracie jiných evropských zemí a starých ruských revolučních stran. V Německu, ve Francii a jinde mají dělníci kromě novin ještě spoustu jiných forem, jimiž se mohou veřejně projevovat, jiných forem organizace hnutí: parlamentní činnost, předvolební agitaci, lidová shromáždění, zastoupení v místních veřejných orgánech (vesnických a městských), veřejné řízení odborových organizací (podle profesí a oborů činnosti) aj. Nám musí nahradit všechny tyto formy, zdůrazňuji všechny — dokud si nevybojujeme politické svobody — revoluční noviny, bez nichž u nás nevybudujeme žádnou širší organizaci celého dělnického hnutí. Ve spiknutí nevěříme a zavrhujeme i individuální revoluční akce na odstranění vlády; praktickým heslem pro naši práci jsou nám slova veterána německé sociální demokracie Liebknechta: „Studieren, propagandieren, organisieren,“ studovat, propagovat, organizovat, a centrem této činnosti může a musí být jedině tiskový orgán strany.

Je však vůbec možné vydávat takový tiskový orgán pravidelně a po nějakou delší dobu? A za jakých podmínek je to možné? O tom si povíme příště.

Naléhavá otázka

V předcházejícím článku jsme řekli, že naším naléhavým úkolem je teď založit pravidelně vycházející a pravidelně doručovaný stranický tiskový orgán, a položili jsme si otázku, zda toho lze dosáhnout a za jakých podmínek. Rozeberme si nejdůležitější aspekty této otázky.

Především nám někdo může namítnout, že chceme-li toho dosáhnout, musíme nejdříve rozhýbat činnost místních skupin. Pokládáme tento dosti rozšířený názor za nesprávný. Založit a pevně stabilizovat tiskový orgán strany — a tudíž i samu stranu — je úkol, do něhož se můžeme a musíme pustit neprodleně. Podmínky, které jsou k takovému kroku nutné, máme: místní práce funguje a zřejmě už zapustila hluboké kořeny; ačkoli tvrdé zásahy proti ní jsou stále častější, způsobují v této činnosti jen kratší přestávky; na místa těch, kteří v boji padli, rychle nastupují čerstvé síly. Vydavatelské možnosti i publicisty má strana nejen v cizině, ale i v Rusku. Jde tedy o to, zda má práce, která se už rozběhla, zůstat i nadále „příštipkářská“ anebo zda se má zorganizovat v práci jednotné strany, a to tak, aby se celá promítala v jednom společném tiskovém orgánu.

Tady se dostáváme k naléhavé otázce našeho hnutí, k jeho bolavému místu — k organizaci. Je nanejvýš nutné zlepšit revoluční organizaci a kázeň a zdokonalit konspirativní techniku. Musíme si otevřeně přiznat, že po této stránce nedosahujeme úrovně starých ruských revolučních stran, a musíme proto vynaložit veškeré úsilí, abychom je dostihli a předstihli. Dokud nezlepšíme organizaci, nedosáhneme pokroku v našem dělnickém hnutí vůbec, ale hlavně nevytvoříme ani aktivní stranu s pravidelně vycházejícím tiskovým orgánem. To na jedné straně. A na druhé straně nynější stranické orgány (tj. nejen instituce a skupiny, ale i noviny) musí organizaci věnovat více pozornosti a působit v tomto směru na místní skupiny.

Místní příštipkářská práce mívá vždycky za následek přemíru osobních vztahů a kroužkaření. Jenže my už jsme z kroužkaření vyrostli; poskytuje totiž příliš úzkou základnu pro naši dnešní činnost a vede k přílišnému plýtvání silami. Teprve splynutí v jednotnou stranu umožní soustavně prosazovat zásady dělby práce a šetření silami. A toho nutně musíme dosáhnout, chceme-li zmenšit počet obětí a vytvořit víceméně pevnou oporu proti tlaku absolutistické vlády a jejímu krutému pronásledování. Proti nám, proti malým skupinkám socialistů, kteří se skrývají v rozsáhlém ruském „podzemí“, stojí obrovitý mechanismus mocného moderního státu, který napíná všechny své síly, aby socialismus a demokracii zardousil. Jsme přesvědčeni, že nakonec tento policejní stát zdoláme, protože pro demokracii a socialismus jsou všechny zdravé a životaschopné vrstvy naší společnosti, ale máme-li proti vládě soustavně bojovat, musíme podstatně pozvednout revoluční organizaci, kázeň a techniku konspirativní činnosti. Jednotliví členové strany nebo jednotlivé skupiny členů se musí specializovat na jednotlivé úseky stranické práce, jedni na rozmnožování tiskovin, druzí na jejich přepravu z ciziny, třetí na jejich rozvážení po Rusku, čtvrtí na roznášku ve městech, pátí na shánění konspirativních bytů, šestí na sbírání peněz, sedmí na organizované zasílání novinových příspěvků a všech informací o hnutí, osmí na udržování spojení atd. atd. Víme, že taková specializace vyžaduje mnohem větší vytrvalost a mnohem větší schopnost soustředit se na skromnou, nenápadnou, obyčejnou práci a žádá si mnohem víc opravdového hrdinství než obvyklá práce v kroužku.

Ale ruští socialisté a ruská dělnická třída už prokázali, že jsou schopni hrdinství, a celkem vzato nemáme důvod stěžovat si ani na nedostatek lidí. Mezi dělnickou mládeží pozorujeme vášnivý, neovladatelný příklon k idejím demokracie a socialismu a z řad inteligence i nadále přibývají dělníkům spolupracovníci, přestože vězení i vyhnanecké osady jsou přeplněny. Budeme-li mezi těmito nováčky v revolučním hnutí usilovně propagovat názor, že je zapotřebí přísnější organizace, pak plán na založení pravidelně vycházejících a pravidelně doručovaných stranických novin přestane být pouhým snem. Vezměme si jednu podmínku, nutnou k úspěchu tohoto plánu: zajistit novinám pravidelné zasílání příspěvků a materiálů ze všech končin země. Nemáme snad v našich dějinách příklady, že vždycky, kdykoli naše revoluční hnutí nabíralo dech, byl tento cíl plně dosažitelný dokonce i v zahraničních tiskových orgánech? Budou-li sociální demokraté pracující v různých krajích pohlížet na stranické noviny jako na svoje noviny a budou-li považovat za svou hlavní povinnost být s nimi neustále ve spojení, projednávat v nich své problémy a promítat do nich celé své hnutí, pak je naprosto reálné zajistit novinám dokonalé informace o hnutí za předpokladu, že bude dodržována konspirace, která nemusí být ani nijak zvlášť důmyslná. Druhá stránka věci — pravidelné doručování novin do všech krajů — je mnohem obtížnější, obtížnější než za dřívějších forem revolučního hnutí v Rusku, kdy noviny nebývaly určeny tak širokému okruhu lidí. Ale zaměření sociálně demokratických novin usnadňuje i jejich doručování. Hlavními oblastmi, kam musí být pravidelně a ve značném počtu výtisků dodávány, jsou průmyslová centra, tovární osady a města, tovární čtvrti velkých měst atd. V těchto centrech je obyvatelstvo vesměs dělnické; dělník je tady de facto pánem situace a umí sterým způsobem oklamat bdělost policie; styky se sousedními továrními centry jsou neobyčejně čilé. V době výjimečného zákona proti socialistům (1878—1890)^{^[84]} nepracovala německá politická policie o nic hůře, spíš dokonce lépe než ruská, a přesto němečtí dělníci díky své organizovanosti a ukázněnosti dokázali pravidelně přivážet ze zahraničí ilegální týdeník a doručovat jej všem předplatitelům do bytu, takže i ministři se museli obdivovat sociálně demokratické poště („rudé poště“). O takovém úspěchu se nám ovšem ani nezdá, rozhodně však můžeme dosáhnout, vynaložíme-li na to veškeré úsilí, toho, že noviny naší strany budou vycházet nejméně dvanáctkrát do roka a budou pravidelně doručovány do všech hlavních center hnutí, všem skupinám dělnictva tíhnoucím k socialismu.

Mluvíme-li znovu o specializaci, musíme rovněž uvést, že nám chybí zčásti proto, že v práci dosud převládá „příštipkaření“, a zčásti i proto, že naše sociálně demokratické noviny věnují obyčejně příliš málo místa organizačním otázkám.

Teprve založení společného tiskového orgánu strany může poskytnout každému „jednotlivému pracovníkovi“ revolučního hnutí vědomí, že jde „v řadě a v šiku“, že jeho práci strana bezprostředně potřebuje, že je jedním z článků řetězu, kterým bude zardoušen nejhorší nepřítel ruského proletariátu a všeho ruského lidu — ruská absolutistická vláda. Teprve přísné zavedení specializace umožní šetřit silami: nejenže se o každý jednotlivý úsek revoluční práce bude starat menší počet lidí, ale získáme ještě možnost přeměnit ledacos z naší dnešní činnosti v činnost legální (= povolenou zákonem). Tuto legalizaci činnosti, její uvedení do zákonného rámce, radil už dávno ruským socialistům Vorwärts^{^[85]} — hlavní orgán německé sociální demokracie. Taková rada na první pohled překvapí, ve skutečnosti si však zaslouží bedlivou pozornost. Skoro každý, kdo pracoval v místním kroužku v nějakém městě, si snadno vzpomene, že mezi spoustou nejrůznějších záležitostí, kterými se kroužek zabýval, bylo několik takových, které samy o sobě jsou legální (smí se například shromažďovat informace o postavení dělníků, studovat legální literatura o četných problémech, je dovoleno seznamovat se s určitou zahraniční literaturou a referovat o ní, udržovat určité styky, pomáhat dělníkům při všeobecném vzdělávání, vysvětlovat jim tovární zákony a mnoho jiného). Jakmile by se takové záležitosti vyčlenily do zvláštních funkcí zvláštní kategorie osob, snížila by se početnost aktivní, revoluční armády, která stojí „v palbě“ (aniž by se tím jakkoli snížila její „bojeschopnost“), a zvýšila by se početnost zálohy, která nastupuje na místa „padlých a raněných“. To je možné jedině tehdy, jestliže aktivní členové i záloha vidí, že se jejich činnost promítá do stránek společného stranického tiskového orgánu, a cítí, že je s ním spojena. Samozřejmě že místní schůze dělníků a místních skupin budou nutné vždycky, i kdybychom se sebevíc specializovali. Jenže na jedné straně se bude konat mnohem méně revolučních schůzí s hojnou účastí (které jsou zvlášť nebezpečné vzhledem k policii a jejichž výsledný užitek často zdaleka neodpovídá jejich nebezpečnosti) a na druhé straně vyčlenění různých úseků revoluční činnosti do zvláštních funkcí poskytne více možností maskovat takové schůze legálními shromažďovacími formami: zábavami, schůzemi zákonem povolených spolků apod. Francouzští dělníci za Napoleona III. a němečtí dělníci v době výjimečného zákona proti socialistům přece dokázali nalézat nejrůznější zástěrky pro své politické a socialistické schůze. A ruští dělníci to jistě dokáží také.

Dále, jedině zlepšení organizace a založení společného stranického tiskového orgánu umožní rozšířit a prohloubit i obsah sociálně demokratické propagandy a agitace. A to velmi nutně potřebujeme. Místní činnost skoro nevyhnutelně vede k přeceňování místních zvláštností, k ....^{^[a]} což není možné bez ústředního tiskového orgánu, který by zároveň byl předním demokratickým orgánem. Teprve tehdy se promění ve skutečnost naše úsilí, aby se sociální demokracie stala předním bojovníkem za demokracii. A teprve tehdy si můžeme vypracovat i vyhraněnou politickou taktiku. Sociální dcmokracie odmítla nesprávnou tezi o „jediné reakční mase“. Jeden ze svých nejdůlcžitějších politických úkolů spatřuje v tom, aby se spolupracovalo s pokrokovými třídami proti reakčním třídám. Jakmile však organizace a orgány pracují jen v místním měřítku, tento úkol se téměř neplní; nejvýše se tak ještě udržuje styk s některými osobami z řad „liberálů“, aby se od nich dosáhlo různých „služeb“. Jedině společný tiskový orgán strany, který bude důsledně prosazovat zásady politického boje a důsledně hájit demokracii, bude s to získat na svou stranu všechny odhodlané demokraty a využít všech pokrokových sil Ruska k boji za politické svobody. Teprve tehdy se podaří proměnit skrytou nenávist dělnictva k policii a k úřadům v uvědomělou nenávist k absolutistické vládě a v odhodlání pustit se do tvrdého boje za práva dělnické třídy a. všeho ruského lidu! A revoluční strana, vybudovaná na tomto základě a přísně organizovaná, se potom stane, nejmohutnější politickou silou v současném Rusku!

V příštích číslech uveřejníme návrh programu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a začneme podrobněji probírat jednotlivé organizační otázky.

Napsáno nejdříve v říjnu 1899
Poprvé otištěno roku 1925
v publikaci Leninskij sbornik III

Podle rukopisu přepsaného N. K. Krupskou

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Část rukopisu se nezachovala. Red.

73 Články Náš program, Náš nejbližší úkol a Naléhavá otázka napsal Lenin ve vyhnanství. Byly určeny pro list Rabočaja gazeta, který I. sjezd SDDSR uznal za oficiální orgán strany. V roce 1899 se ústřední výbor Bundu pokusil obnovit vydávání listu a redakční skupina nabídla Leninovi jeho redigování a později spolupráci. Články poslal Lenin zároveň s dopisem redakční skupině. Vydávání listu se však nepodařilo obnovit a články zůstaly neuveřejněny. Na obálku, v níž byly uloženy, si Lenin poznamenal: „Článečky pro obnovenou R. G. (1899). Bund vrátil v lednu 1901.“

74 Bernsteinovo prohlášení, že s jeho názory souhlasí většina ruských sociálních demokratů (poznámky na s. 170 a 173 prvního německého vydání knihy Die Voraussetzungen des Sozialismus und die Aufgaben der Sozialdemokratie), bylo odpovědí na Plechanovův článek v časopise Die Neue Zeit, který otvíral diskusi o Bernsteinových článcích, obsažených později v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie. Bernstein chtěl tímto prohlášením zdůraznit, že Plechanov, který žije v emigraci, nereprezentuje názory „ruských sociálních demokratů působících v Rusku“.

75 Jde o rozkol na prvním sjezdu Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí v listopadu 1898 v Curychu.

76 Sborník Proletarskaja borba č. 1 uralské sociálně demokratické skupiny byl vytištěn v zimě 1898—1899 v tiskárně skupiny. Autoři sborníku zastávali stanovisko ekonomismu a tvrdili, že není nutné zakládat samostatnou politickou stranu dělnické třídy, že politickou revoluci lze uskutečnit generální stávkou. Lenin charakterizuje a hodnotí názory autorů tohoto sborníku ve IV. kapitole své práce Co dělat? (viz Spisy 5, Praha 1953, s. 459—460).

77 Jde o Návrh programu naší strany (viz tento svazek zde).

78 Jde o svolání II. sjezdu SDDSR, který měl schválit program strany, stanovy a ustavit stranická centra (ústřední výbor a redakci ústředního orgánu). Sjezd, který se konal v červenci—srpnu 1903, připravovaly v letech 1900—1903 redakce Jiskry a jiskrovské organizace v Rusku i v cizině. Pokus svolat II. sjezd v roce 1900 podnikl jekatěrinoslavský výbor za podpory Bundu a Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí, jehož vedení se zmocnili ekonomisté. Měl se konat ve Smolensku na jaře 1900. Zástupce jekatěrinoslavského výboru I. Ch. Lalajanc, který se podílel na přípravách sjezdu, přijel v únoru 1900 do Moskvy a jednal s Leninem, aby sjezd obnovil vydávání listu Rabočaja gazeta a schválil redakci ve složení V. I. Lenin, A. N. Potresov a L. Martov (J. O. Cederbaum). Lenin a členové skupiny Osvobození práce pokládali svolání sjezdu za předčasné (viz tento svazek zde a zde); avšak skupina Osvobození práce nemohla odmítnout účast na sjezdu; pověřila proto Lenina, aby ji na sjezdu zastupoval, a poslala mu ze zahraničí mandát. Sjezd se však nekonal, protože v celé řadě sociálně demokratických organizací došlo během dubna a května 1900 k rozsáhlému zatýkání (viz Spisy 5, Praha 1953, s. 512-514).

79 Zprostředkovací instancí mohla být L. M. Knipovičová (Astrachaň) nebo L. Martov (Turuchansk), jehož prostřednictvím tlumočil ÚV Bundu Leninovi nabídku spolupráce s listem Rabočaja gazeta.

80 Je míněn Plechanovův článek Bernstein a materialismus, otištěný v červenci 1898 ve 44. čísle orgánu německé sociální demokracie Die Neue Zeit s touto redakční poznámkou: „Tímto otevíráme diskusi o Problémech socialismu, jak je nastínil E. Bernstein. Další články proti Bernsteinovi máme přislíbeny.“ Koncem října—začátkem listopadu 1898, kdy Plechanov otiskl v 253.—255. čísle Sächsische Arbeiter-Zeitung článek Zač mu máme děkovat? Otevřený dopis Karlu Kautskému, v němž psal, že ve chvíli, kdy jde o to, „kdo koho pohřbí: Bernstein sociální demokracii, nebo sociální demokracie Bernsteina,“ projevil Kautsky smířlivost k nepříteli socialismu. „Už předem sympatizujete s Bernsteinem, a proto jste velmi nespravedlivý,“ psal Plechanov Kautskému. Lenin o tomto Plechanovově článku věděl, a proto si 1. září 1900 jeho články vyžádal (viz Spisy 37, Praha 1959, s. 263—264). Články G. V. Plechanova viz G. V. Plechanov, Vybrané filozofické spisy II, Praha 1960, s. 322—346).

81 Hannoverský sjezd německé sociální demokracie se konal ve dnech 9.—l4. října 1899. K hlavní otázce programu — Útoky na základní názory a taktiku strany — vypracoval referát August Bebel. Lenin napsal, že jeho projev „bude nadlouho vzorem, jak je třeba hájit marxistické názory a bojovat za skutečně socialistický ráz dělnické strany“ (Spisy 19, Praha 1959, s. 295). Sjezd se sice vyjádřil proti Bernsteinovým revizionistickým názorům, avšak důkladné kritice bernsteinovštinu nepodrobil.

82 Lenin má na mysli stávky petrohradských dělníků, především textilních, v roce 1895 a zejména v roce 1896. Stávka v roce 1896 vypukla 23. května v Kalinkinské přádelně bavlny proto, že její majitelé odmítli zaplatit dělníkům plnou mzdu za volné dny u příležitosti korunovace Mikuláše II. Stávka brzy zachvátila všechny nejdůležitější petrohradské přádelny a tkalcovny a poté i velké strojírenské závody, gumárnu, papírnu a cukrovar. Tehdy petrohradský proletariát poprvé společně vystoupil proti vykořisťovatelům. Stávky se zúčastnilo přes 30 000 dělníků. Vedl ji petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy, který vydával letáky a provolání vyzývající dělnictvo, aby svorně a neústupně hájilo svá práva. Svaz boje také vytiskl a rozšířil základní požadavky stávkujících: zkrácení pracovní doby na 10¹/₂ hodiny, zvýšení úkolových sazeb, včasné vyplácení mezd atd.

Zpráva o stávce zapůsobila v zahraničí obrovským dojmem. Psalo se o ní v berlínském Vorwärtsu i ve vídeňském listu Arbeiter-Zeitung. Blahopřání anglických dělníků, podepsané vůdci všech socialistických a odborových organizací, bylo přeloženo do ruštiny a Svaz boje je rozšířil mezi petrohradskými dělníky. Shromáždění londýnských tradeunionů informovala o stávce V. I. Zasuličová, promluvila i Marxova dcera Eleanor Marxová-Avelingová a jejich projevy byly přijaty s nadšením. Přítomní uspořádali sbírku na pomoc stávkujícím a stejné sbírky byly zorganizovány v jednotlivých odborových svazech. Sbírky se prováděly rovněž v Německu, Rakousku a Polsku. Londýnský kongres II. internacionály, který se sešel v červenci 1896, nadšeně vyslechl Plechanovovu zprávu o stávce roku 1896 a schválil zvláštní rezoluci — pozdrav ruským dělníkům, kteří bojují proti „jedné z posledních bašt evropské reakce“.

Petrohradské stávky podpořily rozmach dělnického hnutí v Moskvě a v dalších ruských městech, donutily vládu urychlit revizi továrních zákonů a 2.(l4.) června 1897 vydat zákon o zkrácení pracovní doby v továrnách a závodech na 11¹/₂ hodiny. Jak později napsal Lenin, tyto „stávky zahájily éru ustavičně se pak vzmáhajícího dělnického hnutí, tohoto nejmocnějšího činitele celé naší revoluce“ (Spisy 13, Paha 1956, s. 89).

83 Viz K. Marx-B. Engels, Manifest Komunistické strany zde.

84 Výjimečný zákon proti socialistům vydala v Německu v roce 1878 Bismarckova vláda proti dělníkům a socialistickému hnutí. Zakazovaly se jím všechny organizace sociálně demokratické strany, masové dělnické organizace, dělnický tisk, zabavovala se socialistická literatura, sociální demokraté byli pronásledováni a vypovídáni. Avšak tyto represálie nezlomily sociálně demokratickou stranu, jež svou činnost přizpůsobila ilegalitě: v zahraničí vycházel. ústřední orgán strany Der Socialdemokrat a pravidelně se scházely, stranické sjezdy (v letech 1880, 1883 a 1887); v Německu se rychle obnovovaly v ilegalitě sociálně demokratické organizace a skupiny, v jejichž čele stál ilegální ústřední výbor. Zároveň strana využívala co nejvíce legálních možností k pevnějšímu spojení se širokými vrstvami lidu. Její vliv neustále vzrůstal, počet hlasů pro sociální demokraty při volbách do Říšského sněmu se od roku 1878 do roku 1890 více než ztrojnásobil.

Německým sociálním demokratům významně pomáhali Marx a Engels. Roku 1890 byl výjimečný zákon proti socialistům pod tlakem narůstajícího masového dělnického hnutí zrušen.

85 Vorwärts — deník, ústřední orgán německé sociální demokracie. Z rozhodnutí stranického sjezdu v Halle vycházel od roku 1891 v Berlíně pod názvem Vorwärts - Berliner Volksblatt jako pokračování listu Berliner Volksblatt vycházejícího od roku 1884. Engels v tomto listě bojoval proti nejrůznějším projevům oportunismu. Od druhé poloviny 90. let, po Engelsově smrti, se redakce Vorwärtsu zmocnilo pravicové křídlo strany a list soustavně uveřejňoval články oportunistů. Vorwárts tendenčně zkresloval boj proti oportunismu a revizionismu v SDDSR, podporoval ekonomisty a později, po rozštěpení strany, menševiky. V letech reakce uveřejňoval pomlouvačné články Trockého, kdežto Leninovi a jiným bolševikům neumožňoval tyto pomluvy vyvracet a objektivně hodnotit situaci ve straně. Za první světové války hlásal Vorwárts sociálšovinismus; po Říjnové revoluci se zaměřil na protisovětskou propagandu. Vycházel do roku 1933.

V. I. Lenin