Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Lev Trocký
1909Proč marxisté odmítají individuální terorismus
Naši třídní nepřátelé mají ve zvyku stěžovat si na náš terorismus. Co tím myslí, je poněkud nejasné. Rádi by označili veškeré aktivity proletariátu namířené proti zájmům třídního nepřítele jako terorismus. Stávka je v jejich očích hlavní metodou terorismu. Hrozba stávky, organizování stávkových hlídek, hospodářský bojkot tyranského šéfa, morální bojkot zrádce z našich řad – to vše a ještě mnohem více nazývají terorismem. Pokud je terorismus chápán tímto způsobem jako jakákoli akce vzbuzující strach v nepříteli nebo ho poškozující, pak samozřejmě není celý třídní boj ničím jiným než terorismem. A jedinou otázkou zůstává, zda mají buržoazní politici právo rozlévat své záplavy morálního rozhořčení nad proletářským terorismem, když jejich celý státní aparát se svými zákony, policií a armádou není nic jiného než aparát kapitalistického teroru!
Nicméně musí být řečeno, že když nám předhazují terorismus, pokouší se – i když ne vždy vědomě – dát tomuto slovu užší, méně nepřímý význam. Například ničení strojů dělníky je v tomto striktním smyslu slova terorismus. Zabití zaměstnavatele, vyhrožování podpálením továrny či zabitím jejího majitele, pokus o vraždu, s revolverem v ruce,vládního ministra – to vše jsou teroristické činy v plném a pravém smyslu slova. Nicméně kdo má představu o skutečné povaze mezinárodní sociální demokracie (1) by měl vědět, že vždy odmítala tento druh terorismu a to nejnesmiřitelnějším způsobem.
Proč?
'Terorizovat' hrozbou stávky či skutečně vést stávku je něco, co mohou provést jen průmysloví dělníci. Společenský význam stávky přímo závisí zaprvé na velikosti podniku či odvětví, které zasáhne, zadruhé na míře, do jaké jsou v ní zúčastnění pracující organizováni, disciplinováni a připraveni na akci. To platí jak o politické stávce, tak o hospodářské. Zůstává metodou boje, která plyne přímo z výrobní role proletariátu v moderní společnosti.
Snižuje úlohu mas
Aby se mohl rozvinout, potřebuje kapitalistický systém parlamentní nadstavbu. Avšak protože nemůže uvěznit moderní proletariát do politického ghetta, musí dříve či později umožnit účast pracujících v parlamentu. Ve volbách nachází svůj výraz masový charakter proletariátu a úroveň jeho politického vývoje – kvantity, které jsou, znovu, dané jeho společenskou úlohou, tj. především jeho úlohou ve výrobě.
Stejně jako ve stávce ve volbách metoda, cíl a výsledek boje vždy závisí na společenské úloze a síle proletariátu jako třídy. Pouze pracující mohou vést stávku. Řemeslníci ničení továrnami, rolníci jejichž vodu továrna otráví nebo lumpenproletariát při vyhledávání rozbíjení mohou rozbít stroje, podpálit továrnu či zavraždit jejího majitele.
Pouze uvědomělá a organizovaná dělnická třída může vyslat silné zastoupení do dvoran parlamentu, které bude dohlížet na proletářské zájmy. Nicméně k vraždě prominentního úředníka za sebou nepotřebujete organizované masy. Návod na výbušniny je přístupný všem a revolver se dá získat kdekoli. V prvním případě je to sociální boj, jehož metody a prostředky nezbytně plynou z povahy převládajícího společenského pořádku. V druhém čistě mechanická reakce shodná všude – v Číně stejně jako ve Francii – velmi nápadná navenek (vražda, výbuch atd.), ale naprosto neškodná pokud jde o společenský systém.
Stávka, dokonce i skromné velikosti, má společenské důsledky: posílení sebevědomí pracujících, růst odborů, a nikoli neobvykle dokonce vylepšení výrobních postupů. Vražda majitele továrny způsobí účinky pouze policejní povahy či změnu vlastníka postrádající jakýkoli společenský význam. Zda teroristický útok, dokonce i úspěšný, uvrhne vládnoucí třídu ve zmatek, závisí na konkrétních politických okolnostech. V každém případě může být zmatek jen přechodný. Kapitalistický stát se nezakládá na vládních ministrech a nemůže být odstraněn s nimi. Třídy, kterým slouží, vždy najdou nové lidi. Mechanismus zůstává neporušený a pokračuje v činnosti.
Avšak zmatek vnesený do řad pracujících mas teroristickým útokem je daleko hlubší. Pokud stačí k dosažení svého cíle ozbrojit se pistolí, proč se pak namáhat s třídním bojem? Pokud náprstek střelného prachu a hrstka olova stačí k prostřelení nepřítelova chřtánu, jaká je pak potřeba třídní organizace? Pokud stačí zastrašit vysoko postavené osobnosti hřměním výbuchů, kde je potřeba strany? K čemu mítinky, masovou agitaci a volby, pokud můžeme tak snadno zacílit na ministerskou lavici z parlamentní galerie?
V našich očích je individuální teror nepřípustný právě protože snižuje úlohu mas v jejich vlastním vědomí, smiřuje je s jejich bezmocností a obrací jejich oči a naděje směrem k velkému mstiteli a osvoboditeli, který jednoho přijde a vykoná své poslání. Anarchističtí hlasatelé „propagandy činu“ mohou argumentovat jak chtějí o povznášejícím a stimulačním účinku teroristických útoků na masy. Teoretické úvahy a politická zkušenost dokazují opak. Čím “účinnější” teroristické útoky jsou, čím větší je jejich dopad, tím více snižují zájem mas na sebeorganizaci a sebevzdělávání. Avšak dým zmatku se rozptýlí, panika zmizí, objeví se následník zavražděného ministra, život se opět vrátí do vyježděných kolejí, kola kapitalistického vykořisťování se točí dál jako předtím. Pouze policejní represe je daleko krutější a tvrdší. A jako důsledek namísto roznícených nadějí a uměle vytvořeného vzrušení přijde rozčarování a apatie.
Snahy reakce skoncovat se stávkami a masovým dělnickým hnutím obecně vždy, všude, skončily nezdarem. Kapitalistická společnost potřebuje aktivní, pohyblivý a inteligentní proletariát. Nemůže ho proto spoutávat na rukou i nohou na příliš dlouho. Na druhou stranu ukázala anarchistická “propaganda činem” pokaždé, že stát je daleko bohatší, pokud jde o fyzické ničení a mechanickou represi, než teroristické skupiny.
Pokud je to tak, co revoluce? Je kvůli tomuto stavu věcí nemožná? Vůbec ne. Protože revoluce není prostým součtem mechanických prostředků. Revoluce může vyvstat jen z vyostření třídního boje a nalézt jistotu vítězství pouze ve společenské funkci proletariátu. Masová politická stávka, ozbrojené povstání, dobytí státní moci – to vše je určeno stupněm, do jakého se rozvinula výroba, uskupením třídních sil, společenskou vahou proletariátu, a konečně, sociálním složením armády, neboť ozbrojené síly jsou faktorem, který v době revoluce rozhoduje o osudu státní moci.
Sociální demokracie je dostatečně realistická, aby se nepokoušela vyhnout revoluci, která se rozvíjí z existujících historických podmínek. Naopak, s plným vědomím o ní usiluje. Ale – v protikladu k anarchistům a v přímém boji s nimi – sociální demokracie odmítá veškeré metody a prostředky, které mají za cíl uměle zrychlit rozvoj společnosti a nahrazovat chemickými přípravky nedostatečnou revoluční sílu proletariátu.
Než je terorismus pozdvižen na úroveň metody politického boje, objevuje se ve formě individuální pomsty. Tak tomu bylo v Rusku, klasické zemi terorismu. Bičování politického vězně pohnalo Věru Zasuličovou k vyjádření obecného pocitu pobouření zavražděním generála Trepova (2). Její příklad napodobován kruhy revoluční inteligence, které chyběla jakákoli masová podpora. Co začalo jako akt bezmyšlenkovité pomsty bylo v letech 1879-81 rozvinuto v celý systém. Vzplanutí anarchistických vražd v Západní Evropě a Severní Americe přišla vždy poté, co vláda spáchala nějaké zvěrstvo – střílení do stávkujících nebo popravy politických protivníků. Nejdůležitějším psychologickým zdrojem terorismu je vždy pocit odplaty při hledání východiska.
Není zapotřebí donekonečna opakovat, že sociální demokracie nemá nic společného s koupenými a placenými moralisty, kteří v reakci na jakýkoli teroristický útok činí slavnostní prohlášení o “absolutní hodnotě” lidského života. Jsou to ti samí lidé, co při jiných příležitostech, jménem jiných absolutních hodnot – například národní cti či slávy monarchy – jsou připraveni poslat miliony lidí do pekla války. Dnes je jejich národním hrdinou ministr, který poskytuje svaté právo na soukromé vlastnictví; zítra, kdy se zoufalé ruce nezaměstnaných dělníků zatnou v pěst či sáhnou po zbrani, začnou se všemi druhy nesmyslů o nepřípustnosti násilí jakéhokoli druhu.
Ať si eunuchové a farizejové morálky říkají co chtějí, touha po pomstě má své ospravedlnění. To, že nehledí s prázdnou lhostejností na to, co se děje v tomto nejlepším z možných světů, dává dělnické třídě nejvyšší morální kredit. Nikoli uhasit nesplněnou touhu proletariátu po pomstě, ale naopak ji znovu a znovu rozněcovat, prohloubit ji a namířit proti skutečným příčinám veškeré nespravedlnosti a lidské nízkosti – to je úkolem sociální demokracie.
Pokud odmítáme teroristické útoky, pak jen proto, že nás individuální odplata neuspokojuje. Účet, který musíme s kapitalistickým systémem vyrovnat je příliš velký, než aby mohl být předložen nějakému funkcionáři nazývanému ministr. Naučit se vidět všechny zločiny proti lidskosti, všechnu potupu, které je lidské tělo i duch vystaveno, jako pokřivené výsledky a vyjádření stávajícího společenského systému, abychom namířili veškerou naši energii do kolektivního boje proti tomuto systému – to je směr, ve kterém může palčivá touha po odplatě najít své nejvyšší morální uspokojení.
Poznámky:
1 Trocký psal tento článek před velkým rozkolem sociálnědemokratické strany v Rusku na revoluční a reformistickou v srpnu 1917 a, ve shodě s dalšími revolucionáři této doby, jako byli Lenin a Luxemburgová, měl na mysli se „sociální demokracií“ revoluční marxistické hnutí
2 24. ledna 1878 zastřelil V.S. petrohradského policejního šéfa generála Trepova, který rozkázal bití jednoho politického zajatce, protože si nesejmul čepici, když generál procházel kolem. V.S. byl porotou soudu, složenou z prostých lidí, osvobozen. Toto soudní řízení vzbudilo mnoho rozruchu.
Úpadek individuálního terorismu
1909
Po celý měsíc byla pozornost každého, kdo je schopen číst či vůbec vnímat, upřena, jak v Rusku tak po celém světě, na Azefa. Jeho “případ” je znám všem z legálních novin a zápisů z diskusí v Dumě o interpelaci vznesené zástupci Dumy o Azefovi.
Nyní měl Azef čas stáhnout se do pozadí. Jeho jméno se v novinách objevuje stále méně často. Nicméně než navždy odsuneme Azefa na smetiště dějin, myslíme si, že je nezbytné, abychom si shrnuli hlavní politické poučení – nikoli co se týče machinací Azefa a jemu podobných jako takových, ale s ohledem na terorismus jako celek a k postoji, který k němu zaujímají hlavní politické strany v zemi.
Individuální teror jako metoda politické revoluce je náš ruský “národní” příspěvek.
Zabíjení “tyranů” je skoro tak staré jako samotná instituce “tyranie” a básníci všech zemí složili nemálo chvalozpěvů na počest osvoboditelských dýk.
Avšak systematický teror, beroucí si za úkol odstranění místokrále za místokrálem, ministra za ministrem, monarchy za monarchou – “Sašku za Saškou” (odkaz na dva cary, Alexandra II. a III.), jak familiárně formuloval v 80. letech 19. století jeden člen Narodnaja Volja (Vůle lidu) program teroru – tento druh teroru, přizpůsobující se byrokratické hierarchii absolutismu a vytvářející vlastní revoluční byrokracii, je výplodem unikátně tvořivých sil ruské inteligence.
Samozřejmě pro to musí existovat hluboce zakořeněné důvody – a měli bychom je hledat zaprvé v povaze ruské autokracie a zadruhé v povaze ruské inteligence.
Předtím než mohla samotná myšlenka zničení absolutismu mechanickými prostředky získat popularitu, musel být státní aparát viděn jako čistě externí orgán násilí, který nemá žádné kořeny v samotné sociální organizaci. A přesně tak se ruská autokracie revoluční inteligenci jevila.
Historická základna ruského terorismu
Tato iluze má svůj historický podklad. Carismus se utvářel pod tlakem kulturně vyspělejších států západu. Aby držel krok v konkurenci, musel vysávat lidové masy do krve a přitom podkopával hospodářské zázemí pod nohami dokonce i těch nejprivilegovanějších tříd. A tyto třídy nebyly schopné pozvednout se na vysokou politickou úroveň dosaženou privilegovanými třídami na Západě.
K tomu se v 19. století přidal mohutný tlak evropské burzy. Čím větší sumy půjčovala carskému režimu, tím méně přímo carismus závisel na hospodářských vztazích uvnitř země.
Prostřednictvím evropského kapitálu se ozbrojil evropskou vojenskou technologií a tím vzrostl na “soběstačnou” (v relativním smyslu, samozřejmě) organizaci, která se povýšila nad všechny třídy ve společnosti.
V takové situaci přirozeně mohla vyvstat myšlenka na vyhození této cizí nadstavby do vzduchu dynamitem.
Inteligence se vyvinula pod přímým a bezprostředním tlakem Západu, jako její nepřítel, stát, daleko předběhla úroveň země v hospodářském rozvoji – stát technologicky, inteligence ideologicky.
Zatímco v starších buržoazních společnostech v Evropě se revoluční myšlenky vyvíjely více méně souběžně s vývojem širších revolučních sil, v Rusku získala inteligence přístup k hotovým kulturním a politickým myšlenkám Západu a zrevolucionalizovala své myšlení předtím, než hospodářský vývoj země zrodil skutečně revoluční třídy, od kterých mohla získat podporu.
Překonán dějinami
Za těchto podmínek nezbývalo inteligenci nic jiného, než znásobit své revoluční nadšení výbušnými silami nitroglycerinu. Tak vznikl klasický terorismus Narodaja volja.
Teror sociálních revolucionářů byl celkem vzato výplodem stejných historických faktorů: “soběstačný” despotismus ruského státu na jedné straně a “soběstačná” ruská revoluční inteligence na straně druhé.
Avšak uplynuly dvě dekády bez jakéhokoli účinku a když se objevili teroristé druhé vlny, učinili tak jako epigoni, označení cejchem "překonán dějinami."
Epocha kapitalistického "Sturm und Drang" 80. a 90. let 19. století zplodila a zkonsolidovala velký průmyslový proletariát, učinila tím vážné zásahy do hospodářské izolace venkova a spojilo ho blíže s továrnami a městy.
Za Narodnaja volja nestála ve skutečnosti žádná revoluční třída. Sociální revolucionáři jednoduše nechtěli vidět revoluční proletariát. Přinejmenším nebyli schopni ocenit jeho plný dějinný význam.
Samozřejmě by bylo snadné sebrat tucet náhodných citací z literatury sociálních revolucionářů, prohlašující, že nestaví teror místo masového boje, nýbrž vedle něho. Avšak tyto citace svědčí jen o boji ideologů teroru, který vedli proti marxistům – teoretikům masového boje.
Avšak to na věci nic nemění. Svou podstatou teroristická práce vyžaduje tak koncentrovanou energii pro “velký okamžik”, takové přecenění významu individuálního hrdinství a konečně takovou “hermetickou” konspiraci, že – pokud ne logicky, tak psychologicky – zcela vylučuje agitační a organizační práci v masách.
Pro teroristy na celém poli politiky existují jen dvě ústřední ohniska: vláda a Bojová organizace. "Vláda je připravena se přechodně smířit s všemi ostatními proudy," Geršuni (zakladatel Bojové organizace eserů) napsal toto svým soudruhům v okamžiku, kdy čelil trestu smrti, "ale rozhodla se zaměřit všechny své údery na rozbití sociálně revoluční strany."
"Upřímně věřím," řekl Kalajev (další eserský terorista) píšící v obdobný okamžik, "že se naše organizace, v čele s Bojovou organizací, vypořádá s autokracií."
Cokoli je mimo rámec teroru, je jen příprava na boj, přinejlepším pomocný prostředek. V oslepujících záblescích vybuchujících bomb, mizí obrysy politických stran a dělící čáry třídního boje beze stop.
A my slyšíme hlas největšího z romantiků a nejlepšího praktika nového terorismu Geršuniho, jak naléhá na své soudruhy, aby “zabránili rozkolu nejen s řadovými revolucionáři, ale dokonce i rozkolu s opozičními stranami obecně."
Logika terorismu
"Nikoli místo mas, ale společně s nimi." Nicméně terorismus je příliš “absolutní” formou boje, než aby se spokojil s omezenou a podřízenou rolí ve straně.
Zplozen nepřítomností revoluční třídy, obrodil se později nedostatkem smělosti revolučních mas, může se terorismus udržet pouze využíváním slabosti a dezorganizace mas, zmenšováním jejich výdobytků a přeháněním jejich porážek.
"Vidí, že je pro lidové masy nemožné, vzhledem k charakteru moderní výzbroje, používat vidle a klacky – tyto letité zbraně lidu – k zničení Bastil moderní doby," pravil Ždanov, právní zástupce obžalovaného, o teroristech během procesu s Kalajevem.
"Po 9. lednu (masakr o 'krvavé neděli', který označil počátek revoluce v roce 1905), viděli velmi dobře, co je zapojeno; a odpověděli na kulomety a rychlopalné pušky revolvery a bombami; takové jsou barikády dvacátého století."
Revolvery individuálních hrdinů místo klacků a vidlí lidu, bomby místo barikád – to je skutečný recept terorismu.
A nezáleží na tom, do jak podřízené úlohy je teror vykázán “umělými” teoretiky strany, vždy ve skutečnosti zaujímá zvláštní čestné místo. A Bojová organizace, kterou oficiální stranická hierarchie staví pod Ústřední výbor, se nevyhnutelně ukáže být nad ním, nad stranou a celou její prací – dokud jí krutý osud nepřemístí na policejní oddělení.
A přesně to je důvod, proč kolaps Bojové organizace následkem policejní konspirace nevyhnutelně znamená politický kolaps strany.
Naskenováno, přepsáno a převedeno do formátu HTML pro Trockistický internetový archiv Socialistickou organizací pracujících v roce 2002