Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin



Chtějí zaskočit dělníky


Tady je důkaz:

Včera, 5. května, uveřejnily dva velké deníky Dělo naroda[26] a Reč na první straně ranního vydání velmi pozoruhodné prohlášení, které večer znovu přetiskl Gučkovův a Suvorinův list Večerněje vremja[27].

Prohlášení obsahuje informaci, že „na základě dohody sovětu dělnických a vojenských zástupců se Svazem inženýrů a na základě zmocnění prozatímní vlády“ se v Petrohradě ustavil Ústřední výbor pro obnovu a udržení normálního chodu práce v průmyslových podnicích.

„Ústřední výbor,“ čteme v prohlášení, „považuje za nejdůležitější úkol vypracovat a koordinovat všechna opatření pro obnovu a udržení normálního chodu práce v průmyslových podnicích a zavést ve všech průmyslových podnicích stálou a účinnou veřejnou kontrolu.“

Poslední dvě slova jsou v prohlášení zdůrazněna.

Připomíná to senátní a jiné byrokratické komise ze „starých zlatých“ carských časů. Jakmile se tehdy z nějakého darebáka z řad carských ministrů, gubernátorů, maršálků šlechty apod. vyklubal defraudant, jakmile se před celým Ruskem a před celou Evropou mimořádně zkompromitovala nějaká instituce přímo či nepřímo závislá na carské vládě, hned se muselo honem honem „uklidňovat veřejné mínění“ jmenováním komise vznešených a ještě vznešenějších, vysoko postavených a ještě výše postavených, bohatých a ještě bohatších „osobností“.

A tyto osobnosti „uklidňovaly“ veřejné mínění vždy opravdu úspěšně. Pohřbívaly — a vždycky co nejhonosněji — každou „veřejnou kontrolu“ tím důkladněji, čím nadnesenější byly fráze o tom, jak náš moudrý car uklidnil „veřejné svědomí“...

A už jsme zase tam, kde jsme byli, řekl by člověk nejraději, když čte vzletné prohlášení o novém ústředním výboru.

Páni kapitalisté chtějí zaskočit dělníky. Stále více dělníků si uvědomuje, že proletáři musí kontrolovat továrny a syndikáty. A „geniálním“ pohlavárům obchodního světa z vládních kruhů a z kruhů blízkých vládě napadla „geniální“ myšlenka: zaskočíme je. Sovět dělnických a rolnických zástupců si omotáme kolem prstu, což nebude tak těžké, dokud v něm mají hlavní slovo narodnici a menševici. Zavedeme „veřejnou kontrolu“: bude to vypadat tak důležitě a státnicky moudře, tak ministersky seriózně a solidně... a ve skutečnosti to pohřbí jakoukoli kontrolu a jakoukoli proletářskou kontrolu tak spolehlivě a potichoučku... Geniální myšlenka! Dokonalé „uklidnění“ „veřejného svědomí“!

Jak sestavit nový „ústřední výbor“?

Samozřejmě že demokraticky. Jsme přece všichni „revoluční demokraté“. Jestli si někdo myslí, že demokracie vyžaduje, aby 200 000 dělníků vyslalo dvacet zástupců a 10 000 inženýrů, kapitalistů apod. jednoho zástupce, tak ovšem podléhá „anarchistickému“ omylu. Nikoli, pravý demokratismus se musí řídit příkladem „revoluční demokracie“, která sestavila svou „novou“ vládu: dělníky a rolníky ať zastupuje šest menševiků a narodniků, zatímco statkáře a kapitalisty bude zastupovat osm kadetů a okťabristů[28]: nedokazují snad nejnovější statistické výzkumy, dokončované v novém ministerstvu práce podle dohody se starým ministerstvem průmyslu, že většinu obyvatelstva v Rusku tvoří statkáři a kapitalisté?

Možná byste se rádi seznámili s úplným seznamem „zástupců“ těch institucí, které se spojily v novém ústředním výboru na základě dohody „revoluční demokracie“ s vládou:

Ústřední výbor tvoří zástupci 1. výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců; 2. prozatímního výboru Státní dumy; 3. Celoruského svazu zemstev; 4. Cebruského svazu měst; 5. Petrohradské městské veřejné správy; 6. Svazu inženýrů; 7. Rady důstojnických zástupců; 8. Rady sjezdů zástupců průmyslu a obchodu; 9. Petrohradské společnosti továrníků; 10. ústředního výboru pro řízení válečného průmyslu; 11. celoruského výboru Svazu zemstev a měst; 12. výboru vojensko-technické pomoci; 13. Svobodné hospodářské společnosti...[29]

To je všechno?

Všechno.

Nestačí to snad k úplnému uklidněni veřejného svědomí?

Ale co když jedna a táž velká banka nebo jeden a týž kapitalistický syndikát bude prostřednictvím svých akcionářů zastoupen v těchto deseti nebo dvanácti institucích pětkrát nebo desetkrát?

Jen prosím vás nehledejte „mouchy“, když podstatou je zajistit „trvalou a účinnou veřejnou konrolu“!



Napsáno 6. (19.) května 1917
Otištěno 20. (7.) května 1917
v Pravdě, č. 51
  Podle textu Pravdy



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

26 Dělo naroda — deník, orgán centristických elementů eserské strany; vycházel v Petrohradu od března 1917 do července 1918 a často měnil název. List zastával obranářské a kompromisnické stanovisko a podporoval buržoazní prozatímní vládu. Jeho vydávání bylo obnoveno v říjnu 1918 v Samaře obsazené tehdy českými legionáři (vyšla čtyři čísla) a v březnu 1919 v Moskvě (vyšlo deset čísel). Byl zastaven pro kontrarevoluční činnost.

27 Večerněje vremja — ultrareakční deník bulvárního charakteru; založil jej reakční vydavatel A. S. Suvorov. Vycházel v Petrohradu od listopadu 1911 do listopadu 1917. Od roku 1917 byl orgánem kontrarevolučních důstojníkú.

28 Okťabristé — členové strany Svaz 17. října, Jež vznikla v Rusku po uveřejnění carova Manifestu ze 17. (30.) října 1905. Tato kontrarevoluční strana hájila zájmy velkoburžoazie a kapitalisticky hospodařících statkářů. V jejím čele stáli známý moskevský průmyslník a majitel domů A. I. Gučkov a velkostatkář M. V. Rodzjanko. Okťabristé podporovali vnitřní i zahraniční politiku carské vlády.

Když za první světové války viděli, že carismus nedokáže dovést válku ke konečnému vítězství, vstoupili do opozičního „progresívního bloku“, který požadoval vytvoření „odpovědné vlády“, tj. vlády, která by měla důvěru buržoazně statkářských kruhů. Po únorové revoluci se okťabristé stali vládnoucí stranou a aktivně bojovali proti blížící se socialistické revoluci v Rusku. Předák okťabristické strany Gučkov zastával v první prozatímní vládě funkci ministra války. Po Říjnové revoluci se oktábristé zapojili do aktivního odporu proti sovětské moci.

29 Tyto organizace, jež vyslaly své zástupce do Ústředního výboru pro obnovu a podporu normálního chodu práce v průmyslových podnicích, byly politickými organizacemi ruské buržoazie a statkářů, aktivních stoupenců a obhájců kontrarevoluční prozatimní vlády. Bojovaly proti dozrávající socialistické revoluci v Rusku a za pokračování v imperialistické válce až „do vítězného konce“.

Prozatímní výbor Státní dumy byl ustaven 27. února (12. března) 1917 poté, co předseda IV. dumy M. V. Rodzjanko obdržel carův výnos o rozpuštění Dumy.

Členy Prozatímního výboru byli pravicově orientovaní V. V. Šulgin a V. N. Lvov, okťabristé S. I. Šidlovskij, I. I. Dmitrjukov a M. V. Rodzjanko (předseda), „progresisté“ V. A. Rževskij a A. I. Konovalov, kadeti P. N. Miljukov a N. V. Někrasov, trudovik A. F. Kerenskij a menševik N. S. Čcheidze.

Celoruský svaz zemstev — buržoazně statkářská organizace, ustavená na celoruském sjezdu zemstev 30. července (12. srpna) 1914 v Moskvě. Měla pomáhat vojenským úřadům při zřizování týlových lazaretů pro vojáky, při jejich evakuaci do zázemí, při dodržování hygienických předpisů, při výrobě teplých oděvů a obuvi apod. Svaz byl financován státem i z různých sbírek a příspěvků.

Činnost Celoruského svazu zemstev však měla i politický charakter. Koncem roku 1916 schválil sjezd Celoruského svazu zemstev rezoluci požadující vládu, která by byla odpovědná buržoazně statkářské veřejnosti.

Předsedou Celoruského svazu zemstev byl kníže G. J. Lvov, který se po únorové revoluci dostal do čela první prozatímní vlády, jež byla Svazem všemožně podporována.

Po vítězství Říjnové revoluce zajišťoval Celoruský svaz zemstev zásobování bělogvardějců a podporoval cizí vojenskou intervenci.

Celoruský svaz měst — organizace ruské městské buržoazie, založená 8.—9. (21.—22.) srpna 1914 na I. celoruském sjezdu zástupců městských samospráv v Moskvě. Celoruský svaz měst získával finance od vlády a z dobrovolných sbírek. Svou činností napomáhal vojenským úřadům.

Těsně před socialistickou revolucí v Rusku Svaz měst bezvýhradně podporoval politiku prozatímní vlády a po vítězství revoluce aktivně bojoval proti republice sovětů.

Celoruský svaz měst úzce spolupracoval s Celoruským svazem zemstev a v roce 1915 se s ním sloučil.

Svaz inženýrů — Celoruský svaz inženýrů byla odborová a politická organizace technické inteligence. Vznikl roku 1917 po únorové revoluci. V jeho čele stáli kontrarevolučně smýšlející inženýři, kteří úzce spolupracovali s majiteli podniků. K Říjnové revoluci zaujala většina členů tohoto svazu nepřátelský postoj.

Roku 1925 byl Celoruský svaz inženýrů reorganizován v Celoruskou asociaci inženýrů a ta byla roku 1929 rozpuštěna.

Rada sjezdů zástupců průmyslu a obchodu — politická organizace největších továrníků a velkoobchodníků, založená v období reakce (1907—1910). Za svůj hlavní úkol považovala boj proti stávkovému hnutí dělníků.

Vedoucí činitelé Rady používali běžně k potlačování dělnického hnutí ozbrojenou moc, zároveň však občas nesměle vznesli nějaký požadavek vůči carské vládě, které vytýkali „panskou přezíravost“ k zájmům domácího průmyslu a obchodu. Za první světové války Rada kritizovala průběh válečných operací a žádala vytvoření vlády, která by měla důvěru buržoazní veřejnosti.

V říjnu—listopadu 1917 byla spolu s ostatními kontrarevolučními organizacemi ruské buržoazie rozpuštěna.

Petrohradská společnost továrníků — organizace podnikatelů, založená pro boj proti stávkovému hnutí v březnu 1905, kdy majitelé velkých podniků uzavřeli mezi sebou dohodu, že budou odmítat všechny závažnější požadavky na zvýšení mezd apod. V roce 1912, kdy dělnické hnutí znovu vzrostlo, uzavřeli podnikatelé mezi sebou novou dohodu s ostřejšími sankcemi (placení penále) vůči těm, kteří z nějakých důvodů podmínky dohody porušovali. V roce 1914 se společnost rozhodla reagovat ve svých podnicích na stávku čtrnáctidenní výlukou a na opakovanou stávku měsíční výlukou. Na základě této úmluvy bylo v červenci 1914 v Petrohradu bez práce 76 000 stávkujících dělníků ze 75 podniků. Avšak dělníci pokračovali ve stávce i po skončení výluky a stávku ukončil teprve začátek války.

Svazy podnikatelů pro boj proti stávkovému hnutí existovaly v Moskvě, Lodži a jiných velkých městech.

Ústřední výbor pro řízení válečného průmyslu byl ustaven v roce 1915. Jeho úkolem bylo řídit vojenskoprůmyslové výbory, které velkoburžoazie založila, aby usnadnila carské vládě vedení války. Předsedou vojenskoprůmyslového výboru byl vůdce okťabristů A. I. Gučkov, členy výboru továrník A. I. Konovalov, bankéř a majitel cukrovaru M. I. Tereščenko aj. Buržoazie se snažila ovlivnit dělníky a získat je pro obranářství, a proto se rozhodla založit při těchto výborech „dělnické skupiny“, jejichž existence měla předstírat, že v Rusku byl nastolen mezi buržoazií a proletariátem „třídni smír“. Bolševici vyhlásili bojkot výborů pro řízení válečného průmyslu a za podpory většiny dělníků ho úspěšně dodrželi.

Zemgor — zkrácený název Hlavního výboru Celoruského svazu zemstev a měst pro zásobování armády. Celoruský svaz zemstev a Celoruský svaz měst se svým složením, strukturou a úkoly organizace od sebe téměř nelišily, a proto se 10. (23.) července 1915 sloučily. V čele Zemgoru stáli předsedové obou svazů — Gj. Lvov a M. V. Čelnokov. Carská vláda, které Zemgor předkládal politické požadavky, se k němu začala chovat se vzrůstající nedůvěrou a podezíravosti, zejména těsně před únorovou revolucí.

Po únorové revoluci řada činitelů Zemgoru vstoupila do prozatímní vlády nebo zastávala vysoké státní funkce. Oba svazy podporovaly od začátku prozatimní vládu při ustavování místních orgánů moci. Po vítězství Říjnové revoluce se předáci Zemgoru aktivně podíleli na organizování kontrarevoluční činnosti a podporovali bělogvardějské emigranty.