Napsáno: 11. listopadu 1969 (ve Smetanově síni Obecního domu v Praze)
Publikováno: 1969
Zdroj: Rudé právo (12. listopadu 1969), přetištěno v Z článků a projevů, I. 1969/1977 (Praha: Svoboda, 1988)
Digitalizace: Klára Trsková
HTML: Vishnu Bachani
Věrno leninským principům vnitrostranického života, složilo předsednictvo ústředního výboru KSČ na zářijovém zasedání účty ze své činnosti za období od dubna tohoto roku. Nenasazujeme si růžové brýle, žádná »závrať z úspěchů« nám nehrozí, dobře víme, jak vážnými nedostatky je dosud provázen život strany a celé společnosti.
Při vší skromnosti však ústřední výbor mohl konstatovat, že se postupně daří plnit základní úkoly vyjádřené v květnové realizační směrnici. Orgány strany a jejich aparáty se očistily od nejvýraznějších nositelů pravicově oportunistických tendencí, jejich ideová jednota se prohloubila, citelně se zvýšila jejich akceschopnost. To se příznivě projevilo ve zvýšení vlivu strany na tisk, rozhlas a televizi, na práci orgánů Národní fronty a většiny společenských organizací. Principiální postup stranického vedení se odrazil i v posílení mocenských pilířů socialistického státu. S vážnými překážkami, ale přece jen se daří krok za krokem vytvářet předpoklady pro cílevědomější řízení ekonomiky, pro překonání anarchického stavu v orgánech hospodářského vedení.
Ústřední výbor mimořádně ocenil iniciativu a politickou činnost svého předsednictva při obnovování a prohlubování bratrské spolupráce se spojeneckými státy a jejich komunistickými stranami. Průběh a výsledky cesty naší stranické a státní delegace v Sovětském svazu byly vyvrcholením tohoto úsilí a vytvořily novou, vyšší kvalitu další etapy našeho spojenectví. Společné sovětsko-československé prohlášení je pro náš lid a pro celý svět dalším přesvědčivým důkazem jednoty našich názorů na všechny základní otázky. Každý se mohl znovu přesvědčit, že Sovětský svaz je pro nás přítelem nejvěrnějším, že je nejspolehlivějším garantem naší státní samostatnosti, nejjistější zárukou dalšího socialistického rozvoje naší země, že naše hospodářská spolupráce skýtá nejen pro dnešek, ale i perspektivně jistotu vzájemné výhodnosti a při našem cílevědomě organizovaném řízení také jistotu moderního rozvoje československé ekonomiky.
Oslavy 52. výročí Velké říjnové socialistické revoluce prokázaly, že náš lid přijímá výsledky sovětsko- československého jednání s uspokojením. Opět se potvrdilo, že naše delegace mohla v SSSR právem prohlásit: »Nikdy už nedopustíme oslabení našeho spojenectví — Československá socialistická republika je spolehlivým článkem společenství socialistických států — Komunistická strana Československa je opět pevným oddílem mezinárodního komunistického hnutí.«
Význam zářijového zasedání spočívá především v tom, že ústřední výbor postupoval velmi principiálně, pečlivě zhodnotil dosavadní vývoj a současnou situaci. Přesvědčivě podpořil dosavadní postup svého předsednictva a svými usneseními vytvořil politické, organizační i kádrové předpoklady k další konsolidaci ve všech oblastech našeho života.
Pravda, někteří jedinci se pokoušeli strašit nás »sou- dem historie«, více či méně otevřeně naznačovali, že jednáme v rozporu s míněním lidu, že prý přezíráme jeho zájmy. Budiž nám dovoleno říci, že by sice bylo velmi pohodlné čekat tak říkajíc na »soud historie«, ale že by to také bylo nanejvýš neodpovědné hazardérství, že by to nepomohlo překonat důsledky minulých krizí a současné těžkosti. Za rozval strany a socialistické moci v roce 1968, za rozvrat hospodářství, za pošlapání všech základních hodnot socialismu, za zneuctění ústavy a základních socialistických zákonů — tedy za konkrétní činy a jejich důsledky — musí pravičáci nést konkrétní odpovědnost už teď, v roce 1969.
Jsme ostatně hluboce přesvědčeni, že nám dějiny dají za pravdu, že zářijové zasedání ústředního výboru strany bude hodnoceno jako jednání skutečných marxistů-leninovců, jako jednání lidí, kteří se v pravý čas rozhodli pro správné činy.
Závěry květnového a zářijového zasedání ústředního výboru strany platí obecně, ale i v konkrétnostech samozřejmě také pro národní výbory, zvláště pak pro komunisty v jejich orgánech i aparátech. Úsilí strany o politickou a ekonomickou konsolidaci ve všech oblastech života nemůže pominout oblast státní moci a správy. Jeho logickým cílem je konsolidace činnosti zastupitelských sborů na všech stupních.
Do víru událostí, vyvolaných antisocialistickými silami ve společnosti a pravicově oportunistickými exponenty ve straně, byly zákonitě strženy i naše zákonodárné sbory a národní výbory všech stupňů. Cíle pravice byly teoreticky zdůvodňovány jednostranným vyzvedáváním jakéhosi autonomního samosprávního poslání národních výborů. V tehdejších teoretických úvahách bylo skryto mnoho čertových kopýtek: Oslabení státního centrálního řízení, vyzvedávání místních zájmů nad zájmy celospolečenské, potlačení mocenské funkce státní správy, vyloučení vlivu marxisticko-leninské ideologie v její činnosti. Strategicky sledovala pravice oslabení vedoucí úlohy strany v národních výborech, znemožnění třídních přístupů v jejich praxi. Všeobecně šířená teorie o úloze »elity« v současné etapě společenského vývoje měla z účasti na řízení státní moci a správy vyřadit maximální počet dělníků a družstevních rolníků.
Dobře víte, že nešlo jen o teoretické traktáty. Souběžně s rozvracením strany orientovala pravice svourozbíječskou činnost i proti národním výborům. Z kritiky skutečně existujících dílčích chyb a nedostatků rychle narůstal koncentrovaný proud útoku proti samým kořenům socialistického zřízení, proti existenci národních výborů jako nástrojů moci dělnické třídy a pracujícího lidu.
Záslužná práce národních výborů v uplynulých třiadvaceti letech byla soustavně špiněna, funkcionáři byli nazýváni samozvanými diktátory, bezduchými služebníky stranického byrokratismu. Byli obviňováni z neschopnosti »hájit zájmy lidu«, všechny existující i vykonstruované nedostatky se připisovaly na jejich vrub.
Záhy byly národní výbory označeny za »bašty konzervatismu«, tisíce poctivých poslanců byly vystaveny »odstřelu«, vláčeny blátem pomluv. Větší či menší publicisté, kteří nemají potuchy o tom, co znamená řídit obec, město, okres či kraj, kteří nikdy nepřiložilí ruku k sebemenšímu konstruktivnímu dílu, se cítili být povoláni rozdávat rádoby moudré rady, jak by »se to mělo dělat«. Pro lidi, kteří dali socialismu všechno, co měli a uměli, našli jen pohrdavý úsměv a zlobnou slinu. Ve »Dvou tisících slovech« se už objevuje konkrétní návod k totální destrukci socialistických institucí, ale i k honbě na lidi. Vyhrožují, že »nebudeme volit nikoho, nikoho, kdo se podílel na moci v minulém období«. Programový, kontrarevoluční dokument je doplňován praktickými návody, zejména »památnými« články Ludvíka Vaculíka o »obrodném procesu v Semilech«.
S podivnými cíli se rozvíjela i organizační příprava k založení Svazu měst a obcí, snad jako opozičního politického nástroje proti centrálním orgánům státní moci a správy. Prosazovalo se urychlené přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích v pojetí, jež by anulovalo zákonné revoluční akty uskutečněné národními výbory, diskreditovalo jejich činnost a zhoubně zasáhlo zejména vesnici.
V souvislosti s připravovanými volbami se naplno rozhořel boj o politickou moc, uvažovalo se o tom, dát »politické pluralitě« průchod kandidátkami jednotlivých politických stran nebo stydlivě neuvádět politickou příslušnost kandidátů na poslance. Antisocialistické síly vystihly situaci a na mnoha místech začaly zcela otevřeně propagovat heslo »národní výbory bez komunistů«.
Není divu, že v některých národních výborech získala pozice pravice.
Po pravdě musíme konstatovat, že v daleko větší míře než orgány byl tímto vývojem zasažen jejich aparát, zvláště pak jeho úseky kulturní, školské a zdravotnické.
Tak v některých krajích, okresech a městech našel maloměšťácký extremismus, teoretický zmatek a pravicový oportunismus své nadšené přívržence i angažované exponenty. V nejednom místě si pracovníci aparátu přisvojili úlohu, která je v rozporu s jejich posláním. Začali nežádoucím způsobem ovlivňovat práci volených orgánů a zneužívali k tomu i svých základních stranických organizací, neprávem vystupovali jménem orgánů při šíření pravicových názorů, organizovali nátlaky proti politicky pevným poslancům.
Zvlášť zřetelně to vystoupilo v počínání některých národních výborů v srpnových událostech po vstupu spojeneckých vojsk na naše území.
Pochopitelně si při posuzování vývoje v národních výborech v roce 1968 nemůžeme odmyslet vliv tehdejší celkové politické atmosféry, tak výrazně tvořené pravicově orientovanými sdělovacími prostředky a stále rostoucí agresivitou organizovaně vystupujících antisovětských sil, zejména v KAN a K 231.
Rozhodující odpovědnost však padá na počínání příslušných stranických orgánů, zvláště pak na oportunistickou neprincipiálnost tehdejšího vedení strany. Právě ono způsobilo svou nemohoucností destrukci celé společnosti a neudělalo nic ani pro podporu národních výborů a jejich funkcionářů, mátlo je a dezorientovalo.
I při velmi kritickém hodnocení chyb a nedostatků, jež se v činnosti národních výborů vyskytly, jsem však oprávněn jménem předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa konstatovat, že národní výbory jako celek v období nejtěžších zkoušek obstály velmi čestně.
Byly oporou úsilí zdravých sil ve straně, odolaly nepředstavitelným tlakům pravice, nevyklidily jí pozice a znemožnily institucionální rozvrat socialistické moci a správy. Za nepředstavitelně složitých podmínek vynakládaly obdivuhodné úsilí k zachování normálního chodu života, neztratily kontakt s pracujícími, udržely si potřebnou míru autority.
Právě na příkladu národních výborů lze názorně demonstrovat, co to znamená, jsou-li ve funkcích lidé zkušení, pracovně schopní a politicky pevní. Navzdory snahám pravicových publicistů se ukázalo, že většina poslanců národních výborů všech stupňů byla zvolena skutečně demokraticky, že po celé období své činnosti si zachovala opravdovou důvěru občanů.
Naše znalosti svědčí o tom, že většina poslanců národních výborů s pochopením přijala závěry letošního dubnového zasedání a že podporuje nynější politiku ústředního výboru. Jsem rád, že vám mohu tlumočit poděkování předsednictva ústředního výboru za dosud vykonanou práci a za statečné postoje v dobách nejtěžších.
Složitost práce národních výborů v současném období je předurčena náročnými úkoly, jež vyplývají z květnového a zářijového zasedání ústředního výboru strany. Není to lehká doba, nesnáší formální rutinérství a úřednické pohodlíčko. Vyžaduje plnou angažovanost, činnost vpravdě tvůrčí, osobní obětavost a značnou houževnatost v každodenním zápase za prosazení naší politiky.
Ústavní zákon č. 117/1969 o prodloužení volebního období zastupitelských sborů je proto nutné chápat především jako stabilizačního činitele. Překonává stav krátkodobého provizória a vylučuje improvizace. Dává národním výborům perspektivu ještě poměrně dlouhé činnosti, a tím vytváří předpoklady pro solidní práci, pro skutečnou angažovanost poslanců.
Víme, že prodlužování funkčního období zastupitelských sborů nepředstavuje ideální postup. Obviňovat nás však mohou jen ti, kdo usilují o rozvrat veřejného života, ti, jimž je třídní přístup k řešení konkrétních situací cizí, ti, kdo jsou i ve svých takzvaných právních argumentacích velmi slaboučcí.
Za prvé, jde o ústavní zákon řádně projednaný a přesvědčivou většinou schválený oběma sněmovnami Federálního shromáždění. Co je tu tedy protiústavního, co je tu protiprávního?
Za druhé — a to hlavně, připisujeme odpovědnost za nezbytné prodloužení funkčního období výlučně na vrub činnosti antisocialistických a pravicově oportunistických sil.
Každý přece ví, že jsme se poctivě snažili připravit volby zastupitelských sborů v roce 1968, že už dokonce byla zahájena volební kampaň. Pravice se však řídila metodou destrukce, vyvolávala rozvrat veřejného života, zaútočila proti poctivým a politicky pevným poslancům, chtěla z voleb udělat nástroj boje o politickou moc, chtěla oslabit a posléze rozvrátit socialistický řád.
Vedoucí politická síla společnosti — Komunistická strana Československa — musela tyto destrukční snahy překazit. Znovu jsme museli nedvojsmyslně říci, že boj o politickou moc byl v této zemi jednou provždy rozhodnut v únoru 1948. A volby zastupitelských sborů, mají-li mít charakter voleb v duchu socialistické demokracie, se mohou konat jen v plně konsolidovaných společenských poměrech. Je logické, a je to v zájmu našeho dalšího socialistického rozvoje, jít do voleb až po XIV. sjezdu s uceleným politickým a ekonomickým programem strany, s programem, který přijme a bude aktivně podporovat většina lidu našich národů.
Pracovat dnes dobře, měřeno potřebami socialistické, společnosti, pracovat s nadějí na trvalé úspěchy znamená uskutečňovat politiku strany.
Pro komunisty je to konečně povinnost, je to zákon pramenící z příslušnosti ke straně. Připomínám to proto, že se u nás vedly rádoby »hlubokomyslné« úvahy, jako by ukázněně plnit linii strany znamenalo dostávat se do rozporu s názory voličů, jako by to znamenalo potlačování či přehlížení jejich zájmů.
Co je v tom za logiku? Za prvé, vstupem do strany se každý z nás dobrovolně rozhodl řídit se jejími vnitřními zákony, dodržovat stanovy. Za druhé, každý komunista vykonává svou funkci ve společenských organizacích, v hospodářských orgánech, ve státní správě, a tedy i v národních výborech z pověření strany. Straně také skládá účty ze své činnosti, a to nejen za speciální poslání té či oné organizace, ale také za politickou situaci na příslušném úseku. Za třetí pak — a to hlavně — politika strany přece sleduje zájmy celé socialistické společnosti. Prosazovat tuto politiku tedy znamená pracovat ku prospěchu lidu, v jeho nejvlastnějším zájmu. Znamená to nepodléhat dočasnému oportunismu určitých vrstev či jednotlivců, nebudovat svou lacinou osobní slávu na ustupování zaostalým náladám.
V tomto smyslu chápeme hlavní poslání národních výborů jako službu lidu, jako péči o uspokojování jeho potřeb, jako slaďování zájmů celospolečenských i místních, jako ochranu socialistické zákonnosti, to znamená obranu socialistického řádu i záruku zákonných občanských práv. Nepřeháníme, když tvrdíme, že na výsledcích práce národních výborů závisí do značné míry úspěch či nezdar politiky naší strany.
V další části svého vystoupení soudruh Alois Indra hovořil o hospodářské činnosti národních výborů a poukázal na to, že obyvatelé našich měst a vesnic mají nemálo důvodů k nespokojenosti. Právě instituce, které mají sloužit lidem a uspokojovat jejich potřeby, fungují u nás povětšině nedobře a odváží se snad někdo tvrdit, že tu nehrají ke škodě obyvatel svou roli i neschopnost, nevšímavost, dokonce i vyložené lajdáctví některých odpovědných funkcionářů a v ojedinělých případech i celých orgánů? Není to tak, že jsme si na mnohé nedostatky a nešvary prostě zvykli, že je v našem životě pokládáme jakoby za samozřejmost, že tedy nesvádíme zápas o jejich odstranění, že kolem nich chodíme, jako by se nás netýkaly?
Objektivní podmínky práce jednotlivých národních výborů se samozřejmě různí, ale přece jen jimi nelze odůvodnit tak výrazné rozdíly ve vzhledu měst a obcí, v úrovni služeb, ve výsledcích práce místního průmyslu, jakých jsme často svědky.
I to je zajímavé, jak byla pochopena socialistická podnikavost v mnoha podnicích komunálních služeb. Jejich větší samostatnost a volnost v ekonomických pravidlech nevedla ani tak k lepšímu uspokojení potřeb obyvatelstva, jako spíše k nezákonnému obohacování jednotlivců, ke mzdové nekázni, k nedůstojnému »obchodování« s pracovními silami.
Ani o finančním hospodaření s rozpočtovými prostředky nejsou všude nejlepší zprávy. Někde si zkrátka počínají, jako by »z cizího krev netekla«, a zapomínají že tu teče naše vlastní krev, že škodíme společnosti i sobě.
Národní výbory by neměly trpně přihlížet ani k tomu, že se mnohé závody veřejného stravování sice pružně přesunují do vyšších cenových skupin, ale nedbají norem z toho vyplývajících.
Myslíte si, položil soudruh Alois Indra otázku, když hovořil o nedostatku některých druhů zboží, že národní výbory vystačí jen s kritikou centrálních orgánů a s požadováním vyšších dodávek nedostatkového zboží? Není snad pravda, že se u nás nebývalou měrou rozrostly korupce a šmelina, že se velká část zboží prodává »pod pultem«? Není to tak, že psychózy nedostatku využívají někteří zaměstnanci obchodu k nestoudnému okrádání spotřebitelů? Nezhoršuje se snad zásobovací situace nuceným vázáním prodeje jednoho zboží na nákup jiného, o něž nemá zákazník zájem? A národní výbory, jejich poslanci i pracovníci aparátu to vědí, ale, žel, ani zdaleka nevyužívají svých pravomocí, nehájí zájmy svých voličů, mlčky trpí a přehlížejí tyto nešvary. Co dělají příslušné komise, odbory a kontrolní orgány národních výborů?
Myslím, že musíme nejen slovy, ale především v denní praxi, a to velmi konkrétně, na všech úsecích našeho života docenit význam kontroly. Hovořil jsem o různých nešvarech. A jak znám vaše zkušenosti, mohli byste uvádět další. Nejde však o to, a to se netýká jen vašeho úseku, věci pouze konstatovat, silnými slovy je kritizovat, ale především je za pomoci kontroly, a to kontroly účinné, pohotové a zásadové, řešit či pomáhat řešit. Právě včera jsme o těchto otázkách široce diskutovali v předsednictvu ústředního výboru v souvislosti 8 problémy dalšího vývoje kontrolního systému. Došli jsme k názoru, že i v rámci národních výborů musí být kontrola patřičně doceněna, zejména při řešení současných složitých úkolů. Chtěl bych vám proto doporučit, abyste se postavením, účinností a řekl bych patřičnou »efektivností« vaší kontroly zabývali na svých zasedáních, abyste překonali často macešský vztah k této důležité složce naší řídící práce a plně ji využívali.
V dohledné době předloží vláda Federálnímu shromáždění návrh zákona umožňujícího zostřený postih za nepořádky, o nichž je řeč.
Půjde však o to, aby této zákonné zbraně národní výbory také náležitě využily. Zatím se totiž se zákonnými normami nepracuje dost umně, zůstávají nevyužity nebo se jejich duch a litera nepřípustně zkreslují. Je například škoda, že městské národní výbory nepoužily ve viditelnější míře zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 k očištění měst od »galérky«, od chuligánů, od zavšivené a práce se štítící spodiny lidské společnosti. Rozhodnější postup v těchto věcech by určitě získal podporu široké veřejnosti, i když je třeba říci i na adresu bezpečnostních orgánů, prokuratury a soudů, že také v tomto směru plně nevyužívají platných zákonů.
Hodně se mluví o naší mládeži. Lámání hole, naříkání a povýšené mentorování není k ničemu. Je to naše mládež, je to generace, která zákonitě nastoupí na místa svých otců ve straně, v hospodářství, ve společenských organizacích i ve státní správě — v ní je budoucnost socialismu. Její odborné schopnosti i občanské uvědomění budou vysvědčením naší práce s ní, ukáže, jak dovedně dokážeme spojit výchovný vliv rodiny, mládežnických organizací a školy.
A právě školy, práce pedagogů, by neměly unikat pozornosti národních výborů, neměly by zůstávat jen doménou úzkého specializovaného odborného aparátu.
Národní výbory musí aktivně projevit svou spoluodpovědnost za výchovné poslání škol, musí spolupůsobit k tomu, aby nám z mládeže vyrostli nejen zruční dělníci, dobří družstevní rolníci, odborně vyspělí lékaři, inženýři, učitelé, právníci atd., ale také lidé oddaní socialismu. Aby z ní vyrostli ne mistři přetvářky, ne bezpáteřní kariéristé, ale lidé čestní, morálně čistí, politicky pevní — lidé schopní sebeobětování, dávající vždy přednost zájmům socialistické společnosti před svými úzkými osobními zájmy, vpravdě socialističtí vlastenci a internacionalisté.
Další část svého vystoupení soudruh Alois Indra věnoval úkolům souvisejícím se sestavováním plánů a rozpočtu. Povinností národních výborů je, aby do nich důsledně promítly zásady vyřčené pro celé národní hospodářství ústředním výborem strany.
K bytové výstavbě poznamenal, že ani tady nejsou národní výbory zcela bez možností. Mám na mysli územní a projektovou přípravu, organizování pomoci všeho druhu v individuální a družstevní výstavbě, iniciativnější rozvoj místní výroby stavebních hmot a materiálů, případně zařízení urychlující kompletaci a dokončení bytů. Svou úlohu by měla sehrát i zvýšená náročnost na kvalitu odevzdaných bytů, která by se měla projevit v energičtějším postupu kolaudačních komisí. V neposlední řadě pak jde i o hospodaření s byty, o překažení kvetoucího čachrářství i o využití bytů těch, kdo zradili a opustili svou vlast.
Poté soudruh Alois Indra vysoce ocenil soutěž národních výborů a záslužnou iniciativu MěstNV v Kroměříži, který vyzval národní výbory v celé ČSSR k mobilizaci a spolupráci všech tvůrčích sil ve městech a v obcích, aby se jubilejní rok 1970 stal rokem konkrétních činů ve prospěch republiky a jejích občanů. Jen na to dbejme, aby se uvědomělá iniciativa lidí neutopila v bahně formalismu. Nejde totiž o honosné závazky, ale o skutečně konkrétní činy, nejde o množství vykázaných odpracovaných hodin, ale o viditelné výsledky.
Jestliže mají výzvy národních výborů najít potřebné pochopení a podporu, musí mít občané jistotu, že jejich práce bude skutečně užitečná, že jejich úsilí nevyjde nazmar. Každý národní výbor by tedy měl pozorně promyslet plán akcí, příliš nerozptylovat síly a prostředky, ale soustředit se raději na něco, co ve svém výsledku lidi potěší, co jim přinese radost i užitek.
Nešetřeme sil v organizování iniciativy lidí. Ať naše města září k 25. výročí osvobození Sovětskou armádou vzornou čistotou, upravenými fasádami, novou zelení a květinovou výzdobou, lepším osvětlením, dalšími dětskými hřišti atd. Vytvořme konkrétními činy atmosféru, v níž každý poctivý vlastenec bude hrdý na svou republiku, ale i na své město, na svou obec.
Základní podmínkou splnění všech složitých úkolů národních výborů je jejich vlastní aktivizace, pokračoval soudruh Alois Indra. A ta, jako všude, je závislá na lidech, na poslancích i na pracovnících aparátu, na jejich pracovních schopnostech, morálních vlastnostech a ideové pevnosti, na jejich oddanosti socialismu.
Za období od roku 1964 přirozeným úbytkem, loni a letos pak pod politickými tlaky pravice či z jiných důvodů prořídly řady poslanců především místních a městských národních výborů zhruba o 7000.
Ústavní zákon č. 117/1969 dává možnost legálně doplnit zastupitelské sbory všech stupňů, kádrově je očistit, stabilizovat a zvýšit tak jejich akceschopnost.
Vzhledem k časové a organizační náročnosti doplňovacích voleb a v souvislosti s řadou jiných naléhavých úkolů počítáme s tím, že bude převažovat kádrová reorganizace národních výborů bez přímých doplňovacích voleb. Všechny personální změny budou prováděny pod přímým vedením stranických orgánů, vždy však za aktivní účasti orgánů Národní fronty.
Bude správné využít této příležitosti k posílení rad i plén národních výborů poslanci s odpovídajícími pracovními schopnostmi. Mnoho jinak dobrých soudruhů se opotřebovalo fyzicky i duševně, jiní propadli rutinérství a nejsou již přínosem pro náročnou činnost národních výborů, někteří jsou prostě lidsky unaveni. Doplňme tedy národní výbory tak, aby v nich našli uplatnění lidé svěžího myšlení a potřebné pracovní energie, lidé, kteří se pro své vlastnosti těší důvěře svých spoluobčanů. V žádném případě však neslevujme z nároků na morální vlastnosti, ideovou pevnost, na oddanost věci socialismu.
Nemíníme však skrývat, že ostří hlavního úderu v duchu ústavního zákona musí být namířeno proti pravicovým oportunistům, proti antisovětčíkům, proti těm, kdo odkryli své protisocialistické ledví. Ano, tak jako všude budeme i v národních výborech postupovat citlivě a přísně diferencovaně; nemůžeme všechny, kdo zakolísali, házet do jednoho pytle s exponenty pravice, s maloměšťáckými extremisty. Posuzujme lidi spravedlivě, berme v úvahu jejich komplexní hodnocení, neházejme je přes palubu za chvilkové poblouznění, nepřipusťme skandalizaci. Metoda generální revanše, či dokonce vyrovnávání osobních účtů nám musí být cizí. Takový citlivý přístup odpovídá zásadám naší kádrové politiky a nemá nic společného s neprincipiálním kompromisnictvím.
Nedvojsmyslně však říkáme: otcové strategie a taktiky pravicového oportunismu, jeho nejvýraznější uskutečňovatelé v praxi, lidé prosycení jedem antisovětismu nemají v socialistických zastupitelských sborech co pohledávat — tito lidé musí z národních výborů všech stupňů odejít.
Souběžně s očistou orgánů a s nemenší náročností musí probíhat očista aparátů národních výborů. Každý z jeho pracovníků musí stát pevně na pozicích státní politiky, musí se pro ni angažovat — a to ne halasnými slovy, ne slavnostními proklamacemi, ale především svými činy, tedy kvalitou své práce, pracovní kázní a obětavostí. Předpokládám, že v procesu kádrové očisty neobejdete ani domy osvěty, knihovny, muzea, divadla a jiné kulturní instituce.
Vedle kádrové očisty je další podmínkou aktivizace národních výborů jejich stálé, živé a neformální spojení s lidem, se svými voliči.
Mělo by být samozřejmostí cílevědomě rozvíjet aktivitu poslanců v jejich volebních obvodech, pořádat veřejné schůze národních výborů, pracovat s občanskými a uličními výbory. Ve spojení národních výborů s lidem je žádoucí daleko větší angažovanost televize, rozhlasu a tisku včetně krajského a okresního. Místo hrubého pomlouvání a zesměšňování obětavé práce funkcionářů národních výborů, jimiž tyto prostředky oplývaly v minulém, roce, by se teď měla vyzvednout složitost jejich činnosti, měla by jim být umožněna výměna zkušeností, měly by být vyzvedávány kladné příklady. Ve spojení národních výborů s občany má zcela mimořádné poslání jejich aparát. Oceňujeme, že většina pracovníků aparátu plní své povinnosti svědomitě, že chápou svou práci ne jako pouhé zaměstnání, ale jako významné politické poslání. Lidé si však často stěžují — a často právem — na byrokratické jednání mnoha úředníků na jejich nadutost, necitlivost k potřebám občanů, ba i hrubost.
Vím, že ne každou žádost a stížnost je možné kladně vyřídit, ne každého občana lze uspokojit — slušnost, ohleduplnost a trpělivost ve styku s lidmi musí být pro pracovníky státní moci a správy základním zákonem. Pro tupé byrokraty a pro hrubiány nesmí být v aparátech národních výborů místo.
V následující části svého projevu se soudruh Alois Indra zabýval otázkami souvisejícími s pracemi na nové koncepci působnosti národních výborů.
Snad je jasné, že zvýšená pravomoc a samostatnost národních výborů je v současné koncepci chápána zcela odlišně od pravicově oportunistických představ. Nemůže jít o potlačení vlivu centrálních orgánů socialistického státu na národní výbory, či dokonce o jakési formování »ochranářské« fronty národních výborů proti vlivům centra.
Jednu prosbu k vám v této souvislosti mám: Nedopusťte, aby rytmický chod práce národních výborů byl narušen soustřeďováním pozornosti na úvahy o územním uspořádání, neplýtvejte zbytečně časem a energií, nezaplavujte ústřední orgány peticemi a delegacemi.
Koncepce zvyšování samostatnosti a pravomoci národních výborů je stále otevřeným problémem. Mnohdy s ní ostře kontrastuje dosavadní praxe národních vlád či, přesněji vyjádřeno, jednotlivých ministerstev. Mám tu na mysli i kontrolu výkonné správní funkce národních výborů, jejich metodické řízení vládami a styk členů národních vlád s národními výbory.
Složitější je situace v těch otázkách, kde je odpovědnost národních výborů zákonem vymezena, ale pro její uplatnění jim chybějí dostatečné právní a ekonomické nástroje.
Věcné problémy řeší některé resorty přes hlavu národních výborů bez ohledu na územní podmínky. Národní výbory jsou vylučovány z funkce koordinátora oblastní proporcionality a celospolečenských zájmů se zájmy místními.
Budiž tedy právem řečeno, že jde o škodlivou praxi, často s vážnými hospodářskými i politickými důsledky. Zjednodušeně řečeno, jde o to, aby národní výbory nebyly okřídleně nazývány »místními vládami« jen formálně, ale aby centrální orgány pro plnění jejich úlohy také aktivně vytvářely potřebné podmínky.
Soudruh Alois Indra dále poukázal, že se ukazuje jako nutné také to, aby zvláště při vytváření dlouhodobých koncepcí a jejich postupné realizaci plnily integrující funkci i orgány federální. Jde o to, postupně budovat racionální systém státní správy v obou národních republikách.
Klíčovým předpokladem pro zlepšení práce národních výborů, pro jejich další aktivizaci je důsledné uplatnění vedoucí úlohy strany v jejich činnosti. Hned chci také říci, že vůbec nejde o návrat k těm zprofanovaným metodám, jež se projevovaly nahrazováním národních výborů stranickými orgány. Nemohli bychom souhlasit ani s každodenním operativním zasahováním do práce národních výborů a vůbec už vylučujeme možnost vnucovat jim roli bezduchých vykonavatelů stranických usnesení.
Nositeli stranické politiky v národních výborech jsou komunisté, jimž strana toto poslání svěřila.
Pro sjednocování postupu komunistických poslanců slouží stranické skupiny a v aparátech tento úkol plní základní organizace. Činnost obou je nezbytné oživit a pozvednout ji na úroveň, která bude odpovídat náročným úkolům národních výborů ve všech oblastech jejich činnosti. Stranické skupiny v orgánech a základní organizace v aparátech musí za svůj nejpřednější úkol považovat, aby komunisté v národních výborech důsledně prosazovali politiku strany, aby svou pracovní obětavostí i osobním životem byli vzorem bezpartijním a příslušníkům jiných politických stran.
Odpovědnost za řízení komunistů v národních výborech připadá příslušným orgánům strany a nelze věru tvrdit, že bychom tu měli »čistý stůl«. V této práci chybí systém, potíže vyvolávají formy i obsah řízení a způsob kontroly, pravidelné vyhodnocování práce poslanců je spíše výjimkou než pravidlem. V řízení komunistických poslanců se málo respektuje specifika činnosti národních výborů, jejich zkušenosti se dost neberou v úvahu při formování stranické politiky.
Je na čase s plnou vážností si uvědomit nezbytnost zásadního obratu v těchto otázkách, nezbytnost, která je diktována posláním národních výborů v naší společnosti a také zcela mimořádným politickým významem příštích voleb. Chtějí-li krajské a okresní výbory brát tuto úlohu vážně, pak musí při rozpracovávání politiky ústředního výboru v kraji a v okrese vždy pamatovat na to, jak tuto politiku realizovat v národních výborech, jak v zásadách formulovat úkoly pro komunisty v nich.
Rozhodující pro uplatňování vedoucí úlohy strany je kádrová politika v národních výborech podle kritérií, o nichž už byla řeč. Sem ovšem patří nejen výběr kandidátů na poslance v předvečer voleb, nejen soustavné vyhodnocování jejich práce v průběhu funkčního období, ale i cílevědomá příprava lidí pro činnost v národních výborech. I to by však nebylo úplné bez pozorné a soustavné ideologické výchovy komunistů v orgánech i v aparátu národních výborů.
Jaké jsou tedy hlavní úkoly v činnosti národních výborů a v péči strany o ně?
1. Je nezbytné prohloubit vedoucí úlohu strany v národních výborech všech stupňů a v jejich aparátech. Očistit je od nositelů pravicově oportunistických, antisocialistických a antisovětských názorů. Na jejich místa zvolit lidi odborně zdatné a politicky pevné.
2. Výrazně zvýšit aktivitu národních výborů v celé šíři jejich činnosti a soustředit ji na splnění závěrů ústředního výboru z května a ze září a na realizaci programových prohlášení vlád. Mimořádnou pozornost přitom věnovat problémům vnitřního trhu, bojovat proti korupci, šmelině a potírat existující nešvary šizení spotřebitelů.
S tímto cílem rozvinout politickoorganizátorskou práci plén, rad, komisí i jednotlivých poslanců ve volebních obvodech.
3. Maximální úsilí věnovat těsnému spojení národních výborů s občany, vyvolat jejich zájem o aktivní účast na práci zastupitelských sborů. V plném rozsahu obnovit pravidelné veřejné schůze s voliči, využívat jejich podnětů i kritických připomínek.
4. Na kvalitativně vyšší úrovni rozvinout politickovýchovnou činnost národních výborů a jejich kulturně osvětových institucí s důrazem na základní problémy socialistického vlastenectví, proletářského internacionalismu a spojenectví se socialistickými zeměmi, zvláště se Sovětským svazem.
6. Zvýšit osobní odpovědnost funkcionářů i pracovníků národních výborů, upevnit v jejich činnosti státní a pracovní disciplínu. Dodržovat a chránit socialistickou zákonnost a prosazovat socialistický styl v jednání s občany.
6. Využít připravovaných okresních konferencí funkcionářů národních výborů k rozvinutí široké pracovní iniciativy na počest 25. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou ke zlepšení životního prostředí, pro krásnější vzhled našich měst a obcí.
Dovolte mi vyjádřit přesvědčení, že komunisté v národních výborech všech stupňů nebudou litovat sil na podporu a prosazování zásadní marxisticko-leninské politiky ústředního výboru Komunistické strany Československa.