Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Pokus o vytvoření nové opoziční strany[278]
Londýn, v úterý 9. listopadu 1852
Tou měrou, jak se rozkládají strany, které byly dosud v popředí, a jak se stírají rozdíly mezi nimi, pociťuje se ovšem stále silněji potřeba nové opoziční strany. Tato potřeba se projevuje různým způsobem.
První krok učinil lord John Russell, a to ve svém projevu citovaném už dříve.[a] Poplach, který strhl lord Derby, prý vznikl zčásti z pověstí, že on, lord John Russell, přijal „krajně demokratické názory“. „Nemusím jistě k tomu podotýkat, že tyto pověsti jsou zcela nepodložené a že se nestalo nic, z čeho by bylo možné na něco takového usuzovat.“ Přesto však prohlašuje, že je demokrat, a potom vysvětluje neškodný smysl tohoto slova.
„Demokracie této země, to znamená jinými slovy lid této země. Demokracie má stejný nárok užívat svých práv jako monarchie nebo šlechta. Demokracie neznamená oklešťování prerogativ koruny. Demokracie nechce odstranit žádnou ze zákonných výsad sněmovny lordů. Co je tedy tato demokracie? Růst bohatství, růst duchovních sil, tvoření názorů osvícenějších a schopnějších vládnout světu pokrokovějším způsobem. Ale to ještě není všechno. Chtěl bych říci, že s demokracií takto posílenou a upevněnou nelze jednat podle starého systému omezování, s nímž jsem až příliš dobře obeznámen. Naopak, demokracii je třeba podporovat a povzbuzovat, této síle a vlivu je třeba dát zákonný, legální orgán.“
V odpověď na to se rozhořčil „Morning Herald“:
„Lord John Russell má jedny zásady pro případ, kdy je u moci, a jiné pro případ, kdy je v opozici. Když je u moci, je jeho zásadou nedělat nic, když je v opozici, slavnostně slibovat všechno.“
Copak si, probůh, „Morning Herald“ představuje pod slovem „nic“, když uvedeným tlachům lorda Johna Russella říká „všechno!“ a když malému Johnu Russellovi za jeho „demokracii“, která se klaní králi, smeká před lordy a bere v ochranu biskupy, vyhrožuje osudem Frosta, Williamse a spol? Ale nejkomičtější na celé té věci je to, že lord Derby prohlašuje ve sněmovně lordů, že je otevřeným odpůrcem „demokracie“, a hovoří o demokracii jako o jediné straně, proti které stojí za to bojovat. A tu vystoupí nepostradatelný John Russell se svými úvahami, co to je demokracie, že je to vlastně růst bohatství, růst duchovních sil vrstev představujících toto bohatství a jejich nároky na ovlivňování vlády prostřednictvím veřejného mínění a zákonem uznávaných orgánů. Podle toho neznamená tudíž demokracie nic jiného než nároky buržoazie, průmyslové a obchodní střední třídy. Lord Derby vystupuje jako protivník této demokracie, lord John Russell na sebe dobrovolně bere úlohu jejího praporečníka. Oba tím shodně mlčky přiznávají, že staré spory uvnitř jejich vlastní třídy, aristokracie, už národ vůbec nezajímají. Russell je dokonce ochoten odložit název „whig“ a přijmout název „demokrat“, bude-li to conditio sine qua non[b] k potření protivníků. Whigové by v tomto případě ve skutečnosti hráli dál touž roli jako dosud a oficiálně by vystupovali jako sluhové buržoazie. A tak se Russellův plán na reorganizaci strany omezuje vlastně na přijetí nového názvu pro stranu.
Také Joseph Hutne pokládá vytvoření nové „lidové strany“ za nutné. Tvrdí však, že takovou stranu není možno založit na ochraně práv pachtýřů a podobných požadavcích. „Na takové platformě nesjednotíte ani 100 ze 654 poslanců.“ Jaký univerzální lék tedy navrhuje on?
„Lidová liga nebo strana či sdružení se musí shodnout na jednom bodě, dejme tomu na tajném hlasování. A až prosadí tento bod, bude moci postupovat krok za krokem k dalším bodům. A třebaže iniciativa musí vycházet od několika jednotlivých členů poslanecké sněmovny, hnutí nemůže dosáhnout úspěchu, dokud se lid mimo parlament a voliči nepřesvědčí, že je nutné, aby se připojili k hnutí a podpořili slabou lidovou stranu v parlamentě.“
Tento Hume byl jedním z těch, kdož vypracovali Lidovou chartu[279]. Od Lidové charty s jejími šesti body ustoupil k „malé chartě“ stoupenců finanční a parlamentní reformy, která měla jen tři body, a nyní vidíme, že se omezil jen na jeden bod, tajné hlasování. Jaký úspěch si slibuje od tohoto nového všeléku, nám prozrazuje sám v závěru svého dopisu listu „Hull Advertiser“:
„Řekněte mi, kolik redaktorů se odváží podporovat stranu, jíž se při dnešním složení parlamentu nikdy nepodaří dostat k moci?“
A ježto tato nová strana nemíní prozatím nic měnit na složení parlamentu, nýbrž omezuje se pouze na požadavek tajného hlasování, nikdy se jí podle vlastního přiznání nepodaří dostat k moci. Jaký má smysl tvořit stranu nemohoucnosti, ještě k tomu otevřeně doznávané nemohoucnosti?
Kromě pokusů Josepha Huma je tu ještě další pokus vytvořit novou stranu. Je to takzvaná národní strana. Místo Lidové charty chce tato strana přijmout za své jediné heslo všeobecné volební právo, a tak vypustit právě ty podmínky, jež jedině mohou z hnutí za všeobecné volební právo učinit národní hnutí a zajistit mu podporu lidu. Později budu mít příležitost vrátit se k této národní straně. Skládá se z bývalých chartistů, kteří si chtějí získat „vážnost“, a z radikálů, ideologů buržoazie, kteří by chtěli ovládnout chartistické hnutí. V pozadí stojí — ať už si to „národní strana“ uvědomuje nebo ne — stoupenci parlamentní a finanční reformy a přívrženci manchestcrské školy, kteří je popohánějí a používají jich jako svého předvoje.
Při všech těchto žalostných kompromisech a kličkování, při této honbě za nicotnými výhodami, při tom všem příštipkaření a mastičkářství je zřejmé jedno: Katilina stojí před branami města; blíží se rozhodující bitva, opozice ví, jak je nepopulární, jak je neschopná postavit se na odpor, a všechny pokusy vytvořit nová střediska odporu mají společné jen jedno: „politiku ústupu“. „Národní strana“ ustupuje od Charty k všeobecnému volebnímu právu, Joe Hume od všeobecného volebního práva k tajnému hlasování, jiní zase od tajného hlasování k stejnoměrnému rozdělení volebních obvodů a tak dále, až se nakonec dostaneme k Johnnymu Russellovi, který jako bojové heslo razí už jen pouhé slovo demokracie. Demokracie lorda J. Russella by vlastně byla posledním slovem národní strany i Humovy „lidové strany“ a všech ostatních rádoby stran, kdyby některá z nich byla vůbec schopna života.
Avšak na jedné straně politická vlažnost a lhostejnost, kterou plodí období materiální prosperity, a na druhé straně přece jen obavy, že toryové zamýšlejí něco nekalého; na jedné straně je buržoazním vůdcům jasné, že budou velmi brzy potřebovat podporu lidu, na druhé straně někteří lidoví vůdcové vědí, že lid je prozatím příliš apatický, aby vytvořil své vlastní hnutí — všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že se strany snaží navzájem sblížit a že různé opoziční frakce mimo parlament, nejradikálnější počínaje a nejméně radikální konče, se pokoušejí sjednotit na základě vzájemných ústupků, až nakonec dospějí k tomu, co lord J. Russell ráčí nazývat demokracií.
K pokusům vytvořit jakousi „národní stranu“ Ernest Jones správně poznamenává:
„Lidová charta jev oblasti politických reforem nejpřitažlivějším opatřením, jaké jen může být, a chartisté jsou jedinou skutečně národní stranou politických a sociálních reforem ve Velké Británii.“
A R. G. Gammage, jeden z členů chartistického výkonného výboru[280], se obrací k lidu takto:
„Odmítli byste potom spolupráci s buržoazií? Jistěže ne, nabízí-li se tato spolupráce za spravedlivých a čestných podmínek. A jaké jsou to podmínky? Jsou snadné a prosté. Přijměte Chartu, a až přijmete Chartu, spojte se s jejími přáteli, kteří se už zorganizovali, aby ji uskutečnili. Odmítáte-li to, pak buďto odmítáte samu Chartu, anebo si zakládáte na tom, že vaše třída je lepší a že vás to opravňuje k tomu, aby jste hnutí vedli. V prvním případě se žádný poctivý chartista s vámi nemůže spojit, v druhém případě žádný dělník nesmí natolik ztratit úctu sám k sobě, aby se podřídil vašim třídním předsudkům. Dělníci se musí spoléhat jen na svou vlastní sílu. Čestnou pomoc mohou přijmout od kohokoli, ale musí jednat vždycky tak, jako by jejich spása závisela jen na tom, co dokáží sami.“
Chartistické masy jsou v této chvíli rovněž plně pohlceny materiální výrobou. Avšak jádro strany se po všech stránkach reorganizuje, navazují se nová spojení v Anglii i ve Skotsku. Dojde-li k obchodní a politické krizi, pozná pak důležitost nynější tiché činnosti v hlavním stanu chartistů celá Velká Británie.
Napsal K. Marx 16. října 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3622 z 25. listopadu 1852,
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — bezpodmínečně nutné. (Pozn. red.)
278 Nadpis doplnil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
280 Míní se výkonný výbor Národního chartistického sdružení, založeného v červenci 1840. Toto sdružení bylo první masovou dělnickou stranou v dějinách dělnického linutí a mělo v letech rozmachu chartismu na 40 000 členů. V činnosti sdružení se projevovala ideová a taktická nejednotnost jeho členů; většina chartistických vůdců podléhala maloburžoazní ideologii. Po porážce chartismu roku 1848 sdružení upadalo a v padesátých letech zastavilo svou činnost.