Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Jedna zásadní otázka
(„Zapomenutá slova“ demokratismu)Špinavý proud lží a pomluv, který vychrlily kapitalistické noviny na kronštadtské soudruhy, znovu ukázal neserióznost těchto listů, které dovedou zcela všední a bezvýznamný případ nafouknout na událost „státního dosahu“, na „odtržení“ od Ruska a tak dále a tak dále.
Izvěstija petrogradskogo sověta informují v 74. čísle o likvidaci kronštadtských událostí: Jak se dalo čekat, ministrům Ceretelimu a Skobelevovi se snadno podařilo dohodnout se s občany Kronštadtu na kompromisní rezoluci. My samozřejmě doufáme a jsme přesvědčeni, že tato kompromisní rezoluce, pokud ji budou obě strany loajálně dodržovat, umožní na dosti dlouhou dobu nerušenou revoluční práci v Kronštadtě a v ostatním Rusku.
Kronštadtský incident má pro nás zásadní význam ve dvou směrech.
Za prvé odhalil fakt, kterého jsme si už dávno všimli a oficiálně ho konstatovali v rezoluci naší strany (o sovětech), fakt, že mimo centra pokročila revoluce dál než v Petrohradu[91]. Nejen kadeti, ale ani narodnici a menševici, kteří se dali strhnout všeobecně rozšířenými revolučními frázemi, se nechtěli anebo se nedokázali zamyslet nad významem tohoto faktu.
Za druhé, kronštadtský incident přinesl velmi důležitou, zásadní programovou otázku, kterou nemůže lhostejně přejít žádný čestný demokrat, natož socialista.Je to otázka práva ústřední moci potvrzovat funkcionáře zvolené místním obyvatelstvem.
Menševici, k jejichž straně patří ministři Skobelev a Cereteli, se stále ještě považují za marxisty. Cereteli a Skobelev prosazovali rezoluci o tomto potvrzování funkcionářů. Uvědomili si přitom, jaká je jejich povinnost jako marxistů?
Bude-li tato otázka připadat čtenáři naivní, takže poznamená, že menševici se ve skutečnosti už stali stranou maloburžoazní a přitom obranářskou (tj. šovinistickou) a že je proto směšné vůbec mluvit o marxismu, nebudeme proti. Řekneme jen, že marxismus věnuje obecným otázkám i demokratismu velkou pozornost a že označení demokrat můžeme občanům Ceretelimu a Skobelevovi sotva upřít.
Pomysleli vůbec při prosazování rezoluce o tom, že prozatímní vláda bude funkcionáře zvolené kronštadtským obyvatelstvem potvrzovat, na tuto svou povinnost jako demokratů, na své „označení“ demokrat?
Zřejmě ne.
Na důkaz tohoto tvrzení uvedeme názor autora, který snad v očích Cereteliho a Skobeleva ještě úplně neztratil vědeckou a marxistickou autoritu. Tímto autorem je Bedřich Engels.
Roku 1891 Engels v kritice návrhu programu německých sociálních demokratů (dnes známého jako erfurtský program)[92] napsal, že německý proletariát potřebuje jednotnou a nedělitelnou republiku.
„Ale ne ve smyslu dnešní Francouzské republiky,“ dodával Engels, „která není nic jiného než císařství bez císaře založené roku 1798. Od roku 1792 do roku 1798 měl každý francouzský departement, každá obec úplnou samosprávu podle amerického vzoru, a to musíme mít i my“ (tj. němečtí sociální demokraté). „Jak má být zařízena samospráva a jak je možno obejít se bez byrokracie, to nám ukázala Amerika a první Francouzská republika a ukazují to ještě dnes Austrálie, Kanada a jiné anglické kolonie. A taková provinční a obecní samospráva je mnohem svobodnější než například švýcarský federalismus, kde je sice kanton velmi nezávislý na ‚spolkovém státě‘, ale také na okrese (bezirku) a obci. Kantonální vlády jmenují okresní místodržitele (statthaltery) a prefekty, což je v anglicky mluvících zemích naprosto neznámé a ani my o tom nechceme v budoucnosti nic slyšet, právě tak jako o pruských zemských a vládních radech“[93].
Tak posuzoval otázky demokratismu a speciálně právo jmenovat úředníky shora Bedřich Engels. A aby vyjádřil svůj názor pregnantněji, důrazněji a přesněji, navrhl německým sociálním demokratům zařadit do programu strany tento požadavek:
„Úplná samospráva v provincii, okresu a obci prostřednictvím úředníků volených podle všeobecného volebního práva; zrušení veškerých místních a provinčních úřadů jmenovaných státem.“
Podtržená slova už nemohou být řečena důrazněji a jasněji.
Milí občané, ministři Cereteli a Skobeleve! Jistě vám velmi lichotí, že se vaše jména dostanou do učebnic dějepisu. Ale jestlipak vám lichotí, že každý marxista — a každý čestný demokrat bude muset říct: ministři Cereteli a Skobelev pomáhali ruským kapitalistům budovat v Rusku takovou republiku, která by vlastně nebyla republikou, ale monarchií bez monarchy?
P. S. Tento článek byl napsán před posledním stadiem kronštadtského incidentu, o kterém píší dnešní noviny. Kompromisní dohodu obyvatelé Kronštadtu neporušili: nikdo neuvedl jediný fakt, který by byť jen vzdáleně připomínal porušení dohody. Když se Reč odvolává na články v novinách, je to jen vytáčení, protože dohoda se může porušit jedině skutky, a ne články. A fakt zůstane faktem: ministři Cereteli, Skobelev a spol. se dali posté a potisící zastrašit křikem vyděšených buržoů a začali obyvatelům Kronštadtu ošklivě vyhrožovat. Hloupé a nesmyslné vyhrůžky, které poslouží jedině kontrarevoluci.
Pravda, č. 68
10. června (28. května) 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)91 Jde o rezoluci VII. (dubnové) celoruské konference SDDSR(b) O sovětech dělnických a vojenských zástupců. Autorem rezoluce byl Lenin (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 304—305 a Sebrané spisy 31 zde).
92 Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa byl schválen v říjnu 1891 na sjezdu v Erfurtu. Ve srovnání s gothajským programem z roku 1875 znamenal pokrok. Vycházel z marxistického učení o nevyhnutelném zániku kapitalistického výrobního způsobu a jeho nahrazení socialistickým. V programu se zdůrazňovalo, že dělnická třída musí vést politický boj, že strana je vedoucí silou tohoto boje apod. Avšak i erfurtský program obsahoval závažné ústupky oportunismu. Engels podrobil návrh erfurtského programu zevrubné kritice (Ke kritice návrhu sociálně demokratického programu z roku 1891 — viz K. Marx - B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 267—282). Byla to v podstatě kritika oportunismu celé II. internacionály, pro jejíž strany byl erfurtský program jakýmsi vzorem. Vedení německé sociální demokracie však Engelsovu kritiku stranickým masám zatajilo, takže se k jeho závažným připomínkám při vypracovávání definitivního znění programu nepřihlédlo. Lenin (i Plechanov až do svého obratu k menševismu) považoval za hlavní nedostatek, za zbabělý ústupek oportunismu to, že erfurtský program mlčky přešel diktaturu proletariátu.
93 K. Marx - B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 278.