Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Červnová revoluce


Pařížští dělníci byli rozdrceni přesilou, ale nepodlehli jí. Jsou přemoženi, ale poraženi jsou jejich odpůrci. Chvilkový triumf brutálního násilí je vykoupen rozbitím všech klamů a ilusí únorové revoluce, rozpadnutím celé starorepublikánské strany, rozštěpením francouzského národa na dva národy, na národ vlastníků a národ dělníků. Trojbarevná republika má teď už jen jednu barvu, barvu poražených, barvu krve. Stala se z ní rudá republika.

Žádná republikánská veličina, ani z "Nationalu"[92], ani z "Réforme"[93], se nepostavila na stranu lidu! Lid neměl jiné vůdce, jiné prostředky než povstání samo, a přece odolával spojené buržoasii a soldatesce déle, než kdy odolávala kterákoli francouzská dynastie, vybavená celým vojenským aparátem, některé frakci buržoasie spojené s lidem. K tomu, aby zmizela poslední iluse lidu, aby se úplně skoncovalo s minulostí, bylo už jen třeba, aby se i obvyklá poetická přísada francouzských povstání, nadšená buržoasní mládež, žáci polytechnické školy, třírohé klobouky, postavila na stranu utiskovatelů. Studenti lékařské fakulty odpírali pomoc vědy raněným plebejcům. Neboť věda není pro plebejce, který se dopustil neslýchaného, nevídaného zločinu a nasadil tentokrát život za svou vlastní existenci, a ne za Ludvíka Filipa nebo za pana Marrasta.

Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise[94], se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy.

Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny - hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz, občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoasie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala.

Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoasie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu. Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793; socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoasii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoasního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí oposičníci[95], jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté[96], kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih - to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor. To, co lid v Ludvíku Filipovi instinktivně nenáviděl, nebyl Ludvík Filip, nýbrž korunované panství jedné třídy, kapitál na trůně. Ale lid jako vždy velkomyslný se bláhově domníval, že když svrhl nepřítele svých nepřátel, společného nepřítele, že tím zničil svého nepřítele.

Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala.

Pořádek! To bylo bitevní heslo Guizotovo! Pořádek! křičel guizotovec Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoasie.

Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu.

Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoasie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoasní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!

Za prozatímní vlády patřilo k dobrému tónu, ba bylo dokonce nutné - byla to politika a blouznění zároveň - namlouvat velkomyslným dělníkům, kteří, jak hlásalo na tisíce oficiálních plakátů, "věnovali republice tři měsíce bídy", že k únorové revoluci došlo v jejich vlastním zajmu a že v únorové revoluci jde především o zájmy dělníků; jakmile začalo zasedat Národní shromáždění - přišla na řadu próza. Šlo už jen o to, jak řekl ministr Trélat, aby se znovu pracovalo za starých podmínek. Dělníci se tedy v únoru bili za to, aby byli uvrženi do průmyslové krize.

Úkolem Národního shromáždění je, aby škrtlo únor, alespoň pro dělníky, a uvrhlo je zase zpátky do starých poměrů. Ale ani to se nepodařilo, protože není v moci ani sněmovny, ani krále přikázat všeobecné průmyslové krizi: dál ani krok! Národní shromáždění ve své surové horlivosti, aby už už skoncovalo s protivnými únorovými hesly, neučinilo dokonce ani ta opatření, která se dala uskutečnit na půdě starých poměrů. Pařížské dělníky od 17 do 23 let odvádí násilím do armády nebo vyhazuje na dlažbu; venkovské dělníky vykazuje z Paříže do Sologne a nezaplatí jim ani to, nač mají při výpovědi právo; dospělým Pařížanům zajišťuje prozatím chléb z milosti ve vojensky organisovaných dílnách pod podmínkou, že se nezúčastní žádného shromáždění lidu, tj. pod tou podmínkou, že přestanou být republikány. Nevystačilo se ani s poúnorovou sentimentální rétorikou, ani s brutálním zákonodárstvím po 15. květnu[97]. Bylo třeba rozhodnout věcně a prakticky: Dělali jste, vy holoto, únorovou revoluci pro sebe, nebo pro nás? Buržoasie položila otázku tak, že se na ni muselo odpovědět červnem - kartáči a barikádami.

A přece zůstalo celé Národní shromáždění, jak se vyjádřil 25. června jeden poslanec, jako by do něho hrom uhodil. Je omráčeno, když otázka a odpověď zalily pařížskou dlažbu krví. Jedni jsou omráčeni proto, že se jejich iluse rozplývají v dýmu střelného prachu, druzí proto, že nechápou, jak se může lid opovážit samostatně hájit své nejvlastnější zájmy. Teprve ruské peníze, anglické peníze, bonapartistický orel, bourbonská lilie, amulety všeho druhu - jim umožňují, aby si tento zvláštní jev srovnali v hlavě. Obě části Národního shromáždění však cítí, že je od lidu dělí obrovská propast. Žádná z nich nemá odvahu postavit se na jeho stranu.

Jakmile se Národní shromáždění probralo z mrákot, protrhly se hráze líté zloby a právem vypískává většina ty ubohé utopisty a pokrytce, kteří se dopouštějí anachronismu, když se stále ještě ohánějí frází o fraternité, bratrství. Vždyť šlo právě o to, zbavit se této fráze a ilusí, které se skrývají za její mnohoznačností. Když legitimista La Rochejaquelein, tento rytířský snílek, horlil proti hanebnosti těch, kdo volali: Vae victis! Běda přemoženým!, posedl velkou část shromáždění tanec svatého Víta, jako by je štípla tarantule. Křičí na dělníky: Běda!, aby utajilo, že tento "přemožený" není nikdo jiný než ono samo. Teď musí zahynout buď ono, nebo republika. A proto vyje jako pominuté: "Ať žije republika!"

Smí tato hluboká propast, která se před námi otevřela, zmást demokraty, smí nám vnutit zdání, že boj o státní formu je bezpředmětný, ilusorní, nicotný?

Jen slabé, zbabělé povahy mohou klást tuto otázku. Kolise, které vyvěrají přímo z podmínek buržoasní společnosti, se musí probojovat, nedají se odfantazírovat. Nejlepší státní forma je ta, v níž se společenské protiklady nezastírají, nespoutávají se násilím, tedy pouze uměle, pouze zdánlivě. Nejlepší státní forma je ta, v níž spolu otevřeně bojují, a tak se řeší.

Budou se nás ptát, nemáme-li jediné slzy, jediného vzdechu, jediného slova pro ty, kdo padli jako oběť lidového hněvu, pro národní gardu, mobilní gardu, republikánskou gardu a řadové vojsko?

Stát se postará o jejich vdovy a sirotky, oslaví je dekrety, slavnostní pohřební průvody budou doprovázet jejich pozůstatky ke hrobu, oficiální tisk je prohlásí za nesmrtelné a evropská reakce od východu až na západ jim bude vzdávat hold.

Ale plebejcům, které drásá hlad, po nichž plije tisk, kteří jsou ponecháni bez lékařské pomoci a jimž "počestní" lidé nadávají zlodějů, žhářů a galejníků, jejichž ženy a děti jsou uvrženy do ještě bezednější bídy, z nichž nejlepší, pokud zůstali naživu, jsou deportováni za moře - těm ovinout vavříny kolem hrozivě chmurného čela, to je výsada, to je právo demokratického tisku.




Napsal K. Marx 28. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 29 z 29. června 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

92 Strana "Nationalu", vedená Armandem Marrastem, sdružovala umírněné buržoasní republikány, kteří se opírali o průmyslovou buržoasii a s ní spojenou část liberální inteligence; orgánem této strany byl ve čtyřicátých letech list "Le National" ["Národní noviny"], který vycházel v Paříži v letech 1830 až 1851.

93 Strana "Réforme" sdružovala maloburžoasní demokratické republikány vedené Ledru-Rollinem; patřili k ní také maloburžoasní socialisté v čele s Louis Blancem. Orgánem strany byl list "La Réforme" ["Reforma"], který vycházel v Paříži v letech 1843 až 1850.

94 Výkonná komise - pětičlenná vláda francouzské republiky, zvolená Ústavodárným shromážděním 10. května 1848 místo prozatímní vlády, která složila svou funkci. Existovala do 24. června 1848, kdy byla nastolena Cavaignacova diktatura.

95 Dynastická oposice - skupina poslanců (v jejímž čele stál Odilon Barrot) francouzské sněmovny v období červencové monarchie. Její zástupci vyjadřovali nálady liberálních kruhů průmyslové a obchodní buržoasie, usilovali o umírněnou volební reformu, v níž viděli prostředek k odvrácení revoluce a zachování orleánské dynastie.

96 Legitimisté - stoupenci bourbonské dynastie svržené roku 1830; hájili zájmy šlechtických velkostatkářů.

97 Po revolučním vystoupení pařížských dělníků 15. května 1848 byla schválena řada opatření ke zrušení národních dílen, vydán zákon o zákazu srocování a uzavřena řada demokratických klubů.