Napsáno: 16. ledna 1969
Publikováno: 1988
Source: Z článků a projevů, I. 1969/1977 (Praha: Svoboda, 1988)
Digitalizace: Klára Trsková
HTML: Vishnu Bachani
Soudružky a soudruzi!
Snad jsme všichni zajedno v tom, že jsme na posledních dvou zasedáních přijali správné politické závěry, jasná a srozumitelná rozhodnutí. Utvrzuje mě v tom i souhlas drtivé většiny stranických orgánů a organizací stejně jako podpora značné části veřejnosti.
Méně utěšený obraz ovšem skýtá plnění těchto usnesení. Znovu se potvrzuje, že alfou a omegou našeho dalšího strategického i taktického postupu jsou obsah, formy a metody uplatňování vedoucí úlohy strany v současných podmínkách. Pojetí této koncepční otázky předurčuje osud listopadové rezoluce — ale i všech dalších usnesení —, zejména pak je na něm přímo závislé činorodé rozvíjení pozitivních hodnot polednové politiky. Denně se přece přesvědčujeme, že zábrany při aplikaci zásad vedoucí úlohy strany, jak jsme je vyjádřili v listopadové rezoluci, představují ve svém souhrnu i hlavní zdroj všech protichůdných tendencí a extrémů, jež krizově otřásají hladinou života naší společnosti.
Je dobře, že jsme před rokem tak rozhodně odmítli administrativně byrokratické metody uplatňování vedoucí úlohy strany. Vždyť šlo o metody, které byly deformací marxisticko-leninských principů vedoucí úlohy strany, a proto zákonitě plodily řetězovou reakci deformací ve všech oblastech života. Sotva však se můžeme chlubit tím, že jsme za celý rok nebyli s to vyjasnit správné pojetí vedoucí úlohy strany na všech stupních stranické struktury. Teoretická a zejména metodická nevyjasněnost této otázky má nedozírné negativní důsledky v praxi. Lapidárně řečeno: všechno začíná i končí ve straně, v její ideové jednotě, v její akceschopnosti. Tuto základní pravdu musíme pokládat za rozhodujícího objektivního činitele.
Nelze strkat hlavu do písku před fakty, jež svědčí o citelném oslabení vlivu strany ve všech oblastech politického, ekonomického a společenského života. To nezakryjeme ani pláštíkem sebeumnějších deklarací o »prohlubující se vedoucí úloze strany«, o její »rostoucí autoritě« atd. V takových prohlášeních je spíše přání otcem myšlenky a velmi těžko bychom je přesvědčivě dokumentovali.
Hledat východisko v návratu k předlednovým praktikám by se rovnalo sebevraždě. Neustále obnovovaná vzájemná důvěra mezi ústředním výborem a členstvem, mezi stranou a celou společností, hluboké přesvědčení o správnosti politiky strany mohou být jediným pramenem růstu autority strany. Právě tyto principy představují základní aktiva, jež musíme všemi silami hájit a neustále reprodukovat. Vše závisí na tom, jak strana a především její vedoucí orgány dokáží s maximální objektivitou poznat potřeby a stanovit cíle společenského rozvoje, jinými slovy řečeno, jaký dokáží zformulovat bezprostřední i dlouhodobý program vzestupu prosperity společnosti. Jen na takovém základě mohou být uznávaným nositelem celospolečenské iniciativy. O nic menší však není úkol činy rozvinout takovou společenskou aktivitu, která vytvoří optimální podmínky pro kolektivní a individuální seberealizaci lidí při uskutečňování našich perspektivních cílů.
Ano, právě tyto tři základní stránky činnosti strany — to jest iniciativa, programovost a organizátorská aktivita — musí tvořit nedílnou, přirozenou jednotu.
V opačném případě zůstane pojetí vedoucí úlohy strany vyjádřené v přijatých dokumentech pouhou iluzí.
Zkušenosti posledního roku nás až příliš pádně poučily, že při paralyzování zásad demokratického centralismu zůstávají úmysly pouhými deklaracemi, vytrácí se z nich dělnost a konkretizace sebelepších záměrů je nedosažitelná. Stanoviska stranických dokumentů správně negují byrokratické koncepce uplatňování vedoucí úlohy strany a rozvíjejí demokratické rysy stranické činnosti. Stejně správně však listopadová rezoluce doplňuje tuto orientaci rozhodným zdůrazněním integračního poslání strany, které má dnes klíčový význam. Tento požadavek však můžeme splnit jen překonáním nesouladu mezi širokou demokratickou aktivitou strany a mezi oslabením její vnitřní kázně a porušováním principů demokratického centralismu. V tomto úsilí vidím klíč k obnovení názorové a akční jednoty strany, k překonání neudržitelných tendencí, které přeměňují stranu na všech stupních v jakýsi politický klub. Je nutné posílit ty charakteristické stránky naší činnosti, jež dělají ze strany revoluční marxisticko-leninskou organizaci.
Je jasné, že stranu nelze zredukovat jenom na činitele moci. Stejně ji však nelze zúžit jen na jakousi bezbřehou ideově politickou sílu, i když politické a ideové vedení zůstává hlavní formou a rozhodující metodou stranické činnosti.
Strana přece musí — má-li dostát svému poslání — linii své politiky konkrétně formulovat, cílevědomě probojovávat a ovšem poznáním a prací i korigovat. Samozřejmě že k pochopení této linie, ke ztotožnění s ní, k její realizaci musí politickou prací získávat většinu pracujících.
V poslední době mají i Leninovy citáty podpořit tendence podřizování strany živelnému hnutí. Někteří bojovníci za tvůrčí myšlení oportunisticky a zcela dogmaticky interpretují Leninovu myšlenku, že strana má vyjadřovat to, co si lid myslí. Tady ovšem Lenin (narozdíl od našich interpretů) nedělá tečku, ale zdůrazňuje: »…aby klopýtala ve vleku hnutí, to je v nejlepším případě pro hnutí neužitečné, v nejhorším však velmi a velmi škodlivé«. Spojení strany s masami chápal Lenin jako vedení mas bolševickou stranou, jako trpělivý a důsledný boj třeba i proti proudu, jako boj i za »zdánlivě« nepopulární věci, které však představují skutečný zájem lidí, řešení jejich perspektivních potřeb a dosažení jejich cílů.
K prosazení tohoto leninského pojetí by se právě teď měla soustředit pozornost všech stranických orgánů. Jinak bude strana pouhým registrátorem vnějšího působení. Logicky se pak budou do jejího vnitřního organismu přenášet krizové prvky z prostředí, které ji obklopuje. Ale strana přece musí sama vystupovat jako aktivní činitel změny, musí naplno rozvíjet vlastní dynamiku, v nejlepším slova smyslu masovou politickou činnost. Cesta k pozitivní přeměně ovzduší ve společnosti vede přes stabilizaci základních marxisticko-leninských principů ve straně, přes uplatnění jednoznačného vlivu vnitřně zpevněné strany jako tvůrčí obecně uznávané politické síly. Jen tak, myslím si, je možné ovlivnit politické postoje veřejnosti v tom smyslu, aby byl výrazně posílen jejich soulad se skutečnými zájmy socialismu, s internacionálními cíli naší vnitřní i zahraniční politiky. Je to úkol nelehký, ale bez jeho zvládnutí budeme dále bezmocně přešlapovat na místě. Chceme-li být skutečně vedoucí politickou silou, pak se neobejdeme bez důkladného rozboru současného politického pohybu uvnitř naší společnosti. Jistě přitom dokážeme diferencovat jeho kladné stránky od slabých míst a záporných tendencí, jež podlamují důvěru v naše záměry a koneckonců znemožňují uplatnit to, čemu velmi zjednodušeně říkáme polednová politika.
Nerad bych, aby mi někdo opět (již pokolikáté!) bez jakýchkoli důkazů přisuzoval snahy paušálně vydávat všechny projevy demokratické aktivity lidu za jakousi nátlakovou pohromu, která ohrožuje základy naší socialistické společnosti. Jako komunista však nemohu mlčet k organizovaným tlakům, jež někteří členové rozněcují mimo rámec strany. Podtrhuji: strany jako politického a na pevných základech budovaného organismu. Nebezpečí je v tom, že některým objektivně působícím odstředivým tendencím a subjektivním dezintegračním snahám se vtiskuje charakter politické akce, jež vědomě rozbíjí soustředěné úsilí strany na vyplnění ducha i litery závěrů listopadového i prosincového zasedání.
Právě kampaň kolem obsazení funkce předsedy Federálního shromáždění názorně dokázala, do jakých nebezpečných rozměrů se může bez stranického vlivu, zcela nekontrolované rozvinout hnutí, založené ve své podstatě na vyhrocování nacionalistických vášní. Pokusy dávat této kampani jiný výklad jsou málo přesvědčivé. Osobně nikdy nebudu souhlasit s diktováním ultimativních požadavků, s obnovováním všech těch dezinformujících i rozkladných vlivů v činnosti sdělovacích prostředků, které už listopadová rezoluce jednoznačně charakterizovala jako vážnou překážku nezkreslené realizace záměrů polednové politiky. (Chybou ovšem je, že předsednictvo ústředního výboru nereagovalo mnohem dříve. I to pokládám za vážný politický nedostatek, že se Josef Smrkovský od této kampaně v samém jejím počátku velmi rozhodně nedistancoval, že proti ní nevystoupil, že takovéto metody jednoznačně neodsoudil. Trpět personifikování stranické politiky, přijímat delegace a děkovat jim za takových okolností za projevy sympatií znamená přilévat olej do ohně. Máme konečně už dost zkušeností, kdy právě takovéto metody nevedou ve stranické politice k dobrým koncům.)
Nemám možnost detailně rozebírat všechny konkrétní případy, kdy se politice strany po listopadovém zasedání zasazovaly nové údery zprava, kdy se její linie zaměňovala za linii zcela protichůdnou. Žel, opět se z listopadové rezoluce dělala jenom obecná zaklinačí formule sloužící k zamaskování všelijakého politického balastu.
Před lednem jsme stále bojovali proti všemu možnému, proti reálnému i vyspekulovanému nebezpečí a teprve na druhém místě, a to dost abstraktně, jsme vytyčovali boj za něco, boj za pozitivní úkoly. Naprosto správně jsme toto pořadí po lednu obrátili. Jenže správná orientace na řešení pozitivních úkolů se nám může znovu rozplynout do ztracena, jestliže ji nebudou provázet adresná a zcela konkrétní politická vystoupení. Jen jasně vyhraněný politický a ideologický boj strany, stranických orgánů a jejich vedoucích představitelů může překazit snahy těch, kdo šíří permanentní politické napětí a soustavně vyvolávají konfliktní a krizové situace.
Myslím, že především ústřední výbor a jeho orgány musí jasně říci, kdo to vlastně jsou pravicově oportunistické síly ve straně. Musíme najít odpověď na otázku, a to adresně, co to jsou nátlakové skupiny, jakou mají taktiku, co sledují, jakými prostředky bojují, pod jakými záminkami si přisvojují roli jediných oprávněných obhájců a vykonavatelů polednové politiky, co ve skutečnosti podnikají k falšování pravých záměrů ledna a k uskutečnění svých vlastních skupinových či osobních cílů.
Bez splnění tohoto základního předpokladu se politicky a ideologicky neoddělíme od pravicově oportunistické rozbředlosti, která stále rozkládá stranu. Bez toho nedokážeme principiálně vést všechny síly, jež se chtějí poctivě sjednocovat na platformě listopadové rezoluce a politicky i ideologicky překonávat všechny retardační vlivy, jež nás vracejí zpět, zpochybňují a rozrušují každý náš krok kupředu. Tady věru nevystačíme s tím, že budeme neustále kritizovat jenom takové odbyté veličiny, jako jsou Sviták, Brodský či Janýr, zatímco všechno ostatní je tabu.
Proti požadavkům politického a ideologického boje s pravicově oportunistickými silami se zneužívá správného hesla »nehledat nepřítele ve straně«, jako by ideologický boj nutně musel končit praktikami padesátých let. Vtírá se otázka, zda se tu někdo nesnaží vlastního strachu z politického a ideologického demaskování zneužít k šíření panikářských nálad a absurdních podezření.
Takové počínání má podle mého názoru jediný cíl: Odvést pozornost od skutečných projevů i důsledků různých kabinetních machinací. Cožpak jsme právě v posledních měsících neměli co dělat s akcemi, které navenek brojily proti kabinetní politice, ale fakticky byly inspirovány bez vědomí a proti vůli stranických orgánů? Tyto akce se rozvíjely mimo jejich rámec a v jejich stínu jako výraz pseudokonkrétních potřeb společnosti a pseudokonkrétních zájmů strany. Tady činy nelze nahradit třeba sebeostřejšími slovy. Strana má právo požadovat od nás zcela konkrétní opatření, jež povedou ke zvýšení odpovědnosti komunistů na všech úsecích života společnosti a budou pozitivně měnit situaci. Jen tak nezůstane pouhou frází to, co jsme v listopadové rezoluci vyjádřili takto: »KSČ nedovolí, aby proti této politice,« tedy politice stanovené listopadovým zasedáním, »kdokoli v rozporu se stanovami strany aktivně vystupoval, organizoval nátlakové skupiny, provokativní akce, vydávání letáků i hromadná odesílání rezolucí apod. Bojovat proti tomu je úkolem komunistů na všech úsecích, na pracovištích, v městech, obcích, okresech, krajích i v národních a federativních orgánech.«[1]
Soudružky a soudruzi, právě teď, kdy dotváříme federativní uspořádání státu, mimořádně záleží na správném výkladu i aplikaci vedoucí úlohy strany. Vždyť tento faktor bude dominantní složkou jednoty a pevnosti československého státu a socialistického sjednocení celé naší společnosti.
Nejde tu jen o nutnost dobudování dynamického systému vnitřní činnosti strany, ale i o další závažné problémy. Bude mezi ně například asi patřit objektivní zhodnocení předností i záporů masového charakteru strany. Při řešení těchto problémů se nevyhneme přijetí adekvátních opatření ke zvýšení aktivního vlivu strany jako celku, ale i ke kádrovému posílení jednotlivých článků stranického organismu včetně jeho aparátu.
Soudím totiž, že Prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ ze 4. ledna 1969 není jen momentální reakcí na současnou situaci, ale dlouhodobou směrnicí pro práci celé strany, která odpovídá duchu listopadové rezoluce. Strana se musí vnitřně přizpůsobovat k dosažení náročných perspektivních cílů, ale i takových bezprostředních výsledků, které budou mít trvalou hodnotu.
Plně proto podporuji návrh, abychom na jednom z nejbližších zasedání projednali jako hlavní bod programu problematiku vedoucí úlohy strany, a to komplexně ve všech souvislostech, jak to vyžadují podmínky současného i budoucího rozvoje společnosti. Myslím, že při tom bude možné ve značné míře využít podnětů, které jsme měli k dispozici již na říjnovém zasedání v roce 1967 a které, žel, zůstaly nevyužity a zapadly. Jsem přesvědčen, že konfrontace názorů a zkušeností z poznání i stranické praxe nám pomohou najít optimální řešení, které nepochybně zvýší sílu a akceschopnost celé strany.
[1] Rudé právo 19. listopadu 1968.