Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin



Koncept tezí ze 4. (17) března 1917[1]


Zprávy, které došly do dneška, 17. 3. 1917, z Ruska do Curychu, jsou tak kusé a události v naší zemi se teď vyvíjejí tak rychle, že je možné posuzovat situaci jen velmi opatrně.

Podle včerejších telegramů to vypadalo tak, že car už abdikoval a nová okťabristicko-kadetská vláda[2] už uzavřela dohodu s ostatními představiteli dynastie Romanovců. Dnes přišla z Anglie zpráva, že car dosud neabdikoval a že není známo, kde je! Car se tedy pokouší postavit se na odpor, zorganizovat stranu a možná i vojsko, aby provedl restauraci; podaří-li se carovi uprchnout z Ruska nebo získat na svou stranu část armády, vydá možná k oklamání lidu manifest, že s okamžitou platností uzavřel s Německem separátní mír!

Za této situace je úkol proletariátu dost složitý. Proletariát se bezesporu musí co nejlépe zorganizovat, shromáždit síly, ozbrojit se, upevnit a rozšířit svůj svazek se všemi vrstvami pracujících ve městech i na vesnici, aby mohl nelítostně čelit carské reakci a úplně rozdrtit carskou monarchii.

Naproti tornu nová vláda, která uchvátila moc v Petrohradě, nebo přesněji, která ji vyrvala z rukou proletariátu, jenž zvítězil v hrdinném krvavém boji, se skládá z liberálních buržoů a statkářů, za nimiž jde slepě Kerenskij, představitel demokratického rolnictva a snad i části dělníků, kteří zapomněli na internacionalismus a dali se strhnout na buržoazní cestu. Novou vládu tvoří vysloveni zastánci a obhájci imperialistické války proti Německu, tj. války vedené ve svazku s imperialistickými vládami Anglie a Francie, války za oloupení a dobytí cizích zemí, Arménie, Haliče, Cařihradu atd.

Nová vláda nemůže dát národům Ruska (a ani těm národům, s nimiž nás spojila válka) ani mír, ani chléb, ani úplnou svobodu, a proto musí dělnická třída pokračovat v boji za socialismus a za mír, musí k tornu využít novou situaci a vysvětlit ji nejširším vrstvám lidu.

Nová vláda nemůže dát lidu mír jednak proto, že je představitelkou kapitalistů a statkářů, jednak proto, že má smluvní a finanční závazky vůči anglickým a francouzským kapitalistům. Chce-li proto sociální demokracie v Rusku zůstat věrna internacionalismu, musí především a nejprve vysvětlit všemu lidu, který čeká na mír, že ho za této vlády nelze dosáhnout. Ve svém prvním provoláni k lidu (17. března) neřekla tato vláda o míru jako hlavní a nejdůležitější otázce dneška ani slovo. Zatajuje lupičské smlouvy, které uzavřel carismus s Anglií, Francií, Itálií, Japonskem atd. Chce před lidem utajit pravdu o svém válečném programu, o tom, že je pro válku, pro vítězství nad Německem. Není schopna udělat to, co teď národy nutně potřebují: ihned otevřeně vyzvat všechny válčící země, aby okamžitě podepsaly příměří a pak uzavřely mír na základě úplného osvobození kolonií a všech závislých a neplnoprávných národů. To může uskutečnit jen dělnická vláda spojená za prvé s nejchudšími vrstvami vesnického obyvatelstva a za druhé s revolučními dělníky všech válčících zemi.

Nová vláda nemůže dát lidu chléb. A masy, které hladovějí pro nedostatek potravin, protože jsou špatně rozdělovány, a hlavně proto, že se jich zmocnili statkáři a kapitalisté, neuspokojí žádná svoboda. K tornu, aby národy dostaly chléb, jsou nutná revoluční opatření proti statkářům a kapitalistům, a tato opatření může uskutečnit jenom dělnická vláda.

Nová vláda není konečně s to dát lidu ani úplnou svobodu, třebaže ve svém manifestu ze 17. 3. 1917 mluví výhradně o politické svobodě, zatímco o ostatních, neméně důležitých otázkách mlčí. Nová vláda se už pokusila dohodnout s dynastií Romanovců, neboť navrhovala, že ji bez ohledu na vůli lidu uzná, jestliže Mikuláš II. bude abdikovat a někdo z rodiny Romanovců bude jmenován regentem jeho syna. Nová vláda slibuje ve svém manifestu nejrůznější svobody, ale neplní svou bezprostřední a bezpodmínečnou povinnost okamžitě tyto svobody uskutečnit, prosadit, aby vojáci volili důstojníky atd., vypsat volby do městské dumy v Petrohradě, Moskvě a jinde a na základě skutečného všeobecného volebního práva, a nejen volebního práva pro muže, uvolnit všechny státní a veřejné budovy pro shromáždění lidu, vypsat volby do všech místních institucí a zemstev rovněž na základě všeobecného volebního práva, zrušit všechna omezení práv místní samosprávy, odvolat všechny shora jmenované úředníky, kteří mají dozírat na místní samosprávu, prosadit nejen svobodu náboženského vyznání, ale i svobodu být bez vyznání, provést ihned odluku školy od církve a zbavit ji byrokratického poručníkování apod.

Celý manifest nové vlády ze 17. března vzbuzuje naprostou nedůvěru, neboť obsahuje jen sliby a neuskutečňuje okamžitě ani jedno z nejnaléhavějších opatření, která by měla a mohla být realizována ihned.

Nová vláda se ve svém programu vůbec nezmiňuje ani o osmihodinové pracovní době a jiných zlepšeních hospodářského postavení dělníků, ani o půdě pro rolníky, o předání veškeré statkářské půdy rolníkům bez úhrady, a tím, že o těchto naléhavých otázkách mlčí, odhaluje svůj kapitalistický a statkářský charakter.

Mír, chléb a úplnou svobodu může dát lidu jen dělnická vláda, opírající se za prvé o obrovskou většinu rolnického obyvatelstva, o zemědělské dělníky a chudé rolníky, a za druhé o spojenectví s revolučními dělníky všech válčících zemí.

Revoluční proletariát nemůže proto chápat revoluci z 1. (14.) března jinak než jako své první, ještě zdaleka ne úplné vítězství na své veliké cestě, a musí si klást za úkol pokračovat v boji za demokratickou republiku a socialismus.

Ke splnění tohoto úkolu musí proletariát a SDDSR využít především tu relativní a neúplnou svobodu, kterou poskytuje nová vláda a kterou může zabezpečit a rozšířit jen další, ještě vytrvalejší a usilovnější revoluční boj.

Je třeba, aby se všichni pracující na vesnici i ve městě a rovněž vojáci dověděli pravdu o nynější vládě a jejím skutečném postoji k naléhavým otázkám. Je třeba zřizovat sověty dělnických zástupců a ozbrojovat dělníky; je třeba zakládat proletářské organizace v armádě (které nová vláda rovněž slibuje politická práva) a na vesnici; a zejména je třeba, aby námezdní dělníci v zemědělství měli samostatnou třídní organizaci.

Úplné vítězství další etapy revoluce a dobytí moci dělnickou vládou bude zajištěno jen tehdy, budou-li nejširší masy obyvatelstva poučeny a zorganizovány.

Ke splnění tohoto úkolu, který může lid v revoluční době a pod vlivem krutých poučení z války zvládnout nesrovnatelně rychleji než za normálních podmínek, je nutné, aby strana revolučního proletariátu, jež zůstala věrna internacionalismu a nepodlehla lživým buržoazním frázím, klamajícím lid řečmi o „obraně vlasti“ v nynější imperialistické, loupeživé válce, byla ideově i organizačně samostatná.

Nejen nynější vláda, ale ani buržoazně demokratická republikánská vláda, v níž by byl pouze Kerenskij a jiní narodničtí a „marxističtí“ sociálpatrioti, nedokáže zbavit lid imperialistické války a zaručit mír.

Proto nemůžeme uzavírat žádné bloky ani spolky, ba ani dohody s dělnickými obranáři, ani se směrem Gvozděva-Potresova-Čchenkeliho-Kerenského apod., ani s lidmi, kteří tak jako Čcheidze atd. zaujímají k této stěžejní otázce kolísavé a nevyhraněné stanovisko. Takové dohody by nejen zmátly masy a učinily je závislými na imperialistické buržoazii Ruska, ale také by oslabily a podlomily vedoucí úlohu proletariátu při vymaňování národů z imperialistických válek a při zajišťování skutečně trvalého míru mezi dělnickými vládami všech zemí.



Poprvé otištěno roku 1924
v publikaci Leninský sborník II
  Podle rukopisu



__________________________________

Poznámky:

1 První zprávy o únorové revoluci v Rusku dostal Lenin 2. (15.) března 1917. Listy Züricher Post a Neue Zürcher Zeitung otiskly telegramy oznamující, že revoluce zvítězila a byla nastolena kapitalistická a statkářská, okťabristicko-kadetská vláda. 4. (17.) března kvečeru dokončil Lenin Koncept tezí o úkolech proletariátu v ruské revoluci, který nebyl určen pro tisk.

Téhož dne odeslal teze přes Stockholm do Kristianie [Oslo], aby se s nimi seznámili bolševici odjíždějící do Ruska.

2 Okťabristicko-kadetskou vládou nazývá Lenin buržoazní prozatímní vládu, která byla ustavena 2. (15.) března 1917 na základě dohody prozatímního výboru Státní dumy s eserskými a menševickými. vůdci výkonného výboru petrohradského Sovětu dělnických a vojenských zástupců. Členy této vlády se stali kníže G. J. Lvov (předseda rady ministrů a ministr vnitra), vůdce kadetů P. N. Miljukov (ministr zahraničních věcí), vůdce okťabristů A. I. Gučkov (ministr vojenství a dočasně i ministr vojenského námořnictva) a další zástupci velkoburžoazie a statkářů a rovněž trudovik A. F. Kerenskij (ministr spravedlnosti).

Provolání ze 4. (17.) března, o němž se Lenin dále zmiňuje, vypracovali menševici z výkonného výboru petrohradského sovětu jako podmínky, za nichž byl výkonný výbor ochoten podporovat buržoazní prozatímní vládu. Tento dokument, který se stal základem prvního provolání prozatímní vlády k lidu, zredigoval P. N. Miljukov v průběhu jednání výboru dumy se zástupci výkonného výboru.