Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx

Jednání šestého porýnského zemského sněmu

(První článek)^[11]

Debaty o svobodě tisku a o zveřejňování jednání zemských stavů^[12]

Jednoho krásného berlínského jarního jitra uveřejnila pruská „Staatszeitung“^[13] k úžasu celého píšícího a čtoucího Německa své vyznání. Zvolila si samozřejmě vznešenou, diplomatickou, ne právě kratochvilnou formu zpovědi. Zatvářila se, jako by chtěla nastavit zrcadlo poznání svým sestrám; mluvila mysticky jen o ostatních pruských listech, zatím co ve skutečnosti hovořila o pruském listu par excellence^[a], čili o sobě.

Tuto skutečnost lze vykládat všelijak. César o sobě mluvil v třetí osobě. Proč by pruská „Staatszeitung“ nernohla mluvit o třetích osobách a mít na mysli sebe? Když o sobě mluví děti, neříkají o sobě „já“, nýbrž „Jiříček“ atd. Proč by pruská „Staatszeitung“ nemohla místo „já‘ použít „Vossische“^[14], „Spenersche“^[15] nebo jméno nějakého jiného svatého?

Vyšla nová censurní instrukce. A naše noviny si myslely, že si honem musí osvojit způsoby a vnější formy svobody. Také pruská „Staatszeitung“ se musela probudit a přiběhnout s nějakým liberálnim — nebo alespoň samostatným — nápadem.

První nutnou podmínkou svobody je však sebepoznání a sebepoznání není možné bez vyznání.

Zapamatujme si tedy, že pruská „Staatszeitung“ otiskla své vyznání; nezapomínejme, že tu před sebou vidíme první procitnuti polooficiálního tiskového dítka k sebeuvědomění — a všechny záhady budou vyřešeny. Přesvědčíme se, že pruská „Staatszeitung“ „pronáší klidně mnohé veliké slovo“, a těžko se budeme rozhodovat jen nad tím, zda se máme vice obdivovat klidu velikosti nebo velikosti klidu.

Sotva vyšla censurní instrukce, sotva se „Staatszeitung“ z této rány vzpamatovala, už si pospíšila s otázkou: „Jaký užitek vám, pruským novinám, přinesla větší censurní svoboda?“

Zřejmě tím chce říci: Jaký užitek jsem měla já z toho, že jsem tolik let byla pod přísným dohledem censury? Kam jsem to dospěla přes nejpečlivější a nejvšestrannější dohled a poručníkování? A co vlastně teď se mnou bude? Chodit jsem se nenaučila a sensacechtivé publikum očekává od mrzáka, že mu bude předvádět entrechats! A to čeká i vás, sestřičky! Vyznejme se pruskému lidu ze svých slabosti, ale počínejme si diplomaticky. Neřekneme mu rovnou, že jsme nezajímavé. Řekneme mu, že jsou-li pruské noviny nezajímavé pro pruský lid, je pruský stát nezajímavý pro noviny.

Smělá otázka pruské „Staatszeitung“ a ještě smělejší odpověď jsou pouhým preludiem jejího procitnutí, to jen ze spánku mumlá úryvky role, kterou bude předvádět. Procítá k vědomi, projevuje svého ducha. Slyšte Epimenida^[16]!

Je známo, že první theoretickou činností rozmyslu^[b], který ještě kolísá mezi smyslovostí a myšlením, je počítání. Počítání je první svobodný theoretický rozmyslový akt dítěte. Počítejme, vyzývá pruská „Staatszeitung“ své sestry.^[17] Statistika je první politická věda! Hlavu člověka znám, jestliže vím, kolik vlasů na ní roste.

Co chceš, aby ti činili jiní, čiň ty jim. A jak by nás, a hlavně mne, pruskou „Staatszeitung“, mohl někdo po zásluze lépe ocenit než statistikou! Statistika potvrdí nejen to, že vycházím stejně často jako kterýkoli francouzský nebo anglický list, ale také to, že mě lidé čtou méně než kterékoli noviny civilisovaného světa. Odečtete-li úředníky, kteří se musí o mne zajímat, ať se jim chce nebo nechce, odečtete-li veřejné místnosti, kde musí polooficiální orgán viset — kdo mne čte, ptám se, kdo? Jen si spočítejte, co stojím peněz; spočítejte si, co vynáším, a jistě uznáte, že to valně nevynáší — pronášet klidně veliká slova. Vidíte, jak jasně mluví statistika, jak počítání může nahradit dalekosáhlejší duchovní operace! A proto počítejte! Číselné tabulky veřejnost poučují a přitom nerozplameňují vášně.

A svým pochopením významu statistiky se pruská „Staatszeitung“ staví nejen po bok slavnému číňanovi^[18] a statistiku světa Pythagorovi^[19], ukazuje zároveň, že ji inspiruje i veliký přírodní filosof nejnovější doby, který kdysi chtěl vyjádřit číselnými řadami odlišnosti zvířat^[c] atd.

Pruské „Staatszeitung“ nejsou tedy cizí ani moderní filosofické principy, třebaže na oko je zcela positivní.

Pruská „Staatszeitung“ je všestranná. Nespokojuje se jen s číslem, časovou veličinou. Jde ve svém uznávání kvantitativního principu dále, přiznává také oprávnění prostorové veličiny. Prostor je to první, co svou velikostí imponuje dítěti. Je to první veličina světa, kterou dítě poznává. Pokládá proto urostlého člověka za velikého muže — a dětinská „Staatszcitung“ nám vykládá, že tlusté knihy jsou nepoměrně lepší než tenké knihy, natož pak než jednotlivé listy, noviny, které vycházejí denně jen o jednom tiskovém archu!

Vy Němci se dovedete vyjadřovat jen rozvláčně! Pište pěkně obšírné knihy o státním zřízení, skrz naskrz učené knihy, které nikdo nečte, jen pan autor a pan recensent, ale pamatujte, že vaše noviny nejsou knihy. Uvědomte si, kolik archů papíru padne na takové důkladné třísvazkové dílo! Nehledejte proto ducha našich dní a naší doby v novinách, které vám předkládají statistické tabulky, ale v knihách, jejichž rozměry jsou již samy o sobě zárukou jejich důkladnosti.

Pamatujte, děťátka, že jde o „učené“ věci, louskejte pěkně tlusté knihy, a pak najdete zálibu v nás, v novinách, pro náš vzdušný formát, pro naši světáckou lehkost, jež jsou po tlustých knihách pravým osvěžením.

Ovšem, ovšem! Naše doba nemá už ten pravý smysl pro velikost, kterému se obdivujeme u středověku. Podívejte se na naše hubeňounké pietistické traktátky, pohleďte na naše filosofické soustavy v osmerkovém formátu, a potom obraťte své zraky na dvacet olbřímích foliantů Dunse Scota. Ty ani nemusíte číst; už jejich kolosální vzhled dojme vaše srdce, ohromí vaše smysly asi jako gotická stavba. Tato samorostlá obří díla působí na ducha materiálně; duch pociťuje stísněnost tváří v tvář této mase a tento pocit stísněnosti je počátkem zbožné úcty. Nemáte knihy, ony mají vás. Vy jste jejich akcidens, a pruská „Staatszeitung“ má za to, že lid má být jakési akcidens své politické literatury.

Pruské „Staatszeitung“ nejsou tedy cizí ani historické principy vlastní vznešenému středověku, třebaže mluví docela moderně.

Jestliže je však theoretické myšlení dítěte kvantitativní, jsou jeho úsudek stejně jako jeho praktické myšlení zprvu prakticky smyslové. Smyslovost dítěte je prvním pojítkem, které je spojuje se světem. Praktické smysly, hlavně nos a ústa, jsou první orgány, s jejichž pomocí dítě posuzuje svět. Dětinská pruská „Staatszeitung“ posuzuje tedy hodnotu novin, a tudíž i vlastní hodnotu nosem. Jako jeden řecký myslitel pokládal suché duše za nejlepší^[20], pokládá „Staatszeitung“ „voňavě“ noviny za „dobré“ noviny. Nemůže si vynachválit „literární vůni“ časopisu „Allgemeine Augsburger“^[21] a „Journal des Débats“^[22]. Chvályhodná, vzácná naivnost! Veliký, převeliký Pompeius!

Když nám takto pruská „Staatszeitung“ jednotlivými výroky, za něž zasluhuje dík, dala hluboko nahlédnout do své duše, shrnuje nakonec svůj názor na stát ve velikou úvahu, jejíž pointou je velký objev, že totiž „v Prusku jsou státní správa a celý státní organismus odděleny od politického ducha, a proto nemohou být politicky zajímavé ani pro lid, ani pro noviny“.

Podle názoru pruské „Staatszeitung“ nemá prý tedy státní správa v Prusku politického ducha, nebo politický duch prý nemá státní správu. Je to od pruské „Staatszeitung“ věru nedelikátní, tvrdí-li něco, co by nejhorší nepřítel nemohl vyjádřit zlolajněji, totiž, že skutečný státní život je bez politického ducha a že politický duch nežije ve skutečném státě!

Avšak nesmíme zapomínat na dětsky smyslové hledisko pruské „Staatszeitung“. Vykládá nám, že jde-li o železnice, má člověk myslit jen na železo a na kolejnice, jde-li o obchodní smlouvy, jen na cukr a kávu, a jde-li o kožedělné závody, jen na kůži. Dítě ovšem zůstává jen při smyslovém vjemu, vidí jen jednotlivé a neexistuji pro ně neviditelná nervová vlákna, která toto zvláštní spojují s obecným, která, jako je tomu všude, i ve státě činí z materiálních částí oduševnělé články duchovního celku. Dítě věří, že se Slunce otáčí kolem Země; obecné se otáčí kolem jednotlivého. Dítě tedy nevěří v ducha, ale věří na strašidla.

Zrovna tak pruská „Staatszeitung“ pokládá politického ducha za francouzské strašidlo a myslí, že strašidlo zažene, když mu hodí na hlavu kůži, cukr, bajonety a cifry.

Ale, přeruší nás čtenář, chtěli jsme přece debatovat o „jednání porýnského zemského sněmu“ a místo toho nám předvádíte „nevinného andílka“, senilní tiskové dítko, pruskou „Staatszeitung“ a opakujete nám její staré přemoudřelé ukolébavky, kterými se pokouší samu sebe i své sestry znovu a znovu ukolébat k blahému zimnímu spánku.

Neříká však Schiller:

„Co rozum rozumného nevidí,
to dětská prostoduchost vycítí.“^[23]

Pruská „Staatszeitung“ nám „ve vší prostoduchosti“ připomněla, že stejně jako v Anglii máme i my v Prusku zemské stavy a že o jejich rokování denní tisk přece smí debatovat, ovšem umí-li to; neboť „Staatszeitung“ se ve svém velkolepém klasickém sebevědomí domnívá, že pruským novinám nechybí snad to, že by nesměly, nýbrž to, že neumějí. To, že neumí, to přenecháváme přednostně jako výsadu jí, při čemž zároveň, aniž se budeme dále šířit o jejích schopnostech, dovolujeme si uskutečnit nápad, který ve své prostoduchosti dostala.

Zveřejnění jednání zemských stavů se stane skutečností, teprve až se o něm bude diskutovat jako o „veřejných faktech“, tj. až se stane předmětem tisku. Nás se ovšem nejvíc týká poslední porýnský zemský sněm.

Začínáme jeho „debatami o svobodě tisku“ a musíme předběžně poznamenat, že zatím co v této otázce vystupuje náš vlastní positivní názor jako přímý účastník, budeme v dalších článcích sledovat a podávat průběh rokování spíše jako historičtí pozorovatelé.

Tento rozdíl v podání je dán už povahou debat. Při všech ostatních debatách byla totiž rozdílná mínění zemských stavů v rovnováze. Naproti tomu v otázce tisku předčí odpůrci svobodného tisku do jisté míry jeho zastánce. Nehledě na hesla a otřepané fráze, dané celým ovzduším, zjišťujeme u těchto odpůrců pathologický afekt, vášnivou předpojatost, která u nich navozuje skutečný, nikoli pomyslný postoj k tisku, zatím co obhájci tisku na tomto zemském sněmu vcelku nemají skutečný vztah ke svému chráněnci. Nikdy nepoznali svobodu tisku jako nezbytnou potřebu. Svoboda tisku je pro ně věcí hlavy, a nepodílí se na ní srdce. Jejim „exotickou“ rostlinou, o kterou se zajímají jen „ze záliby“. Proto proti zvláštním „dobrým“ důvodům odpůrců stavějí příliš všeobecné mlhavé úvahy, avšak i ten nejnejapnější argument se sám pokládá za významný, dokud není vyvrácen.

Goethe kdesi říká, že se malíři daří zobrazit jen ten typ ženské krásy, který miloval alespoň v jedné živé bytosti.^[24] Také svoboda tisku je krása — i když právě ne ženská krása — kterou člověk musí milovat, aby ji mohl hájit. Existenci toho, co skutečně miluji, pociťuji jako nutnou, jako existenci, která je mi životní potřebou, bez které nemohu plně, spokojeně, dokonale žít. Zatím však, jak se zdá, tito obhájci svobody tisku žijí docela spokojeně a svoboda tisku jim nijak nechybí.

Liberální oposice je ukazatelem úrovně politického shromáždění, tak jako je oposice vůbec ukazatelem úrovně dané společnosti. Doba, ve které je filosoficky odvážné zapochybovat o existenci strašidel, ve které je paradoxní pozvednout hlas proti procesům s čarodějnicemi, to je legitimní doba strašidel a procesů s čarodějnicemi. Země, která se podobně jako staré Athény dívá na pochlebníky, příživníky a patolízaly jako na výjimky odporující obecné moudrosti, jako na obecní šašky, je zemí nezávislosti a samostatnosti. Národ, který jako všechny národy starých zlatých časů vyhrazuje právo myslit a říkat pravdu jen dvorním šaškům, nemůže být ničím jiným než národem závislým a nesamostatným. Stavovské shromáždění, kde oposice ujišťuje, že svoboda vůle patří k podstatě člověka, není při nejmenším stavovským shromážděním svobody vůle. Výjimka jen potvrzuje pravidlo. Liberální oposice nám ukazuje, co je to liberální posice, do jaké míry se svoboda stala člověkem.

Jestliže jsme tedy připomněli, že obránci svobody tisku z řad zemských stavů naprosto nedorostli svému úkolu, platí to tím více o celém zemském sněmu vůbec.

A přesto zahajujeme výklad o rokování zemských stavů právě tímto bodem nejen ze zvláštního zájmu o svobodu tisku, nýbrž rovněž ze všeobecného zájmu o zemský sněm. Nikde totiž nenajdeme specificky stavovského ducha vyjádřeného tak jasně, rozhodně. a plně, jako v debatách o tisku. Zejména to platí o oposici proti svobodě tisku, protože vůbec v oposici proti všeobecné svobodě se nejvýrazněji a nejbezohledněji, jakoby s vyceněnými zuby, projevuje duch určité sféry, individuální zájem určitého stavu, přirozená jednostrannost charakteru.

Debaty obsahuji polemiku knížecího stavu proti svobodnému tisku, polemiku rytířského stavu a polemiku městského stavu, takže zde nepolemisuje individuum, nýbrž stav. Jaké zrcadlo by tedy mohlo věrněji odrazit vnitřní charakter zemského sněmu než debaty o tisku?

Začínáme odpůrci svobodného tisku, a to, jak se sluší a patří, řečníkem ze stavu knížecího.

První část jeho řečnického příspěvku, že totiž: „jak svoboda tisku, tak censura jsou zlo atd.“, nebudeme věcně rozbírat, protože tímto thematem se zabývá důkladněji jiný řečník; ale nemůžeme přejít mlčením svéráznou řečníkovu argumentaci.

„Censura“ je prý „menší zlo než nevázanost tisku“. „Toto přesvědčení se v našem Německu“ (otázka je, která část Německa to je) „postupně upevnilo tak, že o tom byly vydány spolkové zákony, které Prusko schválilo a spolu s jinými se jim podřídilo.“^[25]

Zemský sněm rokuje o osvobození tisku z okovů. Samy tyto okovy, volá řečník, řetězy, kterými je tisk spoután, dokazují, že tisk není určen ke svobodnému pohybu. Jeho spoutaná existence svědčí proti jeho podstatě. Zákony proti svobodě tisku vyvracejí svobodu tisku.

Hle, diplomatický argument proti jakékoli reformě, který nejrozhodněji vyslovuje klasická theorie jisté strany.^[26] Každé omezení svobody je faktickým a nezvratným důkazem, že ti, kdo mají moc, byli kdysi přesvědčeni, že je nutno omezit svobodu, a toto přesvědčení se potom stává vodítkem pro všechna pozdější přesvědčení.

Kdysi byl vydán rozkaz věřit, že se Země neotáčí kolem Slunce. Byl tím vyvrácen Galilei?

Úplně stejně bylo v našem Německu uzákoněno říšské přesvědčení, které sdílela jednotlivá knížata, že nevolnictví je vlastností určitých lidských těl, že pravdu lze nejprůkazněji zjistit chirurgickými zákroky, tj. mučením, a že kacíři je nutno demonstrovat pekelný oheň už zde na zemi v podobě hořící hranice.

Což uzákoněné nevolnictví nebylo faktickým důkazem proti racionálním vrtochům, že lidské tělo není objektem, s nímž lze libovolně nakládat a které lze vlastnit? Nevyvracelo primitivně brutální mučení prázdnou theorii, že pouštěním žilou se z člověka nevytáhne pravda, že natahování páteře na skřipci neudělá člověka bezpáteřným, že křeče nejsou přiznání?

Řečník se tedy domnívá, že sám fakt, že tu je censura, vyvrací svobodu tisku, což je fakticky správné, a je to pravda podložená takovými fakty, jejichž velikost lze topograficky změřit, protože u jistých hraničních závor přestává být faktická i pravdivá.

„Ani v slově, ani v písmě,“ poučuje nás dále řečník, „ani v naší Porýnské provincii, ani v celém Německu není spoután pravdivý a ušlechtilejší duchovní vývoj.“

Ušlechtilý lesk pravdy, jímž se skví náš tisk, je prý dar censury.

Nejdříve obraťme řečníkovu dřívější argumentaci proti němu samému; dáme mu místo racionálního důvodu vládní nařízení. V nové pruské censurní instrukci se oficiálně prohlašuje, že tisk byl dosud příliš omezován, že si musí teprve vydobýt pravý národní obsah. Řečník by tedy mohl vidět, že v našem Německu se přesvědčení mění.

Ale jaký je to nelogický paradox, vidí-li někdo příčinu zlepšení našeho tisku v censuře!

Největší řečník francouzské revoluce, jehož voix toujours tonnante^[d] doléhá dokonce ještě i do naší doby, lev, jehož řev by byl musel člověk sám slyšet, aby společně s lidem na něho zavolal: „Dobře jsi řval, lve!“^[27] — Mirabeau — se učil ve vězeních. Jsou snad proto vězení vysokými školami řečnického umění?

Je to opravdu knížecí předsudek myslet si, že stal-li se německý duch přes všechna ta nejrozmanitější duchovní mýta velkoobchodníkem, že ho velkoobchodníkem učinily právě tyto celní přehrady a kordony. Duchovní vývoj Německa postupoval navzdory censuře, nikoli díky censuře. Jestliže tisk za existence censury chřadne a chátrá, uvádí se to jako argument proti svobodnému tisku, třebaže to svědčí jen proti nesvobodnému tisku. Zachovává-li si tisk navzdory censuře svůj charakter, argumentuje se tím opět ve prospěch censury, třebaže to svědčí jen ve prospěch ducha, a ne ve prospěch okovů.

Ostatně s tím „pravdivým ušlechtilejším vývojem“ to má svůj háček.

V době přísného zachovávání censurních předpisů, od roku 1819 do roku 1830 (později byla censura, třebaže ne v „našem Německu“, přesto však ve veliké části Německa pod vlivem doby a podivných názorů, které se vytvořily, censurována), prožila naše literatura své „večerníkové období“, které lze nazvat „pravdivým, ušlechtilým, duchovním a bohatě rozvitým“ stejným právem, jako se redaktor večerníku „Abendzeitung“, příjmením „Winkler“, humoristicky podpisoval „Jasný“, přestože neměl ani tolik jasu jako bludičky na močálech o půlnoci. Tento „kocourkovský“^[e] Winkler s pseudonymem „Jasný“ je prototyp tehdejší literatury a tehdejší postní doba přesvědčí pozdější pokolení, že ačkoli málokterý světec dokázal vydržet 40 dní bez jídla, dokázalo celé Německo, které ani nebylo svaté, žít déle než dvacet let bez duchovní stravy a produkce. Tisk se stal podlým a jsme jen na rozpacích, co převládalo: zda nedostatek rozumu nad nedostatkem charakteru či nedostatek formy nad nedostatkem obsahu nebo obráceně. Pro Německo by snad bylo nejlepší, kdyby kritika mohla dokázat, že toto období vůbec neexistovalo. Jediná oblast literatury, ve které tehdy ještě pulsoval živý duch, filosofická, přestala mluvit německy, protože němčina přestala být jazykem myšlení. Duch mluvil nesrozumitelnými, tajuplnými slovy, protože srozumitelným slovům se už nesmělo rozumět.

A pokud jde o příklad porýnské literatury — tento příklad je samozřejmě u porýnského zemského stavu celkem nasnadě — mohl by člověk prochodit s Diogenovou lucernou všech pět správních obvodů, a nikde by nenašel „člověka“. Nepokládáme to za nedostatek Porýnské provincie, nýbrž spíše za důkaz jejího prakticky politického smyslu. Porýnská provincie může vytvořit „svobodný tisk“, ale pro „nesvobodný“ nemá ani zručnost, ani iluse.

Právě uplynulé literární období, které lze nazvat „literárním obdobím přísné censury“, skýtá tedy zřejmý historický důkaz, že censura nenapravitelně a neodpovědně poškodila vývoj německého ducha, že tedy v žádném případě, jak se domnívá řečník, není předurčena k tomu, aby byla magister bonarum artium^[f]. Anebo se snad „ušlechtilejším pravdivým tiskem“ rozumí tisk, který nosí své okovy způsobně?

Jestliže si řečník „dovolil připomenout známé přísloví o prstu a celé ruce“, dovolujeme si my naproti tomu zeptat se: neslušelo by důstojnosti vlády nejlépe to, kdyby místo jen jedné celé ruky podala duchu svého lidu obě ruce najednou?

Náš řečník, jak jsme viděli, s nedbalou vznešeností a diplomatickou střízlivostí přešel otázku vztahu censury k duchovnímu vývoji. A ještě rozhodněji projevuje negativní stránku svého stavu ve svém útoku na historické utváření svobody tisku.

Pokud jde o existenci svobody tisku u jiných národů,

„nemůže být měřítkem Anglie, protože tam se již před staletími historicky vytvořily poměry, které nemohou být v žádné jiné zemi vyvolány pomocí theorii a mají své odůvodnění ve svérázné situaci Anglie.“ „V Holandsku nedokázala svoboda tisku uchránit zemi před tíživým národním dluhem a z větší části napomáhala vzniku revoluce, která měla za následek odtržení poloviny této země.“

Francii přecházíme, protože se k ní vrátíme později.

„A konečně ve Švýcarsku — najdeme snad tam eldorádo obšťastněné svobodou tisku? Nepomyslí snad člověk s odporem na hrubé stranické spory, o kterých píší tamější noviny, na spory, ve kterých strany, správně pociťujíce svou nepatrnou lidskou důstojnost, si daly podle částí zvířecího těla přezdívky rohatci a kopytníci a vzájemným pustým nadáváním si získaly opovržení všech sousedů!“

Anglický tisk nemluví tedy ve prospěch svobody tisku vůbec, protože má historické základy. Tisk v Anglii má zásluhu jen proto, že je historický, a ne jako tisk vůbec, protože to by se byl musel vyvinout bez historických základů. Je to tedy zásluha historie, a ne tisku. Jako by tisk také nepatřil k historii, jako by anglický tisk za Jindřicha VIII., Marie Katolické, Alžběty a Jakuba nebyl musel svádět tuhé, často barbarské boje, aby anglickému lidu vydobyl jeho historické základy!

A nemluví snad naopak ve prospěch svobody tisku to, že anglický tisk přes všechnu nespoutanost nepůsobil destruktivně na historické základy? Ale řečník není důsledný.

Anglický tisk nemluví ve prospěch tisku vůbec, protože je to anglický tisk. Holandský tisk mluví proti tisku vůbec, ačkoli je to jen holandský tisk. Jednou se všechny přednosti tisku svádějí na historické základy a po druhé se všechny nedostatky historických základů svádějí na tisk. Jednou nemá tisk podíl na historické dokonalosti, po druhé zas nemá historie podíl na nedostatcích tisku. Tak jako je tisk v Anglii srostlý s její historií a s její svéráznou situací, právě tak je tomu i v Holandsku a ve Švýcarsku.

Má tisk historické základy obrážet, rušit nebo rozvíjet? Ať dělá to či ono, všechno mu řečník vytýká.

Kárá holandský tisk proto, že je historický. Měl asi zadržet historii, měl ochránit Holandsko před tíživým národním dluhem! Jak nehistorický požadavek! Holandský tisk nemohl zabránit událostem v období Ludvíka XIV.; holandský tisk nemohl zabránit tomu, aby se anglické loďstvo za Cromwella nedostalo na první místo v Evropě; nemohl vyčarovat oceán, aby Holandsko vysvobodil z trpkého údělu být bojištěm válčících kontinentálních mocností; a zrovna tak nemohl, jako všechny censury v Německu dohromady, anulovat Napoleonovy mocenské příkazy.

Ale rozmnožil někdy svobodný tisk národní dluhy? Když za regentství vévody Orleánského celá Francie propadla lawovskému finančnímu běsněni, kdo vystoupil proti tomuto fantastickému období bouře a kvasu peněžní spekulace, kromě několika satiriků, kteří samozřejmě za odměnu nedostali poukazy do banky, ale poukazy do Bastilly.

Požadavek, že tisk má chránit zemi před národním dluhem, z něhož by dále vyplývalo, že má také platit dluhy za jednotlivce, připomíná onoho literáta, který nemohl svému lékaři zapomenout, že ho sice zbavil tělesných neduhů, ale neodstranil tiskové chyby z jeho spisů. Svoboda tisku stejně jako lékař neslibuje, že učiní z člověka nebo národa vzor dokonalosti. Sama není dokonalá. Ale je poněkud sprosté tupit dobro za to, že je to jen určité dobro, a ne všechno dobro zároveň, že je právě toto dobro, a ne nějaké jiné. Je přece zřejmé, že kdyby svoboda tisku byla všechno, pak by všechny ostatní funkce národa byly zbytečné a byl by zbytečný i sám národ.

Řečník vyčítá holandskému tisku belgickou revoluci.

Kdo má alespoň krapet historického vzdělání, nepopře, že oddělení Belgie od Holandska bylo mnohem historičtější než jejich spojeni.

Holandský tisk prý vyvolal belgickou revoluci. Který tisk? Pokrokový nebo reakční? Stejně se lze otázat, pokud jde o Francii — a jestliže snad řečník kárá klerikální belgický tisk, který byl zároveň demokratický, nechť kárá zrovna tak klerikální tisk ve Francii, který byl zároveň absolutistický. Oba přispěly ke svržení svých vlád. Ve Francii nepřipravovala půdu pro revoluci svoboda tisku, ale censura.

Ale nehledě na to, belgická revoluce se projevila nejprve jako duchovní revoluce, jako revoluce tisku. Jinak nemá tvrzení, že belgickou revoluci provedl tisk, žádný smysl. A lze mu to vytýkat? Má revoluce vystoupit rovnou materiálně? Udeřit, místo aby mluvila? Vláda může duchovní revoluci materialisovat; materiální revoluce musí vládu nejprve zduchovnit.

Belgická revoluce je produkt belgického ducha. Má tedy i tisk, nejsvobodnější způsob, jak se dnes duch projevuje, na belgické revoluci podíl. Belgický tisk by nebyl belgickým tiskem, kdyby stál stranou revoluce, a zrovna tak by belgická revoluce nebyla belgickou revolucí, kdyby nebyla zároveň revolucí tisku. Revoluce národa je totální, tj. každá sféra revoltuje svým způsobem; proč by nerevoltoval také tisk jako takový?

To znamená, že kárá-li řečník belgický tisk, nekárá tisk, nýbrž kárá Belgii. A zde je kořen jeho historického pojetí svobody tisku. Národní charakter svobodného tisku — a jak známo, ani umělec nemaluje veliká historická plátna vodovými barvami — historická individualita svobodného tisku, to, co jej činí svérázným tiskem svérázného národního ducha, není po chuti řečníkovi z knížecího stavu, žádá naopak na tisku různých národů, aby byl tiskem vyjadřujícím jeho názory, aby byl tiskem haute volée^[g] a aby nekroužil kolem duchovních planet, kolem národů, ale kolem jednotlivých osob. Nezakrytě vystupuje tento požadavek při kritice švýcarského tisku.

Prozatím si dovolíme jednu otázku: Proč si řečník nepřipamatoval, že švýcarský tisk vystoupil v Albrechtu von Hallerovi proti voltairiánskému osvícenství? Proč zapomíná, že i když Švýcarsko není právě eldorádo, přece jen zrodilo proroka budoucího knížecího eldoráda, rovněž pana von Hallera, který ve své „Restauration der Staatswissenschaft“ [„Restaurace státní vědy“] položil základ k „ušlechtilejšímu pravdivému tisku“, k týdeníku „Berliner politisches Wochenblatt“^[28]? Po ovoci jejich poznáte je. A která země na světě, kromě Švýcarska, by se mohla pochlubit ovocem tak šťavnaté legitimity?

Řečník má švýcarskému tisku za zlé, že používá „zvířecích přezdívek pro strany“ — „rohatci“ a „kopytníci“, zkrátka, že mluví švýcarsky a ke Švýcarům, kteří žijí v jakési patriarchální svornosti s voly a kravami. Tisk této země je tisk této země. Nic víc o tom nelze říci. Zároveň však právě svobodný tisk rozbíjí omezenost lokálního partikularismu, což rovněž dokazuje švýcarský tisk.

K zvířecím přezdívkám stran poznamenejme ještě to, že dokonce i náboženství pokládá zvířecí za vhodný symbol pro duchovní. Náš řečník samozřejmě zavrhne také indický tisk, který v náboženském zanícení uctívá krávu Sabalu a opičáka Hanumana. Bude vytýkat indickému tisku indické náboženství, stejně jako vytýká švýcarskému tisku švýcarský charakter; ale existuje tisk, který by řečník jistě sotva chtěl uvrhnout v područí censury, totiž posvátný tisk, bible; a nerozděluje snad bible celé lidstvo ve dvě veliké strany, na kozly a ovce? A což snad sám Bůh necharakterisuje svůj vztah k pokolení Judovu a k pokolení Izraelovu takto: „Jsem pokolení Judovu molem a pokolení Izraelovu červem“? Nebo to, co je nám světským lidem bližší — neexistuje snad knížecí literatura, která celou anthropologii proměňuje v zoologii? Máme na mysli heraldickou literaturu. Tam jsou jinačí kuriosity než „rohatci“ a „kopytníci“.

Co tedy řečník vlastně vytýkal svobodě tisku? To, že nedostatky národa jsou zároveň nedostatky jeho tisku, že tisk je bezohledná řeč, zjevná podoba historického národního ducha. Dokázal, že německý národní duch nemá právo na toto velké přirozené privilegium? Ukázal, že každý národ vyslovuje ve svém tisku svého ducha. Nemá filosoficky vzdělaný duch Němců mít to, co podle řečníkova vlastního ujištění mají Švýcaři, kteří ustrnuli v zajetí zvířecích představ?

A nemyslí konečně řečník, že národní nedostatky svobodného tisku nejsou zároveň národními nedostatky censorů? Jsou snad censoři vyňati z historického celku, nejsou dotčeni duchem doby? Bohužel, je to možné, ale který normální člověk nepromine spíše tisku hříchy národa a doby než censorům hříchy proti národu a době?

V úvodu jsme poznamenali, že v osobě různých řečníků polemisoval proti svobodě tisku jejich zvláštní stav. Řečník z knížecího stavu uvedl napřed diplomatické důvody. Dokazoval neoprávněnost svobody tisku na základě knížecího přesvědčení, dost jasně vyjádřeného v zákonech o censuře. Měl za to, že ušlechtilejší, pravdivý vývoj německého ducha je vyvolán zábranami shora. A nakonec polemisoval proti národům a s ušlechtilou nevolí odmítl tiskovou svobodu jako nedelikátní, nediskretní řeč národa, již se národ obrací sám k sobě.

Řečník z rytířského stavu, k němuž přicházíme nyní, nepolemisuje proti národům, nýbrž proti lidem. Ve svobodě tisku popírá lidskou svobodu, v tiskovém zákonu popírá zákon. Než se začal zabývat vlastní otázkou svobody tisku, vzal na přetřes otázku nezkrácené denní publikace debat zemského sněmu. Sledujme ho krok za krokem.

„Prvnímu z návrhů o uveřejňování našich rokování nechť se vyhoví.“ „Zemskému sněmu budiž ponecháno na vůli použít moudře uděleného povolení.“

Ale právě to je punctum quaestionis^[h]. Provincie má za to, že zemský sněm je v jejích rukou teprve tehdy, jestliže uveřejňování debat není už ponecháno na libovůli jeho moudrosti, nýbrž stane se uzákoněnou nutností. Tento nový ústupek bychom museli označit jako krok zpátky, kdyby měl být vykládán tak, že uveřejňováni bude záviset na libovůli zemských stavů.

Privilegia zemských stavů nejsou práva provincie. Spíše naopak, práva provincie končí právě tam, kde se mění v privilegia zemských stavů. Tak středověké stavy v sobě absorbovaly všechna práva země a obrátily je jako výsady proti zemi.

Občan nechce, aby se z práva dělalo privilegium. Může pokládat za právo rozmnožování starých privilegovaných o nové privilegované?

Práva zemského sněmu potom přestávají být právy provincie, jsou právy proti provincii, a zemský sněm sám se stává ztělesněním bezpráví nejvíc namířeného proti provincii, s mystickým významem, že má platit za její nejvyšší právo.

Do jaké míry propadl řečník z rytířského stavu tomuto středověkému pojetí zemského sněmu, jak bezohledně probojovává privilegium zemského stavu proti právu země, to uvidíme jasně z jeho řeči.

„Toto povolení“ (k uveřejňování debat) „může být rozšířeno jen z vnitřního přesvědčení, nikoli působením zvenčí.“

To je věru překvapující nápad! Působení provincie na její zemský sněm je označováno jako působení zvenčí, proti kterému stojí přesvědčení zemských stavů jako jemnocitné nitro, jehož přecitlivělá povaha křičí na provincii: „Noli me tangere!“^[i] Tato elegická floskule o „vnitřním přesvědčení“ proti drsnému, vnějšímu, nepřípustnému severáku „veřejného přesvědčení“ je tím pozoruhodnější, že návrh směřuje právě k tomu, aby dal vnitřnímu přesvědčení zemských stavů vnější výraz. Ovšem i zde vidíme nedůslednost. Tam, kde se to řečníkovi hodí, např. v církevních kontroversích, tam se na provincii odvolává.

„My je“ (uveřejňování) „připustíme,“ pokračuje řečník, „tam, kde to budeme pokládat za účelné, a omezíme je tam, kde budeme pokládat rozšířeni za bezúčelné nebo dokonce za škodlivé.“

Čili budeme si dělat, co budeme chtít. Sic volo, sic iubeo, stat pro ratione voluntas.^[j] Je to řeč učiněného vladaře, ovšem v ústech moderního rytíře má dojemnou příchuť.

Kdo je to „my“? Zemské stavy. Uveřejňování debat je pro provincii, a ne pro stavy, ale řečník nás poučuje, že tomu tak není. I publikace rokování je privilegium zemských stavů, které mají právo, pokládají-li to za vhodné, podepřít svou moudrost mnohohlasým echem tiskařských strojů.

Řečník zná jen provincii zemských stavů, nezná zemské stavy provincie. Zemské stavy mají provincii, na kterou se vztahuje privilegium jejich činnosti, ale provincie nemá zemské stavy, jejichž prostřednictvím by projevovala svou činnost. Provincie má ovšem právo — za předepsaných podmínek — udělat si ze zemských stavů bohy, ale jako modloslužebník musí po stvoření okamžitě zapomenout, že jsou to bozi, které si vlastnoručně stvořila.

Přitom je mimo jiné nepochopitelné, proč monarchie bez zemského sněmu nemá větší cenu než monarchie se zemským sněmem, protože není-li zemský sněm představitelem provinciální vůle, pak máme větší důvěru ve veřejný rozum vlády než v soukromý rozum pozemkového majetku.

Naskýtá se nám tu podivuhodná podívaná, vyjadřující možná samu podstatu zemského sněmu: provincie musí bojovat nejen prostřednictvím svých zástupců, nýbrž i proti nim. Podle toho, jak vystupuje náš řečník, nepokládá zemský sněm všeobecná práva provincie za svá jediná privilegia, protože potom by denní nezkrácené uveřejňování debat zemského sněmu bylo novým právem zemského sněmu na základě toho, že je právem země; ale podle řečníka má naopak země pokládat výsady zemských stavů za svá jediná práva; proč ne hned výsady nějaké úřednické třídy a šlechty nebo duchovenstva?

Ba, náš řečník naprosto nepokrytě říká, že výsady zemských stavů se zmenšují tou měrou, jak se zvětšují práva provincie.

„Tak jako se jemu zdá žádoucí, aby zde, ve shromáždění, byla svoboda diskuse a aby se zde neodvažovalo každé slovo na vážkách, tak se mu zdá, že k zachování této svobody slova a této nenucenosti řeči mají být naše slova v dané době posuzována jen těmi, jimž jsou určena.“

Právě proto, že je v našem shromáždění žádoucí svoboda diskuse, uzavírá řečník — a které svobody by nebyly žádoucí, jde-li o nás — právě proto není žádoucí svoboda diskuse v provincii. Protože je žádoucí, abychom mluvili nenuceně, je ještě žádoucnější udržovat provincii v zajetí tajemství. Naše slova nejsou určena pro provincii.

Je nutno uznat takt, s nímž řečník vycítil, že nezkrácenou publikací svých debat by se zemský sněm stal z výsady zemských stavů právem provincie, že jakmile by se stal bezprostředně předmětem veřejného ducha, musil by se odhodlat být zpředmětněním veřejného ducha, a že, postaven do světla obecného vědomí, museI by se vzdát své zvláštní podstaty ve prospěch obecné.

Pokládá-li však rytířský řečník mylně osobní privilegia, individuální svobody, stojící proti lidu a vládě, za všeobecná práva, a tím nesporně výstižně vyjadřuje exklusivního ducha svého stavu, interpretuje naproti tomu ducha provincie úplně převráceně: převrací totiž i její všeobecné požadavky v osobní choutky.

Tak např. řečník zřejmě připisuje provincii jakousi nezřízenou a čistě osobní zvědavost na naše slova (tj. na slova jednotlivých představitelů zemských stavů).

Ujišťujeme ho, že provincie vůbec není zvědava na „slova“ zemských stavů jako jednotlivých osob, a jen „taková“ slova mohou právem nazývat „svými“ slovy. Naopak, provincie žádá, aby se slova zemských stavů proměnila ve veřejný, všude slyšitelný hlas země.

Jde o to, zda provincie má mít vědomí o svém zastoupení nebo ne! Má snad k mysteriu vlády přibýt nové mysterium zastoupení? Vždyť lid je zastoupen i ve vládě. Jeho nové zastoupení zemskými stavy by tedy nemělo naprosto žádný smysl, kdyby jeho specifický charakter nebyl právě v tom, že zde nejedná za provincii někdo jiný, nýbrž naopak, že tu jedná provincie sama; že zde není provincie representována někým jiným, nýbrž naopak, že representuje sama sebe. Zastoupení, které si zastupovaní neuvědomují, není zastoupení. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Je to nesmyslný rozpor, že funkce státu, v níž se zračí především vlastní činnost jednotlivých provincií, je zbavena dokonce i jejich formálního spolupůsobení, spoluvědění, nesmyslný rozpor, že mou vlastní činnosti má být čin někoho jiného, o němž nevím.

Ale zveřejňování debat zemského sněmu, jež je ponecháno na vůli zemských stavů, je horší než vůbec žádné, protože jestliže mi zemský sněm nedává to, čím je, nýbrž to, čím se mi chce zdát, přijímám ho jako to, zač se vydává, jako zdání, a je špatné, má-li zdání uzákoněnou existenci.

Cožpak i o denním nezkráceném uveřejňování v tisku lze říci právem, že je nezkrácené a veřejné? Což nahrazení slova písmem, osoby schematem, skutečné akce papírovou akcí není krácení? Nebo snad zveřejnění spočívá jenom v tom, že se skutečná věc sděluje publiku, a ne naopak v tom, že se sděluje skutečnému publiku, tj. nikoli imaginárnímu čtoucímu, nýbrž živoucímu přítomnému publiku?

Neexistuje nic rozpornějšího než to, že nejvyšší veřejná akce provincie je tajná, že při soukromých procesech jsou dveře soudu provincii otevřeny, kdežto při svém vlastním procesu musí provincie zůstat za dveřmi.

Nezkráceným uveřejněním rokování zemského sněmu nemůže být proto v pravém a důsledném smyslu slova nic jiného než úplná veřejnost zemského sněmu.

Náš řečník naopak pokládá stále zemský sněm za jakýsi klub.

„U většiny z nás existuje přes nejrůznější názory na věci dobré osobní porozumění, založené na dlouholeté známosti, vztah, který se dědičně přenáší na nově vstupující.“

„Právě proto jsme ponejvíce schopni správně ocenit hodnotu svých slov, a bude se to dít tím nenuceněji, čím méně připustíme působení vnějších vlivů, které mohou přinést užitek jen tehdy, když k nám přicházejí v podobě dobře míněné rady, a ne když se pokoušejí v podobě autoritativního úsudku o našich osobách, ať chvály nebo hany, ovlivnit nás prostřednictvím veřejnosti.“

Náš řečník apeluje na cit.

Jsme jako jedna rodina, besedujeme tak nenuceně, tak pečlivě navzájem vážíme hodnotu svých slov, a teď bychom najednou měli připustit, aby naše tak patriarchální, tak vznešené, tak pohodlné postavení měnil úsudek provincie, která možná ani nedovede ocenit hodnotu našich slov?

Pánbůh chraň! Zemský sněm nesnáší denní světlo. V temnotě soukromého života se cítíme příjemněji. Má-li celá provincie tolik důvěry, že svěřila svá práva jednotlivým osobám, rozumí se samo sebou, že tyto jednotlivé osoby ráčí přijmout důvěru provincie, ale bylo by skutečně přespříliš chtít od nich, aby splácely stejné stejným a s plnou důvěrou vydávaly samy sebe, své činy, své osoby na pospas úsudku provincie, která o nich vyslovila svůj úsudek právě tím, že jim projevila důvěru. Rozhodně je však důležitější to, aby osobnost zemských stavů nebyla ohrožována provincií, než aby zájem provincie nebyl ohrožován osobností zemských stavů.

Chceme být také spravedliví a co nejmilostivější. My — a my jsme také něco jako vláda — sice nepřipouštíme autoritativní úsudky, ani chválu, ani hanu, nepřipouštíme žádný vliv veřejnosti na naši persona sacrosancta^[k], ale připouštíme dobře míněnou radu, a ne snad v abstraktním smyslu, že je dobře míněna pro zemi, nýbrž v širším smyslu, aby v této radě byla vroucí něha k představitelům zemských stavů, zvlášť vysoké mínění o jejich výbornosti.

Leckdo by si sice mohl pomyslit, že působí-li veřejnost škodlivě na naše dobré vzájemné porozumění, musí být také naše dobré porozumění škodlivé veřejnosti. Tato sofistika však zapomíná, že zemský sněm je sněm zemských stavů, a ne sněm provincie. A kdo by mohl odolat tomu nejpádnějšímu argumentu ze všech? Jmenovala-li provincie ústavní cestou představitele stavů, aby representovali její všeobecný rozum, vzdala se tím jakéhokoli vlastního úsudku a rozumu, které jsou nyní vtěleny jen a jen ve vyvolených jedincích. Stejně jako bývali podle pověstí velicí vynálezci usmrcováni, nebo, což není žádná pověst, bývali za živa pohřbeni na pevnostech, jakmile sdělili své tajemství vládci, tak se politický rozum provincie po každé vrhá na vlastní meč, jakmile učinil velký vynález — svolání zemských stavů — ovšem proto, aby při příštích volbách jako fénix opět vstal z mrtvých.

Po tomto tklivém a důtklivém vylíčení nebezpečí, která hrozí představitelům zemských stavů z publikace jejich rokování zvenčí, tj. od provincie, uzavírá řečník tuto diatribu vůdčí myšlenkou, kterou jsme mohli sledovat celou jeho řečí.

„Parlamentní svoboda“, příjemně znějící slovo, „je v počátečním stadiu svého vývoje. Je nutno ji chránit a pečovat o ni, aby nabyla vnitřní síly a samostatnosti, jež jsou naprosto nutné, než může být bez nebezpečí úhony vystavena vnějším bouřím.“

Opět onen osudný protiklad mezi zemským sněmem jako něčím vnitřním a provincií jako něčím vnějším.

Byli jsme ovšem už dávno toho názoru, že parlamentní svoboda je teprve v počátcích svých počátků, a tato řeč sama nás znovu přesvědčuje, že primitiae studiorum in politicis^[l] stále ještě nejsou absolvovány. Ale zároveň tím nijak nemyslíme — a tato řeč opět potvrzuje náš názor — že zemskému sněmu je nutno povolit ještě delší lhůtu k tomu, aby dál v odloučenosti kostnatěl a zatvrzoval se proti provincii. Možná, že si řečník parlamentní svobodu představuje jako svobodu starých francouzských parlamentů. Podle jeho vlastního doznání se zemské stavy mezi sebou již dlouhá léta znají, jejich duch již přechází na homines novi^[m] jako dědičná nemoc, a přitom stále ještě nenastala doba veřejnosti sněmu? Dvanáctý zemský sněm může dát stejnou odpověď jako šestý, jen s tím rozdílem, že ještě rozhodněji prohlásí, že už je příliš samostatný, než aby si dal brát vznešené privilegium tajného jednání.

Je jasné, že vývoj parlamentní svobody ve starofrancouzském smyslu, samostatnost vůči veřejnému mínění a stagnace kastovního ducha se vyvinuly nejvíce díky isolaci, ale právě před tímto vývojem není nikdy předčasné varovat. Skutečně politické shromáždění vzkvétá jen pod velikou záštitou ducha veřejnosti, jako všechno živé vzkvétá jen pod blahodárným účinkem volného vzduchu. Jen „exotické“ rostliny, rostliny, které byly přesazeny do cizího podnebí, potřebuji ochranu a péči skleníku. Pokládá snad řečník zemský sněm za „exotickou“ rostlinu ve volném, vlídném podnebí Porýnské provincie?

Když byl náš řečník z rytířského stavu s téměř komickou vážností, skoro melancholickou důstojnosti a takřka náboženským pathosem rozvinul postulát vysoké moudrosti zemských stavů, jejich středověké svobody a samostatnosti, tu člověk věci neznalý užasne, jak v otázce svobody tisku upadá řečník z vysoké moudrosti zemského sněmu do tuctové nemoudrosti lidského rodu, ze samostatnosti a svobody privilegovaných stavů, kterou právě doporučoval, do zásadní nesvobody a nesamostatnosti lidské povahy. Nijak nás nepřekvapuje, že se tu setkáváme s jednou z těch dnes tak početných postav křesťansky rytířského, moderně feudálního, krátce a dobře romantického principu.

Protože tito pánové chtějí velebit svobodu ne jako přirozený dar jasného světla rozumu prospěšného všem, nýbrž jako nadpřirozený dar zvlášť příznivé konstelace hvězd, protože svobodu chápou jako jen individuální vlastnost určitých osob a stavů, jsou v důsledku toho nuceni zahrnovat obecný rozum a obecnou svobodu mezi špatná smýšlení a výmysly „logicky vykonstruovaných systémů“. Aby zachránili zvláštní svobody privilegia, proskribují obecnou svobodu lidské povahy. Protože však zlé plémě devatenáctého století a vlastní vědomí moderních rytířů infikované jedem tohoto století nemohou pochopit to, co je nepochopitelné samo o sobě, protože je to bez pojmu, jak by totiž vnitřní, podstatná, obecná určení měla být vnějšími, nahodilými, zvláštními momenty spjata s určitými lidskými individui, nejsou-li spjata s podstatou člověka, s rozumem vůbec, nejsou-li tedy společná všem individuím — utíkají se nutně k zázračnosti a mystice. A protože dále skutečné postavení těchto pánů v moderním státě zdaleka neodpovídá před-: stavám, které si o svém postavení dělají, protože žijí ve světě, který je mimo skutečný svět, a protože jim tedy hlavu a srdce nahrazuje obrazotvornost, sahají, neuspokojeni praxí, nutně k theorii, ale k theorii onoho světa, k náboženství, která však v jejich rukou nabývá polemické, politickými tendencemi nasáklé zatrpklosti a stává se více méně vědomě jen posvátným rouchem pro velmi světská, ale zároveň velmi fantastická přání.

A proto u našeho řečníka zjistíme, že proti praktickým požadavkům staví mysticky náboženskou fantastickou theorii, proti skutečným theoriím malicherně vychytralou, pragmaticky prohnanou, z nejpovrchnější praxe čerpanou empirickou moudrost, proti tomu, co je lidským rozumem pochopitelné, staví nadlidské svátosti a proti skutečné posvátnosti idejí zvůli a nevíru přízemních hledisek. Vznešenější, nonšalantnější, a tedy střízlivější tón řečníka ze stavu knížecího přechází nyní v pathetickou šroubovanost a fantasticky exaltovanou vznešenost, které předtím ustupovaly jedinému pathosu privilegia.

„Čím méně lze popírat, že by tisk dnes nebyl politickou mocí, tím chybnější se mu zdá stejně rozšířený názor, že z boje mezi dobrým a špatným tiskem vyjde vítězně pravda a světlo a že lze očekávat jejich větší a účinnější rozšíření. Člověk je stále stejný, jak jednotlivě, tak v mase. Je od přírody nedokonalý a nezralý a potřebuje výchovu, dokud trvá jeho vývoj, který přestává teprve smrtí. Umění vychovávat nespočívá však v trestání nedovoleného jednání, nýbrž v podporování dobrých vlivů a zamezování špatných. S touto lidskou nedokonalostí však nerozlučně souvisí to, že zpěv Sirén zla mocně působí na masy a staví se proti prostému a střízlivému hlasu pravdy, i když ne jako absolutní, přece jen rozhodně jako těžko překonatelná překážka. Zatím co špatný tisk hovoří jen k vášním lidí a žádný prostředek mu není dost špatný, když chce rozněcováním vášní dosáhnout svého cíle, jímž je co největší rozšíření špatných zásad a co největší podporování špatných smýšlení, zatím co špatnému tisku napomáhají všechny výhody té nejnebezpečnější ze všech ofensiv, pro kterou neexistují objektivně žádné právní hranice a subjektivně žádné zákony mravnosti, ba ani formální cti, je dobrý tisk odsouzen vždy jen k defensivě. Jeho působení může být většinou jen obranné, brzdící a posilující, a nemůže se chlubit podstatnějšími průlomy do nepřátelského území. Lze pokládat za štěstí, není-li ještě ztěžováno vnějšími překážkami.“

Ocitovali jsme toto místo celé, abychom snad náhodou neoslabili jeho pathetický účin na čtenáře.

Řečník se postavil à la hauteur des principes^[n]. Aby bylo možno bojovat proti svobodě tisku, je nutno hájit permanentní nezletilost lidského rodu. Tvrdí-li někdo, že je-li nesvoboda podstatou člověka, odporuje svoboda jeho podstatě — je to pouhá tautologie. A co když si zlí skeptikové troufnou nevěřit řečníkovi na slovo?

Je-li nezletilost lidského rodu mystickým důvodem proti svobodě tisku, je potom jistě censura velice pochopitelným prostředkem proti zletilosti lidského rodu.

Co se vyvíjí, je nedokonalé. Vývoj končí teprve smrtí. V tom případě by bylo skutečně důsledné člověka zabít, abychom ho vysvobodili z tohoto stavu nedokonalosti. K takovému závěru řečník dospěl, aby zabil svobodu tisku. Podle jeho názoru skutečná výchova spočívá v tom balit člověka celý život do peřinky, protože jakmile se člověk učí chodit, učí se také padat a jen padáním se učí chodit. Ale zůstaneme-li všichni zabaleni v peřince, kdo nás bude zabalovat? A zůstaneme-li všichni v kolébce, kdo nás bude kolébat? Budeme-li všichni vězni, kdo nás bude hlídat?

Jak jednotlivě, tak v mase je člověk od přírody nedokonalý. De principiis non est disputandum.^[o] Dejme tomu! Ale co z toho vyplývá? Úvahy našeho řečníka jsou nedokonalé, vlády jsou nedokonalé, zemské sněmy jsou nedokonalé, svoboda tiskuje nedokonalá, každá sféra lidské existence je nedokonalá. Nemá-li tedy některá z těchto sfér existovat proto, že není dokonalá, pak nemá žádná sféra právo existovat, pak člověk vůbec nemá právo na existenci.

Jestliže tedy předpokládáme zásadní nedokonalost člověka, víme o všech lidských institucích předem, že jsou nedokonalé; ale s tím už se nedá nic dělat, to nemluví ani pro tyto instituce, ani proti nim, není to jejich specifický charakter, není to jejich rozlišující znak.

Proč právě svobodný tisk má být mezi všemi těmito nedokonalostmi dokonalý? Proč nedokonalý zemský sněm volá po dokonalém tisku?

Nedokonalé potřebuje výchovu. A není výchova také lidská, tedy nedokonalá? Nepotřebuje výchovu také výchova?

A je-li všechno lidské už svou existencí nedokonalé, máme snad proto házet všechno do jednoho pytle, máme si všeho vážit stejně — dobrého i špatného, pravdy i lži? Z toho nezbytně vyplývá, že tak jako při pozorování malby opouštíme místo, se kterého vidíme jen barevné skvrny a ne barvy, spleť čar a ne kresbu, je třeba, abychom opustili stanovisko, které nám ukazuje svět a lidské vztahy jen s jejich vnější stránky; musíme uznat, že s tohoto stanoviska nelze posuzovat hodnotu věcí, protože, jak nám má poskytnout možnost posuzovat a rozlišovat věci stanovisko, které dovede říci o celém vesmíru jen jedinou otřepanou frázi, a to, že všechno, co existuje, je nedokonalé? Toto stanovisko samo je to nejnedokonalejší ze všech nedokonalostí, které řečník kolem sebe vidí. Musíme proto na existenci věcí přikládat měřítko dané podstatou vnitřní ideje; dovolávání se jednostranné a triviální zkušenosti nás nesmí mýlit, protože právě při takovém hledisku odpadá veškerá zkušenost, jakýkoli soud, všechny kočky jsou černé.

Se stanoviska ideje se rozumí samo sebou, že svoboda tisku má úplně jiné oprávnění než censura, protože svoboda tisku sama je vtělením ideje, svobody, positivním dobrem, kdežto censura je vtělením nesvobody, polemikou světového názoru zdání proti světovému názoru podstaty, jen negativním jevem.

Ne, ne a ne, přerušuje nás hlasitě řečník. Nekárám jev, kárám podstatu. Svoboda je to nejbezbožnější na svobodě tisku. Svoboda umožňuje zlo. Svoboda je tedy zlo.

Zlá svoboda!

„Ve stinném lese ji zavraždil,
v hlubokém Rýně ji utopil!“^[29]

Ale:

„Teď, můj vládče, učiteli,
musím mluvit, slyš mne klidně!“^[30]

Neexistuje snad v zemi censury svoboda tisku? Tisk vůbec je uskutečněním lidské svobody. Takže tam, kde je tisk, tam je i svoboda.

V zemi censury nemá sice stát svobodu tisku, ale jeden ze státních orgánů ji má, má ji vláda. Nehledě na to, že oficiální vládní, tiskoviny mají úplnou svobodu tisku, nevykonává censor denně bezpodmínečnou svobodu tisku, ne-li přímo, tedy nepřímo?

Spisovatelé jsou jakoby jeho sekretáři. Jestliže sekretář nevyjadřuje názor svého šéfa, šéf jeho výplod prostě škrtne. Censura tedy vytváří tisk.

Censorovy škrty jsou pro tisk totéž co přímky — kua^[31] — u Číňanů pro myšlení. Censorovy kua jsou kategorie literatury, a jak známo, kategorie jsou z mnohotvárného obsahu to podstatné, typické.

Svoboda je podstatou člověka do té míry, že ji realisují dokonce i její odpůrci tím, že bojují proti její realitě; chtějí si přivlastnit jako nejdrahocennější šperk to, co zavrhli jako ozdobu lidské povahy.

Žádný člověk nebojuje proti svobodě; nanejvýš bojuje proti svobodě ostatních. Všechny druhy svobody tedy vždycky existovaly, jenže jednou jako zvláštní výsada, po druhé jako obecné právo.

Teprve teď dostala otázka opravdový smysl. Nejde o to, zda svoboda tisku má existovat, ta existuje stále. Jde o to, zda svoboda tisku je privilegium jednotlivých osob nebo privilegium lidského ducha. Jde oto, zda bezprávím jedné strany má být to, co je právem druhé strany. Jde o to, zda „svoboda ducha“ má více práva, než mají „svobody proti duchu“.

Je-li však třeba zavrhnout „svobodný tisk“ a „svobodu tisku“ jako uskutečnění „obecné svobody“, jsou potom censura a censurovaný tisk ještě zavrženíhodnější jako realisace zvláštní svobody, protože jak může být dobrý druh, je-li špatný rod? Kdyby byl řečník důsledný, musel by zavrhnout nikoli svobodný tisk, nýbrž tisk vůbec. Podle něho by tisk byl dobrý teprve tehdy, kdyby nebyl produktem svobody, tj. kdyby nebyl lidským výtvorem. Potom by ale na tisk měla právo buď jen zvířata, nebo bozi.

Nebo snad — řečník se to neodvažuje vyslovit — máme předpokládat u vlády a u něho samého božské vnuknutí?

Chlubí-li se božským vnuknutím soukromá osoba, existuje v naší společnosti jen jediný oponent, který to může úředně vyvrátit, a to je lékař pro choromyslné.

Jenže anglické dějiny dostatečně jasně prokázaly, jak tvrzení o božském vnuknutí shora vyvolává opačné tvrzení o božském vnuknutí zdola: Karel I. vstoupil na popraviště z božského vnuknutí zdola.

Náš řečník z rytířského stavu sice líčí dále, jak později uslyšíme, censuru a svobodu tisku, censurovaný tisk a svobodný tisk jako dvě zla, ale nedospívá až tak daleko, aby tisk vůbec prohlásil za zlo.

Naopak! Rozděluje celý tisk na „dobrý“ a „špatný“ tisk.

O špatném tisku nám vypráví neuvěřitelné věci — že prý jeho cílem je špatnost a co největší rozšíření špatnosti. Přejdeme to, že řečník přece jen příliš spoléhá na naši lehkověrnost, jestliže žádá, abychom uvěřili ve vrozenou špatnost, když to prostě řekne. Připomínáme mu jen jeho axiom, že všechno lidské je nedokonalé. Nebude snad potom také špatný tisk nedokonale špatný, tedy dobrý, a dobrý tisk nedokonale dobrý, tedy špatný?

Ale řečník nám ukazuje rub. Tvrdí, že prý špatný tisk je lepší než dobrý, protože prý špatný je stále v ofensivě, kdežto dobrý v defensivě. Ale vždyť nám sám řekl, že vývoj člověka končí teprve smrtí. Neřekl tím ovšem mnoho, neřekl tím totiž nic než to, že život končí smrtí. Je-li však život člověka vývoj a dobrý tisk je stále v defensivě, jen „brání, brzdí a posiluje“, neoponuje tím nepřetržitě vývoji, tedy i životu? Buď je tedy tento dobrý defensivní tisk špatný, nebo to špatné je vývoj, takže potom i předcházející řečníkovo tvrzení, že cílem „špatného tisku je co největší rozšíření špatných zásad a co největší podporování špatných smýšlení“, v racionální interpretaci ztrácí svou mystickou neuvěřitelnost; co největší rozšíření zásad a co největší podpora názorů je prý to špatné na špatném tisku.

A vztah dobrého tisku ke špatnému je ještě podivnější, když nás řečník ujišťuje, že dobrý tisk je bezmocný, kdežto špatný tisk je všemocný; protože prý dobrý tisk na lid nepůsobí, kdežto špatný prý působí neodolatelně. Dobrý tisk a bezmocný tisk, to je pro řečníka totéž. Chce snad tvrdit, že dobré je bezmocné nebo že bezmocné je dobré?

Proti zpěvu Sirén špatného tisku staví řečník střízlivý hlas dobrého tisku. Střízlivým hlasem se přece dá nejlépe a nejpůsobivěji zpívat. Zdá se, že řečník poznal jen smyslný žár vášně, že však nezná horoucí vášeň pro pravdu, nadšení rozumu, který si je jist svým vítězstvím, nepřekonatelný pathos mravních sil.

Ke smýšlení špatného tisku zahrnuje řečník „pýchu, která neuznává žádnou autoritu církve a státu“, „závist“, která hlásá odstranění aristokracie, a jiné, k čemuž se později vrátíme. Prozatím se spokojíme s otázkou, odkud řečník ví, že právě to, co uvádí on, je dobro? Jsou-li všeobecné síly života špatné, a slyšeli jsme právě, že špatné je všemocné, že je to to, co působí na masy, tu je otázkou, co a kdo má potom ještě právo vydávat se za dobro? Jde tu o zpupné tvrzení: Moje individualita je dobro a těch pár existencí, které přitakávají mé individualitě, jsou dobro, ale zlý špatný tisk to nechce uznat. Ach, ten špatný tisk!

Jestliže řečník hned na začátku proměnil útok proti svobodě tisku v útok proti svobodě vůbec, mění se tu tento útok v útok proti dobru. Jeho strach ze špatného se ukazuje jako strach z dobrého. Zakládá tak censuru na uznávání špatného a neuznávání dobrého. Nepohrdám snad člověkem, kterému předem řeknu: tvůj protivník musí v boji zvítězit, protože ty sice jsi velmi střízlivý chlapík a velmi dobrý soused, ale jsi prašpatný hrdina, protože sice máš posvěcenou zbroj, ale neumíš s ní zacházet, protože sice já i ty, my oba, jsme plně přesvědčeni o tvé dokonalosti, ale svět to nikdy neuzná, protože ty to sice myslíš dobře, ale tvá energie nestojí za nic?

Třebaže už řečníkovo rozlišování dobrého a špatného tisku činí zbytečným jakékoli vyvracení, neboť se samo zaplétá ve vlastních rozporech, nelze přejít bez povšimnutí hlavní věc, totiž to, že řečník vůbec nesprávně formuluje otázku a že vychází z toho, co měl odůvodnit.

Chceme-li mluvit o dvou druzích tisku, musíme tyto rozdíly odvozovat z podstaty tisku samého, a ne z vnějších zřetelů. Buď tisk censurovaný, nebo svobodný — jeden z nich musí být dobrý, druhý špatný. Právě o to jde v diskusi, zda je censurovaný tisk nebo svobodný tisk dobrý nebo špatný, čili, zda podstatě tisku odpovídá svobodná či nesvobodná existence. Vyvracet špatným tiskem svobodný tisk znamená tvrdit, že svobodný tisk je špatný, kdežto censurovaný tisk dobrý, což se právě mělo dokázat.

Podlé smýšleni, osobní pletichy a hanebnosti se mohou vyskytovat v censurovaném tisku i ve svobodném tisku. Vyskytují-li se tedy u toho i onoho tisku, netkví v tom jejich druhový rozdíl — květiny rostou i v bahnisku. Jde tu přece o podstatu, jde o vnitřní charakter, jímž se censurovaný tisk liší od svobodného tisku.

Svobodný tisk, který je špatný, neodpovídá charakteru své podstaty. Censurovaný tisk se svou licoměrností, svou bezcharakterností, svým vykleštěným jazykem, svou devotní snahou zalíbit se pouze uskutečňuje vnitřní podmínky své podstaty.

Censurovaný tisk zůstává špatným tiskem, i když přináší dobré produkty, protože tyto dobré produkty jsou dobré jen potud, pokud jsou projevem svobodného tisku v rámci censurovaného tisku a pokud pro ně není charakteristické právě to, že jsou produkty censurovaného tisku. Svobodný tisk zůstává dobrým tiskem i tehdy, když přináší špatné produkty, protože tyto produkty jsou jen odpadlíky od povahy svobodného tisku. Kleštěnec je špatný člověk, i když má dobrý hlas. Příroda je dobrá, i když produkuje zrůdy.

Podstatou svobodného tisku je charakterní, rozumná, mravní podstata svobody. Charakterem censurovaného tisku je hanebná bezcharakternost nesvobody — censurovaný tisk je civilisovaná nestvůra, navoněný zmetek.

Nebo je snad vůbec nutno dokazovat, že svoboda tisku odpovídá podstatě tisku a že censura ji odporuje? Což není samozřejmé, že vnější omezení duchovního života nepatří k vnitřnímu charakteru tohoto života, že takové omezení tento život popírá, že jej nepotvrzuje?

Aby řečník censuru skutečně ospravedlnil, byl by musel dokázat, že censura patří k podstatě svobody tisku; řečník však místo toho dokazuje, že svoboda nepatří k podstatě člověka. Zavrhuje celý rod, aby zachoval jeden dobrý druh — vždyť svoboda přece je rodovou podstatou celého duchovního života, tedy i tisku? Aby zrušil možnost zla, ruší možnost dobra a uskutečňuje špatné, protože lidsky dobré může být jen to, co je uskutečněním svobody.

Budeme tedy censurovaný tisk pokládat za špatný, dokud nám někdo nedokáže, že censura vyplývá ze samé podstaty svobody tisku.

Ale i kdybychom předpokládali, že censura je odjakživa nerozlučně spjata s povahou tisku, třebaže žádný živočich, natož pak duchovní bytost, nepřichází na svět s okovy, co by z toho vyplývalo? Z toho by vyplývalo, že také svoboda tisku, která oficiálně existuje, čili censura, musí být censurována. A kdo má censurovat vládní tisk, ne-li národní tisk?

Jiný řečník se sice domnívá, že zlo censury lze zrušit tím, že se ztrojnásobí, že se místní censura podřídí provinční censuře a provinční censura opět berlínské censuře, čímž se svoboda tisku stane jednostrannou, kdežto censura mnohostrannou. Kolik oklik, aby se dalo žít! A kdo bude censurovat berlínskou censuru? Vraťme se však k našemu řečníkovi.

Hned na začátku nás poučil v tom smyslu, že z boje mezi dobrým a špatným tiskem nevzejde světlo; a my bychom se mohli na oplátku zeptat, zda nechce, aby tento zbytečný boj trval věčně? Není snad podle něho samého boj mezi censurou a tiskem bojem mezi dobrým a špatným tiskem?

Censura tento boj neodstraňuje, činí jej jednostranným, mění jej z otevřeného boje v tajný boj, mění boj zásad v boj bezmocné zásady s bezzásadovou mocí. Pravou, přímo v podstatě svobody tisku tkvící censurou je kritika; kritika je soud, který ustavuje sama svoboda tisku. Censura je kritika monopolisovaná vládou; ale nepozbývá kritika svého racionálního charakteru, není-li to kritika otevřená, nýbrž tajná, není-li theoretická, nýbrž praktická, nestojí-li nad stranami, nýbrž je-li sama stranou, nepoužívá-li ostrého nože rozumu, nýbrž tupých nůžek libovůle; chce-li kritiku jen provádět, a ne snášet, popírá-li se svým vlastním uskutečňováním a je-li nakonec tak nekritická, že mylně pokládá individuum za universální moudrost, mocenské příkazy za příkazy rozumu, inkoustové kaňky za sluneční skvrny, censorovy škrty za matematické konstrukce a rány za pádné argumenty?

V předcházejícím výkladu jsme již ukázali, jak se řečníkova fantastická, přepjatá, rozcitlivělá mystika zvrhává v bezcitnost, v malicherně úskočné praktické chytráctví a v omezenost bezideové empirické vypočítavosti. Při svých úvahách o vztahu censurního zákona a tiskového zákona, o preventivních a represivních opatřeních, nás řečník této námahy ušetřil tím, že sám přechází k vědomé aplikaci své mystiky.

„Preventivní nebo represivní opatření, censura nebo tiskový zákon, to jsou věci, o které jedině jde; při tom by však nebylo bezúčelné povšimnout si pozorněji oněch nebezpečí, která by musela být odstraněna na té či oné straně. Zatím co censura chce zlu předcházet, tiskový zákon chce trestem zabránit opakování zla. Obojí bude vždycky nedokonalé, jako každé lidské zařízení; jde tu o to, které z nich bude nejméně nedokonalé. Protože jde o čistě duchovní věci, nebude jeden úkol, a to ten nejdůležitější, nikdy řešitelný. Je to úkol nalézt formu, která by vyjádřila zákonodárcův úmysl tak jasně a určitě, aby bylo ostře odděleno právo od nepráva a aby byla odstraněna veškerá libovůle. Co jiného je však libovůle než jednání podle osobního pojetí? Ale jak odstranit účinky osobního pojetí tam, kde jde o čistě duchovní věci? Najít vodítko tak přesně formulované, aby nezbytně muselo být aplikováno v každém jednotlivém případě tak, jak to zamýšlel zákonodárce, to je kámen mudrců, který dosud nebyl nalezen a který sotvakdy může být nalezen; proto nelze libovůli, rozumíme-li libovůlí jednání podle osobního pojetí, oddělit ani od censury, ani od tiskového zákona. Měli bychom tedy obojí zkoumat s hlediska jejich nutné nedokonalosti a následků této nedokonalosti. Bude-li censura potlačovat leccos dobrého, nebude tiskový zákon s to zabránit lecčemu špatnému. Avšak pravdu nelze natrvalo potlačit. Čím více překážek se jí staví do cesty, tím směleji půjde za svým cílem a tím slavněji ho dosáhne. Zlé slovo se však podobá řeckému ohni, nelze je zastavit, a jakmile opustilo svůj zdroj, je nevypočitatelné co do účinků, neboť mu nic není posvátné, nelze je uhasit a vždy nalézá živnou půdu a potravu v ústech a srdci lidí.“

V přirovnáních nemá řečník šťastnou ruku. Sotva začne líčit všemohoucnost zla, propadá poetické exaltaci. Již jednou jsme slyšeli, že proti zpěvu Sirén zla zazněl bezmocně, protože střízlivě, hlas dobra. Nyní se zlo dokonce stalo řeckým ohněm, kdežto pro pravdu nemá řečník žádné přirovnání — a kdybychom jeho „střízlivá“ slova sami vystihli nějakým přirovnáním, byla by pravda podle něho nanejvýš křemenem, z něhož srší tím jasnější jiskry, čím víc do něho tlučeme. Skvělý argument pro otrokáře, který vytlouká z černocha lidskost bičem, skvělý maxim pro zákonodárce — že vydává represivní zákony proti pravdě proto, aby pravda tím směleji kráčela za svým cílem. Řečník má zřejmě úctu k pravdě teprve tehdy, když vystupuje živelně a projevuje se hmatatelně. Čím více hrází nastavíte pravdě do cesty, tím zdatnější pravdu dostanete! Tedy ještě víc hrází!

Ale jen ať si Sirény zpívají!

Řečníkova mystická „theorie nedokonalosti“ konečně vydala své pozemské plody; nasypala nám na hlavu své měsíční kameny; podívejme se na tyto měsíční kameny!

Všechno je nedokonalé. Censura je nedokonalá, tiskový zákon je nedokonalý. Tím jsme poznali jejich podstatu. O oprávněnosti jejich ideje nelze nic více říci — můžeme jen se stanoviska nejvulgárnější empirie, na základě počtu pravděpodobnosti vypočítat, s které strany hrozí více nebezpečí. Jde jen o rozdíl v čase — zda opatření předejdou zlo pomocí censury nebo zabrání opakování zla pomocí tiskového zákona.

Vidíme, jak řečník dutou frází o „lidské nedokonalosti“ dovede obejít podstatný, vnitřní, charakteristický rozdíl mezi censurou a tiskovým zákonem a přeměnit zásadní spor v jarmareční hádanku: co nadělá víc modřin — censura nebo tiskový zákon?

Stavíme-li však proti sobě tiskový zákon a censurní zákon, tu především nejde o jejich důsledky, nýbrž o jejich důvod, nejde o jejich individuální aplikaci, nýbrž o jejich všeobecnou oprávněnost. Již Montesquieu učí, že používat despocie je pohodlnější než používat zákonnosti, a Machiavelli tvrdí, že špatnost je pro knížata výhodnější než dobro. Nechceme-li tedy dát za pravdu staré jesuitské průpovídce, že dobrý účel — a my pochybujeme dokonce i o dobru účelu — světí špatné prostředky, musíme především zkoumat, zda censura je svou podstatou dobrý prostředek.

Řečník má pravdu, říká-li o censurním zákonu, že je to preventivní opatření — ano, censura je policejní ochranné opatření proti svobodě; ale řečník nemá pravdu, říká-li o tiskovém zákonu, že je to represivní opatření. Tiskový zákon je normou samotné svobody, která samu sebe činí měřítkem svých výjimek. Censurní opatřeni není zákon. Tiskový zákon není represivní opatření.

V tiskovém zákonu trestá svoboda. V censurním zákonu je svoboda trestána. Censurní zákon je zákon vyvěrající z podezření vůči svobodě. Tiskový zákon je votum důvěry, jež dává svoboda sama sobě. Tiskový zákon trestá zneužití svobody. Censurní zákon trestá svobodu jako zneužití. Jedná se svobodou jako se zločincem; což není v každé sféře policejní dozor ponižujícím trestem? Censurní zákon má jen formu zákona, kdežto tiskový zákon je skutečný zákon.

Tiskový zákon je skutečný zákon, protože je positivním jsoucnem^[p] svobody. Pokládá svobodu za normální stav tisku, pokládá tisk za jsoucno svobody, a proto se dostává do konfliktu teprve s tiskovým přestupkem jako s výjimkou, která bojuje proti vlastní normě a tím se ruší. Svoboda tisku se prosazuje jako tiskový zákon proti útokům na sebe samu, tj. proti tiskovým přestupkům. Tiskový zákon prohlašuje svobodu za přináležitost zločince. Co tedy zločinec učinil proti svobodě, učinil sám proti sobě, a tento přečin proti sobě samému se mu jeví jako trest, v němž vidí uznání své svobody.

Tiskový zákon tedy naprosto nelze pokládat za represivní opatření proti svobodě tisku, za pouhý prostředek, který má hrozbou trestem zastrašit před opakováním zločinu, nýbrž naopak, neexistenci tiskového zákonodárství je nutno pokládat za vyloučení svobody tisku ze sféry právní svobody, protože právně uznaná svoboda existuje ve státě jako zákon. Zákony nejsou represivní opatření proti svobodě, právě tak jako zákon tíže není represivní opatření proti pohybu, protože tento zákon sice jako gravitační zákon řídí věčné pohyby vesmírných těles, ale jako zákon pádu mě zabije, jednám-li proti němu a chci-li tančit ve vzduchu. Zákony jsou naopak positivní, jasné, obecné normy, ve kterých svoboda nabyla neosobního, theoretického, na individuální libovůli nezávislého jsoucna. Sbírka zákonů je bible svobody lidu.

Tiskový zákon je tedy uzákoněné uznání svobody tisku. Je to právo, protože je to positivní jsoucno svobody. Musí proto existovat, i když se ho nikdy nepoužívá, jako v Severní Americe, zatím co censura, zrovna tak jako otroctví, nikdy nemůže být zákonná, i kdyby tisíckrát existovala jako zákon.

Neexistují účinné preventivní zákony. Zákon může něčemu předejít jen jako příkaz. Účinným zákonem se stává teprve tehdy, když se překračuje, protože pravým zákonem je jen tehdy, když se v něm nevědomý přírodní zákon svobody stane vědomým státním zákonem. Tam, kde je zákon skutečným zákonem, tj. jsoucnem svobody, je skutečným svobodným jsoucnem člověka. Zákony tedy nemohou zabraňovat činům člověka, vždyť jsou vnitřními životními zákony jeho jednání, vědomými odrazy jeho života. Zákon tedy ustupuje před životem člověka jakožto životem svobody, a teprve když skutečné jednání člověka ukázalo, že se přestal řídit přírodním zákonem svobody, nutí ho přírodní zákon jakožto státní zákon k tomu, aby byl svoboden — tak jako fysikální zákony vystupuji proti mně jako něco cizího teprve tehdy, když můj život přestal být životem těchto zákonů, když onemocněl. Preventivní zákon je tedy nesmyslný rozpor.

Preventivní zákon neobsahuje tudíž v sobě míru, rozumně pravidlo, protože rozumné pravidlo lze odvodit jen z povahy věci, zde z povahy svobody. Je bez míry, protože má-li být prevence proti svobodě účinná, musí být tak veliká jako její předmět, tj. neomezená. Preventivní zákon je tedy rozpor neomezeného omezování, a kde končí, tam není omezen nutností, nýbrž nahodilostí libovůle, jak denně názorně dokazuje censura.

Lidské tělo je od přírody smrtelné. Nemoci jsou tudíž nevyhnutelné. Proč se člověk svěřuje lékařské péči teprve tehdy, když onemocněl, a ne když je zdráv? Protože nejen nemoc, nýbrž už sám lékař je zlo. Lékařskou kuratelou by se život uznával za zlo a lidské tělo za objekt lékařských kolegií. Není pak lepší smrt než život, který je pouhým preventivním opatřením proti smrti? Nepatří k životu i svobodný pohyb? Co jiného je nemoc než život omezený na svobodě? Lékař, který by se od nás na krok nehnul, by byl nemocí, která by neskýtala naději zemřít, nýbrž žít. Ať si život umírá, ale smrt nesmí žít. Což nemá duch více práv než tělo? To se ovšem často vykládalo v tom smyslu, že duchům, kteří se svobodně pohybují, svoboda tělesného pohybu dokonce škodí a že se jim proto má vzít. Censura vychází z názoru, že nemoc je normální stav čili že normální stav, tj. svoboda, je nemoc. Tvrdí tisku neustále, že je nemocen, a byť skýtal sebelepší důkazy o své zdravé tělesné konstituci, musí se podrobovat léčení. Přitom však censura vůbec není vzdělaný lékař, který by používal různých vnitřních léků podle toho, o jakou nemoc jde. Je to venkovský chirurg, který zná jen jediný universální mechanický prostředek — nůžky. A kromě toho to ještě není chirurg, kterému jde o mé zdraví, nýbrž chirurgický estét, který pokládá na mém těle za zbytečné všechno, co se mu nelíbí, a odstříhá všechno, co se mu právě nezdá; je to mastičkář, který zahání vyrážku jen proto, aby ji nebylo vidět, a nezáleží mu na tom, zda nevyrazí někde jinde na ušlechtilejším místě uvnitř.

Pokládáte za nesprávné chytat ptáky. Cožpak není klec preventivním opatřením proti dravcům, kulkám a bouřím? Pokládáte za barbarství oslepovat slavíky a nevidíte nic barbarského na tom, vypichujete-li špičatými censurními brky oči tisku! Pokládáte za despotismus ostříhat svobodnému člověku proti jeho vůli vlasy, ale censura denně řeže do živého duchovní individua, a jen těla bez srdce, nereagující, naprosto pokorná těla propouští jako zdravá!

Ukázali jsme, že tiskový zákon je právo, kdežto censurní zákon je neprávo. Censura však sama přiznává, že není samoúčelem, že není něčím dobrým o sobě a pro sebe, že tedy spočívá na principu „účel světí prostředky“. Ale účel, který potřebuje nekalé prostředky, není svatý účel, a nemohl by snad také tisk přijmout a uplatňovat princip „účel světí prostředky“?

Censurní zákon není tedy zákon, je to policejní opatření, ale přitom je to špatné policejní opatření, protože nedosahuje toho, co chce, a nechce to, čeho dosahuje.

Zatím co censurní zákon chce být preventivním opatřením proti svobodě jako něčemu nežádoucímu, dosahuje pravého opaku. V zemi censury je každý zakázaný, tj. bez censury vytištěný spis událostí. Je pokládán za mučedníka — a není mučedníka bez svatozáře a bez věřicích. Takový spis je pokládán za výjimku, a nemůže-li svoboda pro člověka nikdy ztratit hodnotu, tím větši hodnotu má pro něho výjimka ze všeobecné nesvobody. Každé mysterium vábí. Tam, kde je veřejné mínění samo sobě mysteriem, je předem vábeno každým spisem, který formálně proráží mystické hranice. Censura činí z každého zakázaného spisu, ať je špatný nebo dobrý, mimořádný spis, zatím co svoboda tisku olupuje každý spis o tuto materiální imposantnost.

Je-li censura čestná, chce zabránit libovůli — a zatím mění libovůli v zákon. Nemůže zabránit nebezpečí, které je větší než ona sama. Největším životním nebezpečím pro každou bytost je, že ztratí sebe samu. Proto je nesvoboda vlastním smrtelným nebezpečím pro člověka. Avšak nechme zatím stranou morální důsledky a uvažme, že nelze požívat výhod svobodného tisku a nesnášet ním spojené nepříjemnosti. Není růže bez trní! A co ztrácíte se svobodným tiskem?

Svobodný tisk je všudypřítomné otevřené oko národního ducha, ztělesněná důvěra národa v sebe sama, mluvící pouto, které spojuje jednotlivce se státem a se světem, ztělesněná kultura, která povyšuje materiální boje na duchovní boje a idealisuje jejich surovou hmotnou podobu. Je to bezohledná zpověď národa sobě samému, a jak známo, sila přiznáni je v tom, že vykupuje. Svobodný tisk je duchovní zrcadlo, ve kterém národ vidí sám sebe, a zpytování sebe samého je první podmínkou moudrosti. Svobodný tisk je duch státu, jejž lze dodávat do každé chaloupky levněji než svítiplyn. Je všestranný, všudypřítomný, vševědoucí. Je to ideální svět, který neustále vyvěrá ze skutečného světa a jako stále bohatší duch proudí do něho zpět a znovu jej oduševňuje.

Náš výklad ukázal, že censura a tiskový zákon se liší tak jako zvůle a svoboda, jako formální zákon a skutečný zákon. Co však platí o podstatě, platí také o jevu. Co platí o oprávněnosti censury a tiskového zákona, platí také o jejich použití. Tak jako se od sebe liší tiskový zákon a censurní zákon, tak se od sebe liší postoj soudce k tisku a postoj censora k tisku.

Náš řečník obracející oči k nebesům vidí samozřejmě zemi hluboko pod sebou jako opovrženíhodnou hromádku prachu, a proto o všech květinách nedovede říci nic lepšího, než že jsou zaprášené. Zrovna tak v tiskovém a censurním zákonu vidí jen dvě opatření, která jsou ve své aplikaci stejně libovolná, protože libovůle je jednání podle osobního pojetí a osobní pojetí nelze oddělit od duchovních věcí atd. atd. Je-li pojetí duchovních věcí osobní, individuální, jakou výsadu má potom jeden duchovní názor proti druhému, censorův názor proti spisovatelovu? My však řečníkovi rozumíme. Dělá pozoruhodnou okliku — líčí, jak censura i tiskový zákon jsou ve své aplikaci nezákonné, aby dokázal oprávněnost censury, protože jestliže ví, že všechno, co existuje, je nedokonalé, zbývá mu potom jen otázka, zda má být libovůle na straně lidu nebo na straně vlády.

Jeho mystika se zvrhává v nevázanost, ktcrá staví zákon na roveň zvůli a vidí pouze formální rozdíl tam, kde jde o mravní a právní protiklady, protože náš řečník nepolemisuje proti tiskovému zákonu, nýbrž proti zákonu vůbec. Či snad existuje nějaký zákon, který by v sobě zahrnoval nutnost, aby musel být v každém jednotlivém případě aplikován tak, jak zamýšlel zákonodárce, zákon, u něhož je jakákoli zvůle absolutně vyloučena? K tomu je zapotřebí neuvěřitelné troufalosti nazývat takový nesmyslný úkol kamenem mudrců, protože takový úkol je s to si vytyčit jen naprostá nevědomost. Zákon je obecný. Případ, který má být rozhodnut podle zákona, je jednotlivý. Aby mohlo být jednotlivé zahrnuto pod obecné, k tomu je třeba soudu. Soud je problematický. K zákonu patří i soudce. Kdyby se zákony aplikovaly samy, byly by soudy zbytečné.

Ale vždyť všechno lidské je nedokonalé! Nuže: edite, bibite!^[q] Nač chcete soudce, což soudci nejsou lidé? Proč chcete zákony, když zákony mohou provádět jen lidé a každé lidské konání je nedokonalé? Svěřte se tedy dobré vůli nadřízených! Porýnská justice je nedokonalá jako turecká! Nuže: edite, bibite!

Jaký ohromný rozdíl je mezi soudcem a censorem!

Censor nemá jiný zákon než svého představeného. Soudce nemá jiného představeného než zákon. Ale soudce je povinen interpretovat zákon tak, aby mohl být aplikován na jednotlivý případ, je povinen říci, jak on mu rozumí po svědomitém prozkoumání; censor je povinen rozumět zákonu tak, jak je mu pro jednotlivý případ oficiálně interpretován. Nezávislý soudce nepatří ani mně, ani vládě. Závislý censor je sám orgánem vlády. U soudce se uplatňuje nanejvýš nespolehlivost jednotlivého rozumu, kdežto u censora nespolehlivost jednotlivého charakteru. Soudce má před sebou určitý tiskový přestupek, censor má před sebou ducha tisku. Soudce posuzuje můj čin podle určitého zákona; censor nejen trestá zločiny, on je také dělá. Jsem-li postaven před soud, jsem obžalován, že jsem překročil existující zákon — a kde se zákon porušuje, tam přece musí existovat. Kde neexistuje tiskový zákon, tam nemůže tisk žádný zákon porušovat. Censura mě neobžalovává z porušení existujícího zákona. Odsuzuje můj názor proto, že to není názor censora a jeho představených. Můj veřejný čin, který chce předstoupit před svět a jeho soud, před stát a jeho zákon, je souzen skrytou, pouze negativní mocí, která se nedovede ustavit jako zákon, která se štítí denního světla, která není vázána žádnými všeobecnými principy.

Censurní zákon je nemožnost, protože chce trestat ne přestupky, ale názory, protože to nemůže být nic jiného než ve formuli přeměněný censor, protože žádný stát nemá odvahu vyslovit v obecných zákonných ustanoveních to, co může fakticky provádět pomocí censora jako svého orgánu. Proto se také provádění censury nesvěřuje soudům, nýbrž policii.

I kdyby censura fakticky byla totožná s justicí, byla by tato totožnost především faktem, ale ne nutností. Kromě toho ke svobodě patří nejen to, čím žiji, nýbrž právě tak i to, jak žiji, nejen to, že činím svobodné, nýbrž také to, že to činím svobodně. Čím by se potom lišil stavitel od bobra? Leda tím, že bobr je stavitel v bobří kůži, kdežto stavitel je bobr bez bobří kůže.

Náš řečník se úplně zbytečně znovu vrací k účinkům svobody tisku v zemích, kde tato svoboda skutečně existuje. Protože jsme již toto thema ze široka rozebrali, dotkneme se zde již jen francouzského tisku. Nehledě na to, že nedostatky francouzského tisku jsou nedostatky francouzského národa, nenalézáme zlo tam, kde je hledá řečník. Francouzský tisk není příliš svobodný; není dost svobodný. Nepodléhá sice duchovní censuře, ale podléhá materiální censuře — vysokým peněžním kaucím. Působí tedy materiálně právě proto, že je vtahován ze své pravé sféry do sféry velkých obchodních spekulací. A nadto je k velkým obchodním spekulacím třeba velkých měst. Proto se francouzský tisk koncentruje v několika málo bodech, a působí-li materiální síla soustředěná v několika málo bodech démonicky, jak by teprve působila duchovní síla?

Nechcete-li však vůbec svobodu tisku posuzovat podle její ideje, nýbrž podle její historické existence, proč ji nehledáte tam, kde historicky existuje? Přírodozpytci se snaží reprodukovat pomocí pokusů přírodní jev v jeho nejčistších podmínkách. Vy však nepotřebujete dělat experimenty. Najdete přírodní jev svobody tisku v jeho nejčistších, nejpřirozenějších formách v Severní Americe. Má-li však Severní Amerika veliké historické základy pro svobodu tisku, má Německo ještě větší. Literatura a s ní srostlé duchovní vzdělání národa nejsou přece pouze přímými historickými základy tisku, nýbrž jeho historií samou. A který národ na světě se může chlubit takovými nejbezprostřednějšími historickými základy svobody tisku, jaké má německý národ?

Ale — přerušuje nás opět řečník — běda německé mravnosti, kdyby byl německý tisk svobodný, protože svoboda tisku způsobuje „vnitřní demoralisaci, jež se snaží podrývat víru ve vyšší poslání člověka a s ní i základ pravé civilisace“.

Demoralisaci způsobuje censurovaný tisk. Neřest nejvyššího stupně — pokrytectví — je od něho neoddělitelná, a z této jeho základní neřesti vyplývají všechny jeho ostatní nectnosti, ve kterých není ani zárodek nějaké ctnosti, např. jeho — i s estetického hlediska — odporná neřest pasivity. Vláda slyší jen svůj vlastní hlas, ví, že slyší jen svůj vlastní hlas, ale dál si namlouvá, že slyší hlas národa, a přitom vyžaduje i od národa, aby tomu dál věřil. Národ sám potom propadá zčásti politické pověře, zčásti politické nevíře, nebo se úplně odvrací od státního života a mění sev tlupu lidí žijících soukromými zajmy.

Zatím co i Pánbůh si teprve šestého dne pochválil své stvořitelské dílo: „A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo to velmi dobré“, vychvaluje censurovaný tisk výtvory vládní vůle denně, ale protože nutně jeden den odporuje druhému, tisk neustále lže a musí dokonce zapírat, že je si vědom toho, že lže, a musí odhazovat všechen stud.

Tím, že národ musí svobodná literární díla pokládat za nezákonná, zvyká si pokládat nezákonné za svobodné, svobodu za nezákonnou a zákonné za nesvobodné. Tak censura ubíjí státního ducha.

Náš řečník se však bojí ohrožení „soukromých osob“ svobodou tisku. Neuvědomuje si, že censura je ustavičným útokem na práva soukromých osob a ještě vice na ideje. Patheticky líčí ohrožení osobností, a my přitom nemáme patheticky zdůrazňovat ohrožení celku?

Nelze ostřeji odlišit náš názor od jeho názoru, než postavíme-li proti jeho definicím „špatného smýšlení“ naše definice.

Špatné smýšlení je prý „pýcha, která neuznává žádnou autoritu církve a státu“. A my snad nemáme pokládat za špatné smýšlení neuznávání autority rozumu a zákona? „Jen závist hlásá odstranění všeho toho, co luza nazývá aristokracií“, kdežto my říkáme, že závist chce odstranit věčnou aristokracii lidské povahy — svobodu, tu aristokracii, o níž nemůže pochybovat ani luza. „Jen poťouchlá škodolibost si libuje v klevetách o osobách, aťje to pravda nebo lež, a panovačně vyžaduje na veřejnosti, aby žádný skandál soukromého života nezůstal utajen.“ Podle našeho názoru poťouchlá škodolibost vytrhává klevety a soukromé záležitosti z velikého života národů, ignoruje rozum dějin a předkládá veřejnosti jen historické skandály, není vůbec schopna posoudit podstatu věci, ulpívá na jednotlivých stránkách jevu na klevetách a panovačně vyžaduje utajováni, aby každá skvrna hanby na veřejném životě zůstala skryta. „Nečistota srdce a fantasie je to, co se kochá nepřístojnými obrazy.“ Naproti tomu my se domníváme, že nečistota srdce a fantasie je to, co se kochá nepřístojnými obrazy všemohoucnosti zla a nemohoucnosti dobra — nečistá fantasie je ta, jejíž pýchou je hřích, a nečisté srdce je to, jež zastírá svou světskou nadutost mystickými obrazy. „Nevíra ve vlastní spásu je to, co chce ohlušit hlas svědomí popíráním Boha.“ My jsme přesvědčeni, že nevíra ve vlastní spásu je to, co z osobních slabostí činí slabosti lidstva, aby od nich ulevilo vlastnímu svědomí, nevíra ve spásu lidstva je to, co vám brání, abyste se řídili vrozenými přirozenými zákony, co hlásá nezletilost jako nutnost, licoměrnost je to, co se skrývá za Boha, aniž věří v jeho skutečnost, ve všemohoucnost dobra, sobectví je to, čemu je jeho soukromé blaho důležitější než blaho celku.

Tito lidé pochybují o lidstvu vůbec a kanonisují jednotlivce. Kreslí odstrašující obraz lidské povahy a zároveň žádají, abychom padali do prachu před svatým obrazem privilegovaných jednotlivců. My víme, že jednotlivý člověk je slabý, ale zároveň víme, že celek je silný.

Nakonec připomíná řečník slova, která zazněla z větví stromu poznání o požití plodů, o něž prý se my dnes jako tehdy dohadujeme: „Nikoli, nezemřete smrtí! Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše a budete iako bohové, vědouce dobré i zlé.“

Třebaže pochybujeme, že by byl řečník kdy jedl ze stromu poznání a že my (porýnští stavové) jsme se tehdy dohadovali s ďáblem — alespoň Genesis o tom nic nevypráví — přece jen se připojujeme k řečníkovu názoru a jen mu připomínáme, že ďábel nás tehdy neobelhal, protože Bůh sám praví: „Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé.“

Jako epilog k této řeči rádi ponecháme řečníkovi jeho vlastní slova: „Psaní a mluvení jsou mechanické dovednosti.“

I když je čtenář patrně už unaven těmito „mechanickými dovednostmi“, musíme pro úplnost po knížecím stavu a rytířském stavu dovolit také městskému stavu, aby si vylil srdce proti svobodě tisku. Máme před sebou oposici bourgeois (měšťáka), a ne citoyen (občana).

Řečník z městského stavu se domnívá, že navazuje na Sieyèse, když šosácky poznamenává:

„Svoboda tisku je krásná věc, pokud se do ní nepletou špatní lidé. Proti tomu nebyl dosud nalezen spolehlivý prostředek“ atd. atd.

Stanovisko, které nazývá svobodu tisku věcí, je třeba pochválit už pro jeho naivnost. Tomuto řečníkovi lze vůbec leccos vytýkat, jen ne nedostatek střízlivosti nebo přemíru fantasie.

Svoboda tisku je prý tedy krásná věc, čili něco takového, co zkrášluje sladký zvyk života, tedy příjemná, skvělá věc. Ale existují také špatní lidé, kteří zneužívají jazyka ke lhaní, hlavy k pletichaření, rukou ke kradení a nohou k desertování. Byla by to hezká věc, tohle mluvení a myšlení, tyhle ruce a nohy, dobré mluvení, příjemné myšlení, dovedné ruce a výborné nohy, jen kdyby nebylo špatných lidi, kteří toho všeho zneužívají! Ale proti tomu ještě nikdo nenašel lék.

„Sympatie pro konstituci a svobodu tisku by nutně ochably, kdyby lidé pochopili, že jsou s tím spojeny věčně neustálené poměry v oné zemi“ (čti: ve Francii) „a skličující nejistota z budoucnosti.“

Když byl v nauce o vesmíru po prvé učiněn objev, že Země je mobile perpetuum^[r], tu se nejeden poklidný Němec chytil za svou noční čepici, povzdychl si nad věčně neustálenými poměry své otčiny a skličující nejistota z budoucnosti mu zošklivila dům, který se co chvíli staví na hlavu.

Svoboda tisku vyvolává „neustálené poměry“ si tak málo, jako astronomův teleskop vyvolává neustálý pohyb vesmírné soustavy. Ošklivá astronomie! Jaké to byly krásné časy, když ještě země jako ctihodný měštěnín seděla v centru vesmíru, klidně bafala ze své pěnovky a nemusela si ani shánět světlo, protože slunce, měsíc a hvězdy kolem ní tančily jako bezpočetné poslušné noční lampičky a „krásné věci“.

„Kdo nikdy nezboří, co vystavěl,
ten pevně stojí
na tomto pozemském světě, jenž sám
nestojí pevně“,^[32]

říká Hariri, což není rodilý Francouz, nýbrž Arab.

Zcela zřetelně se řečníkova příslušnost k určitému stavu projevuje v tomto nápadu:

„Opravdu poctivý vlastenec není s to potlačit v sobě pocit, že konstituce a svoboda tisku nejsou pro blaho lidu, nýbrž pro ukojení ctižádosti jednotlivců a pro panství stran.“

Je známo, že určitá psychologie vysvětluje všechno veliké z malých příčin a ve správném tušení, že všechno, zač člověk bojuje, je věc jeho zájmu, dochází k nesprávnému názoru, že existují jen „malé“ zájmy, jen zájmy stereotypního sobectví. Kromě toho je známo, že tento druh psychologie a znalosti lidí se vyskytuje zejména ve městech, kde ještě platí za příznak chytráctví, když někdo umí prokouknout svět a dovede vidět za oblaky idejí a faktů docela malinké závistivé, intrikánské panáčky, kteří tahají za nitky, takže všechno tancuje podle jejich vůle. Přitom je však známo, že chceme-li se podívat příliš hluboko do sklenice, uhodíme se o ni do své vlastní hlavy, a proto je znalost lidí a světa u těchto chytráků především mystifikovaným uhozením do vlastní hlavy.

Charakteristickým znakem řečníkova stavu je také polovičatost a nerozhodnost.

„Jeho cit pro nezávislost mluví pro svobodu tisku“ (jak ji chápe řečník), „musí však popřát sluchu rozumu a zkušenosti.“

Kdyby byl řečník nakonec řekl, že jeho rozum sice mluví pro svobodu tisku, ale jeho cit pro závislost proti ní, byla by jeho řeč dokonalým žánrovým obrázkem městské reakce:

„Kdo jazyk má a nemluví,
kdo čepel má a nebojuje,
co jiného je než darebák?“

Přejděme nyní k obráncům svobody tisku a začněme hlavním návrhem. To, co je spíše všeobecné a co je v úvodních slovech návrhu řečeno výstižně a dobře, přecházíme, abychom hned vyzdvihli svérázné a charakteristické stanovisko tohoto návrhu.

Obhájce návrhu žádá, aby živnost svobody tisku nebyla vylučována ze všeobecné svobody živností, jako tomu stále ještě je — tento vnitřní rozpor se mu jeví jako klasický příklad nedůslednosti.

„Práce rukou a nohou je svobodná, kdežto práce hlavy je pod dozorem. A snad pod dozorem moudřejších hlav? Bůh chraň, to u censorů vůbec nepřichází v úvahu. Komu dá Bůh úřad, tomu dá i rozum!“

Především zaráží to, že se svoboda tisku zahrnuje pod svobodu živností. Nicméně řečníkův názor nemůžeme jen tak beze všeho zavrhnout. Rembrandt namaloval matku boží jako nizozemskou selku — tak proč by nemohl náš řečník vymalovat svobodu v podobě, která je mu nejbližší a nejběžnější?

A zrovna tak nemůžeme řečníkově úvaze upřít relativní pravdivost. I když se tisk posuzuje jen jako živnost, patří mu jako živnosti hlavy větší svoboda než živnosti rukou a nohou. Emancipace rukou a nohou nabývá pro člověka významu teprve emancipací hlavy, protože, jak známo, ruce a nohy se mění v lidské ruce a nohy jen díky hlavě, které slouží.

I když se tedy řečníkův způsob uvažování zdá na první pohled sebeoriginálnější, musíme mu přece jen rozhodně dát přednost před rozplizlým, mlhavým a žvanivým mudrováním těch německých liberálů, kteří si myslí, že uctívají svobodu tím, že ji přenášejí do hvězdných výšin obraznosti, místo aby ji postavili na pevnou půdu skutečnosti. Těmto mudrlantům obrazotvornosti, těmto sentimentálním enthusiastům, kteří se lekají každého dotyku svého ideálu s obyčejnou skutečností jako profanace, vděčíme my Němci zčásti za to, že svoboda je u nás dosud pouhou představou a sentimentálním přáním.

Němci vůbec mají sklon k sentimentalitě a exaltaci, rádi se vznášejí v oblacích. Je proto potěšitelné, demonstruje-li jim někdo velikou otázku ideje s drsného, reálného, z nejbližšího okolí odvozeného stanoviska. Němci jsou od přírody lidé ze všech nejposlušnější, nejpoddanější a nejuctivější. Ze samé úcty k idejím tyto ideje neuskutečňuji. Zasvěcují jim modlářský kult, ale nekultivují je. Zdá se tedy, že řečníkova cesta je vhodná, aby Němce s jeho idejemi spřátelila, aby mu ukázala, že zde nejde o nedosažitelné dálavy, nýbrž o jeho nejbližší zájmy, aby jaksi přeložila řeč bohů do lidské řeči.

Je známo, že Řekové viděli v egyptských, lybijských a dokonce skythských bozích svého Apollona, svou Athenu, svého Dia; svéráznost cizích kultů přehlíželi jako něco vedlejšího. Tak také není nic závadného na tom, vidí-li Němec v bohyni, kterou nezná, v bohyni svobody tisku jednu ze známých bohyň a pojmenuje-li ji po nich svobodou živnosti nebo svobodou vlastnictví.

Ale právě proto, že dovedeme uznat a ocenit řečníkovo stanovisko, podrobujeme je tím ostřejší kritice.

„Lze si ještě představit trvání cechů vedle svobody tisku, protože řemeslo hlavy vyžaduje vyšší úroveň, stejné postavení, jaké mělo za starých časů sedm svobodných umění; ale trvání nesvobody tisku vedle svobody živnosti je hřích proti duchu svatému.“

Jistě! Nižší formu svobody je nutno samo sebou prohlásit za bezprávnou, je-li neoprávněna vyšší forma. Právo jednotlivého občana je nesmysl, není-li uznáno právo státu. Je-li svoboda vůbec oprávněna, rozumí se samo sebou, že určitá forma svobody je tím oprávněnější, čím výraznějším a plnějším projevem svobody se stala. Je-li oprávněn polyp, třebaže v něm život přírody ještě mlhavě tápe, jak by nebyl oprávněn lev, ve kterém tento život bouří a řve?

Třebaže však závěr, že vyšší formu práva pokládáme za prokázanou právem nižší formy, je správný, je nesprávná aplikace, jež nižší sféru činí měřítkem vyšší sféry a zesměšňuje zákony, rozumné v daných hranicích této sféry, tím, že jim přisuzuje platnost nejen ve vlastní sféře, nýbrž i v jiné vyšší sféře. Je to totéž, jako bychom chtěli nutit obra, aby bydlil v trpasličím domečku.

Svoboda živnosti, svoboda vlastnictví, svědomí, tisku, svoboda soudů, to všechno jsou druhy téhož rodu — svobody bez příjmení. Avšak není snad naprosto mylné pro jednotu zapomínat na rozdíly a měnit dokonce určitý druh v měřítko, v normu, ve sféru ostatních druhů? Je to nesnášenlivost určitého druhu svobody, chce-li tento druh svobody snášet jiné druhy jen tehdy, zřeknou-li se samy sebe a prohlásí-li se za jeho vasaly.

Svoboda živností je právě jen svoboda živností a žádná jiná, protože se v ní povaha živnosti utváří nerušeně podle svých vnitřních životních pravidel; svoboda soudů je svoboda soudů, jestliže jsou soudy poslušny vlastních vrozených zákonů práva, a ne zákonů jiné sféry, na př. náboženství. Každá určitá sféra svobody je svobodou určité sféry, jako je každý určitý způsob života způsobem života určité přírodní bytosti. Což by nebylo zvrácené, kdybychom žádali, aby se lev přizpůsobil životním zákonům polypa? Jak falešně bych chápal souvislost a jednotu tělesného organismu, kdybych usuzoval: protože ruce a nohy jsou svým způsobem činné, musejí oči a uši, orgány odtrhující člověka od jeho individuality a činící jej zrcadlem a ozvěnou vesmíru, mít ještě větší právo na činnost, čili musí být umocněnou činností rukou a nohou.

Tak jako se ve vesmírném systému každá jednotlivá planeta pohybuje kolem slunce jen tak, že se zároveň otáčí kolem sebe, tak v systému svobody krouží každý z jejích světů kolem centrálního slunce svobody jen tak, že krouží kolem sebe. Děláme-li ze svobody tisku pouze druh svobody živnosti, znamená to, že ji bráníme tím, že ji zabíjíme, ještě než ji začneme bránit. Což neruším svobodu určitého charakteru, jestliže žádám, aby byl svoboden po způsobu jiného charakteru? Tvá svoboda není moje svoboda, volá tisk na živnost. Tak jako ty jsi poslušna zákonů své sféry, tak chci být i já poslušen zákonů své sféry. Svoboda po tvém způsobu je pro mne totožná s nesvobodou úplně stejně, jako by se sotva cítil potěšen truhlář, kdyby žádal svobodu své živnosti a dostal by jako ekvivalent svobodu filosofa.

Vyslovme řečníkovu myšlenku bez obalu. Co je to svoboda? Odpověď: svoboda živností, jako by na otázku, co je to svoboda, odpověděl student: svoboda flámování.

Stejným právem jako svobodu tisku by bylo možno pod svobodu živností zahrnout kterýkoli jiný druh svobody. Soudce provozuje živnost práva, kazatel živnost náboženství, otec rodiny živnost výchovy dětí; ale určil jsem tím podstatu právní, náboženské nebo mravní svobody?

Bylo by možno také věc obrátit a říci o svobodě živností, že je to druh svobody tisku. Pracují snad živnosti jen rukama a nohama, a ne také hlavou? Je řeč slova jedinou řečí myšlenky? Nemluví mechanik svým parním strojem velmi srozumitelně k mému uchu, výrobce lůžek k mým zádům a kuchař k mému žaludku? Není v tom snad rozpor, že všechny tyto druhy svobody tisku jsou dovoleny kromě jediné, kromě té, která pomocí tiskařské černi mluví k mému duchu?

Abych mohl bránit svobodu určité sféry a abych ji vůbec mohl pochopit, musím vycházet z jejího podstatného charakteru, a ne z jejích vnějších vztahů. Je však tisk věren svému charakteru, jedná snad podle ušlechtilosti své povahy, je svobodný ten tisk, který se snižuje na živnost? Spisovatel musí samozřejmě vydělávat, aby mohl existovat a psát, ale rozhodně nemusí existovat a psát proto, aby vydělával.

Zpívá-li Béranger:

„Žiji jen proto, abych skládal písně:
zbavíte-li mne však, pane, místa,
budu je skládat, abych se uživil“,^[s]

obsahuje tato vyhrůžka ironické přiznání, že básník přestává být básníkem, jakmile se poesie pro něho stává prostředkem.

Spisovatel rozhodně nepokládá svou práci za prostředek. Jeho práce je samoúčel, je pro něho samého jako pro ostatní prostředkem tak málo, že, je-li zapotřebí, obětuje její existenci svou existenci a podobně jako hlasatel náboženství přijímá — i když v jiném smyslu — zásadu: „Poslouchat Boha více než lidi“, k nimž ovšem patří sám svými lidskými potřebami a tužbami. Naproti tomu, ať si zkusí přijít krejčí, u kterého jsem si objednal pařížský frak, a přinést mi římskou togu, protože prý lépe odpovídá věčnému zákonu krásy!

První svoboda tisku spočívá v tom, že tisk není živnost. Spisovatel, který degraduje tisk na materiální prostředek, zasluhuje jako trest za tuto vnitřní nesvobodu vnější nesvobodu, censuru; ostatně už jeho existence je pro něho trestem.

Ovšem tisk existuje také jako živnost, ale potom není věcí spisovatele, nýbrž tiskaře a knihkupce. Ale zde nejde o svobodu knihtiskařské a knihkupecké činnosti, nýbrž o svobodu tisku.

Náš řečník se skutečně nikterak nespokojuje s tím, že právo na svobodu tisku považuje za prokázané svobodou živností; žádá, aby se svoboda tisku podřídila zákonům svobody živností, a ne svým vlastním zákonům. Polemisuje dokonce proti referentovi komise, který uplatňuje vyšší názor na svobodu tisku, a vznáší požadavky, které mohou působit jen komicky, protože komicky působí již to, aplikujeme-li zákony nižší sféry na vyšší sféru; stejně je naopak komické, začnou-li děti mluvit patheticky.

„Mluví o koncesovaných a nekoncesovaných autorech. To chápe tak, že se používání propůjčeného práva dokonce i pokud jde o svobodu živností váže na určité podmínky, které jsou v jednom oboru snáze, v jiném obtížněji splnitelné.“ „Zednický mistr, tesařský mistr a stavitel musí pochopitelně vyhovovat podmínkám, od kterých je osvobozena většina jiných živností.“ „Jeho návrh se týká zvláštního, a ne obecného práva.“

Tedy především, kdo bude udělovat koncesi? Kant by byl neudělil Fichtovi koncesi filosofa, Ptolemaios by byl neudělil Koperníkovi koncesi astronoma, Bernhard de Clairvaux by byl odepřel Lutherovi theologickou koncesi. Každý učenec počítá svého kritika k „nekoncesovaným autorům“. Nebo snad mají neučení rozhodovat o tom, kdo je koncesovaný učenec? Zřejmě by bylo nutno přenechat rozhodování nekoncesovaným autorům, protože koncesovaní nemohou být soudci ve vlastní při. Nebo má být koncese vázána na určitý stav! Švec Jakob Böhme byl veliký filosof. Mnozí slavní filosofové jsou jen velcí příštipkáři.

Ostatně, mluvíme-li o koncesovaných a nekoncesovaných autorech, nemůžeme se, chceme-li být důslední, spokojit s tím, že rozlišujeme osoby, musíme živnost tisku rozdělit zase na různé živnosti, musíme pro různé sféry spisovatelské činnosti vydávat různá živnostenská povolení — nebo má snad koncesovaný spisovatel umět psát o čemkoli? Jde-li o to, psát o kůži, je tu rozhodně mnohem povolanější švec než právník. O tom, má-li se pracovat o svátcích či ne, je právě tak povolán psát nádeník jako theolog. Spojíme-li tedy koncesi se zvláštními věcnými podmínkami, bude každý státní občan zároveň koncesovaným i nekoncesovaným spisovatelem — koncesovaným v záležitostech svého povolání, kdežto nekoncesovaným ve všem ostatním.

Nehledě na to, že by se svět tisku takto změnil z všeobecného pojítka národa vlastně v prostředek, který by národ rozděloval, že by takto byly duchovně fixovány rozdíly mezi stavy a že by se tak literární historie degradovala na přírodopis zvláštních duchovních zvířecích plemen; nehledě na spory o hranice a na kolise, které by nebylo možno rozsoudit a jimž by se nebylo možno vyhnout; nehledě na to, že by bezduchost a omezenost byly pro tisk povýšeny na zákon, protože za duchovní a svobodné pokládáme zvláštní jen v souvislosti s celkem, tedy ne odtrženo od celku — nehledě na toto všechno — protože čtení je právě tak důležité jako psaní, museli by existovat také koncesovaní a nekoncesovaní čtenáti, což by byl důsledek, který byl vyvozen v Egyptě, kde kněží, koncesovaní autoři, byli zároveň jedinými koncesovanými čtenáři. A bylo by pak velmi účelné, aby jen koncesovaným autorům byla propůjčována koncese kupovat a číst vlastní díla.

Jaká nedůslednost! Vládne-li již privilegium, má samozřejmě vláda plné právo tvrdit, že je jediným autorem povolaným psát o svém vlastním konání, neboť pokládáte-li se jako státní občané za povolané psát nejen o záležitostech svého stavu, ale o tom nejobecnějším, o státu, neměli by snad ostatní smrtelníci, které chcete vyloučit, být jako lidé povoláni vyslovovat svůj úsudek o něčem velmi partikulárním, totiž o vaší povolanosti a o vašich spisech?

Vznikl by komický rozpor — že by totiž koncesovaný autor směl psát o státu bez censury, kdežto nekoncesovaný by směl psát o koncesovaném autorovi jen s censurou.

Svoboda tisku se jistě nevybojuje tím, že ze svých řad postavíté voj oficiálních spisovatelů. Koncesovanými autory by byli oficiální autoři a boj mezi censurou a svobodou tisku by se změnil v boj mezi koncesovanými a nekoncesovanými spisovateli.

Proto naprosto právem člen čtvrtého stavu navrhuje:

„Má-li ještě vůbec existovat nějaké omezení tisku, nechť je stejné pro všechny strany, tj. nebuďtež v tomto směru žádné třídě státních občanů přiznávána větší práva než ostatním třídám.“

Censura si nás podmaňuje všechny stejně, právě tak jako jsou si v despocii všichni rovni, i když ne svou cenou, ale svou bezcenností; takový druh svobody tisku chce nastolit v oblasti ducha oligarchii. Censura prohlašuje spisovatele v nejlepším případě za nepohodlného, za nehodícího se do hranic její říše. Takto chápaná svoboda tisku si dále osobuje nárok anticipovat dějiny světa, předbíhat hlas národa, jenž dosud jediný posuzoval, který spisovatel je „povolaný“ a který „nepovolaný“. Jestliže si Solon netroufal posuzovat člověka dříve než po skončení jeho života, tj. po smrti, troufá si tento názor posuzovat spisovatele už před jeho zrozením.

Tisk je nejvšeobecnější způsob, jímž si individua sdělují své duchovní bytí. Neřídí se úctou k osobám, nýbrž jen úctou k rozumu. Chcete snad schopnost duševního sdělování úředně připoutat na zvláštní vnější znaky? Čím nemohu být pro ostatní, tím nejsem a nemohu být pro sebe. Nesmím-li existovat jako duch pro ostatní, nesmím existovat jako duch pro sebe — a chcete privilegium být duchem dát jen jednotlivým lidem? Stejně jako se každý učí psát a číst, musí každý smět psát a číst.

A pro koho mají být spisovatelé rozděleni na „koncesované“ a „nekoncesované“? Zřejmě ne pro ty, kdo jsou skutečně povolaní, protože ti se prosadí i bez toho. Snad tedy pro „nekoncesované“, kteří se chtějí chránit vnější výsadou a chtějí touto výsadou imponovat?

Přitom tento paliativ nikterak neodstraňuje nutnost tiskového zákona, protože, jak poznamenává jeden řečník ze selského stavu:

„Nemůže snad i privilegovaný překročit svou pravomoc a spáchat trestný čin? Byl by tedy rozhodně i pak nutný tiskový zákon, při čemž by se narazilo na stejné potíže jako u obecného tiskového zákona.“

Ohlédne-li se Němec na své dějiny, najde jednu z hlavních příčin svého pomalého politického vývoje stejně jako příčinu ubohosti literatury před Lessingem v „koncesovaných spisovatelích“. Profesionální, cechovní, privilegovaní učenci, doktoři a jiní oři, bezvýrazní universitní spisovatelé sedmnáctého a osmnáctého století se svými utaženými copy, se svou naškrobenou pedanterií a svými nicotnými mikroskopickými disertacemi se postavili mezi národ a ducha, mezi život a vědu, mezi svobodu a člověka. Naši literaturu vytvořili nekoncesovaní spisovatelé. Gottsched a Lessing — vyberte si, který z nich je „koncesovaný“ a který „nekoncesovaný“ autor!

Vůbec nemilujeme „svobodu“, která chce platit jen v množném čísle. Anglie je historický důkaz v životní velikosti, jak je pro „svobodu“ nebezpečný omezený obzor „svobod“.

„Mluvit o svobodách, výsadách,“ říká Voltaire, „předpokládá područí. Svobody jsou výjimky ze všeobecného zotročení.“

Chce-li dále náš řečník ze svobody tisku vyloučit anonymní a pseudonymní spisovatele a chce-li je podrobit censuře, připomínáme, že na jménu v tisku nezáleží, ale že tam, kde vládne tiskový zákon, podléhá soudům nakladatel a prostřednictvím nakladatele zároveň anonymní a pseudonymní spisovatel. A k tomu ještě Adam, když pojmenoval všechny tvory v ráji, zapomněl pojmenovat německé žurnalisty, takže zůstanou na věky věkův bezejmennými.

Pokusil-li se náš řečník omezit osoby, subjekty tisku, chtějí ostatní zemské stavy omezit věcnou látku tisku, okruh jeho působnosti a existence, a ze všeho toho vznikají ty čachry a tahanice o to, kolik svobody má mít svoboda tisku.

Jeden zemský stav chce tisk omezit na pojednávání o materiálních, duchovních a církevních poměrech Porýnské provincie; jiný žádá „obecní listy“, jejichž název již naznačuje jejich omezený obsah; třetí chce dokonce, aby se svobodomyslnost směla uplatňovat v každé provincii jen v jednom jediném listě!!!

Všechny tyto pokusy připomínají učitele tělocviku, který jako nejlepší metodu vyučování skoku do dálky navrhl přivést žáka k velkému příkopu a nataženými provázky mu naznačovat, kam až smí přes příkop přeskočit. Je prý samozřejmé, že se žák musí napřed cvičit a nesmí první den přeskočit celý příkop, ale provaz se měl postupně posunovat dál a dál. Žák však bohužel hned při první lekci spadl do příkopu a dosud tam leží. Učitel byl Němec a žák se jmenoval „svoboda“.

Ve svém průměrném normálním typu se tedy obránci svobody tisku na šestém porýnském zemském sněmu neliší od svých odpůrců obsahem, nýbrž jen směrem. V odpůrcích stavovská omezenost proti tisku bojuje, kdežto v obráncích jej brání. Jedni chtějí privilegium jen pro vládu, druzí je chtějí rozdělit mezi více osob; jedni chtějí celou censuru, druzí poloviční censuru, jedni chtějí tři osminy svobody tisku, druzí nechtějí vůbec žádnou. Bože, chraň mne přeci přáteli!

Se všeobecným duchem zemského sněmu se však úplně rozcházejí řeči referenta a některých příslušníků selského stavu.

Referent mezi jiným poznamenává:

„V životě národů stejně jako v životě jednotlivců přichází chvíle, kdy se okovy příliš dlouhého poručníkování stávají nesnesitelnými, kdy se rodí snaha po samostatnosti a kdy každý chce sám odpovídat za své jednání.“ „Od této chvíle censura dožila; tam, kde ještě trvá, je pokládána za nendviděný útlak, který zakazuje psát to, co se veřejně říká.“

Piš, jak mluvíš, a mluv, jak píšeš, učí nás již učitel v první třídě. Později se nám říká: mluv, co máš předepsáno, a piš, co se ti předříkává.

„Po každé, když nezadržitelný chod času vytvoří nový, důležitý zájem nebo odhalí novou potřebu, pro kterou dané zákonodárství nemá dostatečné předpisy, musí být nový stav společnosti regulován novými zákony. Právě takový případ nastal teď.“

Toto je skutečně historický názor proti imaginárnímu názoru, který zabíjí rozum dějin, aby potom jeho ostatky uctíval jako historické relikvie.

„Úkol“ (vytvořeni tiskového kodexu) „nebude jistě zvlášť lehký; prvni pokus bude pravděpodobně velmi nedokonalý! Avšak tornu zákonodárci, který se první ujme tohoto úkolu, budou všechny státy zavázány díkem, a za panováni krále, jako je náš, připadla možná právě pruské vládě čest předejít ostatní země na této cestě, která jediná může vést k cíli.“

Jak osamocen byl tento mužně důstojný, rozhodný názor na zemském sněmu, to dokázalo celé naše pojednání, toho se do omrzení napřipomínal referentovi předseda a to konečně vyslovuje příslušník selského stavu v rozhorlené, ale výstižné řeči:

„Okolo této otázky tu chodíme jako kočka okolo horké kaše.“ „Lidský duch se musí svobodně rozvíjet podle vlastních vnitřních zákonů a musí smět sdělit, čeho dobyl, jinak se čirý oživující proud promění v zamořenou bažinu. Je-li pro některý národ vhodná svoboda tisku, pak je to jistě klidný, pokojný německý národ, který by spíše potřeboval ostruhy, jež by jej probudily z netečnosti, než duchovní svěrací kazajku censury. To, že nesmí své myšlenky a pocity volně sdělovat druhým, se velmi podobá severoamerickému systému samovazeb pro trestance, který svou krutostí vede často k šílenství. Kdo nesmí hanět, od toho ani chvála nemá cenu; svou bezvýrazností se to podobá čínské malbě bez stínů. Kéž bychom se raději tolik nepodobali tomuto vysílenému národu!“

Ohlédneme-li se nyní znovu na debaty o tisku vcelku, neubráníme se smutnému a nepříjemnému dojmu, který v nás vyvolává shromáždění zástupců Porýnské provincie, zástupců, kteří jen kolísají sem a tam mezi úmyslnou zatvrzelostí privilegia a přirozenou nemohoucností polovičatého liberalismu, a musíme s nevolí konstatovat především téměř naprostý nedostatek všeobecných a širokých hledisek a pak onu nedbalou povrchnost, s kterou se debatuje o svobodě tisku a s kterou se tato otázka pak přejde. A tu se ptáme znovu, zda byl tisk zemským stavům tak vzdálen, zda s ním měly tak málo reálného styku, že nebyly s to hájit svobodu tisku s hlubokým a vážným zájmem tryskajícím ze skutečné potřeby?

Svoboda tisku podala stavům svou petici s nejjemnější captatio benevolentiae^[t].

Hned na začátku zasedání zemského sněmu vznikla totiž debata, ve které předseda poznamenal, že otištění protokolů zemského sněmu stejně jako všech ostatních tiskovin podléhá censuře, že však zde zastupuje censora on.

Nekryla se snad v tomto jednom bodě věc svobody tisku se svobodou zemského sněmu? Tato kolise je tím zajímavější, protože zde byl zemskému sněmu na něm samém podán důkaz, jak se všechny ostatní svobody stávají ilusorními, když není svoboda tisku. Jedna forma svobody podmiňuje druhou, stejně jako jeden tělesný orgán podmiňuje druhý. Kdykoli je uváděna v pochybnost určitá svoboda, stává se pochybnou svoboda vůbec. Kdykoli je zavržena jedna forma svobody, je zavržena svoboda vůbec a může pak už žít jen zdánlivým životem, při čemž je pak pouhou náhodou, na kterém předmětu se uplatní jako vládnoucí moc nesvoboda. Nesvoboda je pravidlem a svoboda výjimkou, dílem náhody a libovůle. Jde-li o zvláštní formu existence svobody, není tedy nic nesprávnějšího než domnívat se, že to je zvláštní otázka. Je to obecná otázka uvnitř zvláštní sféry. Svoboda zůstává svobodou, ať už se vyjadřuje tiskařskou černí, držbou půdy, svědomím nebo politickou schůzí. Avšak loyální přítel svobody, který by se cítil uražen na cti již tím, že by měl hlasovat pro bytí či nebytí svobody, tento přítel svobody se dostává do rozpaků tváří v tvář svéráznému materiálu, ve kterém se svoboda projevuje, nepoznává v druhu rod, pro tisk zapomíná na svobodu; domnívá se, že posuzoval nějakou cizí podstatu, zatím co odsuzuje svou vlastní podstatu. Tak šestý porýnský zemský sněm sám sebe odsoudil tím, že vyřkl ortel nad svobodou tisku.

Velemoudří byrokraté praxe, kteří si vskrytu a neprávem o sobě myslí to, čím se Perikles honosil otevřeně a právem: „Jsem člověk, který se může s každým měřit co do znalosti potřeb státu a co do umění je rozvíjet“^[33], tito dědiční pachtýři politického rozumu pokrčí rameny a poznamenají s věšteckou vznešeností, že obránci svobody tisku mlátí prázdnou slámu, protože mírná censura je lepší než drsná svoboda tisku. Odpovídáme jim tím, co odpověděli Sparťané Sperthias a Bulis perskému satrapovi Hydarnovi:

„Hydarne, tvá rada nebyla uvážena s obou stránek stejně. To proto, že jedno, co radíš, jsi zkusil, kdežto druhé jsi nevyzkoušel. Ty totiž víš, co je to být otrokem; svobodu jsi však ještě nikdy neokusil, zda je sladká či ne. Protože kdybys ji byl okusil, radil bys nám, abychom za ni bojovali nejen kopími, nýbrž i sekerami.“^[34]

Napsal K. Marx v dubnu 1842 Po prvé otištěno v přílohách k listu „Rheinische Zeitung“ čís. 125, 128, 130, 132, 135 a 139 ze dne 5., 8., 10., 12., 15. a 19. května 1842 Podpis: V o n    e i n e m    R h e i l ä n d e r [Porýňan]

Podle textu novin Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a po výtce, v pravém slova smyslu. (Pozn. red.)

b Viz poznámka v Marxově "Ke kritice Hegelovy filosofie práva" (Pozn. čes. red.)

c Lorenz Oken. (Pozn. red.)

d — hlas neustále hřmící. (Pozn. red.)

e Slovní hříčka: v německém originále záměna příjmení Winkler výrazem „Krähwinkler“, tj. obyvatel Kocourkova. (Pozn. red.)

f — učitelem krásných umění. (Pozn. red.)

g — vznešeného světa. (Pozn. red.)

h — jádro otázky. (Pozn. red.)

i „Nedotýkej se mne!“ (Pozn. red.)

j Tak chci, tak přikazuji, místo rozumu stojiž tu vůle. (Pozn. red.)

k — posvátnou osobu. (Pozn. red.)

l — základy studia politiky. (Pozn. red.)

m — na nové lidi (lat.), tj. na nové členy sněmu. (Pozn. red.)

n — na výši zásad. (Pozn. red.)

o O principech se nedá diskutovat. (Pozn. red.)

p Viz poznámka v "Ke kritice Hegelovi filosofie práva"

q Nuže jezte a pijte! (Slova z pijácké písně německých studentů.) (Pozn. red.)

r — něco, co se neustále pohybuje. (Pozn. red.)

s „Je ne vis, que pour faire des chansons,
        Si vous m'ôtez ma place Monseigneur,
        Je ferai des chansons pour vivre.“ (Pozn. red.)

t — snaha získat něčí přízeň, náklonnost. (Pozn. red.)

11 „Jednání šestého porýnského zemského sněmu (První článek). Debaty o svobodě tisku a o zveřejňování jednání zemských stavů“. Debatám šestého porýnského zemského sněmu věnoval Marx tři články, z nichž byl uveřejněn jen první a třetí. V prvním z těchto tří článků pokračuje Marx v kritice reakční pruské censury, kterou začal v „Poznámkách k nové pruské censurní instrukci“, tehdy ještě neuveřejněných; odhaluje ubohost reakčního pruského tisku a staví proti ni vzor odvážné, bojovně publicistiky vyjadřující potřeby a snahy lidu. V tomto článku osvětluje Marx také jinou otázku, která v předrevolučním Německu vzrušovala lidové masy a pokrokovou část buržoasie — otázku zastupitelského zřízení. Na tom, jak se diskutovalo o otázce svobody tisku a zveřejňování protokolů o jednání zemských stavů, ukázal Marx, že zemský sněm nemá nic společného se zastupitelským orgánem lidu, že hájí stavovské výsady proti zájmům lidu.

Uveřejněním článku věnovaného debatám o svobodě tisku začala Marxova spolupráce s listem „Rheinische Zeitung“.

„Rheinische Zeitung für Politik, Handel snd Gewerbe“ [„Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl“] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Tento list založili představitelé porýnské buržoasie, oposičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří leví hegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem „Rheinische Zeitung“ Karel Marx a od října téhož roku jedním z jejích redaktorů. V ‚„Rheinische Zeitung“ vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Toto zaměřeni listu „Rheinische Zeitung“, který si v Německu získával stále větší popularitu, vyvolalo neklid a nevoli ve vládních kruzích a dalo reakčnímu tisku podnět k zuřivým štvanicím proti těmto novinám. Dne 19. ledna 1843 pruská vláda rozhodla, že od 1. dubna 1843 list „Rheinische Zeitung“ zakáže a že naň do té doby uvalí zvlášť přísnou dvojí censuru. Protože majitelé akcií „Rheinische Zeitung“ chtěli zatím dosáhnout toho, aby list psal umírněnějším tónem, a tak dosáhnout zrušení rozhodnutí vlády, Marx dne 17. března 1843 oznámil, že odchází z redakce listu „Rheinische Zeitung“.

12 Zemské stavy provincií (zemské sněmy) byly v Prusku zřízeny roku 1823. Skládaly se: 1) ze zástupců knížecího stavu — bývalých panovnických rodin německé říše, jejichž hlavy byly členy zemského sněmu na základě rodového práva; 2) ze zástupců rytířského stavu tj. šlechty; 3) ze zástupců měst; 4) ze zástupců venkovských obcí. Protože základní podmínkou pro účast ve volbách do zemského sněmu byla držba pozemkového majetku, byla většina obyvatelstva z těchto voleb vyloučena. Volební census a celý volební mechanismus zajišťovaly v zemských sněmech většinu šlechtě. Zemské sněmy svolával král a jejich pravomoc se omezovala na otázky místního hospodářství a provinčni správy. V oblasti politiky měly zemské sněmy velmi omezené poradní funkce; měly právo vyjadřovat svůj názor k růným návrhům zákonů, které jim vláda předkládala k posouzení.

Šestý porýnský zemský sněm zasedal od 23. května do 25. července 1841 v Düsseldorfu. K debatám o svobodě tisku došlo při diskusi o zveřejňování jednání zemského sněmu (toto právo bylo zemskému sněmu po prvé přiznáno královským ediktem ze dne 30. dubna 1841) a rovněž v souvislosti s peticemi mnoha měst, žádajícími svobodu tisku.

13 „Staatszeitung“ — zkrácený název listu „Allgemeine Preussische Staats-Zeitung‘ [„Všeobecné pruské státní noviny“], založeného v Berlíně roku 1819. Ve čtyřicátých letech XIX. století byly tyto noviny poloúředním orgánem pruské vlády.

14 „Vossische Zeitung“ [„Vossovy noviny“] — „Königlich privilegirte Berlinische Zeitung von Staats- und gelehrten Sachen“ [„Berlínské královsky protežované noviny pro záležitosti státu a vědy“], deník; roku 1751 přešel do vlastnictví Christiana Friedricha Vosse a brzy byl přejmenován na „Vossische Zeitung“.

15 „Spenersche Zeitung“ [„Spenerovy noviny“] — tak byl podle jména svého vydavatele nazýván list ‚‚Berlinische Nachrichten von Staats- und gelehrten Sachen“ [„Berlínské zprávy o záležitostech státu a vědy“]; vycházel v Berlíně od roku 1740 do roku 1874 a na začátku čtyřicátých let XIX. století byl poloúředním vládním orgánem.

16 Epimenides — krétský věštec, který podle pověsti spal jako zabitý přes půl století.

17 Narážka na článek „Die inländische Presse und die inländische Statistik“ [„Domácí tisk a domácí statistika“], uveřejněný v „Allgemeine Preussische Staats-Zeitung“.

18 Tím se zřejmě mysli Konfucius, který byl v XIX. stoleti považován za autora nejranějšího komentáře k „I-ťing“ [„Kniha proměn“]. V této prastaré památce čínské literatury jsou obsaženy základy přírodně filosofické koncepce, jejíž hlavni ideou je měnlivost všeho existujícího. Podle této koncepce znaky (kua), vytvářené z různých kombinací tři čar — přímek i lomených čar — symbolisují věci a jevy světa.

19 Nazývá-li Marx Pythagora „statistikem světa“ („Weltstatist“), má na mysli Pythagorovu představu, že číslo je podstatou všech věci.

20 Marx má na mysli Herakleitův výrok: „Suchá duše je nejmoudřejší a nejlepší.“

21 „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; v letech 1810 — 1882 vycházel v Augsburgu.

22 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoasního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], založeného v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoasie.

23 Ze Schillerovy básně „Die Worte des Glaubens“ [„Slova víry“].

24 Z Goetha, „Verschiedenes über Kunst“ [„Různé poznámky o umění“], kap. 2. Citát zní: „Co umělec nemiloval, nemiluje, nezná a nemůže líčit.“

25 Zde a dále cituje Marx „Sitzungsprotokolle des sechsten Rheinischen Provinzial-Landtags“ [„Protokoly ze zasedání šestého porýnského provinčního zemského sněmu“], Koblenc 1841.

26 Jde o historicko-právní školu, reakční směr v historické a právní vědě, který vznikl v Německu koncem XVIII. století. Charakteristiku této školy v článcích Karla Marxe „Filosofický manifest historické právní školy“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“

27 Ze Shakespearova „Snu noci svatojanské“, dějství V, výstup první.

28 „Berliner politisches Wochenblatt“ [„Berflnský politický týdeník“] krajně reakční orgán, vydávaný v letech 1831 až 1841, za účasti Karla Ludwiga von Hallera, Heinricha Leona, Friedricha Raumera a jiných; těšil se podpoře a ochraně korunního prince Bedřicha Viléma (od roku 1840 král Bedřich Vilém IV).

29 Parafrázovaná sloka z Uhlandovy básně „Die Rache“ [„Msta“].

30 Parafrázované verše z Goethovy básně „Zauberlehrling“ („Čarodějův učeň“).

31 Kua — viz pozn. čís. 18.

32 Tyto i dále citované verše Haririho středověkého arabského spisovatele, cituje Marx podle knihy F. Rückerta, „Die Verwandlungen des Abu Said von Serug oder die Makamen des Hariri“ („Proměny Abu Saida ze Serugu aneb Haririho Makamy“]. Stuttgart 1826.

33 Z druhé knihy Thukydidových „Dějin peloponneské války“.

34 Ze sedmé knihy Herodotových „Dějin“. Sperthias a Bulis byli Sparťané, poslaní perskému králi Xerxovi jako výkupné za zavraždění perského vyslance Lakedajmonskými.

---

Zpět na českou sekci │ Zpět na M - E archív