Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola dvacátá sedmá
Úloha úvĕru v kapitalistické výrobĕ
Všeobecné poznámky, které jsme dosud vyslovili o úvěru, byly:
I. Úvěr musel vzniknout, aby se zprostředkovalo vyrovnávání míry zisku čili pohyb tohoto vyrovnávání, na němž je založena celá kapitalistická výroba.
II. Zmenšují se oběhové náklady.
1) Jedním z hlavních oběhových nákladů jsou peníze samy, pokud mají samy hodnotu. Úvěrem se na penězích uspoří trojím způsobem.
A. Tím, že pro velkou část transakcí vůbec odpadají.
B. Tím, že se zrychluje oběh oběživa.[86] To se zčásti kryje s tím, co je třeba říci pod bodem 2). Na jedné straně je totiž toto zrychlování technické; t. j. za jinak nezměněné velikosti a množství skutečných obratů zboží, zprostředkujících spotřebu, vykonává tutéž službu menší masa peněz nebo peněžních známek. To souvisí s technikou bankovnictví. Na druhé straně zrychluje úvěr rychlost metamorfosy zboží a tím rychlost oběhu peněz.
C. Zlaté peníze se nahrazují papírovými.
2) Úvěr zrychluje jednotlivé fáze oběhu čili metamorfosy zboží, dále metamorfosy kapitálu, a tím zrychluje reprodukční proces vůbec. (Na druhé straně umožňuje úvěr oddělovat od sebe na delší dobu akty koupě a prodeje, a je tudíž základem spekulace.) Smršťování reservních fondů, na něž lze pohlížet s dvojího hlediska: na jedné straně jako na zmenšování oběživa, na druhé straně jako na omezování té části kapitálu, která musí stále existovat v peněžní formě.[87]
III. Vznikají akciové společnosti. Odtud:
1) Měřítko výroby se ohromně rozšiřuje a vznikají podniky, které byly nemožné u jednotlivého kapitálu. Přitom se takové podniky, které bývaly dříve vládními podniky, stávají společenskými.
2) Kapitál, který sám o sobě spočívá na společenském způsobu výroby a předpokládá společenskou koncentraci výrobních prostředků a pracovních sil, nabývá tu přímo formy společenského kapitálu (kapitálu přímo sdružených individuí) v protikladu k soukromému kapitálu, a jeho podniky vystupují jako společenské podniky v protikladu k soukromým podnikům. Je to překonání kapitálu jako soukromého vlastnictví v rámci samého kapitalistického způsobu výroby.
3) Přeměna skutečně fungujícího kapitalisty v pouhého ředitele, správce cizího kapitálu, a vlastníků kapitálu v pouhé vlastníky, pouhé peněžní kapitalisty. I když dividendy, které pobírají, zahrnují úrok i podnikatelský zisk, tj. celý zisk (neboť plat ředitele je nebo má být pouhou mzdou za určitou kvalifikovanou práci, jejíž cena je regulována na trhu práce jako cena každé jiné práce), pobírá se tento celý zisk již jen ve formě úroku, tj. jako pouhá odměna za vlastnictví kapitálu, které se tak úplně odděluje od funkce ve skutečném procesu reprodukce, podobně jako se tato funkce v osobě ředitele odděluje od vlastnictví kapitálu. Zisk tak vystupuje (už nejen jedna jeho část, úrok, který odvozuje své oprávnění z dlužníkova zisku) jako pouhé přivlastňování cizí nadpráce, které vyvěrá z přeměny výrobních prostředků v kapitál, tj. z jejich odcizení vůči skutečnému výrobci, z jejich protikladnosti — jako cizího vlastnictví — vůči všem individuím skutečně činným ve výrobě, od ředitele až k poslednímu nádeníkovi. V akciových společnostech je funkce oddělena od vlastnictví kapitálu, tedy i práce je úplně oddělena od vlastnictví výrobních prostředků a nadpráce. Je to výsledek nejvyššího rozvoje kapitalistické výroby, bod, jímž tento vývoj musí nutně projít před zpětnou přeměnou kapitálu ve vlastnictví výrobců, ale už ne v soukromé vlastnictví isolovaných výrobců, nýbrž ve vlastnictví sdružených výrobců, v bezprostřední společenské vlastnictví. Na druhé straně jsou akciové společnosti průchozím bodem k přeměně všech funkcí v reprodukčním procesu, které jsou dosud spojeny s vlastnictvím kapitálu, v pouhé funkce sdružených výrobců, ve společenské funkce.
Dříve než půjdeme dále, je třeba ještě upozornit na jeden ekonomicky důležitý fakt: Protože zde zisk nabývá čistě formy úroku, jsou takové podniky možné i tehdy, dávají-li pouze úrok, a to je jeden z důvodů, které brzdí pokles všeobecné míry zisku, neboť tyto podniky, kde podíl konstantního kapitálu je tak obrovský ve srovnání s variabilním kapitálem, nemusejí se nutně účastnit při vyrovnávání všeobecné míry zisku.
{Od těch dob, kdy Marx napsal tyto řádky, vyvinuly se, jak známo, nové formy průmyslového podnikání, které představují druhý a třetí stupeň akciové společnosti. Proti denně rostoucí rychlosti, s níž dnes lze ve všech velkoprůmyslových odvětvích stupňovat výrobu, stojí stále větší pomalost, s níž se rozšiřuje trh pro toto vzrůstající množství výrobků. Co průmysl zhotoví za několik měsíců, může trh pohltit sotva za léta. K tomu přistupuje politika ochranných cel, kterou se každá průmyslová země uzavírá proti druhým a zejména proti Anglii a kterou se domácí výrobní schopnost ještě uměle stupňuje. Následkem toho je všeobecná chronická nadvýroba, nízké ceny, klesající, ba dokonce vůbec odpadající zisk; zkrátka, proslulá svoboda konkurence je se svým rozumem v koncích a musí sama ohlašovat svůj zřejmý skandální bankrot. Tento bankrot se projevuje v tom, že se v každé zemi velkoprůmyslníci určitého odvětví spojují v kartel k regulování výroby. Výbor stanoví množství, které má každý závod vyrábět, a konec konců rozděluje docházející objednávky. V jednotlivých případech se občas dokonce vytvářely mezinárodní kartely, jako např. mezi anglickou a německou výrobou železa. Ale ani tato forma zespolečenštění výroby ještě nestačila. Protikladnost zájmů jednotlivých firem ji příliš často rozbíjela a obnovovala konkurenci. Tak se dospělo k tomu, že se v jednotlivých odvětvích, kde to stupeň výroby dovoloval, celá výroba tohoto odvětví koncentrovala v jednu velkou akciovou společnost s jednotným vedením. V Americe k tomu došlo již nejednou, v Evropě je dosud největším příkladem toho United Alkali Trust, který soustředil celou britskou produkci alkálií v rukou jediné firmy. Dřívější majitelé jednotlivých závodů — bylo jich přes třicet— dostali za všechno své zařízení odhadní hodnotu v akciích, celkem na 5 milionů liber št., které představují fixní kapitál trustu. Technické řízení zůstává v dosavadních rukou, ale obchodní vedení se soustřeďuje v rukou generálního ředitelství. Oběžný kapitál (floating capital) v částce si jednoho milionu liber št. byl nabídnut k upisování veřejnosti. Celkový kapitál trustu je tedy 6 milionů liber št. Tak je v tomto odvětví, které tvoří základ celého chemického průmyslu, v Anglii konkurence nahrazena monopolem a je připravena nejpříznivější půda pro budoucí vyvlastnění celou společností, národem. — B. E.}
Je to překonání kapitalistického způsobu výroby v rámci samého kapitalistického způsobu výroby, a tudíž sám sebe překonávající rozpor, který se prima facie [na první pohled] jeví jako pouhý přechod k nové formě výroby. Jako takový rozpor se pak také projevuje. V určitých sférách vede k zavedení monopolu a vyžaduje tedy zasahování státu. Reprodukuje novou finanční aristokracii, nový druh příživníků v podobě nesolidních podnikatelů, spekulantů a čistě nominálních ředitelů; celý systém podvodu a klamu při zakládání nesolidních podniků, vydávání akcií a obchodu s akciemi. Je to soukromá výroba bez kontroly soukromého vlastnictví.
IV. Nehledě na akcionářství — které znamená překonání kapitalistického soukromého průmyslu na základě kapitalistického systému samého a které tou měrou, jak se šíří a zachvacuje nová výrobní odvětví, ničí soukromý průmysl — dává úvěr jednotlivému kapitalistovi nebo tomu, kdo je pokládán za kapitalistu, v určitých mezích absolutní moc disponovat cizím kapitálem a cizím vlastnictvím, a tím i cizí prací.[88] Moc disponovat společenským, nikoli vlastním kapitálem dává mu moc disponovat společenskou prací. Sám kapitál, který někdo má skutečně nebo podle veřejného mínění, stává se jen základnou pro úvěrovou nadstavbu. To platí zejména o velkoobchodu, jehož rukama prochází největší část společenského výrobku. Všechna měřítka, všechna ospravedlnění, která byla za kapitalistického způsobu výroby ještě více méně oprávněná, tu mizí. Spekulující velkoobchodník neriskuje svůj majetek, nýbrž majetek společenský. Stejně otřepanou se stává fráze o tom, že kapitál pochází z úspor, poněvadž tento velkoobchodník právě žádá, aby za něho šetřili jiní. {Jako nedávno našetřila celá Francie půl druhé miliardy franků pro panamské podvodníky. Jak přesně je tu panamský podvod popsán o celých dvacet let dříve, než k němu došlo! — B. E.} S druhou frází o odříkání je v rozporu jeho přepych, který se nyní také sám stává prostředkem úvěru. Představy, které mají na méně vyvinutém stupni vývoje kapitalistické výroby ještě jakýs takýs smysl, stávají se tu úplně nesmyslnými. Zdar i nezdar vedou tu stejně k centralisaci kapitálů, a tudíž k vyvlastnění v nejúžasnějším měřítku. Vyvlastnění tu postihuje nejen bezprostřední výrobce, ale i menší a střední kapitalisty. Toto vyvlastnění je výchozím bodem kapitalistického způsobu výroby; provést toto vyvlastnění je jeho cílem, a to konec konců vyvlastnit všem jednotlivcům výrobní prostředky, které s vývojem společenské výroby přestávají být prostředky soukromé výroby a výrobky soukromé výroby a které mohou být výrobními prostředky již jen v rukou sdružených výrobců, tj. jejich společenským vlastnictvím, jako jsou jejich společenským výrobkem. Toto vyvlastňování se však v rámci kapitalistického systému samého projevuje v protikladné podobě, jako přivlastňování společenského vlastnictví malým počtem lidí; a úvěr dodává tomuto malému počtu lidí stále více charakter pouhých dobrodruhů. Protože vlastnictví zde existuje ve formě akcie, stává se jeho pohyb a převod jen a jen výsledkem hry na burse, kde malé ryby požírají žraloci a ovečky bursovní vlci. V akcionářství existuje již protiklad proti staré formě, v níž se jeví společenský výrobní prostředek jako individuální vlastnictví; ale sama přeměna ve formu akcie zůstává ještě v zajetí kapitalistických mezí; tedy místo aby protiklad mezi charakterem bohatství jako společenského a soukromého bohatství překonávala, vytváří jej jen v jiné podobě.
Družstevní továrny dělníků samých jsou, v rámci staré formy, prvním průlomem do staré formy, ačkoli přirozeně všude, ve své skutečné organisaci, reprodukují a musí reprodukovat všechny nedostatky existujícího systému. Ale protiklad mezi kapitálem a prací je v nich překonán, třebaže zprvu jen v té formě, že dělníci jako sdružení jsou svým vlastním kapitalistou, tj. používají výrobních prostředků ke zhodnocení své vlastní práce. Ukazují, jak na určitém stupni vývoje materiálních výrobních sil a jemu odpovídajících společenských forem výroby nutně a přirozeně vzniká a rozvíjí se z jednoho způsobu výroby nový způsob výroby. Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapítalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých positivně.
Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru — a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví — hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál. V příštích kapitolách prozkoumáme úvěr se zřetelem na úrokový kapitál jako takový, jeho účinek na tento kapitál i formu, kterou při tom přijímá; a tu je vůbec zapotřebí ještě několika specificky ekonomických poznámek.
Dříve ještě toto:
Je-li úvěr hlavní pákou nadvýroby a přehnané spekulace v obchodu, pak jen proto, že reprodukční proces, který je svou povahou pružný, je tu vystupňován do krajnosti, a to proto, že velké části společenského kapitálu používají lidé, jimž tento kapitál nepatří, kteří se tedy do obchodu pouštějí docela jinak než majitel soukromého kapitálu, který, pokud sám funguje, úzkostlivě zvažuje možnosti svého soukromého kapitálu. Z toho vysvítá jen to, že zhodnocování kapitálu, založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby, dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu, a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje.[89] Úvěr tedy zrychluje materiální rozvoj výrobních sil a vytváření světového trhu; vytvořit je do určitého stupně jakožto materiální základy nové výrobní formy je historickým úkolem kapitalistického výrobního způsobu. Zároveň urychluje úvěr násilné výbuchy tohoto rozporu, krise, a tím prvky rozkladu starého způsobu výroby.
Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu, a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenského bohatství; že na druhé straně tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby — tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.
__________________________________
Poznámky:
86 „Průměrný oběh bankovek Francouzské banky byl roku 1812: 106,538.000 franků; roku 1818: 101,205.000 franků, kdežto oběh peněz, celkový úhrn všech příjmů a plateb, byl roku 1812: 2.837,712.000 franků, roku 1818: 9.665,030.000 franků. Intensita oběhu ve Francii roku 1818 měla se tedy k intensitě roku 1812 jako 3 : 1. Velkým regulátorem rychlosti oběhu je úvěr... Tím si lze vysvětlit, proč se prudký tlak na peněžní trh obvykle časově shoduje s naplněným oběhem.“ („The Currency Theory reviewed etc.“, str.65.) — „Mezi zářím 1833 a zářím 1843 vzniklo ve Velké Britannii na 300 bank, které vydávaly vlastní bankovky; důsledek toho byl zmenšení oběhu bankovek o 21/2 milionu; koncem září 1833 činil 36,035.244 liber št. a koncem září 1843 33,518.544 liber št.“. (Tamtéž, str.53.) — „Podivuhodná intensita skotského oběhu mu dovoluje, aby se 100 librami št. vyřídil totéž množství peněžních transakcí, k němuž je v Anglii zapotřebí 420 liber št.“ (Tamtéž, str. 55. To se týká jen technické stránky operací.)
87 „Před zřízením bank byla částka kapitálu, jíž bylo zapotřebí pro funkci oběživa, vždy větší, než vyžadoval skutečný oběh zboží.“ („Economist“, [15. března] 1845, str. 238.)
88 Přečtěte si např. v „Times“ seznamy úpadků za rok krise, jako byl rok 1857, a srovnejte si vlastní jmění bankrotářů s částkou jejich dluhů. — „Kupní síla lidí, kteří mají kapitál a úvěr, daleko přesahuje jakékoli představy těch, kdo nemají praktické zkušenosti se spekulačními trhy.“ (Tooke: „Inquiry into the Currency Principle“, str. 79.) „Člověk, který požívá pověsti, že má pro svůj pravidelný obchod dost kapitálu a který se těší ve svém oboru dobrému úvěru, může, má-li sanguinické představy o stoupající konjunktuře zboží, s kterým obchoduje, a má-li na počátku a v průběhu své spekulace štěstí, provádět vpravdě ohromné koupě ve srovnání se svým kapitálem.“ (Tamtéž, str. 136.) „Továrníci, obchodníci atd. dělají vesměs obchody, které daleko přesahují jejich kapitál... Kapitál je dnes spíše základnou, na níž je budován dobrý úvěr, než mezí obratů některého obchodního podniku.“ („Economist“, [20. listopadu] 1847, str. 333.)
89 Th. Chalmers [„On Political Economy etc.“. Londýn 1832].