Vladimír Iljič Lenin
Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech
III
Z JAKÝCH DŮVODŮ MŮŽE TOVÁRNÍK
UKLÁDAT POKUTY?Zákon praví, že důvody k ukládání pokut, tj. provinění, za něž může majitel továrny nebo závodu dělníky pokutovat, mohou být tyto: 1. nedbalá práce; 2. svévolné zameškání práce; 3. nekázeň. Zákon říká: „Z žádného jiného důvodu nemohou být pokuty ukládány.“[a] Podívejme se pozorně na každý z těchto tří důvodů zvlášť.
První důvod — nedbalá práce. V zákoně se praví: „Za nedbalou práci se považuje, odvádí-li dělník z lajdáckosti nekvalitní výrobky, poškozuje-li při práci materiál, stroje nebo jiné výrobní nástroje.“ Je třeba si zapamatovat slova: „z nedbalosti“. Jsou velmi důležitá. — Pokutu lze uložit jenom za nedbalou práci. Jestliže nekvalitní výrobek nevznikl z dělníkovy nedbalosti, nýbrž např. proto, že dostal od zaměstnavatele špatný materiál, továrník nemá právo ho pokutovat. Je nutné, aby to dělníci správně pochopili a aby protestovali, budou-li pokutováni za nedbalou práci, a vada přitom nevznikla vinou dělníka, jeho nedbalostí, protože pokutovat v takovém případě je přímo nezákonné. Vezměme si ještě jeden příklad: dělník pracuje v závodě na soustruhu nedaleko elektrické žárovky. Odlétne-li železná tříska, dopadne přímo na žárovku a rozbije ji. Zaměstnavatel předepíše pokutu „za zničení materiálu“. Má na to právo? Ne, nemá, protože dělník nerozbil žárovku z nedbalosti: dělník není vinen za to, že žárovka není ničím chráněna před železnými třískami, které při práci vždycky odletují.[b]
Vzniká otázka, chrání-li tento zákon dostatečně dělníka. Ochraňuje-li ho proti zvůli zaměstnavatele a proti nespravedlivému ukládání pokut? Ovšemže ne, poněvadž o tom, zda je výrobek kvalitní či nikoli, rozhoduje zaměstnavatel: podle svého uvážení; vždycky se najde záminka k zvýšení pokut za špatnou kvalitu a jejich prostřednictvím začne vyžadovat více práce za stejnou mzdu. Zákon ponechává dělníka bez ochrany, poskytuje zaměstnavateli možnost útlaku. Je jasné, že zákon je neobjektivní, nespravedlivý a že straní továrníkům.
Jak by bylo třeba dělníka chránit? To už dávno ukázali dělníci sami: tkalci v Morozovově továrně v Nikolském předložili při stávce roku 1885 mimo jiné tento požadavek: „V případě neshody určovat dobrou či špatnou jakost odváděného výrobku před svědky z řad dělníků, kteří pracují blízko, a zapsat všechno do knihy pro příjem výrobků.“, (Tento požadavek byl zapsán do sešitu a byl vypracován „za všeobecného souhlasu dělníků“ a odevzdán dělníky během stávky prokurátorovi. — Sešit byl čten u soudu.) Je to naprosto spravedlivý požadavek: jakmile vznikne spor o špatnou jakost výrobku, nemůže být jiný způsob, jak zabránit zvůli zaměstnavatele, než přibrat svědky, a přitom tito svědci musí být bezpodmínečně z řad dělníků: mistři nebo úředníci by se nikdy neodvážili jít proti zaměstnavatelům.
Druhý důvod k uložení pokuty je svévolné zameškání práce. Co nazývá zákon svévolným zameškáním práce? Zákon říká, že „na rozdíl od pozdního příchodu do práce nebo svévolného opuštění pracoviště půjde o svévolné zameškání pracovní doby tehdy, jestliže dělník není přítomen v práci nejméně polovinu pracovního dne.“ Pozdní docházka nebo svévolný odchod z práce se podle zákona považují — jak hned uvidíme — za „porušení kázně“ a ukládá se za ně menší pokuta. Jestliže dělník přišel do závodu s několikahodinovým zpožděním, ale přece jen před polednem, nebude to považováno za zameškání, nýbrž jenom za porušení kázně, jestliže však přišel dělník až v poledne, pak jde o zameškání. Právě tak jestliže dělník odešel o své vůli, bez dovolení z práce po poledni, tj. vynechal několik hodin — bude to porušení kázně, jestliže však odešel na půl dne — pak je to svévolné zameškání. Zákon stanoví, že pokud dělník vynechá více než tři dny za sebou nebo dohromady více než šest dní za měsíc, má továrník právo mu dát výpověď. Vzniká otázka, zda vynechání poloviny nebo celého dne se vždy považuje za svévolné zameškání? — Ne. — Jenom tehdy, jestliže pro absenci nebyly vážné důvody. Za tyto vážné důvody zákon považuje: 1. „zbavení dělníka svobody“. Je-li tedy např. dělník zatčen (na příkaz policie nebo podle rozsudku smírčího soudce), nemá továrník právo započítat při vyúčtování pokutu za svévolné zameškání práce, 2. „nenadálé ožebračení zaviněné nešťastnou náhodou“, 3. „požár“, 4. „povodně“. Jestliže se např. dělník při jarní záplavě nemůže přepravit přes řeku, nemá továrník právo ho pokutovat, 5. „nemoc, která ho upoutala na lůžko“ a 6. „smrt nebo těžká choroba rodičů, muže, ženy a dětí“. Ve všech těchto šesti případech se absence považuje za odůvodněnou. Aby však dělník nebyl pokutován za svévolné zameškání pracovní doby, musí se postarat o důkaz; řekne-li v kanceláři, že se nedostavil do práce z vážných důvodů, nikdo mu neuvěří. Je nutné si opatřit potvrzení od lékaře (např. v případě nemoci) nebo od policie (např. při požáru). Nemůže-li dostat potvrzení ihned, musí je přinést alespoň dodatečně a na základě zákona požádat, aby mu nebyla předepsána pokuta; pokud již předepsána byla, musí požádat, aby mu byla odečtena.
K těmto ustanovením zákona o vážných důvodech pro zameškání práce je nutné poznamenat, že jsou tak přísná, jako by se vztahovala na vojáky v kasárnách, a ne na civilisty. Tato ustanovení jsou opsána z předpisů o zákonných důvodech, kdy se občan nemusí dostavit k soudu: je-li někdo obviněn z trestného činu, vyšetřující soudce ho předvolá a obviněný je povinen se dostavit k soudu. Nemusí se dostavit jen v týchž případech, ve kterých mohou zameškat pracovní dobu i dělníci.[c] Zákon je tedy stejně přísný k dělníkům jako k různým darebákům, zlodějům apod. Každý chápe, proč jsou nařízení o dostavení se k soudu tak přísná, protože stíhání trestných činů se týká celé společnosti. Ale příchod dělníka do zaměstnání se rozhodně netýká celé společnosti, nýbrž jen jednoho továrníka; přitom lze lehce nahradit jednoho dělníka druhým, aby se práce nezastavila. Vůbec tedy nebylo nutné, aby zákony byly tak vojensky strohé. Ale kapitalistům nestačí, že berou dělníkovi veškerý čas na práci v závodě; snaží se ho připravit o jeho vůli, veškeré zájmy a myšlenky, kromě zájmu o továrnu. Zacházejí s dělníkem jako s nesvobodným člověkem. — Proto vypracovali takovéto kasárenské, byrokraticky puntičkářské předpisy. Právě jsme si například ukázali, že zákon uznává za vážný důvod absence „smrt nebo těžkou chorobu rodičů, muže, ženy a dětí“. — To je formulace zákona o dostaveni se k soudu. — Totéž říká zákon o dostavení se dělníka do práce. Jestliže tedy dělníkovi zemře např. sestra, ne žena, dělník nesmí zameškat pracovní den, nesmí ztrácet čas na pohřeb: čas nepatří jemu, nýbrž továrníkovi. A pohřbít ji může i policie na tom přece nezáleží! Podle zákona o dostavení se k soudu musí zájem rodiny ustoupit zájmům společnosti, která musí stíhat zločince. Podle zákona o dostavení se do práce mají zájmy dělníkovy rodiny ustoupit zájmům továrníka, který chce bezpodmínečně vydělávat. A tito bezúhonní pánové, kteří vypracovávají, provádějí a hájí takové zákony, si pak dovolují obviňovat dělníky, že si neváží rodinného života!...
Je tedy vůbec zákon o pokutách za svévolné zameškání práce spravedlivý? Jestliže dělník jeden nebo dva dny nepřijde do práce, považuje se to za svévolné zameškání a je za to potrestán, nepřijde-li do práce po více než tři dny, může být vyhozen. Ale co když továrník zastaví práci (nemá-li např. objednávky) nebo začne zaměstnávat dělníky jen pět dní v týdnu místo stanovených šesti? Kdyby dělníci byli skutečně rovnoprávní s továrníkem, pak by zákon pro továrníka měl být stejný jako pro dělníka. Jestliže dělník přeruší práci, ztratí mzdu a platí pokutu. Jestliže však továrník o své újmě přeruší práci, měl by především zaplatit dělníkovi plnou mzdu, kterou by si vydělal, kdyby továrna pracovala, a za druhé by měl být ještě pokutován. Zákon však nestanoví ani jedno ani druhé. Tento případ názorně dokazuje, co jsme už řekli o pokutách: pokuty jsou důkazem toho, že kapitalista dělníky zotročuje a že dělníci tvoří nižší, nesvobodnou třídu, odsouzenou po celý život pracovat na kapitalisty a vytvářet jejich bohatství a dostávat za to pár mizerných grošů, které nestačí ani na trochu snesitelný život. Rozhodně se nedá od továrníků očekávat, že by platili pokutu za svévolné zastavení práce. Ale továrníci neplatí dělníkům mzdy ani v tom případě, když práce nebyla zastavena vinou dělníků. To je ta nejhanebnější nespravedlnost. Zákon obsahuje jen ustanovení, že smlouva mezi továrníkem a dělníkem se ruší „při zastavení chodu továrny nebo závodu v důsledku požáru, povodně, výbuchu parního kotle a v podobných případech na dobu delší než 7 dní“. Dělníci musí požadovat vydání předpisu, jenž by továrníky zavazoval platit dělníkům mzdu po dobu přerušení práce. Tento požadavek předložili ruští dělníci veřejně již 11. ledna 1885 během známé stávky u T. S. Morozova.[d] Soupis dělnických požadavků obsahoval tento bod: „aby srážka za svévolné zameškání práce nepřevyšovala jeden rubl a aby zaměstnavatel platil za dny vynechané jeho vinou, např. za dobu, kdy se stroje opravují; proto se má každý promeškaný den zapisovat do mzdové knížky“. — První požadavek dělníků (aby pokuta za svévolné zameškání nepřevyšovala jeden rubl) byl splněn a stal se součástí zákona o pokutách z roku 1886. Druhý požadavek (aby zaměstnavatel platil za dny promeškané jeho vinou) splněn nebyl a dělníci se musí jeho splnění ještě domáhat. Aby boj za takový požadavek byl úspěšný, musí si všichni dělníci jasně uvědomit, jak je zákon nespravedlivý a co je třeba požadovat. V každém jednotlivém případě, kdy továrna nebo závod stojí a dělníci nedostávají mzdu musí upozornit na tuto nespravedlnost a trvat na tom, že je továrník povinen proplácet za každý den mzdu, dokud smlouva s továrníkem není zrušena. Musí to oznámit inspektorovi, jehož vysvětlení dělníkům potvrdí, že zákon o tom skutečně nehovoří, a přiměje je, aby takový zákon prosazovali. Je-li to možné, musí požádat soud, aby vymáhal od továrníka zadrženou mzdu — a nakonec předložit obecný požadavek, aby jim byla vyplacena úkolová mzda za dny prostoje.
Třetím důvodem k uložení pokuty je „nekázeň“. Zákon uznává za nekázeň těchto osm případů: 1. „pozdní příchod na pracoviště nebo jeho svévolné opuštění“ (už jsme si řekli, čím se liší tento bod od svévolného zameškání pracovní doby); 2. „nedodržování bezpečnostních předpisů při manipulaci s ohněm v závodních nebo továrních budovách v případech, kdy vedení továrny nebo závodu nepovažuje za nutné, podle poznámky č. 1 k čl. 105, zrušit s dělníkem pracovní smlouvu“. Poruší-li tedy dělník tyto předpisy o manipulaci s ohněm, dává zákon továrníkovi na vybranou: buď dělníka pokutovat, nebo ho vyhodit („zrušit pracovní smlouvu“, jak se říká v zákoně); 3. „nedodržování čistoty a pořádku v závodních nebo továrních budovách“; 4. „porušování klidu při práci hlučením, křikem, nadávkami, hádkami nebo rvačkami“; 5. „neposlušnost“. Pokud jde o tento bod, stojí za zmínku, že továrník má jen tehdy právo pokutovat dělníka za „neposlušnost“, jestliže dělník nesplnil zákonný požadavek, tj. požadavek zakládající se na smlouvě. Jestliže zaměstnavatel klade nějaký svévolný požadavek, který se nezakládá na dělníkově smlouvě se zaměstnavatelem, nelze pokutovat za „neposlušnost“. Jestliže např. dělník pracuje v úkolu a mistr ho vyzve, aby tuto práci přerušil a vykonával jinou, ale dělník ji odmítne, pak je pokuta za neposlušnost neoprávněná, protože dělník si vyjednal jen tuto určitou práci. Protože pracuje v úkolu, znamená pro něj přechod na jinou práci pracovat zadarmo; 6. „příchod do práce v podnapilém stavu“; 7. „nedovolené hraní o peníze (karty, hlava-orel, atd.)“ a 8. „nedodržování podnikového řádu“. Tyto předpisy vypracovává majitel každé továrny nebo závodu a schvaluje je tovární inspektor. Výňatky z nich jsou uvedeny ve mzdových knížkách. Dělníci si mají tyto předpisy přečíst a osvojit, aby si mohli ověřit, jsou-li pokutováni správně či nesprávně za nedodržování podnikového řádu. Je nezbytné rozlišovat mezi těmito předpisy a zákonem. Zákon je pro všechny továrny a závody jeden; podnikový řád je v každé továrně jiný. Zákon se schvaluje nebo ruší z moci panovníkovy, podnikový řád schvaluje nebo ruší tovární inspektor. Jestliže tyto předpisy dělníky utiskují, je možné se domáhat jejich zrušení stížností u inspektora (v případě, že odepře, je možné si na něj stěžovat u továrního úřadu). — Abychom ukázali, že je nutné rozlišovat zákon od podnikového řádu, uveďme příklad. Předpokládejme, že by dělník dostal pokutu za to, že se nedostavil na mistrovo vyzvání do práce ve svátek nebo že odmítl pracovat přesčas. Je taková pokuta oprávněná? Abychom na to mohli odpovědět, musíme znát podnikový řád. Jestliže se v řádu neříká nic o tom, že je dělník povinen se na požádání dostavit do práce i mimo stanovenou dobu, pak je pokuta neoprávněná. Ale je-li v řádu řečeno, že se na výzvu nadřízených musí dostavit i ve svátek a mimo stanovenou dobu — pak je pokuta podle zákona oprávněná. Aby dělníci dosáhli zrušení této povinnosti, nesmějí si stěžovat na pokuty, ale požadovat změnu podnikového řádu. Je nutné, aby se všichni dělníci domluvili, jen pak mohou společným jednáním docílit zrušení takového ustanovení.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Zákon, o němž hovoříme, je Průmyslový řád obsažený v druhé části XI. svazku ruského Souboru zákonů. — Zákon je vyložen v několika očíslovaných článcích. — O pokutách pojednávají články 143, 144, 145, 146, 147, 148, 149, 150, 151 a 152.
b Právě takový případ se stal v petrohradském přístavu (v nové Admiralitě), jehož velitel Verchovskij je známý utlačováním dělníků. Po dělnické stávce začal místo pokuty za rozbitou žárovku strhávat peníze všem dělníkům z dílny. Je jasné, že tyto srážky jsou stejně nezákonné jako pokuty.
c Až na jediný případ — „požár“, který v zákoně o předvolání obviněných není uveden.
d Je třeba poznamenat, že v této době (roku 1884—1885) případy, kdy továrny stály, a to nikoliv z viny dělníků, byly velmi časté, neboť obchod i průmysl byl tehdy zasažen krizí; továrníci se nemohli zbavit zboží, snažili se omezovat výrobu. Např. v prosinci 1884 omezila velká vozněsenská textilní továrna (v Moskevské gubernii poblíž stanice Talica na moskevsko-jaroslavské dráze) pracovní dobu na čtyři dny v týdnu. Dělníci pracující v úkolu na to odpověděli stávkou, která skončila na začátku ledna 1885 ústupkem ze strany továrníka.