Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Debaty o polské otázce ve Frankfurtu


I

Kolín 7. srpna. Frankfurtské shromáždění, jehož debaty neztratily ani v nejvzrušenějších chvílích ráz pravé německé dobré pohody, se nakonec vzchopilo při jednání o poznaňské otázce V této věci, v níž mu připravily půdu pruské šrapnely a poslušná usnesení Spolkového sněmu, se muselo odhodlat k rozhodnutí; tady nebyla možná žádná střední cesta; muselo buď zachránit německou čest, nebo ji znovu poskvrnit. Shromáždění nezklamalo naše očekávání; sankcionovalo ono sedmeré dělení Polska, převalilo hanbu z roku 1772, 1794 a 1815 z beder německých panovníků na svá vlastní.

Nejen to! Frankfurtské shromáždění prohlásilo sedmeré dělení Polska za sedmeré dobrodiní prokázané Polákům. Nepovznesla snad násilná invase židovsko-germánské rasy Polsko na takovou kulturní výši, na takový stupeň vzdělanosti, o jakém se této zemi nikdy ani nesnilo? Zaslepení, nevděční Poláci! Kdyby vás nebyli rozdělili, museli byste sami přijít a frankfurtské shromáždění poprosit, aby vás milostivě rozdělilo!

Farář Bonavita Blank v klášteře Paradies u Schaffhausenu si ochočil straky a špačky, které naučil volně odlétat a zase se k němu vracet. Vyřízl jim spodní část zobáku, takže si nemohli sami hledat potravu a mohli zobat jen z jeho ruky. Šosáci, kteří z dálky přihlíželi, jak ptáci přilétají, krotce usedají na ramena jeho důstojnosti a zobou mu z dlaně, se obdivovali jeho vysoké kulturnosti a vzdělanosti. - Ptáci, vypravuje farářův životopisec, ho milovali jako svého dobrodince.

A ti spoutaní, zmrzačení, pranýřovaní Poláci nechtějí milovat své pruské dobrodince!

Neexistuje lepší způsob, jak popsat dobrodiní, která prušáctví prokazuje Polákům, než probereme-li si zprávu komise pro otázky mezinárodního práva z pera učeného historiografa pana Stenzela, která se stala základem debaty.

Zpráva nejprve líčí, zcela ve stylu běžných diplomatických aktů, vznik poznaňského velkovévodství v roce 1815 na základě "připojení" a "sjednocení". Poté následuje výčet slibů, které tehdy dal Poznaňským Bedřich Vilém III.: zachování jejich národnosti, jazyka a náboženství, jmenování domorodého místodržitele a účast na slavné pruské konstituci[190].

Je známo, co z těchto slibů bylo splněno. Svobodný styk mezi třemi částmi, na které bylo Polsko roztrženo, styk, k němuž mohl dát vídeňský kongres souhlas tím klidněji, čím nemožnější bylo jeho uskutečnění, nebyl ovšem nikdy uskutečněn.

Dále se tu pojednává o složení obyvatelstva. Pan Stenzel vypočítává, že v roce 1843 žilo ve velkovévodství 790 000 Poláků, 420 000 Němců a asi 80 000 Židů, celkem téměř 1 300 000 obyvatel.

Proti tvrzení pana Stenzela uvádějí Poláci, mimo jiné arcibiskup Przyluski, že v Poznaňsku žije mnohem víc než 800 000 Poláků, zatímco Němců, odečteme-li Židy, úředníky a vojáky, bychom napočítali sotva 250 000.

Zůstaňme však u tvrzení pana Stenzela. Pro náš účel to naprosto stačí. Abychom se vyhnuli jakékoli další debatě, připusťme, že v Poznaňsku žije 420 000 Němců. Kdopak jsou tito Němci, kteří to při započtení Židů dotáhli skoro na půl milionu?

Slované jsou lid převážně zemědělský, málo zběhlý v provozování městských řemesel v té podobě, v jaké byla tehdy známá ve slovanských zemích. Obchod na svém prvním, nejprimitivnějším stupni, ještě pouhý obchod v malém, byl přenechán židovským podomním kramářům. Když se zvyšovala kultura a rostl počet obyvatelstva, když se začala pociťovat potřeba městských řemesel a městské koncentrace, stěhovali se Němci do slovanských zemí. Němci, kteří vůbec dosáhli největšího rozkvětu v maloměšťanství středověkých říšských měst, v těžkopádném, karavanovitém vnitrozemském obchodu a v omezeném námořním obchodu, v cechovním provozování řemesel 14. a 15. století, tito Němci dokázali, že jsou povoláni stát se šosáky světových dějin, zejména tím, že dodnes tvoří jádro maloměšťáctva v celé východní a severní Evropě, a dokonce i v Americe. V Petrohradě, v Pešti, v Moskvě, ve Varšavě a v Krakově, ve Stockholmu a v Kodani, v Oděse a v Jasách, v New Yorku a ve Filadelfii jsou řemeslníci, kramáři a drobní překupníci z velké, často z největší části Němci nebo lidé německého původu. Ve všech těchto městech jsou čtvrti, kde se mluví výhradně německy; některá města, jako např. Pešť, jsou dokonce téměř úplně německá.

Tato německá imigrace, zejména do slovanských zemí, pokračovala od 12. a 13. století téměř nepřetržitě. Od dob reformace vyhánělo kromě toho pronásledování náboženských sekt čas od času celé masy Němců do Polska, kde je přijímali s otevřenou náručí. V jiných slovanských zemích, v Čechách, na Moravě atd., bylo slovanské obyvatelstvo decimováno německými dobyvačnými válkami, zatímco německé obyvatelstvo invasí vzrůstalo.

Zvlášť jasně se tento obraz rýsuje právě v Polsku. Němečtí maloměšťáci, usedlí v Polsku již po staletí, se od nepaměti vůbec nepočítali politicky k Německu, stejně jako se Němci v Severní Americe, "francouzská kolonie" v Berlíně anebo oněch 15 000 Francouzů v Montevideu nepočítá k Francii. Stali se Poláky, pokud to bylo možné v dobách decentralisace v 17. a 18. století, německy mluvícími Poláky, a dávno se už úplně vzdali jakéhokoli spojení s mateřskou zemí.

Přinesli však do Polska kulturu, vzdělanost a vědu, obchod a řemeslo! - Přinesli tam samozřejmě maloobchod a cechovní řemeslo, a svou spotřebou a vytvořením omezeného obratu pozvedli poněkud výrobu. O vysokém stupni vzdělanosti nebo vědy se v celém Polsku až do roku 1772 nedá mluvit a v rakouském a ruském Polsku ani potom. O pruském Polsku si ještě promluvíme podrobněji. Zato však Němci v Polsku zabránili tvoření polských měst s polskou buržoasií; svou odlišnou řečí, svou isolovaností od polského obyvatelstva, svými tisícerými rozmanitými privilegii a vlastním městským právem ztížili centralisaci, tento nejmocnější politický prostředek k rychlému rozvoji země. Téměř každé město mělo své vlastní právo; ve smíšených městech dokonce platilo a platí často dosud jiné právo pro Němce, jiné pro Poláky a jiné pro Židy. Polští Němci ustrnuli na nejnižším stupni průmyslového vývoje, ani nenashromáždili velký kapitál, ani se nedovedli přizpůsobit velkému průmyslu, ani nezískali rozsáhlejší obchodní styky. Teprve když do Varšavy přišel Angličan Cockerill, začal v Polsku vznikat průmysl. Kramářství, řemeslo, a nanejvýš obchod s obilím a manufaktura (tkalcovství atd.) ve velmi omezeném měřítku - to byla celá činnost polských Němců. A nesmí se také při zásluhách polských Němců zapomínat, že importovali do Polska německé šosáctví, německou maloměšťáckou omezenost, že v sobě spojili špatné vlastnosti obou národností, aniž si přisvojili dobré.

Pan Stenzel se pokouší vzbudit u Němců sympatie pro polské Němce:

"Když byli králové… zejména v 17. století stále bezmocnější a nemohli už chránit ani domorodé polské rolníky proti neobyčejně krutému útlaku šlechty, upadaly také německé vesnice a města, z nichž se mnohé staly majetkem šlechty. Jen větší královská města zachránila část svých starých svobod" (čti privilegií).

Nechtěl by snad pan Stenzel, aby Poláci chránili "Němce" (čti polské Němce - ostatně také "domorodé") lépe než sebe? Je přece samozřejmé, že cizinci, kteří se přistěhují do nějaké země, nemohou požadovat víc než možnost sdílet s původním obyvatelstvem dobré i zlé!

Přejděme nyní k dobrodiním, za něž mají Poláci co vděčit právě pruské vládě.

Roku 1772 uloupil Bedřich II. Polsku notečskou oblast a příštího roku byl vybudován bydhošťský průplav, který umožňoval vnitrozemskou plavbu mezi Odrou a Vislou.

"Okolní oblasti, o něž se vedly po staletí spory mezi Polskem a Pomořany, kraje většinou neobydlené pro rozsáhlé močály, oblasti nesčetněkrát zpustošené, byly nyní obdělány a osídleny velkým počtem kolonistů."

První dělení Polska tedy nebyla žádná loupež. Bedřich II. se zmocnil pouze území, "o něž se vedly po staletí spory". Ale jak dlouho už je tomu, co neexistují žádné samostatné Pomořany, které by mohly o toto území vést spor? Po kolik dlouhých století nebylo už ve skutečnosti Polákům upíráno? A vůbec, jaký smysl má tato zrezivělá a zpuchřelá teorie "spornosti" a "nároků", která byla dobrá k tomu, aby v 17. a 18. století zakrývala nahost obchodních a anekčních zájmů, jaký smysl má v roce 1848, kdy všechna historická práva i nepráva ztratila půdu pod nohama?

Ostatně pan Stenzel by si měl přece uvědomit, že podle této zvetšelé doktríny je rýnská hranice mezi Francií a Německem "sporná po tisíciletí" a že by Poláci mohli uplatňovat nároky na pruskou provincii a samy Pomořany jako na své léno!

Ale dost už o tom. Notečská oblast se stala pruskou a není tedy už "sporná". Bedřich II. ji dal osídlit Němci, a tak vznikli takzvaní "notečtí bratří", proslulí pak zejména v souvislosti s otázkou Poznaňska. Germanisace, prováděná státem, začíná roku 1773.

"Židé ve velkovévodství jsou podle všech spolehlivých údajů vesměs Němci a chtějí být Němci… Náboženská snášenlivost, která kdysi v Polsku převládala, a také některé vlastnosti, kterých se Polákům nedostávalo, skýtaly Židům po staletí hluboko zasahující" (totiž do polských měšců) "pole působnosti v Polsku. Zpravidla ovládají obě řeči, třebaže ve svých rodinách, a také jejich děti již od raného věku, mluví německy."

Neočekávané sympatie a uznání, jichž se polským Židům dostalo v poslední době v Německu, našly zde svůj oficiální výraz. Kam jen sahá vliv lipského veletrhu, všude jsou Židé vykřičeni jako nejdokonalejší výraz čachrářství, skrblictví a špíny, a najednou jsou z nich němečtí bratři; počestný Michl je tiskne se slzami radosti na srdce a pan Stenzel se o ně hlásí ve jménu německé národnosti jako o Němce, kteří chtějí být Němci.

A proč by neměli být polští Židé pravými Němci? Cožpak nemluví "ve svých rodinách, a také jejich děti již od raného věku, německy"? A k tomu ještě jakou němčinou!

Upozorňujeme ostatně pana Stenzela, že stejným způsobem se může hlásit o celou Evropu a půl Ameriky, ba dokonce i o část Asie. Němčina je, jak známo, světovou řečí Židů. V New Yorku stejně jako v Cařihradě, v Petrohradě jako v Paříži "Židé ve svých rodinách, a také jejich děti již od raného věku, mluví německy", a zčásti ještě klasičtější němčinou než "kmenově spříznění" spojenci "notečských bratří", poznaňští Židé.

Zpráva se dále snaží vylíčit národnostní poměry, a to co možná neurčitě a co možná ve prospěch údajného půl milionu Němců, skládajícího se z polských Němců, "notečských bratří" a Židů. Pozemkový majetek německých rolníků je prý větší než majetek polských rolníků (uvidíme, jak k tomu došlo). Od prvního dělení Polska dosáhla prý nenávist mezi Poláky a Němci, zejména Prušáky, nejvyššího stupně.

"Zavedením svých mimořádně pevně upravených státních a správních nařízení" (to je jazyk!) "a jejich přísným prováděním narušilo Prusko velmi citelně starobylé výsady a odvěké zřízení Poláků."

Jak velice "narušila" "pevně upravená" a "přísně prováděná" opatření slovutné pruské byrokracie nejen staré zvyklosti a odvěká zřízení, nýbrž i celý společenský život, průmyslovou a zemědělskou výrobu, obchod, hornictví, zkrátka celé společenské poměry bez výjimky, o tom by mohli ledacos povídat nejen Poláci, ale i ostatní Prusové, a zejména pak my, Porýňané. Pan Stenzel tu však nemluví ani o byrokracii z let 1807-1848, nýbrž o byrokracii z let 1772-1806, o úřednících nejryzejšího pruského ražení, jejichž sprostota, úplatnost, hrabivost a surovost se tak skvěle projevily v proradnostech roku 1806. Tito úředníci prý chránili polské rolníky proti šlechtě a sklidili jen a jen nevděk; byli by ovšem museli pocítit, "že nic, ani darované a vnucené dobro, nemůže nahradit ztrátu národní samostatnosti".

Také my dobře víme, jakým způsobem byli pruští úředníci ještě v poslední době zvyklí "všechno darovat a vnutit". Kterýpak Porýňan by neznal čerstvě importovaného staropruského úředníka a neměl příležitost obdivovat se jeho nenapodobitelnému nadutému mentorství, neomalenosti, s níž do všeho strká nos, tomuto spojení omezenosti a neomylnosti, této bezohledné hrubosti! U nás ovšem pány staroprušáky většinou brzy přešly roupy; u nás neměli žádné "notečské bratry", žádnou tajnou inkvisici, žádný pruský zákoník a žádnou rákosku; a po té se jim nejvíc stýskalo, a leckterý z nich se hořem po ní ustýskal. Jak asi vyváděli v Polsku, kde mohli vyplácet rákoskou, co srdce ráčilo, a pořádat tajné soudy, o tom nám nemusí nikdo vyprávět.

Zkrátka, panství pruské zvůle si umělo získat takovou oblibu, že "už po bitvě u Jeny projevili Poláci svou nenávist všeobecným povstáním a vyhnáním pruských úředníků". Tím bylo na čas skoncováno s řáděním úředníků.

Roku 1815 se však vrátilo v poněkud pozměněné formě. Své štěstí na těchto vzpurných Polácích zkusilo "reformované", "vzdělané", "neúplatné", "nejlepší" úřednictvo.

"Avšak ani zřízením poznaňského velkovévodství se nepodařilo vytvořit lepší shodu, neboť… pruský král nemohl tehdy nijak přistoupit na to, aby dal jednotlivé provincii úplně samostatné zřízení a učinil ze svého státu do jisté míry stát spolkový."

Tedy pruský král podle pana Stenzela "nemohl nijak přistoupit na to", aby dodržel své vlastní sliby a vídeňské smlouvy!![191]

"Když roku 1830 vzbudily obavy sympatie polské šlechty s varšavským povstáním a když se od té doby plánovitě pracovalo k tomu, aby provedením některých opatření (!)‚ zejména skupováním, rozdrobením a rozdílením polských rytířských statků mezi Němce, byla ponenáhlu úplně odstraněna především polská šlechta, stoupalo i její rozhořčení proti Prusku."

"Provedením některých opatření"! Zákazem prodávat vydražované pozemky Polákům a jinými podobnými opatřeními, která se pan Stenzel snaží všelijak přikrášlovat.

Co by tomu řekli Porýňané, kdyby pruská vláda také u nás zakázala prodávat soudně vydražované pozemky Porýňanům! Záminek by se našlo dost: aby se smísilo obyvatelstvo starých a nových provincií; aby se domorodci ze starých provincií mohli podílet na dobrodiní parcelace a porýnského zákonodárství; Porýňanům by se tím dal podnět, aby se imigrací postarali o zdomácnění svého průmyslu také ve starých provinciích atd. Důvodů ažaž, aby i nás obšťastnili pruskými "kolonisty"! Jak bychom se dívali my na obyvatelstvo, které by bez konkurence skupovalo za babku všechnu naši půdu a navíc by ještě dostávalo podporu od státu; jak bychom se dívali na obyvatelstvo, které by nám bylo vnuceno výslovně jen proto, aby nás naučilo provolávat v nepříčetném nadšení: "S Bohem za krále a vlast"?

A my jsme přece aspoň Němci, mluvíme stejnou řečí jako staré provincie. V Poznaňsku však posílali tyto kolonisty soustavně, s neúprosnou pravidelností na panství, do lesů, na rozparcelované polské rytířské statky, aby vytlačili domorodé Poláky a jejich řeč z jejich vlastní země a vytvořili ryze pruskou provincii, která by v černobílém fanatismu překonala dokonce i Pomořany.

A aby pruští rolníci v Polsku nezůstali bez přirozené vrchnosti, poslali za nimi výkvět pruského rytířstva, lidi jako Treskowa, Lüttichaua, kteří tam rovněž za babku skupovali rytířské statky a stát jim na to ještě půjčoval peníze. Po polském povstání z roku 1846[192] se dokonce pod milostivou ochranou vysokých, nejvyšších a ještě vyšších osob vytvořila v Berlíně celá akciová společnost, která měla skupovat polské statky pro německé rytíře. Chamtiví nenažranci z braniborské a pomořanské šlechty předvídali, že proces s Poláky zruinuje množství polských šlechtických statkářů, že jejich statky budou brzy k mání za babku. Jaké vítané sousto pro mnohého ukerského dona Ranuda[193] tonoucího v dluzích! Pěkný rytířský statek téměř zadarmo, možnost mlátit polské rolníky a navíc ještě zásluha o krále a vlast - jaké skvělé vyhlídky!

Tak začalo třetí německé stěhování do Polska; pruští rolníci a pruští šlechtici, kteří se usadili po celém Poznaňsku a kteří sem přišli podporováni vládou s netajeným úmyslem nikoli poněmčovat, nýbrž popomořanštit. Měli-li německo-polští měšťané omluvu, že poněkud přispěli ke zvelebení obchodu, mohli-li se "notečtí bratří" pochlubit, že zúrodnili několik močálů, pak tuto poslední pruskou invasi nemohlo ospravedlnit už vůbec nic. Ani parcelaci neprovedli důsledně; v patách za pruskými rolníky přišla pruská šlechta.

II

Kolín 11. srpna. V prvním článku jsme prozkoumali "historickou základnu" Stenzelovy zprávy, pokud se zabývá situací v Poznaňsku před revolucí. Dnes pojednáme o páně Stenzelově výkladu dějin revoluce a kontrarevoluce v Poznaňsku.

"Německý lid, který projevoval vždy největší účast s každým nešťastným" (pokud ho tato účast nic nestála), "vždy hluboce pociťoval jako velké bezpráví to, čeho se jeho panovníci dopouštěli vůči Polákům."

Ovšemže "hluboce pociťoval" ve svém tichém německém srdci, v němž city vězí tak "hluboko", že se nikdy neproderou navenek činem! Ovšemže projevoval "účast" několika almužnami v roce 1831, bankety a polskými bály, pokud šlo o to, zatancovat si pro blaho Poláků, napít se šampaňského a zazpívat si: "Ještě Polsko nezhynulo!"[194] Ale udělat skutečně něco vážného, přinést jednou skutečně oběť - copak tohle kdy bylo věcí Němců!

"Němci upřímně nabídli bratrskou ruku, aby odčinili to, čím se dříve provinili jejich panovníci."

Ovšemže, kdyby dojímavé fráze a mlácení hubou naprázdno mohly vůbec něco "odčinit", pak by žádný národ nestál před dějinami tak čistý jako právě Němci.

"Ale právě ve chvíli, kdy Poláci už plácli" (totiž do nabídnuté bratrské dlaně), "rozcházely se už zájmy a cíle obou národů. Poláci myslili jen na obnovení své staré říše, nejméně v hranicích před prvním dělením v roce 1772."

Vskutku, pouze bezmyšlenkovitý, neodůvodněný, jalový entusiasmus, který byl odjakživa přední ozdobou německého národního charakteru, byl s to uvést Němce v úžas nad požadavkem Poláků! Němci chtěli "odčinit" křivdu spáchanou na Polsku. Čím začala tato křivda? Nemluvě už o dřívějších proradnostech, tedy zajisté prvním rozdělením roku 1772. Jak se dala tato křivda "odčinit"? Přece jen obnovením statu quo[a] před rokem 1772 nebo aspoň tím, že by Němci Polákům vrátili, co jim oni sami od roku 1772 uloupili. To se však příčilo německým zájmům? Dobrá, mluvíme-li o zájmech, pak konec sentimentalitám o "odčinění" atd., mluvte jazykem chladné, bezcitné praxe a ušetřte nás přípitkových frází a výlevů velkomyslnosti.

Ostatně Poláci předně vůbec "nemyslili" "jen" na obnovení Polska z roku 1772. Na co Poláci "myslili", to se nás příliš netýká. Žádali zatím jen reorganisaci celého Poznaňska a o dalších možnostech mluvili jen pro případ německo-polské války proti Rusku.

Za druhé, "zájmy a cíle obou národů se rozcházely" pouze do té doby, dokud "zájmy a cíle" revolucionovaného Německa v oblasti mezinárodních vztahů zůstávaly úplně stejné jako zájmy a cíle starého, absolutistického Německa. Je-li "zájmem a cílem" Německa spolek s Ruskem nebo aspoň mír s Ruskem za každou cenu, musí ovšem zůstat v Polsku všechno při starém. Později však uvidíme, že skutečné zájmy Německa se velmi kryjí se zájmy Polska.

Pak následuje rozvláčný, zmatený, rozpačitý pasus, v němž pan Stenzel vykládá o tom, jak byli polští Němci v právu, když sice respektovali práva Polska, ale zároveň chtěli zůstat Prušáky a Němci. Že toto "sice" vylučuje "ale" a "ale" vylučuje "sice", z toho si pan Stenzel samozřejmě nic nedělá.

Na to navazuje rozvláčný a zmatený historický výklad, v němž se pan Stenzel pokouší podrobně prokázat, že vzhledem k "rozcházejícím se zájmům a cílům obou národů" a k vzájemné roztrpčenosti, která stále vzrůstala, byla krvavá srážka nevyhnutelná. Němci se pevně drželi "národního" zájmu, Poláci pouze "územního". To znamená, že Němci žádali rozdělení velkovévodství podle národností, Poláci žádali pro sebe celé své staré území.

To také není pravda. Poláci žádali reorganisaci, zároveň však prohlašovali, že jsou plně srozuměni s odstoupením smíšených pohraničních oblastí s německou většinou, která se chce připojit k Německu. Obyvatelstvo však nemá být prohlašováno za Němce či Poláky podle libovůle pruských úředníků, nýbrž podle své vlastní vůle.

Willisenovo poslání, pokračuje pan Stenzel, muselo ovšem ztroskotat na (domnělém, nikdy neexistujícím) odporu Poláků proti odstoupení převážně německých oblastí. Pan Stenzel měl k disposici Willisenova prohlášení o Polácích a prohlášení Poláků o Willisenovi. Tato uveřejněná prohlášení dokazují opak. Vida, co se může stát někomu, kdo je, jak říká pan Stenzel, "mužem, který se po léta zabývá historií a vytkl si za povinnost netvrdit nic, co by nebylo pravda, a pravdu nikdy nezamlčovat"!

S touž pravdymilovností, která pravdu nikdy nezamlčuje, přechází pan Stenzel kanibalské řádění v Poznaňsku, hanebné porušení Jaroslawiecké konvence[195], krvavé řeže v Trzemesznu, Miloslawi a Wrześnii, plenění a řádění soldatesky hodné žoldnéřů třicetileté války, a nezmiňuje se o nich ani jediným slovem.

Pan Stenzel přechází pak k oněm čtyřem novým dělením Polska, která jsou dílem pruské vlády. Zprvu byla odtržena notečská oblast se čtyřmi jinými okresy (14. dubna); k tomu byly připojeny některé části jiných okresů, celkem s 593 390 obyvateli, a celá tato oblast byla připojena k Německému spolku (22. dubna). Pak bylo zabráno město a pevnost Poznaň se zbytkem levého břehu Varty - opět 273 500 obyvatel, tedy dohromady víc než dvakrát tolik, kolik Němců žije v celém Poznaňsku, dokonce podle pruských údajů. To se stalo královským nařízením z 29. dubna a již 2. května bylo toto území připojeno k Německému spolku. Pan Stenzel se slzami v očích teď přesvědčuje shromáždění, jak je naléhavě nutné, aby Poznaň zůstala v německých rukou, Poznaň, tato důležitá, mocná pevnost, kde žije přes 20 000 Němců (z nich většina jsou polští Židé), kterým patří dvě třetiny veškeré půdy atd. Že Poznaň leží v čistě polské oblasti, že byla násilně germanisována a že polští Židé nejsou žádní Němci, to je naprosto lhostejné lidem, kteří "nikdy netvrdí nic, co by nebylo pravda, a pravdu nikdy nezamlčují", historikům formátu pana Stenzela!

Zkrátka, z vojenských důvodů musela Poznaň zůstat v německých rukou. Jako by nemohli tuto pevnost, která je podle Willisena jedním z největších strategických omylů, strhnout a místo ní opevnit Vratislav. Ale opevnění Poznaně pohltilo deset milionů (ostatně to zase není pravda, sotva pět milionů) a je přirozeně výhodnější podržet si toto nákladné umělecké dílo a k tomu 20-30 čtverečních mil polské půdy.

Máš-li však už v rukou "město a pevnost" Poznaň, nabízí se tu velmi vhodná příležitost vzít si ještě víc.

"Aby však bylo možno udržet pevnost, bude nutno zajistit jí také přístupy k Hlohovu, Kostrzynu a Toruni, jakož i pevnostní pásmo směrem na východ" (stačil by úplně pás široký pouhých 1000 až 2000 kroků, jako u Maastrichtu proti Belgii a Limburgu). "Takto," šklebí se pan Stenzel spokojeně, ,,se zároveň zajistí nerušené ovládání bydhošťského průplavu, budou se však muset připojit k Německému spolku četné kraje s převážně polským obyvatelstvem."

Ze všech těchto důvodů podjal se pak také známý lidumil Pfuel řečený z Pekelného kamene[b] dvou nových dělení Polska, čímž byla uspokojena všechna přání pana Stenzela, a tři čtvrtiny celého velkovévodství byly připojeny k Německu. Pan Stenzel uznává tento postup s tím větší vděčností, že on, historik, musí v tomto umocněném obnovení přivtělovacích komor Ludvíka XIV.[196] zřejmě vidět názorný doklad toho, že si Němci vzali poučení z dějin.

Poláci, míní pan Stenzel, se musí utěšit tím, že území, které jim zůstalo, je úrodnější než oblast připojená k Německému spolku, že mají mnohem menší pozemkové vlastnictví než Němci a že "žádný nezaujatý člověk nebude popírat, že pro polského zemědělce bude německá vláda mnohem snesitelnější než pro Němce vláda polská"!! O tom skýtají dějiny podivuhodné důkazy.

Nakonec ujišťuje pan Stenzel Poláky, že i ten kousíček, který jim zůstal, postačí k tomu, aby se cvičením ve všech občanských ctnostech

"důstojně připravili na okamžik, který nyní ještě leží v mlhavé budoucnosti a který se oni snaží uspíšit způsobem snad příliš bouřlivým, což jim ovšem lze snadno prominout. ‚Existuje koruna', vyjádřil se velmi přiléhavě jeden z jejich nejprozíravějších spoluobčanů, ‚která si také zaslouží, aby podnítila vaši ctižádost - je to koruna občana!' Němec může k tomu dodat: netřpytí se, ale zato je ryzí!"

"Je ryzí!" Ještě "ryzejší" však jsou skutečné důvody čtyř nových dělení Polska, provedených pruskou vládou.

Německý dobráku! Ty si myslíš, že tato dělení byla provedena proto, aby se tví němečtí bratří nedostali pod polskou nadvládu? Abys měl v poznaňské pevnosti záštitu proti každému útoku? Aby byly zabezpečeny cesty ke Kostrzynu, Hlohovu a Bydhošti, aby byl zajištěn notečský průplav? Jaký omyl!p

Hanebně tě podvedli. K novému dělení Polska došlo jen proto, aby se naplnila pokladna pruského státu.

První dělení Polska do roku 1815, to byla loupež území ozbrojenou mocí, dělení z roku 1848, to je krádež.

A teď dej, německý dobráku, pozor, jak tě ošidili!

Po třetím dělení Polska zkonfiskoval Bedřich Vilém II. ve prospěch státu polské starostenské statky a statky patřící katolickému duchovenstvu. Zejména církevní statky činily zde "velmi podstatnou část veškerého pozemkového majetku", jak bylo řečeno přímo v deklaraci o konfiskaci pozemkového majetku z 28. března 1796. Tato nová panství byla spravována královskou pokladnou nebo propachtována a byla tak rozsáhlá, že k řízení jejich hospodářství bylo třeba zřídit 34 správ panství a 21 vrchních lesních správ. Ke každé z těchto správ jednotlivých panství patřila spousta obcí, např. k 10 správám bydhošťského správního obvodu patřilo celkem 636 obcí a k jediné správě panství Mogilno 127 obcí.

Kromě toho zkonfiskoval Bedřich Vilém II. roku 1796 statky a lesy ženského kláštera v Owińsce a prodal je kupci von Treskowovi (předkovi statečného vůdce pruských band Treskowa z poslední hrdinské války[197]); tyto statky se skládají ze 24 obcí kromě mlýnů a 20 000 jiter lesa v ceně nejméně jednoho milionu tolarů.

Dále byla roku 1819 odstoupena panství Krotoszyn, Rozdrażew, Orpiszew a Odolanów v ceně nejméně dva miliony tolarů knížeti Thurn-Taxisovi jako odškodnění za poštovní monopol v řadě provincií, jež připadly k Prusku.

Všechny tyto statky převzal Bedřich Vilém II. pod záminkou, že budou lépe spravovány. Přesto však byly tyto statky, majetek polského národa, darovány, odstoupeny a prodány, a peníze za ně plynuly do pruské státní pokladny.

Panství Hnězdno, Skorzęczyn a Trzemeszno byla rozparcelována a prodána.

Zůstává tedy ještě v rukou pruské vlády 27 panství a lesních správ v celkové hodnotě přinejmenším dvaceti milionů tolarů. Jsme ochotni dokázat s mapou v ruce, že všechna tato panství a lesy - až na velmi malé nebo vůbec žádné výjimky - leží v té části poznaňské oblasti, která byla připojena k Německému spolku. Aby se tento bohatý poklad zachránil před navrácením polskému národu, musel být přivtělen k Německému spolku; a protože nemohl přijít k Německému spolku sám, musil Německý spolek přijít k němu, a tak se staly tři čtvrtiny Poznaňska součástí Německého spolku.

To je pravý důvod proslulých čtyř dělení Polska během dvou měsíců. Nerozhodovaly zde požadavky té či oné národnosti, nerozhodovaly domněle strategické důvody: hranici určily jedině poloha statků a chamtivost pruské vlády.

Zatímco němečtí občané prolévali krvavé slzy nad vybájeným utrpením svých ubohých bratří v Poznani, zatímco tonuli v nadšení nad zajištěním německé Východní marky, zatímco se nechávali štvát proti Polákům vylhanými zprávami o polském barbarství, jednala pruská vláda hezky potichoučku, a už má úrodu pod střechou. Bezpředmětný, jalový německý entusiasmus posloužil jen k tomu, aby zakryl nejšpinavější dílo novějších dějin.

Tak si s tebou, německý dobráku, tví odpovědní ministři zahráli!

Ale po pravdě - to jsi mohl vědět předem. Tam, kde přiloží ruku k dílu pan Hansemann, tam nejde nikdy o německou národnost, o vojenskou nutnost a jiné podobné fráze, nýbrž vždycky o hotové, o čistý zisk.

III

Kolín 19. srpna. Rozebrali jsme podrobně zprávu pana Stenzela, která byla podkladem debaty. Dokázali jsme, jak falšuje starší i novější dějiny Polska a Němců v Polsku, jak celou tuto otázku překrucuje, jak se historik Stenzel dopouští nejen záměrného falšování, ale jak se také provinil hrubou nevědomostí.

Než přejdeme k vlastní debatě, musíme se ještě jednou podívat na polskou otázku.

Posuzujeme-li poznaňskou otázku samu o sobě, nemá vůbec smysl, není možno ji řešit. Je to jen zlomek polské otázky a může být řešena jen v jejím rámci a zároveň s ní. Hranice mezi Německem a Polskem může být stanovena teprve tehdy, až bude opět existovat Polsko.

Může však a bude Polsko znovu existovat? V debatě to bylo popřeno.

Jeden francouzský historik řekl: Il y a des peuples nécessaires - jsou nezbytné národy. K takovým nezbytným národům patří v 19. století nesporně polský národ.

Národní existence Polska není však pro nikoho nutnější než právě pro nás Němce.

Oč se především opírá moc reakce v Evropě od roku 1815, zčásti dokonce už od první francouzské revoluce? O rusko-prusko-rakouskou Svatou alianci. A co drží tuto Svatou alianci pohromadě? Rozdělení Polska, z něhož mají prospěch všichni tři spojenci.

Dělící čára, kterou tyto tři mocnosti rozťaly Polsko, je pouto, které je navzájem svazuje; společná loupež je tmelem jejich vzájemné solidarity.

Od okamžiku, kdy došlo k prvnímu oloupení Polska, dostalo se Německo do závislosti na Rusku. Rusko přikázalo Prusku a Rakousku, aby zůstaly absolutními monarchiemi, a Prusko a Rakousko musely poslechnout. Beztoho chabé a nesmělé pokusy buržoasie, zejména pruské, o uchvácení moci ztroskotaly úplně na nemožnosti odpoutat se od Ruska, na podpoře, kterou Rusko skýtalo feudálně absolutistické třídě v Prusku.

K tomu přistupovalo to, že od prvních pokusů spojenců o porobení Polska bojovali Poláci vzpourami nejen za svou nezávislost, ale zároveň vystupovali revolučně proti vlastním vnitřním společenským poměrům.

Dělení Polska bylo umožněno tím, že se vysoká feudální aristokracie v Polsku spojila s třemi ve] mocemi, které prováděly dělení. Dělení Polska nebylo pokrokem, jak tvrdí bývalý básník pan Jordan, byl to pro vysokou aristokracii poslední prostředek, jak se zachránit před revolucí, byl to čin veskrze reakční.

Již první dělení Polska vyvolalo zcela přirozeně alianci ostatních tříd, tj. šlechty, měšťanstva a zčásti také rolnictva, jednak proti utiskovatelům Polska, jednak proti vlastní vysoké aristokracii. Jak dobře Poláci již tehdy pochopili, že jejich nezávislost navenek je neoddělitelně spjata se svržením aristokracie a s agrární reformou v zemi, dokazuje ústava z roku 1791.[198]

Velké zemědělské země mezi Baltickým a Černým mořem se mohou vymanit z patriarchálně feudálního barbarství jen agrární revolucí, která učiní z nevolných nebo robotných rolníků svobodné vlastníky půdy, takovou revolucí, jako byla francouzská revoluce roku 1789 na venkově. Polský národ má tu zásluhu, že ji proklamoval první mezi všemi svými zemědělskými sousedy. Prvním pokusem o reformu byla ústava z roku 1791; za povstání roku 1830 prohlásil Lelewel agrární revoluci za jediný prostředek k záchraně země, ale sněm to uznal příliš pozdě; za povstání roku 1846 a 1848 byla proklamována veřejně.

Hned od prvního dne, kdy byli porobeni, vystupovali Poláci revolučně, a tím pevněji připoutali své utlačovatele ke kontrarevoluci. Nutili je, aby udržovali patriarchálně feudální poměry nejen v Polsku, ale také na svém ostatním území. A zejména po krakovském povstání z roku 1846 je boj za nezávislost Polska zároveň bojem agrární demokracie - jediné možné demokracie ve východní Evropě - proti patriarchálně feudálnímu absolutismu.

Dokud tedy pomáháme utlačovat Polsko, dokud přikováváme část Polska k Německu, dotud zůstáváme přikováni k Rusku a k ruské politice, dotud nemůžeme rozbít patriarchálně feudální absolutismus ani u nás. Vytvoření demokratického Polska je první podmínkou vytvoření demokratického Německa.

Obnovit Polsko a upravit jeho hranice s Německem je však nejen nutné, je to ze všech politických otázek, které se vynořily ve východní Evropě po revoluci, otázka nejsnáze řešitelná. Boje za nezávislost, které vedou národy různých kmenů žijící v pestré směsici na jih od Karpat, jsou mnohem spletitější a budou stát daleko víc krve, zmatků a občanských válek než polský boj za nezávislost a stanovení hranic mezi Německem a Polskem.

Samozřejmě, že nejde o zřízení Polska jen tak naoko, nýbrž o zřízení státu na životaschopné základně. Polsko musí mít území aspoň takového rozsahu jako roku 1772, musí mít nejen povodí, ale i ústí svých velkých toků a musí mít alespoň velký kus pobřeží na Baltickém moři.

To všechno mu mohlo Německo zaručit, a přece přitom zajistit své zájmy a zachovat si čest, kdyby se bylo po revoluci ve svém vlastním zájmu odvážilo žádat se zbraní v ruce, aby se Rusko vzdalo Polska. Že při národnostním smíšení Němců a Poláků v pohraničí a zejména na pobřeží by si obě strany musely navzájem vyjít vstříc, že by se mnohý Němec musel stát Polákem a mnohý Polák Němcem, je samozřejmé a nedělalo by to žádné potíže.

Ale po polovičaté německé revoluci nebylo odvahy k tak rozhodnému postupu. Pronášet okázalé řeči o osvobození Polska, vítat na železničních stanicích projíždějící Poláky a nabízet jim nejvřelejší sympatie německého národa (komupak nebyly už nabízeny?) - to by ještě tak šlo; ale začít válku proti Rusku, dát v sázku celou evropskou rovnováhu a dokonce vrátit nějaký ten kousek uloupeného území - to bychom nesměli znát své Němce!

A co by znamenala válka s Ruskem? Válka s Ruskem by znamenala úplné, otevřené a skutečné zúčtování s celou naší hanebnou minulostí, Znamenala by skutečné osvobození a sjednocení Německa, nastolení demokracie na troskách feudalismu a krátkého snu buržoasie o vládě. Válka s Ruskem byla jedinou možnou cestou, abychom zachránili svou čest a své zájmy vůči našim slovanským sousedům a zejména vůči Polákům.

Ale my jsme byli šosáci a šosáky zůstaneme. Udělali jsme pár tuctů malých a velkých revolucí, z nichž jsme sami dostali strach, ještě než byly dovršeny. Napřed jsme se pořádně chvástali, a potom jsme neudělali zhola nic. Revoluce zúžila náš obzor, místo aby jej rozšířila. Všechny otázky se projednávaly s nejzbabělejším, nejomezenějším, nejúzkoprsejším šosáctvím, a tím byly ovšem zase kompromitovány naše skutečné zájmy. Z hlediska tohoto malicherného šosáctví se také velká otázka osvobození Polska zredukovala na nicotnou frázi o reorganisaci části poznaňské provincie a naše nadšení pro Poláky se proměnilo v šrapnely a pekelný kamínek.[c]

Jedině možné, jediné řešení, které by zachránilo německou čest a zajistilo německé zájmy, byla, opakujeme, válka s Ruskem. Neodvážili jsme se jí a přišlo to, co muselo přijít: soldateska reakce, poražená v Berlíně, zvedla zase hlavu v Poznani; pod záminkou, že chrání německou čest a národnost, vztyčila prapor kontrarevoluce a rozdrtila revoluční Poláky, naše spojence - a v jedné chvíli napálené Německo s jásotem tleskalo svým vítězným nepřátelům. Nové dělení Polska bylo dokončeno a chyběla mu jen ještě sankce německého Národního shromáždění.

Frankfurtské shromáždění mělo ještě jednu možnost, jak to napravit; vyloučit celé Poznaňsko z Německého spolku a prohlásit otázku hranic za otevřenou, dokud se nebude moci projednat d'égal à égal[d] s obnoveným Polskem.

Ale to by se žádalo na našich profesorech, advokátech a pastorech z Národního shromáždění příliš mnoho. Sousto bylo příliš lákavé: těmto pokojným měšťanům, kteří jaktěživ nevystřelili z pušky, se nabízelo, aby pouhým povstáním a usednutím dobyli pro Německo kus země o 500 čtverečních mílích a připojili k němu 800 000 "notečských bratří", polských Němců, Židů a Poláků, byť i na úkor cti a skutečných trvalých zájmů Německa - jaké pokušení! - Podlehli, a dělení Polska potvrdili.

Z jakých důvodů, to uvidíme zítra.

IV

Kolín 21. srpna. Ponecháme stranou předběžnou otázku, zda se mají poznaňští poslanci účastnit projednávání a hlasování, a přejdeme ihned k debatě o hlavní otázce.

Zpravodaj pan Stenzel zahájil debatu hrozně popletenou a rozvláčnou řečí. Vystupuje jako historik a svědomitý muž, mluví o pevnostech a baštách, o nebi a pekle, o sympatiích a německých srdcích; vrací se do 11. století, aby dokázal, že polská šlechta vždycky utiskovala rolníka; používá několika skrovných dat z polských dějin jako záminky k nekonečnému proudu nejjalovějších banálních frází o šlechtě, rolnících, městech, dobrodiní absolutní monarchie atd.; zajíkavě a rozpačitě omlouvá dělení Polska; vykládá články ústavy z 3. května 1791 tak zmateně a přeházeně, že poslanci, kteří je dosud neznali, teď už teprve nevědí, na čem jsou; chce právě přejít k varšavskému velkovévodství, tu ho však přeruší hlasité zvolání: "To je už přespříliš!" a nato ho přeruší i předseda.

Veliký historik, vyvedený úplně z konceptu, pokračuje těmito dojemnými slovy:

"Budu stručný. Vzniká teď otázka: co máme dělat? Tato otázka je zcela přirozená" (! doslova). "Šlechta chce obnovit říši. Tvrdí, že je demokratická. Nepochybuji o tom, že to myslí poctivě. Avšak, pánové, je přirozené (!)‚ že některé stavy si dělají velké iluse. Věřím plně v jejich upřímnost, avšak mají-li knížata a hrabata splynout s lidem, pak nevím, jak se má toto splynutí uskutečnit" (co je také panu Stenzelovi do toho!). "To je v Polsku nemožné" atd.

Pan Stenzel mluví, jako by v Polsku byla šlechta a aristokracie úplně totéž. Lelewelova "Histoire de Pologne" ["Dějiny Polska"], kterou sám citoval, a Mieroslawského "Débat entre la révolution et la contrerévolution en Pologne" ["Spor mezi revolucí a kontrarevolucí v Polsku"][199] a množství jiných, novějších spisů by mohly poučit "muže, který se po léta zabývá dějinami", o něčem jiném. Většina "knížat a hrabat", o nichž pan Stenzel mluví, jsou právě ta, proti kterým bojuje sama polská demokracie.

Měla by se tedy, míní pan Stenzel, nechat šlechta šlechtou i s jejími ilusemi a mělo by se založit Polsko pro rolníky (tím, že se Polsko kousek po kousku připojí k Německu).

"Podejte raději ruce chudým rolníkům, aby se postavili na nohy, aby se jim možná (!) podařilo obnovit svobodné Polsko, a nejen obnovit, ale také udržet. To je, pánové, hlavní věc!"

A provázen nadšenými výkřiky nacionalistických tlučhubů obou středů[200]: "Výborně!", "Znamenitě!", opouští vítězstvím opojený historik tribunu. Vylíčit nové dělení Polska jako dobrodiní pro polské rolníky, tento překvapivě nesmyslný obrat musel ovšem dojmout k slzám masy sdružené ve středu shromáždění a oplývající dobrosrdečností a lidumilností!

Na tribunu vystupuje pan Goeden z Krotoszynu, polský Němec nejčistšího zrna. Po něm mluví pan Senff z Inowroclawi, pěkný exemplář "notečského bratra", který nezná falše; dal se zapsat jako oponent proti návrhu komise, mluvil však pro, takže byl jeden řečník oposice ošizen o místo v pořadí.

Způsob, jakým zde vystupují páni "notečtí bratří", je hotová fraška a znovu ukazuje, čeho je schopen pravý Prušák. Všichni víme, že ziskuchtivá židovsko-pruská chamraď z Poznaně bojovala proti Polákům v nejdojemnější shodě s byrokracií, s královským pruským důstojnictvem, s braniborskými a pomořanskými junkery, zkrátka se vším, co bylo reakční, co bylo staropruské. Zrada na Polsku byla prvním vystoupením kontrarevoluce a nikdo nebyl kontrarevolučnější než právě páni "notečtí bratří".

A teď pohleďte na tyto prusofilské kantory a úředníky, hlásící se k heslu "S Bohem za krále a vlast", zde ve Frankfurtu, jak prohlašují svou kontrarevoluční zradu na polské demokracii za revoluci, za skutečnou a pravou revoluci ve jménu suverénních "notečských bratří", jak šlapou po historickém právu a nad domnělou mrtvolou Polska provolávají: "Právo je pouze na straně živého!"

Ale takový je už Prušák: na Sprévě "z boží milosti", na Wartě svrchovaný lid; na Sprévě vzpoura lůzy, na Vartě revoluce; na Sprévě historické právo, které má žádné datum,[e] na Vartě právo živé skutečnosti, které se datuje od včerejška - a přes to všechno bez falše, čestný a poctivý ve věrném pruském srdci!

Poslechněme si pana Goedena:

"Již podruhé máme obhajovat věc takového významu a takové závažnosti pro naši vlast, že kdyby se byla sama o sobě nevypracovala (!) v otázku pro nás naprosto oprávněnou, museli bychom ji nutně takovou učinit!! Naše právo netkví svými kořeny ani tak v minulosti jako v horkém žilobití" (a zejména vbití pažbami) "přítomnosti."

"Polský rolník a měšťan byl" (pruským) "dobytím moci převeden do takového stavu jistoty a blahobytu, jaký nikdy předtím nepoznal" (zejména ne od polsko-pruských válek a dělení Polska).

"Porušení spravedlnosti, spočívající v dělení Polska, je plně odčiněno humanitou vašeho" (německého) "lidu" (a zvláště výprasky, jež uštědřují pruští úředníci), "jeho pílí" (na uloupené a rozdané polské půdě) "a v dubnu tohoto roku také jeho krví!"

Krví pana Goedena z Krotoszynu!

"Revoluce je naše právo, z její moci jsme zde!"

"Důkazy o oprávněnosti našeho přičlenění k Německu netkví teď v zežloutlých pergamenech, nevyženili jste nás, ani nezdědili, ani jste nás nezískali koupí nebo výměnou; jsme Němci a náležíme své vlasti, protože nás k tomu pudí rozumná, spravedlivá, svrchovaná vůle, vůle, která je podmíněna naší zeměpisnou polohou, naším jazykem a našimi mravy, naším počtem (!)‚ naším majetkem, především však naším německým smýšlením a naší láskou k vlasti."

"Naše práva jsou tak nesporná, tkví tak hluboko v moderním chápání světa, že k tomu, aby byla uznána, není třeba ani německého srdce!"

Ať žije "svrchovaná vůle" prusko-židovského "notečského bratrstva", spočívající v "moderním chápání světa", opírající se o šrapnelovou "revoluci" a tkvící "v horkém žilobití" stanného práva přítomnosti! Ať žije němectví poznaňských úřednických platů, loupeže církevních a starostenských statků a peněžních půjček à la Flottwell!

Po rytíři horujícím o vyšším oprávnění přichází neomalený "notečský bratr". Pro pana Senffa z Inowroclawi je i Stenzelův návrh vůči Polákům ještě příliš zdvořilý, a proto navrhuje poněkud hrubší formulaci. S touž drzostí, s níž se pod touto záminkou dal zapsat jako řečník, který bude mluvit proti návrhu, prohlásil, že vylučovat Poznaňské z hlasování je do nebe volající bezpráví:

"Domnívám se, že poznaňští poslanci jsou zvlášť povoláni hlasovat, neboť jde právě o nejdůležitější práva těch, kdo nás sem poslali."

Potom se pan Senff zabývá dějinami Polska od prvního dělení a obohacuje je o řadu záměrně překroucených údajů a křiklavých nepravd, takže pan Stenzel vypadá proti němu jako nejžalostnější břídil. Všechno, co je v Poznaňsku snesitelné, děkuje za svůj vznik pruské vládě a "notečským bratřím".

"Vzniklo velkovévodství varšavské. Na místo pruských úředníků přišli polští a roku 1814 nezůstalo skoro ani stopy po tom, co pruská vláda učinila pro tyto provincie dobrého."

Pan Senff má pravdu. "Nezůstalo ani stopy" ani po nevolnictví, ani po pravidelných dávkách odváděných polskými okresy do rozpočtu na pruské vzdělávací ústavy, například na universitu v Halle, ani po vydírání a krutostech pruských úředníků neznajících polský jazyk. Ale Polsko ještě nezhynulo, neboť Prusko se dostalo z milosti Ruska zase do flóru a Poznaňsko připadlo zase k Prusku.

"Od té doby se obnovily snahy pruské vlády o zlepšení poměrů v poznaňské provincii."

Kdo se o tom chce dovědět něco bližšího, ten ať si přečte Flottwellův pamětní spis z roku 1841[201]. Až do roku 1830 neučinila vláda docela nic. Flottwell našel v celém velkovévodství pouze čtyři míle silnic! A máme vypočítat všechna dobrodiní páně Flottwellova? Pan Flottwell, mazaný byrokrat, se pokoušel podplatit Poláky stavěním silnic, splavňováním řek, vysoušením močálů atd. atd.; podplácel je však nikoli penězi pruské vlády, nýbrž jejich vlastními penězi. Všechna tato zlepšení se uskutečnila především ze soukromých nebo místních prostředků; a když vláda tu a tam trochu peněz dosadila, byl to jen zlomeček toho, co vysála z provincie na daních a na výnosu z polských národních a církevních velkostatků. Dále děkují Poláci panu Flottwellovi nejen za to, že zůstává v platnosti dočasné zrušení voleb zemských radů jednotlivými okresy (od roku 1826), nýbrž zejména také za pomalé vyvlastňování polských statkářů, neboť vláda kupovala vydražované rytířské statky a pak je prodávala pouze loajálním Němcům (královské nařízeni z roku 1833). A dalším dobrodinĺm Flottwellovy správy bylo konečně zlepšení školství. Ale i to bylo zas jenom poprušťovací opatření. Ve vyšších školách měli být pomocí pruských učitelů poprušťováni mladí šlechtici a budoucí katoličtí duchovní, v nižších rolníci. Jak to bylo míněno se vzdělávacími ústavy, prozradil v návalu rozhořčení president bydhošťské krajské správy pan Wallach; píše vrchnímu presidentovi panu Beurmannovi, že polský jazyk je hlavní překážkou při šíření vzdělání a blahobytu mezi venkovským obyvatelstvem! Ovšem, zcela správně, když učitel vůbec nerozumí polsky. Tyto školy financovali ostatně zase sami Poláci, neboť 1) většina nejdůležitějších z těchto ústavů, ne však těch, které sloužily přímo k poprušťování, byla zřízena a dotována ze soukromých příspěvků nebo provinčními stavy, a 2) i poprušťovací školy byly vydržovány z příjmů klášterů sekularisovaných 31. března 1833, a státní pokladna uvolnila pouze 21 000 tolarů ročně na 10 let.

Ostatně pan Flottwell přiznává, že všechny reformy vycházely od samých Poláků. Že největší dobrodiní pruské vlády spočívala ve vybírání vysokých rent a daní a v používání polské mládeže pro pruskou vojenskou službu, to pan Flottwell zamlčuje stejně jako pan Senff.

Zkrátka, všechna dobrodiní pruské vlády se redukují na zaopatřování pruských poddůstojníků v Poznaňsku, ať už jako zupáků, učitelů, četníků nebo výběrčích daní.

Dalším bezdůvodným podezříváním Poláků, stejně jako falešnými statistickými údaji pana Senffa, se nemůžeme dále zabývat. Zkrátka, pan Senff mluví jen proto, aby shromáždění poštval proti Polákům.

Po něm mluví pan Robert Blum. Jako obvykle pronáší tzv. solidní projev, to jest projev, v němž je víc zaujetí než argumentů, a víc krasořečnictví než zaujetí, a který ostatně jako řečnické cvičení, to musíme přiznat, neudělal o nic větší dojem než moderní chápání světa pana Goedena z Krotoszynu. Polsko, hradba proti nordickému barbarství… projevují-li se u Poláků neřesti, tedy je to vina jejich utlačovatelů… starý Gagern nazývá dělení Polska můrou, která tlačí naši dobu... Poláci milují svou vlast tak vřele a mohli by nám v tom být příkladem… nebezpečí, která hrozí z Ruska… což když v Paříži zvítězí rudá republika a bude chtít silou zbraní osvobodit Polsko, co potom, pánové?... Nebuďme zaujatí atd. atd.

Je nám pana Bluma líto, ale když zbavíme všechny tyto pěkné věci jejich krasořečnického pozlátka, nezbude už nic než nejtriviálnější prázdné žvanění, třebaže, jak rádi přiznáváme, žvanění velkého formátu a ve vznešeném provedení. I když pan Blum soudí, že by Národní shromáždění, má-li být důsledné, mělo ve Šlesviku, v Čechách, v jižních Tyrolích, v ruských pobaltských provinciích a v Alsasku postupovat podle téhož principu jako v Poznaňsku, je to argument oprávněný jen vzhledem k ubohým nacionalistickým lžím a pohodlné nedůslednosti většiny. A jestliže soudí, že pouze s již existujícím Polskem by Německo mohlo jednat slušně o Poznaňsku, nebudeme mu to vyvracet, ale přece poznamenáváme, že tento jediný pádný argument v jeho řeči rozvedli už stokrát a mnohem lépe sami Poláci, zatímco v projevu páně Blumově byl vystřelen bez účinku jako tupý rétorický šíp s "umírněností a šetrnou jemností" na zatvrzelou hruď většiny.

Pan Blum má pravdu, když říká, že šrapnely nejsou argumenty, ale nemá pravdu, a je si toho vědom, staví-Ii se nestranně na "umírněné" vyšší stanovisko. Jestliže pan Blum nemá úplně jasno o polské otázce, je to jeho vina. Ale že 1) věří, že prosadí u většiny aspoň to, aby si vyžádala zprávu od ústřední moci, a 2) že si namlouvá, že zprávou těchto ministrů ústřední moci, kteří 6. srpna tak hanebně kapitulovali před pruskými choutkami po suverenitě,[202] že zprávou těchto ministrů sebeméně získá, to je pro něho zlé. Chce-li někdo sedět na "krajní levici", pak je především nutné, aby odhodil všechnu šetrnou jemnost a vzdal se naděje, že cokoli, byť to bylo i sebeméně, u většiny prosadí.

Vůbec se v polské otázce téměř celá levice jako vždycky vybíjí v krasořečnění nebo dokonce ve fantastickém blouznění a ani v nejmenším se nezabývá faktickým materiálem, praktickým obsahem otázky. A přece právě zde byl materiál tak bohatý, fakta tak přesvědčivá. K tomu by ovšem bylo třeba otázku studovat, a to si lze ovšem ušetřit, když se už prošlo očistcem voleb a nemusí se už nikomu skládat účty.

K několika málo výjimkám se během debaty vrátíme. Zítra ještě slovíčko s panem Wilhelmem Jordanem, který sice není nějakou výjimkou, ale tentokrát v plném slova smyslu a z určitých důvodů jde s davem.

V

Kolín 25. srpna. Konečně opouštíme, chválabohu, plochou písečnou pláň všedního planého žvaněni a vstupujeme do vznešených alpských výšin velké debaty! Konečně stoupáme na ony vrcholy sbratřené s oblaky, kde hnízdí orli, kde člověk patří tváří v tvář božstvu, odkud s pohrdáním shlíží na nepatrné červíčky, kteří se hluboko, hluboko dole navzájem potírají skrovnými argumenty obyčejného lidského rozumu! Konečně se po šarvátkách jakéhosi Bluma s jakýmsi Stenzelem, jakéhosi Goedena s jakýmsi Senffem z Inowroclawi rozpoutává veliká bitva, v níž ariostovští hrdinové posévají bojiště úlomky kopí svého ducha!

Řady bojovníků se uctivě rozestupují a mávaje mečem řítí se vpřed pan Wilhelm Jordan z Berlína.

Kdo je to pan Wilhelm Jordan z Berlína?

Pan Wilhelm Jordan z Berlína byl v době rozkvětu německého literátství literátem v Královci. Tehdy se tam konala pololegální shromáždění na Böttchershöfchenu; pan Wilhelm Jordan se tam vypravil, přednesl báseň "Lodník a jeho bůh" a byl vypovězen.

Pan Wilhelm Jordan z Berlína se odebral do Berlína. Tam se konaly studentské schůze. Pan Wilhelm Jordan přednesl báseň "Lodník a jeho bůh" a byl vypovězen.

Pan Wilhelm Jordan z Berlína šel do Lipska. Tam se také scházeli lidé na nějakých nevinných schůzích. Pan Wilhelm Jordan přednesl báseň "Lodník a jeho bůh" a byl vypovězen.

Pan Wilhelm Jordan vydal pak několik spisů. Báseň "Zvon a dělo"; sbírku litevských národních písní, mezi nimi i vlastní výtvory, totiž polské písně, které sám zveršoval; překlady z George Sandové, nějaký časopis, nepochopitelný "pochopený svět"[203], atd. ve službách proslulého pana Otto Wiganda, který to ještě nepřivedl tak daleko jako jeho francouzský originál, pan Pagnerre; dále překlad Lelewelových "Dějin Polska" s předmluvou nadšeně opěvující Poláky atd.

Přišla revoluce. En un lugar de la Mancha cuyo nombre no quiero acordarme[f] - v jednom místě německé Manchy, braniborské marky, kde vyrůstají donquijotové, v místě, na jehož jméno si nechci vzpomenout, představil se pan Wilhelm Jordan z Berlína jako kandidát do německého Národního shromáždění. Rolníci v tomto okrese byli bodře konstituční. Pan Wilhelm Jordan pronesl několik působivých řečí, plných nejkonstitučnější bodrosti. Rolníci byli okouzleni a zvolili tohoto velkého muže za poslance. Sotva však tento ušlechtilý "neodpovědný" dorazí do Frankfurtu, usadí se na "krajní" levici a hlasuje s republikány. Rolníci, kteří jako voliči zplodili tohoto parlamentního donquijota, vyslovují mu nedůvěru, připomínají mu jeho sliby a volají ho zpět. Ale pan Wilhelm Jordan se cítí vázán svým slovem tak málo jako nějaký král a nadále dává při každé příležitosti ve shromáždění zaznít svému zvonu a dělu.

Pokaždé, když pan Wilhelm Jordan vystoupil na kazatelnu chrámu sv. Pavla[204], přednášel vlastně jen jednu báseň, "Lodník a jeho bůh" - čímž nikterak není řečeno, že by si proto zasloužil, aby byl vypovězen.

Poslechněme si poslední znění zvonů a nejnovější hřímání děl velkého Wilhelma Jordana o Polsku.

"Domnívám se naopak, že se musíme povznést na světodějné stanovisko a z něho zkoumat poznaňskou záležitost v jejím významu episody velkého Polského dramatu."

Jedním rázem vynese nás mohutný pan Wilhelm Jordan vysoko nad oblaky, na zasněžený, nebetyčný Chimborazo "světodějného stanoviska" a odkrývá nám nedozírné výhledy.

Předtím však ještě chvilku pobývá ve všedním ovzduší "zvláštního" projednávání, a to s velkým úspěchem. Několik ukázek:

"Později připadla" (notečská oblast) "varšavskou smlouvou" (tj. prvním dělením) "Prusku a od té doby zůstala k němu připojena, pomineme-li krátké mezidobí existence varšavského vévodství."

Pan Jordan tu mluví o notečské oblasti v protikladu k ostatnímu Poznaňsku. Z kterého pramene tu čerpá tento rytíř světodějného stanoviska, znalec polských dějin a překladatel Lelewelův? Jeho pramen je právě řeč pana Senffa z Inowroclawi! Drží se jí tak úzkostlivě, že dokonce zcela zapomíná, jak také ostatní, velkopolská část Poznaňska roku 1794 "připadla Prusku a od té doby, pomineme-li krátké mezidobí existence varšavského vévodství, zůstala k němu připojena". Ale o tom "notečský bratr" Senff nemluvil, a proto je "světodějnému stanovisku" známo jen tolik, že poznaňský kraj "připadl Prusku" teprve roku 1815.

"Kromě toho byly západní okresy: Birnbaum, Meseritz, Bomst a Fraustadt[g] od nepaměti, jak můžete poznat už z názvů těchto měst, převážnou většinou svého obyvatelstva německé."

A okres Międzychód, pane Jordane, byl "od nepaměti", jak můžete poznat už z názvu, převážnou většinou svého obyvatelstva "polský", není-liž pravda, pane Jordane?

Okres Międzychód není však nic jiného než okres Birnbaum. Město se jmenuje polsky Międzychód.

Jakou teprve oporu najdou tyto etymologické přivtělovací komory[h] "světodějného stanoviska" "pochopeného světa" v křesťanskogermánském panu Leonovi! Nemluvíme-li už o tom, že Mailand, Lüttich, Genf a Kopenhagen[i], "jak poznáte už z názvů", jsou "od nepaměti německé", nevypozoruje "světodějné stanovisko" také "už z názvů", že Haimons-Eichicht, Welsch-Leyden, Jenau a Kaltenfelde jsou od nepaměti německé? Světodějné stanovisko bude ovšem v nesnázích, bude-li chtít najít tyto od nepaměti německé názvy na mapě, a má co děkovat jen panu Leonovi, který je sám vyrobil, doví-li se, že se jimi rozumí Le Quesnoi, Lyon, Janov a Campo Freddo.

Co řekne "světodějné stanovisko", až si napříště začnou Francouzi dělat právo na Cologne, Coblence, Maycnce a Francfort[j] jako na území od nepaměti francouzské; pak běda světodějnému stanovisku!

Nezdržujme se však už déle u těchto petites misères de la vie humaine[k], které se přitrefily také již větším pánům. Následujme pana Wilhelma Jordana z Berlína do vyšších sfér jeho letu. Zde se dovíme, že Poláky "mají lidé tím raději, čím jsou od nich dál a čím méně je znají, a milují je tím méně, čím k nim mají blíž", a proto se nezakládá "tato náklonnost ani tak na nějaké skutečné přednosti polského charakteru jako spíš na jakémsi kosmopolitickém idealismu".

Jak ale světodějné stanovisko vysvětlí, že národy na celém světě "nemají rády" jistý jiný národ, ať už "jsou od něho dál" nebo k němu "mají blíž", že jím se vzácnou jednomyslností pohrdají, vykořisťují jej, posmívají se mu a šlapou po něm? Tímto národem jsou Němci.

Světodějné stanovisko řekne, že se to zakládá na jakémsi "kosmopolitickém materialismu", a tím je zachráněno.

Avšak světodějný orel mává, nedbaje těchto nicotných námitek, svými perutěmi stále směleji, stále výš, až konečně v čistém éteru o sobě a pro sebe jsoucí ideje propukne v tento heroicko-světodějněhegelovský hymnus:

"I když dáme za pravdu dějinám, které na své cestě předznamenané nutností neustále železnou patou nemilosrdně drtí národnost, která už není dost silná, aby se udržela mezi rovnocennými národy, přece by bylo nelidské a barbarské uzavírat se jakémukoli soucitu při pohledu na dlouhé utrpení takového národa a já sám jsem na hony vzdálen takové bezcitnosti." (Bůh vám to jistě odplatí, šlechetný Jordane!) "Jedna věc však je být uchvácen tragédií, a druhá chtít tuto tragédii odčinit. Právě jen železná nutnost, které hrdina podléhá, činí z jeho údělu skutečnou tragédii, a zasáhnout do běhu tohoto osudu, chtít z lidské účasti zastavit točící se kolo dějin a otočit je zase nazpět, to by znamenalo vydávat se v nebezpečí, že jím budeme sami rozdrceni. Chtít obnovit Polsko pouze proto, že jeho zánik vzbuzuje oprávněný zármutek, tomu říkám slabomyslná sentimentalita!"

Jaké myšlenkové bohatství! Jaká hlubina moudrosti! Jaká to vzletná řeč! Tak mluví světodějné stanovisko, když dodatečně opravilo stenogramy svých projevů.

Poláci mají na vybranou: Chtějí-li hrát "skutečnou tragédii", pak se musí pokorně nechat rozdrtit železnou patou a točícím se kolem dějin a říkat Mikulášovi: "Pane, buď vůle tvá!" Anebo chtějí-li se vzepřít a zkusit, zda by nemohli jednou také šlápnout "železnou patou dějin" na šíji svým utlačovatelům, pak nebudou hrát žádnou "skutečnou tragédii" a pan Wilhelm Jordan z Berlína se už o ně nemůže zajímat. Tak mluví světodějné stanovisko, esteticky vzdělané profesorem Rosenkranzem.

V čem záležela neúprosná, železná nutnost, která Polsko na čas zničila? V rozkladu šlechtické demokracie založené na nevolnictví, tj. ve vzniku vysoké aristokracie uvnitř šlechty. To byl pokrok, protože to byla jediná cesta, jak se vymanit z poměrů šlechtické demokracie, které se už přežily. Jaké to mělo následky? Že železná pata dějin, tj. tři autokrati Východu, Polsko zardousili. Aristokracie byla nucena spojit se s cizinou, aby se mohla se šlechtickou demokracií vypořádat. Polská aristokracie zůstala až donedávna, ba zčásti až dodneška spolehlivým spojencem těch, kdo Polsko zotročili.

A v čem záleží neúprosná, železná nutnost toho, že se Polsko zase osvobodí? V tom, že panství aristokracie v Polsku, které od roku 1815 aspoň v Poznaňsku a v Haliči a dokonce zčásti také v ruském Polsku stále trvá, se dnes stejně přežilo a je podlomeno jako demokracie drobné šlechty v roce 1772; v tom, že zavedení agrární demokracie se stalo pro Polsko nejen politickou, ale také společenskou životní otázkou; v tom, že zanikne zdroj existence polského lidu, zemědělství, nestane-li se nevolný nebo robotný rolník svobodným vlastníkem půdy; v tom, že agrární revoluce není možná, nebude-li současně vydobyta národní existence, nebude-li Polsko mít baltické pobřeží a ústí polských řek.

A tomu říká pan Jordan z Berlína chtít zastavit točící se kolo dějin a otočit je zase nazpět!

Ovšemže staré Polsko šlechtické demokracie je dávno mrtvé a pochováno a jen pan Jordan může někomu připisovat úmysl odčinit "skutečnou tragédii" tohoto Polska; ale tento "hrdina" tragédie zplodil statného syna a při bližším seznámení s ním může leckterému berlínskému literárnímu floutkovi skutečně přeběhnout mráz po zádech; a tento syn, který se teprve chystá, že zahraje své drama a vloží ruku na "točící se kolo dějin", ale jehož vítězství je jisté - tento syn je Polsko rolnické demokracie.

Trochu otřepané beletristické nabubřelosti, trochu strojeného pohrdání světem - které bylo u Hegela smělostí, u pana Jordana se stává lacinou, vyčichlou bláhovostí - zkrátka kousek zvonu a kousek děla, "zvuk a dým"[205], to vše oděno do špatných vět, a k tomu neuvěřitelná motanice a neznalost normálních historických poměrů - na to se smrskává celé to světodějné stanovisko!

Ať žije světodějné stanovisko se svým pochopeným světem!

VI

Kolín 26. srpna. Druhý den bitvy skýtá ještě velkolepější obraz než první. Chybí nám ovšem takový Wilhelm Jordan z Berlína, jehož slova chytají všechny posluchače přímo za srdce; buďme však skromní: takový Radowitz, Wartensleben, Kerst a Rodomont-Lichnowski[206] také nejsou k zahození.

První vystupuje na tribunu pan Radowitz. Vůdce pravice mluví stručně, rozhodně, uváženě. Jen tolik krasořečnění, kolik je právě třeba. Falešné předpoklady, ale stručné, okamžité závěry z těchto předpokladů. Apel na strach pravice. Chladnokrevná jistota úspěchu, založená na zbabělosti většiny. Hluboké opovržení k celému shromáždění, k pravici i k levici. To jsou základní rysy krátké řeči, kterou proslovil pan Radowitz, a pochopíme zajisté, jak muselo těchto několik ledových a neokázalých slov zapůsobit na shromáždění, uvyklé naslouchat nejbombastičtějším a nejjalovějším řečnickým cvičením. Pan Wilhelm Jordan z Berlína by byl šťasten, kdyby s celým svým "pochopeným" i nepochopeným světem v obrazech dosáhl jen desetiny účinku, jakého dosáhl pan Radowitz svou stručnou a v podstatě také zcela bezobsažnou řečí.

Pan Radowitz není "charakter", není to poctivec ryzích zásad, je to však postava jasných, výrazných rysů; stačí, přečteme-li si jen jednu jeho řeč, a známe ho dokonale.

Nikdy jsme neprahli po cti být orgánem nějaké parlamentní levice. Naopak, při množství různorodých živlů, z nichž se vytvořila demokratická strana v Německu, pokládali jsme za naléhavě nutné hlídat právě demokraty bedlivěji než kohokoli jiného. A při nedostatku energie, rozhodnosti, talentu a vědomostí, s nímž se až na velmi vzácné výjimky setkáváme u vůdců všech stran, musí nás těšit, že jsme v panu Radowitzovi našli aspoň jednoho rovnocenného protivníka.

Po panu Radowitzovi pan Schuselka. Přes všechna předcházející varování přece jen tklivé apelování na srdce. Nesmírně rozvleklý projev, občas přerušovaný historickými exkursy a tu a tam špetkou praktického rakouského rozumu. Celkový dojem únavný.

Pan Schuselka se vydal do Vídně, kde byl také zvolen do říšské rady. Tam je na svém místě. Jestliže ve Frankfurtu seděl na levici, tam se ocitá ve středu; jestliže ve Frankfurtu mohl ještě hrát nějakou roli, ve Vídni pohoří hned s první řečí. To je úděl všech těchto beletristických, filosofujících a užvaněných veličin, které využily revoluce jen k tomu, aby si získaly postavení; postavte je na okamžik na opravdu revoluční půdu a shoří jak papír.

Po něm přichází ci-devant[l] hrabě von Wartensleben. Pan Wartensleben vystupuje jako blahobytný, blahovůlí překypující poctivec, vypravuje anekdoty, jak roku 1830 táhl jako domobranec na polské hranice, přechází do role Sancho Panzy a připomíná Polákům přísloví: "Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše", a při tom docela nevinně pronese záludnou poznámku:

"Jak to přijde, že se ani nenašli polští úředníci, kteří by se chtěli ujmout reorganisace v oblasti určené k odstoupení? Obávám se, že mojí strach sami ze sebe, neboť cítí, že ještě nejsou tak daleko, aby mohli klidně organisovat obyvatelstvo, a pouze z tohoto důvodu předstírají, že jen láska k polské vlasti jim brání, aby aspoň položili zárodek k radostnému vzkříšení!"

Jinými slovy, Poláci už osmdesát let nepřetržitě bojují a obětují životy a majetek pro věc, kterou sami pokládají za nemožnou a nesmyslnou.

Nakonec se pan Wartensleben připojuje k názoru pana Radowitze.

Na tribunu vystupuje pan Janiszewski z Poznaně, člen poznaňského národního výboru.

Řeč pana Janiszewského je první ukázkou skutečné parlamentní výmluvnosti, jež byla pronesena z tribuny chrámu sv. Pavla. Konečně slyšíme řečníka, který se nehoní jen za potleskem sátu, který mluví řečí opravdové, živoucí vášně a který působí právě proto docela jiným dojmem než všichni řečníci před ním. Blumův apel na svědomí shromáždění, Jordanova laciná bombastika, Radowitzova studená důslednost, Schuselkova bodrá rozvláčnost, to všechno ustupuje do pozadí před tímto Polákem, který obhajuje existenci svého národa a žádá zpět to, nač má plné právo. Janiszewski mluví vzrušeně, prudce, ale nedeklamuje, uvádí jen fakta s tím spravedlivým rozhořčením, s jakým jedině lze taková fakta správně vylíčit a které je dvojnásob oprávněné po nestydatém překrucování, s nímž jsme se až dosud v debatě setkávali. Jeho řeč, která je vskutku ústředním bodem debaty, odráží všechny dosavadní útoky na Poláky, napravuje všechny chyby přátel Poláků, přivádí debatu zpět na její jedině praktickou a pravou půdu a předem vyráží dalším řečníkům pravice jejich nejzvučnější argumenty.

"Spolkli jste Poláky, ale nestrávíte je, přisámbůh!"

Tento pádný závěr Janszewského řeči zůstane všem v paměti, stejně jako jeho hrdé prohlášení, jímž odpovídá na žebrání přátel Poláků:

"Nepřicházím k vám jako žebrák, hlásím se o své právo; nežádám sympatie, žádám jen spravedlnost."

Po panu Janiszewském pan ředitel Kerst z Poznaně. Po Polákovi, který bojuje za existenci svého lidu, za jeho sociální a politickou svobodu, pruský řídící, přivandrovalý do Poznaně, který bojuje za svůj plat. Po nádherné rozhořčené vášnivosti utlačovaného nízká nestoudnost byrokrata, který tyje z útlaku.

Dělení Polska, "o němž se teď mluví jako o hanbě", bylo kdysi "zcela obvyklou události".

"Právo národů rozlišovat se podle národností je právo zbrusu nové a nikde neuznávané." "V politice rozhoduje jen faktická držba."

To jsou některé z pádných výroků, na nichž pan Kerst zakládá svou argumentaci. Poté následují nejnehoráznější protimluvy:

"Připojením Poznaňska připadl Německu pruh země, který je ovšem převážně polský" - a zanedlouho potom: "Co se týká polské části Poznaňska, ta neprosila o připojení k Německu, a pokud vím, nemáte, pánové, v úmyslu, připojit tuto část proti její vůli!"

Na to navazují statistické údaje o složení obyvatelstva - údaje podle proslulých měřítek "notečských bratří", podle nichž se pokládají za Poláky jen ti, kdo vůbec nerozumějí německy, a všichni, kdo jakžtakž lámou němčinu, jsou Němci. A nakonec krajně umný výpočet, v němž panu Kerstovi vychází, že menšina 17 členů proti 26, která při hlasování poznaňského provinčního sněmu hlasovala pro připojení k Německu, byla vlastně většinou.

"Podle provinčního zákona bylo by ovšem třeba dvoutřetinové většiny, aby usnesení bylo pravoplatné. 17 nejsou sice plné dvě třetiny z 26, ale zlomek, který k tomu chybí, je tak nepatrný, že se při tak vážné otázce nemůže vůbec brát v úvahu"!!

Jestliže se tedy menšina rovná dvěma třetinám většiny, pak je "podle provinčního zákona" většinou! Staroprušáctví ověnčí jistě pana Kersta za tento objev vavřínem. - Ve skutečnosti se však věc má takto: K podání návrhu bylo třeba dvou třetin hlasů. A přijetí do Německého spolku bylo právě takovým návrhem. Návrh na přijetí by tedy byl pravoplatný teprve tehdy, kdyby pro něj hlasovaly dvě třetiny shromáždění, dvě třetiny ze 43 hlasujících. Místo toho však hlasovaly téměř dvě třetiny proti. Co je to však platné? 17 jsou téměř "dvě třetiny ze 43"!

Pochopitelně, že Poláci nejsou tak "vzdělaný" národ jako, občané "státu inteligence", když jim stát inteligence posílá za učitele takové výtečné počtáře.

Pan Clemens z Bonnu správně poznamenává, že pruské vládě nešlo o to, aby Poznaňsko poněmčila, nýbrž o to, aby je poprušáčtila, a srovnává s pokusy o poprušáčtění Poznaňska podobné pokusy v Porýní.

Pan Ostendorf ze Soestu. Syn "červené země"[m] přednáší úplnou sbírku politických banálností a pustých žvástů, je samá možnost, pravděpodobnost a domněnka, mele je páté přes deváté, z pana Jordana přeskakuje na Francouze, z rudé republiky na severoamerické rudokožce a přirovnává k nim Poláky podobně jako "notečské bratry" k Yankeeům. Smělé přirovnání, důstojné červené země! Pan Kerst, pan Senff, pak Goeden jako zálesáci ve srubech, s puškou a lopatou - jaká nedostižná fraška!

Na tribunu vystupuje pan Franz Schmidt z Löwenbergu[n]. Mluví klidně a bez okázalosti, což si zasluhuje tím většího uznání, že pan Schmidt patří ke stavu, který si jinak nadevšecko libuje v krasořečnění, ke stavu německého katolického duchovenstva. Pan Schmidt, jehož řeč je po řeči Janiszewského rozhodně nejlepší, protože je nejpádnější a nejvěcnější z celé debaty, pan Schmidt dokazuje komisi, že za její zdánlivou náramnou učeností (jejíž obsah jsme přezkoumali) se skrývá bezmezná neznalost skutečných poměrů. Pan Schmidt žil po léta v poznaňském velkovévodství a dokazuje komisi nejhrubší omyly, pokud jde o malý okres, který podrobněji zná. Ukazuje, jak komise právě ve všech rozhodujících bodech nepodala shromáždění žádné vysvětlení, jak je přímo vyzývá, aby se usnášelo bez jakéhokoli materiálu, bez znalosti věci, nazdařbůh. Žádá především vysvětlení, jak se věci mají ve skutečnosti. Dokazuje, jak jsou návrhy komise v rozporu s jejími vlastními předpoklady; cituje Flottwellův pamětní spis a žádá autora, který je také přítomen jako poslanec, aby vystoupil, je-li tento dokument padělek. Odhaluje nakonec, jak se "notečtí bratří" dostavili ke Gagernovi a snažili se ho vylhanou zprávou o tom, že v Poznaňsku vypuklo povstání, pohnout k rychlému ukončení debaty. Gagem to sice popírá, ale pan Kerst se tím už veřejně pochlubil.

Většina se za tuto statečnou řeč panu Schmidtovi pomstila tím, že se postarala, aby byla ve stenografickém záznamu překroucena. Na jednom místě pan Schmidt vlastnoručně třikrát opravoval zapsaný nesmysl, ale přesto to bylo otištěno chybně. Obstrukce vůči Schlöffelovi[o], otevřené násilí proti Brentanovi[207], falšování proti Schmidtovi - vskutku, pánové z pravice jsou jemní kritici!

Na závěr zasedání mluví pan Lichnowski. Tohoto přítele si však necháváme pro příští článek; řečníka kalibru pana Lichnowského neodbudeš jedním slovem!

VII

Kolín 31. srpna. Na tribunu kráčí se samolibým úsměvem rytířsky galantní zjev, bel-homme[p] shromáždění, německý Bayard, rytíř bez bázně a hany, bývalý kníže (§ 6 základních práv[208]) von Lichnowski. S dokonalým přízvukem pruského lajtnanta a s pohrdavou nonšalancí utrušuje sporé útržky myšlenek, které chce sdělit shromáždění.

Spanilý rytíř tvoří v této debatě naprosto nutný element. Kdo se na příkladu pánů Goedena, Senffa a Kersta ještě dostatečně nepřesvědčil, jací úctyhodní lidé jsou ti polští Němci, může na rytíři Lichnowském vidět, jaký neestetický zjev - nehledě ke švarné postavě - je poprušáčtělý Slovan. Pan Lichnowski je soukmenovec polských Němců a doplňuje akta již pouhým svým vstupem na tribunu. Vasrpolácký szlachcic[q] poprušáčtěný v krautjunkera je živoucím příkladem toho, co by láskyplná pruská vláda ráda udělala z poznaňské šlechty. Pan Lichnowski není přes všechno své ujišťování žádný Němec, je to "reorganisovaný" Polák; nemluví také německy, nýbrž prusky.

Pan Lichnowski začíná ujištěním o svých nejrytířštějších sympatiích k Polákům, dělá komplimenty panu Janiszewskému, přiznává Polákům "velkou poesii mučednictví" a potom náhle obrací: Proč ochably tyto sympatie? Protože ve všech vzpourách a revolucích "byli na barikádách v prvních řadách Poláci"! To je ovšem zločin, který se už nebude opakovat, jakmile budou Poláci "reorganisováni"; můžeme ostatně uklidnit pana Lichnowského ujištěním, že jak mezi "polskou emigrací", tak mezi polskou šlechtou v exilu, která podle jeho názoru tak hluboko klesla, jsou lidé, kteří se nikdy neposkvrnili nějakým stykem s barikádami.

Nyní následuje veselá scéna.

Lichnowski: "Páni z levice, kteří šlapou po zažloutlých pergamenech, se nápadně dovolávají historického práva. Neexistuje právo, podle něhož lze v zájmu polské věci dávat přednost jednomu datu před druhým. Pro historické právo existuje žádné datum." (Hlučný smích na levici.)[r]

"Pro historické právo existuje žádný datum." (Hlučný smích na levici.)

Předseda: "Pánové, nechte přece řečníka dokončit větu, nepřerušujte ho."

Lichnowski: "Historické právo má žádné datum." (Smích na levici.)

Předseda: "Prosím, nepřerušujte řečníka, prosím o klid!" (Neklid.)

Lichnowski: "Pro historické právo neexistuje žádné datum (volání bravo! a veselost na levici), které by si mohlo osobovat větší právo vůči ranějšímu datu!"

Neměli jsme pravdu, když jsme říkali, že urozený rytíř nemluví německy, nýbrž prusky?

Historické právo, které má žádné datum, nalézá strašlivého protivníka v našem urozeném paladinovi:

"Nahlédneme-li hlouběji do dějin, najdeme" (v Poznaňsku) "mnohé okresy, které byly slezské i německé; jdeme-li ještě dále, dospějeme k době, kdy Lipsko a Drážďany byly vystavěny rukama Slovanů, a potom k Tacitovi, a bůhví kam by nás tito pánové zavedli, kdybychom přistoupili na toto téma."

Ve světě to asi vypadá špatně. Statky pruského rytířstva jsou asi beznadějně prodluženy, židovští věřitelé jsou asi strašně dotěrní, dny splatnosti solasměnek se asi hrnou jeden za druhým, dražby, věznění pro dluhy, propouštění ze služby pro lehkomyslné dělání dluhů, všechny tyto hrůzy bezvýhledné finanční tísně hrozí asi pruskému rytířstvu neodvratně zkázou, jinak by nedošlo k tornu, že takový Lichnowski potírá totéž historické právo, pro které si vysloužil ve stolní družině dona Carlose rytířské ostruhy.[209]

Ostatně bůhví kam až by páni soudní exekutoři zavedli ubohé rytířstvo, kdybychom se chtěli zabývat historickým dlužním právem! A přece, což nejsou dluhy nejlepší, jedině omluvitelnou[s] vlastností pruských paladinů?

Bel-homme přechází opět k svému tématu a soudí, že by se polským Němcům neměl "líčit nejasný obraz budoucnosti Polska ležící v temných dálavách(!)", domnívá se, že by se Poláci nespokojili s Poznaňskem:

"Kdybych měl tu čest být Polákem, myslil bych ve dne v noci na to, jak obnovit staré polské království."

Protože však pan Lichnowski "nemá tu čest", protože je jenom reorganisovaným Vasrpolákem, myslí "ve dne v noci" na docela jiné, méně vlastenecké věci.

"Mám-li být poctivý, musím říci, že se několik set tisíc Poláků musí stát Němci, což by ani, upřímně řečeno, nebylo za dnešních poměrů pro ně žádné neštěstí."

Naopak, jak by to bylo krásné, kdyby pruská vláda založila další školku, v níž by vyrostlo ještě víc dřeva, z něhož jsou vyřezáni Lichnowští.

Náš rytíř s nakrouceným knírem tlachá ještě chvíli týmž roztomile nonšalantním tónem, který je vlastně určen pro dámy na galerii, ale je stále ještě dost dobrý i pro samo shromáždění, a potom končí:

"Nemám už, co bych dodal, rozhodněte nyní sami, vezmete-li mezi nás 500 000 Němců nebo se jich zřeknete…ale potom škrtněte také píseň našeho starého národního barda: ‚Tam všude německá se řeč ozývá, a Pánbůh v nebi písně zpívá."[210] Škrtněte tuto píseň!"

Je to ovšem zlé, že starý Arndt, když skládal svou píseň, nemyslel na polské Židy a na jejich němčinu. Naštěstí je tu ale náš hornoslezský paladin. Kdo by neznal staré, staletími posvěcené závazky šlechty vůči Židům? Co starý plebejec přehlédl, na to pamatuje rytíř Lichnowski.

Tam, kde polský Žid němčinu lámaje
lichvaří, peníze a váhy falšuje,

tam všude je vlast pana Lichnowského!

VIII

Kolín 2. září. Třetí den debaty se projevuje všeobecná únava. Argumenty se opakují, aniž se nějak zlepšují, a kdyby první ctihodný řečník, občan Arnold Ruge, nepřišel se svým bohatým pokladem nových důvodů, tak by člověk nad stenografickým záznamem přímo usnul.

Občan Ruge zná ale své zásluhy lépe než kdokoli jiný. Slibuje:

"Uplatním všechnu svou vášeň, kterou mám, všechny své znalosti, které jsem získal."

Podává návrh, není to však nějaký obyčejný návrh, nějaký návrh vůbec, je to jedině správný, pravý návrh, absolutní návrh:

"Nic jiného ani nelze navrhnout a připustit. Je možno dělat něco jiného, pánové, neboť člověku je dáno, aby se odchyloval od správné cesty. Tím, že se člověk odchyluje od správné cesty, projevuje svobodnou vůli… proto však správné nepřestává být správným. A v našem případě je to, co navrhuji, to jedině správné, co se může stát."

(Občan Ruge obětuje tedy tentokrát "správnému" svou "svobodnou vůli".)

Podívejme se trochu blíž na vášeň, znalosti a to jedině správné občana Ruga.

"Zrušení Polska je hanebným bezprávím proto, že byl potlačen cenný rozvoj národa, který si získal velké zásluhy o evropskou rodinu národů a který skvěle rozvinul jednu fázi středověké existence, rytířství. Šlechtické republice bylo zásahem despotismu zabráněno, aby dovršila své vlastní vnitřní (!) zrušení, které bylo možno provést ústavou, jejíž zásady byly vytyčeny v revoluční době."

Jihofrancouzská národnost nebyla ve středověku o nic příbuznější se severofrancouzskou, než je nyní polská s ruskou. Jihofrancouzský neboli provensálský národ prošel ve středověku nejen "cenným vývojem", ale stál dokonce v čele evropského vývoje. Jako první ze všech národů nové doby si vytvořil literární jazyk. Jeho poesie se stala pro všechny románské národy, ba i pro Němce a Angličany tehdy nedostižným vzorem. V pěstování feudální rytířskosti závodil tento národ s Kastilci, Severofrancouzi a anglickými Normany; v průmyslu a v obchodu si nikterak nezadal s Italy. Nejenže "skvěle" rozvinul "jednu fázi středověké existence", ale v nejhlubším středověku vytvořil dokonce odlesk starého helénismu. Jihofrancouzský národ si tedy získal nejen velké, nýbrž nesmírné "zásluhy o evropskou rodinu národů". Přesto byl, stejně jako Polsko, nejprve rozdělen mezi severní Francii a Anglii a později si jej Severofrancouzi úplně podrobili. Od albigenských válek[211] až do Ludvíka XI. vedli Severofrancouzi, ve vzdělání právě tak zaostalí za svými jižními sousedy jako Rusové za Poláky, nepřetržité podmanitelské války proti Jihofrancouzům, které skončily podrobením celé země. Jihofrancouzské "šlechtické republice" (název zcela správný pro dobu jejího rozkvětu) "bylo zásahem despotismu" (Ludvíka XI.) "zabráněno, aby dovršila své vlastní vnitřní zrušení", k němuž by bylo mohlo dojít rozvojem měšťanstva ve městech přinejmenším právě tak dobře, jako mohlo dojít k zániku polské "šlechtické republiky" ústavou z roku 1791.

Po staletí bojovali Jihofrancouzi proti svým utlačovatelům. Dějinný vývoj byl však neúprosný. Po třistaletém boji poklesla jejich nádherná řeč na místní dialekt, a oni sami se stali Francouzi. Tři sta let trval severofrancouzský despotismus nad jižní Francií, a potom teprve napravili Severofrancouzi tento útlak - zrušením posledních zbytků jihofrancouzské samostatnosti. Ústavodárné shromáždění rozbilo nezávislé provincie, železná pěst Konventu učinila z obyvatel jižní Francie napřed Francouze a jako odškodnění za jejich národnost jim dala demokracii. Ale po celých tři sta let útlaku se na ně doslova hodí to, co říká občan Ruge o Polácích:

"Ruský despotismus Poláky neosvobodil, zničení polské šlechty a vyhnání tolika šlechtických rodin z Polska, to všechno nevytvořilo v Rusku ani demokracii, ani humánní existenci."

A přece nikdy nikdo nenazýval utlačování jižní Francie Severofrancouzi "hanebným bezprávím". Jak je to možné, občane Ruge? Buďto je porobení jižní Francie hanebným bezprávím, anebo porobení Polska není hanebným bezprávím. Vyberte si, občane Ruge!

V čem však je rozdíl mezi Poláky a Jihofrancouzi? Jak to, že jižní Francii vzali Severofrancouzi do vleku jako bezmocnou přítěž až do úplného zničení její národnosti, zatímco Poláci mají vyhlídku na to, že se velmi brzy postaví do čela všem slovanským národům?

Jižní Francie se stala v důsledku sociálních poměrů, o kterých se zde nemůžeme dále šířit, reakční částí Francie. Její oposice proti severní Francii se velmi brzy změnila v oposici proti pokrokovým třídám celé Francie. Jižní Francie se stala hlavní oporou feudalismu a dodnes je baštou kontrarevoluce ve Francii.

Polsko se naproti tomu v důsledku sociálních poměrů, které jsme vyložili výše (čís. 81)[t], stalo revoluční částí Ruska, Rakouska a Pruska. Jeho oposice proti jeho utlačovatelům byla zároveň oposicí proti vysoké aristokracii v samém Polsku. Dokonce i šlechta, stojící zčásti ještě na feudální půdě, se s bezpříkladnou obětavostí připojila k demokraticko-agrární revoluci. Polsko se stalo ohniskem východoevropské demokracie už v době, kdy Německo ještě tápalo v nejbanálnější konstituční a v nejnabubřelejší filosofické ideologii.

V tom, a ne ve skvělém vývoji dávno pohřbeného rytířství spočívá záruka, nevyhnutelnost obnovení Polska.

Ale pan Ruge má ještě druhý argument pro nezbytnost nezávislého Polska v "evropské rodině národů":

"Násilí, které bylo spácháno na Polácích, toto násilí rozptýlilo Poláky po celé Evropě, byli rozmetáni na všechny strany se svým hněvem nad utrpěným bezprávím… polský duch se ve Francii a v Německu (!?) humanisoval a očistil: polská emigrace se stala propagandou svobody" (čís. 1)… "Slované se stali schopnými začlenit se do velké evropské rodiny národů" (bez "rodiny" se to neobejde!), "protože… jejich emigrace koná opravdový apoštolát svobody" (čís. 2)… "Celá ruská armáda (!!) byla nakažena idejemi nové doby prostřednictvím těchto apoštolů svobody, Poláků" (čís. 3)... "vážím si čestného odhodlání Poláků, které projevovali všude v Evropě, provádět násilím propagandu pro svobodu" (čís. 4)... "Dokud budou dějiny mluvit, budou oslavovat Poláky jako přední bojovníky" (čís. 5) "všude, kde jimi byli (!!!)… Poláci jsou živlem svobody" (čís. 6) "vrženým mezi Slovanstvo, zavedli Slovanský sjezd v Praze na cestu svobody" (čís. 7), "působili ve Francii, v Rusku a v Německu. Poláci jsou tedy činorodým živlem i v dnešní kultuře, působí dobře, a protože působí dobře, protože je jich zapotřebí, nejsou nikterak mrtví."

Občan Ruge má dokázat, 1) že Poláků je zapotřebí a 2) že nejsou mrtví. Dělá to tím, že říká: "Protože je jich zapotřebí, nejsou nikterak mrtví."

Vyjměme z uvedené dlouhé pasáže, v níž bylo sedmkrát řečeno totéž, několik slov: Poláci - živel - svoboda - propaganda - kultura - apoštolát a podívejme se, co nám z celého tohoto nabubřelého žvástu zbude.

Občan Ruge má dokázat, že obnovení Polska je nutné. Dokazuje to takto: Poláci nejsou mrtví, jsou naopak velmi živí, působí dobře, jsou apoštoly svobody v celé Evropě. Jak k tomu dospěli? Násilí, hanebné bezpráví, které bylo na nich spácháno, je rozptýlilo po celé Evropě s jejich hněvem nad utrpěným bezprávím, s jejich spravedlivým revolučním hněvem. Tento hněv ve vyhnanství "očistili" a tento očištěný hněv jim umožnil, aby se stali apoštoly svobody, a postavil je "do prvních řad na barikádách". Co z toho vyplývá? Odstraňte hanebné bezpráví a spáchané násilí, obnovte zase Polsko, tím odpadne "hněv" a nebude moci být očišťován, a Poláci se vrátí domů a přestanou být "apoštoly svobody". Jestliže z nich dělá revolucionáře pouze "hněv nad utrpěným bezprávím", pak odstranění tohoto bezpráví z nich udělá reakcionáře. Jestliže je protitlak proti útlaku to jediné, co Poláky udržuje při životě, tedy zrušte útlak, a budou mrtvi.

Občan Ruge dokazuje tedy pravý opak toho, co chce dokázat; z jeho důvodů vyplývá, že v zájmu svobody a evropské rodiny národů Polsko nesmí být obnoveno.

Vrhá ostatně podivné světlo na "znalosti" občana Ruga, že se u Poláků zmiňuje jen o emigraci, a jenom ji vidí na barikádách. Vůbec nemáme v úmyslu urážet polskou emigraci, která prokázala svou energii a odvahu na bitevním poli a během osmnácti let konspirování v zájmu Polska. Nemůžeme však popřít jedno: kdo zná polskou emigraci, ten ví, že nebyla zdaleka takovým apoštolem svobody a nebažila tak po barikádách, jak to občan Ruge důvěřivě papouškuje po exknížeti Lichnowském. Polská emigrace neohroženě vytrvala, mnoho vytrpěla a mnoho vykonala pro obnovení Polska. Ale cožpak Poláci v Polsku samém vykonali snad méně, cožpak nečelili větším nebezpečím, nevystavovali se vězením v Moabitu a na Špilberku, knutě a sibiřským dolům, haličským masakrům a pruským šrapnelům? Ale to všechno pro pana Ruga neexistuje. Právě tak si nepovšiml, že Poláci, kteří neemigrovali, převzali mnohem víc ze všeobecné evropské kultury a mnohem lépe poznali potřeby Polska, v němž stále žili, než téměř celá emigrace až na Lelewela a Mieroslawského. Občan Ruge svádí všechnu vzdělanost, která je v Polsku, nebo abychom mluvili jeho jazykem, která "se dostala mezi Poláky a přes ně dál", na jejich pobyt v cizině. Dokázali jsme v čísle [81], že Poláci nemuseli hledat pochopení potřeb své země ani u francouzských politických blouznivců, kteří po únoru ztroskotali na svých vlastních frázích, ani u německých hlubokomyslných ideologů, kteří ke ztroskotání ještě neměli příležitost; že Polsko samo jim bylo nejlepší školou, v níž poznali, co Polsko potřebuje. Zásluhou Poláků je to, že první rozpoznali a prohlásili agrární demokracii za jedině možnou formu osvobození pro všechny slovanské národy, ale ne to, jak si namlouvá občan Ruge, že "přenesli do Polska a Ruska" všeobecné fráze, jako "velkou myšlenku politické svobody, která uzrála ve Francii, a dokonce (!) filosofii, která se vynořila v Německu" (a v níž pan Ruge utonul).

Bůh nás chraň před našimi přáteli, nepřátelům se ubráníme sami - mohou zvolat Poláci po této řeči občana Ruga. Ale největším neštěstím Poláků odjakživa bylo, že je jejich nepolští přátelé obhajovali nejhoršími argumenty, jaké jen mohou být.

Je velmi chvályhodné od frankfurtské levice, že byla až na malé výjimky dokonale okouzlena řečí občana Ruga o Polsku, řečí, v níž se praví:

"Nebudeme se, pánové, přít o to, zda máme na mysli demokratickou monarchii, demokratisovanou monarchii (!) anebo čistou demokracii, vcelku chceme totéž: svobodu, svobodu lidu, vládu lidu!"

A my bychom se měli nadchnout pro levici, která je unesena tím, když se řekne, že si přeje "vcelku totéž" jako pravice, jako pan Radowitz, pan Lichnowski, pan Vincke a ostatní vypasené nebo vychrtlé rytířstvo? Pro levici, která je bez sebe nadšením, která na všechno zapomene, sotva uslyší několik dutých hesel, jako "svoboda lidu" a "vláda lidu"?

Nechme však levici levicí a vraťme se k občanu Rugovi.

"Na celé zeměkouli ještě nebylo větší revoluce než revoluce roku 1848."

"Je nejhumánnější ve svých zásadách" - protože tyto zásady vznikly ze zastírání nejprotikladnějších zájmů.

"Nejhumánnější ve svých dekretech a proklamacích" - protože ty jsou kompendiem filantropického blouznění a sentimentálních frází o bratrství, zplozených všemi prázdnými hlavami v Evropě.

"Nejhumánnější ve své existenci" - totiž v poznaňských masakrech a surovostech, ve vraždění a paličství Radeckého, v kanibalských ukrutnostech pařížských červnových vítězů, v krakovských a pražských krvavých řežích, ve všeobecném řádění soldatesky, zkrátka ve všech těch hanebnostech, které dnes, 1. září 1848, tvoří "existenci" této revoluce a vyžádaly si ve čtyřech měsících víc krve než léta 1793 a 1794 dohromady.

"Humánní" občan Ruge!

IX

Kolín 6. září. Provázeli jsme "humánního občana" Ruga na cestě jeho historických výzkumů o nezbytnosti Polska. Až dosud mluvil občan Ruge o špatné minulosti, o dobách despotismu, redigoval události nerozumu; teď přichází k přítomnosti, k slavnému roku 1848, k revoluci, teď vstupuje na domácí půdu, teď rediguje "rozum událostí".[212]

"Jak se může uskutečnit osvobození Polska? Může se tak stát smlouvami, jichž se zúčastní oba velké civilisované národy Evropy, které musí spolu s Německem, osvobozeným Německem, nutně vytvořit nový trojspolek proto, že myslí totéž a vcelku chtějí totéž."

Tu máme v jedné smělé větě celý rozum událostí pokud jde o zahraniční politiku. Dohoda mezi Německem, Francií a Anglií, které všechny tři "myslí totéž a vcelku chtějí totéž", nový spolek na Rütli[213] mezi moderními třemi Švýcary, Cavaignacem, Leiningenem a Johnem Russellem! Ovšem Francie a Německo se zatím s pomocí boží dostaly zase natolik nazpátek, že jejich vlády "myslí" o všeobecných politických principech téměř "totéž" jako oficiální Anglie, tato neochvějná kontrarevoluční skála v moři.

Ale tyto země nejen totéž "myslí", ony "také vcelku totéž chtějí". Německo chce Šlesvik, a Anglie to nechce připustit; Německo chce ochranná cla, a Anglie chce svobodu obchodu; Německo chce jednotu, a Anglie mu přeje roztříštěnost; Německo chce být samostatné, a Anglie usiluje o to, aby si je průmyslově podmanila - ale co na tom? "Vcelku" chtějí přece "totéž"! A Francie, ta vydává celní zákony proti Německu, její ministr Bastide si tropí posměšky z řídícího Raumera, který tam zastupuje Německo, Francie chce tedy zřejmě "vcelku totéž" jako Německo! Opravdu, Anglie a Francie dokazují co nejpádněji, že chtějí totéž co Německo, tím, že mu vyhrožují válkou, Anglie kvůli Šlesviku, Francie kvůli Lombardii!

Občan Ruge je ideologicky tak naivní, že se domnívá, že národy, jež mají společné určité politické představy, vstoupí už proto do spolku. Občan Ruge má vůbec na své politické paletě jen dvě barvy: černou a bílou, otroctví a svobodu. Svět se mu rozpadá na dvě velké části: na civilisované národy a barbary, na svobodné a raby. Hranice svobody, která před šesti měsíci procházela po druhé straně Rýna, splývá teď s ruskou hranicí, a tento pokrok se nazývá revoluce roku 1848. V této zmatené podobě se současné dění odráží v hlavě občana Ruga. Tak zní bitevní heslo únorových a březnových barikád po pomořansku.[214]

Přeložíme-li je z pomořanštiny zpět do němčiny, ukáže se, že tři civilisované národy, tři svobodné národy jsou ty, jimž v různých formách a na různých stupních vývoje vládne buržoasie, zatímco "otroky a raby" jsou národy, kterým vládne patriarchálně feudální absolutismus. Svobodou rozumí zuřivý republikán a demokrat Arnold Ruge docela obyčejný "mělký" liberalismus, panství buržoasie, nejvýš snad s trochou pseudodemokratických forem - v tom to vězí!

Protože ve Francii, Anglii a Německu vládne buržoasie, jsou tyto země přirozenými spojenci, tak uvažuje občan Ruge. A jestliže si materiální zájmy těchto tří zemí naprosto odporují, jestliže svobodný obchod s Německem a Francií je nezbytnou životní podmínkou pro anglickou buržoasii, právě tak jako jsou ochranná cla proti Anglii nezbytnou životní podmínkou pro buržoasii francouzskou a německou; jestliže jsou podobné vztahy v mnohém ohledu také mezi Německem a Francií, jestliže v praxi tento trojspolek směřuje k průmyslovému podmanění Francie a Německa - "omezený egoismus, bídné kramářské dušičky", bručí si pomořanský myslitel Ruge do plavého plnovousu.

Pan Jordan mluvil ve své řeči o tragické ironii světových dějin. Občan Ruge je toho pádným dokladem. Vidí, právě tak jako celá více nebo méně ideologická levice, jak jeho nejdražší zamilované sny, jeho nejvyšší myšlenkové snahy ztroskotávají na třídě, jejímž je representantem. Jeho filantropicko-kosmopolitický projekt ztroskotává na bídných kramářských dušičkách a on musí, aniž to sám ví a chce, zastupovat více nebo méně ideologicko-pokrouceným způsobem právě tyto kramářské dušičky. Ideolog míní a kramář mění. Tragická ironie světových dějin!

Občan Ruge vykládá nyní, jak Francie "prohlásila, že smlouvy z roku 1815 jsou sice roztrhány, ale že je ochotna uznat takový územní stav, jaký je v přítomné době". "To je velmi správné", neboť občan Ruge nachází v Lamartinově manifestu to, co tam dosud nikdo nehledal: základ nového mezinárodního práva. Tuto myšlenku rozvíjí takto:

"Z tohoto poměru k Francii musí vzejít nové historické (!) právo" (čís. 1). "Historické právo je právo národů" (! čís. 2). "V případě, o němž mluvíme (?)‚ je to nové mezinárodní právo" (! čís. 3). "To je jedině správné pojetí historického práva" (! čís. 4). "Každé jiné pojetí historického práva" (! čís. 5) "je absurdní. Neexistuje žádné jiné mezinárodní právo" (! čís. 6). "Historické právo" (čís. 7) "je právo" (konečně!), "které uskutečňují dějiny a sankcionuje čas tím, že" (kdo?) "ruší, trhá dosavadní smlouvy a nahrazuje je novými."

Zkrátka: historické právo je - redakce rozumu událostí!

Doslova tak je to napsáno ve Skutcích apoštolských německé jednoty, ve stenografických záznamech z Frankfurtu, strana 1186, první sloupec.[215] A ještě si stěžují, že "Neue Rheinische Zeitung" kritisuje pana Ruga vykřičníky! Ale ovšem, při tomto závratném reji historického a mezinárodního práva musel prostoduché levici přecházet zrak i sluch a musela se rozplývat obdivem, když jí pomořanský filosof s nezvratnou jistotou křičel do uší: "Historické právo je právo, které uskutečňují dějiny a sankcionuje čas" atd.

"Dějiny" ovšem vždycky "uskutečňovaly" pravý opak toho, co "sankcionoval čas", a sankce "času" spočívala vždy právě v tom, že zvrátil to, co "uskutečnily dějiny".

Nyní předkládá občan Ruge "jedině správný a přípustný" návrh:

"Pověřit ústřední moc, aby svolala společně s Anglií a Francií kongres, který by jednal o obnovení svobodného a nezávislého Polska; všechny zúčastněné mocnosti by jej obeslaly svými vyslanci."

Jaké šlechetné, poctivé úmysly! Lord John Russell a Eugěne Cavaignac mají obnovit Polsko; anglická a francouzská buržoasie mají pohrozit Rusku válkou, aby na něm vynutily pro Polsko svobodu, na níž jim v této chvíli vůbec nezáleží! V této době všeobecného zmatku a chaosu, kdy je každá uklidňující zpráva, která způsobí vzestup kursů o osminu procenta, vyvrácena šesti rušivými údery, kdy průmysl bojuje s vleklým úpadkem, kdy obchod vázne, kdy nezaměstnaný proletariát musí být podporován obrovskými částkami, aby nebyl vehnán do všeobecného, posledního zoufalého boje - v této době si mají buržoové tří civilisovaných národů způsobit ještě další potíž? A jakou potíž! Válku s Ruskem, které je od února nejbližším spojencem Anglie! Válku s Ruskem, válku, která, jak každý ví, by znamenala zhroucení německé a francouzské buržoasie! A pro jaké výhody? Vůbec žádné! Opravdu, to už je víc než pomořanská naivnost!

Ale občan Ruge přísahá, že "pokojné řešení" polské otázky je možné. Čím dál tím líp! A proč? Protože nyní jde o toto:

"Co chtějí vídeňské smlouvy, musí být nyní realisováno a skutečně provedeno… Vídeňské smlouvy chtěly právo všech národů proti velkému národu Francouzů… Chtěly obnovení německého národa."

Nyní vychází najevo, proč pan Ruge "chce vcelku totéž" co pravice. Pravice chce také provedení vídeňských smluv.

Vídeňské smlouvy jsou výsledkem velkého vítězství reakční Evropy nad revoluční Francií. Jsou klasickou formou panství evropské reakce za patnáctiletého období restaurace. Obnovují legitimitu, království z boží milosti, feudální šlechtu, vládu páterů, patriarchální zákonodárství a správu. Ale protože vítězství bylo vybojováno za pomoci anglické, německé, italské, španělské a zejména francouzské buržoasie, nezbývalo než udělat ústupky i buržoasii. Zatímco se knížata, šlechta, páteři a byrokrati dělili o tučná sousta kořisti, byla buržoasie odbyta směnkami na budoucnost, které nikdy nebyly proplaceny a které nikdo nezamýšlel proplatit. A pan Ruge, místo aby si všiml skutečného, praktického obsahu vídeňských smluv, věří, že jejich vlastním obsahem jsou tyto prázdné sliby, zatímco reakční praxi vysvětluje jejich zneužitím!

Opravdu, k tomu musí mít člověk podivuhodně dobrosrdečnou povahu, aby po 33 letech, po revolucích z let 1830 a 1848 ještě věřil, že tyto směnky budou proplaceny, aby si namlouval, že sentimentální fráze, do nichž jsou zahaleny vídeňské pseudosliby, mají roku 1848 ještě nějaký smysl!

Občan Ruge jako donquijote vídeňských smluv!

Nakonec odhaluje občan Ruge shromáždění hluboké tajemství: revoluce roku 1848 byly vyvolány pouze tím, že roku 1846 byly v Krakově porušeny smlouvy z roku 1815. Výstraha pro všechny despoty!

Zkrátka, občan Ruge se od té doby, co jsme se s ním naposled setkali na literárním kolbišti, ani za mák nezměnil. Jsou to stále ještě tytéž fráze, které si osvojil a opakoval od chvíle, kdy hrál roli vrátného německé filosofie v redakci "Hallische" a "Deutsche Jahrbücher"[216] stále ještě týž zmatek, týž galimatyáš názorů, týž nedostatek myšlenek; týž talent pronášet nejomezenější a nejnesmyslnější myšlenky v nejhonosnější formě; týž nedostatek "znalostí" a zejména: tytéž nároky na potlesk německého filistra, který něco takového ještě v životě neslyšel.

Tím uzavíráme naše resumé debat o polské otázce. Bylo by přespříliš požadovat, abychom se zabývali panem Löwem z Poznaně a ostatními velkými duchy, kteří ještě následují.

Celá debata působí žalostným dojmem. Tolik rozvláčných řečí a tak málo obsahu, tak málo znalosti předmětu, tak málo talentu! Nejhorší debata bývalé nebo dnešní francouzské sněmovny nebo anglické dolní sněmovny má víc ducha, víc znalosti věci, víc skutečného obsahu než tato třídenní rozprava o jedné z nejzajímavějších otázek moderní politiky. Dalo se z ní vytěžit ledacos, ale Národnímu shromáždění posloužila jen k mletí hubou naprázdno.

Jen co je pravda, takovéto shromáždění nezasedalo ještě nikdy a nikde!

Usnesení jsou známá. Německo získalo tři čtvrtiny Poznaňska; nedobylo je ani mocí, ani "německou pílí", ani "pluhem", nýbrž dlouhým žvaněním, prolhanou statistikou a zbabělými usneseními.

"Spolkli jste Poláky, ale nestrávíte je, přisámbůh!"




Napsal B. Engels 7. srpna až 6. září 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 70, 73, 81, 82, 86, 90, 91, 93 a 96
z 9., 12., 20., 22., 26. a 31. srpna
1., 3. a 7. září 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — původního stavu. (Pozn. red.)

b Viz poznámku čís. 62. (Pozn. čes. red.)

c Viz poznámku čís. 62. (Pozn. čes. red.)

d — jako rovný s rovným. (Pozn. red.)

e Viz zde. (Pozn. red.)

f „V jedné vsi kraje zvaného Mancha, na jejíž jméno si nechci vzpomenout...“ Těmito slovy začíná Cervantesův román „Don Quijote“. (Pozn. red.)

g Polské názvy: Międzychód, Międzyrzecz, Babimost a Wschowa. (Pozn. red.)

h Viz poznámku čís. 196. (Pozn. čes. red.)

i Německé názvy pro Milán, Lutych, Ženevu a Kodaň. (Pozn. red.)

j Francouzské názvy pro Kolín n. R., Koblenc, Mohuč a Frankfurt. (Pozn. red.)

k — drobných trampot lidského života. (Pozn. red.)

l — bývalý. (Pozn. red.)

m Severní část Vestfálska je proslulá úrodnou půdou červené barvy. (Pozn. čes. red.)

n Polsky: Lwówek Śląski. (Pozn. čes. red.)

o Viz zde. (Pozn. red.)

p — krasavec. (Pozn. red.)

q — šlechtic. (Pozn. red.)

r Smích vyvolala gramatická chyba, jíž se Lichnowski dopustil tím, že použil ve větě dvou záporů (...gibt es kein Datum nicht). Tohoto obratu Lichnowského používá Engels na několika místech v této sérii článků, a vždy ponechává nesprávnou mluvnickou vazbu. (Pozn. red.)

V českém překladu bylo k dosažení směšného účinku naopak použito jen jednoho záporu. (Pozn. čes. red.)

s Slovní hříčka s výrazy „Schulden“ (dluhy) a „entschuldigend“ (omluvitelný). (Pozn. red.)

t Viz zde. (Pozn. red.)

190 Pruskou konstitucí míní Engels opětovné sliby krále Bedřicha Viléma III., že zavede v Prusku stavovské zřízení - sliby, které zůstaly jen na papíře.

191 Smlouvy podepsané Ruskem, Pruskem a Rakouskem ve Vídni 3. května 1815, jakož i závěrečná akta vídeňského kongresu z 9. června 1815 obsahovaly sliby, že ve všech polských zemích budou vytvořeny instituce, které by zaručovaly rozvoj polské národnosti. V Poznaňsku došlo pouze ke svolání stavovského zastupitelského shromáždění s poradními funkcemi.

192 Viz poznámka 114.

193 Postava z komedie dánského spisovatele Ludviga Holberga „Don Ranudo de Kolibrados neboli Chudoba a pýcha“ — typ zchudlého šlechtice a zároveň nafoukaného hlupáka.

194 Slova z polské národní hymny.

195 Jaroslawiecká konvence byla sjednána 11. dubna 1848 mezi poznaňským národním výborem a pruským komisařem generálem Willisenem. Tato konvence předpokládala odzbrojení a rozpuštění polských povstaleckých vojsk. Místo toho byla Polákům slíbena „národní reorganisace“ Poznaňska, tj. vytvoření polského vojska, jmenování Poláků do správních a jiných úřadů a projednávání správních a soudních záležitostí v jejich mateřštině. Tato konvence byla však zrádně porušena pruskými úřady; pruská vojska využila dohody s povstalci k bestiálnímu potlačení národně osvobozeneckého hnutí v Poznaňsku. „Reorganisace“ slibovaná Polákům nebyla vůbec uskutečněna.

196 Přivtělovací komory (Chambres de réunion), zřízené v letech 1679 - 1680 Ludvíkem XIV., měly právnicky a historicky zdůvodňovat a ospravedlňovat nároky Francie na různé části sousedních států; ty pak byly vzápětí obsazovány francouzskými vojsky.

197 Tak nazývá Engels ironicky válku s Dánskem o Šlesvik-Holštýn.

198 Polská ústava roku 1791 vyjadřovala úsilí nejpokrokovější části polské šlechty a městské buržoasie, zrušila „liberum veto“ (zásadu jednomyslnosti při usneseních sněmu) a volitelnost králů, zavedla radu ministrů odpovědnou sněmu a dala městské buržoasii řadu politických a hospodářských práv. Tato opatření směřovala proti aristokracii, proti feudální anarchii a upevňovala ústřední moc. Ústava z roku 1791 poněkud zmírňovala feudální vztahy tím, že stanovila závaznost výkupních smluv uzavřených mezi statkáři a rolníky.

199 Jachym Lelewel, „Histoire de Pologne“ [„Dějiny Polska“], sv. 1—2, Paříž — Lille 1844.

„Débat entre la révolution et la contrerévolution en Pologne“. Par quelqu‘un qui ne dit que ce qu‘il pense, mais qui ne peut pas dire tout ce qu‘il pense [„Spor mezi revolucí a kontrarevolucí v Polsku“. Napsal ten, kdo říká pouze to, co si myslí, ale kdo nemůže říci všechno, co si myslí]‚ Lipsko 1848.

200 Nejpočetnější část frankfurtského Národního shromáždění, liberálně buržoasní střed, se rozpadala na dvě frakce: na pravý střed, k němuž patřili Dahlmann, Heinrich Gagern, Bassermann, Mathy, Mevissen, Schmerling a jiní, a na levý střed, k němuž patřili Mittermaier, Werner, Raveaux aj. Poslanci středu byli stoupenci konstituční monarchie.

201 "Denkschrift des Oberpräsidenten Herrn Flottwell, über die Verwaltung des Gross-Herzogthum Posen, vom Dezember 1830 bis zum Beginn des Jahres 1841" ["Pamětní spis vrchního presidenta pana Flottwella o správě velkovévodství poznaňského od prosince 1830 do počátku roku 1841"], Štrasburk.

202 6. srpna 1848 měla vojska všech německých států na rozkaz říšského ministra války Peuckera z 16. července 1848 složit na slavnostní přehlídce přísahu říšskému správci arcivévodovi Janovi. Bedřich Vilém IV., který si sám činil nárok na vrchní velení nad brannou mocí Německého spolku, tuto přehlídku v Prusku zakázal.

203 Jde o měsíčník "Die begriffene Welt. Blätter für wissenschaftliche Unterhaltung" ["Pochopený svět. Časopis pro vědecké besedy"], který vydával Wilhelm Jordan v Lipsku v letech 1845-1846.

204 V chrámu sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem zasedalo od 18. května 1848 do 30. května 1849 celoněmecké Národní shromáždění.

205 Goethe, „Faust“, díl I, obraz šestnáctý („Martina zahrada“).

206 Engels dává Lichnowskému jméno Rodomonta, chvastouna a žvanila, jednoho z hrdinů básně Lodovica Ariosta „Zuřivý Roland“.

207 7. srpna 1848 vystoupil na zasedání frankfurtského Národního shromáždění poslanec Brentano a přimlouval se, aby byla udělena amnestie účastníkům bádenského republikánského povstání a jejich vůdci Heckerovi. Pravicoví poslanci nejprve zahájili proti Brentanovi obstrukci a potom ho násilím donutili, aby opustil tribunu.

208 Paragrafem 6 Základních práv německého lidu, přijatých frankfurtským Národním shromážděním 2. srpna 1848, měly být zrušeny stavovské výsady a všechny šlechtické tituly, které nebyly spojeny s vykonáváním úřadu.

209 Roku 1833 uplatňoval don Carlos nároky na španělský trůn vůči Isabele, dceři krále Ferdinanda, odvolávaje se na zákon z roku 1713 o zákazu následnictví v ženské linii. Lichnowski se v letech 1838—1840 zúčastnil občanské války, kterou rozpoutal don Carlos, a dosáhl hodnosti brigádního generála.

210 Ze zhudebněné básně Ernsta Moritze Arndta „Was ist des Deutschcn Vaterland?“ [„Co je německá vlast?“].

211 Albigenské války vedli v letech 1209 až 1229 severofrancouzští feudálové společně s papežem proti jihofrancouzským „kacířům“, kterým se říkalo „albigenští“ podle města Albi v jižní Francii. Hnutí albigenských bylo svéráznou formou oposice měšťanů a drobného rytířstva proti katolické církvi a feudálnímu státu. Válka skončila roku 1229 připojením Languedocu ke statkům francouzských králů.

212 Ve „Volebním manifestu radikální strany reforem v Německu“, který sestavil Ruge v dubnu 1848, se prohlašovalo, že hlavním úkolem Národního shromáždění je „redigovat rozum událostí“.

213 Narážka na jednu z pověstí o vzniku Švýcarského spolku; základy k němu byly položeny roku 1291, kdy tři horské kantony — Schwyz, Uri a Unterwalden — uzavřely věčný spolek. Podle pověsti se roku 1307 sešli zástupci těchto tří kantonů na palouku Rütli (nebo Grütli) a přísahali věrnost Spolku ve společném boji proti rakouské nadvládě.

214 Parafráze Heinova výroku; při setkání s Rugem roku 1843 pozdravil v něm Heine člověka, který „dovedl přeložit Hegela do pomořanštiny“.

215 „Stenographischer Bericht über die Verhandlungen der deutschen constituirenden Nationalversammlung zu Frankfurt am Main“ [„Stenografický záznam o jednáních německého ústavodárného Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem“], sv. II, Frankfurt nad Mohanem 1848, str. 1186.

216 "Hallische Jahrbücher" a "Deutsche Jahrbücher" - zkrácený název mladohegelovského literárně filosofického časopisu, který vycházel denně v malém formátu v Lipsku od ledna 1838 do června 1841 pod názvem "Hallische Jahrbücher für deutsche Wissenschaft und Kunst" ["Hallské ročenky pro německou vědu a umění"] a od července 1841 do ledna 1843 pod názvem "Deutsche Jahrbücher für Wissenschaft und Kunst" ["Německé ročenky pro vědu a umění"]. Do června 1841 jej redigovali Arnold Ruge a Theodor Echtermeyer v Halle a od července 1841 Arnold Ruge v Drážďanech.