Lev Trockij
(leden 1930)Třetí období chyb Komunistické internacionály
Napsáno: 8. ledna 1930
Vyšlo v: Bulletin opozice č. 8 (leden 1930)
Online Version: Marxistický Internetový Archív (marxists.org) 2010;
Překlad: Lenka Světlá (z ruské verze, která vyšla v Bulletinu Opozice č. 8)
Převod do HTML: Karol Bóna
I. Co je radikalizace mas?
Otázka vnitřních zákonů revoluce a kontrarevoluce je pokládána vždy a všude čistě osobním způsobem, jako kdyby šlo o partii šachu nebo nějaké sportovní klání a ne hluboké konflikty a změny společenského charakteru. V tomto kontextu se mnoho pseudomarxistů vůbec neliší od vulgárních demokratů, kteří používají kritéria parlamentní lobby tváří v tvář velkých lidových hnutí.
„Radikalizace“ mas se dnes stala v Komunistické internacionále jednoduchým krédem. Opravdoví komunisté – říká nám l´Humanité[1] – musejí uznávat vedoucí úlohu strany a radikalizaci mas. Tento způsob kladení otázky je nesmyslný. Vedoucí úloha strany je pro každého komunistu neotřesitelným principem. Ten, kdo se nechce nechat vést tímto principem, může být anarchistou nebo zmatkařem, ale není komunistou, tedy proletářským revolucionářem. Co se týče „radikalizace“, ta není principem, ale jen popisem stavu mas. Je v současném období popisem správným nebo chybným? To je skutečná otázka. Abychom mohli vážně zhodnotit stav mas, je potřeba mít správná kritéria. Co je „radikalizace“? Čím se vyjadřuje? Co ji charakterizuje? Tyto otázky si ubohé vedení francouzské komunistické strany ani nepokládá. Oficiální článek či projev nanejvýš zmiňuje nárůst stávek. Ale i zde se předkládají jen čísla bez vážného rozboru, dokonce i bez jednoduchého srovnání s předcházejícími roky.
Tento způsob pojednávání o oné otázce nevyplývá jen ze škodlivých rezolucí 10. schůze výkonného výboru, ale z hloubky samotného programu Komunistické internacionály. Zde je otázka radikalizace jako neustálého procesu. To znamená, že dnes jsou masy revolučnější než včera a zítra budou revolučnější než dnes. Tento mechanický způsob vykládání věcí neodpovídá skutečnému procesu vývoje proletariátu a kapitalistické společnosti jako celku. Zato nemůže lépe odpovídat mentalitě Cachinů[2], Monmousseaů[3] a jiných vyděšených oportunistů.
Sociální demokracie si před válkou především představovala budoucnost ve formě neustálého nárůstu počtu hlasů ve volbách až do chvíle úplného převzetí moci. Pro vulgárního revolucionáře nebo pseudorevolucionáře tato perspektiva v podstatě zůstává v platnosti, jen se místo o neustálém nárůstu hlasů mluví o neustálé radikalizaci mas. Bucharinsko-stalinský program Komunistické internacionály rovněž posvětil toto mechanické pojetí. Je samo sebou, že z úhlu pohledu celé naší epochy působí vývoj proletariátu ve smyslu revoluce. Vůbec to však není horizontální proces, ostatně stejně jako je tomu u objektivního procesu zhoršování kapitalistických rozporů. Reformisté vidí jen stoupání na cestě kapitalismu. Formální „revolucionáři“ vidí jen klesání. Co se týče marxisty, ten vidí celkovou linii se všemi jejími křivkami stoupajících a klesajících konjunktur bez toho, že by byť jen na chvíli ztratil ze zřetele její základní směr ústící ve válečné katastrofy, v revoluční výbuchy.
Politické cítění proletariátu se vůbec nemění automaticky, jedním a tím samým směrem. Vzestupný pohyb třídního boje se střídá se sestupným pohybem, příliv s odlivem podle neobyčejně složitých kombinací materiálních podmínek a vnitřních i vnějších ideologií. Pokud není aktivita mas využita v žádaný moment nebo pokud je využita chybně, přejde ve svůj opak, skončí obdobím úpadku, z něhož se masy poté více či méně rychle nebo pomalu znovu postaví na nohy ještě jednou pod vlivem nového objektivních tlaků. Naše epocha se vyznačuje zvlášť bezohlednými změnami odlišných období, extrémně rychlými zvraty situace a od té doby klade na vedení výjimečné úkoly, co se správné orientace týče.
Aktivita mas, když přistoupíme na to, že je organizována zcela správným způsobem, na sebe může vzít velmi rozdílné výrazy. V určitých obdobích mohou být masy zcela pohlceny ekonomickým bojem a mohou vykazovat malý zájem o politické otázky. Naopak, po prožití několika důležitých zvratů na poli ekonomického boje mohou masy rychle obrátit svoji pozornost na oblast politiky. Ale i tady – podle určitých souborů podmínek a podle zkušenosti, se kterou se masy setkají v těchto podmínkách – se jejich politická aktivita může orientovat buď na čistě parlamentní cestu, nebo cestu boje mimo parlament.
Vzali jsme jen několik příkladů, které popisují rozpory revolučního vývoje proletariátu. Ten, kdo umí pozorovat fakta a proniknout do jejich smyslu, bez problémů pochopí, že možnosti, které jsme naznačili výše, nejsou teoretickými kombinacemi, ale výrazem živoucí mezinárodní zkušenosti minulých let.
Z předcházejícího v každém případě jasně vyplývá, že když se mluví o „radikalizaci“, je třeba vyžadovat konkrétní definici onoho pojmu. Tento požadavek si marxistická opozice samozřejmě musí položit i sama. Čisté a jednoduché popření radikalizace – jako to dělají Monatte[4], Cambelland[5] a jiní – je tak nedostatečné, jako její čisté a jednoduché potvrzení. Je třeba umět zhodnotit, čím je a čím bude.
Křivka stávek ve Francii
Oficiální vůdci mluví o radikalizaci francouzské dělnické třídy a spoléhají se přitom téměř pouze na stávkové hnutí. Vývoj tohoto hnutí je nepopiratelnou skutečností založenou na statistikách. Udělejme z něj také náš výchozí bod.
Oficiální statistika stávek je ve Francii hodně zpožděná. Poslední zpráva ministerstva práce zabývající se stávkami končí v roce 1925. Nemám k dispozici žádná čísla pro rok 1926. Pro následující tři roky zde jsou čísla, která poskytl komunistický tisk. Je jasné, že čísla vzatá z výše uvedených zdrojů nebudou poměřovat stejně. Vůbec není pravděpodobné, že ministerstvo zaregistrovalo s vhodnou přesností všechny stávky. Na druhou stranu povrchní „revolucionáři“ z l´Humanité mají zjevný sklon udávat zveličená čísla. I přesto se nicméně obecná tendence hnutí ukazuje dostatečně zřetelným způsobem.
Stávkové hnutí ve Francii dosáhlo svého vrcholu v prvních letech po válce. Roku 1919 proběhlo 2100 stávek, kterých se zúčastnilo 1,200.000 stávkujících. Roku 1920 jich proběhlo 1900 a zúčastnilo se téměř 1,500.000. To byl vrcholný rok, co se týče počtu stávkujících. Od roku 1921 – s výjimkou krátkého období, o němž pojednáme níže – zaznamenáváme pravidelný pokles, který dosáhne svého minima v letech 1926-1927. Zde jsou celková čísla: roku 1921 450.000 stávkujících, tedy třikrát méně než předchozí rok. Roku 1922 300.000 stávkujících. Až v roce 1923 křivka nejenže neklesala, ale dokonce i pomalu stoupla a ukázala 365.000 stávkujících. Toto epizodické zvýšení bylo jistě způsobeno událostmi založenými na okupaci Porúří a revolučním hnutí v Německu. Roku 1924 klesl počet stávkujících na 275.000. Roku 1925 na 250.000. Pro rok 1926, jak jsme řekli, údaje chybí. Pro rok 1927 máme jen celkový počet stávek – celkem 230, zatímco v letech 1919 až 1925 počet stávek kolísal mezi 570 a 2100. I když počet stávek je velmi hrubý indikátor, není pochyb, že se křivka stávek v letech 1921 až 1927 včetně všeobecným způsobem snižovala. V posledním čtvrtletí roku 1927 se napočítalo 93 stávek zahrnujících 70.000 stávkujících. Pokud připustíme, že stávky mají po celý rok stejný průměr (čistě svévolný předpoklad), získáme pro rok 1927 přibližně 280.000 stávkujících, číslo, které je spíše nad, než pod pravdou.
Pro rok 1928 zmiňuje komunistický tisk okolo 800 stávek, z nichž se 600, které se konaly jen v druhé polovině roku, zúčastnilo 369.000 stávkujících. Pro celý rok 1928 tedy můžeme přijmout jako předpoklad celkového počtu stávkujících číslo mezi 400.000 a 450.000 stávkujícími. Pro rok 1929 stejný tisk udává 1200 stávek s přibližně stejným počtem stávkujících jako v roce 1928.
Ve srovnání s předcházejícím rokem zde tedy není zvýšení. Počet stávkujících roku 1928 a dokonce i roku 1929 je přibližně dvakrát tak velký jako v roce 1925. Je přibližně stejný jako v roce 1927. Je třiapůlkrát menší než v roce 1920.
Jak, jsme již řekli, tato čísla si nenárokují absolutní přesnost, ale stačí pro určení dynamiky hnutí. Po vrcholu stávek v letech 1919-1920 křivka klesala až do roku 1923. V letech 1928 a 1929 zaznamenáváme jistý a současně citelný nárůst stávkového hnutí, založený, jak lze snadno pochopit (a bude to ukázáno níže) na rozmachu průmyslu, který doprovázel stabilizaci franku.
Můžeme se vší jistotou říct, že období 1919-1927 jaksi tvoří v životě francouzského proletariátu cyklus částečně uzavírající jak prudký rozmach dělnického hnutí bezprostředně po válce, tak jeho porážky a pokles, pokles zvlášť živý po zhroucení roku 1923 v Německu. Ve své nejobecnější formě je tento cyklus charakteristický nejen pro Francii, ale pro celou Evropu; a do značné míry pro celý svět. To, co je charakteristické pro Francii jako takovou, je poměrně mírné rozpětí oscilací mezi extrémy cyklu: vítězná Francie neprošla skutečně revoluční krizí. V rytmu francouzského stávkového hnutí měly gigantické události, které se odehrály v Rusku, Německu, Anglii a dalších zemích, jen slabou ozvěnu.
Stejné tendence stávkového hnutí francouzských dělníků jsou ještě popsány jinými čísly. Počet stávkujících a počet průměrně prostávkovaných dnů počínaje rokem 1922 rychle klesal. Roku 1921 stávkovalo v každé stávce průměrně 800 dělníků a více než 14.000 dní. Roku 1925 byl již průměr méně než 300 dělníků a něco nad 2000 dnů. Můžeme předpokládat, že se v letech 1926-1927 tyto průměry v žádném případě nezvyšovaly. Roku 1928 do každé stávky vstoupilo okolo 400 dělníků.
Ukažme ještě další důležitý ukazatel, který budeme potřebovat později. V letech po válce patřilo první místo mezi stávkujícími především horníkům a kovodělníkům, pracujícím v dopravě. V posledních letech patří první místo textilním dělníkům a obecně tomu, co se nazývá lehkým průmyslem.
Co říkají statistické údaje stávek?
Potvrzují tezi o radikalizaci mas nebo ji vyvracejí? Především, odpovíme, vycházejí z oblasti abstrakce, kde Monmousseau říká: ano, zatímco Chambelland říká: ne, bez vymezení toho, co rozumíme radikalizací. Výše uvedená čísla týkající se stávkového boje jsou nepochybným projevem jistých přesunů, které působí v dělnické třídě. Současně udávají velice důležité zhodnocení kvantity a kvality těchto hnutí. Ukazují obecnou dynamiku pokroku a do jisté míry dovolují předvídat, co bude zítra, nebo přesněji, varianty zítřka.
Především řekněme, že čísla pro roky 1928-1929 popisují vzhledem k předcházejícímu období jakýsi začátek nového cyklu v životě francouzského proletariátu. Opravňují předpoklad, že v masách působily a působí hluboké molekulární procesy, jejichž výsledkem je, že netečnost k oslabení – která se zatím vztahuje jen na ekonomický boj – začíná mizet.
Nicméně stejná čísla ukazují, že vývoj stávkového hnutí je ještě velmi skrovný a vůbec nevyvolávají dojem prudké záplavy, který by opravňoval usuzovat na revoluční období, ba co víc, předrevoluční období. Především se nedá pozorovat rozdíl mezi lety 1928 a 1929. V první řadě stávkového hnutí figurují, jak bylo řečeno výše, podniky lehkého průmyslu. Chambelland z této skutečnosti vyvozuje mocný argument proti všeobecné „radikalizaci“. Jiná věc by byla, říká, kdyby stávky zahrnovaly velké podniky v klíčových odvětvích, v hutnictví nebo v chemické výrobě. Jinými slovy, „radikalizace“ se zde představuje jako spadlá z nebe. Ve skutečnosti čísla svědčí nejen o tom, že boj proletariátu vstoupil do nového cyklu, ale také že tento cyklus nemohl dnes projít více než svými prvními etapami. Po porážkách a skomírání hnutí nemohla obnova v nepřítomnosti velkých událostí ve skutečnosti začít jinak než na periferii průmyslu, tedy v lehkém průmyslu, v druhotných odvětvích, v méně důležitých podnicích. Přesun stávkového hnutí do hutnictví, strojírenství a dopravy by představoval jeho přechod do vyššího stádia a nenaznačoval by už jen příznaky počínajícího vývoje, ale skutečnost radikální změny ve stavu mysli dělnické třídy. Tam ještě nejsme. Bylo by však absurdní zavírat oči před prvním stádiem hnutí prostě proto, že se druhé, třetí či čtvrté ještě nekonalo. I těhotenství na začátku druhého měsíce není o nic méně těhotenstvím. Chtít jej popohnat by vyústilo v potrat. Ale ke stejnému výsledku může dojít, pokud jej budeme chtít ignorovat. Je však třeba k tomuto podobenství dodat, že ve společenské oblasti jsou termíny daleko méně jisté než v oblasti biologie.
Fakta a fráze
Když zkoumáme otázku radikalizace mas, nesmíme ani na chvíli zapomínat, že proletariát dosáhne stejnorodosti jen v obdobích největšího revolučního rozkvětu; v obvyklých podmínkách kapitalistické společnosti proletariát vůbec není stejnorodý, různorodost jeho společenských vrstev se nejjasněji projeví přesně při obratech cesty. Nejvykořisťovanější, nejméně kvalifikované nebo nejvíce politicky zaostalé vrstvy proletariátu jsou často těmi prvními, které vyjdou do boje, a často jsou těmi prvními, které jej opustí v případě zvratu. V nové etapě je nepochybně obecně jednodušší vtáhnout do hnutí skupiny dělníků, kteří v předchozí etapě neutrpěli porážky, protože se ještě neúčastnili velkých bitev. V jedné nebo v druhé formě lze tyto jevy pozorovat také ve Francii.
Nerozhodnost organizovaných dělníků, na kterou poukazuje sám oficiální komunistický tisk, svědčí o tom samém. Organizovaní mají efektivně příliš silně vyvinutá centra paměti. Jak se cítí být nepatrnou částí proletariátu, mají organizovaní často sklon hrát konzervativní úlohu. To zjevně není argument proti organizaci, ale proti její slabosti a proti odborářským vůdcům jako je Monmousseau, kteří nechápou podstatu odborové organizace a nejsou jí schopni zajistit místo, které jí v dělnické třídě patří. V každém případě ale úloha předvoje, kterou hrají ve stávkovém hnutí neorganizovaní, svědčí o tom, že se ani na okamžik nejedná o revoluční boj, ale o boj korporativně ekonomický, a navíc o jeho primitivní projevy.
V tom samém smyslu svědčí důležitá úloha, kterou ve stávkovém hnutí hrají zahraniční dělníci, kteří – mimochodem – dříve měli ve Francii úlohu do určité míry podobnou úloze černochů ve Spojených státech. Zde se však jedná o budoucnost. V nynější hodině je úloha, kterou hrají ve stávkách cizinci, kteří často neumějí francouzsky, dalším důkazem, že se nejedná o politický boj, ale o korporativní boj, jemuž dala podnět změna ekonomické konjunktury.
I co se týče čistě ekonomické oblasti, nelze mluvit tak, jako to dělají Monmousseau a spol., o ofenzivním charakteru boje. Tento obrat zakládají na skutečnosti, že se velké množství stávek koná za nic méně než za zvýšení mezd. Tito hlubokomyslní vůdci zapomínají, že je tento požadavek dělníkům vnucen částečně růstem cen základních produktů a částečně zesílením psychologického vykořisťování pracujících následkem nových průmyslových metod (racionalizace). Dělník je nucen požadovat zvýšení nominální mzdy, aby bránil svou včerejší životní úroveň. Tyto stávky nemohou mít ofenzivní charakter z pohledu slučitelnosti s kapitalismem. Z pohledu odborářské politiky mají přísně obranný charakter. Avšak Monmousseau a spol. si myslí, že mají právo být odboráři k ničemu, pod záminkou, že jsou, promiňte mi ten výraz, revolučními vůdci. Křikem o ofenzivním, politickém a revolučním charakteru čistě obranných ekonomických stávek ovšem povahu těchto stávek nezmění a ani o milimetr nezvětší jejich význam, ale naopak nemohou dát lepší zbraň zaměstnavatelům a vládám proti odporu dělníků.
Věci se nikterak nezlepší, když naši vůdci budou tvrdit, že na sebe stávky berou tak říkajíc „politický“ charakter kvůli aktivní úloze, kterou hraje policie. Krásný argument! Bití stávkujících policií je označováno za revoluční ofenzívu dělníků! Dějiny Francie byly svědkem více než jednoho střílení do dělníků při čistě ekonomických stávkách. Ve Spojených státech je krvavé potlačení stávky pravidlem. Vedou američtí dělníci o to revolučnější boj? Pouze křiklouni, kteří nevědomky hrají hru zaměstnavatelů a jejich policie to mohou ztotožňovat s politickorevoluční ofenzívou dělnických mas.
Když Generální rada britských odborů popisovala revoluční stávku roku 1926 jako pokojnou manifestaci, věděla, co dělá: byla to v podstatě úmyslná zrada. Když Monmousseau a spol. popisují rozptýlené ekonomické stávky jako revoluční ofenzívu proti buržoasnímu státu, nikdo je nebude obviňovat z vědomé zrady: je sotva pravděpodobné, že by tito lidé obecně byli schopní jednat s uvážením. Ale dělníci tím na tom nejsou lépe.
V druhém článku uvidíme, jak naši ohromně revoluční hrdinové činí ještě další služby zaměstnavatelům tím, že ignorují rozkvět průmyslu a obchodu, snižují jeho význam, tedy zlehčují zisky kapitalistů, a tak podemílají ekonomický boj pracujících.
To vše, pochopitelně, pro slávu „třetího období“!
II. Konjunkturní krize a revoluční krize kapitalismu
Na V. sjezdu CGTU pronesl A. Vassart[6] proti Chambellandovi velký projev, který byl potom upraven do brožury s předmluvou Jeana Brécota[7]. Ve svém projevu-brožuře se Vassart pokouší bránit revoluční perspektivu proti perspektivě reformistické. V tomto má zcela naši sympatii. Ale běda! Brání revoluční perspektivu argumenty, které nemohou prospět nikomu jinému než reformistům.
Jeho projev obsahuje řadu zhoubných teoretických a praktických chyb. Člověk může opáčit, že špatných projevů není málo a že se Vassart může ještě mnoho naučit. Sám bych tomu rád věřil. Věci se však zkomplikovaly, když byl projev upraven do propagandistické brožury s posilou předmluvy Jeana Brécota, který je přinejmenším Monmousseaův bratranec, a to dalo této brožuře dojem programu. Skutečnost, že nejen autor, ale i redaktor, nezaznamenali při přípravě projevu určeného k vydání do očí bijící chyby, které obsahuje, svědčí o truchlivém stavu teoretické úrovně současných vůdců francouzského komunismu. Jean Brécot neúnavně hřmí proti marxistické opozici. Jak ale ukážeme za chvíli, měl by se nutně naučit abecedu. Jak Marx jednou řekl Weitlingovi[8], vedení dělnického hnutí si nepřivykne neznalosti.
Chambelland na sjezdu vyjádřil názor, které rozhodně nespočívá na ničem jiném než na reformistických sklonech řečníka, že stabilizace kapitalismu se udrží ještě 30-40 let. Jinými slovy, ani nová generace proletariátu, která ještě dělá své první kroky, nemůže počítat s revolučním dobytím moci. Chambelland neuvedl žádný vážný důvod ve prospěch této fantaskní lhůty. Neboť historická zkušenost posledních dvaceti let a teoretická analýza současné situace se zcela obrací proti Chambellandovým perspektivám.
Ale hleďme, jak jej Vassart vyvrací. To poslední především ukazuje, že i před válkou nemohl ekonomický systém existovat bez otřesů. "Od roku 1850 do roku 1910 proběhla přibližně každých 14 let krize způsobená kapitalistickým systémem." (str.14) A dále: "Pokud zde před válkou byly krize každých 14 let, je zde rozpor mezi touto skutečností a Chambellandovým tvrzením, který nepředvídá vážnou krizi dříve než za 40 let."(str.15)
Není těžké pochopit, že touto argumentací Vassart, který zaměňuje konjunkturní krize s revoluční krizí celého kapitalismu, jen posiluje Chambellandovo chybné stanovisko.
Překvapí především to, že byl konjunkturní cyklus stanoven na 14 let. Kde vzal Vassart ta čísla? Slyšíme je poprvé. A jak to, že Jean Brécot, který nám dal poučení s takovou autoritou (tak říkajíc s takovou autoritou jako samotný Monmousseau), nezaznamenal tuto hrubou chybu, zvlášť v této otázce, která má bezprostřední a zásadní význam pro odborové hnutí?
Před válkou každý odborář věděl, že krize nebo alespoň ekonomické recese se opakují každých 7 až 8 let. Pokud člověk bude uvažovat dobré období za poslední století a půl, konstatuje, že od jedné krize ke druhé neuplynulo víc než 11 let. Co se týče průměrné délky cyklu, má okolo 8 a půl roku. Jinak nemá tempo konjunktury sklon se zpomalovat, ale zrychlovat, jak ukázalo období před válkou, což je spojeno s častějším obnovováním technického náčiní. V letech po válce mělo kolísání konjunktury nepravidelný charakter, který byl přesto doprovázen tím, že se krize opakovaly častěji než před válkou. Jak mohou francouzští odboráři v první řadě ignorovat tyto základní skutečnosti, a zvlášť jak je možné vést stávkové hnutí bez toho, že by měl člověk před očima skutečné tabulky změny ekonomických konjunktur? Tuto otázku musí každý vážný komunista klást vůdcům CGTU a v první řadě Monmousseauovi - přímo.
To byla praktická stránka. Situace není lepší, pokud ji uvažujeme z hlediska metodologie. Co ve skutečnosti ukázal Vassart? Že kapitalistický vývoj je obecně nepochopitelný bez rozporů v konjunktuře: ty existovaly před válkou a budou existovat i v budoucnu. To je společné místo, které pravděpodobně nebude ani Chambelland zpochybňovat. Žádná revoluční perspektiva z toho ale ještě neplyne. Spíše naopak: pokud za posledních 150 let kapitalismus prošel 18 krizemi, není důvod se domnívat, že se musí zhroutit při devatenácté nebo dvacáté. Ve skutečnosti hrají konjunkturní cykly v životě kapitalismu stejnou úlohu jako cykly krevního oběhu v životě organismu. Z periodického charakteru krizí vyplývá nevyhnutelnost revoluce stejně tak málo jako z rytmického charakteru pulsu vyplývá nevyhnutelnost smrti.
Na III. Kongresu Komunistické internacionály (1921) tehdejší ultraleví (Bucharin[9], Zinověv[10], Radek[11], Thälmann[12], Thalheimer[13], Pepper[14], Bela Kun[15] a další) tvrdili, že kapitalismus již nezažije rozmach průmyslu, protože vstoupil do posledního ("třetího"?) období, ze kterého projde ze dna permanentní krize až do revoluce. Okolo této otázky se na třetím kongresu rozvinul vážný ideologický boj. Má zpráva se do značné míry věnovala vysvětlení myšlenky, že i v epoše imperialismus stále platí zákony, které určují střídání průmyslových cyklů, a že konjunkturní oscilace budou kapitalismu obecně vlastní, dokud bude existovat na světě: tep přestává až ve chvíli smrti. Avšak podle charakteru tepu, spolu s ostatními symptomy, pozná doktor, jestli je organismus, který má před sebou silný nebo slabý, zdravý nebo nemocný (ovšem, nemluvím o Doktorech Monmousseauovy školy).
Jenže Vassart se pokouší dokázat nevyhnutelnost a blízkost revoluce na základě skutečnosti, že se krize a období rozmachu obecně střídají každých 14 let.
Vassart by se snadno vyhnul těmto hrubým chybám, pokud by studoval jen zprávu a debaty věnované na III. Kongresu Komunistické internacionály této otázce. Ale běda! Zásadní dokumenty čtyřech prvních kongresů konaných tehdy, kdy Komunistická internacionála bojovala za skutečnou marxistickou myšlenku, jsou dnes zakázaným čtením. Pro novou generaci vůdců začíná historie marxistického myšlení V. kongresem, dokonce přesněji X. schůzí Výkonného výboru Komunistické internacionály. V mechanickém ničení teoretické tradice spočívá jeden z hlavních zločinů slepého a zabedněného byrokratického aparátu.
Ekonomická konjunktura a radikalizace mas
Pokud Vassart ignoruje mechanismus průmyslových cyklů a nechápe vzájemnou závislost, která je mezi konjunkturními krizemi a revoluční krizí celého kapitalistického systému, dialektický vztah, který existuje mezi ekonomickou konjunkturou a bojem dělnické třídy, mu není méně nejasný. Vassart si tuto závislost představuje stejně mechanickým způsobem jako jeho protivník Chambelland, i když oba docházejí k závěrům diametrálně odlišným a ostatně stejně chybným.
Chambelland tvrdí: "Radikalizace mas, to je určitý druh barometru, který umožňuje hodnotit stav kapitalismu v zemi. Pokud se kapitalismus nachází v úpadku, masy jsou silně radikalizovány."(str.23) Chambelland z toho vyvozuje, že ve chvíli, kdy stávky zahrnují jen periferii, dělníci v hutnictví a v chemickém průmyslu jsou jimi málo dotčeni, není kapitalismus ještě v úpadku a má před sebou ještě 14 let rozvoje.
Co na to odpoví Vassart? "[Chambelland] nevidí větší radikalizaci, protože nevidí nové metody vykořisťování." Vassart oprašuje všemi způsoby myšlenku, že pokud připustíme zhoršení vykořišťování a pokud chápeme, že se toto zhoršení vykořisťování ještě rozvine, je tu "cosi, co nutí odpovědět kladně na otázku radikalizace mas." (str.31)
Když člověk čte tuto polemiku, připadá mu to, jako kdyby se dva muži se zavázanýma očima chtěli navzájem chytit. Není pravda, že krize, vždy a za jakýchkoli podmínek, radikalizuje masy. Příklad: Itálie, Španělsko, Balkán atd. Není pravda, že radikalismus dělnické třídy nevyhnutelně souvisí s obdobím úpadku kapitalismu. Příklad: chartismus v Anglii atd. Chambelland i Vassart jeden jako druhý přehlížejí živoucí historii dělnického hnutí ve jménu bezduchých schémat. Stejně chybný je závěr Chambellanda: neboť není možné vyvozovat negaci radikalizace, která začíná, ze skutečnosti, že stávky ještě nezahrnují hlavní masu francouzských dělníků; naopak, člověk může a musí odvodit konkrétní zhodnocení rozsahu, hloubky a intenzity této radikalizace. Chambelland jí zjevně zamýšlí věřit, až obsáhne celou dělnickou třídu. Jenže dělnická třída nepotřebuje takové vůdce, kteří chtějí být především vydržováni. Je nutné rozlišovat první příznaky, které jsou v tuto chvíli rozšířeny jen v ekonomické oblasti, přizpůsobit jim taktiku a pozorně sledovat vývoj procesu. Současně člověk nesmí ani na chvíli ztrácet ze zřetele obecný charakter naší epochy, který už více než jednou ukázal a ještě ukáže, že mezi prvními příznaky pohybu a bouřlivého nadšení, které tvoří revoluční situaci není třeba čtrnáct let, ale možná pětkrát nebo desetkrát méně.
Vassart z toho nevychází lépe. Stanovuje prostě mechanickou rovnoběžnost vykořisťování a radikalizace. Jak člověk může popírat radikalizaci mas, píše rozhořčený Vassart, když se vykořisťování den ode dne zvyšuje. To je dětinská metafyzika, veskrze inspirovaná Bucharinem. Radikalizaci je potřeba dokázat fakty, ne domněnkami. Vassartův argument můžeme snadno obrátit v opačném smyslu. Stačí si položit tuto otázku: jak mohou kapitalisté den ode dne zvyšovat vykořisťování, pokud zde existuje radikalizace? Přesně nedostatek bojovnosti mas umožňuje zvyšovat vykořisťování. Jistě, takové uvažování, by bylo bez okolků blíž životu než Vassartova konstrukce.
Neštěstí je, že zvýšení vykořisťování nemá za všech podmínek za následek větší bojovnost proletariátu. Tak v konjunktuře, v období vývoje, nezaměstnanosti, především po prohraných bitvách nehrozí zvyšování vykořisťování radikalizací mas, ale naopak depresí, útěkem, rozkladem. Například co jsme viděli u anglických horníků po stávce v roce 1926. To, co jsme viděli v ještě větším rozsahu v Rusku, když se průmyslová krize roku 1907 přidala k rozdrcení revoluce z roku 1905. Pokud v posledních letech vyústilo zvýšení vykořisťování ve Francii v určitý rozvoj stávkového hnutí je to proto, že mu příznivou půdu vytvořil rozvoj ekonomické konjunktury a ne její úpadek.
Falešní revolucionáři se bojí ekonomického procesu
Čili, "ultraleví" oportunisté, kteří vedou Komunistickou internacionálu, se obávají období rozmachu jako ekonomické "kontrarevoluce". Jejich radikalismus se opírá o křehký pilíř. Další pokrok průmyslové konjunktury přináší v prvé řadě smrtelnou ránu hloupé teorii "třetího a posledního období". Tito lidé nevyvozují revoluční perspektivy ze skutečného procesu rozporů, ale z falešných schémat. A z toho plynou jejich fatální taktické chyby.
Může se zdát neuvěřitelné, že na kongresu Sjednocených odborů Francie, měli oficiální řečníci na srdci především den ze dne mizernější situaci francouzského kapitalismu. Ve stejnou dobu, kdy francouzští stalinisté neslýchaně přeháněli současný rozsah stávkového hnutí, popisovali francouzské hospodářství takovým způsobem, který bere veškerou naději na korporativní stávkový boj v budoucnu. Vassart byl do počtu. To mimochodem protože má pověrečný strach z průmyslového rozvoje, Vassart s Monmousseauem ztotožňoval krizi kapitalismu s konjunkturní krizí a s Chambellandem byl tehdy toho názoru, že rozmach konjunktury může odložit revoluci na mnoho let. Na stranách 21-24 své brožury ukazuje, že současné oživení průmyslu ve Francii je "umělé" a "přechodné" (str. 24). Na prosincovém národním výboru Richetta popsal francouzský textilní průmyslu jako by se už nacházel ve stavu krize. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by stávkové hnutí, které v tuto chvíli tvoří jedinečný projev radikalizace, ekonomický základ, nebo by ho brzy ztratilo. Přinejmenším Vassart a Richetta v předstihu dodali představitelům kapitalismu neocenitelné argumenty proti ekonomickým ústupkům dělníkům, a co je důležitější, poskytli rozhodující argumenty reformistům proti ekonomickým stávkám, neboť člověk musí dobře chápat, že v žádném případě nelze z perspektivy chronické krize vyvodit perspektivu rostoucích ekonomických bitev.
Je možné, že tito odboráři naneštěstí nesledují ekonomický tisk? Nepochybně říkají, že tyto noviny kapitálu jsou záměřně výkladní skříní optimismu. Chápeme ale dobře, že se v našem smyslu nejedná o úvodníky. Každý den, každý měsíc tisk publikuje kurz burzy, bilanci bank, průmyslových a obchodních podniků, železnic. V tomto ohledu už byla některá data podána ve Vérité číslo 12.[16] Nejčerstvější data jen potvrzují vzestupnou tendenci francouzského hospodářství. Poslední ekonomická příloha le Temps (9. ledna), která se mi dostala do rukou, přináší například zprávu čtenou na valné hromadě Hutí a oceláren severu a východu. Přejdeme to, co si M. Cuvelette myslí o filosofii "třetího období", a nemusí nás to moc zajímat. Na oplátku však tento pán umí velmi dobře počítat zisk a rozdělovat dividendy. Cuvelette bilancuje poslední rok následující větou: "situace vnitřního obchodu byla zvlášť uspokojivá". Tato věta nemá nic společného s platonickým optimismem, neboť je podpořena 40 frankovou dividendou na akcii namísto 25 frankové z minulého roku. Klademe otázku: má tato skutečnost význam pro ekonomický život pracujících v kovoprůmyslu, nebo nemá? Zdálo by se, že má. Ale běda! Za Cuvelettem vidíme postavy Vassarta nebo Brécota či dokonce samotného Monmousseaua a slyšíme je říkat: "nevěřte slovům tohoto kapitalistického optimisty, který ignoruje, že jsme až po uši ve třetím období!" Není jasné, že pokud dělník udělá tu chybu, že bude věřit v této otázce Monmousseauovi více než Cuvelettovi, musí dojít k závěru, že ztrácí pevný základ pro vítězný ekonomický boj, k většímu důvodu k ofenzivnímu boji?
Monmousseauova škola - pokud bychom měli školou nazývat zařízení, kde si lidé odvykají myslet, číst a psát - má strach z ekonomického rozkvětu. Je však třeba říct zcela jasně, že pro francouzskou dělnickou třídu, která v nejméně dvou opakováních během války a po válce obnovila svoje sociální složení; která tak do svých řad zahrnula nesmírné množství mladých lidí, žen, cizinců a která ještě zdaleka nepřetavila tuto lidskou substanci ve své peci - pro francouzskou dělnickou třídu vytváří další vývoj průmyslového rozkvětu s ničím nesrovnatelnou školu, stmeluje její řady, ukazuje jejím zaostalejším vrstvám jejich důležitost a jejich roli v mechanice kapitalismu a díky tomu povznáší na novou úroveň uvědomění, které dělnická třída měla sama o sobě. Dva či tři roky, nebo dokonce rok velkého a vítězného ekonomického boje přetvoří proletariát. A po správném využití hospodářského rozkvětu může dát konjunkturní krize vážný popud ke skutečné radikalizaci mas.
Současně člověk nesmí zapomínat na to, že války a revoluce v naší epoše nevyplývají z konjunkturních krizí, ale z rozporu mezi vývojem výrobních sil na jedné straně a buržoasním vlastnictvím a národním státem na straně druhé, který dospěl do extrémní akutnosti. Imperialistická válka a Říjnová revoluce už ukázaly intenzitu těchto rozporů. Nová úloha Ameriky je ještě prohloubila. Čili, čím důležitější charakter na sebe bere vývoj výrobních sil v té či oné zemi, tím více se nový rozkvět uzavře do zásadních rozporů světového hospodářství a tím prudší bude reakce - ekonomická, politická, vnitřní, vnější. Významný rozkvět průmyslu v každém případě nebude pro francouzský komunismus nepříjemností, ale nesmírnou výhodou při vytváření mocného odrazového můstku od stávek k politické ofenzívě. Závěrem: revoluční situace nechybí. Chybět by ale naopak mohla schopnost je využít.
Můžeme však považovat další vzestupný vývoj francouzské hospodářské konjunktury za jistý? Nechceme to potvrdit, jsou možné různé eventuality. V každém případě to nezáleží na nás. Avšak to, co na nás záleží a čeho jsme se zdrželi, je nezavírat oči před skutečností ve jménu žalostných schémat, ale brát ekonomický vývoj takový, jaký prakticky je, a určovat odborovou taktiku založenou na skutečných faktech. Mluvíme o druhu taktiky, kterou oddělujeme od strategie, která ovšem není určena změnami konjunktury, ale základními tendencemi vývoje. Neboť jestliže je taktika podřízená strategii, pak se strategie na druhou stranu nemůže uskutečnit jinak než skrze taktiku.
V Komunistické internacionále stejně jako v Rudé odborové internacionále, je taktika založena na momentálním kličkování a strategie na mechanice kličkování. Proto předvoj proletariátu trpí porážku za porážkou.
III. Jaké jsou příznaky politické radikalizace mas?
Otázka radikalizace mas se však neomezuje pouze na stávkové hnutí. Kde v ní je politický boj? A především: kde je počet členů a vliv komunistické strany?
Je pozoruhodné, že když mluví o radikalizaci, přehlížejí oficiální vůdci s děsivou lehkostí otázku své vlastní strany. Přesto je fakt, že od roku 1925 počet členů strany rok od roku klesal; roku 1925 to bylo 83.000 členů; roku 1926 65.000; roku 1927 56.000; roku 1929 35.000. Pro předcházející roky jsme použili oficiální čísla podaná tajemníkem Internacionály Pjatnickým[17], pro rok 1929 čísla poskytnutá Sémardem[18]. Ať už si člověk o těchto počtech, jistě velmi zveličených, myslí cokoliv, není tím o nic méně pravda, že ve svém celku zcela jasně odrážejí křivku úpadku strany: za pět let počet členů klesl na méně než polovinu.
Říká se, že kvalita je lepší než kvantita a že nyní zůstávají ve straně jen a jen absolutně přesvědčení komunisté. Připusťme to. Ale otázka tak nestojí. Proces radikalizace mas nijak nemůže být vyjádřen izolací kádrů, ale naopak přílivem přesvědčených a napůl přesvědčených členů do strany a přeměnou těch napůl přesvědčených v přesvědčené. Smířit politickou radikalizaci mas se systematickým zmenšováním počtu členů strany je možné jen v tom případě, pokud se člověk domnívá, že je strana v životě dělnické třídy - jako páté kolo u vozu. Fakta jsou silnější než slova: nejen v letech 1925-1927, kdy stávková vlna klesala, ale i v průběhu posledních dvou let, kdy počet stávek vzrostl, pozorujeme pokračující úpadek strany.
Na tomto místě nás početní hlasatelé oficiálního komunismu přebijí poukazem na "disproporci" mezi početní velikostí strany a jejím vlivem. Taková je nyní obecná fráze Komunistické internacionály vymyšlená chytráky pro prosťáčky. Tato svatá formule však nejen nic nevyjasňuje, ale známým způsobem dokonce celou věc zhoršuje. Zkoumání dělnického hnutí svědčí o tom, že rozdíl mezi rozsahem organizace a rozsahem vlivu strany - při dalších podmínkách stejných - je tím těžší, čím méně revoluční, čili čím více "parlamentní" charakter má daná strana. Oportunismus se mnohem snáze než marxismus opírá o rozptýlené masy. To je vidět konkrétně ze srovnání socialistické a komunistické strany.
V předvečer parlamentních voleb roku 1924 předsednictvo VVKI ve zvláštní výzvě francouzské komunistické straně prohlásilo socialistickou stranu Francie za "neexistující". Výzva náležela lehkomyslnému Lozovskému[19]. Zbytečně jsem protestoval dopisem předsednictvu proti tomuto lehkomyslnému hodnocení, vysvětlujíc, že reformistická parlamentní strana si může zachovat docela široký vliv i při slabé organizaci a dokonce i při slabém tisku. Bylo to přičteno mému "pesimismu". Výsledky voleb roku 1924, stejně jako další běh vývoje samo sebou nelenily a shodily optimistickou lehkomyslnost Zinověva-Lozovského.
Systematický růst "disproporce" při poklesu počtu organizovaných komunistů by následně nemohl znamenat nic jiného, než že se francouzská komunistická strana mění v parlamentní a municipální. Že tento proces do určité míry poslední roky probíhal, o tom nesporně svědčí nedávné "municipální" skandály, za kterými, jak je třeba se obávat, ještě budou následovat "parlamentní" skandály. Nicméně rozdíl mezi komunistickou stranou, v tom smyslu, jaká je, a socialistickou agenturou buržoasie zůstává obrovský. Hlasatelé vedení prostě roznášejí o francouzské komunistické straně klevety, když rozhlašují nějakou velkou disproporci mezi počtem jejích členů a jejím vlivem. Není těžké ukázat, že se politický vliv komunismu - běda! - za posledních pět let zvýšil velmi málo.
Pro marxisty není tajemstvím, že parlamentní volby a volby do obecních zastupitelstev jsou krajně pokřivené, a vždy na úkor revolučních tendencí, jelikož pokřivují náladu utlačovaných mas. Nicméně dynamika politického vývoje nachází svůj odraz i v parlamentních volbách: to je jeden z důvodů, proč my, marxisté, přijímáme aktivní účast v parlamentním i municipálním boji. O čem svědčí čísla volebních statistik?
V parlamentních volbách roku 1924 získala komunistická strana 875.000 hlasů, o málo méně než 10% všech hlasujících. Ve volbách roku 1928 strana získala něco přes milion hlasů (1064 tisíc), což tvořilo 11,3% hlasů. Tímto způsobem se za čtyři roky podíl strany na volebním koláči země zvětšil o 1,3%. Pokud by tento proces šel tímto tempem i nadále, mohla by se Chambellandova perspektiva 30-40 let "sociálního smíru" ukázat nadmíru revoluční.
Socialistická strana, "neexistující" (podle Zinověva-Lozovského) už v roce 1924, získala v roce 1928 téměř 1,700.000 hlasů, více než 18% z celkového počtu, neboli jedenapůlkrát víc než komunisté.
Výsledky voleb do obecních zastupitelstev málo změní tento celkový obrázek. V některých průmyslových centrech (Paříž, sever) bezpochyby nastal přesun hlasů od socialistů ke komunistům. Tak v Paříži vzrostl počet komunistických hlasů za čtyři roky (1925-1929) z 18,9% na 21,8%, tj. o 3%, zatímco podíl socialistických hlasů klesl z 22,4% na 18,1%, tj. o 4%. Symptomatický význam takového druhu faktů je nesporný, ale mají jen místní charakter a především jsou silně zkompromitované tím antirevolučním "municipalismem", jehož ztělesněním je Louis Sellier[20] a jemu podobní maloburžoové. Obecně volby do obecních zastupitelstev, přicházející rok po parlamentních volbách, nepřinesly podstatné změny výsledků.
Další ukazatele politického života také, v menší míře, vcelku hovoří proti předčasným tvrzením o případné politické radikalizaci mas. Náklad l´Humanité, alespoň co víme, se za poslední dva roky nezvýšil. Peněžní sbírky ve prospěch l´Humanité jsou bezpochyby příjemnou skutečností. Myslím však, že by se takové sbírky, při demonstrativním útoku reakce na noviny, konaly i před jedním, dvěma nebo třemi lety.
Prvního srpna - na to nesmíme ani na minutu zapomínat - se strana ukázala být neschopnou mobilizovat nejen tu část proletariátu, která pro ni hlasovala, ale ani všechny odborově organizované pracující. V Paříži, podle bezpochyby zveličeného počítání l´Humanité, se demonstrace 1. srpna účastnilo okolo 50.000 dělníků, tj. méně než polovina odborářů. V provinciích si věc stála nesrovnatelně hůř. Tato skutečnost svědčí mimochodem o tom, že vedoucí úloha politbyra mezi sjednocenými funkcionáři ještě docela neznamená vedoucí úlohu strany mezi odborově organizovanými pracujícími. A ti přece tvoří jen malý zlomek třídy. Jestli je revoluční vzestup tak nespornou skutečností, tak jakou má cenu stranické vedení, které v akutní chvíli sovětsko-čínského konfliktu nemohlo přivést na antimilitaristickou demonstraci ani čtvrtinu (přesněji řečeno ani desetinu) svých voličů v zemi. Nikdo nežádá od komunistické strany nemožné. Třídu nelze znásilňovat. To, co dalo manifestaci z 1. srpna charakter přímého krachu, byla monstrózní "disproporce" mezi vítězným křikem vedení a skutečnou odezvou mas.
Co se týče odborové organizace, ta podle oficiálních čísel s jednoročním zpožděním kopírovala úpadek strany. Roku 1926 sjednocená konfederace napočítala 475.000 členů, roku 1927 - 452.000, roku 1928 - 375.000. Úbytek 100.000 členů odborů při růstu stávkového boje v zemi představuje nesporný důkaz toho, že sjednocená konfederace (CGTU) neodráží základní procesy v oblasti korporativně-ekonomického boje mas, ale jen jako větší stín strany prodělává s určitým zpožděním její úpadek.
To, co jsme uvedli v tomto náčrtu, dvojnásobně potvrzují závěry, které jsme a priori učinili v první stati z analýzy čísel stávkového boje ve Francii. Připomeňme je ještě jednou. Roky 1919-1920 byly kulminujícími roky proletářského boje ve Francii. Poté nastal odliv, který se v ekonomické oblasti po šesti letech začal měnit na nový, ještě velmi pomalý příliv; v politické oblasti odliv nebo stagnace trvá, alespoň v hlavní mase proletariátu, ještě nyní. Nesporným se tedy jeví probuzení aktivity významných vrstev proletariátu v oblasti ekonomického boje. Ale i tento proces probíhá ještě svým prvním stádiem, kdy se do boje pouští především podniky lehkého průmyslu, se zjevnou převahou neorganizovaných pracujících nad organizovanými a do značné míry vesměs zahraniční dělníci.
Popudem ke stávkovému boji se zdá být vzedmutí ekonomické konjunktury při současném zdražování života. Ve svých prvních stádiích není posílení korporativního boje obvykle doprovázeno revolučním vzedmutím. Není tomu tak ani teď. Naopak, ekonomický vzestup může na nějaký čas i oslabit politické zájmy pracujících, alespoň jejich významných vrstev.
Jestliže dále vezmeme v úvahu, že francouzský průmysl už dva roky prochází stádiem rozmachu; že o nezaměstnanosti není v hlavních odvětvích průmyslu ani řeči; a že v některých odvětvích pozorujeme dokonce ostrý nedostatek pracovních sil, není těžké přijít k závěru, že za těchto, pro odborářský boj výjimečně příznivých podmínek, musí být současný rozmach stávkového boje uznán velmi umírněným. Hlavními příznaky této umírněnosti se jeví: deprese, která v masách zůstala ještě z předcházejícího období, a pomalost samotného rozmachu průmyslu.
Jaké jsou nejbližší perspektivy?
Nehledě na rytmus změn konjunktury lze prakticky předvídat změnu fází cyklu jen velmi přibližně. To se týká předválečného kapitalismu, ale v současné epoše vzrostly obtíže předvídání konjunktury mnohonásobně. Světový trh ještě po otřesech války nedospěl k ustavení jednotné konjunktury, i když se k ní velmi přiblížil ve srovnání s prvními pěti lety po válce. Proto je dnes potřeba být při snaze vymezit pravidelné střídání světové konjunktury dvakrát tak opatrným.
V tuto chvíli se možnými jeví následující varianty:
1. Newyorská burzovní krize se ukáže být předstupněm obchodně průmyslové krize Spojených států, která už v nejbližších měsících dosáhne velké hloubky. Kapitalismus Spojených států bude nucen učinit rozhodující posun směrem k zahraničnímu trhu. Začíná epocha zuřivé konkurence. Americké výrobky si razí cestu za cenu nižší než je výrobní cena. Evropské výrobky ustupují před tímto bezuzdným náporem. Evropa vstupuje do krize po Spojených státech, zato však evropská krize je výjimečně ostrá.
2. Burzovní krach nevyvolá bezprostředně obchodně průmyslovou krizi, ale bude mít za následek dočasnou depresi. Rána burzovní spekulaci povede k pravdivějšímu vztahu mezi kursem cenných papírů a obchodně průmyslovou činností a i mezi ní a skutečnou kupní silou trhu. Po depresi a období přizpůsobení se obchodně průmyslová situace znovu pozvedne, i když ne tak prudce jako v předešlém období. Tato varianta není vyloučená. Rezervy amerického kapitalismu jsou velké. Neposlední místo mezi nimi zaujímá státní rozpočet (zakázky, podpora atp.)
3. Odliv prostředků od americké spekulace obohatí obchodně-průmyslovou činnost v Evropě. Další osud tohoto oživení bude zase záviset na čistě evropských i světových důvodech. Dokonce i v případě ostré ekonomické krize ve Spojených státech, se může v Evropě ještě po značnou dobu udržet rozmach, protože je nemyslitelné si představit, že by se kapitalismus Spojených států mohl během několika krátkých měsíců přeskupit pro rozhodný útok na světovém trhu.
4. Konečně, skutečný vývoj může projít mezi výše vytyčenými variantami a dát kolísající výslednici, přetínající křivku mdlými odchylkami nahoru či dolů.
Rozvoj dělnického, především stávkového, hnutí byl v celé historii kapitalismu úzce spojen s rozvojem konjunkturních cyklů. Nesmíme si ovšem toto spojení představovat mechanicky. Při významných okolnostech, vycházejících z přelomů obchodně-průmyslového cyklu (ostré změny světové hospodářské nebo politické situace, ostré společenské krize, války a revoluce), nenacházejí ve stávkové vlně svůj výraz běžné potřeby mas, vyvolané danou situací, ale jejich hlubší historické úkoly revolučního charakteru. Tak například neměly poválečné stávky ve Francii konjunkturní charakter, ale vyjadřovaly hlubokou krizi celé kapitalistické společnosti. Pokud pod zorným úhlem těchto kritérií přistoupíme k současnému stávkovému hnutí ve Francii, jeví se nám zatím především jako hnutí konjunkturního charakteru. Na dalším pohybu trhu, na střídání fází konjunktury, na jejich plnosti a intenzitě bude bezprostředně záviset postup a tempo dělnického hnutí. Tím nepřípustnější je v takovou přelomovou chvíli, jakou nyní zažíváme, vyhlašovat "třetí období" docela odděleně od skutečného chodu ekonomického života.
Není proč vysvětlovat, že i v případě obnovení příznivé situace v Americe a rozvoje obchodně-průmyslového rozmachu v Evropě, je nástup nové krize docela nevyhnutelný. Je možné nepochybovat o tom, že současní vůdci ve chvíli skutečného nástupu krize vyhlásí, že se jejich "předpověď" plně uskutečnila, že stabilizace kapitalismu dokázala svoji neudržitelnost a že třídní boj na sebe vzal ostřejší charakter. Je však jasné, že takové předpovědi jsou velmi laciné. Člověk, který by každý den předpovídal zatmění slunce, by se nakonec dočkal naplnění své předpovědi. Těžko však takového člověka nazveme seriózním astronomem. Úkolem komunistů není každý den předpovídat krize, revoluce a války, ale připravovat masy na války a revoluce, za střízlivého hodnocení situace, která se utváří mezi válkami a revolucemi. Je nutné předvídat nevyhnutelnost krize po rozmachu, je třeba upozorňovat na budoucí krizi masy. Připravit je na krizi je ale možné tím lépe, čím více masy pod správným vedením využijí období rozmachu.
Na nedávném (prosincovém) plénu národního výboru CGTU byly vyjádřeny také zcela zdravé myšlenky. Tak si Clavéri[21] a Dorel[22] stěžovali na to, že se minulý kongres CGTU (květen 1929) vyhnul otázce korporativních potřeb pracujících mas. Řečníci se však nezamýšleli nad tím, jak se mohlo stát, že se odborový kongres vyhnul tomu, co by mělo tvořit jeho první a nejnaléhavější úkol? Formou takzvané "sebekritiky" uvedení řečníci odsoudili tehdy sjednocené vedení ničivěji, než to kdy předtím udělala opozice.
I sám Dorel ale vnesl, pro větší věhlas "třetího období", nemalý zmatek týkající se otázky politického charakteru stávek. Dorel požaduje, aby revoluční odboráři, tj. komunisté - jiní revoluční odboráři nyní v podstatě nejsou - v průběhu jakékoli stávky odhalovali před dělníky závislost dílčích projevů vykořisťování na celém současném režimu, a následně i spojení mezi částečnými požadavky dělníků a úkoly proletářské revoluce. To je - pro marxistu všeobecně známý požadavek. Tím se však vůbec neurčuje charakter stávky jako takové. Politickou stávkou je třeba chápat ne stávku, ve které vedou komunisté politickou agitaci, ale takovou, ve které dělníci různých cechů a povolání vedou boj za určité politické cíle. Revoluční agitace na základě stávek je povinností komunistů v jakýchkoli podmínkách. Účast dělníků v politických, tj. v revolučních stávkách představuje jednu z nejostřejších forem boje a uskutečňuje se jen za výjimečných podmínek, které nemůže podle svého přání vyvolat ani strana, ani odbory.
Ztotožnění korporativních stávek s politickými vyvolá zmatek, který očividně brání odborářským vůdcům přistoupit k ekonomickým stávkám, jejich přípravě a k vypracování účelného programu dělnických požadavků.
Ještě horší je to s ekonomickou orientací. Filosofie "třetího období" vyžaduje za jakékoli situace stálou a bezprostřední ekonomickou krizi. Naši moudří odboráři proto zavírají oči před systematickým zlepšováním ekonomické situace ve Francii během posledních dvou let. Mezitím bez konkrétního zhodnocení situace opět nelze vypracovat správné požadavky a úspěšně za ně bojovat. Clavéri a Dorel by udělali lépe, kdyby promysleli otázku do konce.
Jestli bude ekonomický rozkvět ve Francii trvat ještě rok dva (což není vyloučeno), bude na pořadu dne především rozvoj a prohloubení ekonomického boje. Dokázat se přizpůsobit těmto podmínkám není jen úkolem odborů, ale i strany. Nestačí prohlašovat abstraktní právo komunismu na vedoucí úlohu; je třeba si ji dobýt ve skutečnosti, a přitom ne v rámci aparátu odborů, ale na poli třídního boje. Proti anarchistické a trade-unionistické formuli autonomie odborů musí strana postavit vážnou teoretickou a politickou pomoc odborům, ulehčení jim ve správné orientaci v otázkách ekonomického a politického vývoje a následně i ve vypracování správných požadavků a metod boje.
Nevyhnutelná změna rozkvětu na krizi změní úkoly, sebere půdu pod nohama úspěšnému ekonomickému boji. Už výše jsme řekli, že nástup krize se vší pravděpodobností bude pobídkou k politické aktivitě mas. Síla této pobídky bude bezprostředně záviset na dvou faktorech: na hloubce a délce trvání předcházejícího rozmachu a na ostrosti nastupující krize. Čím ostřejší a hlubší bude přelom, tím ostřejší bude reakce mas. Důvody pro to není těžké chápat. Silou setrvačnosti zažívají stávky obvykle největší rozmach v té chvíli, kdy ekonomický rozkvět začíná přecházet v depresi. Rozběhlí dělníci jakoby se ocitli před stěnou. Ekonomickými stávkami se toho dále mnoho dosáhnout nedá. Kapitalisté za počínající deprese snadno přistoupí k výluce. Je přirozené, že větší třídní uvědomění dělníků začíná hledat jiné cesty. Jaké konkrétně? To závisí nejen na konjunkturních podmínkách, ale i na všech okolnostech v zemi.
Pro tvrzení předem, že nejbližší konjunkturní krize vytvoří ve Francii bezprostředně revoluční situaci, nyní nejsou fakta. Při přičtení řady podmínek jdoucích za hranice konjunkturní krize je to plně možné. Co se toho týče, jsou možné zatím jen teoretické domněnky. Pozvedat dnes heslo generální politické stávky jako aktuální na tom základě, že budoucí krize může dotlačit masy na cestu revolučního boje, znamená snažit se zahnat dnešní hlad zítřejším obědem, který se navíc nemusí projevit ani zítra. Když Molotov[23] na X. plénu prohlásil, že generální stávka už prakticky přišla ve Francii na pořad dne, ještě jednou ukázal, že nezná ani Francii, ani pořad, ani den. Anarchisté a syndikalisté se nemálo vynasnažili, aby zkompromitovali samu myšlenku generální stávky ve Francii. Oficiální komunismus jde jakoby po téže cestě, když se snaží systematickou revoluční práci nahradit kozelcemi avanturismu.
Příliv politické aktivity mas, předtím než na sebe vezme rozhodnější formy, se může během určité a přitom delší doby odrážet ve větší návštěvnosti shromáždění, ve větším rozšíření komunistického tisku, v růstu počtu hlasů, ve zvětšení počtu členů strany atd. Může se vedení dříve čistě apriorně orientovat na budoucí tempo vývoje stůj co stůj? Ne, musí mít ruce rozvázané pro jedno i druhé tempo. Jen za těchto podmínek strana, pokud se neodkloní od revolučního směru, půjde stejným krokem s třídou.
* * *
Z důvodu výše rozvinutých názorů už slyším laskavý hlas plechového brebentění, obviňujícího mě z "ekonomismu" z jedné strany, z kapitalistického optimismu z druhé, a rozumí se samo sebou, že ze sociáldemokratické úchylky. Pro Molotovy vše, co nemohou chápat, tj. velmi mnoho, patří do oblasti sociáldemokratické úchylky, jako pro divochy 99/100 jevů světa patří do oblasti činnosti zlých duchů. Po Molotovech nás budou Sémard a Monmousseau poučovat ohledně toho, že otázka není vyčerpána výkyvy konjunktury, že existují ještě mnohé další faktory - například racionalizace a blížící se válka. Tito lidé mluví o "mnohých" faktorech tím ochotněji, jelikož nejsou schopni vysvětlit ani jeden z nich.
Bezpochyby, odpovíme jim, válka by zvrátila všechny perspektivy a odkryla by, tak říkajíc nový letopočet. Ale zaprvé, dnes ještě nevíme ani to, kdy válka přijde, ani kterými dveřmi přijde. Zadruhé, proto abychom vstoupili do války s otevřenýma očima, je nutné pozorně zkoumat všechny záhyby té cesty, která k ní vede. Válka nepadá z nebe. Otázka války a jejích termínů je těsně svázaná s otázkou procesů na světovém trhu.
IV. Umění orientace
Umění revolučního vedení je v první řadě umění správné politické orientace. Komunismus v každých podmínkách připravuje proletářský předvoj, a jeho prostřednictvím celou dělnickou třídu, na revoluční dobytí moci. Dělá to však různě v různých oblastech dělnického hnutí a v různých obdobích.
Jedním z nejdůležitějších prvků orientace je určení nálady mas, jejich aktivity a připravenosti k boji. Nálada mas však nepadá z nebe. Mění se vlivem zvláštních zákonů masové psychologie, které se dávají do pohybu působením objektivních společenských podmínek. Politické postavení tříd podléhá v určitých hranicích kvantitativnímu určení (náklad tisku, návštěvnost shromáždění, demonstrací, stávky, volby atd., atd.). Aby člověk chápal dynamiku procesu je nutné určit, na kterou stranu se mění nálada dělnické třídy a vlivem jakých příčin. Kombinací subjektivních údajů s objektivními je možné do určité míry získat perspektivu hnutí, tj. vědecky založenou předpověď, bez které není vážný revoluční boj vůbec myslitelný. Předpověď však v politice nemá charakter pevně daného schématu, ale pracovní hypotézy. Při orientaci boje na jednu nebo na druhou stranu je nezbytné pozorně sledovat změny objektivních a subjektivních prvků hnutí, aby člověk vnesl do taktiky patřičné opravy. Ačkoli skutečný vývoj boje nikdy plně neodpovídá prognóze, neosvobozuje nás to od nutnosti přistupovat k politickým předpovědím. Je jen nutné se přitom neopíjet hotovými schématy, ale neustále prověřovat kurs historického procesu a seznamovat se se všemi jeho údaji.
Centrismus vládnoucí nyní v Kominterně jako přechodný, ideově parazitický proud je v samé své podstatě neschopen dějinné prognózy. V sovětské republice centrismus získal převahu v podmínkách reakce proti Říjnu, na sestupu revoluce, kdy jeho předností byly empirismus a eklektika, umožňující mu plout po proudu. A když už přitom dříve bylo oznámeno, že vývoj spěje automaticky k socialismu v jedné zemi, samo o sobě to centrismus zbavilo nutnosti světové orientace.
Komunistické strany v kapitalistických zemích, které ještě musí bojovat o moc nebo se k takovému boji připravovat, však nemohou žít bez předpovědí. Správná každodenní orientace je pro ně otázkou života a smrti. Neučí se však tomuto důležitému umění, protože jsou nuceny tančit a stepovat pod taktovkou stalinské byrokracie. Byrokratický centrismus, který může dost dlouho žít z procent z kapitálu moci už vybojované proletariátem, je naprosto neschopen připravit mladé strany k dobytí moci. V tom spočívá hlavní a nejhroznější rozpor současné Kominterny.
Historie centristického vedení je historií osudových chyb v orientaci. Poté co epigoni propásli revoluční situaci v Německu roku 1923, což hluboce změnilo celou situaci v Evropě, prošla Kominterna třemi etapami osudových chyb.
Roky 1924-1925 byly obdobím ultralevých chyb, vedení vidělo revoluční situaci bezprostředně před námi tehdy, když už byla za námi. V onu dobu epigoni nás, marxisty-leninisty, nazývali "pravými" a "likvidátory".
Roky 1925-1927 byly obdobím otevřeného oportunismu, který připadl na stejnou dobu s bouřlivým rozvojem dělnického hnutí v Anglii a s revolucí v Číně. V toto období nás nazývali nejinak než "ultralevými".
Nakonec bylo roku 1928 vyhlášeno třetí období, které opakuje zinověvské chyby z let 1924-1925 na vyšším historickém stupni. "Třetí období" ještě neskončilo: naopak, nepřestává řádit, pustošíce organizace i hlavy.
Všechny tři období jsou charakterizována, a ne náhodou, systematickým zmenšováním vedení. V prvním období Zinověv, Bucharin, Stalin. V druhém období: Stalin, Bucharin. Ve třetím období: Stalin a Molotov. V tom je vidět zákonitost.
Podívejme se blíž na vedení a na teorii "třetího období".
Molotov "vstoupil oběma nohama"
Plénum VVKI zasedající rok po VI. Kongresu (červenec roku 1929) nemohlo prostě zopakovat to, co řekl VI. Kongres, ale muselo zaujmout vyšší tón. Už v předvečer pléna psal teoretický orgán VKS:
"V celém kapitalistickém světě se zvedá stávková vlna. Tato vlna probíhá jak ve vysoce rozvinutých imperialistických zemích, tak v zaostalých koloniích, občas a někde se proplétá s prvky úporného revolučního boje a občanské války. Do boje jsou zatahovány a aktivně v něm vystupují masy neorganizovaných. Růst nespokojenosti mas a jejich obrat doleva zachvacuje i milionové vrstvy zemědělských dělníků a utlačeného rolnictva." ("Bolševik", červen, č. 12, str. 9)[24]
Tento obrázek nenechává místa pro žádné pochyby. Pokud stávková vlna skutečně probíhá na celém světě a vtahuje do sebe i "milionové vrstvy zemědělských dělníků a utlačeného rolnictva" a proplétá se s "revolučním bojem a občanskou válkou", je to jasné: revoluční situace je tu a na pořad dne se dostává úkol přímého boje o moc. Nazývat takový stav "třetím obdobím" nebo jej nechat nečíslované, o tom bychom se nemuseli přít.
Ladička na X. plénu byla, jak známo, v rukou maestra Molotova. Ve svém programovém projevu před vůdci Kominterny Molotov prohlásil.
"Člověk by musel být tupým oportunistou (!), bídným liberálem (!), aby za skutečnostmi světového dělnického hnutí neviděl to, že jsme oběma nohama (!) vstoupili do období revolučních událostí mezinárodního významu." ("Pravda", č. 177)
"Oběma nohama" - jak silný argument!
V souladu s molotovskou ladičkou psal "Bolševik", teoretický orgán VKS, v srpnu 1929:
"Na základě analýzy boje dělnické třídy v hlavních kapitalistických zemích X. plénum konstatovalo rozvoj a prohloubení procesů posunu doleva a revolucionizace mas, v současnou dobu už přerůstajících v začátek revolučního vzestupu (přinejmenším v takových zemích, jako je Německo, Francie, Polsko)" (č.15, str. 4)
Nemůže být pochyb: jestli ne hlavou, tak nohama Molotov definitivně určil revoluční charakter období, které prožíváme. Jelikož nikdo nechce být nazýván "tupým oportunistou" ani "bídným liberálem", Molotovova argumentace byla ihned pojištěna před kritikou pléna. Nezatěžujíc se ekonomickou ani politickou analýzou, z příčin, které, je třeba přiznat že jsou zcela omluvitelné, se Molotov omezil na krátký seznam stávek v různých zemích (Ruhr, Lodž, severní Francie, Bombaj atd.) jako jediný důkaz toho, že jsme "vstoupili v období významných revolučních událostí". Tak se tvoří dějinná období!
Ústřední výbory a tisk národních sekcí se dále musí jen starat o to, aby jejich vlastní nohy, předbíhající pokud možno jejich hlavy, vstoupily co nejdříve do "významných revolučních událostí".
Ale cožpak není překvapující ona skutečnost, že revoluční situace nastává současně na celém světě, v metropolích i v koloniích, a tentokrát úplně ignoruje "zákon nerovnoměrného vývoje", tj. ten jediný zákon dějin, který je přinejmenším podle jména Stalinovi znám? Ve skutečnosti o takové současnosti není ani řeči. Rozbor světové situace se vyznačuje, jak jsme zrovna viděli, souhrnem různých konfliktů v různých zemích a z různých důvodů. Z evropských zemí prošlo snad jedině Rakousko za poslední rok krizí, která by za přítomnosti vlivné komunistické strany na sebe mohla vzít podobu bezprostředního revolučního vývoje. Rakousko ale není zmíněno ani jednou. Jako "země, které jsou," podle Molotova, " nyní na předních pozicích revolučního vzestupu" jsou zmíněny Francie, Německo a Polsko. V řadě prací jsme posoudili stávkovou vlnu ve Francii, které má své skutečné místo ve vývoji proletariátu i oné země. Doufejme, že stejně tak podrobně probereme v nejbližší době základní ukazatele charakterizující boj německé dělnické třídy. Už závěry, ke kterým jsme došli na příkladu Francie, zahrnuté X. plénem do seznamu třech nejrevolučnějších stran Evropy, ukazují, že Molotovova analýza představuje součet tří prvků: teoretické nevědomosti, politické nezodpovědnosti a byrokratického avanturismu. Tyto prvky však necharakterizují "třetí období", ale centristickou byrokracii - za všech období.
Jsou ekonomické stávky vyvolány krizí nebo rozmachem?
"V čem spočívá podstata tohoto revolučního vzestupu?" snaží se Molotov zamyslet a zde představuje plody svých myšlenek: "Podstatou vzestupu nemůže nebýt zvětšení všeobecné krize kapitalismu a zostření základních rozporů kapitalistického systému."
Kdo nesouhlasí, ten je "bídný liberál". Kde je však psáno, že podstatou stávek "nemůže nebýt" krize? Namísto toho, aby prozkoumal skutečnou ekonomickou situaci a na jejím základě našel správné místo pro nynější stávkové hnutí, používá Molotov opačnou metodu: napočítal půl tuctu stávek a usuzuje z toho na "zvětšení" kapitalistické krize a - strefuje se palcem do nebe.
Rozkvět stávkového hnutí je v řadě zemí způsoben, jak už víme, zlepšením ekonomické situace v průběhu posledních let. To platí především pro Francii. Ano, oživení průmyslu vůbec není obecné pro všechny země Evropy a dosud i ve Francii je velmi zdrženlivé, přičemž zítřek nemá vůbec jistý. V životě proletariátu ale nepřejde bez následků ani nevelká změna konjunktury na jednu nebo na druhou stranu. Pokud továrny jednou za týden propouštějí zaměstnance, bude mezi dělníky zcela jiná nálada, než jaká u nich je při přijímání nových zaměstnanců, i když v omezeném množství. Menší vliv konjunktura nemá ani na vládnoucí třídy. V období obchodně průmyslového oživení, které vždy skýtá naděje na ještě větší oživení v budoucnu, mají kapitalisté sklon ke zmírňování mezinárodních rozporů právě proto, aby si zajistili rozvoj příznivé konjunktury. To je také "duch Locarna a Ženevy".
V nedávné minulosti jsme prožili grandiózní ilustraci vzájemného působení konjunkturních a zásadních faktorů.
Roky 1896-1913 byly, s malým přerušením, roky bouřlivého obchodně průmyslového rozvoje. Ten v roce 1913 přešel v depresi, která pro všechny zasvěcené zjevně odhalila dlouhodobou a vleklou krizi. Výhrůžný přelom konjunktury po období nebývalého rozkvětu zrodil velmi nervózní rozpoložení vládnoucích tříd a byl bezprostřední pobídkou k válce. A nakonec imperialistická válka vyrostla ze základních rozporů kapitalismu. Toto obecné postavení je známo i Molotovovi. Na cestě k válce však byla celá řada etap, kdy se rozpory tu vyostřovaly, tu zmírňovaly. To samé platí pro třídní boj pracujících.
V předválečné době se základní i konjunkturní procesy vyvíjely průběžněji než v současné době ostrých obratů a krutých přelomů, kdy poměrně druhořadé výkyvy v ekonomice způsobují ohromné skoky v politice. Z toho ale nevyplývá, že je možné zavírat oči před skutečným chodem vývoje a opakovat tři formule: "rozpory se zostřují", "masy pracujících se posouvají doleva", "přibližuje se válka" - každý den, každý den, každý den. Jestliže je naše strategická linie v poslední instanci určena nevyhnutelností růstu rozporů a revoluční radikalizace mas, naše taktika, sloužící této strategii, vychází z reálného hodnocení každého období, každé etapy, každé chvíle, které mohou být charakterizovány i dočasným zmírněním rozporů, posunem mas doprava, změnou poměru sil ve prospěch buržoasie a naopak, atd. Pokud by se masy neustále posouvaly doleva, mohl by je vést každý hlupák. Naštěstí nebo naneštěstí je věc složitější, zvlášť v současné nestálé, vratké, "vrtošivé" situaci.
Takzvaná generální linie je frází, pokud není spojena s každou aktuální změnou národních a mezinárodních podmínek. Jak postupuje vedení Kominterny? Namísto toho, aby hodnotilo situaci ve vší její konkrétnosti, si v každé nové etapě rozbíjí hlavu a pak dá zadostiučinění masám za svoji aktuální porážku výměnou a dokonce i zatčením službu konajících ústředních výborů národních sekcí.
Důrazně radíme Cachinům a Monmousseaům, Thälmannům a všem Remmelům[25], aby se včas připravili na roli očistných obětí za teorii a praxi třetího období. To přijde tehdy, až se Stalin rozhodne opravit Molotova - ovšemže, se spětnou platností.
Rozkvět SSSR jako faktor "třetího období"
První příčinu "revolučního vzestupu" posledních dvou let vidí Molotov v ekonomické krizi, kterou zároveň detektivním způsobem objevil. Druhou příčinu pozoruje v hospodářských úspěších SSSR a dokonce obviňuje plénum VVKI z toho, že nedostatečně ocenilo revoluční účinek pětiletky. Netřeba dokazovat, že hospodářské úspěchy sovětské republiky mají ohromný význam pro světové dělnické hnutí. Z toho však v žádném případě nevyplývá, že je pětiletka a priori schopná způsobit revoluční vzestup v Evropě a na celém světě. Široké masy pracujících nežijí z perspektivních dat sovětských plánů. I kdybychom však nechali stranou pětiletku a vzali data faktických úspěchů industrializace, nijak v nich nelze vidět důvod stávky přístavních dělníků ve Francii nebo textiláků v Indii. Miliony pracujících se ve svých činech řídí podmínkami, které je bezprostředně obklopují, nemluvě o tom, že o úspěších a selháních sovětského hospodářství se drtivá většina pracujících dozvídá ze lživých článků buržoasního a sociálně demokratického tisku. Konečně, a to je nejdůležitější, široké masy zahraničních pracujících by mohlo uchvátit skutečné a významné zlepšení života mas pracujících v SSSR, a ne abstraktní statistická čísla. Je jasné, že podmínky tvrdých zásobovacích těžkostí v Moskvě a v Leningradě nemohou nakazit revolučním náporem desítky milionů dělníků z kapitalistického světa. Skutečnost je naneštěstí taková, že na slavnostní zprávu poslední francouzské delegace navrátivší se ze SSSR přišla asi stovka pracujících. Stovka pracujících - na celou Paříž! To je hrozné varování, nad kterým však ukřičení a nadutí byrokraté nepovažují za nutné se zamyslet.
Heslo generální stávky
Vstoupiv natolik zdárně do "významných revolučních událostí", se Molotov za pět minut vrací k těm samým stávkám a neočekávaně prohlásí: "Avšak tato vystoupení proti kapitálu a jemu sloužícímu reformismu mají ještě nejednotný a rozdrobený charakter.
Zdálo by se, že nejednotné a rozdrobené stávky, vyplývající v různých zemích bezprostředně z různých příčin, ale celkově vznikající z konjunkturního rozkvětu světového trhu, v žádném případě nejsou - právě proto, že jsou "nejednotné a rozdrobené" - "významnými revolučními událostmi". Ale Molotov chce nejednotné stávky sjednotit. Chválihodný úkol. Zatím je to však ještě jen úkol, a ne dosažený cíl. Sjednotit nejednotné stávky - poučuje Molotov - je možné cestou masových politických stávek. Ano, za přítomnosti nezbytných podmínek může být dělnická třída sjednocena revoluční masovou stávkou. Otázka masové stávky podle Molotova je "to nové, zásadní a charakteristické, co v tuto chvíli stojí ve středu taktických úkolů komunistických stran." "A to znamená," pokračuje náš stratég, "že jsme se přiblížili (tentokrát jen "přiblížili"! L.T.) novým, vyšším formám třídního boje." A aby s konečnou platností utvrdil X. plénum v náboženství třetího období, Molotov dodává: "heslo masové politické stávky bychom nemohli pozvednout, pokud bychom se nenacházeli v období vzestupu." Toto rozvinutí myšlenky je bezpochyby bezpříkladné! Nejprve obě strategické nohy vstoupily do významných revolučních událostí, potom se ukázalo, že před teoretickou hlavou ještě stojí úkol generální stávky - ne samotná generální stávka, ale jen její heslo. A odtud se pak už opačnou cestou dělá závěr, že jsme "se přiblížili k vyšším formám třídního boje." Neboť, viďte, pokud bychom se jim nepřiblížili, jak by mohl Molotov pozvednou heslo generální stávky? Celá konstrukce stojí na čestném slově nově se objevivšího stratéga. A zplnomocnění představitelé stran uctivě poslouchají sebevědomého hlupce a při vyvolávání odpovídají "přesně tak"!
V každém případě se dozvídáme, že všechny země, od velké Británie po Čínu - v čele s Francií, Německem a Polskem - došly nyní k heslu generální stávky. Nakonec se přesvědčujeme, že z nešťastného zákona nerovnoměrného vývoje nezůstal ani kousek. S tím bychom se ještě jakž takž smířili, pokud by nám řekli, za jaké politické cíle se v každé zemi pozvedá heslo generální stávky. Nelze přece zapomínat, že pracující vůbec nemají sklony ke generální stávce pro generální stávku. Na nepochopení této skutečnosti si zlomil vaz anarchosyndikalismus. Generální stávka může mít občas charakter demonstrace odporu. Taková stávka je obecně řečeno reálná tehdy, když nějaká výrazná, někdy neočekávaná událost otřese představivostí mas a vyvolá potřebu jednotného odporu. Demonstrativní stávka však ještě není revoluční politickou stávkou v plném slova smyslu, ale jen jednou z přípravných zkoušek na ni. Co se týče revoluční politické stávky v pravém slova smyslu, ta představuje tak říkajíc předposlední akt v boji proletariátu o moc. Generální stávka tím, že ochromuje normální funkci kapitalistické vlády, předkládá otázku: kdo zde vládne? Tato otázka se nevyřeší jinak než ozbrojenou silou. Proto revoluční stávka, která nevede k ozbrojenému povstání, nakonec končí porážkou proletariátu. Pokud taktéž mají Molotovova slova o revolučních politických stávkách a "vyšších formách boje" jakýsi smysl, tedy jen takový: najednou nebo téměř najednou na celém světě dosáhla revoluční situace takového stupně zralosti, že staví komunistické strany západu i východu, severu i jihu před generální stávku jako bezprostřední předehru k ozbrojenému povstání.
Stačí výstižně formulovat molotovskou strategii "třetího období", aby se odhalila její absurdita.
"Dobytí ulice"
Na stejné úrovni s generální stávkou je postaven úkol "dobytí ulice". Věc nespočívá v prosazování - alespoň podle slov - jednoho z "demokratických" práv pošlapávaného buržoasií i sociální demokracií, ale v prosazení "práva" proletariátu - na barikády. Doslova tak ve skutečnosti vykládaly "dobytí ulice" nesčetné články oficiálního komunistického tisku bezprostředně po červencovém plénu. Nepopíráme právo proletariátu na "dobytí ulice" prostřednictvím barikád. Je však třeba jasně chápat, co to znamená. Především je třeba být si vědom toho, že proletariát nejde na barikády kvůli barikádám, stejně jako se neúčastní stávky kvůli stávce. Jsou potřeba bezprostřední politické cíle spojující miliony v jedno a jsoucí neotřesitelnou oporou předvoji. Tak staví otázku revolucionáři. Docela jinak jdou na věc rozzuření oportunisté.
Pro revoluční "dobytí ulice" - umění pro umění - určují zvláštní dny. Posledním vynálezem tohoto typu byl, jak známo, den 1. srpna. Prostí smrtelníci nechápali: proč 1. srpna, jehož neúspěch byl předpovězen neúspěchem Prvního máje? Jak proč? - odpovídali s pohoršením oficiální stratégové: kvůli dobytí ulice. Co je pod tím vůbec potřeba chápat: dobytí chodníku nebo mostů? Do té doby jsme si mysleli, že úkolem revoluční strany je dobytí mas, a že ta politika, která je schopná v co největším počtu a co nejaktivněji mobilizovat masy před sebou nevyhnutelně otevírá ulice, aby je nezahrazovala a neblokovala policie. Boj za ulici nemůže být samostatným úkolem, odděleným od politického boje mas a podřízeným kancelářskému rozvrhu Molotova.
A co je hlavní, dějiny nelze oklamat. Úkolem není zdát se silnější, ale stát se silnějšími. Křiklavá maškaráda nám nepomůže. Když "třetí období" není, není jej možné, to se rozumí, vymyslet. Je možné dát dohromady desítky rezolucí. Ale udělat na ulici třetí období podle kalendáře - není možné. Na této cestě najdou komunistické strany jen porážku, v některých případech tragickou, častěji - prostě hloupou a ponižující.
"Žádné dohody s reformisty"
Existuje však ještě jeden vážný taktický závěr z "třetího období", který Molotov vyjadřuje těmito slovy:
"Nyní více než kdy dřív je taktika koalicí mezi revolučními organizacemi a organizacemi reformistů nepřijatelná a škodlivá." (Pravda č.177, 4. srpna 1929)
Dohody s reformisty jsou nyní nepřípustné "více než kdy dřív". Znamená to, že byly nepřípustné i dříve? Jak tedy vysvětlit politiku z let 1926-1928. A proč se dohody s reformisty, nepřípustné obecně, staly nyní zvlášť nepřípustnými? Protože, vysvětlují nám, jsme vstoupili do období revolučního vzestupu. Nemůžeme ale nevzpomenout na to, že uzavření spojenectví s Generální radou britských odborů bylo ve své době motivováno zejména tím, že Anglie vstoupila do období revolučního vzestupu a že radikalizace britských dělnických mas tlačí reformisty doleva. Při jaké příležitosti byla včerejší taktická učenost stalinismu postavena na hlavu? Zbytečně bychom hledali odpověď. Empirici centrismu se prostě spálili v otázce anglo-ruského výboru a pevnou přísahou chtějí sebe uchránit před budoucími skandály. Přísaha však nepomůže, neboť naši stratégové dosud nepochopili poučení z anglo-ruského výboru.
Chyba nespočívala v uzavření epizodického spojenectví s Generální radou, která se v onu dobu (1926) skutečně posouvala doleva pod tlakem mas. První, počáteční chyba spočívala v tom, že toto spojenectví nebylo uzavřeno na konkrétních, praktických a dělnické třídě jasných úkolech, ale na obecných pacifistických frázích a lživě diplomatických formulacích. Hlavní chyba, která přerostla v ohromný dějinný zločin, spočívala v tom, že se naši stratégové nedokázali okamžitě a otevřeně rozejít s Generální radou, když obrátila své zbraně proti generální stávce, tj. když se z nespolehlivého polovičního spojence změnila v otevřeného nepřítele.
Vliv radikalizace mas na reformisty je zcela shodný s tím vlivem, jaký má rozvoj buržoasní revoluce na liberály. V prvních etapách pohybu mas se reformisté posunují vlevo doufajíc, že tak udrží vedení ve svých rukou. Když už hnutí přechází za rámec reforem a potřebuje od svého vedení přímý rozchod s buržoasií, reformisté ve své většině prudce mění tón a z bázlivých politiků masy se mění na stávkokazy, nepřátele, otevřené zrádce. Přitom nicméně některá jejich část, sestávající nejen z nejlepších elementů, přechází do tábora revoluce. Epizodické dohody s reformisty - ve chvíli, kdy jsou vlivem celé situace nuceni udělat krok nebo půl kroku dopředu - se mohou ukázat jako nevyhnutelné. Předem se ale předpokládá, že jsou komunisté připraveni rozejít se s reformisty v tu chvíli, kdy udělají skok dozadu. Reformisté nejsou zrádci proto, že v každý okamžik a při každém svém jednání plní rozkazy buržoasie. Pokud by tomu tak bylo, neměli by reformisté žádný vliv na pracující, následně by však nebyli potřební ani buržoasii. Zejména proto, aby měli potřebnou autoritu pro zradu dělníků v rozhodující chvíli, bývají oportunisté nuceni v přípravném období na sebe brát vedení dělnického boje, především v začátku procesu radikalizace mas. Z toho také vyplývá nutnost taktiky jednotné fronty, ve které býváme, pro širší semknutí mas, nuceni přistoupit k praktickým dohodám s jejich reformistickými vůdci.
Je nutné chápat celkovou historickou úlohu sociální demokracie, abychom ji krok za krokem vytěsnili ze všech jejích pozic. O takovém chápání není u nynějšího vedení ani řeči. Zná pouze dvě metody: buď se, v duchu brandlerovců, táhnout za chvostem sociální demokracie (1926-1928), nebo při ztotožňování sociální demokracie s fašismem nahrazovat revoluční politiku bezmocnými nadávkami. Výsledkem posledních šesti let je posílení sociální demokracie a oslabení komunismu. Mechanické směrnice desátého pléna mohou jen ještě více pokazit i bez toho dost zkažený stav.
Jen zcela beznadějný hlupák si může věc představovat tak, že se díky zázračné síle "třetího období" celá dělnická třída odvrátí od sociální demokracie, odvrhne veškerou reformistickou byrokracii do tábora fašismu. Ne, proces bude procházet složitějšími a rozporuplnými cestami. Růst nespokojenosti se sociálně demokratickou vládou v Německu, s labouristickou vládou v Anglii, přechod od částečných a různorodých stávek k masovějším hnutím atd. (když všechny tyto jevy skutečně nastanou!) - budou mít nevyhnutelně za následek - navrhujeme, aby si to všichni Molotovové zapsali za uši! - posun velmi širokých kruhů reformistického tábora doleva podobně jako vnitřní procesy v SSSR vyvolaly posun toho centristického tábora, ke kterému patří sám Molotov, doleva.
Sociální demokraté a amsterodamci, kromě nejuvědomělejších elementů pravého křídla (typu Thomasů[26], Hermannů Müllerů[27], Renaudelů[28], Jouhauxů[29] atd.), budou nuceni za patřičných podmínek na sebe brát vedení vystoupení mas - samozřejmě jen pro to, aby udrželi tato vystoupení v úzkých hranicích nebo aby zasadili dělníkům ránu do týla, když tyto hranice překročí. I když o tom víme předem a otevřeně na to upozorňujeme předvoj, nemění to nic na tom, že před námi budou ještě desítky, stovky a tisíce případů, kdy komunisté nejenže se nebudou moci obejít bez praktických dohod s reformisty, ale budou muset na sebe brát iniciativu v takových dohodách, nepouštějíc vedení ze svých rukou, a rozcházet se s reformisty ve chvíli, kdy se z kolísajících spojenců změní v otevřené zrádce. Tato politika bude nutná především ve vztahu k levé sociální demokracii, která se při skutečné radikalizaci mas octne nucená postavit se rozhodněji, až do rozkolu, proti pravému křídlu. Tato perspektiva nijak neodporuje skutečnosti, že špičky levé sociální demokracie nejčastěji sestávají z nejdemoralizovanějších a nejnebezpečnějších agentů buržoasie.
Jak je možné se obejít bez praktických dohod s reformisty v těch případech, kdy například vedou stávky? Jestliže je nyní takových případů málo, je tomu tak proto, že samo stávkové hnutí je ještě velmi slabé a reformisté jej mohou ignorovat a sabotovat. Když budou do boje vtaženy početné masy, stanou se dohody nevyhnutelnými pro obě strany. Stejně tak není možné si zahradit cestu k praktickým dohodám s reformisty - nejen se sociálně demokratickými masami, ale v mnoha případech i s jejich vůdci, nejpravděpodobněji s částí jejich vůdců - v boji proti fašismu. Tato vyhlídka se může ukázat jako nedaleká nejen v Rakousku, ale i v Německu. Pokyn X. plenárního zasedání vychází jednoduše z psychologie na smrt vystrašených oportunistů.
Stalinové, Molotovové a další včerejší spojenci Čankajška[30], Wang Ťing-weje[31], Purcella[32], Cooka[33], Fimmena[34], La Folleta[35], Radiče[36] začnou nakonec vyhlašovat, že levá opozice usiluje o blok s Druhou internacionálou. Tyto výkřiky nezabrání tomu, že až skutečný posun dělnické třídy doleva znenadání zastihne byrokraty, vyhlásí čtvrté období nebo druhé stádium třetího období a všichni Molotovové postupně vstoupí "oběma nohama" do epochy oportunistických experimentů typu anglo-ruského výboru a dělnicko-rolnického Kuomintangu.
Nezapomínejte na vlastní minulost!
Ať si na svou vlastní, ještě čerstvou, minulost vzpomenou současní vůdci francouzské komunistické strany ostatně stejně jako vůdci dalších stran Internacionály. Vždyť oni všichni, s výjimkou mládeže, vyšli z řad reformistů pod vlivem dělníků posunujících se doleva. To nebránilo nám, bolševikům, uzavírat dohody s doleva se posunujícími reformisty, přičemž jsme jim dávali striktní podmínky před očima mas. Jednou z takových nespočetných dohod byl například Zimmerwald[37]. Odkud pochází tato samolibá víra včerejších sociálpatriotů, že až se masy skutečně začnou přibližovat k "předním pozicím revolučního vzedmutí", že nevyzdvihnou novou směnu Cachinů, Monmousseauů, Thälmannů atd. (druhé vydání bude, doufejme, lepší než to první) - a že nebudeme muset tyto pány znovu za uši tahat na revoluční pozice, přičemž s nimi budeme vstupovat v epizodické dohody, klást jim v dalších etapách 21 a možná i 42 podmínek a naopak je odvrhovat po hlavě do bahna oportunismu, pokud budou ustupovat zpět.
Oficiální teoretikové nanejvýš lživě vysvětlují současné posílení pravého křídla v komunismu tím, že se "niterní" reformisté lekli radikalizace mas. Zde máme naprosté nepochopení politické psychologie! Předpokladem oportunismu je velká pružnost a schopnost přizpůsobit se. Pokud by nastal masový příliv, přešli by Brandlerové[38], Ilekové, Lovestoneové[39] vlevo, a ne vpravo, především takoví protřelí kariéristé, jako Sellier, Garchery[40] atd., starající se hlavně o udržení svých mandátů. Ano, schopnost oportunistů posunout se vlevo není bez hranic. Když věci dospějí až k Rubikonu - k rozhodnutí, k povstání - odskočí ve své většině vpravo. To bylo dokázáno i zkušenostmi tak zakalené strany, jakou byla ta bolševická (Zinověv, Kameněv, Rykov[41], Kalinin[42], Tomskij[43], Lunačarskij[44], a další). Po vítězství se oportunisté znovu přesunou "doleva", lépe řečeno, na stranu moci (Lozovskij, Martynov[45], Kuusinen[46], atd. a za nimi takoví hrdinové, jako Pepper, Cachin a Frossard[47]). Ale vždyť ve Francii věci ještě ani zdaleka nedospěly k rozhodnutí. A jestliže se francouzští oportunisté v současnosti neposunují doleva, ale ustupují vpravo, samo o sobě je to spolehlivým příznakem toho, že není cítit revoluční tlak mas, že strana slábne a že radní a další kariéristé doufají, že si zajistí své mandáty vystupováním proti komunismu.[48]
Odchod takových prohnilých elementů je sám o sobě pro stranu výhrou. Neštěstí spočívá v tom, že lživá, nezodpovědná, avanturistická, chvástavá a zároveň zbabělá politika oficiálního vedení dává přeběhlíkům výhodnou zástěrku a ponouká na jejich stranu ty proletářské elementy, jejichž místo je v komunistických řadách.
Ještě jednou o nebezpečí války
Aby byl zmatek ještě větší, je vyznání bezprostřední revoluční situace znásobeno vyznáním stejně tak bezprostředního nebezpečí války. Na podporu této teze Molotov nečekaně namířil všechnu sílu své moudrosti proti Vargovi[49], známému teoretickému patolízalovi, shakespearovskému Poloniovi, který je ochoten říct něco příznivého každému "princi", nalevo i napravo, podle toho, kam vítr vane. Tentokrát se však Polonius nestrefil. Známost zahraničního tisku, fakt a čísel mu zabránila v pravý čas přemístit poledník Kominterny tam, kam Molotov vstoupil levou nohou. Varga navrhl následující uctivou úpravu rezoluce:
"Zostření imperialistických rozporů, které zatím žádná z imperialistických velmocí nepovažuje za účelné řešit vojenskou cestou, si vynucuje pokusy dočasně smířit tyto rozpory v oblasti otázky reparací."
Zdálo by se, že je tato arciopatrná fráze zcela nepochybná. Avšak ačkoliv nicméně potřebovala nějakou dodatečnou myšlenkovou práci, byl Molotov bez sebe. "Jak je možné si myslet" - řval - "že ani jedna z imperialistických velmocí nepovažuje za účelné řešit vojenskou cestou imperialistické rozpory? "Všem je známo(!)," - slyšte, slyšte: Molotov mluví! - "Všem je známo, že nebezpečí nové imperialistické války roste každým dnem." Mezitím Vargovi "vychází opak". Není to podivné? Jak se Varga opovažuje "odmítat, že zejména v důsledku použití Youngova reparačního plánu[50] je zostření rozporů nevyhnutelné?
To vše je tak nesmyslné a v první řadě hloupé, že to odzbrojuje i ironii. "Všem je známo, že nebezpečí nové imperialistické války roste každým dnem." Jaká síla mysli! Všem je známo? Naneštěstí je to známo jen velmi malému procentu lidstva, přičemž i nově se objevivšímu vůdci Kominterny je zcela neznámo, jak ve skutečnosti probíhá nárůst nebezpečí války. Že roste "každým dnem" je stejný nesmysl, jako že se masy posunují doleva každým dnem. Máme před sebou dialektický proces s dočasným oslabením imperialistických třenic a s jejich novými nárůsty. Molotov možná slyšel, že i vývoj výrobních sil kapitalismu, ten nejzákladnější ze všech jeho procesů se vůbec neděje "každým dnem", ale prostřednictvím krizí a rozmachů, skrze období úpadku výrobních sil a i jejich masového ničení (v dobách válek). Tímto způsobem se rozvíjejí i politické procesy, ale s ještě prudšími výkyvy.
Otázka reparací vedla v roce 1923 k okupaci Porúří. To byla přímá reprodukce války v malém měřítku. Toto měřítko se však ukázalo být dostatečné na to, aby vytvořilo revoluční situaci v Německu. Kominterna, vedená Zinověvem a Stalinem, a německá komunistická strana, vedená Brandlerem, zmařily tuto výjimečnou situaci. Rok 1924, který přinesl Dawesův plán[51], byl rokem oslabení revolučního boje v Německu a začátku změkčení rozporů mezi Francií a Německem. Tak se vytvořily politické předpoklady ekonomické stabilizace. Když jsme o tom nahlas hovořili, lépe řečeno, když jsme to koncem roku 1923 předvídali, vstoupili Molotovové a ostatní mudrci okamžitě všemi končetinami do období revolučního vzestupu, přičemž nás obvinili z "likvidátorství".
Roky stabilizace vynesly na povrch nové rozpory a zostřily řadu těch starých. Otázka revize Dawesova plánu se stala ostřím. Pokud by Francie odstoupila od Youngova plánu a pokud by od něho odstoupilo Německo, stála by Evropa už dnes před opakováním okupace Porúří, ale v mnohem větším měřítku, se všemi nevyhnutelnými následky, které by z toho vyplývaly. Tak to ale není. Všichni hráči uznali za rozumné se v danou chvíli dohodnout a místo druhé okupace Porúří jsme svědky očisty Porýní. Neznalost je charakteristická pletením věcí, poznání začíná jejich rozlišením. Marxismus nikdy nehověl neznalosti.
Ale cožpak, vykřikuje náš stratég, "v důsledku použití Youngova plánu reparací" nemusí nevyhnutelně nastat další zostření rozporů? Musí nastat! Ale v důsledku. Je nutné chápat posloupnost jevů a dialektiku jejich střídání. V důsledku velké kapitalistické konjunktury nevyhnutelně nastane deprese a někdy i ostrá krize. To ale vůbec neznamená, že je vysoká konjunktura stejně významná jako nízká a že krize roste "každým dnem". "V důsledku" svého života se člověk navrací k praotcům, z čehož vůbec nevyplývá, že člověk neprochází obdobím mladosti, růstu, bolesti, dospělosti, stáří, předtím než se dostane na práh smrti. Neznalosti je charakteristická pletením věcí. Jablko poznání učí jejich rozlišování. Molotov však nikdy neochutnal tento plod.
Ubohý schematismus současných vůdců vůbec není nevinný; naopak, prakticky ubíjí revoluci na každém kroku. Sovětsko-čínský konflikt vyvolal neodkladnou nutnost mobilizace mas proti nebezpečí války a na obranu SSSR. Je možné nepochybovat, že na této cestě by komunistické strany mohly i za současných podmínek dosáhnout značných úspěchů. Proto by bylo potřeba, aby v agitaci mluvila velká fakta sama za sebe. Ale jako na potvoru konflikt na dálném východě vypukl, když vrcholily přípravy 1. srpna. Oficiální agitátoři a novináři tak zuřivě a neustále křičeli o válce obecně a nebezpečí obecně, že skutečný mezinárodní konflikt v jejich křiku zanikl a našel jen malý přístup do povědomí mas. Tak v politice současné Kominterny požírají hubené krávy byrokratických schémat tučné krávy živé skutečnosti.
V souvislosti s otázkou boje proti nebezpečí války je opět nutné se ohlédnout za strategií druhého období: jako hlavní důvod pro podporu bloku s Generální radou se tehdy vyzvedala nutnost společného boje proti nebezpečí války Na červencové plenární schůzi ÚV v roce 1927 se Stalin zaklínal, že se blok s Generální radou plně ospravedlňuje tím, že by nám anglické odbory pomohli, kdybychom vedli boj proti britskému imperialismu a že proto rozkol se stávkokazy mohou žádat jen ti, kterým nezáleží na obraně SSSR. Takto nejen posun anglických pracujících doleva, ale i nebezpečí války během let 1926-1927, posloužili jako hlavní argument pro blok s reformisty. Nyní se ukazuje, že jak radikalizace mas, tak přiblížení nebezpečí války vyžaduje stejně tak rozhodné odmítnutí jakýchkoli dohod s nimi. Všechny otázky se staví s ohledem na možnost upoutat pokročilé dělníky.
Není pochyb, že v případě války nebo jejího skutečného a zjevného přiblížení, budou reformisté zcela na straně své buržoasie. Dohody ohledně boje proti válce s nimi tedy nejsou možné, stejně jako s nimi není možný blok pro uskutečnění proletářské revoluce. Zejména proto znamená představování anglo-ruského výboru jako zbraně boje proti imperialismu, na způsob Stalina, trestuhodné klamání pracujících. Věc však spočívá v tom, že dějiny neznají jen války a revoluce, ale i období mezi válkami a revolucemi, tj. období, kdy se buržoasie připravuje na válku a proletariát - na revoluci. Teď žijeme v takovém období. Musíme vydobýt masy zpět od reformistů, kteří za poslední roky posílili a neoslabili. Tím, že posílili, se však dostali do velké závislosti na vývoji své proletářské základny. Na této závislosti je zcela založena taktika jednotné fronty. Je jen třeba ji neprovádět podle Zinověva ani podle Brandlera, ne podle Stalina a ne podle Bucharina. Je třeba se v této otázce vrátit k Leninovi.
Skupiny v komunismu
Levou opozici, která se nepřimkla ke katechismu "třetího období", harcovníci Monmousseauova druhu opět obviňují z pravé úchylky. K tomuto obvinění se my po zkušenostech posledních 6 let můžeme stavět s tím větším klidem, že ještě na 3. kongresu Kominterny nás spolu s Leninem obviňovali z pravé úchylky mnozí z těch pánů, kteří poté přešli k sociální demokracii nebo se dočasně zastavili v brandlerovském stádiu. Stačí si vzpomenout na to, že během 5. kongresu byl jedním z hlavních odhalovačů "trockismu" Louis Sellier.
Není ale pochyb, že se pravé elementy budou skutečně pokoušet využít jednotlivé prvky naší kritiky. To je zcela nevyhnutelné. Není nutné si myslet, že všechny myšlenky těch pravých jsou mylné. Praví pořád opodstatněně kritizují výstřelky levého avanturismu. V těchto mezích jsou velice náchylní využívat marxistické kritiky, aby pod jejím pláštíkem postavili proti avanturismu - oportunismus.
Je ale nutné si připomenout, že v řadách té opozice, která se dostatečně opodstatněně považuje za levou, byly donedávna a částečně v ní zůstávají i nyní elementy, které se k nám v roce 1924 nepřimkly proto, že jsme zastávali mezinárodně revoluční pozici, ale jen protože jsme bojovali proti zinověvskému avanturismu. Mnozí potenciální oportunisté přijali v onu dobu ve Francii ochrannou barvu ruské opozice. Mnozí z nich se dokonce až donedávna chlubili, že s námi bezvýhradně ("sans reserves") souhlasí. Když se staly skutečné otázky boje za stanoviska opozice rozhodujícími, odhalilo se, že od těchto salónních opozičníků nás dělí propast. Oni tím ochotněji odmítají existenci revoluční situace, protože nepociťují ani její nejmenší potřebu.
Mnohé dobré duše se upřímně rozhořčily, že jsme nesmiřitelně vrazili klín mezi levou a pravou opozici. Naši klasifikaci třech základních proudů v současném komunismu nazvali svévolnou a tvrdili, že ve Francii není reálná, už kvůli neexistenci pravého křídla. Skutečnosti posledních měsíců však i ve Francii naplnili internacionální "schéma" masem a krví. "Syndikalistická liga"[52] konec konců pozvedla prapor boje proti komunismu a našla v tom společnou půdu s novou syndikalistickou opozicí. Současně se také od strany oddělili nejreformističtější elementy, které využily boj proti byrokratickému avanturismu, aby si pod zevnějškem nové strany pokusili zajistit své mandáty. A okamžitě se silou politické příbuznosti spojila pravá syndikalistická opozice s novu parlamentně-zastupitelskou "stranou". Vše se tak postupně dostává na své místo. A v tom má, jak se nám zdá, nemalou zásluhu "La Verité".
Přímka je určena dvěma body. Pro určení křivky jsou potřeba nejméně tři. Politické linie jsou velmi složité a křivolaké. Abychom správně zhodnotili různá uskupení, je potřeba brát jejich chování v dobách revolučního vzestupu a ve chvílích odlivu. Narýsovat správnou revoluční dráhu levé komunistické opozice je možné jen v tom případě, jestli vyneseme na papír řadu kritických bodů: vztah k německým událostem roku 1923; otázka stabilizace roku 1924; vztah k industrializaci a kulakům v letech 1923-1928 v SSSR; otázka Kuomintangu a anglo-ruského výboru; vztah k povstání v Kantonu; hodnocení teorie a praxe "třetího období" atd. Každá z těchto otázek v sobě a následně zahrnuje celou skupinu taktických úkolů. Aparátničtí marodéři vytrhávají ze složitého systému myšlenek a hesel jednotlivé fráze a staví na nich sblížení levých s pravými. Marxisté chápou otázku v celku, provádějí jednotu strategické myšlenky skrze různé situace. Tato metoda nenese výsledky hned, ale je to jediná spolehlivá metoda. Ať marodéři marodérují, my budeme připravovat zítřejší den.
L. Trockij
Prinkipo, 8. ledna 1930Nezbytný dodatek
7. ledna otiskla l´Humanité statistiku stávek ve Francii z let 1919 až 1928 včetně, zakládající se na novějších oficiálních údajích než jsou ty, které máme k dispozici.
Přetiskujeme celou tabulku:
Rok Počet stávek Počet stávkujících 1919 2.111 1,211.242 1920 1.911 1,462.228 1921 570 451.854 1922 594 300.588 1923 1.114 365.868 1924 1.083 274.865 1925 931 249.198 1926 1.060 349.309 1927 443 120.551 1928 943 222.606 Tato tabulka přináší určité změny do naší studie o stávkách z posledních tří let. Není však těžké ukázat, že tyto změny neoslabují, ale ještě více posilují naše závěry.
Rok 1927 představoval nejnižší bod stávkového hnutí ve Francii za celé desetiletí. Roku 1928 se projevilo určité zvýšení. Podle údajů komunistického tisku jsme přibližně určili počet stávkujících v roce 1928 na 400.000-450.000 lidí. Pro rok 1929 udává l´Humanité půl milionu stávkujících, počet, který není dokázán ani jejími vlastními údaji, a z toho usuzuje na rychlý nárůst stávek vzhledem k předchozímu roku. To nezabránilo l´Humanité v prohlášení, že oficiální číslo pro rok 1928 je nižší než ve skutečnosti. Takže ze stejného čísla se dělají závěry ve dvou diametrálně protikladných smyslech.
Přesto, pokud vezmeme čísla samotné l´Humanité za poslední dva roky, neuvidíme nárůst, ale spíš určitý pokles stávkového hnutí v roce 1929. Jenže, tento nečekaný výsledek je podle všeho vysvětlen jednoduchou skutečností, že přehánění l´Humanité pro rok 1928 bylo "štědřejší" než pro rok 1929.
Nemáme k dispozici vládní čísla, ani celková, pro rok 1929. To proto je závěr, že se počet stávkujících za minulý rok v poměru k předchozímu zdvojnásobil, založen na přijatelném srovnání nadhodnocených čísel l´Humanité a podhodnocených čísel vlády.
Z oficiální tabulky, kterou jsme uvedli výše, jasně vyplývá, že rok 1928, který byl prohlášen za první rok revolučního rozmachu, byl svědkem počtu stávkujících, který byl mimo rok 1927 nejnižší za celé desetiletí. Čili, veškerá diagnóza "třetího období", která umístila Francii do takzvaného "předvoje revolučního rozmachu", se opírá především, pokud ne úplně, o fakta stávkového hnutí.
Závěr je stále stejný: s podobnými zbraněmi a s postupy tohoto druhu lze dojít jen k porážkám!
__________________________________
Poznámky:
1 l'Humanité - deník založený roku 1904 francouzským socialistou Jeanem Jaurésem. Od roku 1920 oficiální deník Komunistické strany Francie. (Pozn. překl.)
2 Marcel Cachin (1869-1958). Učitel, guesdeovec a sociálpatriot během první světové války. Během války vedl socialistický "střed", poté se přidal ke Komunistické internacionále. V letech 1918-1958 editor l'Humanité. Zaručoval celkovou stalinistickou politiku. (Pozn. překl.)
3 Gaston Monmousseau (1883-1960), Železničář, před první světovou válkou revoluční syndikalista. V letech 1922-1932 byl generálním tajemníkem francouzských rudých odborů Confédération génerale du travail unitare (CGTU) [Sjednocená všeobecná konfederace práce], roku 1925 vstoupil do KSF. Od té doby zaručoval a jako celek aplikoval stalinistickou politiku. (Pozn. překl.)
4 Pierre Monatte (1881-1960). Tiskařský korektor. Ve svých začátcích anarchista, poté zakladatel revue revolučního syndikalismu La Vie Ouvrière [Dělnický život]. Zimmerwaldský internacionalista během první světové války. Po říjnu 1917 byl vedoucím sociální rubriky l'Humanité, vstoupil do KSF. Roku 1924 byl vyloučen. Vrátil se k revolučnímu syndikalismu a v lednu 1925 založil La Révolution Prolétarienne [Proletářská revoluce]. V roce 1930 byl Monatte součástí výboru 22 pro odborovou jednotu. (Pozn. překl.)
5 Maurice Chambelland (1901-1966). V mládí zaměstnanec daňového úřadu v Epinalu, byl propuštěn roku 1921 za svou účast ve stávkách ve Vogézách. Stal se tiskařským korektorem, na začátku 20. let vstoupil do KSF, ale odešel v září 1924. Poté spolu s P. Monattem oživil skupinu La Révolution Prolétarienne a v letech 1929-1931 Le Cri du Peuple [Křik lidu], týdeník výboru za nezávislost odborů (výboru 22). Zároveň od roku 1933 znovu vstoupil do reformistické konfederace CGT a stal se tajemníkem tiskařských korektorů (1936-1939) (Pozn. překl.)
6 Albert Vassart (1898-1958). Od roku 1926 členem ústředního výboru KSF. Vůdce kovodělnické odborové federace CGTU. V roce 1934 zástupcem KSF při výkonném výboru KI. V letech 1935-1939 starosta francouzského města Maisons-Alfort za KSF. Roku 1939, po útoku SSSR na Finsko, vystupuje ze strany. Během druhé světové války členem kolaborantské Parti ouvrier et paysan français [Dělnická a rolnická strana francie]. Po válce aktivní v antikomunistických strukturách v odborech. (Pozn. překl.)
7 Jean Brécot byl pseudonym Gastona Monmoussseaua. (Pozn. překl.)
8 Wilhelm Weitling (1808-1871). Německý utopický socialista dělnického původu, povoláním krejčí. Jeden ze zakladatelů německého dělnického hnutí. Po konci revoluce roku 1848 emigroval do USA. (Pozn. překl.)
9 Nikolaj Ivanovič Bucharin (1888-1938). Od roku 1917 členem ÚV bolševické strany (členem strany od roku 1906). V prvních letech po revoluci představitel "levého komunismu", ale poté se posunul doprava. Od roku 1923 Stalinovým spojencem a ve 20. letech představitelem pravého křídla byrokracie. V letech 1926-1929 vůdcem Kominterny. Popraven při třetím moskevském procesu. (Pozn. překl.)
10 Grigorij Jevsejevič Zinověv (1882-1936). Členem SDDSR od roku 1901. Od roku 1907 členem ÚV bolševické strany a Leninovým blízkým spolupracovníkem. Po revoluci vůdce strany v Petrohradě a předsedou Komunistické internacionály. Roku 1923 vytvořil se Stalinem a Kameněvem trojku - spojenectví k získání moci ve straně a v zemi především na úkor Trockého. Se Stalinem se roku 1926 rozešel a spolu s Trockým vytvořili "Sjednocenou opozici". Vůči Stalinovi kapituloval roku 1928 a byl popraven roku 1936 při prvním moskevském procesu. (Pozn. překl.)
11 Karl Radek (1885-1939). Velmi mladý vstoupil do ruské sociální demokracie. Během první světové války internacionalista a poté bolševik. Po roce 1917 jeden z hlavních vůdců Třetí internacionály. Až do své kapitulace v roce 1928 byl členem Levé opozice. Zemřel ve vězení. (Pozn. překl.)
12 Ernst Thälmann (1886-1944). Dokař. Od roku 1904 bojovný sociální demokrat, v roce 1917 v Nezávislé sociálně demokratické straně (USPD). Po jejím sloučení s KSN patřil k levém křídlu. Následně se posunul do centra ovládaného aparátem Kominterny a stal se předsedou KSN úzce podřízeným Moskvě. V roce 1934 byl nacisty zatčen a v roce 1944 popraven v Büchenwaldu. (Pozn. překl.)
13 August Thalheimer (1884-1948). Doktor filosofie. Před první světovou válkou spolupracoval s německou sociální demokracií. Během války vstoupil do Spartakova svazu K. Liebknechta a R. Luxemburgové. Později ve vedení KSN (Lenin ho považoval za "nejlepšího marxistu" Německa) a rádcem jejího ganerálního tajemníka Brandlera. V letech 1924-1928 v Moskvě. V roce 1929 byl vyloučen jako pravičák. S Brandlerem založili Komunistickou stranu opozice (KPO), jejímž byl teoretikem. Byl to vášnivý zastánce antifašistické jednotné fronty. Zemřel v exilu na Kubě, když mu spojenecké autority po válce zabránily v návratu do Německa. (Pozn. překl.)
14 John Pepper (1886-1937). Maďarský sociální demokrat, během revoluce v roce 1919 předseda rady vojáků. Vstoupil do Komunistické strany Maďarska. Po revoluci uprchl do Moskvy a pracoval pro Kominternu, především v USA, stal se členem exekutivy KI. Roku 1929 odstaven a roku 1937 zlikvidován. (Pozn. překl.)
15 Bela Kun (1885-1937). Maďarský novinář, zakladatel tamější komunistické strany a vůdce revoluce v roce 1919. poté reprezentoval Komunistickou internacionálu v Německu (1921), kde znásobil její chyby. Přesto se stal hodnostářem KI. Zatčen roku 1932, zastřelen roku 1937. (Pozn. překl.)
16 Člověk se nemůže než radovat, když vidí, že Vérité má ve svých sloupcích měsíční hospodářský přehled. První článek (č. 12) je výtečným zdůvodněním nezbytnosti, aby měl každý komunista ekonomický přehled jak pro stranickou, tak i odborářské práci. Zejména opozice se musí opírat přesně o tuto stránku věcí, když zdůrazňuje skutečně revoluční perspektivu, založenou na marxistické analýze fakt a čísel, a ne na pustém tlachání Cachina a Monmousseaua, nebo na politické beletristice některých salónních osob, které se omylem zapsali do řad levé opozice.
(La Vérité byl časopis francouzských stoupenců levé opozice. Vycházel od roku 1929. Pozn. překl.)17 Josif Aronovič Pjatnickij (1882-1938). Starý bolševik - v SDDSR od roku 1898, po roce 1903 na straně bolševiků. Ve 30. letech vůdce Kominterny. Roku 1937 se pokusil v ÚV organizovat opozici proti Stalinovu teroru. Roku 1938 byl popraven. (Pozn. překl.)
18 Pierre Sémard (1887-1942). Generální tajemník federace železničářů a v letech 1924-1928 generální tajemník KSF. Loajálně prosazoval v KSF linii připodobňování sociální demokracie k fašismu, i když na VI. Kongresu KI se stavěl proti ní. Po tomto projevu nesouhlasu se jeho pozice v KSF oslabila. Od roku 1933 se věnuje práci v odborech. Po německo-sovětské smlouvě spolu s dalšími komunisty vyloučen z vedení odborů. V roce 1942 popraven na žádost německých autorit. (Pozn. překl.)
19 Solomon Lozovskij (1878-1952). Starý bolševik - v SDDSR od roku 1901, po roce 1903 na straně bolševiků. Po revoluci zastával různé vysoké stání posty. V letech 1921-1937 generální tajemník Rudé odborové internacionály. Mučen a nakonec popraven během antisemitské kampaně v SSSR na konci 40. a začátku 50. let. (Pozn. překl.)
20 Louis Sellier (1885-1978). Odborář pošt-telegrafů-telefonů, od roku 1909 člen SFIO, zakládající člen KSF. V letech (1923-1924) byl jejím generálním tajemníkem. V roce 1929 byl vyloučen a spolu s dalšími vyloučenými pařížskými zastupiteli založil Dělnicko-rolnickou stranu (POP), později sjednocenou s několika dalšími podobnými uskupeními na Stranu proletářské jednoty (PUP) a vedl ji až do roku 1937, kdy se spojila s SFIO. Za druhé světové války kolaboroval a zastával různé pozice na pařížské radnici. (Pozn. překl.)
21 Georges Pascal Clavéri (1899-?). Francouzský odborář. Narozen v Grenoblu, vyučen natěračem. Po službě v armádě roku 1922 vstoupil do KSF a CGTU. Od roku 1925 členem výkonného výboru CGTU. Hodně cestoval jako organizátor stávek. V roce 1933 odešel z KSF i CGTU poté, co vyšlo najevo jeho špatné zacházení se svěřenými financemi v roce 1923 v Grenoblu. (Pozn. překl.)
22 Georges Dorel (?-?). Jeden z předáků odborového svazu stavebnictví CGTU (Pozn. překl.)
23 Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890-1986). Sovětský politik a diplomat. Stalinův chráněnec. V letech 1921 - 1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930 - 1941 jako předseda rady lidových komisařů poté v letech 1941 - 1957 byl náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň působil jako lidový komisař - ministr - zahraničí 1939 - 1949, 1953 - 1956. (Pozn. překl.)
24 Překlad podle Trockého textu (stejně je tomu u dalších, neopoznámkovaných citací - pozn. překl.)
25 Hermann Remmele (1880-1939). Německý komunistický politik. Vyučený soustružník, od roku 1897 člen SPD. Do Komunistické strany Německa vstoupil roku 1920 spolu s částí nezávislých sociálních demokratů. V letech 1920-1933 členem ÚV KSN. Od srpna 1932 žil v Moskvě. V rámci stalinistických čistek odsouzen k smrti a zastřelen. (Pozn. překl.)
26 James Henry Thomas (1874-1949). Britský politik odborářský vůdce. V mládí pracoval jako železničář. Roku 1910 se stal poslancem za Labour Party, v roce 1917 generálním tajemníkem Národního odboru železničářů. Před generální stávkou v roce 1926 vyjednával s konzervativní vládou ve snaze stávce zabránit. Ve 20. a 30. letech zastával různé vládní pozice. Z Labour Party a odborů vyloučen, když se v letech 1931-1935 účastnil jako ministr dominií McDonaldovy vlády. V politiky odešel v roce 1936 po odhalení svého napojení na burzovní spekulanty, kterým prozrazoval rozpočtovou politiku vlády. (Pozn. překl.)
27 Hermann Müller (1876-1931). Německý sociálně demokratický politik. Za Výmarské republiky byl dvakrát německým kancléřem ( v letech 1920 a 1928-1930). (Pozn. překl.)
28 Pierre Renaudel (1871-1935). Francouzský sociálně demokratický politik, vůdce SFIO. Během první světové války se oficiálně zřekl marxismu a stal se hlasatelem sociálního reformismu. V roce 1933 se přihlásil k tzv. Neosocialismu a byl spoluzakladatelem Socialistické strany Francie. (Pozn. překl.)
29 Léon Jouhaux (1879-1954). V letech 1909-1947 generální tajemník Všeobecné konfederace práce (CGT) ve Francii (Pozn. překl.)
30 Čankajšek (1887-1975). Čínský politik a vojevůdce. Vůdce nacionalistické strany Kuomintangu, do které se během čínské revoluce v letech 1925-1927 rozpustila Komunistická strana Číny. V roce 1927 organizoval rozsáhlé masakry, které vyhnaly čínské komunisty z měst. Po porážce v občanské válce emigroval na Taiwan, kterému vládl jako prezident až do své smrti. (Pozn. překl.)
31 Wang Ťing-wej (1883-1944). Čínský politik. Jeden z vůdců Kuomintangu. Během protikomunstických čistek v roce 1927 se postavil proti Čankajškovi a nakrátko založil konkurenční hlavní město ve Wuhanu. Sám byl antikomunistou. Za druhé světové války vládl na Japonskem okupovaných čínských územích. (Pozn. překl.)
32 Albert Arthur Purcell (1872-1935). Britský politik a odborářský vůdce. Vůdce Generální rady TUC. Po zrádné úloze Generální rady v generální stávce v roce 1926 odešel do ústraní. (Pozn. překl.)
33 Arthur James Cook (1883-1931). Britský odborářský vůdce. Tajemník hornických odborů. Člen Independent labour Party. Úzce spolupracoval s komunistickou stranou a Národním menšinovým hnutím za zvětšení hlasu řadových členů v odborech. (Pozn. překl.)
34 Eduard Carl Fimmen (1881-1942). Holandský odborářský vůdce. Do roku 1908 aktivní v hnutí křesťanských anarchistů. Spoluzakladatel Všeobecné konfenderace nizozemských pracovníků v úřadě a obchodu a její tajemník v letech 1907-1916. Zastánce Mezinárodní rudé pomoci a Ligy proti imperialismu a koloniálnímu útlaku. (Pozn. překl.)
35 Robert Marion La Follette, Jr. (1889-1953). Americký politik. Republikánský senátor za Wisconsin v letech 1925-1947. Obhájce organizace pracujících. (Pozn. překl.)
36 Stefan Radič (1871-1928). Chorvatský politik. Zakladatel Chorvatské rolnické strany (v roce 1905). prosazoval federální strukturu Jugoslávie, pozemkovou reformu a snížení daní. V roce 1923 byl v Moskvě vítán jako "skutečný vůdce lidu" v souladu s orientací na rolnictvo. V letech 1923-1926 ministr školství. Zemřel následkem atentátu v parlamentu. (Pozn. překl.)
37 Zimmerwaldská konference (5.-8. září 1915). Protiválečná konference revolučních a reformistických socialistů. Revoluční socialisté v čele s Leninem zde představili dokumenty odsuzující imperialistických charakter války, sociálšovinismus (podporu války ze strany sociálních demokratů) a vyzývající pracující k přeměně války ve válku občanskou. (Pozn. překl.)
38 Heinrich Brandler (1881-1967). Německý komunistický odborář, politik a spisovatel. Vedl Komunistickou stranu Německa během neúspěšných akcí v letech 1921 a 1923. Ze strany byl vyloučen v roce 1928, přičemž poté založil Komunistickou stranu německé opozice, která se stala součástí tzv. Mezinárodní pravé opozice. (Pozn. překl.)
39 Jay Lovestone (1898-1990). vl. jménem Jakob Liebstein. Americký socialistický politik. Narozen v Litvě, v 9 letech emigroval s rodinou do USA. V roce 1919 se stal členem ÚV Komunistické strany USA. Vyloučen v roce 1929. Zakládá skupinu Independent Labour League, která se stává součástí pravé opozice. (Pozn. překl.)
40 Jean Garchery (1872-1957). Francouzský politik. Zakládající člen KSF. Od roku 1919 do roku 1933 pařížský zastupitel. V roce 1929 byl vyloučen a spolu s dalšími vyloučenými pařížskými zastupiteli založil Dělnicko-rolnickou stranu (POP), později sjednocenou s několika dalšími podobnými uskupeními na Stranu proletářské jednoty (PUP). Za druhé světové války kolaboroval. (Pozn. překl.)
41 Alexej Ivanovič Rykov (1888-1938). Sovětský politik. "Starý bolševik". Po smrti Lenina předseda rady lidových komisařů. Spolu s Tomským člen pravicové frakce v sovětském vedení vedené Bucharinem. Odstraněn od moci v roce 1929. V roce 1938 odsouzen ve 3. moskevském procesu k smrti zastřelením. (Pozn. překl.)
42 Michajl Ivanovič Kalinin (1875-1946). Sovětský politik. "Starý bolševik". Od roku 1912 členem ÚV strany. V roce 1919 nahrazuje Sverdlova v čele sovětského státu. Od roku 1926 člen Politbyra. (Pozn. překl.)
43 Michajl Pavlovič Tomskij (1880-1936). Vl. jménem Jefremov. "Starý bolševik". Spolu s Rykovem člen pravicové frakce v sovětském vedení vedené Bucharinem. Odstraněn od moci v roce 1929. V roce 1936 spáchal sebevraždu, když mu hrozilo zatčení. (Pozn. překl.)
44 Anatolij Vasiljevič Lunačarskij (1875-1933). Sovětský politik, spisovatel a filosof. Do bolševické strany vstoupil s "mežrajonci" v roce 1917. Do roku 1929 lidovým komisařem pro vzdělávání. (Pozn. překl.)
45 Alexander Samojlovič Martynov (1865-1935). Sovětský politik. Před revolucí v roce 1917 menševik a ještě několik let po revoluci odpůrce sovětské vlády. Do komunistické strany vstoupil v roce 1923 jako odpůrce Levé opozice. Byl hlavním architektem "bloku čtyř tříd" a "teorie dvou stádií", která říkala, že je potřeba plně rozvinutý kapitalismus předtím než se začne směřovat k socialismu. (Pozn. překl.)
46 Otto Wilhelm Kuusinen (1881-1964). Sovětský politik, literární historik a básník finského původu. Do SSSR emigroval po porážce Rudých ve finské občanské válce v roce 1918. Jeden z vůdců Kominterny. V letech 1940-1956 předseda nejvyššího sovětu karelo-finské SSR. Poté zastával další významné stranické funkce. (Pozn. překl.)
47 Ludovic-Oscar Frossard (1889-1946). Francouzský socialistický a komunistický politik. V roce 1918 se stal generálním tajemníkem SFIO. V roce 1920 po rozkolu na sjezdu v Tours se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Francie, ale v roce 1923 již z KSF odchází zpět do SFIO. Mezi lety 1935 a 1940 zastával různé vládní pozice. (Pozn. překl.)
48 Mimochodem, vytvořením "dělnicko-rolnické" strany místo proletářské strany uskutečnili Louis Sellier a spol. i na Západě geniální formuli Stalina, určenou pro Východ.
49 Eugen Samujlovič Varga (1879-1964). Sovětský ekonom a politik maďarského původu. Ministr financí v Maďarské republice rad (1919). Od roku 1920 v SSSR. Pracoval pro Kominternu a ve 30. letech byl Stalinovým ekonomickým poradcem. (Pozn. překl.)
50 Youngův plán na úpravu německých reparací (1929). Nahrazoval Dawesův plán. Snižoval celkovou částku reparací, přesně určoval jednotlivé splátky a rušil mezinárodní dohled nad Německem. (Pozn. překl.)
51 Dawesův plán (1924). Mezinárodní dohoda měnící režim splácení německých reparací vítězům první světové války. Díky němu dokázalo Německo v letech 1924-1929 reparace splácet. (Pozn. překl.)
52 Syndikalistická liga (La Ligue Syndicaliste). Skupina vytvořená roku 1924 Pierrem Monattem a dalšími syndikalisty vyloučenými z KSF. (Pozn. překl.)
Zpět na českou sekci │ Zpět na Trockého archív